Látání korupce jehlou bez nitě

 

Vláda nařídila ministerstvům, aby sepsala, co podniknou proti korupci. A teď se chlubí analýzou, v níž instituce navrhují, aby úředníci hlídali jeden druhého, nesměli jednat mimo úřad, organizovali výběrová řízení přes internet... Nebylo by ale záhodno, aby si politici, pokud chtějí umravňovat byrokraty, nejdříve zametli před vlastními prahy?

Po každých volbách se vítězné strany vrhají jako kobylky na státní instituce. Vysílají partajní výsadky na posty náměstků, ředitelů odborů či dokonce vedoucích oddělení. Především tihle funkcionáři pak zasahují do průběhu výběrových řízení a rozdělování dotací.

Ocitá-li se někdo v korupčních hledáčcích silných ekonomických hráčů, pak právě vysocí úředníci se stranickou legitimací. Především přes ně může do politiky a státní správy pronikat i organizovaný zločin. Proto většina států přijímá zákony jasně určující, která služební místa by měla být politická a která musí zůstat hájemstvím kariérních úředníků. V Evropě taková norma platí ve všech zemích - s výjimkou České republiky.

Přitom již v roce 2002 přijal parlament zákon o státní službě, který například na ministerstvech vylučuje politické obsazování všech řídicích funkcí s výjimkou náměstků, vedoucího kabinetu ministra a tiskového mluvčího. Poslanci ale třikrát odložili platnost této normy. A loni vláda zákon, jenž nikdy nebyl uveden v život, ve vší tichosti zrušila.

Ministr Langer slibuje nový zákon o státní službě, jenž by měl "znamenat dobré odměňování pro ty, kteří dobře pracují." Není to však jen další trik, jak prodloužit stav, kdy "dobrou odměnou" mohou být korupční peníze pro stranické prominenty?

Stejně jako před zákonem o státní službě politici už dlouho kličkují před paragrafem, který by rozšířil majetková přiznání poslanců, členů vlády a vlivných úředníků i na jejich nejbližší příbuzné. Přesně takovou normu před pěti lety poslala do vlády česká pobočka Transparency International přes senátora Josefa Zieleniece. Tehdejší Grossův kabinet ale návrh zákona nikdy neprojednal. Zato urychleně prosadil vlastní, který se na příbuzné nevztahuje.

Letos odmítla rozšířit povinnost majetkových přiznání na manželky a manžele i vláda ODS. Poslaneckou novelu nepodpořili ani zelení ministři, což Martin Bursík zdůvodnil tím, že zákon o střetu zájmů platí krátce a není dobré ho měnit. Divná logika, když se ukazuje, že bez "příbuzenského" paragrafu je sledování majetku politiků duchaprázdnou fraškou.

To už pochopili i v řadě postkomunistických zemí, včetně Chorvatska, Bulharska nebo Slovenska, kde veřejní činitelé musí uvádět nejen majetek manželky, ale i domy nebo pozemky napsané na jejich nezletilé děti.

Podobná opatření nespadla z nebe. Vycházejí z poznání, že korupce je zlo, nad nímž nelze nikdy zvítězit. Lze ale měnit klima vytrvalým zalátáváním děr v zákonech a zužováním korupčního prostoru.

Čeští politici se ale spíš podobají krejčíkům, kteří trhliny sešívají jehlou, v níž není navlečená niť. A sem tam zahřímají na podřízené byrokraty, aby na veřejnosti předvedli několik nenáročných antikorupčních grifů.

jiri.leschtina@economia.cz


Zpracovatel: Anopress IT a.s.