12. 7. 2019
ID: 109649

Péče řádného hospodáře (exkluzivně pro předplatitele)

Povinnost loajality stíhá člena orgánu především při výkonu funkce, tedy při plnění povinností a výkonu práv plynoucích ze vztahu mezi ním a společností, založeného povoláním do funkce. Současně však nelze přehlížet, že osoba povolaná do funkce člena orgánu je členem orgánu po celou dobu od vzniku funkce do jejího zániku, takříkajíc „24 hodin denně, 7 dní v týdnu“. Člen orgánu by neměl bez dobrého důvodu dělat nic, co zjevně odporuje zájmům společnosti, ani tehdy, když zrovna neplní povinnosti spojené s výkonem funkce. Řečené neznamená, že by člen orgánu nemohl legitimně hájit jiné zájmy než zájmy společnosti; např. jedná-li ve svých vlastních záležitostech, zásadně může (a obvykle bude) hájit především své vlastní zájmy. Na situace, kdy jsou tyto zájmy rozporné se zájmy společnosti (např. při uzavírání smluv se společností), pamatuje úprava střetu zájmů. Obdobně tehdy, zastává-li určitá osoba v souladu s právem funkci člena orgánu ve více společnostech, bude vždy povinována loajalitou vůči té společnosti, ve vztahu k níž v té či oné záležitosti zrovna plní své povinnosti člena orgánu. Nicméně z povinnosti loajality vůči ostatním společnostem, v nichž zastává funkci člena orgánu, plyne, že zásadně nesmí bez legitimního důvodu jednat v rozporu s jejich zájmy. Jinými slovy, v případě sporu o to, zda konkrétním jednáním, činěným v zájmu jedné ze společností, poškodila společnost jinou (v níž taktéž zastává funkci člena orgánu), je nutné vycházet z principu proporcionality. Zastává-li však určitá osoba funkci člena orgánu ve více společnostech v rozporu se zákazem konkurence, porušuje již tím své povinnosti. Porušení zákazu konkurence je zpravidla i porušením povinnosti loajality. Je logické, že v takové situaci bude člen orgánu obvykle při hájení zájmů jedné ze společností jednat v rozporu se zájmy společnosti druhé. Způsobí-li při hájení zájmů jedné z těchto společností újmu společnosti jiné, bude za ni zpravidla odpovídat jako za újmu způsobenou porušením povinnosti dodržovat zákaz konkurence.

(Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky č.j. 27 ICdo 62/2017-230, ze dne 18.12.2018)

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce M. G., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Dr. M.D., advokátkou, se sídlem v P., proti žalované CP Praha s. r. o., v likvidaci, se sídlem v P., zastoupené JUDr. D.D., advokátem, se sídlem v B., o určení pravosti a výše pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 160 ICm 1963/2015 jako incidenční spor v insolvenční věci žalované, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 60 INS XY, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 12. 2016, č. j. 160 ICm XY, 104 VSPH XY (MSPH 60 INS XY), tak, že rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 12. 2016, č. j. 160 ICm XY, 104 VSPH XY (MSPH 60 INS XY), jakož i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2016, č. j. 160 ICm XY (MSPH 60 INS XY), se ruší a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Z odůvodnění:

Městský soud v Praze (dále též jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 31. 5. 2016, č. j. 160 ICm XY (MSPH 60 INS XY), určil, že žalobce má za žalovanou pohledávku ve výši 979.636,16 Kč (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.).

Insolvenční soud vyšel z toho, že:
1) Žalobce byl v době od 6. 5. 2009 do 12. 11. 2010 členem dozorčí rady žalované.
2) Dne 6. 5. 2009 uzavřeli žalobce a žalovaná smlouvu o výkonu funkce, ve které se žalobce zavázal mimo jiné chránit zájmy žalované a její dobré jméno, zachovávat mlčenlivost ohledně činnosti žalované a o všech ostatních skutečnostech, jejichž šíření třetím osobám by mohlo žalovanou poškodit (dále též jen „smlouva o výkonu funkce“).
3) Podle smlouvy o výkonu funkce měl žalobce za výkon funkce člena dozorčí rady nárok na odměnu ve výši 10.000 EUR měsíčně.
4) Žalobce přihlásil u insolvenčního soudu v insolvenční věci žalované pohledávku pod pořadovým číslem P7, představující jeho odměnu za výkon funkce člena dozorčí rady v období měsíců července až září 2010 ve výši 45.566,7 EUR (1.116.839,82 Kč), která byla splatná dne 15. 10. 2010, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 417.558,13 Kč.
5) Na přezkumném jednání konaném dne 24. 4. 2015 insolvenční správce popřel přihlášenou pohledávku žalobce co do pravosti a výše 521. 565,44 Kč (jistinu ve výši 381.539,82 Kč a úrok z prodlení ve výši 140.025,62 Kč), neboť měl za to, že žalobci nárok na zaplacení odměny nevznikl, resp. že žalovaná žalobci odměnu v souladu se smlouvou o výkonu funkce oprávněně neposkytla z důvodu zaviněného porušení právních povinností v souvislosti s výkonem funkce. Co do pravosti a výše 1.534.396,95 Kč popřela pohledávku ze stejných důvodů jako insolvenční správce též žalovaná s tím, že je po právu ve výši 1 Kč.
6) Dne 15. 5. 2015 podal žalobce u insolvenčního soudu žalobu o určení pravosti a výše pohledávky. V průběhu řízení vzal žalobce žalobu částečně zpět a nadále se domáhá určení, že má za žalovanou pohledávku v celkové výši 979.636,16 Kč.
7) Žalobce byl ke dni uzavření smlouvy o výkonu funkce a po celou dobu výkonu funkce člena dozorčí rady žalované současně jednatelem společnosti CPP Development, s. r. o. (nyní Gacyle, a. s.), a společnosti Central Asset Management Company s. r. o.
8) Žalobce podal návrh na zahájení řízení o vyslovení neplatnosti rozhodnutí jediného společníka žalované učiněného při výkonu působnosti valné hromady dne 3. 2. 2010, kterým jediný společník žalované odvolal stávajícího jednatele žalované a jmenoval novým jednatelem L. N. Následně podal odvolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2010, č. j. 73 Cm 64/2010-53, kterým byl žalobcův návrh zamítnut. Rozhodnutí soudu prvního stupně bylo potvrzeno usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 3. 2012, č. j. 14 Cm 550/2010-95.
9) Dne 19. 2. 2010 zaslal žalobce prostřednictvím svého právního zástupce e-mail adresovaný mimo jiné GEOSAN GROUP a. s., jehož obsahem byla informace o podání návrhu na vyslovení neplatnosti jediného společníka v působnosti valné hromady s tím, že L. N. není oprávněn jednat za žalovanou.
10) Dne 30. 4. 2010 vydala CPP Development, s. r. o., jednající žalobcem jako jejím jednatelem, potvrzení pro MABLETON s. r. o., ve kterém uvedla, že MABLETON s. r. o., resp. její právní předchůdce, byla zprostředkovatelkou prodeje bytů klientům žalované z Velké Británie.
11) Dne 16. 12. 2010 uzavřely žalovaná a MABLETON s. r. o. dohodu o narovnání, jejímž předmětem bylo narovnání sporných práv a povinností ze smlouvy o velkoobchodní koupi bytů po dokončení, ve znění jejích dodatků, uzavřené právními předchůdci stran této dohody, přičemž žalovaná vstoupila do práv a povinností společnosti CPP Development, s. r. o. Na základě dohody o narovnání se žalovaná zavázala MABLETON s. r. o. uhradit za podmínek uvedených v dohodě o narovnání 16.000.000 Kč.

Na takto ustaveném základě insolvenční soud uzavřel, že žalobce má právo na úhradu odměny za výkon funkce člena dozorčí rady žalované za uvedené období. Důvody popření výše pohledávky se nezabýval, neboť po částečném zpětvzetí žaloby již mezi účastníky nebyla sporná výše přihlášené pohledávky žalobce.

Jedním z důvodů, pro které žalovaná odmítla žalobci odměnu za výkon funkce člena dozorčí rady poskytnout, bylo tvrzené porušení povinností, které pro něj vyplývaly z dřívější funkce jednatele žalované. Insolvenční soud se s tímto důvodem neztotožnil, neboť podle § 66 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obch. zák.“), „lze odměnu neposkytnout pouze v případě porušení povinností souvisejících s výkonem funkce člena dozorčí rady, a nikoliv jako postih za porušení jiných povinností netýkajících se výkonu uvedené funkce“.

Důsledkem případného porušení zákazu konkurence žalobcem (které žalovaná spatřovala v tom, že žalobce byl po celou dobu výkonu funkce člena dozorčí rady žalované jediným společníkem a jednatelem CPP Development, s. r. o., a Central Asset Management Company s. r. o., jež podnikaly ve stejném oboru jako žalovaná) nemohlo podle insolvenčního soudu být neuhrazení odměny za výkon funkce člena dozorčí rady, neboť následek porušení zákazu konkurence byl upraven v § 65 obch. zák., který stanovil nároky společnosti vyplývající z porušení zákazu konkurence a upravoval lhůty, v nichž bylo třeba nároky uplatnit, aby nedošlo k jejich zániku. Žalovaná navíc od počátku o souběhu funkcí věděla, přesto smlouva o výkonu funkce neobsahuje žádné ujednání o povinnosti žalobce konkurenční stav odstranit.

Tvrdila-li žalovaná, že dne 28. 2. 2011 žalobce vydal potvrzení pro Property in Prague, s. r. o., o oprávněnosti nároků této společnosti vůči ní, nemohla mít tato skutečnost podle insolvenčního soudu žádný vliv na nárok žalobce na odměnu za výkon funkce člena dozorčí rady žalované, neboť v době, za kterou je odměna žalobcem nárokována, nemohla žalovaná vědět o tom, že žalobce potvrzení v budoucnosti vydá.

Shora uvedené potvrzení pro MABLETON s. r. o. nevydal žalobce, nýbrž CPP Development, s. r. o., byť jejím jménem jednal žalobce jako jednatel. Tím však podle insolvenčního soudu nemohl porušit povinnost související s výkonem funkce člena dozorčí rady žalované a nemohl jednat v rozporu se zájmy žalované. Insolvenční soud nezjistil, že důvodem uzavření dohody o narovnání mělo být vyřešení sporů, které by vznikly v důsledku porušení povinností žalobce vyplývajících z výkonu funkce člena dozorčí rady žalované.

Insolvenční soud neshledal porušení povinnosti jednat v souladu se zájmy žalované ani v tom, že žalobce podal návrh na vyslovení neplatnosti rozhodnutí jediného společníka při výkonu působnosti valné hromady, neboť tím žalobce pouze vykonával své právo plynoucí z § 131 odst. 1 obch. zák. Právo podat takový návrh pak podle insolvenčního soudu „není výkonem funkce člena dozorčí rady, neboť výkonem funkce člena dozorčí rady je jeho činnost v rozsahu práv a povinností dozorčí rady upravených ustanovením § 138 obch. zák.“.

Insolvenční soud sice posoudil jednání žalobce spočívající v zaslání e-mailu ze dne 19. 2. 2010 jako porušení povinnosti žalobce zachovávat mlčenlivost ohledně činnosti žalované a o všech ostatních skutečnostech a jako šíření nepravdivých informací třetím osobám, což by mohlo žalovanou poškodit, nicméně důsledkem tohoto žalobcova jednání nemohlo podle insolvenčního soudu být neuhrazení odměny za výkon funkce v období měsíců července až září 2010 (tedy za období, kdy žalobce povinnost mlčenlivosti neporušil), neboť „úprava obsažená v ustanovení § 66 odst. 3 obch. zák. je koncipována jako zákaz odměnu za porušení povinnosti poskytnout, … žalovaná neměla žalobci odměnu uhradit za období, ve kterém žalobce porušil svoji povinnost vyplývající z výkonu funkce, tedy za období měsíce února 2010. Pokud žalovaná žalobci odměnu za uvedené období poskytla, došlo na straně žalobce k bezdůvodnému obohacení, k jehož vydání ho žalovaná mohla vyzvat“.

Vrchní soud v Praze k odvolání žalované v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí insolvenčního soudu potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

Odvolací soud vyšel z toho, že společnost je oprávněna odepřít svému orgánu poskytnutí plnění, jež je poskytováno v souvislosti s výkonem jeho funkce, „tedy pokud poruší konkrétně člen dozorčí rady své povinnosti vyplývající pro něj z § 138 obch. zák., z vnitřních pravidel společnosti nebo z uzavřené smlouvy se společností“.

Odvolací soud měl za to, že „při výkonu činnosti orgánu společnosti má v daném případě člen dozorčí rady povinnost postupovat s odbornou péčí, s péčí řádného hospodáře, zachovávat mlčenlivost o důvěrných informacích a skutečnostech, jejichž prozrazení třetím osobám by mohlo společnosti způsobit škodu, jde o činnost úplatnou, kterou je povinen vykonávat v souladu se zájmy společnosti a být se společností loajální, v případě porušení těchto povinností má společnost právo na náhradu škody vůči němu v souběhu s dalšími právy společnosti, mezi něž patří i oprávnění odepřít svému orgánu poskytnutí plnění (§ 66 odst. 3 věta druhá obch. zák.), jež je poskytováno v souvislosti s výkonem jeho funkce“.

Porušení povinnosti v souvislosti s výkonem funkce nelze podle odvolacího soudu bez dalšího spojovat s jinou kategorií porušení právní povinnosti orgánu společnosti, jež spočívá v porušení zákazu konkurence, neboť „za toto porušení § 65 obch. zák. stanoví práva společnosti vůči porušující osobě jinak“.

Jde-li o námitku žalované, podle které žalobce porušil povinnost zachovávat mlčenlivost tím, že poskytoval nepravdivé informace obchodním partnerům žalované, odvolací soud (na rozdíl od soudu prvního stupně) měl za to, že „je-li civilní řízení z povahy veřejné, nemůže být informace o podané žalobě informací důvěrnou a ‚prozrazení‘ těchto skutečností nelze považovat za porušení povinnosti zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, jejichž prozrazením třetím osobám může být žalované způsobena škoda“. Existenci škody a její vznik žalovaná přitom ani netvrdila, ani neprokazovala. Již tento argument shledal dostatečným, nehledě na to, že třetí osoby byly chráněny dobrou vírou v zápis povinných údajů o společnosti v obchodním rejstříku podle § 27 obch. zák. Odvolací soud dospěl k závěru, že „orgán společnosti je povinen zachovávat mlčenlivost, loajalitu vůči společnosti, chránit zájmy společnosti a její dobré jméno, avšak v daném případě nelze z výše uvedených důvodů považovat jednání žalobce za porušení mlčenlivosti ve vztahu ke společnosti a za jednání, jímž by porušil jiné jeho povinnosti vůči společnosti, k nimž se ve smlouvě zavázal, jež by mohlo mít takovou intensitu, aby způsobilo žalované újmu“.

V jednání žalobce spočívajícím v tom, že podporoval třetí subjekty, MABLETON s. r. o. a Property in Prague, s. r. o., ve sporech proti žalované a vydával potvrzení o oprávněnosti nároků těchto společností vůči žalované, odvolací soud neshledal žalovanou tvrzené porušení závazku žalobce jednat v souladu se zájmy žalované a závazku loajality, neboť žalobce tak činil jménem CPP Development, s. r. o., jako její jednatel. Prohlášení učiněné vůči MABLETON s. r. o. navíc žalovanou žádným způsobem nezavazovalo, neboť je zcela nekonkrétní a nelze z něj dovodit žádné závěry o jakémkoliv jednotlivém konkrétním poskytnutí zprostředkování ve prospěch žalované. Prohlášení učiněné vůči Property in Prague, s. r. o., pak žalobce vydal v době, kdy již v žalované nepůsobil.

Odepřít poskytnutí odměny za výkon funkce člena dozorčí rady žalované nelze podle odvolacího soudu ani z důvodu tvrzeného porušení povinností při předchozím výkonu funkce jednatele žalované žalobcem.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř., majíc za to, že otázky, na kterých spočívá napadené rozhodnutí, nebyly dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny.

Jde o otázky:
1) „zda je společnost oprávněna odmítnout členu dozorčí rady vyplatit odměnu za výkon jeho funkce v případě, kdy tento člen porušuje zákonný zákaz konkurence dle ustanovení § 136 odst. 1 písm. d) obch. zák.“,
2) „jaké povinnosti člena voleného orgánu společnosti spadají pod pojem ‚povinnosti v souvislosti s výkonem funkce‘ ve smyslu ustanovení § 66 odst. 3 věty druhé obch. zák.“,
3) „zda rozšiřování nepravdivých informací o společnosti může být důvodem pro odepření poskytnutí plnění odměny ve smyslu § 66 odst. 3 obch. zák.“,
4) „zda je v případě porušení povinnosti vyplývající ze smlouvy o výkonu funkce člena dozorčí rady jakkoli omezeno období, za které může společnost odepřít poskytnutí plnění odměny ve smyslu § 66 odst. 3 obch. zák.“,
5) „zda je úprava § 66 odst. 3 obch. zák. koncipována jako oprávnění společnosti neposkytnout odměnu, nebo jde o zákaz odměnu poskytnout“,
6) „zda je člen dozorčí rady povinen zachovávat nezbytnou loajalitu vůči společnosti a jednat v souladu s jejími zájmy i v případě, že současně jedná jako jednatel konkurenční společnosti“, a
7) „zda se uplatní pravidlo obrácení důkazního břemene dle ustanovení § 194 odst. 5 ve spojení s ust. § 138 odst. 2 obch. zák. i v případě posuzování porušení ‚povinnosti v souvislosti s výkonem funkce‘ ve smyslu ustanovení § 66 odst. 3 obch. zák.“.

Na otázku 1) je podle dovolatelky možno odpovědět kladně, neboť „k porušení zákazu konkurence dochází již faktickým přijetím funkce ve společnosti, která je v konkurenčním postavení“. Ustanovení § 136 obch. zák. zakazuje již samostatný vznik situace, při které může docházet ke zneužití postavení členů orgánů v jejich prospěch či ve prospěch konkurence. V § 65 obch. zák. nejsou uvedeny všechny důsledky související s porušením pravidla uvedeného v § 136 obch. zák.

Jde-li o odpověď na otázku 2), je dovolatelka přesvědčena, „že obecná povinnost dodržování právních povinností, mezi něž spadá i obecný zákaz působení v konkurenčních společnostech, spadá mezi obecné povinnosti v souvislosti s výkonem funkce člena dozorčí rady, stejně tak jako povinnost mlčenlivosti a zásada jednání s nezbytnou loajalitou vůči společnosti, k níž je člen voleného orgánu povinen“.

Otázku 3) odvolací soud podle dovolatelky nesprávně právně posoudil, neboť hodnotil chování žalobce pouze „z pohledu škodlivosti“. Argumentace odvolacího soudu postavená na tom, že civilní řízení je svou povahou veřejné, a proto informace o jeho zahájení nemůže být považována za porušení mlčenlivosti, neobstojí. Žalobce nešířil pouze informaci o zahájení civilního řízení, ale přímo oznamoval lživou informaci o tom, že řádný jednatel dovolatelky za ni není oprávněn jednat. Rozšiřování nepravdivých informací týkajících se dovolatelky tak musí být posouzeno jako jednání v rozporu s péčí řádného hospodáře; žalobce takovým jednáním nezachoval nezbytnou loajalitu vůči dovolatelce.

Jde-li o otázky 4) a 5), má dovolatelka za to, že nebyla omezena v určení období ani výše odměny, kterou mohla při porušení právních povinností žalobce odmítnout poskytnout. Žádné omezení pro dovolatelku nevyplývá ani ze smlouvy, ani ze zákona. Odkazujíc na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. 29 Cdo 2049/2009, a ze dne 16. 6. 2010, sp. zn. 29 Cdo 2126/2009, je dovolatelka přesvědčena, že se jedná o oprávnění společnosti odepřít členu voleného orgánu poskytnutí plnění, a nikoliv o zákaz, jak vyložil soud prvního stupně.

Co se týče otázky 6), podle dovolatelky „nezáleží na tom, o jaký charakter vydávaných potvrzení se přitom jednalo a není také zásadní skutečnost, že potvrzení nezavazovalo dovolatelku. Podstatu poškozujícího jednání žalobce je třeba spatřovat ve skutečnosti, že žalobce byl členem dozorčí rady a jako člen dozorčí rady byl povinen zachovávat vůči dovolatelce nezbytnou loajalitu a není přitom podstatné, zda tuto loajalitu musí zachovávat jako fyzická osoba, či jako zástupce třetího subjektu“.

Podle dovolatelky lze na otázku 7) odpovědět tak, že v případě posuzování porušení „povinnosti v souvislosti s výkonem funkce“ ve smyslu § 66 odst. 3 obch. zák. se mělo uplatnit pravidlo § 194 odst. 5 obch. zák. a bylo tak na žalobci, aby prokázal, že jeho jednání v rámci výkonu funkce člena dozorčí rady bylo vždy činěno s péčí řádného hospodáře.

Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil.

Žalobce navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání jako nedůvodné zamítl.

Dovolání je přípustné k řešení otázky výkladu § 66 odst. 3 in fine obch. zák., v souvislostech otevřených v dovolání dosud v judikatuře Nejvyššího soudu neřešené.

Dovolání je důvodné.

Rozhodné hmotné právo se podává z § 775 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákona o obchodních korporacích), a § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinných od 1. 1. 2014. Nejvyšší soud tudíž věc posoudil podle obchodního zákoníku.

Podle § 66 obch. zák. jakékoliv plnění společnosti ve prospěch osoby, jež je orgánem společnosti nebo jeho členem, na které neplyne právo z právního předpisu nebo z vnitřního předpisu, lze poskytnout pouze se souhlasem valné hromady, nebo je-li přiznáno ve smlouvě o výkonu funkce. Společnost plnění neposkytne, jestliže výkon funkce zřejmě přispěl k nepříznivým hospodářským výsledkům společnosti, anebo při zaviněném porušení právní povinnosti v souvislosti s výkonem funkce (odstavec 3).

Podle § 136 obch. zák., nevyplývají-li ze společenské smlouvy nebo stanov další omezení, jednatel nesmí
a) podnikat v oboru stejném nebo obdobném oboru podnikání společnosti ani vstupovat se společností do obchodních vztahů,
b) zprostředkovávat nebo obstarávat pro jiné osoby obchody společnosti,
c) účastnit se na podnikání jiné společnosti jako společník s neomezeným ručením nebo jako ovládající osoba jiné osoby se stejným nebo podobným předmětem podnikání, a
d) vykonávat činnost jako statutární orgán nebo člen statutárního nebo jiného orgánu jiné právnické osoby se stejným nebo s obdobným předmětem podnikání, ledaže jde o koncern (odstavec 1).

Porušení odstavce 1 má důsledky stanovené v § 65 (odstavec 2).

Podle § 138 obch. zák. dozorčí rada:
a) dohlíží na činnost jednatelů,
b) nahlíží do obchodních a účetních knih a jiných dokladů a kontroluje tam obsažené údaje,
c) přezkoumává řádnou, mimořádnou a konsolidovanou, popřípadě i mezitímní účetní závěrku a návrh na rozdělení zisku nebo úhradu ztráty a předkládá své vyjádření valné hromadě,
d) podává zprávy valné hromadě ve lhůtě stanovené společenskou smlouvou, jinak jednou ročně (odstavec 1).

Pro členy dozorčí rady platí obdobně ustanovení § 194 odst. 2, 4 až 7 (odstavec 2).

Podle § 139 obch. zák. na členy dozorčí rady se vztahuje zákaz konkurence (§ 136) [odstavec 4].

Podle § 194 odst. 5 věty první obch. zák. členové představenstva jsou povinni vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře a zachovávat mlčenlivost o důvěrných informacích a skutečnostech, jejichž prozrazení třetím osobám by mohlo společnosti způsobit škodu.

I. K výkladu § 66 odst. 3 obch. zák. obecně.

Ustanovení § 66 odst. 3 bylo do obchodního zákoníku včleněno s účinností od 1. 1. 2000 novelou provedenou zákonem č. 370/2000 Sb. Podle důvodové zprávy k návrhu zákona, posléze schváleného a vyhlášeného pod číslem 370/2000 Sb. (sněmovní tisk číslo 476/00, Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, 3. volební období 1998 – 2002; dále jen „důvodová zpráva“), řeší citované ustanovení výslovně problematiku „poskytování plnění společností osobám v orgánech společnosti v případech, kdy právo na plnění neplyne přímo z právního předpisu (např. úplata při předčasném skončení funkce)“.

Jeho výkladem se Nejvyšší soud zabýval např. v rozsudku ze dne 16. 6. 2010, sp. zn. 29 Cdo 2126/2009, v němž (mimo jiné) vysvětlil, že citované ustanovení dopadá toliko na plnění poskytované členu orgánu společnosti v souvislosti s výkonem jeho funkce. Členu orgánu nelze podle tohoto ustanovení upírat plnění, na které mu vznikl nárok za činnosti prováděné pro společnost (např. podle platně uzavřené pracovní smlouvy), jež s výkonem funkce nesouvisí.

Poruší-li člen orgánu zaviněně své povinnosti při výkonu funkce, vzniká společnosti právo neposkytnout mu plnění za výkon funkce. Jakkoliv důvodová zpráva zmiňuje výslovně toliko „úplatu při předčasném skončení funkce“, dopadá citované ustanovení i na jiná plnění, poskytovaná v souvislosti s výkonem funkce (srov. důvody rozsudku sp. zn. 29 Cdo 2126/2009). Nicméně z principu proporcionality vyplývá, že podle § 66 odst. 3 in fine obch. zák. může společnost odmítnout plnění poskytované členu orgánu společnosti v souvislosti s výkonem jeho funkce pouze v takovém rozsahu, který lze s ohledem na všechny konkrétní okolnosti považovat za přiměřený. Řečené znamená, že výše plnění, jež společnost může podle citovaného ustanovení neposkytnout, musí být zásadně přiměřená významu povinnosti, již člen orgánu porušil, míře jeho zavinění, celkové odměně a ostatním plněním poskytovaným společností v souvislosti s výkonem funkce, jakož i všem dalším v úvahu přicházejícím okolnostem tak, aby neposkytnutí odměny (či jiného plnění) bylo možné považovat za adekvátní (spravedlivý) důsledek předchozího porušení právní povinnosti členem orgánu.

II. K povinnosti dodržovat zákaz konkurence.

Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává, že porušení zákazu konkurence členem dozorčí rady v době výkonu jeho funkce je porušením povinností při výkonu funkce (povinnosti zákaz konkurence dodržovat); srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 29 Cdo 585/2010. Z téhož rozhodnutí, jakož i z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 29 Cdo 1744/2008, se pak podává, že ustanovení § 65 odst. 2 obch. zák. nebrání společnosti uplatnit v případě porušení zákazu konkurence jiná než v tomto ustanovení vypočtená práva.

Z uvedeného vyplývá, že zaviněné porušení zákazu konkurence členem dozorčí rady je porušením povinností při výkonu funkce, jež může být – mimo jiné – postiženo i odepřením plnění poskytovaného v souvislosti s výkonem funkce podle § 66 odst. 3 in fine obch. zák.

III. K povinnosti loajality.

Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává, že součástí péče řádného hospodáře je i povinnost nezbytné loajality, tj. povinnost člena představenstva dát při rozhodování v představenstvu přednost zájmům společnosti před zájmy svými či zájmy třetích osob, včetně zájmů akcionáře, který jej do představenstva vahou svých hlasů prosadil (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2009, sp. zn. 29 Cdo 3864/2008, ze dne 15. 2. 2018, sp. zn. 29 Cdo 2791/2016, či ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 29 Cdo 3325/2016).

Povinnost loajality stíhá člena orgánu především při výkonu funkce, tedy při plnění povinností a výkonu práv plynoucích ze vztahu mezi ním a společností, založeného povoláním do funkce. Současně však nelze přehlížet, že osoba povolaná do funkce člena orgánu je členem orgánu po celou dobu od vzniku funkce do jejího zániku, takříkajíc „24 hodin denně, 7 dní v týdnu“. Člen orgánu by neměl bez dobrého důvodu dělat nic, co zjevně odporuje zájmům společnosti, ani tehdy, když zrovna neplní povinnosti spojené s výkonem funkce.

Řečené neznamená, že by člen orgánu nemohl legitimně hájit jiné zájmy než zájmy společnosti; např. jedná-li ve svých vlastních záležitostech, zásadně může (a obvykle bude) hájit především své vlastní zájmy. Na situace, kdy jsou tyto zájmy rozporné se zájmy společnosti (např. při uzavírání smluv se společností), pamatuje úprava střetu zájmů.

Obdobně tehdy, zastává-li určitá osoba v souladu s právem funkci člena orgánu ve více společnostech, bude vždy povinována loajalitou vůči té společnosti, ve vztahu k níž v té či oné záležitosti zrovna plní své povinnosti člena orgánu. Nicméně z povinnosti loajality vůči ostatním společnostem, v nichž zastává funkci člena orgánu, plyne, že zásadně nesmí bez legitimního důvodu jednat v rozporu s jejich zájmy. Jinými slovy, v případě sporu o to, zda konkrétním jednáním, činěným v zájmu jedné ze společností, poškodila společnost jinou (v níž taktéž zastává funkci člena orgánu), je nutné vycházet z principu proporcionality.

Zastává-li však určitá osoba funkci člena orgánu ve více společnostech v rozporu se zákazem konkurence, porušuje již tím své povinnosti (srov. výše). Porušení zákazu konkurence je zpravidla i porušením povinnosti loajality. Je logické, že v takové situaci bude člen orgánu obvykle při hájení zájmů jedné ze společností jednat v rozporu se zájmy společnosti druhé. Způsobí-li při hájení zájmů jedné z těchto společností újmu společnosti jiné, bude za ni zpravidla odpovídat jako za újmu způsobenou porušením povinnosti dodržovat zákaz konkurence.

IV. Promítnutí shora formulovaných závěrů v projednávané věci.

Odvolací soud, vycházeje z nesprávného předpokladu (podle kterého společnost nemůže členu orgánu pro porušení zákazu konkurence odepřít plnění dle § 66 odst. 3 in fine obch. zák.), neposuzoval, zda žalobce zákaz konkurence porušil a zda lze odepření odměny za měsíce červenec až září 2010 považovat za proporcionální tomuto (a dalším vytýkaným) porušení povinnosti při výkonu funkce. Napadené rozhodnutí je již z tohoto důvodu nesprávné.

Nesprávně, resp. v rozporu s výše popsanými kritérii, pak odvolací soud posuzoval i ostatní jednání, v nichž dovolatelka spatřuje porušení povinností žalobce při výkonu funkce.

Jde-li o podání návrhu na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady, lze s odvolacím soudem souhlasit potud, že zahájení takového řízení nemůže být samo o sobě porušením právní povinnosti; jde naopak o výkon práva člena dozorčí rady přiznaného mu zákonem (§ 131 odst. 1 obch. zák.). I právo podat návrh na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady však může být zneužito, a tudíž vykonáno v rozporu s péčí řádného hospodáře, nepostupuje-li jeho nositel (který je členem voleného orgánu společnosti) s nezbytnou loajalitou vůči společnosti.

Nejvyšší soud nemá pochyb ani o tom, že sdělení, podle něhož do funkce ustanovený jednatel „není oprávněn jednat za společnost“, adresované členem dozorčí rady společnosti jejím smluvním partnerům, může vážně zpochybnit věrohodnost společnosti. Totéž zásadně platí i o jednáních, která mají zvýšit naději na úspěch třetích osob ve sporech se společností.

Na odvolacím soudu proto bude, aby v souladu s kritérii nastíněnými Nejvyšším soudem výše posoudil, zda žalobce při těchto jednáních postupoval s nezbytnou loajalitou vůči dovolatelce.

Zbývá dodat, že podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu přitom břemeno tvrzení a důkazní břemeno o tom, že jednal s péčí řádného hospodáře, tíží žalobce (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo 3542/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2014, sp. zn. 29 Cdo 957/2014, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo 440/2013).

Jelikož řešení právních otázek, na nichž napadené rozhodnutí spočívá, není správné a dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně; Nejvyšší soud proto zrušil i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
 

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz