Vyhláška č. 65/1954 Sb.

svolané k provedení revise

Ženevské úmluvy ze dne 27. července 1929 o zlepšení osudu raněných a nemocných v armádách v poli,

Haagské úmluvy ze dne 18. října 1907 o přizpůsobení zásad Ženevské úmluvy ze dne 6. července 1906 na válku námořní,

Úmluvy uzavřené v Ženevě dne 27. července 1929 o zacházení s válečnými zajatci,

a k sjednání

úmluvy o ochraně civilních osob za války.

svolané k provedení revise

Ženevské úmluvy ze dne 27. července 1929 o zlepšení osudu raněných a nemocných v armádách v poli,

Haagské úmluvy ze dne 18. října 1907 o přizpůsobení zásad Ženevské úmluvy ze dne 6. července 1906 na válku námořní,

Úmluvy uzavřené v Ženevě dne 27. července 1929 o zacházení s válečnými zajatci

a k sjednání

úmluvy o ochraně civilních osob za války.

Konference se usnesla na textech těchto úmluv:

Tyto úmluvy, jichž text byl pořízen v jazycích francouzském a anglickém, jsou připojeny k tomuto aktu. Oficiální překlad těchto úmluv do jazyka španělského a ruského bude pořízen péčí Švýcarské spolkové rady.

Mimo to přijala konference 11 resolucí, které jsou rovněž připojeny k tomuto aktu.¹)

„Delegace Běloruské socialistické sovětské republiky konstatuje s politováním, že resoluce odsuzující užívání prostředků masového vyhlazování obyvatelstva, kterou předložila delegace Svazu sovětských socialistických republik, byla Konferencí zamítnuta. Přijetí této resoluce, která odpovídá zájmům všech mírumilovných národů světa, bylo by však značně rozšířilo úlohu a dosah Konference a přispělo k zajištění nejúčinnější ochrany obětí války proti jejím nejzhoubnějším následkům.“

„Delegace Ukrajinské sovětské socialistické republiky konstatuje s politováním, že resoluce odsuzující užívání prostředků masového vyhlazování obyvatelstva, kterou předložila delegace Svazu sovětských socialistických republik, byla Konferencí zamítnuta. Přijetí této resoluce, která odpovídá zájmům všech mírumilovných národů světa, bylo by však značně rozšířilo úlohu a dosah této konference a přispělo k zajištění nejúčinnější ochrany obětí války proti jejím nejzhoubnějším následkům.“

„Delegace Svazu sovětských socialistických republik činí při podpisu Závěrečného aktu tyto výhrady:

Malo, první tajemník albánského vyslanectví v Paříži:

Speroni, první tajemník argentinského vyslanectví v Bernu, činí tuto výhradu týkající se čtyř Ženevských úmluv:

Kucejnikov, šéf delegace Běloruské sovětské socialistické republiky:

Pinto da Silva, generální konsul Brazilie, učinil tyto výhrady, pokud jde o Ženevskou úmluvu o ochraně civilních osob za války:

Kosta B. Svetlov, bulharský vyslanec ve Švýcarsku, činí toto prohlášení:

Wershof, velvyslanecký rada vysokého komisaře Kanady v Londýně, činí tuto výhradu, pokud jde o Ženevskou úmluvu o ochraně civilních osob za války:

Calderón y Martin, španělský velvyslanec ve Švýcarsku, činí tuto výhradu, pokud jde o Ženevskou úmluvu o zacházení s válečnými zajatci; text této výhrady byl předložen ve španělštině, francouzštině a angličtině:

Vincent, vyslanec Spojených států amerických ve Švýcarsku, činí při podpisu Ženevské úmluvy o ochraně civilních osob za války ze dne 12. srpna 1949 toto prohlášení:

Paní Karová činí tyto výhrady:

Kahany, delegát Izraele u Evropského úřadu Organisace Spojených národů a Mezinárodního komitétu Červeného kříže, činí toto prohlášení:

Auriti, velvyslanec Italie, činí tato prohlášení k úmluvě o zacházení s válečnými zajatci a k resolucím č. 6, 7 a 9 Ženevské diplomatické konference:

Sturm, lucemburský chargé d`affaires ve Švýcarsku, připojuje tuto výhradu:

P. George Robert Laking, rada velvyslanectví Nového Zélandu ve Washingtonu, činí tuto výhradu:

Bosch, rytíř de Rosenthal, nizozemský vyslanec ve Švýcarsku, prohlašuje toto:

Przybos, polský vyslanec ve Švýcarsku, připojuje tyto výhrady, pokud jde o čtyři Ženevské úmluvy:

Goncalo Caldeira Coelho, portugalský chargé d`affaires ve Švýcarsku připojuje tyto výhrady:

Ioan Dragomir, rumunský chargé d`affaires ve Švýcarsku, činí toto prohlášení:

Velmi ctihodný Sir Robert L. Craigie z ministerstva zahraničních věcí činí toto prohlášení:

Tauber, československý vyslanec ve Švýcarsku, připojuje tyto výhrady:

Bogomolec, šéf delegace Ukrajinské socialistické sovětské republiky:

Text výhrady připojené delegací SSSR k úmluvě o zlepšení osudu raněných a nemocných příslušníků ozbrojených sil.

„Při podpisu úmluvy o zlepšení osudu raněných a nemocných příslušníků ozbrojených sil činí vláda SSSR tuto výhradu:

K článku 10:

SSSR nebude uznávat za platné, obrátí-li se mocnost, v jejíž moci jsou ranění, nemocní nebo zdravotnický personál, k neutrálnímu státu nebo k lidumilné organisaci se žádostí, aby převzaly funkce příslušející ochranným mocnostem, jestliže k tomu nebude dán souhlas vlády země, jejímiž příslušníky jsou chráněné osoby.

N. Slavin.

Text výhrady připojené delegací SSSR k úmluvě o zlepšení osudu raněných, nemocných a trosečníků ozbrojených sil na moři:

Milan Ristič, jugoslávský vyslanec ve Švýcarsku, činí toto prohlášení:

Vysoké smluvní strany se zavazují, že za všech okolností budou zachovávati tuto úmluvu a zajistí její zachovávání.

Nehledíc na ustanovení, která mají nabýti účinnosti již v míru, bude se tato úmluva vztahovati na všechny případy vyhlášené války nebo jakéhokoli jiného ozbrojeného konfliktu vzniklého mezi dvěma nebo více Vysokými smluvními stranami, i když válečný stav není uznáván jednou z nich.

Úmluva bude se rovněž vztahovati na všechny případy částečné nebo úplné okupace celého území některé Vysoké smluvní strany, i když se tato okupace nesetká s řádným vojenským odporem.

Není-li některá z mocností účastnících se konfliktu smluvní stranou této úmluvy, zůstanou mocnosti, které jsou jejími stranami, přesto jí vázány ve svých vzájemných vztazích. Budou kromě toho vázány touto úmluvou vůči zmíněné mocnosti, přijme-li tato její ustanovení a bude-li se jimi říditi.

V případě ozbrojeného konfliktu, který nemá mezinárodní ráz a který vznikne na území některé z Vysokých smluvních stran, bude každá ze stran v konfliktu zavázána říditi se při nejmenším těmito ustanoveními:

Neutrální mocnosti použijí analogicky ustanovení této úmluvy na raněné a nemocné, jakož i na členy zdravotnického a duchovního personálu, příslušející k ozbrojeným silám stran v konfliktu, kteří budou přijati neb internováni na jejich území, a rovněž na nalezené mrtvé.

Na chráněné osoby, které upadly do moci nepřátelské strany, bude se této úmluvy používati až do okamžiku jejich konečné repatriace.

Kromě dohod výslovně uvedených v článcích 10, 15, 23, 28, 31, 36, 37 a 52 mohou Vysoké smluvní strany uzavříti jiné zvláštní dohody o všech otázkách, jež budou považovati za vhodné upravit zvláště. Žádná zvláštní dohoda nesmí býti na újmu postavení raněných a nemocných, jakož i členů zdravotnického a duchovního personálu, jak je upraveno touto úmluvou, ani omezovati práva zajištěná jim touto úmluvou.

Ranění a nemocní, jakož i členové zdravotnického a duchovního personálu, budou požívati výhod těchto dohod tak dlouho, dokud se bude tato úmluva na ně vztahovati, ledaže by zmíněné dohody nebo dohody pozdější obsahovaly výslovně ustanovení opačná a vyjma příznivější opatření učiněná v jejich prospěch jednou nebo druhou ze stran v konfliktu.

Ranění a nemocní, jakož i členové zdravotnického a duchovního personálu, nemohou se v žádném případě zříci z části nebo zcela práv, která jim zajišťuje tato úmluva, po případě zvláštní dohody zmíněné v předchozím článku.

Tato úmluva bude se prováděti za pomoci a pod dohledem ochranných mocností pověřených hájením zájmů stran v konfliktu. Za tím účelem mohou ochranné mocnosti jmenovati, vedle svého diplomatického a konsulárního personálu, delegáty ze svých příslušníků nebo z příslušníků jiných neutrálních mocností. Jmenování těchto delegátů podléhá schválení mocnosti, u které budou vykonávati své poslání.

Strany v konfliktu usnadní v největší možné míře úkol zástupců nebo delegátů ochranných mocností.

Zástupci nebo delegáti ochranných mocností nesmějí v žádném případě překročiti meze svého poslání, jak je dáno touto úmluvou; budou zejména bráti zřetel na naléhavé potřeby bezpečnosti státu, u něhož vykonávají svou funkci. Jedině naléhavé vojenské nutnosti mohou býti výjimečně a na přechodnou dobu důvodem pro omezení jejich činnosti.

Ustanovení této úmluvy nejsou na překážku lidumilné činnosti, kterou by se souhlasem zúčastněných stran v konfliktu rozvinul Mezinárodní komitét Červeného kříže nebo jakákoli jiná nestranná lidumilná organisace na ochranu raněných a nemocných, jakož i členů zdravotnického a duchovního personálu a za tím účelem, aby jim byla poskytnuta pomoc.

Vysoké smluvní strany se mohou kdykoli dohodnouti, že svěří úkoly, připadající podle této úmluvy ochranným mocnostem, organisaci poskytující veškeré záruky nestrannosti a účinnosti.

Jestliže ranění a nemocní nebo členové zdravotnického a duchovního personálu z jakéhokoli důvodu nepožívají nebo přestanou požívati výhod činnosti ochranné mocnosti nebo organisace určené podle prvého odstavce, požádá mocnost, v jejíž moci jsou, buď některý neutrální stát nebo takovou organisaci, aby převzaly funkce příslušející podle této úmluvy ochranným mocnostem jmenovaným stranami, které se účastní konfliktu.

Nelze-li takto zajistiti ochranu, musí požádat mocnost, v jejíž moci jsou tyto osoby, některou lidumilnou organisaci jako je Mezinárodní komitét Červeného kříže, aby převzaly lidumilné úkoly příslušející podle této úmluvy ochranným mocnostem anebo musí přijmout, s výhradou ustanovení tohoto článku, nabídku služeb učiněnou takovou organisací.

Každá neutrální mocnost nebo každá organisace, která bude vyzvána zúčastněnou mocností anebo se sama nabídne k cílům shora zmíněným, musí si býti vědoma při své činnosti odpovědnosti vůči straně v konfliktu, k níž patří osoby chráněné touto úmluvou, a musí dávat dostatečné záruky, že je s to převzít zmíněné funkce a nestranně je plnit.

Předchozí ustanovení nelze změnit zvláštní dohodou mezi mocnostmi, z nichž jedna by byla, byť i jen přechodně, omezena ve své volnosti jednání s jinou mocností nebo s jejími spojenci následkem vojenských událostí, zejména v případě okupace celého nebo podstatné části svého území.

Kdekoli je v této úmluvě zmínka o ochranné mocnosti, vztahuje se tato zmínka také na organisace, které ji ve smyslu tohoto článku nahrazují.

Ve všech případech, kdy to budou ochranné mocnosti považovat za prospěšné v zájmu chráněných osob, zejména v případě neshody mezi stranami v konfliktu o použití nebo výkladu ustanovení této úmluvy, poskytnou ochranné mocnosti své dobré služby k urovnání sporu.

Za tím účelem může každá z ochranných mocností navrhnout z podnětu některé strany nebo z vlastní vůle stranám v konfliktu schůzku jejich zástupců, zejména úřadů majících péči o raněné a nemocné, jakož i členů zdravotnického a duchovního personálu po případě na vhodně zvoleném neutrálním území. Strany v konfliktu jsou povinny vyhovět návrhům, které jim byly v tom směru učiněny. Ochranné mocnosti mohou eventuálně navrhnout stranám v konfliktu ke schválení osobnost příslušející k některé neutrální mocnosti nebo osobnost vyslanou Mezinárodním komitétem Červeného kříže, která bude pozvána k účasti na této schůzce.

Příslušníci ozbrojených sil a ostatní osoby zmíněné v následujícím článku, kteří jsou zraněni nebo nemocní, musí být za všech okolností respektovaní a chráněni.

Strana v konfliktu, v jejíž moc upadnou, bude s nimi zacházet a o ně pečovat lidsky, bez jakéhokoli nepříznivého rozlišování založeného na pohlaví, rase, národnosti, náboženství, politickém přesvědčení nebo na jakémkoli jiném podobném znaku. Přísně je zakázán jakýkoli útok na jejich život nebo na jejich osobu, zejména nesmějí být dobiti nebo vyhlazeni, podrobeni mučení, nesmějí být na nich konány biologické pokusy, nesmějí být záměrně ponecháni bez lékařské pomoci a ošetření ani vystaveni nebezpečí nákazy neb infekce k tomu cíli vytvořenému.

Jedině důvody lékařské naléhavosti ospravedlňují ošetření v přednostním pořadí.

Se ženami se bude zacházet se všemi zvláštními ohledy příslušejícími jejich pohlaví.

Strana v konfliktu, která je nucena zanechat raněné nebo nemocné svému protivníku, ponechá s nimi, pokud to dovolí vojenské nutnosti, část svého zdravotnického personálu a materiálu, aby pomáhal při jejich ošetřování.

Tato úmluva se týká raněných a nemocných patřících do těchto kategorií:

S výhradou ustanovení předchozího článku stanou se ranění a nemocní některé válčící strany, kteří upadnou do moci nepřítele, válečnými zajatci a budou se na ně vztahovat pravidla mezinárodního práva týkající se válečných zajatců.

V každé době a zejména po boji učiní strany v konfliktu bez meškání všechna možná opatření, aby vyhledaly a sebraly raněné a nemocné, aby je chránily proti plenění a špatnému nakládání a aby jim zajistily nutné ošetření, jakož i aby vyhledaly mrtvé a zamezily jejich oloupení.

Kdykoli to okolnosti dovolí, bude ujednáno příměří, zastavení palby nebo místní dohody, aby bylo možno odnést, vyměnit a přepravit raněné, kteří zůstali na bojišti.

Místní dohody mohou být rovněž uzavřeny mezi stranami v konfliktu za účelem evakuace nebo výměny raněných a nemocných z obléhaného nebo obklíčeného území a za účelem průvozu zdravotnického i duchovního personálu a zdravotnického materiálu dopraveného do tohoto území.

Strany v konfliktu pořídí v nejkratší možné lhůtě soupis všech údajů potřebných k zjištění totožnosti raněných, nemocných a mrtvých nepřátelské strany, kteří se dostali do jejich moci. Tyto údaje budou podle možnosti obsahovat:

Údaje shora uvedené budou sděleny v nejkratší možné lhůtě informační kanceláři zmíněné v článku 122 Ženevské úmluvy ze dne 12. srpna 1949 o zacházení s válečnými zajatci, která je zašle mocnosti, k níž zajatci náležejí, prostřednictvím ochranné mocnosti a ústřední kanceláře pro válečné zajatce.

Strany v konfliktu vystaví a navzájem si zašlou cestou udanou v předchozím odstavci úmrtní listy nebo seznamy zemřelých, řádně ověřené. Seberou a navzájem si rovněž zašlou prostřednictvím téže kanceláře polovinu dvojitého štítku totožnosti, závěti neb jiné dokumenty důležité pro rodinu zemřelého, peněžní částky a vůbec všechny předměty mající nějakou vlastní cenu nebo hodnotu citovou, které budou nalezeny u mrtvých. Tyto předměty, jakož i věci, jichž majitel nebyl zjištěn, odešlou se v zapečetěných balících, spolu s prohlášením o všech podrobnostech potřebných k zjištění zemřelého majitele, jakož i s úplným inventářem balíku.

Strany v konfliktu budou dbát toho, aby před pohřbem nebo zpopelněním zemřelých, konaným jednotlivě, bylo, pokud to jen okolnosti dovolí, provedeno pečlivé a pokud možno lékařské ohledání mrtvých za tím účelem, aby byla zjištěna smrt i totožnost a aby bylo umožněno podat o tom zprávu. Polovina dvojitého štítku totožnosti nebo štítek sám, jde-li o štítek jednoduchý, bude ponechán u mrtvého.

Těla se nesmí zpopelnit než z naléhavých zdravotních důvodů nebo pohnutek vyplývajících z náboženství zemřelého. V případě zpopelnění budou na úmrtním listě nebo na ověřeném seznamu zemřelých podrobně udány okolnosti a důvody zpopelnění.

Strany v konfliktu budou kromě toho dbát, aby mrtví byli pohřbeni s úctou, pokud možná podle náboženství, k němuž patřili, aby jejich hrobů bylo šetřeno a aby byly pokud možná seskupeny podle národnosti zemřelých, vhodně udržovány a označeny tak, aby je bylo lze vždy nalézt. Za tím účelem zřídí na počátku nepřátelství Úřední správu pro evidenci hrobů, aby bylo možno provést po případě exhumace, zjištění totožnosti mrtvých, ať jsou hroby umístěny kdekoliv, a eventuálně jejich převezení do vlasti. Tato ustanovení platí rovněž pro popel, který bude Správou pro evidenci válečných hrobů uchován až do okamžiku, kdy země původu sdělí konečné rozhodnutí v této věci.

Jakmile to okolnosti dovolí a nejpozději při skončení nepřátelství, vymění si navzájem tyto Správy hrobů prostřednictvím informační kanceláře, zmíněné v druhém odstavci článku 16, seznamy udávající přesně místo a označení hrobů, jakož i informace o mrtvých v nich pohřbených.

Vojenský úřad může se obrátit na okolní obyvatele se samaritánskou výzvou, aby dobrovolně sebrali a ošetřili pod jeho dohledem raněné a nemocné, a poskytnout za to osobám, které uposlechnou této výzvy, potřebnou ochranu a úlevy. V případě, že by nepřátelská strana dobyla nebo zpět získala moc nad tímto krajem, poskytne těmto osobám stejnou ochranu a stejné úlevy.

Vojenský úřad musí dovolit obyvatelům a pomocným společnostem i v napadených nebo obsazených krajích, aby ze své vlastní vůle sbírali a ošetřovali raněné a nemocné, ať jsou příslušníky kteréhokoli národa. Civilní obyvatelstvo je povinno šetřit těchto raněných a nemocných a zejména nedopouštět se na nich žádného násilí.

Nikdo nesmí trpět újmu nebo být odsouzen za to, že ošetřoval raněné nebo nemocné.

Ustanovení tohoto článku nezbavují okupační mocnost závazků postarat se o raněné a nemocné jak po tělesné tak po duševní stránce.

Stálé ústavy a pohyblivé útvary zdravotnické služby nesmějí za žádných okolností být napadeny, nýbrž musí být vždy respektovány a chráněny stranami v konfliktu. Dostanou-li se do moci nepřátelské strany, mohou i dále pokračovat ve své činnosti, pokud mocnost, která je zajala, se sama nepostará o potřebné ošetření raněných a nemocných, kteří jsou v těchto ústavech a útvarech.

Příslušné úřady budou bdít nad tím, aby tyto zdravotnické ústavy a útvary byly pokud možno umístěny tak, aby eventuální útoky proti vojenským cílům nemohly ohrozit tyto zdravotnické ústavy a útvary.

Nemocniční lodi, které mají nárok na ochranu podle Ženevské úmluvy z 12. srpna 1949 o zlepšení osudu raněných, nemocných a trosečníků ozbrojených sil na moři, nesmějí býti napadeny s pevniny.

Ochrana, která přísluší stálým ústavům a pohyblivým zdravotnickým útvarům zdravotnické služby, zanikne toliko tenkráte, je-li jich použito vedle jejich lidumilného poslání k spáchání činů škodících nepříteli. Ochrana může však přestat teprve po výzvě, která stanoví ve všech případech, kde je to vhodné, přiměřenou lhůtu, která uplyne bezvýsledně.

Okolnosti níže uvedené nebudou se považovat za důvod, aby zdravotnický útvar nebo ústav byl zbaven ochrany příslušející mu podle článku 19:

Už za míru mohou Vysoké smluvní strany, a strany v konfliktu jakmile vypukne nepřátelství, zřídit na svém vlastním území, a v případě potřeby na území okupovaném, nemocniční oblasti a místa zařízená tak, aby na nich našli ochranu před účinky války ranění a nemocní, jakož i personál mající na starosti organisaci a správu těchto oblastí a míst a péči o osoby tam shromážděné.

Hned od počátku války i v jejím průběhu mohou zúčastněné strany uzavřít mezi sebou dohody o uznání těchto nemocničních oblastí a míst, které zřídily. Mohou za tím účelem uvést ve skutek ustanovení uvedená v návrhu dohody připojené k této úmluvě s případnými úpravami, které by považovaly za potřebné.

Ochranné mocnosti a Mezinárodní komitét Červeného kříže se vybízejí, aby byly nápomocny při zřízení a uznání těchto nemocničních oblastí a míst.

Zdravotnický personál určený výhradně k vyhledávání, sbírání, dopravě nebo k ošetření raněných a nemocných anebo k zabránění nemocem, personál určený výlučně ke správě zdravotnických útvarů a ústavů, jakož i vojenští duchovní přidělení k ozbrojeným silám, budou za všech okolností respektováni a chráněni.

Vojenské osoby zvlášť vycvičené, aby jich mohlo být v případě potřeby použito jako ošetřovatelů nebo pomocných nosičů nosítek při vyhledávání, odnášení, převozu nebo ošetřování raněných a nemocných, budou rovněž respektovány a chráněny, plní-li tyto úkoly v okamžiku, kdy přijdou ve styk s nepřítelem nebo kdy se dostanou do jeho moci.

Personálu uvedenému v článku 24 je na roveň postaven personál národních společností Červeného kříže a jiných dobrovolných pomocných společností, které jsou řádně uznány a povoleny jejich vládou, pokud bude zaměstnán ve stejných funkcích jako personál uvedený v zmíněném článku, s tou podmínkou, že personál těchto společností podléhá vojenským zákonům a předpisům.

Každá z Vysokých smluvních stran oznámí straně druhé buďto již v míru nebo při zahájení neb průběhem nepřátelství, avšak v každém případě před skutečným jich použitím, jména společností, které zmocnila aby pod její odpovědností pomáhaly oficiální zdravotnické službě jejích ozbrojených sil.

Uznaná společnost neutrálního státu smí poskytnout některé straně v konfliktu pomoc svým personálem nebo svými zdravotnickými útvary jen po předchozím souhlasu své vlády a s povolením strany v konfliktu samotné. Tento personál a tyto útvary budou postaveny pod dohled této strany v konfliktu.

Neutrální vláda oznámí zmíněný svůj souhlas nepříteli státu, který tuto pomoc přijímá. Strana v konfliktu, která přijme tuto pomoc, je povinna, dříve než se jí jakkoli použije, zpravit o tom nepřátelskou stranu.

Za žádných okolností nelze pokládat tuto pomoc za vměšování se do konfliktu.

Členové personálu zmíněného v prvním odstavci musí být opatřeni, dříve než opustí neutrální zemi, k níž náležejí, řádnými průkazy totožnosti uvedenými v článku 40.

Personál uvedený v článku 24 a 26, který se dostane do rukou nepřítele, bude zadržen, jen pokud to vyžaduje zdravotní stav, duchovní potřeba a počet válečných zajatců.

Členové personálu, kteří budou takto zadrženi, nebudou pokládáni za válečné zajatce. Budou však nicméně požívat při nejmenším výhod všech ustanovení Ženevské úmluvy z 12. srpna 1949 o zacházení s válečnými zajatci. Budou nadále vykonávat, v rámci vojenských zákonů a předpisů mocnosti, v jejíž moci jsou, pod dohledem jejích příslušných služeb a podle svědomí svého povolání svou léčebnou nebo duchovní funkci ve prospěch válečných zajatců příslušejících především k ozbrojeným silám, k nimž sami patří. Budou dále požívat těchto výhod při výkonu svého léčebného nebo duchovního poslání:

Strany v konfliktu se dohodnou během nepřátelství o eventuálním vystřídání zadrženého personálu a stanoví podmínky jeho provedení.

Žádné z předchozích ustanovení nezprošťuje mocnost, v jejíž moci jsou tyto osoby, závazků, které má ve věci zdravotní a duchovní péče o válečné zajatce.

Personál označený v článku 25, který se dostane do rukou nepřátel, se považuje za válečné zajatce, bude ho však užito, pokud toho bude třeba, k zdravotnické službě.

Personál, který nebude nezbytně třeba zadržet podle ustanovení článku 28, bude vrácen straně v konfliktu, k níž náleží, jakmile se najde nějaká cesta k jeho návratu a jakmile to dovolí vojenské nutnosti.

Než dojde k vrácení, nebude považován za válečné zajatce. Bude však přesto požívat při nejmenším všech výhod stanovených Ženevskou úmluvou z 12. srpna 1949 o zacházení s válečnými zajatci. Bude nadále vykonávat své funkce pod dohledem nepřátelské strany a bude ho především užito k ošetřování raněných a nemocných bojující strany, k níž přináleží.

Při odjezdu smí si odnést osobní svršky, cenné předměty a nástroje, které jsou jeho vlastnictvím.

Výběr osob, které budou vráceny straně v konfliktu podle ustanovení článku 30, bude proveden bez ohledu na rasu, náboženství nebo politické přesvědčení, nejvhodněji podle časového pořadí jejich zajetí a jejich zdravotního stavu.

Hned po zahájení nepřátelství mohou strany v konfliktu stanovit zvláštními dohodami procento personálu, který má být zadržen, v poměru k počtu válečných zajatců, jakož i jeho rozdělení po táborech.

Osoby zmíněné v článku 27, které se dostanou do moci protivníkovy, nesmějí být zadrženy.

Není-li opačné dohody, bude jim dovoleno vrátit se do vlasti nebo, není-li to možné, na území té strany v konfliktu, v jejíchž službách byly, jakmile bude otevřena cesta k jejich návratu a jakmile to dovolí vojenské nutnosti.

Než dojde k jejich propuštění, budou dále vykonávat službu pod dohledem nepřátelské strany: budou především přiděleny k ošetřování raněných a nemocných té bojující strany, v jejíchž službách byly.

Při svém odjezdu smějí si odvézt své svršky, osobní věci, cenné předměty, nástroje, zbraně a, možno-li, i dopravní prostředky, které jim patří.

Strany v konfliktu zajistí těmto osobám, pokud budou v jejich moci, totéž zaopatření, totéž ubytování, tytéž náležitosti a platy jako odpovídajícímu personálu své vlastní armády. Strava budiž v každém případě postačující v množství, jakosti i rozmanitosti, aby jim zaručila normální zdravotní rovnováhu.

Materiál pohyblivých zdravotnických útvarů ozbrojených sil, který se dostane do moci protivníkovy, zůstane vyhrazen pro raněné a nemocné.

Stavby, materiál a sklady stálých zdravotnických zařízení ozbrojených sil zůstanou podrobeny válečným zákonům, nemohou však být odňaty svému účelu, dokud jich je třeba pro péči o raněné a nemocné. Velitelé armád v poli mohou jich však užíti v případě naléhavé vojenské nutnosti, za předpokladu, že učinili předtím opatření potřebná k zajištění blaha nemocných a raněných, kteří jsou tam ošetřováni.

Materiál a sklady uvedené v tomto článku se nesmějí úmyslně zničit.

Movitý i nemovitý majetek pomocných společností, požívajících výhod této úmluvy považuje se za soukromé vlastnictví.

Právo na rekvisice přiznané válčícím zákony a zvyklostmi válečnými bude uplatňován pouze v případech naléhavé nutnosti a teprve, když je zajištěn osud raněných a nemocných.

Transporty raněných a nemocných nebo zdravotnického materiálu buďtež respektovány a chráněny ze stejných důvodů jako pohyblivé zdravotnické útvary.

Upadnou-li tyto transporty nebo vozidla do rukou nepřátelské strany, budou podléhat zákonům válečným za podmínky, že strana v konfliktu, která se jich zmocní, se ve všech případech postará o raněné a nemocné, kteří v nich jsou.

Civilní personál a všechny dopravní prostředky pocházející z rekvisic podléhají obecným pravidlům mezinárodního práva.

Sanitní letadla, to jest letadla výlučně užívaná k odvozu raněných a nemocných a pro dopravu sanitního personálu i materiálu, nesmějí být napadena, nýbrž budou respektována válčícími stranami při letech, které budou konat ve výškách, v dobách a směry výslovně dohodnutými mezi všemi zúčastněnými bojujícími stranami.

Budou zřetelně opatřena, vedle národních barev, rozeznávacím znakem, uvedeným v článku 38, na svých spodních, horních i bočních plochách. Budou vybavena jakýmkoli jiným označením nebo poznávacím prostředkem, stanovenými dohodou mezi válčícími stranami buď na počátku nebo během nepřátelství.

Není-li opačné dohody, je zakázán přelet nepřátelského nebo nepřítelem obsazeného území.

Sanitní letadla musí uposlechnout každé výzvy k přistání. Přistane-li takto letadlo podle rozkazu, může pokračovat v letu se svým osazenstvem po eventuální prohlídce.

Přistane-li letadlo nouzově na území nepřátelském nebo nepřítelem obsazeném, jsou ranění, nemocní i posádka letadla válečnými zajatci. Se zdravotnickým personálem bude nakládáno podle článku 24 a následujících.

Sanitní letadla stran v konfliktu mohou s výhradou ustanovení druhého odstavce přelétat území neutrálních mocností a tam přistávat na pevnině nebo na vodě v případě nutnosti nebo aby tam učinila zastávku. Musí především oznámit neutrálním mocnostem přelet nad jejich územím a poslechnout každé výzvy k přistání na zemi nebo ve vodě. Budou chráněna před útokem, jen poletí-li ve výšce, v době a směrem výslovně dohodnutým mezi zúčastněnými stranami v konfliktu a neutrálními mocnostmi.

Neutrální mocnosti mohou však stanovit podmínky nebo omezení, pokud jde o přelet jejich území sanitními letadly nebo o jejich přistání. Tyto eventuální podmínky neb omezení budou platit stejným způsobem pro všechny bojující mocnosti.

Ranění nebo nemocní, vysazení se souhlasem místního úřadu ze sanitního letadla na neutrálním území, budou, pokud nebylo jinak ujednáno mezi neutrální mocností a stranami v konfliktu, zadrženi neutrálním státem, když toho vyžaduje mezinárodní právo, tak aby se nemohli znovu účastnit válečných operací. Náklady na nemocniční ošetřování a internování nese mocnost, k níž ranění a nemocní náležejí.

K poctě Švýcarska bude heraldické znamení červeného kříže na bílém poli, utvořené převrácením spolkových barev, podrženo jakožto odznak a rozeznávací znak zdravotnické služby armád.

Nicméně však pro státy, které užívají již jakožto rozeznávacího znaku na místo červeného kříže, červeného půlměsíce nebo červeného lva a slunce na bílém poli, budou tyto znaky rovněž připuštěny ve smyslu této úmluvy.

Tento odznak bude umístěn pod dohledem příslušného vojenského velitelství na praporech, na náramenních páskách a na všem materiálu náležejícím zdravotnické službě.

Personál uvedený v článku 24 a v článcích 26 a 27 nosí na levé paži pásku odolávající vlhku s rozeznávacím znakem, vydanou příslušným vojenským úřadem a opatřenou jeho razítkem.

Tento personál bude mít u sebe vedle štítku totožnosti uvedeného v článku 16 také zvláštní průkaz totožnosti opatřený rozeznávacím znakem. Tento průkaz musí být odolný proti vlhkosti a mít takové rozměry, aby se vešel do kapsy. Bude vystaven v jazyku domovského státu a bude obsahovat alespoň příjmení, křestní jména, datum narození, hodnost a matriční číslo majitele. Bude v něm uvedeno, z jakého důvodu má právo na ochranu podle této úmluvy. Průkaz bude opatřen fotografií majitele a vedle toho buď jeho podpisem nebo otiskem prstů nebo obojím zároveň. Bude na něm razítko vojenského úřadu.

Průkaz totožnosti bude jednotný v každé armádě a pokud možno stejného typu v armádách Vysokých smluvních stran. Strany v konfliktu mohou se řídit vzorem připojeným jako příklad k této úmluvě. Na počátku nepřátelství si zašlou navzájem vzor, kterého budou užívat. Každý průkaz totožnosti bude podle možnosti vydán alespoň ve dvou exemplářích, z nichž jeden si podrží země původu.

V žádném případě nesmí být personál výše uvedený zbaven svých odznaků nebo svého průkazu totožnosti ani práva nosit náramenní pásku. V případě ztráty má nárok na duplikát průkazu a na to, aby mu byly vydány odznaky nové.

Personál označený v článku 25 nosí, jen pokud vykonává zdravotnickou službu, bílou náramenní pásku s rozeznávacím znakem uprostřed, ale menších rozměrů, vydanou a orazítkovanou vojenským úřadem.

Vojenské listiny totožnosti, které bude mít tento personál při sobě, budou obsahovat údaj o zdravotnické průpravě, které se dostalo majiteli, o přechodné povaze jeho služby a o jeho právu nosit náramenní pásku.

Prapor se znakem podle této úmluvy smí být vztyčen toliko u zdravotnických útvarů a ústavů, kterých tato úmluva předpisuje šetřit, a jen se souhlasem vojenského úřadu.

Na pohyblivých útvarech i na stálých ústavech může být vztyčen vedle tohoto praporu státní prapor strany v konfliktu, ke které tento ústav nebo útvar náleží.

Avšak zdravotnické útvary, které upadly v moc nepřítele, vztyčí jen prapor podle této úmluvy.

Strany v konfliktu provedou, pokud to vojenské požadavky dovolí, všechna nutná opatření, aby učinily rozeznávací znaky zdravotnických útvarů a ústavů jasné viditelnými nepřátelským silám pozemním, leteckým i námořním, aby tak byla vyloučena možnost jakékoli útočné akce proti nim.

Zdravotnické útvary neutrálních států, kterým by bylo za podmínek stanovených v článku 27 povoleno propůjčit služby některé válečné straně, musí vztyčit s praporem podle této úmluvy státní prapor této válečné strany, použije-li tato možnosti, kterou ji skýtá článek 42.

Nebrání-li tomu opačný rozkaz příslušného vojenského úřadu, mohou za všech okolností vztyčit svůj státní prapor, i když upadnou do moci nepřátelské strany.

Znaku červeného kříže na bílém poli a slov „červený kříž“ nebo „ženevský kříž“ se smí užívat, s výjimkou případů vytčených v následujících odstavcích tohoto článku, jak v míru tak i za války toliko k označení a na ochranu zdravotnických útvarů a ústavů, personálu a materiálu, chráněných touto úmluvou a ostatními mezinárodními úmluvami upravujícími podobné věci. Totéž platí i o odznacích uvedených v článku 38, druhý odstavec, pro státy, které jich užívají. Národní společnosti Červeného kříže a ostatní společnosti uvedené v článku 26 budou mít právo užívat rozeznávacího znaku poskytujícího ochranu podle této úmluvy toliko v rámci ustanovení tohoto odstavce.

Národní společnosti Červeného kříže (Červeného půlměsíce, Červeného lva a slunce) mohou dále používat v míru ve shodě se svým domácím zákonodárstvím znaku Červeného kříže pro svou jinou činnost odpovídající zásadám vysloveným na mezinárodních konferencích Červeného kříže. Pokračují-li v této činnosti i za války, musí užívat tohoto znaku za takových podmínek, aby nemohla vzniknout domněnka, že si osobují právo na ochranu podle této úmluvy; odznak bude poměrně malých rozměrů a nesmí se ho užívat na náramenních páskách nebo na střechách budov.

Mezinárodní organisace Červeného kříže a jeho personál řádně zmocněný mají právo užívat znaku červeného kříže na bílém poli v každé době.

Výjimečně lze užívat ve shodě s domácím zákonodárstvím a s výslovným souhlasem některé z národních společností Červeného kříže (Červeného půlměsíce, Červeného lva a slunce) odznaku podle této úmluvy v míru k označení vozidel užívaných jako ambulance a k označení záchranných stanic výlučně určených k bezplatnému ošetřování raněných nebo nemocných.

Každá strana v konfliktu postará se prostřednictvím svých vrchních velitelů o podrobné provedení předchozích článků a o to, aby případy, na něž není pamatováno, byly řešeny podle obecných zásad této úmluvy.

Jsou zakázány represalie proti raněným, nemocným, personálu a budovám nebo materiálu, chráněným touto úmluvou.

Vysoké smluvní strany se zavazují, že rozšíří co možná nejvíce, v míru i ve válce, text této úmluvy ve svých zemích a zejména že zařadí její studium do vojenských a, možno-li, i civilních studijních programů, tak, aby její zásady byly uvedeny ve známost všeho obyvatelstva, zejména bojujících ozbrojených sil, zdravotnického personálu a vojenských duchovních.

Vysoké smluvní strany si navzájem zašlou prostřednictvím Švýcarské spolkové rady, a za nepřátelství prostřednictvím ochranné mocnosti, oficiální překlady této úmluvy, jakož i zákony a nařízení, které by vydaly, aby zajistily její používání.

Vysoké smluvní strany se zavazují, že učiní všechna potřebná zákonodárná opatření, aby stanovily přiměřené trestní sankce postihující osoby, které se dopustí toho či onoho vážného porušení této úmluvy, vymezeného v následujícím článku, nebo dají k takovému porušení rozkaz.

Každá smluvní strana je povinna vypátrat osoby obviněné z toho, že se dopustily některého z těchto vážných porušení anebo že daly k němu rozkaz, a musí je postavit před své vlastní soudy, ať je jakákoli jejich státní příslušnost. Může také, dá-li tomu přednost, odevzdat je v souladu s podmínkami svého vlastního zákonodárství k soudnímu stíhání některé jiné smluvní straně mající zájem na potrestání, pokud tato smluvní strana má dostatečná obvinění proti těmto osobám.

Každá smluvní strana učiní potřebná opatření, aby odstranila všechny činy odporující ustanovením této úmluvy, jiné než jsou vážná porušení uvedená v následujícím článku.

Obvinění budou za všech okolností požívat záruk soudního řízení a svobodné obhajoby, které nebudou méně příznivé než záruky zmíněné v článku 105 a následujících Ženevské úmluvy ze dne 12. srpna 1949 o zacházení s válečnými zajatci.

Vážnými porušeními uvedenými v předchozím článku mohou být některé z níže uvedených činů spáchaných na osobách nebo na majetku chráněných touto úmluvou: úmyslné zabití, mučení nebo nelidské zacházení, čítajíc v to i biologické pokusy, úmyslné způsobení velkého utrpení nebo vážné tělesné zranění a ohrožení zdraví, zničení a přisvojení si majetku neodůvodněné vojenskou nutností a provedené ve velkém měřítku nedovoleným a svévolným způsobem.

Žádná smluvní strana se nemůže sama zprostit ani zprostit jinou smluvní stranu odpovědnosti,která stíhá ji samotnou nebo jinou smluvní stranu v důsledku porušení zmíněných v předchozím článku.

Na žádost některé strany v konfliktu se zavede vyšetřování způsobem, jenž bude stanoven mezi zúčastněnými stranami, o každém tvrzeném porušení této úmluvy.

Nedosáhne-li se dohody o způsobu vyšetřování, shodnou se strany na volbě rozhodčího, který stanoví, jakým způsobem postupovat.

Jakmile bude zjištěno porušení, učiní mu strany v konfliktu konec a odstraní je jak možná nejrychleji.

Užívání znaku nebo názvu „červený kříž“ nebo „ženevský kříž“ anebo jiného znaku nebo názvu je napodobujícího soukromými osobami nebo obchodními společnostmi či firmami, ať veřejnými nebo soukromými, jinými než těmi, kdož na to mají právo podle této úmluvy, je zakázáno v každé době, ať má toto užívání jakýkoli účel a bez ohledu na dobu, kdy s tímto užíváním bylo započato.

Vzhledem k poctě prokázané Švýcarsku přijetím spolkových převrácených barev a k možnosti záměny švýcarského státního znaku a rozeznávacího odznaku podle této úmluvy, je zakázáno v každé době soukromým osobám, obchodním společnostem neb firmám užívat státního znaku Švýcarské konfederace, jakož i každého znaku jej napodobujícího, ať již jako tovární nebo obchodní známky nebo jako součásti těchto známek aneb za účelem odporujícím obchodní poctivosti anebo konečně za okolností, které by mohly urazit švýcarský národní cit.

Vysoké smluvní strany, které nebyly stranami Ženevské úmluvy z 27. července 1929, mohou však povolit těm, kdož dříve používali odznaků, názvů neb známek uvedených v prvním odstavci, lhůtu nejvýš tří let od okamžiku, kdy tato úmluva nabude účinnosti, aby přestali jich užívat, za předpokladu, že v této lhůtě jejich používání nemůže za války vzbudit domněnku, že má za účel poskytnout ochranu ve smyslu této úmluvy.

Zákaz vyslovený v prvním odstavci tohoto článku se týká rovněž znaků a názvů uvedených v druhém odstavci článku 38, aniž by tím byla dotčena práva nabytá dřívějším používáním.

Vysoké smluvní strany, jichž dosavadní zákonodárství by nebylo postačující, učiní potřebná opatření, aby byla zamezena a stíhána v každé době zneužití zmíněná v článku 53.

Tato úmluva jest sepsána v jazyce anglickém a francouzském. Obě znění jsou stejně závazná.

Švýcarská spolková rada dá pořídit úřední překlady úmluvy do jazyka ruského a španělského.

Tato úmluva, která bude mít dnešní datum, může být podepsána až do 12. února 1950 jménem mocností zastoupených na konferenci, která započala v Ženevě dne 21. dubna 1949, jakož i jménem mocností na této konferenci nezastoupených, které jsou však stranami Ženevských úmluv z r. 1864, z r. 1906 nebo z r. 1929 o zlepšení osudu raněných a nemocných v armádách v poli.

Tato úmluva bude ratifikována co možná nejdříve a ratifikační listiny budou uloženy v Bernu.

O uložení každé ratifikační listiny bude pořízen zápis, jehož jeden ověřený opis bude zaslán Švýcarskou spolkovou radou všem mocnostem, jejichž jménem byla podepsána nebo jejichž jménem byl oznámen přístup.

Tato úmluva nabude účinnosti šest měsíců poté, kdy byly uloženy nejméně dvě ratifikační listiny.

Později nabude účinnosti pro každou z Vysokých smluvních stran šest měsíců po uložení její ratifikační listiny.

Tato úmluva nahrazuje úmluvy z 22. srpna 1864, z 6. července 1906 a z 27. července 1929 ve vztazích mezi Vysokými smluvními stranami.

Ode dne nabytí účinnosti zůstane tato úmluva otevřena pro přístup každé mocnosti, jejímž jménem nebyla podepsána.

Přístupy budou oznámeny písemně Švýcarské spolkové radě a nabudou účinnosti šest měsíců poté, kdy jí došly.

Švýcarská spolková rada oznámí přístupy všem mocnostem, jejichž jménem byla úmluva podepsána anebo jejichž jménem jí byl oznámen přístup.

Za situace vylíčené v článcích 2 a 3 nabudou uložené ratifikace a přístupy oznámené stranami v konfliktu před zahájením nepřátelství neb okupace anebo po něm okamžité účinnosti. Oznámení o ratifikacích nebo o přístupech došlých od stran v konfliktu učiní Švýcarská spolková rada nejrychlejším způsobem.

Každá z Vysokých smluvních stran bude mít možnost vypovědět tuto úmluvu.

Výpověď bude oznámena písemně Švýcarské spolkové radě. Tato uvědomí o tomto oznámení vlády všech Vysokých smluvních stran.

Výpověď nabude účinnosti jeden rok po jejím oznámení Švýcarské spolkové radě. Avšak výpověď oznámená v době, kdy vypovídající mocnost je zapletena do nepřátelství, nenabude účinnosti, pokud nebude uzavřen mír, a v žádném případě, pokud nebudou skončeny operace spojené s propuštěním a repatriací osob ochráněných touto úmluvou.

Výpověď bude platit jen pro vypovídající mocnost. Nebude mít vliv na závazky, které strany v konfliktu budou i nadále nuceny dodržovat ve smyslu zásad mezinárodního práva, jak vyplývají ze zvyklostí stávajících mezi civilisovanými národy, ze zákonů lidskosti a z požadavků veřejného svědomí.

Švýcarská spolková rada dá tuto úmluvu zaregistrovat v sekretariátu Organisace Spojených národů. Švýcarská spolková rada zpraví také sekretariát Organisace Spojených národů o všech ratifikacích, přístupech a výpovědích, došlých k této úmluvě.

Na důkaz toho podepsaní, předloživše své plné moci, podepsali tuto úmluvu.

Dáno v Ženevě dne 12. srpna 1949 v jazyce anglickém a francouzském; originál bude uložen v archivu Švýcarské konfederace. Švýcarská spolková rada zašle ověřený opis této úmluvy každému ze signatárních států, jakož i státům, které k úmluvě přistoupí.

Nemocniční oblasti jsou striktně vyhrazeny osobám, zmíněným v článku 23 Ženevské úmluvy z 12. srpna 1949 o zlepšení osudu raněných a nemocných příslušníků ozbrojených sil v poli, jakož i personálu, který má na starosti organisaci a správu těchto oblastí a míst a péči o osoby, které jsou tam soustředěny.

Osoby, které mají své stálé bydliště uvnitř těchto oblastí, mají však právo tam přebývat.

Osoby, které jsou z jakéhokoli důvodu v nemocniční oblasti, nesmějí vykonávat žádnou práci, která je v přímé souvislosti s vojenskými operacemi nebo s výrobou válečného materiálu, ani uvnitř ani vně této oblasti.

Mocnost, která zřídí nemocniční oblast, učiní všechna nutná opatření, aby tam byl zakázán přístup všem osobám, které nemají právo tam vstoupit nebo tam přebývat.

Nemocniční oblasti musí vyhovovat těmto podmínkám:

Nemocniční oblasti jsou podrobeny těmto závazkům:

Nemocniční oblasti budou označeny červenými kříži (červenými půlměsíci, červenými lvy a slunci) na bílém poli, umístěnými na okrajích oblasti a na budovách.

V noci mohou být rovněž označeny vhodným osvětlením.

Už v míru nebo hned po vypuknutí nepřátelství zašle každá mocnost všem Vysokým smluvním stranám seznam nemocničních oblastí zřízených na území, které kontroluje. Zpraví je o každé nové oblasti zřízené během konfliktu.

Jakmile nepřátelská strana dostane toto oznámení, je oblast řádně zřízena.

Má-li však nepřátelská strana za to, že jedna z podmínek předepsaných touto dohodou není zřejmě splněna, může odmítnout uznat oblast tím, že sdělí okamžitě svá odmítnutí straně, jíž oblast podléhá, nebo může předložit uznání oblasti k rozhodnutí kontrolní instituci uvedené v článku 8.

Každá mocnost, která uzná jednu nebo několik nemocničních oblastí zřízených nepřátelskou stranou, má právo žádat, aby jedna nebo několik zvláštních komisí zjistily, zda oblasti vyhovují podmínkám a plní závazky stanovené v této dohodě.

Za tím účelem budou mít členové těchto zvláštních komisí vždy volný přístup do jednotlivých oblastí a mohou tam i trvale bydlet. Budou jim poskytnuty všechny výhody, aby mohli vykonávat svou kontrolní činnost.

Kdyby zvláštní komise zjistily skutečnosti, které podle jejich mínění odporují podmínkám této dohody, oznámí to ihned mocnosti, jíž oblast podléhá, a stanoví lhůtu nejvýš pěti dnů, aby závada byla odstraněna; uvědomí o tom mocnost, která oblast uznala.

Nevyhoví-li po uplynutí této lhůty mocnost, jíž oblast podléhá, výzvě jí adresované, může nepřátelská strana prohlásit, že není vázána touto dohodou, pokud jde o zmíněnou oblast.

Mocnost, která zřídila jednu nebo několik nemocničních oblastí a míst, jakož i odpůrci, jimž bylo jejich zřízení oznámeno, jmenují osoby, které budou členy zvláštních komisí, o nichž je zmínka v článcích 8 a 9, nebo je dají jmenovat neutrálními státy.

Nemocniční oblasti nesmějí být za žádných okolností předmětem útoku, nýbrž budou vždy chráněny a šetřeny stranami v konfliktu.

V případě okupace území musí být nemocniční oblasti, které tam jsou, i dále respektovány a musí jich být používáno jako takových.

Okupační mocnost může však změnit jejich určení, když byla předtím zabezpečila osud osob, které tam byly umístěny.

Tato dohoda se bude vztahovat také na místa, která by mocnosti určily k témuž účelu jako nemocniční oblasti.

Vysoké smluvní strany se zavazují, že za všech okolností budou zachovávat tuto úmluvu a zajistí její zachovávání.

Nehledíc na ustanovení, která mají nabýt účinnosti již v míru, bude se tato úmluva vztahovat na všechny případy vyhlášené války nebo jakéhokoli jiného ozbrojeného konfliktu, vzniklého mezi dvěma nebo více Vysokými smluvními stranami, i když válečný stav není uznáván jednou z nich.

Úmluva bude se rovněž vztahovat na všechny případy částečné nebo úplné okupace území některé Vysoké smluvní strany, i když se tato okupace nesetká s vojenským odporem.

Není-li některá z mocností účastnících se konfliktu smluvní stranou této úmluvy, zůstanou mocnosti, které jsou jejími stranami, přesto jí vázány ve svých vzájemných vztazích. Budou kromě toho vázány touto úmluvou vůči zmíněné mocnosti, přijme-li tato její ustanovení a bude-li se jimi řídit.

V případě ozbrojeného konfliktu, který nemá mezinárodní ráz a který vznikne na území některé z Vysokých smluvních stran, bude každá ze stran v konfliktu zavázána řídit se při nejmenším těmito ustanoveními:

V případě válečných operací mezi pozemními a námořními silami stran v konfliktu bude použito ustanovení této úmluvy jen na síly na lodích.

Na vyloděné síly budou se ihned vztahovat ustanovení Ženevské úmluvy ze dne 12. srpna 1949 o zlepšení osudu raněných a nemocných příslušníků ozbrojených sil v poli.

Neutrální mocnosti použijí analogicky ustanovení této úmluvy na raněné, nemocné a trosečníky, členy zdravotnického a duchovního personálu, příslušející k ozbrojeným silám stran v konfliktu, kteří budou přijati nebo internováni na jejich území, jakož i na nalezené mrtvé.

Kromě dohod výslovně uvedených v článcích 10, 18, 31, 38, 39, 40, 43 a 53 mohou Vysoké smluvní strany uzavřít jiné zvláštní dohody o všech otázkách, jež budou považovat za vhodné upravit zvláště. Žádná zvláštní dohoda nesmí být na újmu postavení raněných, nemocných a trosečníků, jakož i členů zdravotnického a duchovního personálu, jak je upraveno touto úmluvou, ani omezovat práva zajištěná jim touto úmluvou.

Ranění, nemocní a trosečníci, jakož i členové zdravotnického a duchovního personálu, budou požívat výhod těchto dohod tak dlouho, dokud se bude tato úmluva na ně vztahovat, ledaže by zmíněné dohody nebo dohody pozdější obsahovaly výslovná ustanovení opačná a vyjma příznivější opatření učiněná v jejich prospěch jednou neb druhou ze stran v konfliktu.

Ranění, nemocní a trosečníci, jakož i členové zdravotnického a duchovního personálu, nemohou se v žádném případě zříci zčásti nebo zcela práv, která jim zajišťuje tato úmluva, po případě zvláštní dohody zmíněné v předchozím článku.

Tato úmluva bude se provádět za pomoci a pod dohledem ochranných mocností pověřených hájením zájmů stran v konfliktu. Za tím účelem mohou ochranné mocnosti jmenovat vedle svého diplomatického a konsulárního personálu delegáty ze svých příslušníků nebo z příslušníků jiných neutrálních mocností. Jmenování těchto delegátů podléhá schválení mocnosti, u které budou vykonávat své poslání.

Vážnými porušeními, zmíněnými v předchozím článku, jsou některé z níže uvedených činů jsou-li spáchány na osobách nebo na majetku, chráněných touto úmluvou: úmyslné zabití, mučení nebo nelidské zacházení, čítajíc v to biologické pokusy, úmyslné způsobení velkého utrpení nebo vážné tělesné zranění a ohrožení zdraví, donucování, aby válečný zajatec sloužil v ozbrojených silách nepřátelské mocnosti nebo zbavení ho práva na to, aby byl řádně a nestranně souzen podle předpisů této úmluvy.

Žádná smluvní strana se nemůže sama zprostit ani zprostit jinou smluvní stranu odpovědnosti, která stíhá ji samotnou nebo jinou smluvní stranu v důsledku porušení zmíněných v předchozím článku.

Na žádost některé strany v konfliktu se zavede vyšetřování způsobem, jenž bude stanoven mezi zúčastněnými stranami, o každém doloženém porušení úmluvy.

Nedosáhne-li se dohody o způsobu vyšetřování, dohodnou se strany na jmenování rozhodce, který stanoví, jakým způsobem postupovat.

Jakmile bude zjištěno porušení, učiní mu strany v konfliktu konec a odstraní je, co možná nejrychleji.

Tato úmluva je sepsána v jazyce anglickém a francouzském. Obě znění jsou stejně závazná.

Švýcarská spolková rada dá pořídit úřední překlady úmluvy do jazyka ruského a španělského.

Tato úmluva nahrazuje ve vztazích mezi Vysokými smluvními stranami úmluvu ze dne 27. července 1929.

Ve vztazích mezi mocnostmi, které jsou vázány Haagskou úmluvou o zákonech a obyčejích pozemní války, ať již jde o úmluvu z 29. července 1899 nebo o úmluvu z 18. října 1907, a které jsou stranami této úmluvy, doplní tato úmluva kapitolu II. Řádu připojeného ke zmíněným Haagským úmluvám.

Tato úmluva, která bude mít dnešní datum, může být podepsána až do 12. února 1950 jménem mocností zastoupených na konferenci, která započala v Ženevě dne 21. dubna 1949, jakož jménem mocností na této konferenci nezastoupených, které jsou však stranami úmluvy z 27. července 1929.

Tato úmluva bude ratifikována co nejdříve a ratifikační listiny budou uloženy v Bernu.

O uložení každé ratifikační listiny bude pořízen zápis, jehož jeden ověřený opis bude zaslán Švýcarskou spolkovou radou všem mocnostem, jejichž jménem byla úmluva podepsána nebo jejichž jménem jí byl oznámen přístup.

Tato úmluva nabude účinnosti šest měsíců poté, kdy byly složeny nejméně dvě ratifikační listiny.

Později nabude účinnosti pro každou z Vysokých smluvních stran šest měsíců po uložení její ratifikační listiny.

Počínajíc dnem nabytí účinnosti zůstane tato úmluva otevřena pro přístup každé mocnosti, jejímž jménem nebyla podepsána.

Přístupy budou oznámeny písemně Švýcarské spolkové radě a nabudou účinnosti šest měsíců poté, kdy jí došly.

Švýcarská spolková rada oznámí přístupy všem mocnostem, jejichž jménem úmluva byla podepsána anebo jí byl oznámen přístup.

Za situace vylíčené v článcích 2 a 3, nabude uložení ratifikací a přístupů oznámené stranami v konfliktu před zahájením nepřátelství či okupace nebo po něm, okamžitě účinnosti. Oznámení o ratifikacích nebo přístupech došlých od stran v konfliktu učiní Švýcarská spolková rada nejrychlejším způsobem.

Každá z Vysokých smluvních stran bude mít možnost vypovědět tuto úmluvu.

Výpověď bude oznámena písemně Švýcarské spolkové radě. Tato uvědomí o tomto oznámení vlády všech Vysokých smluvních stran.

Výpověď nabude účinnosti jeden rok po jejím oznámení Švýcarské spolkové radě. Avšak výpověď oznámená v době, kdy vypovídající mocnost je zapletena do nepřátelství, nenabude účinnosti, pokud nebude uzavřen mír, a v žádném případě, pokud nebudou skončeny operace spojené s propuštěním a repatriací osob chráněných touto úmluvou.

Výpověď bude platit jen pro vypovídající mocnost. Nebude mít vliv na závazky, které strany v konfliktu budou i nadále nuceny dodržovat ve smyslu zásad mezinárodního práva, jak plynou ze zvyklostí stávajících mezi civilizovanými národy, ze zákonů lidskosti a z požadavků veřejného svědomí.

Švýcarská spolková rada dá tuto úmluvu zaregistrovat v sekretariátě Organisace Spojených národů. Švýcarská spolková rada zpraví také sekretariát Organisace Spojených národů o všech ratifikacích, přístupech a výpovědích, došlých k této úmluvě.

Na důkaz toho podepsaní, předloživše své plné moci, podepsali tuto úmluvu.

Dáno v Ženevě dne 12. srpna 1949 v jazyce anglickém a francouzském; originál bude uložen v archivu Švýcarské konfederace. Švýcarská spolková rada zašle ověřený opis této úmluvy každému ze signatárních států, jakož i státům, které k úmluvě přistoupí.

Přímo budou repatriováni:

Smíšené lékařské komise uvedené v článku 112 úmluvy, budou se skládat ze tří členů, z nichž dva jsou příslušníky neutrálního státu a třetí je jmenován mocností, v jejíž moci jsou zajatci. Předsedá jí jeden z neutrálních členů.

Dva neutrální členové jsou jmenováni Mezinárodním komitétem Červeného kříže v dohodě s ochrannou mocností a na žádost mocnosti, v jejíž moci jsou zajatci. Mohou mít stálé bydliště buď ve své zemi původu nebo v jiné neutrální zemi anebo na území mocnosti, v jejíž moci jsou zajatci.

Neutrální členové budou schváleni zúčastněnými stranami v konfliktu, které sdělí svůj souhlas Mezinárodnímu komitétu Červeného kříže a ochranné mocnosti. Jakmile toto oznámení dojde, bude jejich jmenování považováno za definitivní.

Buďtež rovněž jmenováni náhradníci v dostatečném počtu, aby mohli zastoupit řádné členy v případě potřeby. Toto jmenování se stane současně se jmenováním řádných členů anebo alespoň v nejkratší možné lhůtě.

Kdyby Mezinárodní komitét Červeného kříže nemohl z jakékoli příčiny jmenovat neutrální členy, učiní tak ochranná mocnost.

Pokud je to možné, má být jeden z neutrálních lékařů chirurg a druhý praktický lékař.

Neutrální členové budou požívat úplné nezávislosti vůči stranám v konfliktu, které jsou povinny jim zaručit všechny úlevy při výkonu jejich poslání.

Mezinárodní komitét Červeného kříže stanoví v dohodě s mocností, v jejíž moci jsou zajatci, služební podmínky zmíněných členů, když je jmenuje podle ustanovení článků 2 a 4 tohoto řádu.

Jakmile je jmenování neutrálních členů schváleno, započnou smíšené lékařské komise svou činnost co možná nejrychleji, v každém případě však do tří měsíců ode dne schválení.

Smíšené lékařské komise prohlédnou všechny zajatce uvedené v článku 113 úmluvy. Navrhnou repatriaci, vyloučení z repatriace nebo odložení k pozdější prohlídce. Svá rozhodnutí činí většinou hlasů.

Do jednoho měsíce po prohlídce sdělí komise v každém jednotlivém případě svá rozhodnutí mocnosti, v jejíž moci jsou zajatci, ochranné mocnosti a Mezinárodnímu komitétu Červeného kříže. Smíšená lékařská komise zpraví také každého zajatce, kterého podrobila prohlídce, o učiněném rozhodnutí a vydá osvědčení podle vzoru připojeného k této úmluvě těm, které navrhne k repatriaci.

Mocnost, v jejíž moci jsou zajatci, je povinna provést rozhodnutí smíšené lékařské komise do tří měsíců po tom, kdy o něm byla řádně zpravena.

Není-li v zemi, kde se jeví potřeba činnosti smíšené lékařské komise, žádného neutrálního lékaře a není-li z jakéhokoli důvodu možno jmenovat neutrální lékaře sídlící v jiné zemi, ustaví mocnost, u níž jsou zajatci v zajetí, v souhlase s ochrannou mocností, lékařskou komisi, která bude vykonávat tytéž funkce, jako smíšená lékařská komise, s výhradou ustanovení článků 1, 2, 3, 4, 5 a 8 tohoto řádu.

Smíšené lékařské komise budou stále v činnosti a navštíví každý tábor v obdobích nepřesahujících šest měsíců.

Důvěrníci jsou oprávněni rozdělovat zásilky hromadné pomoci, které jsou jim svěřeny, všem válečným zajatcům podléhajícím administrativně jejich táboru, včetně těch, kteří jsou v nemocnicích nebo ve věznicích či v jiných trestních ústavech.

Zásilky hromadné pomoci se rozdílejí podle pokynů dárců a ve shodě s plánem vypracovaným důvěrníky; rozdílení léčebných zásilek bude se však dít zpravidla v dohodě s vedoucími lékaři a tito mohou se odchýlit v nemocnicích a lazaretech od těchto pokynů tak, jak toho vyžadují potřeby jejich nemocných. V rámci takto stanoveném bude se rozdílení těchto zásilek dít vždy spravedlivě.

Aby bylo možno zjistit jakost jakož i množství došlého zboží a pořídit o tom podrobné záznamy určené pro dárce, budou důvěrníci a jejich pomocníci oprávněni odebrat se na místa v blízkosti tábora, kam pomocné zásilky přicházejí.

Důvěrníkům se dostane potřebných výhod, aby mohli kontrolovat, zda rozdílení zásilek hromadné pomoci bylo ve všech odděleních a vedlejších ubikacích jejich tábora provedeno podle jejich instrukcí.

Důvěrníci jsou oprávněni vyplnit anebo dát vyplnit důvěrníky pracovních oddílů nebo vedoucími lékaři lazaretů a nemocnic tiskopisy nebo dotazníky určené dárcům a týkající se hromadné pomoci (rozdílení, potřeby, množství atd.). Tyto tiskopisy a dotazníky, řádně vyplněné, budou bez prodlení zaslány dárcům.

Aby mohli zajistit pravidelné rozdílení hromadné pomoci mezi válečné zajatce svého tábora a eventuálně čelit potřebě, kterou by vyvolal příjezd nových kontingentů zajatců, jsou důvěrníci oprávněni založit a udržovat postačitelné zásoby hromadné pomoci. Budou jim k tomu účelu dána k dispozici vhodná skladiště; každé skladiště bude mít dva zámky, při čemž důvěrník bude mít klíč k jednomu, velitel tábora k druhému zámku.

Dojdou-li hromadné zásilky šatstva, podrží každý válečný zajatec aspoň jednu úplnou soupravu šatstva. Má-li některý zajatec víc než jednu soupravu šatstva, je důvěrník oprávněn odebrat těm, kteří jsou nejlépe vybaveni, přebytečné šatstvo nebo určité věci, které mají v několika kusech, je-li toho třeba, aby se dostalo i na zajatce méně dobře vybavené. Nesmí však odebrat druhou soupravu spodního šatstva, ponožek nebo obuvi, leda že by nebylo jiného způsobu, jak vybavit válečného zajatce, který jich nemá.

Vysoké smluvní strany, zejména mocnosti, v jejichž moci jsou zajatci, povolí, pokud to jen bude možné a s výhradou úpravy týkající se zásobování obyvatelstva, veškeré nákupy zboží na svém území, aby bylo možno rozdílet hromadnou pomoc válečným zajatcům; podobným způsobem usnadní transfer peněžních prostředků a jiná finanční, technická nebo správní opatření, učiněná za účelem těchto nákupů.

Předchozí ustanovení nejsou na překážku právu válečných zajatců dostávat hromadnou pomoc před příchodem do tábora nebo za transportu, ani tomu, aby zástupci ochranné mocnosti, Mezinárodního komitétu Červeného kříže neb jakékoli jiné organisace pomáhající válečným zajatcům, která by byla touto pomocí pověřena, mohli ji rozdělit všemi vhodnými prostředky osobám, jimž je určena.

Vysoké smluvní strany se zavazují, že za všech okolností budou zachovávat tuto úmluvu a zajistí její zachovávání.

Vedle ustanovení, která mají nabýt účinnosti již v míru, bude se tato úmluva vztahovat na všechny případy vyhlášení války nebo jakéhokoli jiného ozbrojeného konfliktu, vzniklého mezi dvěma nebo více Vysokými smluvními stranami, i když válečný stav není uznáván jednou z nich.

Úmluva bude se rovněž vztahovat na všechny případy částečné nebo úplné okupace území některé smluvní strany, i když se tato okupace nesetká s vojenským odporem.

Není-li některá ze stran účastnících se konfliktu smluvní stranou této úmluvy, zůstanou mocnosti, které jsou jejími stranami, přesto jí vázány ve svých vzájemných vztazích. Budou kromě toho vázány touto úmluvou vůči zmíněné mocnosti, přijme-li tato její ustanovení a bude-li se jimi řídit.

V případě ozbrojeného konfliktu, který nemá mezinárodní ráz a který vznikne na území některé z Vysokých smluvních stran, bude každá ze stran v konfliktu zavázána řídit se při nejmenším těmito ustanoveními:

Tato úmluva chrání osoby, které jsou v jakékoli době a jakýmkoli způsobem, za konfliktu nebo za okupace, v moci některé strany v konfliktu nebo okupační mocnosti a nejsou přitom jejími příslušníky.

Příslušníci státu, který není vázán touto úmluvou, nejsou jí chráněni. Příslušníci neutrálního státu, kteří jsou na území válčícího státu, a příslušníci jiného válčícího státu, se nepovažují za osoby chráněné, dokud stát, jehož jsou příslušníky, má normální diplomatické zastoupení ve státě, v jehož jsou moci.

Ustanovení části II mají však širší dosah stanovený v článku 13.

Osoby chráněné Ženevskou úmluvou z 12. srpna 1949 o zlepšení osudu raněných a nemocných příslušníků ozbrojených sil v poli nebo Ženevskou úmluvou z 12. srpna 1949 o zlepšení osudu raněných, nemocných a trosečníků ozbrojených sil na moři nebo Ženevskou úmluvou z 12. srpna 1949 o zacházení s válečnými zajatci nepovažují se za osoby chráněné ve smyslu této úmluvy.

Má-li strana v konfliktu na svém území vážné důvody k oprávněnému podezření, že osoba, chráněná touto úmluvou, vyvíjí činnost škodlivou pro bezpečnost státu, nebo je-li zjištěno, že skutečně takovou činnost vyvíjí, nemůže se taková osoba dovolávat práv a výsad poskytovaných touto úmluvou, které by mohly být na újmu bezpečnosti státu, kdyby jich bylo užito v její prospěch.

Je-li osoba chráněná touto úmluvou zadržena v okupovaném území jako vyzvědač nebo jako sabotér nebo z toho důvodu, že je v jejím případě důvodné podezření, že vyvíjí činnost škodlivou pro bezpečnost okupační mocnosti, může být zbavena práv na písemný styk, zajištěných touto úmluvou, vyžaduje-li toho nezbytně vojenská bezpečnost.

V každém z těchto případů bude se však s osobami zmíněnými v předchozích odstavcích zacházet lidsky a budou-li souzeny, nebude jim upírán nárok na spravedlivý a pravidelný soud, jak jej předvídá tato úmluva. Dostane se jim opět všech práv a výsad osoby chráněné ve smyslu této úmluvy co možná nejdříve, jakmile to dovolí ohled na bezpečnost státu, po případě okupační mocnosti.

Této úmluvy bude se používat již od počátku každého konfliktu nebo okupace, zmíněných v článku 2.

Úmluvy přestane se používat na území stran v konfliktu všeobecným skončením vojenských operací.

Na území okupovaném skončí účinnost úmluvy rok po všeobecném skončení vojenských operací; okupační mocnost bude však vázána po dobu trvání okupace ustanoveními následujících článků této úmluvy: 1 až 12, 27, 29 až 34, 47, 49, 51, 52, 53, 59, 61 až 77 a 143, pokud tato mocnost vykonává vládní funkce na dotyčném území.

Chráněné osoby, k jichž propuštění, repatriaci nebo usazení dojde po této lhůtě, budou do té doby pod ochranou této úmluvy.

Kromě dohod výslovně uvedených v článcích 11, 14, 15, 17, 36, 108, 109, 132, 133 a 149 mohou Vysoké smluvní strany uzavřít jiné zvláštní dohody o všech otázkách, jež budou považovat za vhodné upravit zvláště. Žádná zvláštní dohoda nesmí být na újmu postavení chráněných osob, jak je upraveno touto úmluvou, ani omezovat práva zajištěná jim touto úmluvou.

Chráněné osoby budou požívat výhod těchto dohod tak dlouho, dokud se bude tato úmluva na ně vztahovat, ledaže by zmíněné dohody nebo dohody pozdější obsahovaly výslovná ustanovení opačná a vyjma příznivější opatření učiněná v jejich prospěch jednou nebo druhou stranou v konfliktu.

Chráněné osoby se nemohou v žádném případě zříci částečně nebo zcela práv, která jim zajišťuje tato úmluva, po případě zvláštní dohody zmíněné v předchozím článku.

Tato úmluva bude se provádět za pomoci a pod dohledem ochranných mocností pověřených hájením zájmů stran v konfliktu. Za tím účelem budou moci ochranné mocnosti jmenovat vedle svého diplomatického a konzulárního personálu delegáty ze svých příslušníků nebo z příslušníků jiných neutrálních mocností. Jmenování těchto delegátů podléhá schválení mocnosti, u které budou vykonávat své poslání.

Strany v konfliktu usnadní v největší možné míře úkol zástupců nebo delegátů ochranných mocností.

Zástupci neb delegáti ochranných mocností nesmějí v žádném případě překročit meze svého poslání, jak je dáno touto úmluvou; budou zejména brát zřetel na naléhavé potřeby bezpečnosti státu, u něhož vykonávají svou funkci.

Ustanovení této úmluvy nejsou na překážku lidumilné činnosti, kterou by rozvinul se souhlasem zúčastněných stran v konfliktu Mezinárodní komitét Červeného kříže nebo jakákoli jiná nestranná lidumilná organisace na ochranu civilních osob a za tím účelem, aby jim byla poskytnuta pomoc.

Vysoké smluvní strany se mohou kdykoli dohodnout, že svěří úkoly vyplývající z této úmluvy pro ochranné mocnosti organisaci poskytující veškeré záruky nestrannosti a účinnosti.

Jestliže chráněné osoby z jakéhokoli důvodu nepožívají nebo přestanou požívat výhod činnosti ochranné mocnosti nebo organisace určené podle prvního odstavce, musí mocnost, v jejíž moci jsou, požádat buď neutrální stát neb takovou organisaci, aby převzaly funkce příslušející podle této úmluvy ochranným mocnostem jmenovaným stranami, které se účastní konfliktu.

Nelze-li takto zajistit ochranu, musí požádat mocnost, která drží tyto osoby, lidumilnou organisaci, jako je Mezinárodní komitét Červeného kříže, aby převzala lidumilnou úlohu příslušející podle této úmluvy ochranným mocnostem, anebo musí přijmout, s výhradou ustanovení tohoto článku, nabídku služeb učiněnou takovou organisací.

Každá neutrální mocnost nebo každá organisace, která bude vyzvána zúčastněnou mocností nebo která se sama nabídne k cílům shora zmíněným, musí si být vědoma při své činnosti odpovědnosti vůči straně v konfliktu, k níž patří osoby chráněné touto úmluvou a musí dávat dostatečné záruky, že je s to převzít zmíněné funkce a nestranně je plnit.

Předchozí ustanovení nelze změnit zvláštní dohodou mezi mocnostmi, z nichž jedna by byla, byť i jen přechodně, omezena ve své volnosti jednání s jinou mocností nebo s jejími spojenci následkem vojenských událostí, zejména v případě okupace celého nebo podstatné části svého území.

Kdykoli je v této úmluvě zmínka o ochranné mocnosti, vztahuje se tato zmínka také na organisace, které ji ve smyslu tohoto článku nahrazují.

Ustanovení tohoto článku budou se vztahovat a budou přizpůsobena také na případy příslušníků neutrálních států, kteří by byli na obsazeném území nebo na území válčícího státu, u něhož stát, jehož jsou příslušníky, nemá normální diplomatické zastoupení.

Ve všech případech, kdy to budou ochranné mocnosti považovat za prospěšné v zájmu chráněných osob, zejména v případě neshody mezi stranami v konfliktu o použití nebo výkladu ustanovení této úmluvy, poskytnou ochranné mocnosti své dobré služby k urovnání sporu.

Za tím účelem může každá z ochranných mocností navrhnout z podnětu některé strany nebo z vlastní vůle stranám v konfliktu schůzku jejich zástupců, zejména úřadů majících péči o chráněné osoby, po případě na vhodně zvoleném neutrálním území. Strany v konfliktu jsou povinny vyhovět návrhům, které jim budou v tomto směru učiněny. Ochranné mocnosti mohou eventuálně navrhnout stranám v konfliktu ke schválení osobnost příslušející k některé neutrální mocnosti anebo osobnost vybranou Mezinárodním komitétem Červeného kříže, která bude pozvána k účasti na této schůzce.

Ustanovení této části se týkají všeho obyvatelstva zemí v konfliktu, bez jakéhokoli nepříznivého rozlišování zejména z důvodů rasových, národnostních, náboženských nebo pro politické přesvědčení, a směřují ke zmírnění utrpení vyvolaného válkou.

Vysoké smluvní strany mohou už v míru, a strany v konfliktu, jakmile vypukne nepřátelství, zřídit na svém vlastním území a v případě potřeby na území okupovaném, nemocniční a bezpečnostní oblasti a místa zařízená tak, aby na nich našli ochranu před účinky války ranění, nemocní, neduživí a staré osoby, děti pod patnáct let, těhotné ženy a matky s dětmi pod sedm let.

Hned od počátku konfliktu i v jeho průběhu mohou zúčastněné mocnosti uzavřít mezi sebou dohody o uznání oblastí a míst, které zřídily. Mohou za tím účelem uvést ve skutek ustanovení uvedená v návrhu dohody připojeném k této úmluvě s případnými úpravami, které by považovaly za potřebné.

Ochranné mocnosti a Mezinárodní komitét Červeného kříže se vybízejí, aby byly nápomocny při zřízení a uznání těchto nemocničních a bezpečnostních oblastí a míst.

Každá strana v konfliktu může navrhnout nepřátelské straně buď přímo nebo prostřednictvím neutrálního státu neb lidumilné organisace, aby v krajích, kde se odehrávají boje, byly zřízeny neutralizované oblasti za tím účelem, aby na nich našli ochranu před nebezpečím bojů tyto osoby bez jakéhokoli rozlišování:

Ranění, nemocní, jakož i osoby neduživé a těhotné ženy budou předmětem zvláštní ochrany a zvláštních ohledů.

Pokud to dovolí vojenské požadavky, bude každá strana v konfliktu podporovat opatření učiněná k vyhledání padlých a raněných, k poskytnutí pomoci trosečníkům a jiným osobám vystaveným vážnému nebezpečí a k jejich ochraně proti oloupení a zlému nakládání.

Strany v konfliktu se vynasnaží uzavřít místní dohody o evakuaci raněných, nemocných, neduživých, starců, dětí a rodiček z obléhaného nebo obklíčeného pásma a o to, aby byl do nich umožněn průchod duchovním všech vyznání, zdravotnickému personálu a průvoz zdravotnického materiálu.

Civilní nemocnice, způsobilé k ošetření raněných, nemocných, neduživých a rodiček, nesmějí být za žádných okolností napadeny; strany v konfliktu musí je v každé době respektovat a chránit.

Státy, které se účastní konfliktu, vydají všem civilním nemocnicím osvědčení potvrzující, že jsou civilní nemocnice a že budovy, v nichž jsou umístěny, nejsou používány k účelům, které by je podle článku 19 zbavovaly ochrany.

Civilní nemocnice budou označeny, dá-li k tomu stát souhlas, znakem stanoveným v článku 38 Ženevské úmluvy z 12. srpna 1949 o zlepšení osudu raněných a nemocných příslušníků ozbrojených sil v poli.

Strany v konfliktu učiní, pokud to dovolí vojenské požadavky, všechna nutná opatření, aby učinily rozeznávací odznaky, označující civilní nemocnice, jasně viditelnými nepřátelským pozemním, leteckým i námořním silám, aby tak byla vyloučena možnost jakéhokoli útoku na ně.

Vzhledem k nebezpečí, kterým může být pro nemocnice blízkost vojenských objektů, bude třeba dbát toho, aby byly co možná nejvíce vzdáleny od takových objektů.

Ochrana, která přísluší civilním nemocnicím, nezanikne než tenkráte, je-li jich použito vedle jejich lidumilného úkolu k páchání činů škodících nepříteli. Ochrana může však přestat teprve po výzvě, která stanoví ve všech případech, kde je to vhodné, přiměřenou lhůtu, která uplyne bezvýsledně.

Za čin škodící nepříteli se nepovažuje okolnost, že jsou v těchto nemocnicích ošetřováni ranění neb nemocní vojáci nebo že jsou v nich přenosné zbraně a náboje, které byly odebrány těmto vojákům a nemohly být ještě odvedeny příslušným službám.

Personál řádně a výhradně určený k provozu nebo k správě civilních nemocnic, včetně onoho, který je pověřen vyhledáváním, sbíráním, dopravou a ošetřováním raněných a nemocných civilních osob, neduživých a rodiček, budiž respektován a chráněn.

Na obsazeném území a v oblastech vojenských operací bude tento personál vybaven průkazem totožnosti osvědčujícím postavení majitele průkazu a opatřeným jeho fotografií a razítkem odpovědného úřadu; když koná službu, bude rovněž mít na levé paži náramenní pásku opatřenou razítkem a odolávající vlhku. Tuto pásku vydá stát a bude na ní odznak zmíněný v článku 38 Ženevské úmluvy z 12. srpna 1949 o zlepšení osudu raněných a nemocných příslušníků ozbrojených sil v poli.

Všechen ostatní personál určený k provozu nebo k správě civilních nemocnic budiž respektován a chráněn a bude oprávněn, jak je výše uvedeno, nosit při výkonu svých funkcí náramenní pásku za podmínek stanovených tímto článkem. V jeho průkaze totožnosti budou uvedeny úkoly, které mu příslušejí.

Ředitelství každé civilní nemocnice bude mít vždy k dispozici pro příslušné úřady, domácí nebo okupační, seznam svého personálu pravidelně ze dne na den doplňovaný.

Transporty civilních raněných a nemocných, neduživých a rodiček prováděné na zemi za pomoci doprovázených vozidel a nemocničních vlaků nebo po moři loďmi zařízenými pro takovou dopravu, buďtež respektovány a chráněny ze stejného důvodu jako nemocnice uvedené v článku 18; upozorní na sebe tím, že vyvěsí se souhlasem státu rozeznávací odznak uvedený v článku 38 Ženevské úmluvy z 12. srpna 1949 o zlepšení osudu raněných a nemocných příslušníků ozbrojených sil v poli.

Letadla, jichž se užívá výhradně k dopravě civilních raněných a nemocných, neduživých a rodiček nebo k dopravě zdravotnického personálu a materiálu, nesmějí být napadena, nýbrž musí být respektována, když poletí ve výškách, dobách a směry zvláště dohodnutými mezi všemi zúčastněnými stranami v konfliktu.

Mohou být označena rozeznávacím odznakem stanoveným v článku 38 Ženevské úmluvy z 12. srpna 1949 o zlepšení osudu raněných a nemocných příslušníků ozbrojených sil v poli.

Není-li opačné dohody, jest zakázán přelet nepřátelského nebo nepřítelem obsazeného území.

Tato letadla musí uposlechnout každého rozkazu k přistání. Přistane-li takto letadlo podle rozkazu, může pak se svým osazenstvem pokračovat v letu po eventuální prohlídce.

Každá Vysoká smluvní strana povolí volný průjezd pro všechny zásilky léčiv a zdravotnického materiálu, jakož i věcí potřebných k bohoslužbám, určené jedině civilnímu obyvatelstvu jiné smluvní strany, byť i nepřátelskému. Povolí rovněž volný průjezd pro všechny zásilky nevyhnutelně potřebných potravin, šatstva a posilňujících prostředků, určených dětem pod patnáct let, těhotným ženám a rodičkám.

Smluvní strana je zavázána povolit volný průjezd zásilek zmíněných v předchozím odstavci toliko za podmínky, že je přesvědčena, že nemá vážného důvodu se obávat:

Mocnost, která dovolí průjezd zásilek zmíněných v prvním odstavci tohoto článku, může položit jako podmínku svého souhlasu, aby rozdílení zásilek osobám, jimž jsou určeny, bylo prováděno na místě pod dohledem ochranných mocností.

Tyto zásilky se musí dopravovat co možná nejrychleji a stát, který povolí jejich volný průjezd, má právo stanovit technické podmínky, za kterých bude povolen.

Strany v konfliktu učiní potřebná opatření, aby děti pod patnáct let, které osiřely nebo byly odděleny od svých rodin následkem války, nebyly ponechány samy sobě a aby za všech okolností byla usnadněna jejich výživa, výkon jejich náboženství a jejich výchova. Jejich výchova bude podle možnosti svěřena osobám téže kulturní tradice.

Strany v konfliktu budou podporovat se souhlasem ochranné mocnosti, existuje-li taková, umístění těchto dětí v neutrální zemi po dobu války mají-li záruky, že zásady stanovené v prvním odstavci budou zachovávány.

Bude dále jejich snahou učinit potřebná opatření, aby mohlo být zajištěno zjištění totožnosti všech dětí pod dvanáct let tím, že budou nosit štítky totožnosti, nebo jakýmkoli jiným způsobem.

Každá osoba, která je na území strany v konfliktu nebo na území jí obsazeném, může podávat zprávy rázu výlučně rodinného příslušníkům svých rodin, ať jsou kdekoliv, a takové zprávy dostávat. Tato korespondence se bude dopravovat rychle a bez neodůvodněného odkladu.

Jestliže se výměna rodinné korespondence obyčejnou poštou stane vlivem okolností obtížnou nebo nemožnou, obrátí se zúčastněné strany v konfliktu na neutrálního prostředníka jako je ústřední kancelář zmíněná v článku 140, aby s ním dohodly způsob, jak zajistit splnění svých závazků za nejlepších podmínek, zejména s pomocí národních společností Červeného kříže (Červeného půlměsíce, Červeného lva a slunce).

Považují-li strany v konfliktu za nutné omezit rodinnou korespondenci, mohou nejvýš nařídit užívání standartních formulí, obsahujících dvacet pět volně vybraných slov, a omezit jich odesílání na jednou za měsíc.

Každá strana v konfliktu umožní pátrání podniknuté členy rodin roztržených válkou, aby mohly navázat navzájem styk a, možno-li zase se sloučit. Bude podporovat zejména činnost organisací, které se věnují těmto snahám s podmínkou, že je uznala a že se podřídí bezpečnostním opatřením, která učinila.

Chráněné osoby mají za všech okolností právo na to, aby byla respektována jejich osoba, jejich čest, jejich rodinná práva, jejich náboženské přesvědčení a úkony, jejich způsoby a zvyky. Budiž s nimi nakládáno vždy lidsky a buďtež chráněny zejména před každým aktem násilí nebo zastrašování, před urážkami a zvědavostí obecenstva.

Ženy buďtež zvlášť chráněny proti každému útoku na jejich čest, zejména pak proti znásilnění, proti nucení k prostituci a proti každému nemravnému jednání.

S přihlédnutím k ustanovením týkajícím se zdravotního stavu, věku a pohlaví, bude strana v konfliktu, v jejíž moci jsou chráněné osoby, zacházet se všemi s týmiž ohledy bez jakéhokoli nepříznivého rozlišování zejména z důvodů rasy, náboženství neb politického přesvědčení.

Strany v konfliktu mohou však učinit ohledně chráněných osob kontrolní nebo bezpečnostní opatření nutná v důsledku války.

Žádné chráněné osoby se nesmí použít k tomu, aby svou přítomností uchránila před vojenskými operacemi některé body nebo některé oblasti.

Strana v konfliktu, v jejíž moci jsou chráněné osoby, je odpovědna za to, jak s nimi nakládají její orgány, bez újmy eventuálně vzniklé osobní odpovědnosti.

Chráněným osobám bude všemožně usnadněno, aby se mohly obrátit na ochranné mocnosti, na Mezinárodní komitét Červeného kříže, na národní společnost Červeného kříže (Červeného půlměsíce, Červeného lva a slunce) země, v níž jsou, a na všechny organisace, které by jim mohly přispět ku pomoci.

Těmto všem organisacím se dostane za tím účelem všech výhod od úřadů v rámci daném požadavky vojenské nutnosti a bezpečnosti.

Vedle návštěv delegátů ochranných mocností a Mezinárodního komitétu Červeného kříže, které jsou předvídány v článku 143, usnadní, pokud možno, mocnosti, které drží chráněné osoby nebo okupační mocnosti návštěvy, jež by chtěli učinit u chráněných osob zástupci jiných organisací, jichž úkolem je pomáhat těmto osobám v ohledu duchovním nebo hmotném.

Na chráněné osoby nesmí se vykonávat žádný nátlak tělesného nebo duševního rázu, zejména ne za tím účelem, aby se vynutily na nich nebo třetích osobách informace.

Vysoké smluvní strany si výslovně zakazují jakákoli opatření, která jsou s to způsobit chráněným osobám, které jsou v jejich moci, buď tělesné útrapy nebo smrt. Tento zákaz se týká nejen vraždy, trýznění, tělesných trestů, zmrzačení a lékařských neb vědeckých pokusů, které nejsou podmíněny léčením chráněné osoby, nýbrž i všech jiných násilností ať už by se jich dopustily civilní nebo vojenské orgány.

Žádná chráněná osoba se nesmí trestat za trestný čin, jehož se osobně nedopustila. Jsou zakázány hromadné tresty, stejně tak jako zastrašující nebo terorizující opatření.

Je zakázáno plenění.

Jsou také zakázány represalie proti chráněným osobám i proti jejich majetku.

Je zakázáno brát rukojmí.

Každá chráněná osoba, která by chtěla opustit území na počátku nebo během konfliktu, má právo tak učinit, ledaže by její odjezd odporoval zájmům státu. Žádosti o povolení opustit území budou vyřizovány v pravidelném řízení a rozhodnutí o nich učiněno co nejrychleji. Osoba, které bude povoleno opustit území, může si vzít na cestu potřebné peníze a přiměřené množství věcí a předmětů osobní potřeby.

Osoby, jimž se odmítne povolení opustit území, mají nárok na to, aby toto odmítnutí přezkoumal v nejkratší lhůtě soud nebo správní komise, kterou k tomu účelu zřídí mocnost, v jejíž moci jsou chráněné osoby.

Zástupcům ochranných mocností může být na jejich žádost sděleno, proč bylo osobám, které o to žádaly, odmítnuto povolení opustit území a co možná nejrychleji také jména všech osob, které jsou ve stejné situaci, ledaže by to bylo proti zájmům bezpečnosti nebo že by zúčastněné osoby proti tomu vznesly námitky.

Odjezdy povolené ve smyslu předešlého článku budou provedeny za uspokojivých podmínek bezpečnosti, hygieny, čistoty i výživy. Všechny vzniklé výlohy, počínajíc od výjezdu z hranic území mocnosti, která drží tyto osoby, půjdou k tíži země určení, nebo, jde-li o pobyt v neutrální zemi, k tíži státu, jehož jsou odjíždějící osoby příslušníky. Praktické podrobnosti této přepravy sjednají mezi sebou v případě potřeby zúčastněné mocnosti zvláštními dohodami.

Předchozí ustanovení nejsou na újmu zvláštním dohodám, které by snad byly uzavřeny mezi stranami v konfliktu ve věci výměny a repatriace jejich příslušníků, kteří upadli do moci nepřítele.

S chráněnými osobami, které jsou ve vyšetřovací vazbě, nebo které si odpykávají trest na svobodě, bude zacházeno lidsky během vazby.

Jakmile budou propuštěny, mohou požádat o povolení opustit území podle předchozích článků.

S výjimkou zvláštních opatření, která by byla učiněna podle této úmluvy, zejména článků 27 a 41, zůstane postavení chráněných osob v zásadě upraveno ustanoveními týkajícími se zacházení s cizinci v míru. V každém případě dostane se jim těchto práv:

Chráněným osobám, které by ztratily následkem konfliktu své výdělečné zaměstnání, bude umožněno nalézt placenou práci a budou požívat v tom směru, s výhradou ohledů bezpečnostních a ustanovení článku 40, týchž výhod, jako příslušníci mocnosti, na jejímž území se nacházejí.

Podrobí-li strana v konfliktu chráněnou osobu kontrolním opatřením, která jí znemožňují pečovat o svou výživu, zejména nemůže-li tato osoba z důvodů bezpečnostních nalézt placenou práci za přiměřených podmínek, musí tato strana v konfliktu se postarat o její výživu a o výživu osob, které má na starosti.

Chráněné osoby mohou ve všech případech dostávat podpory ze své země původu, od chráněné mocnosti nebo od dobročinných společností zmíněných v článku 30.

Chráněné osoby mohou být přidrženy k práci pouze v takovém rozsahu jako příslušníci strany v konfliktu, na jejímž jsou území.

Jsou-li chráněné osoby nepřátelské státní příslušnosti, mohou být přidrženy pouze k pracím, které jsou normálně potřebné k zajištění výživy, ubytování, ošacení, dopravy a zdraví lidských bytostí, které však nejsou v přímé souvislosti s vedením vojenských operací.

V případech zmíněných v předchozích odstavcích budou osoby přidržené k práci požívat týchž pracovních podmínek a týchž ochranných opatření jako domácí pracovníci, zejména pokud jde o mzdu, délku pracovní doby, výstroj, předběžnou průpravu a náhradu za pracovní úrazy a nemoci z povolání.

V případě porušení shora uvedených předpisů mají chráněné osoby právo stížnosti podle článku 30.

Nepokládá-li mocnost, v jejíž moci jsou chráněné osoby, kontrolní opatření uvedená v této úmluvě, za postačující, bude nucené místo pobytu nebo internování podle ustanovení článků 42 a 43 představovat nejpřísnější kontrolní opatření, k němuž může sáhnout.

Při provádění ustanovení druhého odstavce článku 39 v případech osob, které jsou nuceny opustit svůj obvyklý pobyt na základě rozhodnutí, které je nutí k pobytu na vyhrazeném místě, bude se mocnost, která drží tyto osoby, řídit pokud možno nejpřesněji předpisy o zacházení s internovanými (oddíl IV, část III. této úmluvy).

Internování nebo vykázání nuceného pobytu chráněným osobám lze nařídit jen tehdy, vyžaduje-li toho nezbytně bezpečnost mocnosti, v jejíž moci jsou tyto osoby.

Požádá-li některá osoba prostřednictvím zástupců ochranné mocnosti o své dobrovolné internování a činí-li to její vlastní situace nezbytným, mocnost, v jejíž moci osoba je, internování provede.

Každá chráněná osoba, která je internována nebo které je vykázáno místo nuceného pobytu, má nárok na to, aby soud nebo příslušná správní komise, kterou k tomu účelu zřídí mocnost ji držící, v nejkratší možné lhůtě přezkoumaly rozhodnutí jí se týkající. Je-li internování nebo vykázání nuceného pobytu potvrzeno, přezkouší zmíněný soud nebo správní komise občas, nejméně však dvakrát do roka, případ oné osoby, aby změnil v její prospěch původní rozhodnutí, jestliže to dovolí okolnosti.

Mocnost, která drží chráněné osoby, oznámí co možná nejdříve ochranné mocnosti jména osob, které byly internovány neb jimž bylo vykázáno místo nuceného pobytu a jména těch, které byly propuštěny z internování nebo z nuceného místa pobytu, ledaže by se tomu zúčastněné osoby vzepřely. Se stejnou výhradou budou rovněž oznámena co možná nejrychleji ochranné mocnosti rozhodnutí soudů neb komisí, zmíněná v prvním odstavci tohoto článku.

Mocnost, která drží chráněné osoby, nebude při kontrolních opatřeních, předvídaných touto úmluvou, zacházet s uprchlíky, kteří ve skutečnosti nepožívají ochrany žádné vlády, výlučně jen na základě jejich právní příslušnosti k nepřátelskému státu, jako s nepřátelskými cizinci.

Chráněné osoby nemohou být přesunuty k mocnosti, která není smluvní stranou této úmluvy.

Toto ustanovení však nesmí být na překážku repatriaci chráněných osob nebo jejich návratu do země bydliště po skončení nepřátelství.

Mocnost, která drží chráněné osoby, může je přesunout k mocnosti vázané touto úmluvou teprve, když se ochranná mocnost přesvědčí, že dotyčná mocnost má v úmyslu a je s to zachovávat tuto úmluvu. Jsou-li pak chráněné osoby takto přesunuty, spadá odpovědnost za zachovávání této úmluvy na mocnost, která souhlasila s jejich převzetím, po dobu, po kterou jí budou svěřeny. Kdyby však tato mocnost nezachovávala ustanovení této úmluvy v některém důležitém bodě, je povinna mocnost, která tam chráněné osoby přesunula, učinit na základě oznámení ochranné mocnosti účinná opatření k nápravě nebo požádat, aby chráněné osoby jí byly navráceny. Této žádosti musí být vyhověno.

Chráněná osoba nesmí v žádném případě být přesunuta do země, kde by se musela obávat pronásledování pro své politické nebo náboženské přesvědčení.

Ustanovení tohoto článku nejsou na překážku tomu, aby chráněné osoby obviněné ze zločinů obecného práva byly vydány podle extradičních smluv uzavřených před počátkem nepřátelství.

Omezující opatření učiněná vůči chráněným osobám budou zrušena jak nejdříve jen možno po skončení nepřátelství, pokud už nebyla odvolána dříve.

Omezující opatření učiněná vůči jejich majetku budou zrušena jak nejdříve jen možno po skončení nepřátelství v souladu se zákonodárstvím mocnosti, v jejíž moci jsou tyto osoby.

Chráněné osoby, které jsou na obsazeném území, nesmějí být zbaveny v žádném případě a žádným způsobem ochrany této úmluvy, ať následkem nějaké změny nastavší v důsledku okupace v institucích a ve vládě dotyčného území nebo podle dohody uzavřené mezi úřady obsazeného území a okupační mocností anebo konečně v důsledku anexe celého obsazeného území nebo jeho části touto mocností.

Chráněné osoby, které nejsou příslušníky mocnosti, jejíž území je obsazeno, mohou uplatnit právo opustit toto území za podmínek stanovených v článku 35 a rozhodnutí o tom se stane v řízení, které okupační mocnost zavede podle zmíněného článku.

Hromadné nebo jednotlivé nucené přesuny, jakož i deportace chráněných osob z obsazeného území na území okupační mocnosti nebo na území jiného státu, ať obsazeného nebo ne, jsou zakázána, ať je jejich důvod jakýkoliv.

Okupační mocnost může však přistoupit k úplné nebo částečné evakuaci určité obsazené oblasti, vyžadují-li toho bezpečnost obyvatelstva nebo naléhavé vojenské důvody. Evakuace může však znamenat pouze přemístění chráněných osob do vnitra okupovaného území, vyjma případy materiální nemožnosti. Obyvatelstvo takto evakuované bude navráceno do svých domovů, jakmile skončí nepřátelství v tomto úseku.

Okupační mocnost musí při provádění těchto přesunů a evakuací postupovat v mezích možností tak, aby pro chráněné osoby bylo připraveno vhodné ubytování, aby přeprava se konala za podmínek vyhovujících požadavkům hygieny, zdraví, bezpečnosti a výživy a aby členové téže rodiny nebyli od sebe odděleni.

Ochranná mocnost budiž o přesunech a evakuaci zpravena, jakmile k nim dojde.

Okupační mocnost nemůže zadržet chráněné osoby v kraji zvlášť vystaveném nebezpečím války, ledaže by toho vyžadovaly bezpečnost obyvatelstva nebo naléhavé důvody vojenské.

Okupační mocnost nemůže deportovat nebo přesunout část svého vlastního obyvatelstva do území jí obsazeného.

Okupační mocnost musí usnadnit za pomoci státních a místních úřadů řádný provoz zařízení určených pro péči a výchovu dětí.

Učiní všechna potřebná opatření, aby usnadnila zjištění totožnosti dětí a zaregistrování jejich rodinného původu. V žádném případě nesmí změnit jejich osobní status ani je odvádět do útvarů nebo organisací jí podléhajících.

Nestačí-li na to místní instituce, musí okupační mocnost učinit opatření, aby zajistila výživu a výchovu dětí osiřelých nebo odloučených následkem války od jejich rodičů, možno-li osobami jejich národnosti, jazyka i náboženství, není-li blízkého příbuzného nebo přítele, který by se o to postaral.

Zvláštní oddělení kanceláře zřízené podle ustanovení článku 136 bude pečovat o to, aby bylo vše podniknuto k zajištění totožnosti dětí, u nichž je totožnost nejistá. Údaje o jejich otci, o matce nebo o jiných blízkých příbuzných buďte vždy zaznamenány, pokud jsou k dispozici.

Okupační mocnost nesmí klást překážky použití přednostních opatření, která byla činěna před okupací ve prospěch dětí pod patnáct let, těhotných žen, matek dětí pod sedm let, pokud jde o výživu, o lékařské ošetření a o ochranu proti následkům války.

Okupační mocnost nesmí přidržet chráněné osoby k službě ve svých ozbrojených nebo pomocných silách. Každý nátlak nebo propagace směřující k náboru dobrovolníků jsou zakázány.

Může přidržet k práci chráněné osoby, jen jsou-li starší než osmnáct let a to jen k pracem nutným pro potřeby okupační armády nebo pro služby obecně prospěšné, zásobování, ubytování, ošacení, dopravu nebo pro zdravotní péči o obyvatelstvo obsazené země. Chráněné osoby nesmějí být přidrženy k práci, která by je nutila k účasti na vojenských operacích. Okupační mocnost nemůže přinutit chráněné osoby, aby použitím síly zajistily bezpečnost zařízení, v nichž vykonávají vnucenou práci.

Práce mohou být vykonávány pouze uvnitř obsazeného území, na němž jsou osoby, o něž se jedná. Každá taková osoba bude, pokud je to možno, ponechána na svém obvyklém pracovním místě. Pracujícím se vyplatí spravedlivá mzda a práce bude úměrná tělesné nebo duševní schopnosti pracujících. Zákonodárství platné v obsazené zemi pro pracovní podmínky a ochranná opatření, zejména pokud jde o mzdu, pracovní dobu, výstroj, předběžnou průpravu, odškodné za pracovní úrazy a nemoci z povolání, bude se vztahovat i na chráněné osoby, které jsou přidrženy k pracím, o nichž je řeč v tomto článku.

V žádném případě nesmí rekvizice pracovních sil vést k mobilizaci pracujících postavených pod vojenský nebo polovojenský režim.

Žádná smlouva, dohoda či předpis nesmí být na újmu právu, které má každý pracující, dobrovolný či nedobrovolný, ať je kdekoliv, obrátit se na zástupce ochranné mocnosti a žádat o její intervenci.

Je zakázáno každé opatření, které směřuje k vyvolání nezaměstnanosti nebo omezení pracovních možností pracujících obsazené země za tím účelem, aby byli přinuceni pracovat pro okupační mocnost.

Okupační mocnosti je zakázáno ničit movitý neb nemovitý majetek, patřící jednotlivě nebo společně soukromým osobám, státu neb veřejným úřadům, sociálním nebo družstevním organisacím, s výjimkou případů, kdy by vojenské operace činily takové zničení naprosto nezbytným.

Okupační mocnosti je zakázáno měnit status veřejných zaměstnanců nebo soudců v obsazeném území nebo je trestat aneb činit donucovací anebo diskriminační opatření proti nim za to, že se zdržují výkonu svých funkcí, protože jim tak káže jejich svědomí.

Tento posléze uvedený zákaz však není na překážku použití druhého odstavce článku 51. Ponechává okupační mocnosti právo zbavit veřejné zaměstnance jejich míst.

Okupační mocnost je povinna zajistit všemi po ruce jsoucími prostředky zásobování obyvatelstva potravinami a léky; je zejména povinna dovážet potraviny, léčebné prostředky a jiné potřebné zboží, nestačí-li zdroje obsazeného území.

Okupační mocnost může rekvirovat potraviny, zboží nebo léčebné prostředky, které jsou na obsazeném území, jedině pro okupační síly a okupační správu; musí dbát potřeb civilního obyvatelstva. S výhradou ustanovení jiných mezinárodních úmluv musí okupační mocnost učinit potřebná opatření, aby každá rekvizice byla podle své správné hodnoty nahrazena.

Ochranné mocnosti mohou kdykoli bez překážek přezkoumat stav zásob potravin a léčiv na obsazeném území s výhradou přechodných omezení, která by byla uložena naléhavými vojenskými nutnostmi.

Okupační mocnost je povinna všemi po ruce jsoucími prostředky zajistit a udržovat s pomocí celostátních i místních úřadů lékařské a nemocniční ústavy a služby, jakož i veřejné zdravotnictví a hygienu na obsazeném území, zejména tím, že nařídí a provádí ochranná a preventivní opatření nutná k potírání nakažlivých nemocí a epidemií. Léčebný personál všech kategorií je oprávněn vykonávat své poslání.

Jsou-li zřízeny nové nemocnice na obsazeném území a nevykonávají-li tam již svou pravomoc příslušné orgány obsazeného státu, provedou okupační úřady v případě nutnosti uznání zmíněná v článku 18. Za obdobných okolností budou okupační úřady rovněž povinny udělit uznání ve smyslu článků 20 a 21 nemocničnímu personálu a dopravním vozidlům.

Okupační mocnost bude dbát mravních a etických požadavků obyvatelstva obsazeného území při nařizování a provádění zdravotních a hygienických opatření.

Okupační mocnost může rekvirovat civilní nemocnice jen na přechodnou dobu a pouze v případech naléhavé potřeby, aby mohla ošetřit raněné a nemocné příslušníky armády a za podmínky, že budou včas učiněna vhodná opatření k tomu cíli, aby se dostalo péče a ošetření osobám v nemocnicích a aby se vyhovělo potřebám civilního obyvatelstva.

Materiál a sklady civilních nemocnic nesmějí být rekvirovány, pokud je jich třeba pro civilní obyvatelstvo.

Okupační mocnost dovolí kněžím, aby poskytli svým souvěrcům duchovní útěchu.

Bude také přijímat zásilky knih a předmětů pro náboženskou potřebu a usnadní jich rozdílení na obsazeném území.

Je-li obyvatelstvo obsazeného území nebo jeho část nedostatečně zásobováno, připustí okupační mocnost pomocné akce podnikané ve prospěch tohoto obyvatelstva a umožní je všemi po ruce jsoucími prostředky.

Tyto akce mohou být podniknuty buď státy nebo nestrannou lidumilnou organisací jako Mezinárodním komitétem Červeného kříže a budou sestávat hlavně ze zásilek potravin, léčebných zásilek a šatstva.

Všechny smluvní státy jsou povinny povolit volný průjezd těchto zásilek a zaručit jim ochranu.

Mocnost, která povolí volný průjezd zásilek určených do území obsazeného nepřátelskou stranou, bude však mít právo prozkoumat zásilky, upravit jejich průjezd v předepsaných dobách a na předepsaných tratích a právo, aby se jí dostalo od ochranné mocnosti postačujících záruk, že tyto zásilky jsou určeny jako pomoc obyvatelstvu v tísni a že jich nebude užito ve prospěch okupační mocnosti.

Pomocné zásilky nezbavují nikterak okupační mocnost závazků, které jí ukládají články 55, 56 a 59. Nesmí žádným způsobem odnít pomocné zásilky určení, které jim bylo stanoveno, vyjma případy naléhavé potřeby v zájmu obyvatelstva obsazeného území a se souhlasem ochranné mocnosti.

Rozdílení pomocných zásilek zmíněných v předchozích článcích bude se provádět za pomoci a pod dohledem ochranné mocnosti. Tato úloha může také být svěřena dohodou mezi okupační mocností a mocností ochrannou neutrálnímu státu, Mezinárodnímu komitétu Červeného kříže nebo kterékoli jiné nestranné lidumilné organisaci.

Z těchto pomocných zásilek se nebudou vybírat na obsazeném území žádné poplatky, cla nebo taxy, ledaže by toho bylo třeba v zájmu hospodářství toho území. Okupační mocnost umožní rychlé rozdělení těchto zásilek.

Všechny smluvní strany se vynasnaží povolit bezplatný průjezd a bezplatnou dopravu těchto pomocných zásilek určených pro obsazené území.

S výhradou naléhavých bezpečnostních důvodů mohou chráněné osoby, které jsou na obsazeném území, dostávat individuální pomocné zásilky, které by jim byly zasílány.

S výhradou přechodných opatření, která by si výjimečně vynutily naléhavé bezpečnostní zřetele, okupační mocnosti:

Trestní zákonodárství zůstává na obsazeném území v platnosti, vyjma případy, kdy je může okupační mocnost zrušit nebo suspendovat, ohrožuje-li toto zákonodárství bezpečnost této mocnosti anebo je-li na překážku zachovávání této úmluvy. S výhradou posledně uvedeného zřetele a nutnosti, aby byl zajištěn účinný výkon spravedlnosti, budou soudy obsazeného území dále v činnosti pro všechny trestné činy spadající pod toto zákonodárství.

Okupační mocnost může však podrobit obyvatelstvo okupovaného území ustanovením, která jsou nezbytná, aby mohla plnit závazky plynoucí z této úmluvy, zajistit pravidelnou správu území a bezpečnost, jak svou vlastní, tak i členů a majetku okupačních sil i okupační správy, jakož i zařízení a dopravních spojů, kterých užívá.

Trestní ustanovení vydaná okupační mocností, nabudou účinnosti teprve když byla uveřejněna a uvedena ve známost obyvatelstva v jeho jazyce. Nemohou mít zpětnou účinnost.

Okupační mocnost může v případě porušení trestních ustanovení, které vyhlásila v souhlase s druhým odstavcem článku 64, odevzdat obviněné svým vojenským, nepolitickým a řádně ustaveným soudům za podmínky, že jejich sídlo je na obsazeném území. Jest dáti přednost tomu, aby odvolací soudy měly sídlo na obsazeném území.

Soudy mohou použít pouze zákonných ustanovení vydaných před spácháním trestného činu a která jsou v souhlase s obecnými zásadami právními, zejména pokud jde o zásadu úměrnosti trestů. Musí brát zřetel na to, že obviněný není příslušníkem okupační mocnosti.

Dopustí-li se chráněná osoba trestného činu jen v úmyslu poškodit okupační mocnost, ale není-li tento trestný čin útokem na život neb na zdraví členů okupačních sil nebo úřadů, nevytváří-li vážné hromadné nebezpečí a nepoškozuje-li vážně majetek okupačních sil a úřadů nebo zařízení jimi užívaných, bude taková osoba potrestána internováním nebo jednoduchým vězením, při čemž doba tohoto internování nebo vězení bude úměrná trestnému činu, jehož se osoba dopustila. Internování a vězení budou ostatně pro takové trestné činy jediné tresty na svobodě, kterých lze užívat proti chráněným osobám. Soudy uvedené v článku 66 této úmluvy mohou libovolně změnit trest vězení na trest internování téže délky.

Trestní nařízení vyhlášená okupační mocností podle článků 64 a 65 mohou stanovit trest smrti pro chráněné osoby jen v případech, dopustí-li se tyto vyzvědačství, vážných sabotážních činů na vojenských zařízeních okupační mocnosti nebo úmyslných trestných činů, které způsobily smrt jedné nebo několika osob a za podmínky, že zákonodárství obsazeného území, které bylo v účinnosti před začátkem okupace, stanovilo na takové případy trest smrti.

Trest smrti může být vynesen proti chráněné osobě jen tehdy, byl-li soud zvlášť upozorněn na to, že obviněný, nejsa příslušníkem okupační mocnosti, není k ní poután žádným závazkem věrnosti.

V žádném případě nelze vyslovit trest smrti proti chráněné osobě, která nedosáhla osmnácti let v době spáchání trestného činu.

Doba trvání zajišťovací vazby bude v každém případě započtena do trestu vězení, k němuž bude obviněná chráněná osoba odsouzena.

Chráněné osoby nesmějí být zatčeny, stíhány nebo odsouzeny okupační mocností za činy, jichž se dopustily, nebo za smýšlení, které projevovaly před obsazením nebo za přechodného přerušení okupace, s výhradou provinění proti zákonům a obyčejům válečným.

Příslušníci okupační mocnosti, kteří by se před počátkem konfliktu uchýlili na obsazené území, smějí být zatčeni, stíháni nebo deportováni z okupačního území jen za trestné činy, jichž se dopustili po začátku nepřátelství nebo za trestné činy proti obecnému právu, jichž se dopustili před počátkem nepřátelství a které by v době míru opravňovaly k extradici podle práva státu, jehož území je obsazeno.

Příslušné soudy okupační mocnosti nesmějí vyslovit žádné odsouzení, jemuž by nepředcházelo pravidelné soudní řízení.

Každému obviněnému stíhanému okupační mocností, budou bez odkladu sděleny písemně v jazyce, jemuž rozumí, podrobnosti žalobních důvodů proti němu uplatněných a jeho případ bude projednán co nejrychleji. Ochrannou mocnost nutno zpravit o každém řízení zahájeném okupační mocností proti chráněným osobám, kdykoli žalobní důvody mohou mít za následek odsouzení k smrti nebo trest vězení dvou let nebo více; ochranná mocnost má právo také se kdykoli dotázat na stav soudního řízení. Vedle toho má právo na to, aby se jí dostalo na její žádost jakékoli informace ve věci trestního řízení anebo jiného stíhání zahájeného okupační mocností proti chráněným osobám.

Toto oznámení učiněné ochranné mocnosti, jak je předvídáno v druhém odstavci tohoto článku, musí být provedeno bez odkladu a být doručeno v každém případě ochranné mocnosti nejméně tři týdny před prvním přelíčením. Není-li před zahájením líčení předložen průkaz, že ustanovení tohoto článku bylo v plném rozsahu dodrženo, nesmí se přelíčení konat. Oznámení musí obsahovat zejména tyto údaje:

Každý obviněný má právo uplatňovat průkazní prostředky potřebné k jeho obhajobě a může se zejména dovolávat svědků. Má nárok, aby mu byl přidělen kvalifikovaný obhájce podle jeho volby, který ho může volně navštěvovat a kterému budou dány všechny potřebné možnosti, aby si připravil obhajobu.

Nezvolil-li si obviněný obhájce, opatří mu ho ochranná mocnost. Má-li se obviněný odpovídat z těžké obžaloby a, neexistuje-li ochranná mocnost, je povinností okupační mocnosti opatřit mu obhájce s výhradou jeho souhlasu.

Každému obžalovanému bude přidělen tlumočník, ledaže by se ho dobrovolně zřekl, a to jak při vyšetřování, tak při soudním přelíčení. Může kdykoliv odmítnout tlumočníka a žádat, aby byl nahrazen jiným.

Každý odsouzený má právo užít opravných prostředků stanovených zákonodárstvím, jímž se soud řídí. Budiž podrobně zpraven o svém právu na opravné prostředky a o lhůtách potřebných k jeho uplatnění.

Trestní řízení zmíněné v této části úmluvy, bude analogicky platit pro opravné prostředky. Nepřipouští-li zákonodárství, jímž se soud řídí, možnost odvolání, bude mít odsouzený právo podat námitky proti rozsudku a odsouzení u příslušného úřadu okupační mocnosti.

Zástupci ochranné mocnosti mají právo být přítomni při přelíčení před každým soudem soudícím chráněnou osobu, ledaže by se přelíčení výjimečně konalo s vyloučením veřejnosti v zájmu bezpečnosti okupační mocnosti; v tom případě by tato o tom zpravila ochrannou mocnost. Oznámení obsahující údaj místa a data počátku přelíčení jest zaslati ochranné mocnosti.

Všechny rozsudky stanovící trest smrti nebo trest vězení v trvání dvou roků nebo více budou sděleny jak nejrychleji možno ochranné mocnosti s udáním důvodů; oznámení bude obsahovat zmínku o sdělení učiněném podle článku 71 a, jde-li o rozsudek stanovící trest na svobodě, údaj místa, kde bude trest odpykán. Ostatní rozsudky budou zapsány v soudních protokolech a mohou být přezkoumány zástupci ochranné mocnosti. V případech odsouzení k trestu smrti nebo k trestu na svobodě v trvání dvou roků nebo více počnou lhůty opravňující k podání opravného prostředku běžet teprve od okamžiku, kdy dostane ochranná mocnost oznámení rozsudku.

Osoby odsouzené k smrti nebudou v žádném případě zbaveny práva žádat o milost nebo o odklad trestu.

Rozsudek smrti nebude nikdy vykonán dříve, než uplyne alespoň šest měsíců od okamžiku, kdy ochranná mocnost dostala sdělení o konečném rozsudku, potvrzujícím toto odsouzení k smrti nebo o rozhodnutí zamítajícím žádost o milost.

Tato lhůta šesti měsíců může v určitých případech být zkrácena, vyplývá-li z vážných a kritických okolností, že bezpečnost okupační mocnosti nebo jejích ozbrojených sil je vystavena organisovanému ohrožení; ochranná mocnost bude vždy zpravena o takovém zkrácení lhůty a musí vždy mít možnost zaslat v přiměřené lhůtě příslušným okupačním úřadům námitky proti těmto odsouzením k smrti.

Obviněné chráněné osoby budou drženy v obsazené zemi, a, jsou-li odsouzeny, musí si tam odpykat trest. Budou pokud možno odděleny od ostatních vězňů a podrobeny stravovacímu a hygienickému režimu postačujícímu k tomu, aby byly udrženy v dobrém zdravotním stavu a odpovídajícímu režimu v trestnicích obsazené země.

Těmto osobám se dostane lékařského ošetření, jehož vyžaduje jejich zdravotní stav.

Mají také právo na duchovní pomoc, požádají-li o ni.

Ženy buďtež umístěny v oddělených místnostech pod přímým dozorem žen.

Nezletilí buďtež podrobeni zvláštnímu režimu pro ně předepsanému.

Uvězněné chráněné osoby jsou oprávněny přijímat návštěvy zástupců ochranné mocnosti a Mezinárodního komitétu Červeného kříže podle ustanovení článku 143.

Kromě toho mají právo dostávat alespoň jednu pomocnou zásilku za měsíc.

Chráněné osoby, obžalované nebo odsouzené soudy v obsazeném území, budou při skončení okupace odevzdány se spisy jich se týkajícími úřadům osvobozeného území.

Považuje-li okupační mocnost za nutné z naléhavých bezpečnostních důvodů učinit bezpečnostní opatření vůči chráněným osobám, může jim nanejvýš vykázat místo nuceného pobytu nebo je internovat.

Rozhodnutí o nuceném pobytu neb o internování bude učiněno v pravidelném řízení, které stanoví okupační mocnost ve shodě s ustanoveními této úmluvy. Toto řízení musí připouštět právo odvolání na dotčené osoby. O tomto odvolání bude rozhodnuto v nejkratší možné lhůtě. Zůstane-li rozhodnutí nezměněno, podrobí je příslušný orgán ustanovený touto mocností občasnému přezkoušení, podle možnosti každých šest měsíců.

Chráněné osoby podrobené nucenému pobytu, které následkem toho musí opustit své bydliště, budou požívat výhod ustanovení článku 39 této úmluvy bez jakéhokoliv omezení.

Strany v konfliktu mohou internovat chráněné osoby jen podle ustanovení článků 41, 42, 43, 68 a 78.

Internovaní podrží svou plnou občansko-právní způsobilost a mohou vykonávat práva z ní plynoucí v míře slučitelné s jejich postavením internovaných.

Strany v konfliktu, které budou internovat chráněné osoby, jsou povinny pečovat zdarma o jejich výživu a poskytnout jim rovněž lékařské ošetření, jehož vyžaduje jejich zdravotní stav.

K úhradě těchto výloh nesmějí se provádět žádné srážky z příspěvků, mezd nebo pohledávek náležejících internovaným.

Mocnost, která je drží, musí se postarat o výživu osob závislých na internovaných, nemají-li dostatečných prostředků nebo nejsou-li schopny samy se uživit.

Mocnost, která drží internované, seskupí je, pokud je to možno, podle jejich národnosti, jejich jazyka a zvyků. Internovaní příslušníci téže země nebudou odděleni jen proto, že nejsou stejného jazyka.

Po celou dobu internování budou členové téže rodiny, zejména rodiče a jejich děti, internováni spolu na jednom místě s výjimkou případů, kdy pracovní potřeby, zdravotní důvody nebo použití ustanovení zmíněných v kapitole IX tohoto oddílu by vyžadovaly přechodného rozdělení. Internovaní mohou požadovat, aby jejich děti, které byly ponechány na svobodě bez dozoru rodičů, byly internovány s nimi.

Pokud to jen bude možno, budou internovaní členové téže rodiny umístěni v týchž místnostech a ubytováni odděleně od ostatních internovaných; buďtež jim také poskytnuta nutná ulehčení, aby mohli vést rodinný život.

Mocnost, která drží internované, nesmí zřídit internační místa v krajích, které jsou zvlášť vystaveny nebezpečí války.

Tato mocnost sdělí prostřednictvím ochranných mocností nepřátelským mocnostem všechny potřebné údaje o zeměpisné poloze internačních míst.

Kdykoli to dovolí vojenské ohledy, budou internační tábory označeny písmeny IC umístěnými tak, aby byla jasně viditelna ve dne ze vzduchu; dotčené mocnosti se však mohou dohodnout i o jiném způsobu označení. Žádné jiné místo než internační tábor nesmí být označeno tímto způsobem.

Internovaní musí být ubytováni a spravováni odděleně od válečných zajatců a od osob zbavených svobody z jiných důvodů.

Mocnost, která drží internované, je povinna učinit všechna potřebná a možná opatření, aby chráněné osoby byly hned od počátku internování ubytovány ve staveních neb ubikacích poskytujících všechny záruky hygieny a zdraví a zajišťujících účinnou ochranu proti drsnosti podnebí a proti účinkům války. V žádném případě nesmějí stálá internační místa být zřízena v nezdravých krajinách nebo v takových, jejichž podnebí by bylo zhoubné pro internované. Ve všech případech, kdy by chráněné osoby byly přechodně internovány v nezdravém kraji nebo v takovém, jehož podnebí by bylo na škodu jejich zdraví, musí být přemístěny, jakmile to okolnosti dovolí, na místa, kde toho nebezpečí nebude.

Místnosti musí být zcela chráněny před vlhkem, dostatečně vytápěny a osvětlovány, zejména mezi soumrakem a počátkem nočního klidu. Místnosti sloužící jako ložnice musí být dosti prostranné a dobře větrané a internovaní budou mít k dispozici vhodné zařízení pro spaní a přikrývky v dostatečném množství, při čemž bude brán zřetel na podnebí a na stáří, pohlaví a zdravotní stav internovaných.

Internovaní budou mít ve dne i v noci k dispozici zdravotnická zařízení odpovídající požadavkům hygieny a udržovaná stále v čistotě. Bude jim poskytnuto množství vody a mýdla, potřebné pro jejich každodenní péči o tělesnou čistotu a na praní prádla; k tomu účelu jim budou povolena potřebná zařízení a úlevy. Budou také mít k použití sprchy nebo lázně. Bude jim poskytnut potřebný čas pro péči o hygienu a čistotu.

Kdykoli bude třeba umístit výjimečně a na přechodnou dobu internované ženy, které nepatří do jedné rodinné skupiny, na tomtéž místě jako muže, buďtež jim obligatorně vyhrazeny oddělené místnosti pro spaní a oddělená zdravotnická zařízení.

Mocnost, která drží internované, poskytne jim vhodné místnosti k výkonu jejich bohoslužeb, ať jsou jakéhokoli vyznání.

Nemohou-li internovaní používat jiných podobných zařízení, buďte zřízeny ve všech internačních místech kantiny, aby si mohli opatřit za ceny, které v žádném případě nesmějí překročit ceny místního obchodu, potraviny a věci denní potřeby, včetně mýdla a tabáku, které jsou s to zvýšit jejich osobní blaho a pohodlí.

Výtěžek kantiny bude odveden zvláštnímu pomocnému fondu, který bude zřízen v každém internačním místě a spravován ve prospěch internovaných v dotyčném místě. Výbor internovaných zmíněný v článku 102 bude mít dohled nad správou kantiny a nad hospodařením s tímto fondem.

Při rozpuštění internačního místa bude převeden aktivní přebytek pomocného fondu pomocnému fondu jiného internačního místa pro internované téže národnosti nebo, není-li takového místa, ústřednímu pomocnému fondu, který bude spravován ve prospěch všech internovaných, kteří zůstávají ještě v rukou mocnosti je držící. V případě všeobecného propuštění internovaných připadne výtěžek mocnosti, která držela internované, není-li opačné dohody, uzavřené mezi zúčastněnými mocnostmi.

Ve všech internačních místech, která jsou vystavena leteckému bombardování a jiným válečným nebezpečím, budou zřízeny vhodné kryty v dostatečném množství, aby poskytly potřebnou ochranu. V případě poplachu mohou se tam internovaní co nejrychleji uchýlit, s výjimkou těch, kteří by se účastnili ochrany svých ubikací proti těmto nebezpečím. Každé ochranné opatření, které by bylo provedeno ve prospěch obyvatelstva, bude se vztahovat rovněž i na ně.

V internačních místech buďte učiněna dostatečná opatření proti nebezpečí požáru.

Denní dávka potravin internovaných budiž postačující co do množství, jakosti i rozmanitosti, aby je udržela v normální zdravotní rovnováze a zabránila poruchám z podvýživy; budiž rovněž brán ohled na způsob výživy, na nějž jsou internovaní zvyklí.

Internovaným budiž vedle toho umožněno, aby si mohli sami připravit doplňky k potravě, které mají.

Pitná voda budiž jim poskytnuta v dostatečném množství. Užívání tabáku budiž dovoleno.

Pracující dostanou přídavky potravin, úměrné druhu práce, kterou vykonávají.

Těhotné ženy, kojící matky a děti pod patnáct let dostanou přídavky potravin, úměrné jejich fyziologickým potřebám.

Internovaným budiž v okamžiku jejich zajištění všemožně usnadněno, aby se mohli vybavit šatstvem, obuví a náhradním prádlem a aby si je mohli v případě potřeby později opatřit. Nemají-li internovaní šatstvo postačující pro podnebí a nemohou-li si je opatřit, dodá jim je mocnost, v jejíž moci jsou, zdarma.

Šatstvo, které dodá internovaným mocnost, v jejíž moci jsou, a zevnější označení, kterým by toto šatstvo opatřila, nesmějí mít potupný ráz ani působit směšně.

Pracující dostanou pracovní úbor, včetně vhodného ochranného oděvu, všude, kde toho vyžaduje způsob práce.

Každé internační místo bude mít vhodnou ošetřovnu řízenou schopným lékařem, v níž se internovaným dostane potřebného ošetření a přiměřené diety. Oddělené místnosti budou vyhrazeny nemocným postiženým nakažlivými nebo duševními chorobami.

Rodičky a internovaní stižení vážnou chorobou nebo ti, jichž stav vyžaduje zvláštního léčení, chirurgického zákroku nebo nemocničního ošetření, musí být přijati do každého ústavu vhodného pro jejich léčení a dostane se jim ošetření, které nesmí být horší toho, které je určeno pro veškeré obyvatelstvo.

Internovaní buďtež nejraději ošetřováni lékařským personálem jejich národnosti.

Internovaným se nesmí bránit, aby se hlásili k lékařské prohlídce. Lékařské úřady mocnosti, v jejíž moci jsou, vydají každému ošetřovanému internovanému na jeho žádost úřední osvědčení udávající druh jeho nemoci nebo zranění, dobu léčení a poskytnuté ošetření. Duplikát tohoto osvědčení se zašle Ústřední kanceláři zmíněné v článku 140.

Internovaným dostane se zdarma ošetření a každé pomůcky potřebné k udržení internovaných v dobrém zdravotním stavu, zejména zubních neb jiných protéz a brýlí.

Nejméně jednou za měsíc budou se konat lékařské prohlídky internovaných. Jejich účelem bude zejména kontrola všeobecného zdravotního stavu a výživy, stavu čistoty jakož i pátrání po nakažlivých chorobách, zejména po tuberkulose, pohlavních nemocech a malarii. Budou zahrnovat zejména kontrolu váhy každého internovaného a nejméně jednou za rok radioskopickou zkoušku.

Internovaným bude ponechána úplná volnost co do výkonu jejich náboženství, čítajíc v to účast při obřadech jejich vyznání s tou podmínkou, že se podrobí běžným disciplinárním opatřením předepsaným úřady, které je mají v moci.

Internovaní, kteří jsou kněžími některého vyznání, budou oprávněni volně vykonávat duchovní činnost mezi svými souvěrci. Mocnost, která je má v moci, bude proto dbát, aby byli rozděleni spravedlivě po různých internačních místech, kde jsou internovány osoby, mluvící stejným jazykem a patřící k témuž náboženství. Není-li jich dostatečný počet, poskytne jim nutné výhody, mezi jiným také dopravní prostředky, aby se mohli odebrat s jednoho internačního místa na druhé; budou oprávněni navštěvovat internované, kteří jsou v nemocnicích. Kněží každého vyznání budou mít pro záležitosti svého úřadu volnost písemného styku s náboženskými úřady země, v jejíž moci jsou, a pokud to bude možno, s mezinárodními náboženskými organisacemi svého vyznání. Tato korespondence se nebude počítat do kvoty zmíněné v článku 107, bude však podrobena ustanovení článku 112.

Nemají-li internovaní možnost používat pomoci duchovních svého vyznání nebo je-li těchto nedostatek, může místní náboženská správa téhož vyznání určit se souhlasem mocnosti, v jejíž moci internovaní jsou, duchovního téže víry jako jsou internovaní anebo, je-li to s hlediska konfesního možné, duchovního podobné víry nebo kvalifikovanou osobu světskou. Tato bude požívat výhod spojených s funkcí, kterou zastává. Takto označené osoby musí zachovávat všechna nařízení vydaná v zájmu disciplíny a bezpečnosti mocnosti, v jejíž moci jsou internované osoby.

Mocnost, v jejíž moci jsou internovaní, bude podporovat duševní, výchovnou, rekreační a sportovní činnost internovaných, ponechávajíc jim však na vůli, chtějí-li se jí účastnit nebo ne. Učiní všechna možná opatření, aby zajistila její výkon, a poskytne k tomu zejména vhodné místnosti.

Internovaným budou také poskytnuty všechny možné úlevy, aby mohli pokračovat ve svých studiích nebo započít nová. Budiž zajištěno vyučování dětí a mladistvých; mohou navštěvovat školy buď v internačních místech nebo mimo ně.

Internovaným bude dána možnost věnovat se tělesným cvičením, účastnit se sportu a her na volném vzduchu. Dostatečná volná prostranství buďtež ve všech internačních místech vyhrazena k tomuto účelu. Zvláštní místa budou vyhrazena dětem a mladistvým.

Mocnost, v jejíž moci jsou internované osoby, může jich používat k práci, jen přejí-li si to. V každém případě jsou zakázána zaměstnání, která, kdyby byla uložena chráněné osobě neinternované, by znamenala porušení článku 40 nebo 51 této úmluvy, jakož i použití k pracím ponižujícím nebo pokořujícím.

Po uplynutí šestitýdenní pracovní doby mohou se internovaní kdykoli zříci práce, dají-li výpověď týden napřed.

Tato ustanovení nejsou na překážku právu mocnosti, která je drží, aby přiměla lékaře, zubní techniky nebo jiné členy zdravotnického personálu k výkonu jejich zaměstnání ve prospěch jejich spoluinternovaných druhů, aby užívala internovaných ke správním a udržovacím pracím v internačním táboře, aby uložila těmto osobám kuchyňské i jiné domácí práce a aby konečně jich použila k pracím sloužícím k ochraně internovaných proti leteckému bombardování nebo proti jiným válečným nebezpečím. Žádný internovaný nesmí však být nucen k práci, jestliže lékař tábora jej prohlásí za tělesně nezpůsobilého.

Mocnost, v jejíž moci jsou internované osoby, béře na sebe plnou odpovědnost za všechny pracovní podmínky, za lékařskou péči, za placení mezd a za odškodnění pracovních úrazů a nemocí z povolání. Pracovní podmínky, jakož i odškodnění za pracovní úrazy a nemoci z povolání budou odpovídat zákonodárství země a praxi; nebudou v žádném případě horší než podmínky platné pro práci téhož druhu v tomže kraji. Mzdy za vykonanou práci budou stanoveny spravedlivým způsobem dohodou mezi mocností, v jejíž moci jsou internované osoby, internovanými a po případě zaměstnavateli jinými než je příslušná mocnost sama, při čemž se přihlédne k tomu, že tato mocnost je povinna postarat se zdarma o výživu internovaného a rovněž mu poskytnout lékařské ošetření, jehož vyžaduje jeho zdravotní stav. Internovaní, jichž se používá trvalým způsobem k pracím uvedeným v třetím odstavci, dostanou od mocnosti, v jejíž moci jsou internované osoby, spravedlivou mzdu; pracovní podmínky a odškodnění za pracovní úrazy a nemoci z povolání nebudou horší než podmínky platné pro práci stejného druhu v téže krajině.

Každý pracovní oddíl bude podléhat určitému internačnímu místu. Příslušné úřady mocnosti, která drží internované, a velitel tohoto internačního místa jsou odpovědni za zachovávání předpisů této úmluvy v pracovních oddílech. Velitel povede pravidelně den ze dne seznam pracovních oddílů patřících k jeho táboru a předloží jej delegátům ochranné mocnosti, Mezinárodního komitétu Červeného kříže nebo jiných lidumilných organisací, kteří navštíví internační místa.

Internovaní jsou oprávněni podržet své předměty a svršky osobní potřeby. Peněžní hotovosti, šeky, cenné papíry atd., jakož i cenné předměty, které mají u sebe, jim nesmějí být odebrány, leč podle předepsaného řízení. Bude jim na ně vydáno podrobné potvrzení.

Peněžní částky musí být zapsány k dobru na účtu každého internovaného, jak je stanoveno v článku 98; nesmějí se směnit na jinou měnu, leda že by to předepisovalo zákonodárství území, na kterém je vlastník internován, anebo že by s tím internovaný souhlasil.

Předměty, které mají obzvláště osobní nebo citovou hodnotu, nesmějí se odejmout.

Internovaná žena může být prohledána jen ženou.

Při propuštění nebo repatriaci obdrží internovaní v hotovosti aktivní zbytek účtu vedeného ve smyslu článku 98 stejně jako všechny věci, peněžní částky, šeky, cenné papíry atd., které jim byly za internování odebrány, s výjimkou předmětů nebo cenností, které by mocnost, která je drží, byla oprávněna podržet podle svého platného zákonodárství. V případě, kdy nějaký předmět nebo obnos, patřící internovanému, bude na podkladě tohoto zákonodárství zadržen, vydá se majiteli podrobná stvrzenka.

Rodinné listiny a osobní průkazy, které mají internovaní, mohou se jim odebrat jen na potvrzenku. Internovaní nesmějí být nikdy bez průkazu totožnosti. Nemají-li ho, dostanou zvláštní průkazy, vydané mocností, která je drží, jež jim budou náhradou za průkazy totožnosti až do konce internování.

Internovaní mohou mít u sebe určitý obnos v hotovosti nebo ve formě nákupních bonů, aby si mohli nakupovat.

Všichni internovaní budou dostávat pravidelně peněžité příspěvky, aby si mohli nakupovat zboží a věci jako tabák, toaletní potřeby, atd. Tyto příspěvky se mohou vyplácet ve formě úvěru nebo ve formě nákupních bonů.

Vedle toho mohou internovaní dostávat podpory od mocnosti, k níž příslušejí, od ochranných mocností, od všech organisací, které jim poskytují pomoc, nebo od svých rodin, jakož i důchody ze svého majetku ve shodě se zákonodárstvím mocnosti, která je drží. Výše podpor přiznaných mocností, k níž příslušejí, musí být stejná pro každou skupinu internovaných (churavých, nemocných, těhotných žen atd.) a podpory nesmějí být stanoveny touto mocností ani rozdíleny mocností, v jejíž moci jsou, na základě diskriminačních hledisek zakázaných článkem 27 této úmluvy.

Mocnost, v jejíž moci jsou internovaní, povede pro každého z nich řádný účet, k jehož dobru budou připisovány příspěvky zmíněné v tomto článku, mzda vydělaná internovaným, jakož i peněžní zásilky, které mu dojdou. Rovněž k jeho dobru budou připsány částky, které mu byly odebrány a kterými smí volně nakládat podle zákonů platných na území, kde jest. Budou mu poskytnuty všeliké úlevy, slučitelné se zákony platnými na dotčeném území, aby mohl posílat podpory své rodině a osobám hmotně od něho závislým. Z tohoto účtu smí vybírat částky potřebné pro své osobní výdaje v mezích, které stanoví mocnost, která jej drží. Budou mu vždy přiznány přiměřené úlevy, aby mohl nahlédnout do svého účtu a pořídit si z něho výpisy. Opis tohoto účtu bude poslán ochranné mocnosti na její žádost a bude zaslán za internovaným v případě jeho přemístění.

Každé internační místo bude postaveno pod pravomoc odpovědného důstojníka nebo úředníka, který bude vybrán z pravidelných ozbrojených sil nebo z pravidelné civilní správy mocnosti, v jejíž moci jsou internovaní. Důstojník nebo úředník velící internačnímu místu bude mít text této úmluvy v oficiálním jazyku nebo v jednom z oficiálních jazyků své země a bude odpověden za její provádění. Dozorčí personál bude poučen o ustanoveních této úmluvy a o nařízeních vydaných k jejímu provádění.

Texty této úmluvy a texty zvláštních dohod uzavřených ve smyslu této úmluvy budou vyvěšeny uvnitř internačního místa v jazyce srozumitelném internovaným nebo je bude mít výbor internovaných.

Nařízení, rozkazy, upozornění a vyhlášky všeho druhu budou internovaným sděleny a vyvěšeny uvnitř internačních míst v jazyce, kterému rozumějí.

Všechny rozkazy a povely vydávané jednotlivě internovaným, budou rovněž vydávány v jazyce, kterému rozumějí.

Kázeňský režim v internačních místech musí být slučitelný se zásadami lidskosti a nesmí nikdy zahrnovat ustanovení ukládající internovaným tělesnou námahu ohrožující jejich zdraví anebo obsahující tělesné či duševní šikany. Je zakázáno tetování nebo označování totožnosti značkami provedenými na těle internovaných.

Jsou zejména zakázány dlouhotrvající přehlídky, při nichž musí internovaní stát, tělesná cvičení z trestu, polní vojenská cvičení a omezení stravy.

Internovaní jsou oprávněni předložit úřadům, v jichž moci jsou, žádosti týkající se režimu, jemuž jsou podrobeni.

Mají rovněž neomezené právo obrátit se, buď přes výbor internovaných, nebo, považují-li to za nutné, přímo na zástupce ochranné mocnosti, aby je upozornili na podmínky internačního režimu, na které mají stížnosti.

Tyto žádosti a stížnosti musí být beze změn s urychlením předávány. Nesmějí mít za následek trest, ani když byly uznány za neodůvodněné.

Výbory internovaných mohou posílat zástupcům ochranné mocnosti periodické zprávy o situaci v internačních místech a o potřebách internovaných.

V každém internačním místě zvolí si internovaní svobodně každého půl roku tajným hlasováním členy výboru, který je pověřen je zastupovat před úřady mocnosti, která je drží, u ochranných mocností, u Mezinárodního komitétu Červeného kříže a u každé jiné organisace, která by jim pomáhala. Členové výboru mohou být znovu voleni.

Zvolení internovaní ujmou se svých funkcí, jakmile mocnost, která je drží, schválí volbu. Důvody odmítnutí nebo případného sesazení budou sděleny zúčastněným ochranným mocnostem.

Výbory internovaných jsou povinny přispívat k tělesnému, morálnímu i duševnímu blahu internovaných.

Zejména kdyby se internovaní rozhodli zorganisovat mezi sebou soustavu vzájemné pomoci, spadala by tato organisace do příslušnosti těchto výborů, neodvisle od zvláštních úkolů, které jsou jim svěřeny jinými ustanoveními této úmluvy.

Členové výborů internovaných nesmějí být přidrženi k žádné jiné práci, kdyby jim měl tím být ztížen výkon jejich funkcí.

Členové výborů si mohou vybrat mezi internovanými pomocníky, jichž potřebují. Budou jim poskytnuty veškeré úlevy, zejména určitá volnost pohybu, potřebná k plnění jejich úkolu (návštěvy pracovních oddílů, přijímání zboží atd.).

Členům výborů budou také poskytnuty všechny úlevy pro jejich poštovní a telegrafický styk s úřady, v jejichž moci internovaní jsou, s ochrannými mocnostmi, s Mezinárodním komitétem Červeného kříže a jeho delegáty, jakož i s organisacemi pomáhajícími internovaným. Členové výboru, kteří jsou s pracovními oddíly, budou požívat týchž úlev pro svojí korespondenci s výborem hlavního internačního místa. Tato korespondence nebude omezována ani pokládána za součást kvoty zmíněné v článku 107.

Žádný člen výboru nesmí být přemístěn, aniž by mu byla poskytnuta rozumně dlouhá doba k tomu, aby mohl obeznámit svého nástupce s věcmi, které jsou v běhu.

Ihned poté, co internovaly chráněné osoby, oznámí mocnosti, v jejichž moci jsou, těmto osobám, jakož i mocnosti, které příslušejí, a jejich ochranné mocnosti, opatření učiněná k provedení ustanovení této kapitoly; sdělí jim rovněž každou změnu těchto opatření.

Každému internovanému bude umožněno, jakmile bude internován nebo nejpozději do týdne po jeho příchodu do internačního místa a rovněž v případě onemocnění nebo přesunutí do jiného internačního místa neb do nemocnice, aby mohl zaslat jednak přímo své rodině, jednak Ústřední informační kanceláři zmíněné v článku 140 internační lístek, pokud možno podle vzoru připojeného k této úmluvě, zpravující je o jeho internování, adrese a jeho zdravotním stavu. Tyto lístky se odešlou s největším urychlením a nesmějí být žádným způsobem zadrženy.

Internovaní jsou oprávněni odesílat a přijímat dopisy a lístky. Má-li mocnost, v jejíž moci jsou, za potřebné omezit počet dopisů a listů, odesílaných každým z internovaných, nesmí být tento počet nižší než dva dopisy a čtyři lístky měsíčně, odpovídající podle možnosti vzorům připojeným k této úmluvě. Má-li být omezena korespondence odesílaná internovaným, může toto rozhodnutí učinit pouze mocnost, jíž internovaní příslušejí, eventuálně k žádosti mocnosti, v jejíž moci internovaní jsou. Tyto dopisy a lístky musí být přepraveny v přiměřené lhůtě; nesmějí být doručeny opožděně ani zadrženy z důvodů disciplinárních.