Nejvyšší soud ČR učinil tento závěr v případě zahraničního věřitele se sídlem ve Spolkové republice Německo, který nebyl řádně označen v účetnictví dlužníka a který se o insolvenčním řízení dozvěděl se značným zpožděním, po déle jak jednom roce.

Soud prvního stupně přihlášku pohledávek odmítl jako opožděnou s odůvodněním, že věřitel měl být o zahájení insolvenčního řízení i o vydání rozhodnutí o úpadku informován, ovšem pouze za předpokladu, že by v době zahájení insolvenčního řízení soud věděl, že věřitel je skutečně známým věřitelem.

Odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a k doplnění argumentace soudu prvního stupně uvedl, že rozhodnutí obsahující vyrozumění o zahájení insolvenčního řízení může insolvenční soud vydat jen v případě, že existence známého věřitele s obvyklým místem pobytu, bydlištěm nebo sídlem v některém z členských států Evropské unie s výjimkou Dánska vyjde v řízení najevo nejpozději do vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka, a vyrozumění o vydání rozhodnutí o úpadku lze vydat jen v případě, že existence takového známého věřitele vyjde najevo nejpozději do doby, než uplyne lhůta pro podávání přihlášek pohledávek stanovená rozhodnutím o úpadku.

Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací usnesení soudu prvního stupně i soudu odvolacího zrušil, neboť dospěl k závěru, že právní posouzení věci není správné. Dovolací soud odmítl právní názor soudů obou stupňů, které vyvozovaly z pochybení dlužníka negativní důsledky pro zahraniční věřitele, a uvedl při tom, že je v rozporu se zásadou spravedlivého insolvenčního řízení založit odmítnutí přihlášky věřitele jako opožděné na porušení základní povinnosti dlužníka, jež je právě ve vztahu k zahraničním věřitelům zárukou, že i jim budou poskytnuty rovné možnosti, neboť s nimi bude zacházeno jako se známými věřiteli dlužníka.

Dovolací soud dále souhlasně s dovolatelem uvedl, že ustanovení čl. 40 nařízení Rady 1346/2000 neslouží pouze k účelu překonání přirozené jazykové bariéry, ale jde rovněž o úpravu mající za cíl usnadnit známému věřiteli uplatnění jeho pohledávky v insolvenčním řízení a též překonání bariér daných tím, že na rozdíl od věřitele tuzemského (zpravidla) není obeznámen s procesními pravidly platnými pro insolvenční řízení státu, ve kterém bylo zahájeno insolvenční řízení.

Dovolací soud dále odůvodnil své rozhodnutí tak, že dlužník, který nevede řádné záznamy o stavu svého majetku a o svých závazcích nebo který nesplní řádně a včas povinnost předložit soudu seznam závazků, nemá právo spoléhat se na to, že věřitel tak přijde v důsledku dlužníkovy nedbalosti o možnost přihlásit svou pohledávku do insolvenčního řízení.

Nicméně dovolací soud vymezil pojem známého věřitele i negativně, když za „známého věřitele“ nepovažuje takového věřitele dlužníka, o kterém do uplynutí propadné lhůty určené v rozhodnutí o úpadku k podávání přihlášek do insolvenčního řízení nevyjde v insolvenčním řízení ničeho najevo, a to ani z dlužníkem řádně vedeného účetnictví nebo jiných záznamů o majetku a závazcích dlužníka, ani jinak. Vyjdou-li takové skutečnosti najevo později, není insolvenční správce ani insolvenční soud zbaven povinnosti postupovat ohledně takového věřitele ve smyslu ustanovení § 430 insolvenčního zákona, respektive ustanovení článku 40 nařízení (plnit vůči němu informační povinnost), zmeškaná lhůta k podání přihlášky se však takovému věřiteli nevrací.

JUDr. Jiří Voda, LL.M.,
advokát

Giese & Partner, v.o.s.

Palác Myslbek
Ovocný trh 8           
117 19  Praha 1

Tel.: + 420 221 411 511
Fax:  + 420 222 244 469
e-mail: voda@giese.cz

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů , judikatura, právo | www.epravo.cz