23. 8. 2019
ID: 109826

Konkurs a náhrada škody (exkluzivně pro předplatitele)

I kdyby byla společnost v minulosti v úpadku a členové statutárního orgánu porušili povinnost podat návrh na konkurs na její majetek, počínaje dnem podání věřitelského návrhu na konkurs by takové porušování povinnosti členy statutárního orgánu nemohlo mít za následek vznik škody, spočívající v neuspokojení pohledávky za společností, vzniklé v době po podání návrhu na konkurs.

(Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky č.j. 29 Cdo 3919/2017-565, ze dne 30.4.2019)

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce IG Capital s. r. o., se sídlem v H.K., zastoupené JUDr. P.H., advokátkou, se sídlem v H.K., proti žalovaným 1) J. H., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. L.V., advokátem, se sídlem ve S., 2) J. Č., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. L.T., advokátem, se sídlem v P., a 3) F. Š., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. J.Š., advokátem, se sídlem v H., o zaplacení částky 816.979,14 Kč, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou, pod sp. zn. 54 C 64/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. března 2017, č. j. 21 Co 374/2016-524, tak, že dovolání se zamítá.

Z odůvodnění:

Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 15. března 2017, č. j. 21 Co 374/2016-524, k odvolání žalobce potvrdil rozsudek ze dne 21. září 2015, č. j. 54 C 64/2012-431, jímž Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou zamítl žalobu, kterou se žalobce (IG Capital s. r. o.) domáhal vůči žalovaným [1) J. H., 2) J. Č. a 3) F. Š.], aby mu zaplatili společně a nerozdílně částku 816.979,14 Kč, s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost ostatních žalovaných.

Odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) vyšel z toho, že:
1) Společnost MonFrut s. r. o. (po změně obchodní firmy TH KREDIT s. r. o. − dále jen „společnost T“) dodávala v období března až června 1999 zboží společnosti J. (dále jen „společnost J“); cenu dodaného zboží v částce 828.281,60 Kč společnost J nezaplatila.
2) Žalovaní byli členy statutárního orgánu společnosti J.
3) Ing. Václav Ullrich, jako správce konkursní podstaty společnosti T postoupil pohledávku společnosti T za společností J z titulu kupní ceny (za zboží dle dodávek shora) ve výši 828.281,60 Kč (dále jen „pohledávka“) společnosti INVESTMENT GROUP a. s., která pohledávku následně postoupila žalobci.
4) Dne 5. února 1999 byl podán (věřitelský) návrh na konkurs společnosti J. Usnesením ze dne 20. října 1999, č. j. 88 K 97/99-57, Krajský obchodní soud v Praze (od 1. ledna 2001 Městský soud v Praze – dále jen „konkursní soud“) prohlásil konkurs na majetek společnosti J. Usnesením ze dne 3. dubna 2003 konkursní soud připustil, aby z konkursního řízení „vystoupil“ věřitel INVESTMENT GROUP a. s. a na jeho místo nastoupil“ žalobce; následně konkursní soud usnesením ze dne 3. ledna 2011, č. j. 88 K 97/99-607, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 17. března 2011, č. j. 1 Ko 12/2011-640, (mimo jiné) rozhodl, že pohledávka žalobce, zjištěná ve výši 828.281,60 Kč, bude uspokojena částkou 11.302,46 Kč (1,3645 %).
5) Žalobou došlou Okresnímu soudu v Rychnově nad Kněžnou dne 26. června 2012 se žalobce domáhal (mimo jiné) vůči žalovaným náhrady škody ve výši 816.979,14 Kč, s tím, že žalovaní mu způsobili škodu v této výši porušením povinnosti podle ustanovení § 3 odst. 1 a 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“), když nepodali bez zbytečného odkladu návrh na prohlášení konkursu na majetek společnosti J, která byla ve stavu úpadku již na přelomu let 1998 a 1999, v důsledku čehož nebyla uhrazena pohledávka právního předchůdce žalobce (společnosti T) z titulu úhrady ceny zboží dodaného společnosti J v období od března do června 1999.

Na tomto základě odvolací soud (na rozdíl od soudu prvního stupně, který žalobu zamítl, maje za opodstatněnou žalovaným vznesenou námitku promlčení) – odkazuje na ustanovení § 4a ZKV (ve znění účinném do 30. dubna 2000) a na závěry formulované v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2007, sp. zn. 29 Odo 1220/2015, ze dne 11. dubna 2012, sp. zn. 29 Cdo 4968/2009, a ze dne 30. června 2014, sp. zn. 29 Cdo 2735/2012, uveřejněných pod čísly 33/2008, 93/2012 a 103/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 33/2008“, „R 93/2012“ a „R 103/2014“) – zdůraznil, že podle tvrzení žalobce podmínky úpadku společnosti J vznikly na přelomu let 1998 až 1999. Nepodala-li odpovědná osoba ve lhůtě určené ustanovením § 4a odst. 1 ZKV návrh na konkurs, dostala se do prodlení s plněním této povinnosti (vznikl protiprávní stav); toto prodlení skončilo dnem, kdy byl návrh na konkurs podán (lhostejno, jakým subjektem k tomu oprávněným – zde skupinou věřitelů úpadce) [v poměrech dané věci dnem 5. února 1999].

V situaci, kdy „žalobce sám tvrdil, že jeho pohledávka vznikla až poté, co byl návrh na konkurs dlužníka podán, to znamená až poté, co prodlení odpovědných osob a tedy i protiprávní stav skončil, již z tohoto důvodu nemohla žalobci vzniknout škoda, která by byla v příčinné souvislosti s porušením povinnosti žalovaných. Pokud fakticky došlo ke zkrácení uspokojení pohledávky žalobce (…), nestalo se tak v důsledku porušení povinnosti žalovaných podle § 4a ZKV a žalovaní proto za tento majetkový úbytek žalobce neodpovídají“.

Nad rámec shora uvedeného odvolací soud doplnil, že podmínkou vzniku odpovědnosti podle ustanovení § 4a ZKV je porušení povinnosti podat návrh na prohlášení konkursu bez zbytečného odkladu (nikoli okamžitě). „Tuto bezodkladnost je třeba chápat jako časový úsek postačující k sumarizaci majetku, závazků a pohledávek dlužníka, k provedení mimořádné inventury apod., tedy k soustředění všech podkladů potřebných pro podání návrhu na konkurs“. V projednávané věci žalobce tvrdil, že společnost J se ocitla v úpadku na přelomu roku 1998 a 1999 a návrh na konkurs byl podán 5. února 1999. Vzhledem k rozsahu majetku společnosti lze předpokládat, že „doba potřebná ke shora označeným úkonům by nebyla kratší“.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 zákona č.99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítaje, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené (v dovolání specifikované) rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu.

Dovolatel je přesvědčen, že závěry odvolacího soudu nemají oporu v provedeném dokazování a ve zjištěném skutkovém stavu a odvolací soud se dopustil omylu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav.

V této souvislosti dovolatel akcentuje, že:
1) V poměrech dané věci jde o speciální úpravu odpovědnosti za škodu podle ustanovení § 3 odst. 1 a 2 ZKV; ustanovení § 420 zákona č.40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „ obč. zák.“), se tak neuplatní ani subsidiárně.
2) Soud prvního stupně nesprávně posoudil (ne)důvodnost námitky promlčení, a to ohledně jejího řádného uplatnění, počátku běhu promlčecí doby, délky promlčecí doby a rozporu námitky promlčení s dobrými mravy; odvolací soud se ke shora uvedeným otázkám nevyjádřil vůbec.
3) Na (ne)splnění povinnosti žalovaných podat návrh na konkurs na majetek společnosti J neměl vliv věřitelský návrh; v situaci, kdy se žalovaní k věřitelskému návrhu na konkurs na majetek společnosti J ani nepřipojili (nepřistoupili k věřitelskému návrhu), porušují povinnost nadále.
4) Soudy nižších stupňů se nezabývaly skutečnostmi, jež nasvědčují úpadku společnosti J a vzniku povinnosti žalovaných podat návrh na konkurs.

Dovolatel snáší argumenty ve prospěch právního názoru, podle něhož mu v příčinné souvislosti s porušením povinností žalovaných podat bez zbytečného odkladu návrh na konkurs na majetek společnosti J vznikla škoda, a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu změnil a žalobě vyhověl, resp. aby je zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

První žalovaný a třetí žalovaný považují rozhodnutí odvolacího soudu za věcně správné a navrhují, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č.99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Dovolání žalobce je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., a to k řešení otázky vlivu věřitelského návrhu na prohlášení konkursu na majetek společnosti J na vznik (případné) odpovědnosti žalovaných za škodu způsobenou nepodáním návrhu na konkurs na majetek označené společnosti, dosud v daných souvislostech Nejvyšším soudem nezodpovězené.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení § 4a ZKV (ve znění účinném do 30. dubna 2000), pokud je právnická osoba nebo fyzická osoba - podnikatel v úpadku (§ 1), je povinna bez zbytečného odkladu podat návrh na prohlášení konkursu (odstavec 1). Povinnost podle odstavce 1 mají i osoby, které jsou oprávněny podat jménem dlužníka návrh na zahájení soudního řízení, s výjimkou nuceného správce podle zvláštních předpisů, a likvidátor právnické osoby, pokud právnická osoba v likvidaci je předlužena (odstavec 2). Pokud osoby uvedené v odstavci 2 nesplní svou povinnost podat návrh na prohlášení konkursu nebo nesplní-li tuto povinnost alespoň některá z nich, odpovídají věřitelům společně a nerozdílně za škodu, která tím věřitelům vznikne (odstavec 3). Zpětvzetí návrhu podaného podle odstavce 1 nebo 2 není přípustné (odstavec 4).

Podle ustanovení § 420 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti (odstavec 1). Odpovědnosti se zprostí ten, kdo prokáže, že škodu nezavinil (odstavec 3).

Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že jeho judikatura je ustálena na závěrech, podle nichž:

1) Odpovědnost osob uvedených v § 3 odst. 2 ZKV (ve znění účinném do 31. prosince 2007) za porušení povinnosti podat návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka je obecnou občanskoprávní odpovědností za škodu založenou na presumpci zavinění, s možností dotčených osob se této odpovědnosti zprostit.

Skutečnou škodou, jež věřitelům může vzniknout tím, že nebyl podán návrh na prohlášení konkursu, ač se tak mělo stát dle § 3 ZKV (ve znění účinném do 31. prosince 2007), se rozumí rozdíl mezi částkou, jíž by se věřitelům dostalo na úhradu jejich pohledávek v konkursu, kdyby návrh byl podán včas, a částkou, kterou nakonec na úhradu svých pohledávek v konkursu obdrželi; to platí i pro věřitele, jejichž existující pohledávky v době, kdy měl být podán návrh na prohlášení konkursu, ještě nebyly splatné. U věřitelů, jejichž pohledávky vznikly až v době prodlení osob uvedených v § 3 odst. 2 ZKV (ve znění účinném do 31. prosince 2007) se splněním povinnosti podat návrh na prohlášení konkursu, se takovou škodou rozumí rozdíl mezi tím, co dlužníku zbývá splnit věřiteli v době, kdy je návrh na prohlášení konkursu podán, a částkou, kterou věřitel posléze obdržel v konkursu na úhradu této pohledávky.

Žaloba o náhradu škody opírající se o úpravu obsaženou v § 3 ZKV (ve znění účinném do 31. prosince 2007) nemůže uspět, nebyl-li návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka nebo návrh na vyrovnání vůbec podán a nebyl-li na základě takového návrhu (lhostejno, zda podaného dlužníkem nebo věřitelem) osvědčen úpadek dlužníka prohlášením konkursu na jeho majetek, povolením vyrovnání, případně zamítnutím návrhu na prohlášení konkursu pro nedostatek majetku.
Srov. např. R 33/2008, R 103/2014, R 93/2012, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2007, sp. zn. 29 Odo 1395/2005.

2) Má-li být náhrada škody ve formě peněžitého plnění poskytnuta v rozsahu, v němž se pohledávka věřitele vůči jeho dlužníku stala nedobytnou v důsledku porušení povinnosti podat včas návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka podle zákona o konkursu a vyrovnání (ve znění účinném do 31. prosince 2007), pak dnem, kdy taková škoda vznikla (nejpozději mohla vzniknout), je den, kdy byl skutečně podán návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka. Od tohoto dne totiž již případný pokles míry uspokojení věřitelovy pohledávky z majetku dlužníka nelze odvozovat od porušení povinnosti podat návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka.
Srov. R 103/2014.

3) Povinnost podat návrh na prohlášení konkursu (§ 3 ZKV, ve znění účinném do 31. prosince 2007) respektive povinnost podat insolvenční návrh [§ 98 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona)], je povinností trvající (nikoli jednorázovou).
Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2018, sp. zn. 29 Cdo 4180/2016.

Přitom závěry formulované Nejvyšším soudem při výkladu ustanovení § 3 ZKV (ve znění účinném do 31. prosince 2007) jsou uplatnitelné též při výkladu obsahově srovnatelného ustanovení § 4a ZKV (ve znění účinném do 30. dubna 2000). Nejvyšší soud tak nemá důvod na nich cokoli měnit ani v podmínkách projednávané věci, kdy podle tvrzení žalobce byla (měla být) společnost J ve stavu úpadku již na přelomu let 1998 a 1999 a (případná) povinnost žalovaných podat návrh na konkurs na majetek společnosti J vyplývala z ustanovení § 4a ZKV (ve znění účinném do 30. dubna 2000).

Zbývá posoudit, zda i v situaci, kdy věřitelský návrh na prohlášení konkursu na majetek společnosti J byl podán dne 5. února 1999, tj. v době, kdy měli být žalovaní dle tvrzení žalobce v prodlení se splněním povinnosti podle ustanovení § 4a ZKV, a kdy pohledávka žalobce vznikla (až) v době po zahájení konkursního řízení (zboží bylo dodáno v období od března do června 1999), jsou splněny předpoklady pro vznik odpovědnosti žalovaných za škodu z titulu nedobytnosti pohledávky žalobce za společností J.

Nejvyšší soud v této souvislosti zdůrazňuje, že za stavu, kdy platí závěry obsažené ve shora citovaném R 103/2014, je – s využitím argumentu a minori ad maius – zjevné, že nemůže být dána ani příčinná souvislost mezi (případným) porušením povinnosti žalovaných podat návrh na konkurs na majetek společnosti J a neuspokojením pohledávky za touto společností vzniklé až po podání (věřitelského) návrhu na konkurs na majetek společnosti J. Přitom není právně významné, zda návrh na konkurs podal některý z věřitelů nebo společnost J (dlužník), respektive zda společnost J (ne)přistoupila k věřitelskému návrhu; naopak rozhodující je skutečnost, že na základě takového návrhu byl (následně) prohlášen konkurs na majetek společnosti J.

Jinými slovy, i kdyby byla společnost J „na přelomu let 1998 a 1999“ v úpadku a žalovaní porušili povinnost podat návrh na konkurs na její majetek, počínaje dnem podání věřitelského návrhu na konkurs by takové porušování povinnosti žalovanými nemohlo mít za následek vznik škody (spočívající v neuspokojení pohledávky za společností J vzniklé v době po podání návrhu na konkurs).

Potud je zjevně nepřijatelná (i) argumentace dovolatele, podle níž žalovaní „nadále“ porušují povinnost podat návrh na konkurs společnosti J; zmíněný názor pomíjí jednak případný zánik oprávnění žalovaných podat jménem společnosti J návrh na zahájení soudního řízení, jednak okolnost, že usnesením ze dne 29. února 2012, č. j. 88 K 97/99-666, které nabylo právní moci dne 5. dubna 2012, konkursní soud již zrušil konkurs na majetek společnosti J po splnění rozvrhového usnesení.

Konečně Nejvyšší soud neshledává právně významnou ani výhradu vztahující se k (ne)důvodnosti námitky promlčení, když rozhodnutí odvolacího soudu na řešení této otázky nespočívá. Po právu není ani výtka dovolatele, že se soudy nižších stupňů nezabývaly skutečnostmi, jež nasvědčují úpadku společnosti J a vzniku povinnosti žalovaných podat návrh na konkurs; z odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí naopak vyplývá, že odvolací soud vyhodnotil žalobu jako nedůvodnou i pro případ prokázání tvrzení žalobce o těchto skutečnostech.

Jelikož právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, je správné, a z obsahu spisu se nepodávají ani jiné vady řízení, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), Nejvyšší soud dovolání zamítl [§ 243d písm. a) o. s. ř.].


© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz