106751. Náhrada za nemajetkovou újmu

Při rozhodování o výši náhrady za nemajetkovou újmu musí soud přihlédnout i k tomu, že o navrhovaném odškodnění nemateriální újmy za déletrvající omezení osobní svobody stěžovatele v důsledku nezákonného rozhodnutí rozhoduje za situace, kdy v jiných právně srovnatelných případech již bylo žalobcům pravomocným rozhodnutím soudu vyhověno, a to včetně vyplacení finanční kompenzace.

(Nález ústavního soudu ČR sp.zn. II.ÚS 859/15, ze dne 10.10.2017)

Ústavní soud ČR  rozhodl o ústavní stížnosti L.V., zastoupeného JUDr. L.M., advokátem, sídlem P., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. února 2015 č. j. 30 Cdo 3525/2014-163, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem P., jako vedlejší účastnice řízení, tak, že rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 18. února 2015 č. j. 30 Cdo 3525/2014-163 bylo porušeno stěžovatelovo právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. února 2015 č. j. 30 Cdo 3525/2014-163 se ruší.

Z odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel žádá o zrušení v záhlaví označeného rozsudku (resp. jeho výroků), jimiž měla být porušena ustanovení čl. 5 odst. 5 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 1, čl. 10 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 3 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 89 odst. 2 Ústavy a čl. 9 odst. 5 a čl. 14 odst. 6 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 7. 11. 2013 č. j. 14  C 320/2009-128 uložil vedlejší účastnici zaplatit stěžovateli zadostiučinění ve výši 793 000 Kč za nemajetkovou újmu, způsobenou mu nedůvodným vězněním - výkonem trestu odnětí svobody (včetně výkonu vazby) v letech 1976 až 1978; v rozsahu částky 107 000 Kč současně obvodní soud stěžovatelovu žalobu zamítl.

3. K odvolání vedlejší účastnice Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 10. 4. 2014 č. j. 29 Co 57/2014-144 rozsudek obvodního soudu ve věci samé potvrdil, neboť se se závěry nalézacího soudu plně ztotožnil.

4. Následně bylo na jaře roku 2014 stěžovateli vyplaceno zadostiučinění ve výši 793 000 Kč a náhrada nákladů řízení před soudy prvního a druhého stupně v celkové výši 156 743 Kč.

5. Na základě dovolání vedlejší účastnice Nejvyšší soud výše označeným rozsudkem rozsudek městského soudu změnil s tím, že se rozsudek obvodního soudu mění tak, že "trestním stíháním žalobce, jeho odsouzením a výkonem trestu bylo porušeno jeho právo na svobodné přesvědčení, názor a jeho projev, právo na spravedlivý proces, a v konečném důsledku jeho uvězněním a výkonem trestu právo na svobodný život a osobní bezpečnost a že se zamítá žaloba na zaplacení částky 793.100,- Kč", a to proto, že stěžovateli je možno vyhovět jen ve formě morálního zadostiučinění, nikoliv však ve formě finanční kompenzace; současně Nejvyšší soud rozhodl, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení před obvodním soudem ve výši 20 570 Kč (výrok II.), odvolacího řízení ve výši 24 684 Kč (výrok III.) a dovolacího řízení ve výši 8 228 Kč (výrok IV.).

   
II.

Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel v ústavní stížnosti nejprve poukazuje na skutečnost, že v důsledku "morální satisfakce", jež mu byla Nejvyšším soudem poskytnuta, má státu vrátit částku 896 261 Kč (nadto jde o finanční prostředky, které nemá k dispozici). V návaznosti na to zdůrazňuje, že svou žalobu podal ještě před uveřejněním stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 39/14 (ST 39/75 SbNU  707; 297/2014 Sb. - dále jen "stanovisko"), takže jeho nárok vyplývá přímo z čl. 5 odst. 5 Úmluvy, přičemž tento nárok lze přiznat i na základě ustanovení čl. 10 odst. 1 či čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny, jak plyne z řady (stěžovatelem odkazovaných) nálezů Ústavního soudu. Stěžovatel přitom namítá, že Nejvyšší soud v posuzované věci aplikoval § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), a tedy postupoval ve zjevném rozporu s § 36 téhož zákona, jenž takový postup výslovně vylučuje. V této souvislosti pak stěžovatel upozornil, že Nejvyšší soud svým postupem prohlubuje nerovnost, neboť řadě osob v obdobném postavení jako stěžovatel již byla náhrada nemajetkové újmy soudy pravomocně přiznána a vyplacena.

7. Pokud jde o otázku formy a případné výše zadostiučinění, stěžovatel uvádí, že ani Ústavní soud v nálezech ze dne 18. 12. 2014 sp. zn. III. ÚS 1856/13 (N 233/75 SbNU 597) a ze dne 6.  2. 2015 sp. zn. I. ÚS 3451/13 (N 26/76 SbNU 357) nenabádal k odmítnutí finančního zadostiučinění. Stěžovatel se přitom domnívá, že zadostiučinění formou omluvy či konstatování porušení práva je vhodné pouze tam, kde došlo na straně státu k drobnému pochybení, v případě déletrvajícího zbavení osobní svobody je však takové zadostiučinění "výsměchem poškozenému občanovi a pošlapáním jeho lidské důstojnosti". S odkazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") se stěžovatel domnívá, že není namístě, aby mu byla jedna ze složek odškodnění (tj. náhrada nemajetkové újmy) odepřena (např. rozsudek ze dne 29. 5. 1997 ve věci Tsirlis a Kouloumpas proti Řecku, stížnosti č. 19233/91 a 19234/91).

8. Stěžovatel je proto toho názoru, že mu Nejvyšší soud v rozporu s čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny nepřiznal finanční zadostiučinění jakožto úměrnou formu odškodnění za nezákonné věznění, a že současně porušil čl. 89 odst. 2 Ústavy, protože nerespektoval závazný názor vyslovený ve výroku II. stanoviska.

9. Mimo výše uvedené stěžovatel brojí i proti nákladovým výrokům napadeného rozsudku, neboť má za to, že Nejvyšší soud retroaktivně aplikoval metodiku výpočtu jejich výše v neprospěch stěžovatele; přestože tedy Nejvyšší soud přiznal stěžovateli náhradu nákladů řízení před soudy všech tří stupňů, fakticky ho zavázal, aby vedlejší účastnici vrátil "přeplatek" ve výši 103 261 Kč.

10. Ústavní stížnost stěžovatel v průběhu řízení před Ústavním soudem opakovaně doplnil; v doplněních odkázal na závěry dalších nálezů Ústavního soudu, rozhodnutí ESLP a Krajského soudu v Bratislavě.


III.

Vyjádření účastníka řízení

11. Nejvyšší soud ve vyžádaném vyjádření účastníka řízení se v prvé řadě ohradil proti tvrzení, že došlo k porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy, když připomněl, že v dané věci Ústavní soud dosud nerozhodoval, a tudíž neexistuje žádné jeho vykonatelné rozhodnutí, jímž by byl Nejvyšší soud v projednávané věci vázán. Současně Nejvyšší soud zdůraznil, že se striktně řídil závěry přijatými Ústavním soudem ve stanovisku, a veden těmito závěry aplikoval i ustanovení § 36 ve spojení s § 31a zákona č. 82/1998 Sb.

12. Současně Nejvyšší soud uvedl, že si je vědom vývoje judikatury Ústavního soudu ohledně dané právní otázky, z nějž se podává závěr, že vzhledem k legitimnímu očekávání, jež plynulo neprávem vězněným osobám z někdejšího výkladu Úmluvy Ústavním soudem, má být těmto osobám přiznáno odškodnění v penězích, a to i přesto, že tento nárok nemá oporu v pozitivním právu. Nejvyšší soud nicméně trvá na závěrech vyjádřených v napadeném rozhodnutí, neboť má za to, že ani "legitimní očekávání" v chybný výklad práva právní nárok založit nemůže. Nejvyšší soud proto navrhl odmítnutí, respektive zamítnutí ústavní stížnosti.  

13. Vedlejší účastnice řízení práva vyjádřit se k posuzované ústavní stížnosti nevyužila, resp. se této možnosti konkludentně vzdala.


IV.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

14. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré dostupné zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).


V.

Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti

15. Ústavní soud, jemuž - jakožto soudnímu orgánu ochrany ústavnosti - přísluší zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů toliko v případě porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], dospěl v posuzované věci k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

16. Přestože třetí senát Ústavního soudu sdílí přesvědčení Nejvyššího soudu, že přiznání finanční kompenzace stěžovateli nemá potřebnou oporu v pozitivním právu (což ostatně našlo výrazu ve znění výroku I. stanoviska), nemůže ztrácet ze zřetele jak důvody (pozadí) výroku II. stanoviska, tak existenci na něj navazujících nálezů Ústavního soudu, zejména pak nálezů ze dne 15. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 819/15 (N 81/77 SbNU 177), ze dne 11. 8. 2015 sp. zn. I. ÚS 723/15 (N 142/78 SbNU 199) a ze dne 23. 8. 2016 sp. zn. II. ÚS 823/15.

17. Z výše uvedených skutečností plyne, že v řízení před obecnými soudy fakticky nebyla spornou otázka, zda na stěžovatele aplikovat čl. 5 odst. 5 Úmluvy a zda vůbec stěžovateli poskytnout zadostiučinění. Stěžovateli se zadostiučinění dostalo, dokonce mu byla pravomocně přiznána finanční kompenzace ve výši 793 000 Kč, Nejvyšší soud ovšem dospěl k závěru, že je namístě pouze morální zadostiučinění. V posuzované věci je tak klíčovou otázka, zda v případě stěžovatele, jemuž byla nemajetková újma způsobena v důsledku zmíněného nezákonného odsouzení, resp. zbavení osobní svobody, postačí pouhé konstatování porušení práva ve výroku rozsudku, či zda je namístě (je nutné), aby mu bylo poskytnuto rovněž přiměřené zadostiučinění v penězích.

18. Jak vyplývá i z výše uvedené judikatury Ústavního soudu, při rozhodování o výši náhrady za nemajetkovou újmu obecné soudy musí vzít v úvahu specifika dané věci, jež plynou z důvodů obsažených ve stanovisku, především v jeho bodech 31 až 35 (nikoli však argument, že stěžovatel již nemá částku 793 000 Kč k dispozici). Musí tedy přihlédnout k tomu, že o navrhovaném odškodnění nemateriální újmy za déletrvající omezení osobní svobody stěžovatele v důsledku nezákonného rozhodnutí budou rozhodovat za situace, kdy v jiných právně srovnatelných případech již bylo navrhovatelům vyhověno. Přihlédnout přitom musí i ke skutečnosti, že stěžovateli již byla finanční kompenzace vyplacena, a to na základě pravomocného rozhodnutí soudu. Jinými slovy, obecné soudy musí přiměřeně přihlédnout k tomu, že "tam, kde již soudní rozhodnutí, byť byla založena na nesprávném výkladu vnitrostátního práva či mezinárodní úmluvy, založila legitimní očekávání poškozených, že právě jim učiněné křivdy se stát rozhodl odškodnit, nemohou soudy tato legitimní očekávání zklamat ve vztahu k poškozeným, kteří své nároky uplatnili dříve, než Ústavní soud uznal chybnost svého dosavadního výkladu" (viz výše uvedený nález sp. zn. I. ÚS 819/15).

19. Protože třetí senát Ústavního soudu v nyní projednávané věci neshledal žádný relevantní důvod, pro který by bylo možno se od citovaného právního názoru odchýlit (zvláště za situace, kdy některé skutkové okolnosti v posuzované věci rezonují ještě silněji než v odkazovaných judikátech), a protože současně neshledal reálný prostor pro případnou revizi tohoto právního názoru na základě aplikace § 23 zákona o Ústavním soudu, nezbývá mu, než konstatovat, že Nejvyšší soud napadeným rozhodnutím nepostupoval v souladu s právním názorem Ústavního soudu, čímž porušil základní právo stěžovatele na soudní ochranu, zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny.
 
20. Pro úplnost Ústavní soud poznamenává, že se věcně nezabýval otázkou výše nákladů řízení, vypočítaných Nejvyšším soudem v napadeném rozhodnutí, jež bez dalšího nemá ústavněprávní rozměr, a za situace, kdy je napadené rozhodnutí rušeno jako celek, není důvodu se jí meritorně zabývat; na margo této otázky proto postačí připomenout, že snižuje-li Nejvyšší soud fakticky výši náhrady nákladů řízení, již stěžovateli přiznává (dle § 142 odst. 1 občanského soudního řádu), měl by tento svůj postup odůvodnit obsáhleji, než učinil v napadeném rozhodnutí, neboť v opačném případě by své rozhodnutí (v této části) mohl zatížit vadou, spočívající v nepřezkoumatelnosti (této části) odůvodnění.

21. Ze shora zaznamenaných důvodů Ústavní soud podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu podle § 82 odst. 3 písm. a) téhož zákona zrušil.
   

Právní věta - redakce.

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz

Autor: redakce (jav)6.12.2017