Závěry sněmovní vyšetřovací komise k arbitráži se CME
Rozhodnutí stockholmské arbitráže bylo tvrdé, neobvyklé a
v mezinárodních odborných kruzích v řadě případů negativně
hodnoceno. Arbitři nevzali v úvahu relevantní ustanovení českého
práva a k odůvodnění nálezu byla použita nepravdivá tvrzení a
skutečnosti, které by jako důkaz při řádně vedeném arbitrážním
sporu sloužit nemohly.
která se zabývala okolnostmi arbitráže se CME. Ve své závěrečné
zprávě mimo jiné uvedla:
Závěry komise.
1. Rozhodnutí stockholmské arbitráže bylo tvrdé, neobvyklé a
v mezinárodních odborných kruzích v řadě případů negativně
hodnoceno. Arbitři nevzali v úvahu relevantní ustanovení českého
práva a k odůvodnění nálezu byla použita nepravdivá tvrzení a
skutečnosti, které by jako důkaz při řádně vedeném arbitrážním
sporu sloužit nemohly.
Toto rozhodnutí je odsuzováno celou řadou odborníků v oblasti
mezinárodního práva a mezinárodní arbitráže a vzbuzuje jejich
pohoršení. Toto rozhodnutí by mohlo poškodit důvěru států v
nezávislost arbitrážních senátů a mělo by se dotknout pověsti a
odborného kreditu dotčených arbitrů.
2. Sama licence byla udělena způsobem a za okolností, které
nerespektovaly nezbytnost řádného finančního zajištění užívání
licence, a tím do budoucna byl vytvořen prostor pro řadu právních
problémů.
3. Samotné postavení rady (pro vysílání - pozn. ČTK) na
straně jedné jako nezávislého orgánu a současně též orgánu
správního se v důsledku událostí, které řešily arbitráže, ukázalo
jako problematické. Komise považuje za nezbytné upozornit na
nezbytnost legislativního řešení tohoto problému.
4. Rozhodnutí stockholmské arbitráže o zaplacení škody, která
měla společnosti CME vzniknout, považuje komise za nespravedlivé,
neodpovídající provedeným důkazům, za rozhodnutí, které bylo
umožněno jen nerespektováním právního řádu České republiky,
využitím pochybných důkazů, nerespektováním zásad arbitrážního
řízení a využitím sporných rozhodnutí rady a neadekvátní úrovně
zastupování zájmů České republiky v tomto sporu.
5. Komise si je vědoma toho, že společnosti CME vznikla
škoda, avšak v žádném případě odpovědnost za tuto škodu nenese
Česká republika, neboť ji nemohla nikterak odvrátit. Česká
republika porušila své závazky, pokud jde o ochranu investic
zahraničního investora, a to prostřednictvím svého správního
orgánu, kterým byla rada. Toto zavinění však nebylo - a zde se
komise zcela ztotožňuje se závěry londýnské arbitráže - v
příčinné souvislosti se vznikem škody, když příčinná souvislost
je nezbytnou podmínkou k určení odpovědnosti za škodu.
6. Poškozená společnost CME, resp. její právní předchůdce
CEDC, se mohla zcela svobodně rozhodnout, zda se stane
společníkem při financování CET 21, když rada rozhodla, že
zahraniční investor nebude přímým účastníkem licence. CME
zneužila chování rady a nezákonným zapsáním do podnikového
rejstříku předstírala, že je uživatelem licence, a to i vůči
zahraničnímu partnerovi (SBS), dobrovolně a bez námitek podepsala
nové uspořádání vztahů s CET 21 po r. 1995, které jen
respektovalo platný právní řád a nadále pobírala zisk z tohoto
společného podnikání. Konečně poškozená společnost CME sama
požádala radu o zrušení licenční podmínky č. 17, která ji
zaručovala exkluzivní podíl na využívání vysílací licence a sama,
svým vlastním rozhodnutím, tím ohrozila své investice, resp.
později umožnila vznik škody. Komise se proto ztotožňuje s
londýnskou arbitráží v argumentaci, že CME (CEDC) souhlasila se
změnou podmínek, a tím částečně sama přispěla k obratu, který
později nastal. Také personálním spojením CME a CET 21 v osobě
Vladimíra Železného CME dlouhou dobu akceptovala všechny kroky,
které byly udělány.
7. Česká republika nepostupovala při hájení svých zájmů zcela
s respektem k hrozícím důsledkům, nevyužila všech svých možností.
Nepoukázala na ústavní problematiku smlouvy o ochraně investic
(které si protistrana musela být vědoma), nevyužila důkazů, které
bylo možné použít (svědectví Vladimíra Železného, pokus o prodej
CME společnosti SBS) a dopustila se i procesních pochybení.
Chybou bylo, že se dala dotlačit k arbitráži ad hoc místo
arbitráže v rámci Mezinárodního střediska pro řešení investičních
sporů při Světové bance. Dále k této situaci přispěla i zdlouhavá
jednání soudů, kdy po rozdílných rozhodnutích soudů nižší
instance Nejvyšší soud ČR v prosinci 2001 zrušil oba rozsudky a
vrátil věc k novému prošetření. Ministerstvo financí podcenilo
svou právní pozici v arbitráži, a to se také negativně odrazilo v
ochotě hledat smírné řešení sporu.
8. Komise intenzivně prověřovala tzv. důkaz R47 (záznam dr.
Havlíkové o jednání Vladimíra Železného s radou) a konstatuje, že
kolem tohoto dokumentu existuje celá řada nejasností, na které
rozporné výpovědi svědků nedaly jednoznačnou odpověď, především
kdo tento 'důkaz' vložil mezi dokumenty použité v rámci
arbitráže, proč česká strana neodmítla relevantnost tohoto
dokumentu, a dokonce ho sama v arbitrážním řízení použila. Komise
konstatuje, že ministerstvo financí a právní zástupci české
strany významně podcenili důležitost tohoto dokumentu.
9. V případě budoucích arbitrážních řízení bude nezbytné, aby
jejich přípravě byla, zejména ze strany vlády, věnována mnohem
větší pozornost, zejména pokud jde o výběr advokátní kanceláře
zastupující českou stranu (standardní 'výběrové řízení' bez
využití zkušeností ministerstva zahraničí se zjevně neosvědčilo),
výběr rozhodce, svědků a dalších skutečností. Koncepce
mezinárodní ochrany investic je založena na pojetí absolutní
odpovědnosti státu v rozsahu širším než podle vnitrostátního
práva. Stát je proto vždy zranitelnou stranou sporu. Proto je pro
budoucnost dobré snažit se vyhnout arbitrážím a hledat spíše
narovnání s investorem.
10. Vláda by měla přezkoumat dosavadní, dosud platné, obdobné
smlouvy o ochraně investic, neboť komise se při své práci setkala
s relevantními tvrzeními o jejich nevýhodnosti pro Českou
republiku, zejména pokud jde řešení sporů prostřednictvím
arbitrážních řízení, tedy nikým nekontrovanými tribunály ad hoc
bez možnosti intervence českého právního řádu.
11. Komise doporučuje ministerstvu financí, aby nechalo
zpracovat nezávislý audit, který by zhodnotil okolnosti výběru
právního zástupce ČR v tomto sporu a jeho postup při obhajování
zájmů republiky. Považuje za vhodné požádat Nejvyšší státní
zastupitelství, aby se seznámilo se závěry komise i s důkazy,
které byly před ní provedeny, a posoudilo, zda případně nelze na
základě těchto dokumentů odvodit odpovědnost konkrétních osob.
ČTK
© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz