(Usnesení Nejvyššího soudu České republiky sp.zn. 20 Cdo 5159/2017, ze dne 5.12.2017)

Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného L. K., S.,t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, zastoupenému Mgr. L.P., advokátem se sídlem v H.K., proti povinnému M. K., M., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Brno, pro 2 400 000 Kč s příslušenstvím, srážkami ze mzdy, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 21 E 15/2017, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. srpna 2017, č. j. 26 Co 274/2017-30, tak, že dovolání oprávněného se zamítá.

Z odůvodnění :

Okresní soud v Nymburce usnesením ze dne 31. 5. 2017, č. j. 21 E 15/2017-18, ve znění opravného usnesení ze dne 12. 6. 2017, č. j. 21 E 15/2017-24, přiznal oprávněnému osvobození od soudních poplatků v rozsahu 97 %. Zjistil, že oprávněný není ve věznici pracovně zařazen, na svém disponibilním účtu měl k datu 17. 5. 2017 částku 719 Kč a na svém kontě částku 12 120 Kč, která může být použita na zaplacení soudního poplatku, případně bude oprávněnému vyplacena při propuštění, že oprávněnému každý měsíc přichází splátka na základě exekučního příkazu a že tyto splátky činily od prosince 2015 cca 4 095 Kč a v květnu částku 1 437 Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že oprávněný je schopen s ohledem na své poměry uhradit 3 % soudního poplatku.

K odvolání oprávněného Krajský soud v Praze usnesením ze dne 9. srpna 2017, č. j. 26 Co 274/2017-30, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Dospěl k závěru, že oprávněný jako osoba ve výkonu trestu odnětí svobody měl ke dni 17. 5. 2017 na svém osobním kontě k dispozici částku 12 120 Kč a každý měsíc počínaje květnem 2017 je mu poukazována částka 1 437 Kč na základě jiné exekuce vedené vůči jeho dlužníku, a tedy ačkoliv podle ustanovení § 25 odst. 4 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů (dále též jen „zákon o výkonu trestu odnětí svobody“), může oprávněný jako osoba umístněná ve výkonu trestu odnětí svobody disponovat pouze s polovinou těchto peněžních prostředků, a to k úhradě zdravotních služeb nehrazených z veřejného zdravotního pojištění a na nákup věcí osobní potřeby, je oprávněný schopen soudní poplatek ve výši 3 600 Kč (po zohlednění 97% osvobození oprávněného od soudních poplatků) zaplatit právě z těchto peněžních prostředků. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně tak dospěl k závěru, že nejsou dány podmínky pro úplné osvobození od soudních poplatků.

Proti usnesení odvolacího soudu podal oprávněný dovolání. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu (nález Ústavního soudu ze dne 6. 4. 2017, sp. zn. IV. ÚS 1351/16) namítá, že může disponovat pouze s polovinou prostředků na svém osobním účtu, kterou může použít pouze pro nákup potravin a věcí osobní potřeby a k úhradě za poskytnuté zdravotní služby nehrazené z veřejného zdravotního pojištění (a nikoliv i na úhradu soudního poplatku jak dovodil odvolací soud), když druhou polovinu může použít pouze na úhradu pohledávek podle § 25 odst. 4 zákona o výkonu trestu odnětí svobody; přitom výzva soudu k zaplacení soudního poplatku za návrh na zahájení řízení není vykonatelným exekučním titulem, a není proto možno takový soudní poplatek hradit z žádné poloviny prostředků oprávněného. Soudy při svém rozhodování nezohlednily, že oprávněný může disponovat pouze s polovinou peněz, které na svůj účet obdržel, že tyto prostředky nemůže použít k libovolným účelům a že z těchto prostředků současně hradí veškeré své potřeby, přičemž zbývající částka 719 Kč měsíčně (jako polovina měsíční částky 1 437 Kč, která je mu připisována) není dostačující ani k úhradě těchto potřeb. Současně má oprávněný podle § 25 odst. 4 zákona o výkonu trestu odnětí svobody pohledávky v celkové výši 424 597 Kč. S odkazem na judikaturu dovolacího a Ústavního soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1359/2013, nebo nález Ústavního soudu ze dne 22. 8. 2013, sp. zn. I. ÚS 731/2013) dovodil, že jeho objektivní nedostatek finančních prostředků, se kterými by mohl disponovat, mu nemůže bránit přístupu k soudu. Z těchto důvodů dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že se oprávněnému přiznává osvobození od soudních poplatků v plném rozsahu. Dovolatel ve svém dovolání navrhl odklad vykonatelnosti usnesení odvolacího soudu.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené usnesení závisí na vyřešení otázky [zda odsouzený, který se nachází ve výkonu trestu odnětí svobody, může požadovat, aby z peněžních prostředků z jeho účtu zřízeného a vedeného věznicí podle ustanovení § 25 odst. 1 zákona o výkonu trestu odnětí svobody byla z poloviny (která není blokována povinností odsouzeného k úhradě škody nebo nemajetkové újmy způsobené trestným činem, pro který se nachází ve výkonu trestu, pohledávek spojených s trestním řízením, pohledávek vzniklých v souvislosti s poskytnutím nebo zajištěním zdravotních služeb a úhradě regulačních poplatků a doplatků nad rámec veřejného zdravotního pojištění, soudních a správních poplatků a škody nebo nemajetkové újmy, kterou způsobil Vězeňské službě během výkonu trestu) uhrazena povinnost odsouzeného k zaplacení soudního poplatku, jež mu vznikla v souvislosti se zahájením a vedením civilního soudního řízení], která dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání oprávněného není opodstatněné.

Podle ustanovení § 25 odst. 1 zákona o výkonu trestu odnětí svobody pokud byly odsouzenému do věznice zaslány peníze, převedou se na jeho účet zřízený a vedený věznicí a odsouzený se o tom vyrozumí. Odsouzený nesmí mít u sebe během výkonu trestu finanční hotovost. Peníze zaslané odsouzenému výslovně na úhradu nákladů na zdravotní služby nehrazené z veřejného zdravotního pojištění, na úhradu regulačních poplatků a na nákup léčivých přípravků, potravin pro zvláštní lékařské účely a zdravotnických prostředků musí být uloženy na zvláštní účet, z něhož lze čerpat peníze pouze na úhradu uvedených nákladů. Nesouhlasí-li odsouzený s přijetím peněz, peníze se vrátí odesílateli na náklady odsouzeného. Nemá-li odsouzený dostatek finančních prostředků na odeslání, odečte věznice náklady na odeslání z odesílaných peněz. K přijetí peněz zaslaných orgány státní správy a příjmu podléhajícího dani z příjmu se nevyžaduje souhlas odsouzeného.

Podle ustanovení § 25 odst. 4 zákona o výkonu trestu odnětí svobody neuhradí-li odsouzený rozsudkem stanovenou škodu nebo nemajetkovou újmu způsobenou trestným činem, pro který se nachází ve výkonu trestu, pohledávky spojené s trestním řízením, pohledávky vzniklé v souvislosti s poskytnutím nebo zajištěním zdravotních služeb a úhrady regulačních poplatků a doplatků nad rámec veřejného zdravotního pojištění, soudní a správní poplatky a škodu nebo nemajetkovou újmu, kterou způsobil Vězeňské službě během výkonu trestu, může k úhradě za poskytnuté zdravotní služby nehrazené z veřejného zdravotního pojištění a nákupu podle § 23 použít pouze polovinu peněžních prostředků podle odstavce 1 věty první a zbývající část peněžních prostředků může použít jen na úhradu těchto pohledávek; to neplatí pro peníze výslovně zaslané na úhradu nákladů uvedených v odstavci 1 větě třetí.

Smyslem ustanovení § 25 odst. 4 zákona o výkonu trestu odnětí svobody je, aby i odsouzenému, který dosud neuhradil v tomto ustanovení vyjmenované dluhy, byl poskytnut přiměřený prostor k tomu, aby mohl peníze převzaté pro něj věznicí do úschovy z části (z jedné poloviny) použít pro svou potřebu, k níž náleží především úhrada za odsouzenému poskytnuté zdravotní služby nehrazené z veřejného zdravotního pojištění, a dále na nákup potravin a věcí osobní potřeby v prodejně věznice (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 9. 2005, sp. zn. II. ÚS 435/05). Věznice není oprávněna bránit odsouzenému v dispozici s těmito prostředky za účelem uspokojení jeho skutečně odůvodněných potřeb, protože taková dispozice je výkonem vlastnického práva odsouzeného k jeho peněžním prostředkům, které se nacházejí na jeho účtu vedeném věznicí (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 4. 2017, sp. zn. IV. ÚS 1351/16). Právo odsouzeného, který se nachází ve výkonu trestu odnětí svobody, na zahájení a řádné vedení civilního řízení (včetně umožnění, aby z prostředků, které má k dispozici k uspokojení svých osobních potřeb, plnil své povinnosti související s řízením, včetně povinnosti k zaplacení soudního poplatku) je součástí práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Samotná skutečnost, že se odsouzený právě nachází ve výkonu trestu odnětí svobody, nemá vést k tomu, že jeho procesní práva a povinnosti v civilním řízení budou mít jiný obsah než u osob, které se ve výkonu trestu odnětí svobody nenacházejí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4109/2013). Ustanovení § 25 odst. 4 zákona č. 169/1999 Sb. proto není na místě vyložit tak, že prostředky na účtu odsouzeného v části, z níž může uspokojovat své osobní potřeby nákupem potravin nebo jiných věcí osobní potřeby, případně hradit zdravotnické služby nehrazené z veřejného zdravotního pojištění, nemohou sloužit k úhradě jiné srovnatelné osobní potřeby odsouzeného, jako je zaplacení soudního poplatku. Ústavně zaručené právo odsouzeného k zahájení a vedení soudního řízení je v zásadě třeba upřednostnit i před případným právem třetích osob nebo státu na náhradu škody nebo nemajetkové újmy způsobené trestným činem, pro který se nachází ve výkonu trestu odnětí svobody, před úhradou pohledávky spojené s trestním řízením nebo před úhradou pohledávky na náhradu škody nebo nemajetkové újmy, kterou odsouzený způsobil Vězeňské službě během výkonu trestu. Právo na zahájení a řádné vedení civilního soudního řízení je však i ze strany dovolatele třeba přijmout a respektovat jako nedílný celek oprávnění a povinností, včetně případné povinnosti k placení výloh, které jsou s civilním soudním řízením nezbytně spojeny, počítaje v to i povinnost k zaplacení soudního poplatku. Jiný závěr nelze učinit ani z nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 4. 2017, sp. zn. IV. ÚS 1351/16, jímž oprávněný argumentuje.

Ze shora uvedeného se podává, že účastník, který se nachází ve výkonu trestu odnětí svobody a který má na účtu, který pro něho vede věznice podle § 25 odst. 1 zákona o výkonu trestu odnětí svobody, finanční prostředky, s nimiž může podle § 25 odst. 4 zákona o výkonu trestu odnětí svobody disponovat za účelem uhrazení svých osobních potřeb, má právo žádat, aby z těchto prostředků byla uhrazena jeho povinnost k zaplacení soudního poplatku, která mu byla uložena v řízení, které on sám zahájil, nebo jehož je účastníkem, a věznice je povinna takové žádosti vyhovět. Proto soud, který rozhoduje o návrhu účastníka, jenž se nachází ve výkonu trestu odnětí svobody, na osvobození od soudních poplatků, zohledňuje i to, že účastník má možnost využít tyto prostředky.

Jestliže tedy odvolací soud v projednávané věci po skutkové stránce uzavřel, že na účtu dovolatele se v době rozhodování o jeho návrhu na osvobození od soudních poplatků nacházela částka 12 120 Kč, z níž polovina byla využitelná pro částečné uspokojení poplatkové povinnosti (která s ohledem n osvobození dovolatele od soudního poplatku z 97 % představuje 3 600 Kč), je jeho úvaha po právní stránce správná. Zbývá dodat, že dovolateli zbude po uspokojení povinnosti k zaplacení soudního poplatku dostatečná částka využitelná pro uspokojení jeho osobních potřeb ve výši 2 460 Kč, která se každý měsíc navyšuje v souvislosti s platbou od jiného odsouzeného (dlužníka oprávněného) ve výši 1 437 Kč. Úvaha odvolacího osudu, že za daných okolností nebylo na místě dovolatele zcela osvobodit od placení soudních poplatků a že u něj přetrvává povinnost k zaplacení soudních poplatků ze 3 %, je vzhledem k okolnostem případu přiměřená (srov. např. závěry vyslovené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 26 Cdo 460/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1680/2015).

Konečně se dodává, že námitka dovolatele, že na jeho účtu vedeném podle § 25 odst. 1 zákona č. 169/1999 Sb. byl k 17. 5. 2017 nikoliv zůstatek 12 120 Kč, ale zůstatek ve výši 11 423 Kč, je nepřípustnou skutkovou námitkou (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.).

Z výše uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné. Protože nebylo zjištěno, že by řízení bylo postiženo některou z vad, uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání oprávněného podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.

zdroj: www.nsoud.cz

Právní věta - redakce.

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz