Osobu blízkou nelze zlikvidovat

 

Policejní představitelé spolu s představiteli ministerstva dopravy v nedělních Otázkách Václava Moravce slavnostně oznámili obyvatelstvu, že existuje řešení, jak s konečnou platností zlikvidovat častou výmluvu řidičů na tzv. osobu blízkou, kterou se zaštiťují, když odmítají sdělit, kdo špatně parkující vozidlo řídil. Je jím novela silničního zákona.
Kdo si myslí, že se tím daný problém odstraní, ten se velmi mýlí - problém se pouze odsune na pozdější dobu, kdy stát s veškerou parádou musí prohrát případné řízení před Ústavním soudem či před Mezinárodním soudem pro lidská práva. Osobně se domnívám, že jde pouze o zástupný a uměle vytvořený problém zastírající nedokonalost naší právní úpravy, především o neschopnost státu vynutit si v mezích zákona dodržování norem. K těmto silným odsudkům mě vedou následující důvody:
Pokud jmenovaným představitelům připravovali podklady pro jejich vystoupení legislativci příslušných ministerstev, pak jim nepochybně ušlo, že Nejvyšší správní soud publikovaným judikátem z podzimu loňského roku vyslovil, že při řešení správních deliktů včetně přestupků se musí postupovat podle stejných zásad jako v trestním řízení. Platí-li tedy v trestním řízení a v obecném řízení o přestupcích, že svědci mohou odmítnout vypovídat proti osobě blízké, nelze takovou výpověď vynucovat jen u jednoho typu přestupků. Tím bychom se dostali nejen před rok 1989, ale v některých úvahách o kolektivní vině i před rok 1945. Stejně tak nelze postihnout pro zaviněný přestupek někoho, kdo jej nespáchal, a to jen proto, že je majitelem či provozovatelem věci, které bylo ke spáchání deliktu použito, a řádně využil svého práva odmítnout vypovídat proti osobě blízké. Pokud budu vycházet z uvedeného modelu, pak vlastníka zbraně, které bylo použito k vraždě, bych mohl odsoudit pro tento trestný čin, pokud by odmítl prozradit rodinného příslušníka, jenž si zbraň půjčil. Je to absurdní představa? Nikoliv, stačí jen, kdyby poslanci na řešení takového problému přijali stejný zjednodušený názor. A to nemluvím o autech ve vlastnictví leasingových společností, aut ve spoluvlastnictví manželů apod. Kdo by tady byl pachatelem - to už autoři neřeší.
Kritika je jednoduchá, najít řešení problému je složitější. V drtivé většině případů pak špatně parkující vozidla stačí odtáhnout nebo důsledně prověřit výpovědi těch, které se na osobu blízkou odvolávají. Většina těch, kdo již musí přijít někam něco vysvětlovat, na stejné místo znovu nezaparkuje. Těch pár recidivistů by si stát měl být schopen pohlídat. Málokdo ví, že pokud se někdo nedostaví k podání vysvětlení, popřípadě svědecké výpovědi ve správním řízení, může dostat tisícové až desetitisícové pokuty. Že se to v praxi neděje? Je jednodušší ukládat mechanicky pokuty vlastníkům aut než hledat skutečné pachatele a než spoléhat na generální prevenci. Proč si myslím, že takové zjednodušené řešení není účinné? Češi si většinou rychle najdou cestu, jak zákon obejít. Stačí například jít si vyzvednout zásilku do vlastních rukou nikoli s občankou, ale jen s řidičským průkazem. Pošta ji samozřejmě nevydá, ačkoliv je k tomu podle správního řádu povinna. A co z toho? Správní úřad zvolil nezpůsobilého doručovatele, a doručení proto není zákonné, rozhodnutí nemůže nabýt právní moci, tudíž není ani vykonatelné. Že je to jednoduché? Je a takových mezer má správní řízení celou řadu. Populistická řešení deformující právní řád nemohou odstranit něco, kde selhala vládní legislativa, parlament a konkrétní správní úřady.
Než se pracně a složitě zabývat neustálým množstvím detailů vyplývajících z nedokonalých zákonů, je jednodušší vytvořit s použitím zahraničních vzorů kvalitní a nadčasové apolitické zákony a striktně trvat na jejich dodržování.

O autorovi: Radek Ondruš, odborník na správní a policejní právo


Zpracovatel: Anopress IT a.s.