Vypadá, že k nim brzy přibude další. Jde o povinné  hlášení volných pracovních míst úřadům práce ze strany českých a moravských zaměstnavatelů. Pro přesnost: Poslanecká sněmovna PČR schválila dne 11. 2 2021 ve třetím čtení vládní (!)[1] návrh zákona o mimořádném příspěvku zaměstnanci při nařízené karanténě (viz sněmovní tisk č. 1153). Návrh byl následně předložen Senátu PČR.

Pozor, naše dolní komora PČR v rámci projednání citované předlohy odsouhlasila i pozměňovací návrh, kterým se do českého právního (ne)pořádku znovu zavádí zmíněná sporná povinnost zaměstnavatele oznamovat úřadu práce volná pracovní místa. Stalo se tak tedy formou tzv.přílepku! O negativních aspektech „přílepkaření“ byly popsány již kilogramy papíru a netřeba je zde, myslím, znovu zbytečně opakovat.

Dodejme, že tato ohlašovací povinnost v ČR naposledy existovala před deseti lety.

V roce 2011 byla tehdejšími pravicovými vládami zrušena jako zbytečně byrokratická a neefektivní. Byla to zátěž nejen pro malé a střední podnikatele, ale i pro veřejnou správu.

Nyní ji zákonodárce opětovně zavádí, respektive pro přesnost, tento týden byla schválena v poslanecké sněmovně a vypadá to, že brzy projde Senátem. A i kdyby ji (pravicovější) Senát zamítl, tak ho dolní komora následovně přehlasuje.

Zaměstnavatelé budou muset  povinně hlásit všechna volná pracovní místa nejpozději do 10 kalendářních (nikoliv pracovních) dnů.

Kladem zavedení  určitě jest, že se úřady práce a následovně nezaměstnaní snáze dozví o volných pracovních místech. To zní sice hezky, nicméně v praxi za časů když tato povinnost existovala, to moc nefungovalo.

Zaměstnavatelé, tedy pokud své povinnosti vůbec dostáli, museli nahlašovat  i místa, o kterých věděli, že je obsadí svým člověkem (a to nejenom v rodinných firmách). Takže nezaměstnaní, se hlásili de facto zbytečně na pracovní místa, která již byla fakticky obsazena, a měli s tím zbytečné náklady. Stranou ponechme, že například asijské restaurace, obchody a bistra nebo menší rodinné firmy, vůbec žádná místa  na úřady práce nehlásily.

Dalším negativem bylo, že i když místo reálně existovalo a zaměstnavatel ho řádně ohlásil, tak mu z „pracáku“ posílali řadu lidí, kteří si přišli jen pro razítko a o místo reálně nestáli. Zaměstnavatelé si i právem stěžovali, že ÚP jim posílal často i lidi bez potřebné kvalifikace či zkušeností.

Sečteno – povinné hlášení volných míst vedlo ke zbytečné administrativní a časové  zátěži zaměstnavatelů (ale i zbytečné náklady pro uchazeče), takže bylo před deseti lety správně zrušeno. Nyní se však nečekaně – dokonce ve formě přílepku – vrací do hry. Popravdě trochu připomíná známé přísloví – vlk se nažral a koza zůstane celá. Stát se tváří, že dělá něco užitečného pro nezaměstnané, ale v praxi to moc nikomu nepomůže.

Nadto pod pandemii kvílícím malým  a středním zaměstnavatelům přibude další nadbytečná povinnost.

JUDr. Petr Kolman, Ph.D.,
VŠ pedagog, právník a publicista