ID: 87813upozornění pro uživatele

Stanou se rozsudky listinnými důkazy?

Právní povaha rozsudků je v kontinentálních právních systémech dlouhodobě ustálena. Rozsudky typicky netvoří precedenční právo, byť v sobě nesou určitou sílu fakticity (mnohdy úměrnou postavení instance, která je vydala), a právně závazné jsou pouze pro znesvářené strany. Přestože se účastníci řízení často ohání judikaturou a zásadou předvídatelnosti soudních rozhodnutí, soudy si cení ústavně zakotvené zásady nezávislosti a k závěrům svých kolegů v obdobných věcech se staví zdrženlivě. Rozsudky v jiných věcech zásadně nejsou prezentovány jako listinné důkazy a nejsou v řízení prováděny. Bude ale situace stejná i poté, co nabude účinnosti nový občanský zákoník?

 
 dvorak logo
 

Procesní zásada v hmotném právu
 
Chtělo by se říci, že hmotněprávní předpis nemůže nic změnit na chápání rozsudku jako klíčového procesního úkonu soudu. Jenže to by v novém občanském zákoníku nesmělo být ustanovení § 13 následujícího znění: „Každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích; byl-li právní případ rozhodnut jinak, má každý, kdo se domáhá právní ochrany, právo na přesvědčivé vysvětlení důvodu této odchylky.“
 
Výše uvedené ustanovení tak do českého pozitivního práva zakotvuje zásadu předvídatelnosti soudních rozhodnutí v té podobě, že stanoví právo na to, aby byly obdobné věci rozhodovány shodně, resp. obdobně. Tuto právní úpravu lze jednoznačně podpořit, když hlavním záporným atributem vymáhání práva v České republice je aktuálně bohužel poměrně nízká předvídatelnost soudních rozhodnutí. Soudy rády zapomínají, že i jejich nezávislost má své mantinely, a měla by končit tam, kde se střetává s legitimním očekáváním účastníků, které je součástí práva na spravedlivý proces.
 
Nelze ale přehlížet, že tato zásada mohla být spíše součástí některé z řady novel občanského soudního řádu, než součástí základních zásad občanského práva hmotného. V kombinaci s tradičními procesními břemeny tvrzení a důkazním totiž může výrazně změnit náhled na závaznost a povahu rozsudků v českém právu.
 
Argumentace judikaturou před a po 1. 1. 2014
 
Nejlépe lze změnu v chápání rozsudků demonstrovat na následujícím příkladě:

  • Ve sporu vedeném před 1. 1. 2014 se účastník řízení dovolává zásady předvídatelnosti soudních rozhodnutí a na svoji podporu předloží několik rozsudků vydaných v obdobných věcech. Soud tyto rozsudky neprovádí jako důkaz a argumenty účastníka zůstávají právním hodnocením, které zásadně náleží soudu. Předložené rozsudky jsou v souladu s ustanovením § 159a odst. 1 občanského soudního řádu závazné jen pro strany toho konkrétního sporu.
  • Ve sporu vedeném po 1. 1. 2014 se účastník řízení dovolává zásady předvídatelnosti soudních rozhodnutí a na svoji podporu předloží několik rozsudků vydaných v obdobných věcech. Tím se ale účastník fakticky dovolává aplikace ustanovení § 13 nového občanského zákoníku. Protože jde o normu hmotného práva, stíhá ho podle ustanovení § 101 odst. 1 občanského soudního řádu povinnost tvrzení a korespondující povinnost důkazní. Účastník řízení tak musí tvrdit existenci jiných právních případů, jejich obdobnost k projednávanému právnímu případu a existenci pravomocných soudních rozhodnutí v takových věcech [1]. K tomu musí navrhnout patřičné důkazy, tedy soudní rozhodnutí (rozsudky). Soud pak bude povinen v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů tyto rozsudky k důkazu provést nebo v odůvodnění rozsudku vysvětlit, proč je k důkazu neprovedl. V návaznosti na to se pak může účastník řízení proti rozhodnutí odvolat za použití odvolacích důvodů uvedených v ustanovení § 205 odst. 2 písm. d), e) nebo g) občanského soudního řádu (podle toho, zda soud rozsudky k důkazu neprovedl, nebo provedl, ale dovodil, že se nejedná o obdobné věci, nebo provedl a přesto věc posoudil jinak).

Zůstanou tedy rozsudky závazné jen pro strany sporu?
 
Povaha rozsudků se tak od 1. 1. 2014 může výrazně změnit a české právo se v mnohém přiblíží precedenčnímu anglosaskému právu. Rozsudek vynesený v konkrétní věci bude sice nadále vykonatelný pouze mezi účastníky řízení, ale třetí osoby, kterým bude znám, se ho budou moci dovolávat v rámci svých skutkových tvrzení v obdobném právním sporu.
 
Tento krok správným směrem s sebou ponese další důsledky. Především špatný rozsudek by mohl strhnout lavinu obdobných rozhodnutí a na jednotlivé soudce proto budou kladeny mnohem vyšší nároky co do kvality odůvodnění rozhodnutí. Dále může dojít k většímu zatížení soudů (např. zvětšení objemu soudních spisů) a zneužívání zásady předvídatelnosti soudních rozhodnutí k prodlužování sporu. Soud totiž bude muset, respektive měl by, rozsudek nejprve alespoň zběžně pročíst, aby mohl přijmout závěr, že nejde o rozsudek v obdobné věci. Konečně může dojít i k tomu, že soud se bude chtít za zásadu předvídatelnosti „skrýt“ a bude slepě postupovat podle obdobných rozsudků, ale přehlédne, že jím projednávaná věc vykazuje odchylky. Soudům tak vlastně přibude od 1. 1. 2014 nová povinnost se kromě právního posouzení věci vypořádat i s existencí judikatury v obdobných věcech a buď takovou judikaturu následovat, nebo účastníkům přesvědčivě vysvětlit svůj odchylný názor.
 

Stanislav Servus

Mgr. Stanislav Servus, LL.M.,
advokát
 
Michal Vrajík

Mgr. Michal Vrajík


DVOŘÁK & SPOL., advokátní kancelář, s.r.o.

Oasis Florenc
Pobřežní 12
186 00 Praha 8

Tel.: +420 255 706 500
Fax:  +420 255 706 550
e-mail: office@akds.cz
 

-------------------------------------
[1] Leda by byla existence takové judikatury soudu známa z jeho činnosti podle ustanovení § 121 občanského soudního řádu, ale účastník dbalý svých procesních práv se na toto nemůže spoléhat.


© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů , judikatura, právo | www.epravo.cz