Vyhláška č. 70/1959 Sb.

V zájmu chráněnce může soud na návrh nebo z úřední povinnosti svou příslušnost přenést na jiný soud. Nesouhlasí-li druhý soud s přenesením, rozhodne jeho nadřízený krajský soud.

Senát jedná a rozhoduje o výživě dětí, o úpravě styku rodičů s dětmi, o schvalování důležitých úkonů za chráněnce, o odvolání opatrovníka, o příjmení, popřípadě i o jménu dítěte, o výkonu rodičovské moci, o všech jejích omezeních a o jejím zániku; rovněž jedná a rozhoduje o výchově dětí, nejde-li o děti v poručenské péči, o jejichž výchově soudy nerozhodují.

V ostatních případech jedná a rozhoduje soudce.

Řízení se zahajuje z úřední povinnosti, jestliže z povahy věci neplyne, že má být zahájeno jen na návrh.

Senát rozhoduje po ústním jednání usnesením.

Soudce rozhoduje bez ústního jednání.

V důležitých nebo pochybných případech vyslechne soud i chráněnce, pokud je tento schopen posoudit své zájmy; lze-li od toho očekávat objasnění a posouzení potřebnosti anebo vhodnosti navrženého nebo zamýšleného opatření, vyslechne soud i jeho nejbližší příbuzné nebo jiné osoby s poměry obeznámené.

Soud má zpravidla, zejména jde-li o nezletilce, jednat v součinnosti s veřejnými orgány a zařízeními, které slouží k ochraně nebo prospěchu chráněnců.

Nedohodnou-li se rodiče o výkonu rodičovské moci, rozhodne soud, jakým způsobem se má rodičovská moc vykonávat, zejména který z rodičů má nezletilce zastupovat.

Nežijí-li rodiče nezletilého dítěte spolu, rozhodne soud o tom, komu se má dítě svěřit do výchovy a jak má každý z rodičů přispívat na jeho výživu; pokud je toho třeba, upraví též styk rodičů s dítětem. Rozhodnutí může být nahrazeno dohodou rodičů, která však vyžaduje schválení soudu.

Soud určí rozsah vyživovací povinnosti, i když rodiče žijí spolu, neplní-li jeden z nich své povinnosti dobrovolně.

Proti tomu, kdo se dobrovolně nepodrobí rozhodnutí soudu o rodičovské moci, výchově dětí, styku s nimi nebo o jejich umístění, užije soud uvedený v § 244a pro výkon tohoto rozhodnutí vhodných donucovacích prostředků. Těmito prostředky mohou být též, pokud ostatní prostředky podle okolností případu nejsou dostačující, pokuty do výše 1 000 Kčs za každé jednotlivé neuposlechnutí soudu, popřípadě i nucené předvedení dítěte k rodiči (umístění dítěte a pod.); vydobyté pokuty připadají státu.

zrušen

Důležitými úkony zákonného zástupce za chráněnce, které vyžadují schválení soudu, jsou zejména zřeknutí se nebo odmítnutí dědictví, vzdání se práv, uzavření smíru, poskytnutí nebo vypovězení půjčky, zcizení, nabytí nebo zatížení nemovitých věcí a práv k nim. Soud má při schvalování právních úkonů dbát zájmů chráněnce i pro dobu po dosažení zletilosti nebo po skončení opatrovnictví.

I usnesení, kterým se návrhu vyhovuje, musí být vždy odůvodněno. Písemné smlouvy je nutno opatřit schvalovací doložkou.

Po vhodném poučení složí opatrovník do rukou soudce slib, že se bude řádně starat o osobu chráněnce, dále že bude opatrovance řádně zastupovat, že bude jeho jmění spravovat s péčí řádného hospodáře a dbát přitom pokynů soudu.

Po složení slibu vydá soud opatrovníkovi listinu o jeho ustanovení.

Soud provede soupis všeho jmění opatrovance, a uzná-li to za vhodné, i jeho odhad. Provedením soupisu a odhadu může soud pověřit výkonný orgán místního národního výboru.

Hotové peníze, pokud se jich v zájmu opatrovance nepoužije jinak, je nutno uložit ve státní spořitelně. V rukou opatrovníka lze ponechat jen tolik peněz, kolik je třeba k řádnému hospodaření, popřípadě k úhradě běžných potřeb opatrovance.

Cennosti a důležité listiny se zpravidla uloží do soudní úschovy. U nemovitých věcí je třeba poznamenat zavedení opatrovnictví.

Nemovité věci lze zcizit jen v případě nutnosti nebo zřejmého prospěchu opatrovance.

Vyúčtování ze správy jmění opatrovance předkládá opatrovník v obdobích a ke dnům, které určí soud zpravidla při jeho ustanovení.

Opatrovníci předloží vyúčtování zpravidla písemně, a to i s doklady. Jen jednoduché vyúčtování, skládající se z několika málo položek příjmů a výdajů, může být sepsáno do protokolu.

K přezkoumání vyúčtování předvolá soud opatrovníka, opatrovance, je-li schopen posoudit své zájmy, popřípadě znalce, vyžaduje-li to rozsah nebo složitost vyúčtování. Přitom je nutno vyšetřit zejména:

Vyjde-li najevo, že k některým právním úkonům došlo bez potřebného soudního schválení, může je soud schválit dodatečně.

Při přezkoumání vyúčtování má soud zpravidla přejít nepatrné nedostatky a nemá požadovat nákladné doklady při nepatrných položkách.

V usnesení, kterým se schvaluje vyúčtování, je třeba uvést, kdo vyúčtování podal a za kterou dobu, zda je soud uznal za správné, jaká je konečná částka čistého majetku, jaká hotovost je v rukou opatrovníka a jaké příjmy a výdaje měl opatrovanec ve vyúčtovacím období. Do usnesení je třeba pojmout také příkaz k odstranění případných chyb.

Po schválení závěrečného vyúčtování vydá soud bývalému opatrovanci na jeho žádost všechny doklady.

Při změně opatrovníka vyzve soud opatrovníka dosavadního, aby odevzdal majetek, popřípadě jeho správu novému opatrovníkovi a soudu to prokázal.

Po skončení opatrovnictví je soud povinen vydat opatrovanci jeho majetek.

Soud především vyzve opatrovance, aby do určité lhůty majetek převzal. Výzvu je nutno doručit do vlastních rukou. Současně vyzve opatrovníka, aby odevzdal majetek opatrovanci a odevzdání soudu prokázal. Nepřevezme-li opatrovanec majetek, naloží se s majetkem podle ustanovení o soudní úschově.

U nemovitých věcí po skončení opatrovnictví nařídí soud výmaz poznámky o zavedení opatrovnictví.

Ustanovení o opatrovnících a opatrovancích se užije přiměřeně i na děti v rodičovské moci, byl-li ustanoven dítěti opatrovník.

Předchozí ustanovení o příslušnosti, obsazení soudu a řízení se užije přiměřeně i při rozhodování o prodloužení a propuštění z ochranné výchovy u osob starších 18 let ve výchovnách dorostu.

Soudem příslušným k rozhodnutí o osvojení je obecný soud osvojence, a je-li osvojenec poručencem, soud poručenský.

Není-li v Československé republice takového soudu, je k rozhodnutí příslušným obecný soud osvojitele.

Senát rozhoduje po ústním jednání usnesením.

Před rozhodnutím o osvojení vyslechne soud - podle možnosti osobně - osvojitele a jeho manžela, je-li třeba jeho souhlasu, rodiče osvojovaného dítěte, opatrovníka, který mu byl ustanoven v řízení o osvojení, popřípadě jeho poručníka, dále orgán pověřený péčí o mládež a osvojované dítě, je-li schopno posoudit dosah osvojení. Soud rodiče nevyslechne, jestliže jsou zbaveni rodičovské moci nebo jsou zcela zbaveni svéprávnosti, jakož i tehdy, není-li třeba jejich přivolení k osvojení, ač jsou zákonnými zástupci dítěte.

Osoby, které podle odstavce 1 není třeba slyšet, nejsou účastníky řízení o osvojení.

V usnesení, kterým soud vysloví osvojení, uvede, jakého příjmení bude osvojenec užívat. Usnesení je vykonatelné, jakmile nabude právní moci. Jeden stejnopis pravomocného usnesení se zvláštním způsobem uloží u soudu.

Soudem příslušným k rozhodnutí o zrušení osvojeneckého poměru je soud, který vyslovil osvojení. O takovém zrušení osvojeneckého poměru platí přiměřeně §§ 264 až 266.

Dohodu o zrušení osvojení mezi osvojitelem a zletilým osvojencem může sepsat soudce kteréhokoli soudu; opis protokolu o zrušení osvojení zašle soudu, který osvojení vyslovil, aby ho zvláštním způsobem uložil a vyznačil zrušení ve spisech o osvojení.

Narodí-li se dítě, u něhož otcovství není určeno zákonnou domněnkou svědčící manželovi matky ani uznáním otcovství, vyslechne soud z úřední povinnosti matku dítěte o tom, koho označuje za otce dítěte, popřípadě s kým v rozhodné době obcovala. V tomto případě vyslechne pak soud toho, kdo je za otce označen, zda otcovství uznává a zda chce dobrovolně plnit rodičovské povinnosti.

Uznání otcovství před soudem se zapíše do protokolu.

Příslušným k řízení je obecný soud dítěte, a je-li dítě poručencem, soud poručenský.

Nedošlo-li k uznání otcovství podle § 44 zákona o právu rodinném, je třeba podat žalobu o zjištění otcovství. Nepodá-li matka žalobu v přiměřené době, ustanoví soud nezletilému dítěti opatrovníka a zmocní ho, aby jménem dítěte podal žalobu; to samé platí, jestliže nepodá žalobu poručník a nebyl ustanovený nový poručník.

Úkony podle §§ 269 a 270 provádí soudce bez ústního jednání.

Má-li být žaloba podána proti opatrovníkovi, je příslušným obecný soud žalobce.

Pro řízení o zjištění otcovství se užije ustanovení hlavy jedenácté s doplňky uvedenými v dalších ustanoveních tohoto dílu.

Otázku zjištění otcovství nelze řešit v jiném řízení, a to ani jako otázku předběžnou.

Dítě, jeho matka, domnělý otec a podle potřeby i jiné osoby jsou povinni dát si odnít krev k provedení krevní zkoušky. Zdráhá-li se některá z těchto osob bez závažného důvodu tak učinit, může být použito donucovacích prostředků podle § 100 odst. 2 a 3 a § 103 odst. 3. Proti usnesení, kterým soud prohlásí zdráhání za bezdůvodné, může podat stížnost jen ten, kdo má být vyšetřen.

Tohoto ustanovení se užije obdobně i na jiné podobné důkazní prostředky.

Je-li zahájeno řízení o zjištění otcovství na žalobu jen jednoho z oprávněných, brání projednání žaloby druhého oprávněného překážka uvedená v § 57 odst. 1 písm. c).

Oprávněný, který žalobu nepodal, může do řízení vstoupit jako vedlejší účastník; účinek rozsudku se vztahuje na něj, i když do řízení nevstoupil.

Jestliže žalobce za řízení o zjištění otcovství zemře, řízení se přeruší. V řízení může pokračovat druhý k žalobě oprávněný. Do šesti měsíců po smrti dítěte mohou podat žalobu o zjištění otcovství též jeho potomci, prokáží-li právní zájem na tomto zjištění; za týchž podmínek a v téže lhůtě mohou potomci dítěte navrhnout, aby se v přerušeném řízení pokračovalo.

Řízení o zjištění otcovství se přeruší též tehdy, zemře-li žalovaný. V řízení lze pokračovat proti opatrovníkovi, kterého žalovanému ustanoví soud projednávající věc.

Je-li s žalobou o zjištění otcovství spojen i návrh na určení povinnosti k úhradě osobních potřeb dítěte nebo došlo-li ke spojení takových řízení, rozhodne soud rozsudkem i o úhradě osobních potřeb.

Uzná-li v řízení o zjištění otcovství žalovaný své otcovství, vyslechne soud matku, pokud je jejího souhlasu s uznáním třeba nebo pokud sama o zjištění otcovství nežaluje, zda s uznáním souhlasí; souhlasí-li, soud řízení o zjištění otcovství zastaví.

Bylo-li pravomocně rozhodnuto, že pozdější manžel není otcem dítěte znovu provdané matky (§ 42 odst. 2 zákona o právu rodinném), počíná šestiměsíční lhůta k popření otcovství pro dřívějšího manžela dnem, kdy se dozvěděl o tomto pravomocném rozhodnutí.

Po uplynutí lhůt stanovených pro popření otcovství zákonem o právu rodinném může generální prokurátor, má-li za to, že to vyžaduje obecný zájem, podat žalobu o popření otcovství vůči otci, matce a dítěti. Není-li některý z nich na živu, může o popření otcovství žalovat ostatní z nich; není-li na živu nikdo z nich, může žalovat opatrovníka, kterého soud pro tuto věc ustanoví.

Pro řízení o popření otcovství platí přiměřeně ustanovení dílu druhého.

Příslušným pro řízení je soud, v jehož obvodu má obecný soud osoba, která má být zbavena svéprávnosti. Je-li taková osoba v psychiatrické léčebně nebo v jiném podobném ústavu (dále jen „ústav“), je pro řízení příslušným soud, v jehož obvodu je ústav.

Změní-li osoba, která má být zbavena svéprávnosti, za řízení své bydliště nebo pobyt, může soud na návrh nebo z úřední povinnosti svou příslušnost přenést na soud nového bydliště nebo pobytu. Nesouhlasí-li druhý soud s přenesením, rozhodne jeho nadřízený krajský soud.

Řízení koná senát bez ústního jednání.

Senát nemůže pověřit předsedu nebo člena senátu výslechem vyšetřovaného nebo znalců.

Řízení zahájí soud na návrh nebo z úřední povinnosti.

Jde-li o zbavení svéprávnosti pro duševní poruchu a nepodal-li návrh úřad (orgán veřejné správy), může soud navrhovateli nařídit, aby do přiměřené lhůty předložil lékařské vysvědčení o duševním stavu chorého, s poučením, že jinak návrh odmítne.

Osobu, která má být zbavena svéprávnosti, musí soud vyslechnout osobně; za tím účelem může být předvedena k soudu. Je-li v ústavu, vyslechne se zpravidla v ústavu. Od výslechu lze upustit, nelze-li ho provést vůbec nebo bez újmy pro zdravotní stav vyšetřované osoby.

Je-li toho třeba k ochraně práv osoby, která má být zbavena svéprávnosti, ustanoví jí soud pro toto řízení opatrovníka.

Ten, kdo má být zbaven svéprávnosti, budiž vyšetřen zpravidla dvěma znalci.

Od vyšetření znalci i od výslechu vyšetřovaného lze upustit, byl-li stav osoby, která má být zbavena svéprávnosti, soudně vyšetřen v posledních šesti měsících při přijetí do ústavu a nenastala-li podle potvrzení správy ústavu nebo podle výsledků jiného soudního šetření od té doby podstatná změna.

Soud může na návrh znalce nařídit, aby osoba, která má být vyšetřena, byla dodána do ústavu na dobu nejvýše tří měsíců, je-li toho nezbytně třeba pro vyšetření duševního stavu.

Před vynesením takového usnesení je třeba vyslechnout jejího opatrovníka, je-li ustanoven, a pokud možno i účastníky.

Jsou-li tu podmínky pro zbavení svéprávnosti pro navyklé nadměrné požívání alkoholických nápojů anebo omamných prostředků nebo jedů a lze-li podle výsledků šetření očekávat, že osoba, o kterou jde, se polepší, může soud odložit vynesení usnesení o zbavení svéprávnosti a zároveň určí přiměřenou lhůtu k polepšení. Soud může odklad učinit závislým na tom, že se tato osoba podrobí léčení v odborném ústavu po potřebnou dobu, která však nesmí převyšovat jeden rok.

Před uplynutím lhůty k polepšení vysloví soud zbavení svéprávnosti jen tehdy, ukáže-li se, že polepšení nelze očekávat, nebo opustí-li léčená osoba bez závažných důvodů předčasně odborný ústav nebo maří-li léčení.

Usnesení, jímž se rozhoduje o zbavení svéprávnosti, doručí se též prokurátorovi a opatrovnickému soudu; po nabytí právní moci doručí se správě ústavu, v němž je zadržena osoba stižená duševní poruchou, a bylo-li vysloveno zbavení svéprávnosti, též místnímu a okresnímu národnímu výboru, v jejichž obvodu měla osoba zbavená svéprávnosti bydliště nebo pobyt.

Osobě, která se zbavuje svéprávnosti, se usnesení nedoručí, jestliže by to bylo zřejmě škodlivé pro její stav.

Neodloží-li soud vykonatelnost usnesení, jímž bylo vysloveno zbavení svéprávnosti, učiní opatrovnický soud opatření, aby zbavení svéprávnosti bylo zapsáno u nemovitých věcí.

Náklady řízení nese stát; náklady právního zastoupení nese sám zastoupený bez nároku na náhradu.

Náklady řízení hradí osoba zbavená svéprávnosti; nelze-li na ní tyto náklady vymoci, hradí je ti, kdo jsou podle zákona povinni poskytovat jí úhradu osobních potřeb, pokud by tím nebyli zkráceni na výživě oni sami nebo jejich rodiny; nelze-li je ani takto uhradit, hradí je stát.

Skončilo-li řízení bezvýsledně, je povinen hradit náklady ten, kdo podal návrh na zahájení řízení, jestliže mu muselo být známo, že pro zahájení řízení není důvodu; v ostatních případech hradí náklady stát.

Ustanovení tohoto dílu se užije přiměřeně i pro zrušení usnesení o zbavení svéprávnosti a pro přeměnu částečného zbavení svéprávnosti ve zbavení svéprávnosti zcela nebo naopak.

Návrh na zrušení zbavení svéprávnosti nebo přeměnu zbavení svéprávnosti zcela v částečné zbavení svéprávnosti, jakož i stížnost proti zamítnutí těchto návrhů může podat i osoba zbavená svéprávnosti.

Zamítne-li se však návrh na zrušení nebo přeměnu zbavení svéprávnosti a lze-li podle výsledků šetření bezpečně předpokládat, že v nejbližší době nelze očekávat vyléčení nebo značné zlepšení, může se soud usnést, že před uplynutím přiměřené lhůty, jež nesmí být delší než tři léta, je nepřípustný opětovný návrh na zrušení nebo přeměnu zbavení svéprávnosti, ledaže se dostatečně osvědčí, že se stav osoby zbavené svéprávnosti zlepšil. Byl-li návrh přesto podán, lze ho odmítnout bez dalšího řízení.

Správa ústavu je povinna oznámit soudu, v jehož obvodu je ústav, nejpozději do čtyřiceti osmi hodin přijetí každého chorého, který nebyl přijat na vlastní žádost.

Dobrovolný vstup do ústavu musí být potvrzen písemným prohlášením před správou ústavu a dvěma svědky; prohlášení lze kdykoli odvolat. Jakmile chorý, který byl přijat do ústavu na vlastní žádost, je omezen ve volném pohybu nebo styku s vnějším světem, je správa ústavu povinna i o takovém chorém učinit oznámení soudu nejpozději do čtyřiceti osmi hodin od doby, kdy toto omezení začalo.

Soud, v jehož obvodu je ústav, zahájí z úřední povinnosti řízení o povolení zadržení v ústavu a rozhodne o něm pokud možno do třiceti dnů po tom, kdy mu došlo oznámení podle § 292. Toto řízení soud nezahájí, jestliže přijetí do ústavu nařídil soud nebo prokurátor.

Proti usnesení, jímž se nařizuje propuštění z ústavu, může podat stížnost i správa ústavu. Usnesení lze vykonat teprve po nabytí právní moci.

Účinnost usnesení, kterým se povoluje zadržení v ústavu, zanikne uplynutím jednoho roku ode dne jeho vydání, jestliže v usnesení není stanovena lhůta kratší. Má-li být zadržení v ústavu prodlouženo přes tuto lhůtu, je nutno provést nové vyšetření a soud musí znovu rozhodnout o povolení dalšího zadržení, nenařídil-li mezitím opatrovnický soud, aby osoba zadržená v ústavu byla nadále v něm ponechána.

Usnesení, kterým se povoluje zadržení v ústavu, nebrání tomu, aby opatrovnický soud neučinil opatření jiné.

Osoba zadržená v ústavu, není-li zbavena svéprávnosti, dále její rodiče, děti, osvojitel, osvojenec, manžel, sourozenci, jakož i opatrovník, je-li ustanoven, mohou ještě před uplynutím doby uvedené v § 294 odst. 1 žádat o nové soudní vyšetření a rozhodnutí, je-li odůvodněna domněnka, že dalšího zadržení v ústavu není již třeba. Zamítne-li soud návrh na propuštění z ústavu, může se usnést, že nebude konat nové vyšetřování před uplynutím doby, po kterou bylo zadržení v ústavu povoleno.

Jinak se pro toto řízení přiměřeně užije ustanovení dílu prvého.

Prohlásit nezvěstného za mrtvého, je příslušným soud, který byl naposledy jeho obecným soudem v Československé republice.

Řízení koná soudce bez ústního jednání.

Návrh lze podat již rok před tím, než uplyne doba potřebná k tomu, aby nezvěstný mohl být prohlášen za mrtvého.

O návrhu nemůže být rozhodnuto před uplynutím této doby.

Uzná-li soud, že podle údajů jsou tu zákonné podmínky pro prohlášení za mrtvého, ustanoví nezvěstnému opatrovníka, nemá-li jiného zástupce, který by ho v řízení zastupoval.

Soud vyhláškou vyzve nezvěstného, aby se přihlásil, a každého, kdo o něm ví, aby o něm podal zprávu soudu nebo zástupci nezvěstného uvedenému ve vyhlášce; zároveň provede všechna potřebná šetření o nezvěstném a zjistí účastníky řízení.

Ve vyhlášce uvede podstatné okolnosti případu a oznámí, že po uplynutí lhůty uvedené ve vyhlášce rozhodne o prohlášení za mrtvého, jestliže se nezvěstný nepřihlásí nebo nedojde-li jiná zpráva o jeho životě. Vyhláškovou lhůtu určí na jeden rok od vyvěšení vyhlášky na soudní desce. Den, kdy lhůta skončí, je nutno ve vyhlášce uvést.

Vyhláška se vyvěsí na soudní desce a uveřejní v listě určeném pro soudní vyhlášky; mimo to ji lze uvést ve známost způsobem v místě obvyklým.

Vyhláška se doručí opatrovníku, známým účastníkům a prokurátorovi.

Zjistí-li soud, že nejsou splněny podmínky prohlášení za mrtvého, zastaví řízení usnesením.

Po uplynutí lhůty určené ve vyhlášce rozhodne soud o prohlášení za mrtvého. Usnesení je vykonatelné, jakmile nabude právní moci.

O doručení rozhodnutí platí totéž, co o doručení vyhlášky; kromě toho se pravomocné rozhodnutí doručí soudu příslušnému k projednání dědictví.

Zjistí-li soud, že osoba prohlášená za mrtvou je na živu nebo že žila ještě v den, od kterého dosud neuplynula doba potřebná k tomu, aby nezvěstná osoba mohla být prohlášena za mrtvou, zruší z úřední povinnosti své rozhodnutí o prohlášení za mrtvého.

Na návrh účastníka nebo prokurátora opraví soud den, který je uveden v jeho rozhodnutí jako den smrti, zjistí-li dodatečně, že:

O doručení rozhodnutí podle odstavců 1 a 2 platí ustanovení § 303 odst. 2.

Náklady spojené s ustanovením a činností opatrovníka, jakož i ostatní náklady řízení nese navrhovatel.

Stížnost mohou podat jen účastníci, kterým mělo být rozhodnutí doručeno (§ 301 odst. 4), a prokurátor.

Otázku, zda a kdy lze nezvěstného považovat za mrtvého, nelze řešit v jiném řízení, a to ani jako otázku předběžnou.

Je-li jisto, že někdo zemřel, ale jeho smrt se nedá prokázat veřejnou listinou, lze podat návrh na zahájení řízení o důkazu smrti.

Návrh na zahájení řízení může podat každý, kdo má právní zájem na důkazu smrti.

Ustanovení dílu prvého se užije přiměřeně; vyhláškovou lhůtu lze však zkrátit až na tři měsíce.

K projednání dědictví je příslušným státní notářství, v jehož obvodu měl zůstavitel naposledy bydliště, a neměl-li bydliště, pobyt. Není-li takové státní notářství Československé republice, je příslušným státní notářeství, v jehož obvodu je majetek zůstavitele nebo jeho část; je-li podle toho příslušných státních notářství několik, rozhoduje mezi nimi předstižení.

Řízení koná státní notář bez ústního jednání.

Státní notářství zahájí řízení z úřední povinnosti, jakmile se doví, že někdo zemřel nebo byl pravomocně prohlášen za mrtvého.

Výkonný orgán místního národního výboru oznámi každé úmrtí v obci státnímu notářství místa úmrtí.

Státní notářství příslušné k projednání dědictví nejprve vyšetří:

Toto šetření se nekoná, jde-li o nezletilého, který byl v době úmrtí v rodičovské moci a neměl jmění.

Státní notářství učiní všechna nutná a neodkladná opatření, zejména zjistí stav a obsah závěti (§ 319) - jestliže se nalezne -, postará se o zajištění dědictví, o prodej věcí, které nelze uschovat bez nebezpečí škody nebo nepoměrných nákladů, a to i pod odhadní cenou, o vydání nedoplatků zůstavitelovy odměny za práci a opakujících se důchodů až do výše jednoměsíčního příjmu, jakož i o svěření věcí osobní potřeby pozůstalému manželu, a není-li ho, jinému členu zůstavitelovy domácnosti. Prodej věcí se provede podle obdoby § 564a, ledaže státní notářství rozhodne o jiném způsobu prodeje.

Šetření a opatření uvedená v §§ 314 a 315 provede podle možnosti a potřeby již státní notářství, v jehož obvodu zůstavitel zemřel.

V obcích mimo sídlo státního notářství může státní notářství o provedení šetření požádat výkonný orgán místního národního výboru.

Pro účely řízení o projednání dědictví může státní notářství ustanovit opatrovníky všem dědicům, odkazovníkům a jiným účastníkům, pokud již nemají zákonného zástupce, i když by k ustanovení opatrovníků byl podle § 244a příslušný soud.

Zajištění dědictví se provádí zejména uložením u státního notářství, zapečetěním v bytě zemřelého nebo uložením u schovatele a konečně zákazem výplaty vkladů a jiných pohledávek. Nezapečetěné věci se sepíší.

Nalezne-li se závěť, zjistí státní notářství v přítomnosti zapisovatele v protokole: datum závěti, kdo ji předložil, stav listiny, zda byla odevzdána zapečetěná či otevřená, zda v ní bylo něco vymazáno, opraveno nebo zda byla shledána jiná závada.

K protokolu se připojí ověřený opis závěti. Prvopis závěti se zvláštním způsobem uloží.

Je-li závětí několik, postupuje se při všech podle odstavců 1 a 2.

Nezanechal-li zemřelý majetek, státní notářství řízení zastaví. Usnesení o tom se doručí jen na žádost účastníka.

Je-li majetek zůstavitele tak nepatrný, že z něho lze uhradit jen náklady nemoci a přiměřeného pohřbu a jiné přednostní pohledávky, zjistí se výslechem dědiců a věřitelů, kteří by mohli být uspokojeni, cena majetku a výše dluhů. Majetek se přikáže těmto věřitelům na úplnou nebo částečnou úhradu jejich nároků; k tomu je třeba souhlasu věřitelů, kteří by mohli být uspokojeni, dále dědiců, a není-li tu žádných dědiců, státu.

Byla-li nařízena exekuční likvidace dědictví, zastaví státní notářství projednání dědictví. Usnesení o tom se doručí jen na žádost účastníka.

Neskončí-li se řízení některým ze způsobů uvedených v §§ 320 až 322, státní notářství dědictví projedná.

Osoby, o nichž lze mít za to, že jsou dědici, státní notářství o tom uvědomí. Zároveň je poučí, že mohou do jednoho měsíce, neustanovilo-li státní notářství lhůtu delší, dědictví odmítnout, a jaké jsou náležitosti a následky odmítnutí. Uvědomění a poučení se doručí do vlastních rukou nebo se dá ústně a zapíše se do protokolu.

Vždy se sepíše přesný a úplný seznam všeho jmění, které měl zůstavitel v držbě v době smrti nebo které je u třetích osob, s udáním jeho tehdejší obecné ceny (soupis).

Má-li na zjištění jmění zájem socialistická právnická osoba anebo je-li dědicem osoba nesvéprávná nebo neznámého pobytu, provede se soupis i odhad neprodleně na místě samém.

Zpravidla se opustí od soupisu na místě samém a od odhadu, jde-li toliko o osobní majetek zůstavitele a dědicové žijí převážně z výtěžku vlastní práce.

Soupis se koná zpravidla podle údajů předvolaných dědiců a opatrovníků, dostaví-li se tito, v jejich přítomnosti.

Má-li se provést též odhad, je nutno přibrat i znalce. Při odhadu nemovité věci lze její cenu zjistit i bez znalce podle předpisů platných pro daně a veřejné dávky, podle posledního dříve vykonaného odhadu anebo podle smlouvy o posledním zcizení, neodporují-li tomu osoby, jež mají na odhadu právní zájem.

Koná-li se soupis na místě samém, je orgán, který ho provádí, povinen opatřit si za použití vhodných prostředků podle možnosti úplné vysvětlení o stavu jmění (aktiv a pasív). V protokole uvede, jakých prostředků k tomu zejména použil, a podle možnosti v prvopise nebo v opise připojí nalezené listinné doklady.

Na konci soupisu se vypočte výše dluhů a čistého majetku, který zbývá po jejich odečtení. U sporných aktiv a pasív omezí se státní notářství jen na zjištění jejich spornosti; při výpočtu čistého majetku se k nim nepřihlíží.

Protokol podepíší všichni při soupisu a případném odhadu zúčastnění; dědicové tak učiní s prohlášením, že jejich údaje jsou správné a úplné a že vědomě nic z dědictví nezamlčeli. Dědice je nutno předem poučit o trestních následcích nesprávného nebo neúplného prohlášení o stavu jmění.

Státní notářství určí obecnou cenu majetku v době smrti zůstavitele, výši dluhů a čistou cenu dědictví; přitom též uvede, zda a jakým způsobem se odchýlilo od sestaveného soupisu.

Soupis nebrání dědicům ani jiným osobám, aby se domáhali svého práva mimo řízení o projednání dědictví.

Jestliže někdo před potvrzením o nabytí dědictví tvrdí, že je dědicem, a popírá dědické právo jiného dědice, který dědictví neodmítl, vyšetří státní notářství podmínky dědického práva obou a potvrdí nabytí dědictví tomu z nich, jehož dědické právo zjistí.

Závisí-li však rozhodnutí o dědickém právu na zjištění sporných skutečností, odkáže státní notářství po marném pokusu o smír toho z dědiců, jehož dědické právo se jeví méně pravděpodobným, aby své právo uplatnil žalobou. K podání žaloby určí lhůtu a po jejím marném uplynutí pokračuje v projednávání dědictví bez ohledu na tohoto dědice.

Byla-li žaloba podána včas, vyčká státní notářství s dalším projednáváním dědictví až do skončení řízení o žalobě.

Pro řízení o této žalobě je příslušný soud, v jehož obvodu je státní notářství, které koná řízení.

Na návrh dědice vyzve státní notářství věřitele vyhláškou, kterou vhodným způsobem uveřejní, aby do určité lhůty oznámili své nároky, a upozorní je na následky neoznámení (§ 514 občanského zákoníka).

Jakmile jsou splněny zákonné podmínky, potvrdí státní notářství nabytí dědictví a prohlásí projednávání za skončené.

Usnesení, kterým se potvrzuje nabytí dědictví, má obsahovat:

Dědici si mohou rozdělit věci patřící do dědictví i mimo státní notářství. Je-li však některý z nich nesvéprávný, může se tak stát jen před státním notářstvím.

Rozdělení dědictví před státním notářstvím musí být soudem schváleno (§ 76 věta prvá).

Nedohodnou-li se dědici o převzetí věci, která podle zákona nemůže být ve spoluvlastnictví dvou nebo více osob, nařídí státní notářství projednávající dědictví prodej takové věci; prodej se vykoná podle obdoby §§ 564, 564a.

Jsou-li mezi dědici osoby pod zvláštní ochranou zákona, postará se státní notářství, aby dědictví bylo pro tyto osoby řádně uschováno, popřípadě zasláno příslušnému poručenskému orgánu nebo opatrovnickému soudu. Tento orgán, popřípade soud je nutno také zpravit o tom, že bylo vydáno potvrzení o nabytí dědictví.

Po právní moci usnesení, kterým bylo potvrzeno nabytí dědictví, zruší státní notářství provedená zajištění dědictví, jakož i opatrovnictví, zruší všechny zákazy výplaty vkladů, pojistek apod., které byly v řízení o projednání dědictví nařízeny nebo příslušnými ústavy podle zákona provedeny, a těmto ústavům oznámí, komu smějí zadržené částky vyplatit.

Toto ustanovení se nevztahuje na opatření učiněná k zajištění daní a veřejných dávek.

Ustanovení o dědictví a dědicích platí přiměřeně o odkazech a odkazovnících.

Objeví-li se po potvrzení o nabytí dědictví nový majetek, učiní státní notářství potřebná zajišťovací opatření, doplní soupis a podle potřeby i usnesení, kterým bylo nabytí dědictví potvrzeno.

Objeví-li se po potvrzení o nabytí dědictví závěť, zjistí státní notářství její stav a obsah (§ 319), uschová ji a zpraví o ní dědice z této závěti; dědictví však znovu neprojednává.

Zjistí-li se dodatečně, že zůstavitel žije, nebo zruší-li se jeho prohlášení za mrtvého, zruší státní notářství usnesení, kterým potvrdilo nabytí dědictví.

Má-li jmění zůstavitele připadnout státu jako odúmrť, učiní státní notářství projednávající dědictví potřebná zajišťovací opatření a potom vydá toto jmění státu.

Pro umoření listiny je příslušným obecný soud navrhovatele, a není-li takový soud v Československé republice, soud zdejšího místa platebního.

Řízení koná soudce bez ústního jednání.

Umořit lze jen ztracenou anebo zničenou listinu, jejíž předložení je třeba k uplatňování práva.

Soudně nelze umořit papírové peníze, loterní losy, kupóny a talóny cenných papírů, vkladní knížky, dále lístky a známky denního oběhu (vstupenky, jízdenky apod.).

Navrhovatel je povinen uvést též skutečnosti, z nichž vyplývá, že může z listiny nebo na jejím základě uplatnit nějaké právo, anebo je povinen udat skutečnosti, z nichž vyvozuje jiný právní zájem na umoření listiny. Je povinen předložit opis listiny nebo označit listinu, jejího výstavce a jeho bydliště (sídlo), popřípadě i jiné osoby podle listiny zavázané a jejich bydliště (sídlo), jakož i druh a znaky, které ji rozlišují od jiných listin téhož druhu; zní-li listina na určitou částku, je povinen uvést i tuto částku.

Účastníky řízení jsou navrhovatel, osoba podle listiny zavázaná, přihlášený držitel listiny, jakož i ten, kdo podal námitky.

Soud zjistí, zda byla listina s udanými znaky vystavena a zda byla ztracena nebo zničena. Zjistí-li soud, že tomu tak není nebo že umoření listiny brání jiné překážky, řízení zastaví.

Nezjistí-li soud žádnou z překážek, vydá vyhlášku. Ve vyhlášce uvede:

Je-li umořována směnka, zapoví soud příjemci cizí směnky nebo výstavci vlastní směnky a jejich rukojmím její zaplacení a vydá vyhlášku (odstavec 1); vyhlášková lhůta je dva měsíce.

Jde-li o listinu na doručitele bez kupónu (s výjimkou pojistek), skončí vyhlášková lhůta až za rok po splatnosti pohledávky z listiny.

U listin na doručitele s kupóny skončí vyhlášková lhůta až za rok po splatnosti posledního kupónu nebo po dřívější splatnosti pohledávky z listiny. Nebude-li na poslední kupón placeno, počítá se lhůta od prvého července roku, kdy se měla stát výplata. Lhůta však neskončí nikdy dříve než za rok ode dne uveřejnění vyhlášky.

Vyhlášková lhůta u směnek se počítá: není-li směnka ještě splatná, od prvního dne od její splatnosti, a jestliže je již splatná, ode dne uveřejnění vyhlášky. Při směnkách na viděnou se počítá lhůta, jestliže v době uveřejnění vyhlášky ještě neuplynula lhůta k předložení směnky, od posledního dne této lhůty; uplynula-li již v uvedené době lhůta k předložení směnky, počítá se vyhlášková lhůta ode dne uveřejnění vyhlášky.

Vyhláška se doručí navrhovateli, osobě podle listiny zavázané a jiným osobám, které by mohly přispět k objasnění věci; kromě toho se v den vydání vyvěsí na soudní desce a uveřejní v listě určeném pro soudní vyhlášky a podle potřeby i jinak.

Od zahájení řízení až do jeho pravomocného skončení neběží promlčecí lhůta proti navrhovateli ani lhůta určená k výplatě listiny.

Ten, komu byla vyhláška doručena, anebo kdo se o ní mohl při náležité péči dovědět, nesmí pod následky neplatnosti nakládat s právy z umořované listiny, konat výplaty nebo jiná plnění podle ní, zcizit ji nebo provést na ní změny. Osoba podle listiny zavázaná je povinna zadržet předloženou listinu a oznámit to soudu se zprávou, kdo ji předložil.

Zákazy a rozkazy podle § 352 odst. 2 může soud na žádost navrhovatele vydat již před vydáním vyhlášky. Usnesení o tom doručí neprodleně účastníkům a uveřejní v listě určeném pro soudní vyhlášky.

Talón je neúčinný, dokud trvá umořovací řízení nebo opatření podle § 353 o listině, k níž byl vydán, nebo jestliže majitel listiny, předloživ ji zavázané osobě, odporoval tomu, aby na základě talónu byl vydán nový kupónový arch. Byl-li podán odpor, smějí být další kupóny a další talón vydány jen tomu, kdo předloží listinu, k níž byly kupóny a talón vydány.

Jestliže byly kupóny ztraceny nebo zničeny a poškozený to oznámil osobě podle listiny zavázané před promlčením nároku z toho nebo onoho kupónu, může se na této osobě domáhat plnění do roku po uplynutí promlčecí lhůty, nebyl-li v promlčecí lhůtě kupón předložen k výplatě nebo nárok z něho soudně uplatněn.

Bylo-li zahájeno umořovací řízení o směnce, je navrhovatel, který se vykáže soudní vyhláškou, oprávněn žádat zaplacení splatné směnky na příjemci cizí směnky nebo na výstavci vlastní směnky anebo na jejich rukojmích jen tehdy, jestliže dá přiměřenou jistotu, dokud nebude směnka prohlášena za umořenou; nedá-li tuto jistotu, může žádat složení dlužné částky k soudu.

Soud přezkoumá přihlášky a námitky. Zjistí-li soud, že listina není ztracena nebo zničena anebo že nebylo jiných podmínek pro zahájení řízení, řízení zastaví.

Uplyne-li vyhlášková lhůta a nedojde-li k zastavení řízení podle § 355, prohlásí soud na další návrh listinu za umořenou. Návrh je třeba podat do jednoho měsíce po uplynutí vyhláškové lhůty nebo alespoň před vydáním zastavovacího usnesení.

Nebyl-li takový návrh podán, soud zastaví řízení. Na tento následek je třeba navrhovatele výslovně upozornit už při doručení vyhlášky a podle možnosti znovu před zastavením řízení.

Ustanovení o umoření směnek se užije přiměřeně na umoření šeků a poukázek na cenné papíry.

Umořovací usnesení nahrazuje umořenou listinu, dokud osoba zavázaná nevydá za ni oprávněné osobě náhradní listinu.

Byla-li prohlášena za umořenou listina, je tím umořen i talón k ní vydaný.

K přijetí věci do soudní úschovy je příslušný kterýkoli lidový soud. Má-li však další opatření s předmětem úschovy učinit soud jiný, je nutno ho o složení vyrozumět.

Řízení koná soudce bez ústního jednání.

Usnesení o přijetí věci do soudní úschovy se doručí složiteli a osobě, pro kterou je věc složena (věřiteli).

Peníze a cennosti se uloží do soudní úschovy u peněžního ústavu k tomu oprávněného.

Listiny se podle své povahy uloží zvláštním způsobem u soudu nebo jiným vhodným způsobem.

Při jiných movitých věcech soud na náklady navrhovatele ustanoví pro jejich opatrování vhodného schovatele.

Vyžaduje-li úschova nákladu, uloží soud navrhovateli, aby složil přiměřenou zálohu na dobu, po kterou zůstanou věci pravděpodobně v soudní úschově, vždy však nejdéle na jeden rok. Jestliže navrhovatel nesloží zálohu včas, odmítne soud přijmout věc do soudní úschovy.

Před vyčerpáním zálohy vyzve soud složitele přímo, a není-li to možné, veřejnou vyhláškou, aby složil zálohu další. Nesloží-li složitel zálohu včas, soud mu věc vrátí. Není-li to možné nebo zdráhá-li se složitel věc přijmout, nařídí soud prodej složené věci v dražbě podle zásad exekučního prodeje. Byla-li dražba bezvýsledná, prodá věc výkonný úředník z volné ruky. Výtěžek se uloží do soudní úschovy.

Nelze-li v obvodu soudu nalézt vhodného a k přijetí ochotného schovatele nebo jde-li o věci nehodící se k úschově, zejména podléhají-li zkáze, je třeba přijetí věci do soudní úschovy odmítnout.

Soud vydá složiteli předmět soudní úschovy, dojde-li jeho žádost o vydání dříve, než byl věřitel o složení soudem vyrozuměn, anebo uznal-li soud pravomocně složení za nepřípustné; jinak soud vydá předmět na žádost věřiteli.

Když již soud věřitele o složení uvědomil, vydá předmět úschovy složiteli, jestliže si to vymínil nebo jestliže věřitel předmět úschovy nepřijal. Jinak jej vydá složiteli, popřípadě jiné osobě o to žádající jen tehdy, souhlasí-li s tím složitel i věřitel; odporuje-li některý z nich vydání, soud žádost o vydání zamítne a žadatele odkáže, aby podal žalobu nebo návrh na zahájení jiného příslušného řízení.

Nevykáže-li žadatel ve lhůtě určené soudem, že podal žalobu nebo návrh na zahájení jiného příslušného řízení, má se za to, že se nároku na vydání vzdal; na tento následek je třeba žadatele upozornit v usnesení, kterým se odkazuje, aby podal žalobu nebo návrh na zahájení jiného řízení.

Soud, u něhož jsou staré úschovy, vyzve oprávněné po uplynutí pěti roků ode dne složení vyhláškou, kterou uveřejní vhodným způsobem, aby do jednoho roku od jejího uveřejnění vykázali své oprávnění. Jestliže oprávnění tak neučiní, prohlásí předměty úschovy za propadlé ve prospěch státu; o tom je třeba oprávněné poučit. Jsou-li známy osoby, které předmět úschovy složily anebo pro něž tyto předměty byly složeny, uvědomí je soud o vydání vyhlášky zvlášť.

Soud vyzve příslušný orgán státní správy, aby se vyjádřil o přihlášených nárocích. Považuje-li soud ohlášené nároky za zřejmě neoprávněné nebo nepřihlásí-li se nikdo, prohlásí předměty staré úschovy za propadlé ve prospěch státu; listiny uloží ve spisovně.

Pro řízení podle tohoto dílu je příslušným soud, v jehož obvodu je předmět nájmu.

Účastníky řízení jsou pronajímatel a nájemce.

Nájemní smlouvy o věcech nemovitých může vypovědět, pokud k tomu není třeba přivolení soudu, kterákoli smluvní strana soudně nebo mimosoudně ve lhůtách a na období, jež stanoví zákon nebo zvláštní předpisy.

Soudní výpověď má obsahovat zejména označení předmětu nájmu a dobu, kdy se má nájemní smlouva skončit.

Spolu se soudní výpovědí doručí soud odpůrci rozkaz, aby předmět nájmu v době určené v rozkazu pod exekucí odevzdal nebo převzal anebo aby do patnácti dnů ode dne doručení výpovědi podal odpor u soudu, který rozkaz vydal. Odpor nemusí být odůvodněn.

Soudní výpověď je nutno doručit spolu s rozkazem ve lhůtě uvedené v § 371. Výpovědi podané teprve po uplynutí této lhůty soud odmítne.

Výpověď nesmí být odmítnuta jen proto, že byla podána před počátkem výpovědní lhůty.

I když se doručení stalo teprve po uplynutí výpovědní lhůty, je výpověď platná, nebude-li včas podán odpor.

Vypovídaný může také proti mimosoudní výpovědi do patnácti dnů po jejím obdržení podat odpor u soudu příslušného podle § 369. Nepodáním odporu nepozbývá vypovídaný obranu proti výpovědi, která je základem žaloby na odevzdání nebo převzetí předmětu nájmu.

Žalobu na odevzdání nebo převzetí předmětu nájmu, jejímž základem je mimosoudní výpověď, lze podat již před uplynutím výpovědního období.

U nájemních smluv, které zanikají uplynutím doby, může každá smluvní strana před uplynutím, nejpozději však do patnácti dnů po uplynutí nájemní doby, navrhnout u soudu vydání rozkazu odpůrci, aby v ustanovenou dobu pod exekucí odevzdal nebo převzal předmět nájmu anebo aby do patnácti dnů od doručení rozkazu podal odpor u soudu, který vydal rozkaz. Odpor není třeba odůvodnit.

Byl-li nájemní poměr sjednán na více než šest měsíců, lze tento návrh učinit jen v posledních šesti měsících.

O vydání rozkazu podle § 373 odst. 1 a § 375 odst. 1 rozhoduje soudce bez slyšení účastníků. Totéž platí o odmítnutí pozdě podaného odporu.

Rozkazy podle § 373 odst. 1 a § 375 odst. 1 je třeba doručit bez prodlení odpůrci s jedním stejnopisem výpovědi nebo návrhu do vlastních rukou.

Byl-li odpor podán včas, ustanoví soud rok k ústnímu jednání.

Řízení se koná podle ustanovení hlavy jedenácté. Účastník, který dal výpověď nebo podal návrh, aby předmět nájmu byl vrácen nebo převzat, pokládá se za žalobce.

V rozsudku budiž vyřčeno, zda a pokud se výpověď nebo rozkaz vydaný podle § 375 ponechává v platnosti nebo se zrušuje, jakož i zda a kdy je žalovaný povinen předmět nájmu odevzdat nebo převzít.

Výpověď se posuzuje podle doby, kdy byla dána.

Proti soudním rozkazům k odevzdání nebo převzetí předmětu nájmu, které jsou vydány na základě soudní výpovědi nebo na návrh podle § 375, se připouští pouze odpor; řádný opravný prostředek se nepřipouští.

Soudní výpovědi a rozkazy k odevzdání nebo převzetí předmětu nájmu, proti nimž nebyl podán odpor, jakož i pravomocné rozsudky a schválené soudní smíry v těchto věcech pozbudou platnosti s výjimkou výroku o náhradě nákladů, jestliže nebude navržena exekuce do patnácti dnů po tom, kdy nastala doba určená v nich k úplnému vyklizení nebo převzetí předmětu nájmu, a nabyla-li tato rozhodnutím právní moci, nebo byly-li soudní smíry schváleny až po uplynutí této doby, do patnácti dnů po právní moci.

Ustanovení odstavce 2 platí také o soudních smírech a rozsudcích na odevzdání předmětu nájmu a na zrušení nebo vyslovení zániku nájemní smlouvy, jakož i o soudních smírech a rozsudcích v řízení podle § 374.

Výpovědi, rozkazy, rozsudky a soudní smíry týkající se trvání, zániku nebo zrušení nájemní smlouvy, jež byly vydány proti nájemci, jsou účinné a lze je vykonat i proti osobám, které jsou na nemovité věci jen na základě práva nájemcova.

Ustanovení tohoto dílu platí pro nájmy bytů, částí bytů a jiných místností (dále jen „předmět nájmu“). Nevztahují se však na nájmy:

Na podnájemní smlouvy o bytech (jejich částech) se ustanovení tohoto dílu vztahují jen:

Podnájmu jsou co do ochrany postaveny na roveň nájmy:

Účinnost ustanovení tohoto dílu nelze vyloučit ani omezit úmluvou stran.

Pronajímatel může nájemní poměr ukončit, nedošlo-li mezi ním a nájemcem k dohodě, kterou nájemce dodržel, pouze s přivolením soudu (§ 389) nebo soudním smírem v řízení podle tohoto dílu. Jakýkoli jiný způsob zrušení nájemního poměru pronajímatelem je neplatný. K neplatnosti je třeba přihlížet z úřední povinnosti v každém období řízení i v řízení exekučním; namítá-li nájemce nepřípustnost výpovědi ve stížnosti proti usnesení, kterým byla povolena exekuce vyklizením, má stížnost odkladný účinek.

Přivolení k výpovědi může být dáno jen z důležitých důvodů.

Ze zvláště naléhavých důvodů může pronajímatel žádat též o přivolení ke zrušení nájemního poměru bez výpovědi.

Ministr spravedlnosti stanoví v dohodě se zúčastněnými ministry nařízením, z kterých důležitých důvodů, buď se zřetelem na potřebu pronajímatele, nebo chování nájemce, či z jiných důležitých důvodů, může být dáno přivolení k výpovědi; stejně stanoví, z kterých zvláště naléhavých důvodů může být žádáno o přivolení ke zrušení nájemního poměru bez výpovědi.

V případech, v nichž důležitým důvodem přivolení k výpovědi je potřeba pronajímatele, může soud na návrh nájemce při přivolení k výpovědi vyslovit, že pronajímatel má nájemci po vyklizení předmětu nájmu nahradit zcela nebo zčásti potřebné stěhovací náklady, odpovídá-li to slušnosti, zvláště se zřetelem na hospodářskou situaci pronajímatele a nájemce. Stěhovací náklady určí soud podle volného uvážení.

V případech, v nichž důležitým důvodem přivolení k výpovědi je potřeba pronajímatele, je pronajímatel povinen vypověděnému nájemci znovu pronajmout předmět nájmu a nahradit mu zaviněnou škodu, nebude-li předmětu nájmu do třiceti dnů po odevzdání použito k účelu, pro který bylo dáno přivolení k výpovědi. Tato lhůta nepočne běžet dříve, než by při náležité péči mohlo být započato s používáním nájemního předmětu k uvedenému účelu.

O příslušnosti platí ustanovení § 369.

Účastníky řízení jsou pronajímatel a nájemce.

V návrhu na přivolení k výpovědi nebo ke zrušení nájemního poměru bez výpovědi je třeba uvést i předmět nájmu a výpovědní lhůtu nebo dobu, kdy má být nájemní poměr zrušen bez výpovědi.

Návrh je třeba nájemci doručit do vlastních rukou. Klid řízení je přípustný. Před rozhodnutím ve věci je soud povinen dát příležitost výkonnému orgánu místního národního výboru, aby se mohl vyjádřit.

Pravomocné přivolení k výpovědi nahrazuje výpověď; v rozsudku, kterým se přivoluje k výpovědi, určí soud dobu, kdy se nájemní poměr skončí a kdy má nájemce předmět nájmu odevzdat, tak, jako by výpověď byla dána na nejbližší výpovědní období. Soud určí v rozsudku dobu, kdy se nájemní poměr skončí a kdy má nájemce odevzdat předmět nájmu, i tehdy, jde-li o zrušení nájemního poměru bez výpovědi.

Náklady řízení o přivolení k výpovědi z důvodů potřeby pronajímatele hradí pronajímatel. Ustanovení § 132 tím není dotčeno.

O účincích rozsudku a soudních smírů platí ustanovení § 380 odst. 2 a 3 a § 381 obdobně.

Na nájemné smlouvy sjednané na určitou dobu se hledí tak, jako by byly sjednány na dobu neurčitou s výpovědí ve lhůtách a na období, jež stanoví zákon nebo zvláštní předpisy. Před uplynutím smluvené nájemní doby nelze žádat o přivolení k výpovědi z důvodů potřeby pronajímatele.

Zemře-li nájemce, vstupují dnem jeho smrti v nájemní smlouvu příslušníci jeho rodiny, kteří v tento den s ním žili ve společné domácnosti a nemají vlastní byt, jakož i za téže podmínky osoby, které s ním žily ve společné domácnosti nejméně jeden rok před jeho smrtí a které se staraly z tohoto důvodu o společnou domácnost anebo byly na něho odkázány výživou. Prohlásí-li však - nejsou-li dědici - do týdne po tom, co se dověděli o smrti nájemce, že odmítají pokračovat v nájemním poměru, platí, že nedošlo ke vstupu do nájemního poměru.

Tohoto ustanovení se užije přiměřeně i v případě, že nájemce trvale opustil společnou domácnost. Jeho výpověď je jen tehdy platná, prohlásí-li oprávněné osoby (odstavec 1), že odmítají pokračovat v nájemním poměru.

Za příslušníky rodiny podle ustanovení odstavce 1 se považují manžel (manželka), příbuzní v pokolení přímém (i z osvojeneckého poměru) a sourozenci.

Soudy rozhodují o opravných prostředcích proti rozhodnutím krajské odborové rady a Státního úřadu sociálního zabezpečení (Slovenského úřadu sociálního zabezpečení), pokud řízení o opravných prostředcích není upraveno jinak.

Rozhodovat o opravných prostředcích proti rozhodnutím krajské odborové rady je příslušným soud, v jehož obvodu je sídlo krajské odborové rady, která rozhodnutí vydala. Podává-li opravný prostředek zaměstnanec (jeho rodinný příslušník nebo pozůstalý), může místo tohoto soudu volit svůj obecný soud.

Rozhodovat o opravných prostředcích proti rozhodnutím Státního úřadu sociálního zabezpečení (Slovenského úřadu sociálního zabezpečení) je příslušným soud v sídle krajského soudu, v jehož obvodu má obecný soud ten, kdo podává opravný prostředek.

Opravný prostředek proti rozhodnutí krajské odborové rady nebo Státního úřadu sociálního zabezpečení (Slovenského úřadu sociálního zabezpečení) se podává návrhem s náležitostmi podle § 43.

Návrh je třeba podat do třiceti dnů ode dne doručení rozhodnutí. Požádá-li navrhovatel před uplynutím této lhůty Státní úřad sociálního zabezpečení (Slovenský úřad sociálního zabezpečení) o sdělení výpočtu důchodové dávky, počítá se lhůta až ode dne doručení tohoto výpočtu navrhovateli.

Návrh se podává písemně ve dvou vyhotoveních nebo ústně do protokolu, a to u příslušného soudu; pokládá se však za platně podaný, i když byl podán u jiného než příslušného soudu. Jde-li o věci nemocenského pojištění, je možno návrh podat také u krajské odborové rady, která rozhodnutí vydala; pokládá se však za platně podaný, i když byl podán u jiného orgánu Revolučního odborového hnutí. Jde-li o věci důchodového zabezpečení (pojištění), je možno návrh podat také u Státního úřadu sociálního zabezpečení (Slovenského úřadu sociálního zabezpečení) nebo u výkonného orgánu okresního národního výboru, v jehož obvodu má navrhovatel svůj obecný soud.

Byl-li návrh ve věci nemocenského pojištění podán u orgánu Revolučního odborového hnutí, který ve věci nerozhodoval, postoupí se neprodleně příslušnému soudu prostřednictvím krajské odborové rady, která vydala rozhodnutí. Návrh ve věcech důchodového zabezpečení (pojištění) podaný u výkonného orgánu okresního národního výboru postoupí se neprodleně příslušnému soudu prostřednictvím Státního úřadu sociálního zabezpečení (Slovenského úřadu sociálního zabezpečení).

Příslušný soud doručí návrh krajské odborové radě, která rozhodnutí vydala. Krajská odborová rada může návrhu do třiceti dnů vyhovět. Neučiní-li tak, podá soudu o věci v téže lhůtě vyjádření. Vyhoví-li krajská odborová rada návrhu, sdělí to soudu, který řízení zastaví a rozhodne o náhradě nákladů navrhovatele.

Byl-li návrh ve věci nemocenského pojištění podán u krajské odborové rady, která rozhodnutí vydala, nebo u jiného orgánu Revolučního odborového hnutí, může mu krajská odborová rada sama do třiceti dnů po jeho podání vyhovět. Neučiní-li tak, je povinna předložit jej v téže lhůtě spolu s vyjádřením příslušnému soudu.

Ustanovení odstavce 1 a 2 se užije přiměřeně, týká-li se návrh opravného prostředku proti rozhodnutí Státního úřadu sociálního zabezpečení (Slovenského úřadu sociálního zabezpečení).

O opravném prostředku proti rozhodnutí Státního úřadu sociálního zabezpečení (Slovenského úřadu sociálního zabezpečení), jímž se rozhoduje o dávce důchodového zabezpečení (pojištění), rozhoduje se po ústním jednání.

V ostatních případech se může rozhodnout bez ústního jednání; vždy se však rozhoduje usnesením. Ustanovení §§ 129 až 131 tu neplatí.

Ministr spravedlnosti může v dohodě se zúčastněnými ministry nařízením stanovit odchylky při provádění důkazu znalci.

V případech uvedených v § 398 odst. 1 jsou účastníky řízení navrhovatel a Státní úřad sociálního zabezpečení (Slovenský úřad sociálního zabezpečení).

V případech uvedených v § 398 odst. 2 jsou účastníky řízení krajská odborová rada, popřípadě Státní úřad sociálního zabezpečení (Slovenský úřad sociálního zabezpečení) a každý, komu bylo doručeno rozhodnutí, proti němuž opravný prostředek směřuje.

Vzetí návrhu zpět nevyžaduje, aby mu byla soudem přiznána účinnost, stalo-li se na podkladě vydání nového rozhodnutí krajské odborové rady nebo Státního úřadu sociálního zabezpečení (Slovenského úřadu sociálního zabezpečení), proti němuž lze podat nový opravný prostředek.

Předběžnou vykonatelnost rozsudku (§ 164) lze vyslovit proti Státnímu úřadu sociálního zabezpečení (Slovenskému úřadu sociálního zabezpečení), jen je-li vážně ohrožena nutná výživa nebo zdraví navrhovatele nebo jeho rodinných příslušníků; jde-li o opětující se dávky důchodového zabezpečení (pojištění), může být vyslovena předběžná vykonatelnost jen pro dávky v nejnižší zákonné výměře, pokud se stanou splatnými ode dne soudního výroku.

Předběžná opatření nejsou přípustná.

K podání odvolání (stížnosti) je lhůta třicet dnů.

Ve sporech o dávky důchodového zabezpečení (pojištění) může návrh i rozsudek znít na zjištění nároku bez uvedení jeho výše; v tom případě je Státní úřad sociálního zabezpečení (Slovenský úřad sociálního zabezpečení) povinen nejdéle do třiceti dnů po právní moci rozsudku vydat rozhodnutí o výši přisouzené dávky.

Ustanovení této hlavy se užije na řízení ve všech věcech, pokud se řízení o nich nemá konat podle předpisů obsažených v předcházejících hlavách této části, v třetí nebo čtvrté části tohoto zákona, anebo ve zvláštním zákoně.

Ve věcech uvedených v §§ 126, 127, 135, 138, 139, 140, 142, 156 a 305 občanského zákoníka se použije ustanovení prvé části tohoto zákona, ale ustanovení §§ 410 a 421 se užije i zde.

K zahájení řízení je třeba žaloby, která vždy musí obsahovat určitý návrh [§ 43 odst. 1 písm. d)].

Spory mezi zaměstnancem a závodem o trvání pracovního poměru, o nároku z pracovního poměru a o nároku týkajícím se přiznání, výše nebo splatnosti odměny za vynález nebo zlepšovací návrh lze projednat u soudu jen tehdy, jestliže rozhodčí řízení v závodě bylo bezvýsledné.

Ustanovení odstavce 1 neplatí,

Za zaměstnance ve smyslu odstavce 1 se považují i domáčtí dělníci a učni.

Soud projedná jako žalobu návrh, který podal účastník u rozhodčího orgánu a který po bezvýsledném rozhodčím řízení postoupil závodní (místní) výbor základní organizace Revolučního odborového hnutí lidovému soudu.

Jestliže účastníci před vynesením rozsudku prohlásí, že se podrobují rozhodnutí, které vydal rozhodčí orgán, soud řízení zastaví.

K projednání návrhu podle odstavce 1 je příslušný soud, v jehož obvodu má sídlo rozhodčí orgán.

Rozhodnutí rozhodčích orgánů, proti nimž nebyly podány ve stanovené lhůtě námitky, nebo o nichž účastníci prohlásili, že se jim podrobují (§ 405b odst. 2), a smíry uzavřené v rozhodčím řízení, jsou vykonatelné soudní exekucí.

Rozhodčí řízení upraví Ústřední rada odborů vyhláškou.

Ustanovení §§ 405a, 405b a 405c odst. 1 a § 58 odst. 2 platí obdobně pro uplatnění nároků z členského poměru družstevníků a z jiných právních poměrů obdobných pracovnímu poměru, o němž přísluší rozhodovat soudům, jestliže předpisy vydané příslušným ústředním orgánem stanoví k uspořádání těchto nároků rozhodčí řízení.

Žalobou se lze domáhat také určení, že tu je anebo není určité právo nebo právní poměr, má-li žalobce naléhavý právní zájem na uplatňovaném určení.

Žalovat lze i u soudu, v jehož obvodu má žalovaný stálé pracoviště.

Pro nárok z pracovního poměru mohou zaměstnanci žalovat svého zaměstnavatele i u soudu, v jehož obvodu je jejich pracoviště.

Osoby zavázané ze směnky nebo šeku lze žalovat i u soudu platebního místa.

Československá právnická osoba může podat žalobu též u soudu svého sídla, týká-li se žaloba právních poměrů založených smlouvou, kterou uzavřela při plnění svých úkolů. Toto ustanovení se nevztahuje na žaloby, které se týkají právních poměrů založených smlouvou pracovní.

Osoby, které nemají jiný příslušný soud v Československé republice, lze pro majetkové nároky žalovat u každého československého soudu, v jehož obvodu je jejich majetek nebo věc žádaná žalobou. Je-li tímto majetkem pohledávka, řídí se příslušnost bydlištěm poddlužníka nebo místem, kde je zástava za vymáhanou pohledávku.

Cizozemské ústavy, majetkové podstaty, společnosti, společenstva a jiná sdružení osob lze pro majetkové nároky žalovat u soudu, v jehož obvodu je v Československé republice jejich zastupitelství nebo orgán pověřený obstaráváním hospodářských záležitostí těchto útvarů.

Osoby, které nemají jiný příslušný soud v Československé republice, může československá právnická osoba žalovat též u soudu svého sídla, týká-li se žaloba jejích právních poměrů.

Dovolává-li se žalobce jiného než obecného soudu účastníka, proti němuž návrh směřuje, je povinen již v žalobě uvést skutečnosti, o které příslušnost soudu opírá; jinak soud postupuje podle ustanovení § 56.

Pro řízení, v němž jde o věcné právo k nemovité věci nebo v němž se takové právo popírá anebo v němž se žádá rozdělení nemovité věci nebo úprava hranic, je příslušným soud, u něhož se vede veřejná kniha o této nemovité věci.

Jde-li o nemovitou věc nezapsanou ve veřejné knize, je v případech uvedených v odstavci 1 příslušný soud, v jehož obvodu je nemovitá věc; je-li nemovitá věc v obvodu několika soudů, je příslušným kterýkoli z nich.

Účastníky řízení jsou žalobce a žalovaný.

V jedné žalobě může žalovat nebo být žalováno několik osob, je-li předmětem řízení společné právo nebo společná povinnost, anebo jsou-li tyto osoby (společníci) oprávněny nebo povinny v podstatě na témže skutkovém základu nebo na skutkovém základu v podstatě podobném.

Každý společník je vůči odpůrci v řízení samostatný. Procesní úkony nebo jejich opomenutí jednoho ze společníků nejsou druhému na prospěch ani na újmu.

Vztahuje-li se účinek rozsudku podle povahy věci nebo podle zákona na všechny společníky (nerozluční společníci), jsou procesní úkony činných společníků účinné i pro ostatní společníky, jestliže nejsou činni.

Jestliže si přednesy nebo jiné procesní úkony činných společníků odporují nebo se od sebe odchylují, posoudí je soud při rozhodování o věci po uvážení všech okolností řízení.

K uznání a vzdání se nároku a k soudnímu smíru (§§ 74, 75) je třeba výslovného souhlasu všech nerozlučných společníků.

Ukáže-li se za řízení, že žalobu podala osoba, která neměla žalovat, nebo že žaloba byla podána proti osobě, která neměla být žalována, může soud povolit, aby původní žalobce nebo žalovaný z řízení vystoupil a aby ho nahradil pravý žalobce nebo žalovaný.

Kdo má právní zájem na tom, aby v zahájeném, avšak ještě pravomocně neskončeném řízení zvítězil některý účastník, může vstoupit do řízení jako vedlejší účastník, aby mu pomáhal. Dále tak může učinit každý, komu zvláštní zákonné ustanovení takové oprávnění přiznává.

O přípustnosti vedlejšího účastenství rozhodne soud jen tehdy, jestliže některý účastník namítl nepřípustnost vedlejšího účastenství; rozhoduje se usnesením po ústním jednání.

Vedlejší účastník je oprávněn ke všem úkonům jako účastník s výjimkou úkonů uvedených v §§ 73 až 75.

Jestliže si přednesy nebo jiné procesní úkony vedlejšího účastníka a účastníka, ke kterému se připojil, odporují nebo se odchylují, posoudí je soud při rozhodování ve věci po uvážení všech okolností řízení.

Za podmínky uvedené v § 414 odst. 1 má vedlejší účastník postavení nerozlučného společníka.

O vedlejším účastníkovi platí přiměřeně ustanovení §§ 127 až 147.

Neodmítne-li soud žalobu bez ústního jednání, ustanoví předseda senátu rok k ústnímu jednání a nařídí, aby jeden stejnopis žaloby byl doručen žalovanému do vlastních rukou.

Klid řízení nastane, jestliže to účastníci navrhnou. U soudu prvé stolice nastane klid řízení i tehdy, nedostaví-li se účastníci k ústnímu jednání.

Vstoupil-li již do řízení prokurátor, je ke klidu řízení třeba jeho souhlasu.

Klid řízení má účinky přerušení řízení (§ 81). V řízení lze pokračovat na návrh po uplynutí tří měsíců. Nebyl-li takový návrh podán do jednoho roku, řízení zanikne; v takovém případě se náklady vzájemně ruší.

Uplatňuje-li žalovaný vzájemnou pohledávku způsobilou k započtení, rozhodne soud i o ní ve výroku rozsudku, a jestliže to žalovaný žádá, i nad částku uplatněnou žalobou.

Předloží-li žalobce se žalobou v prvopise směnku nebo šek, které mají všechny náležitosti platné směnky nebo šeku a o jejichž pravosti není pochybností, s dalšími listinami potřebnými podle platných předpisů k uplatnění jeho nároku a žádá-li, aby jeho žaloba byla vyřízena platebním rozkazem, vydá soudce bez slyšení žalovaného směnečný (šekový) platební rozkaz. V rozkazu uloží žalovanému, aby do tří dnů pod exekucí zaplatil žalobci částku žádanou v žalobě spolu s vedlejšími pohledávkami a stanovenými náklady, anebo aby v téže lhůtě podal proti tomu námitky u soudu, který rozkaz vydal. Chce-li žalobce nebo žalovaný napadat pouze rozhodnutí o nákladech, může tak učinit jen stížností ve lhůtě tří dnů.

Platební rozkaz se žalobou se žalovanému doručí do vlastních rukou. Nepodá-li žalovaný proti němu včas námitky nebo vezme-li je zpět, nabývá platební rozkaz účinnosti pravomocného rozsudku. Námitky pozdě podané odmítne soudce bez dalšího jednání.

Podal-li žalovaný námitky včas, ustanoví předseda senátu rok k ústnímu jednání o nich (§ 420). K dalším námitkám vzneseným později se nepřihlíží. V rozsudku vysloví soud, zda se platební rozkaz ponechává v platnosti anebo zda se zrušuje a v jakém rozsahu.

Nelze-li žádosti o vydání platebního rozkazu vyhovět, ustanoví předseda senátu rok k ústnímu jednání o žalobě (§ 420).

Je-li v žalobě uplatňován nárok na zaplacení částky nepřevyšující 500 Kčs, může soudce, shledá-li pro to podmínky, vydat bez slyšení žalovaného platební rozkaz, i když není vydání platebního rozkazu žalobcem navrhováno. Je-li v žalobě uplatňován nárok na zaplacení částky vyšší než 500 Kčs, ale nepřevyšující 5000 Kčs, může soudce vydat platební rozkaz, jen navrhl-li to žalobce. V rozkaze žalovanému uloží, aby do patnácti dnů pod exekucí žalobci zaplatil pohledávku žádanou v žalobě s požadovanými úroky a stanovenými náklady, anebo aby v téže lhůtě podal proti tomu odpor u soudu, který rozkaz vydal a aby v odporu uvedl, z kterých důvodů jej podává. Pro nedostatek odůvodnění nelze odpor odmítnout.

Platební rozkaz se žalobou se doručí žalovanému do vlastních rukou; nepodá-li žalovaný včas proti němu odpor, nabývá účinnosti pravomocného rozsudku.

Podal-li žalovaný včas odpor, ruší se tím platební rozkaz v napadené části a předseda senátu ustanoví rok k ústnímu jednání o žalobě. Uplatňuje-li žalovaný v odporu, že žaloba neměla být podána proti němu, vyrozumí soudce o obsahu odporu žalobce a k jeho návrhu vydá nový platební rozkaz, který doručí pravému žalovanému (§ 415).

Odpor pozdě podaný odmítne soudce bez dalšího jednání.

Ustanovení § 424 se užije obdobně.

Platební rozkaz nelze vydat, není-li znám pobyt žalovaného.

Účastníky v exekučním řízení jsou vymáhající věřitel a dlužník (povinná strana).

Vymáhající věřitel může u soudu navrhnout povolení exekuce proti dlužníkovi, je-li jeho nárok určen exekučním titulem.

Exekučním titulem je:

Rozhodovat o návrhu na povolení exekuce a konat další řízení jako exekuční soud je příslušným obecný soud dlužníka. Není-li obecný soud v Československé republice, je k tomu příslušný soud, v jehož obvodu se má vykonat po povolení exekuce první exekuční úkon. Je-li příslušných soudů několik, rozhoduje předstižení.

Jde-li o exekuci na nemovité věci, je příslušným knihovní soud nebo soud, v jehož obvodu je nezapsaná nemovitá věc. Totéž platí, jde-li o exekuci na pohledávky a jiná práva k nemovitým věcem.

O návrhu na povolení exekuce rozhoduje a další řízení koná soudce.

Senát jedná a rozhoduje o námitkách (§ 441), o odkladu exekuce (§ 443), o určení náhrady, kterou má složit vydražitel nemovité věci (§ 479 odst. 1), o nařízení exekuční likvidace (§ 574 a 575), o ustanovení a odvolání správce podstaty (§ 581), o ponechání pohledávek a věcí dlužníkovi (§ 588), o námitkách proti konečné zprávě o zpeněžení a proti vyúčtování odměny (§ 590), o vydání rozvrhového usnesení (§ 591) a o zrušení exekuční likvidace (§ 599).

K provedení exekuce jsou u exekučního soudu ustanoveni výkonní úředníci. Při provádění exekuce jsou vázáni příkazem soudu; sami mohou upustit od provedení exekučního úkonu, jen navrhl-li to vymáhající věřitel nebo prokázal-li dlužník, že vymáhající věřitel byl uspokojen.

Výkonní úředníci jsou oprávněni přijmout od dlužníka plnění, zprostředkovat vzájemné plnění vymáhajícího věřitele, které souvisí s výkonem exekuce, a v případech zákonem stanovených provádět všechny úkony, jichž je třeba k výkonu exekuce.

Návrh na povolení exekuce má obsahovat i označení vymáhajícího věřitele, dlužníka, exekučního titulu, vymáhaného nároku, exekučního prostředku a předmětu exekuce.

Návrh na povolení exekuce na pohledávky má obsahovat též důvod pohledávky a označení poddlužníka, návrh na povolení exekuce odepsáním z účtu u peněžního ústavu též pokud možno číslo a označení účtu u peněžního ústavu (poddlužníka), z něhož má být vymáhaná pohledávka odepsána, a má-li vymáhající věřitel sám také účet u peněžního ústavu, název a adresu tohoto ústavu, číslo a označení účtu, v jehož prospěch má být vymáhaná pohledávka zúčtována.

S návrhem na povolení exekuce má vymáhající věřitel, nepodává-li návrh u soudu uvedeného v § 433, předložit exekuční titul, opatřený doložkou vykonatelnosti.

Návrh na povolení exekuce může vymáhající věřitel podat také u soudu, který se jako rozhodující soud prvé stolice zúčastnil ve věci, o které bylo vydáno rozhodnutí nebo uzavřen soudní smír tvořící exekuční titul. Není-li tento soud sám exekučním soudem, potvrdí na návrhu, zda návrh souhlasí s exekučním titulem, zda rozhodnutí (soudní smír) je vykonatelné a v jakém rozsahu, a postoupí návrh exekučnímu soudu.

Exekuci možno povolit jen tehdy, obsahuje-li exekuční titul označení oprávněného i zavázaného a vymezení nároku, který má být exekucí vymožen.

Není-li uplynutí lhůty dané dlužníkovi k plnění patrné již z exekučního titulu nebo je-li v exekučním titulu vázána vymahatelnost nároku podmínkou, musí vymáhající věřitel uplynutí lhůty, popřípadě splnění podmínky před povolením exekuce prokázat veřejnou nebo veřejně ověřenou listinou.

Byla-li povolena exekuce pro plnění závislé na vzájemném plnění z ruky do ruky, dojde k jejímu výkonu jen tehdy, prokáže-li vymáhající věřitel, že sám plnil nebo že plnění zajistil.

Exekuci ve prospěch jiné osoby nebo proti jiné osobě, než která je označena v exekučním titulu, možno povolit jen tehdy, prokáže-li vymáhající věřitel veřejnou nebo veřejně ověřenou listinou, že nárok přešel na něho anebo že závazek přešel na osobu, proti které se exekuce navrhuje.

Zemře-li vymáhající věřitel, vstupují do exekuce již povolené jeho dědici. Zemře-li dlužník po povolení exekuce, pokračuje se v exekuci proti dědicům, a jde-li o odúmrť, proti státu. Změnu v osobách účastníků exekučního řízení je třeba prokázat způsobem uvedeným v odstavci 1.

Proti státu, rozpočtovým organisacím a proti hospodářským organisacím státního socialistického sektoru lze povolit exekuci pro peněžité pohledávky jen tehdy, jestliže příslušný dozorčí orgán označí soudu části majetku, které mohou být exekucí postiženy, po případě označí exekuční prostředky, jichž lze užít. Soud vyzve příslušný dozorčí orgán, aby se vyjádřil do třiceti dnů, a jde-li o exekuci odepsáním z účtu u peněžního ústavu, do deseti dnů. Nevyjádří-li se tento orgán v uvedené lhůtě, lze exekuci povolit a v ní pokračovat, pokud je exekuce vůbec přípustná.

Exekuce povolená proti tomuto ustanovení, jakož i všechny vykonané exekuční úkony jsou neplatné. Soud zruší exekuci i všechny exekuční úkony z úřední povinnosti.

Vláda může stanovit nařízením, že proti družstvům a jiným právnickým osobám lze vést exekuci jen způsobem uvedeným v § 437 a v rozsahu určeném tímto nařízením.

Exekuce nesmí být vykonána ve větším rozsahu, než je nezbytně třeba k uspokojení nároku vymáhajícího věřitele.

Soud může již při povolování exekuce omezit její povolení jen na některý z navržených druhů majetku nebo na určitou jeho část, je-li zřejmé, že to stačí k uspokojení nároku vymáhajícího věřitele. Exekuci, pokud byla povolena ve větším rozsahu, soud zruší.

V exekučním řízení se rozhoduje po ústním jednání jen v případech, kde je to výslovně zákonem stanoveno.

O povolení exekuce rozhodne soud zpravidla bez slyšení účastníků.

Při povolení exekuce nařídí soud, nestanoví-li zákon jinak, výkon exekuce a pokračuje v řízení z úřední povinnosti, přičemž dbá, aby exekuční řízení probíhalo co nejrychleji.

Dlužník může vznést námitky proti exekuci, nastaly-li po vzniku exekučního titulu okolnosti, které způsobily zánik vymáhaného nároku nebo brání vymahatelnosti, anebo jsou-li tu jiné důvody, pro které je exekuce nepřípustná. Totéž platí, namítá-li se, že vymáhající věřitel nebo dlužník nejsou právními nástupci osoby uvedené v exekučním titulu.

Závisí-li rozhodnutí o námitkách na zjištění sporných skutečností, rozhodne o nich exekuční soud po ústním jednání. Případná stížnost se projedná jako námitky.

O námitkách proti exekuci, směřujících proti exekučnímu titulu uvedenému v § 428 odst. 2 písm. g) až i), který je podkladem exekuce, rozhoduje orgán státní správy, u kterého exekuční titul vznikl, ledaže exekučním titulem je výměr nebo výkaz nedoplatků pojistného nemocenského pojištění.

Tvrdí-li třetí osoba, že má k předmětu exekuce právo, které nepřipouští výkon exekuce, může proti vymáhajícímu věřiteli podat žalobu o vyloučení věci z exekuce. Příslušným pro tuto žalobu je exekuční soud.

Soud může na návrh dlužníka odložit exekuci zejména na jeho osobní majetek, je-li to naléhavě třeba v zájmu dlužníka, který bez své viny nemůže splnit závazek, a lze-li podle okolností pokládat vůči vymáhajícímu věřiteli za spravedlivé, aby se vymáhání nároku odložilo.

Za těchto podmínek může soud po slyšení příslušného odboru zemědělství rady okresního národního výboru povolit odklad exekuce na zemědělskou nemovitou věc.

Soud může z úřední povinnosti nebo na návrh částečně nebo úplně odložit exekuci, jsou-li uplatňovány takové okolnosti, které mohou mít za následek její částečné nebo úplné zrušení. Odložení exekuce může soud učinit závislým na složení přiměřené jistoty.

Soud zruší exekuci:

Zrušení exekuce se omezí jen na některé z předmětů, na něž se vede exekuce, jsou-li zrušovací důvody dány jen co do těchto předmětů.

Vymáhající věřitel má nárok na náhradu nákladů potřebných k účelnému vymáhání nároku. To se týká zejména též nákladů právního zastoupení.

Rozhodnutí o nákladech exekučního řízení je v exekuci, o niž jde, vykonatelné bez zřetele na právní moc.

Dojde-li ke zrušení exekuce nebo k jejímu zániku, může soud zrušit též usnesení o náhradě nákladů a uložit vymáhajícímu věřiteli, aby nahradil dlužníku potřebné exekuční náklady a aby vrátil to, co mu snad dlužník na exekučních nákladech již zaplatil. Soud však uváží, kterých nákladů potřeboval vymáhající věřitel k účelnému vymáhání nároku a zda mohl při náležité opatrnosti předvídat důvod zrušení nebo zániku.

Toto ustanovení platí přiměřeně, dojde-li k podstatnému omezení exekuce.

Před rozhodnutím vyslechne soud vymáhajícího věřitele a dlužníka a vykoná potřebná šetření.

Navrácení v předešlý stav je v exekučním řízení vyloučeno.

Exekuce na nemovité věci se vykoná zřízením exekučního zástavního práva na nemovité věci nebo exekuční dražbou nemovitých věcí (dále jen „dražba“).

Ustanovení o exekuci na nemovité věci platí i o exekuci na právo stavby.

Na nemovité věci zapsané ve veřejné knize zřídí se pro vymahatelnou pohledávku exekuční zástavní právo povolením exekuce. Toto zástavní právo se zapíše do veřejné knihy.

Pro pohledávky, pro něž bylo zřízeno exekuční zástavní právo, lze vést exekuci dražbou přímo proti pozdějšímu nabyvateli nemovité věci, pokud je exekuce dražbou nemovité věci proti němu přípustná.

Exekuci lze povolit, jen je-li prokázáno, že nemovitá věc je ve vlastnictví dlužníka.

Pro pořadí exekučního zástavního práva k nemovité věci zapsané ve veřejné knize je rozhodná doba, kdy k exekučnímu soudu došel návrh na zřízení exekučního zástavního práva. Došlo-li několik návrhů zároveň, mají zástavní práva stejné pořadí.

Bylo-li pro vymáhanou pohledávku již dříve zřízeno smluvní zástavní právo, řídí se pořadí exekučního zástavního práva pořadím tohoto smluvního zástavního práva.

Na nemovité věci nezapsané ve veřejné knize zřídí se exekuční zástavní právo jejím exekučním popsáním v protokole. V protokole se uvede, o jakou nemovitou věc jde, kdo je jejím vlastníkem, a poznamená se, že se nemovitá věc zabavuje pro vymáhanou pohledávku. Protokol se uloží u exekučního soudu.

Bylo-li již dříve pro vymáhanou pohledávku zřízeno smluvní zástavní právo k nemovité věci, poznamená se to rovněž v protokole.

Exekuční popsání provede výkonný úředník.

Exekuci lze povolit, jen je-li prokázáno, že nemovitá věc je ve vlastnictví dlužníka.

Zabavení se poznamená na listině prokazující dlužníkovo vlastnictví k nemovité věci a na listině o zřízení smluvního zástavního práva pro vymáhanou pohledávku.

Bylo-li již dříve provedeno zabavení pro jinou pohledávku, poznamená se exekuční zástavní právo v protokole o dřívějším zabavení.

Do listin o zřízení exekučního zástavního práva má každý právo nahlížet.

Pro pořadí exekučního zástavního práva k nemovité věci nezapsané ve veřejné knize platí ustanovení § 451 odst. 2 a 3 přiměřeně.

Pokud vymáhající věřitel nemá již na nemovité věci zapsáno zástavní právo, lze exekuci dražbou povolit, jen je-li prokázáno, že nemovitá věc je ve vlastnictví dlužníka.

K návrhu na povolení dražby některé z nedílně zavázaných nemovitých věcí, zapsaných ve vedlejší vložce, je třeba připojit úřední výpis z hlavní vložky.

Brání-li dražbě právo třetí osoby patrné ze spisů, povolí soud dražbu jen, prokáže-li vymáhající věřitel jeho neúčinnost.

Usnesení o povolení dražby doručí soud vymáhajícímu věřiteli, dlužníku, spoluvlastníkům, osobám, pro které je na nemovité věci zapsána vedlejší úmluva, připouštějící zánik právního poměru založeného kupní smlouvou, výkonnému orgánu okresního národního výboru, v jehož obvodu je nemovitá věc, a výkonnému orgánu okresního, jakož i místního národního výboru bydliště dlužníka.

Osobám, pro které je zapsána vedlejší úmluva uvedená v odstavci 1, se současně oznámí, že musí své právo vykonat do třiceti dnů ode dne doručení tohoto oznámení, jinak že jejich právo pravomocným udělením příklepu zanikne.

Zároveň s povolením dražby nařídí soud zápis povolení dražby. Po povolení dražby lze dražbu vykonat i proti pozdějšímu nabyvateli nemovité věci, pokud je exekuce dražbou nemovité věci proti němu přípustná.

Po povolení dražby mohou další vymáhající věřitelé, kteří navrhují dražbu téže nemovité věci, jen přistoupit k dražbě již povolené a musí ji přijmout tak, jak je v době jejich přístupu. Návrh dalšího vymáhajícího věřitele, který došel v době mezi dojitím návrhu na dražbu a jeho kladným vyřízením, pokládá se za přistoupení k dražbě. Odklad dražby povolený proti dřívějšímu vymáhajícímu věřiteli není však účinný proti vymáhajícím věřitelům, kteří k dražbě přistoupili.

Usnesení, kterým se povoluje dražba pro přistupujícího vymáhajícího věřitele, doručí se navrhovateli, dlužníku a všem dosavadním vymáhajícím věřitelům.

Pro pořadí práva vymáhajícího věřitele na uspokojení z výtěžku dražby (převzetí) je rozhodná doba, kdy k exekučnímu soudu došel návrh na povolení dražby. Je-li vymáhaná pohledávka zajištěna zástavním právem s dřívějším pořadím, řídí se pořadí práva vymáhajícího věřitele na uspokojení pořadím tohoto zástavního práva.

Po právní moci usnesení o povolení dražby nařídí soud odhad nemovité věci a jejího příslušenství. O době a místě odhadu uvědomí se vymáhající věřitel, dlužník a výkonný orgán okresního národního výboru, v jehož obvodu je nemovitá věc. Odhad provede výkonný úředník.

Byla-li nemovitá věc s příslušenstvím odhadnuta v dřívějším dražebním řízení a nezměnily-li se okolnosti rozhodné pro určení ceny, může soud od nového odhadu upustit.

Odhadem se zjistí, jakou hodnotu má nemovitá věc se závadami, které musí vydražitel převzít bez započtení na nejvyšší podání. Kromě toho se jednotlivě odhadnou tyto závady, jakož i závady, které vydražitel převezme se započtením na nejvyšší podání.

Podle výsledků odhadu určí soud odhadní cenu a rozhodnutí o tom doručí vymáhajícímu věřiteli, dlužníku, výkonným orgánům národních výborů uvedených v § 459 odst. 1 a všem osobám, pro které váznou na nemovité věci věcná práva patrná ze spisů; ti mohou proti určení odhadní ceny podat stížnost, které může soud prvé stolice sám vyhovět.

Podrobné předpisy o odhadu vydá vláda nařízením.

Po pravomocném určení odhadní ceny ustanoví soud dražební vyhláškou dražební rok na dobu nejméně třiceti dnů.

Dražební vyhláška musí obsahovat:

Dražební vyhláška se doručí:

Osobám uvedeným v odstavci 1 písm. a) se doručuje dražební vyhláška do vlastních rukou. Kdyby doručení některé z těchto osob činilo obtíže, které by bránily včasnému výkonu dražby, ustanoví jí soud opatrovníka pro přijímání písemností a pro ochranu jejích práv.

Soud nařídí, aby podstatný obsah dražební vyhlášky byl vhodným způsobem uveřejněn.

Zájemci jsou povinni jako jistotu složit čtvrtinu odhadní ceny. Jistotu lze složit v hotovosti nebo ve vkladních knížkách, jejichž výplata není omezena.

Nejnižší podání činí dvě třetiny odhadní ceny.

K zaplacení nejvyššího podání určí soud v dražební vyhlášce lhůtu. Lhůta počíná dnem právní moci příklepu a nesmí být delší než šedesát dnů.

Na nejvyšší podání se započte složená jistota a částky připadající na závady, jejichž zaplacení v hotovosti věřitel nežádal a o nichž vydražitel prohlásil, že je přejímá, a které by byly uhrazeny z nejvyššího podání, kdyby bylo vcelku složeno v hotovosti.

Nezaplatí-li vydražitel nejvyšší podání včas, nařídí soud opětovnou dražbu nemovité věci. Opětovná dražba se nekoná, zaplatí-li obmeškalý vydražitel nejvyšší podání před uplynutím lhůty k podání stížnosti proti nařízení opětovné dražby. Nabude-li usnesení o nařízení opětovné dražby právní moci, pozbývá první dražba účinnosti.

O nařízení opětovné dražby platí předpisy o prvé dražbě s odchylkou, že nejnižší podání činí polovinu odhadní ceny a že soud o dražbě uvědomí též obmeškalého vydražitele.

Obmeškalý vydražitel je povinen nahradit schodek na nejvyšším podání, náklady opětovné dražby a všechnu škodu, která vznikla jeho obmeškáním. Náhrada připadne do rozdělované podstaty.

Zůstane-li opětovná dražba bezvýslednou, je obmeškalý vydražitel povinen nahradit také náklady prvé dražby.

Udělením příklepu nabývá vydražitel vlastnictví vydražené nemovité věci a může požádat soud o uvedení do držby.

Byl-li příklep pravomocně odepřen nebo zrušen, je vydražitel povinen soudu vyúčtovat, vrátit nemovitou věc dlužníku, vydat užitky a nahradit škodu, kterou způsobil při hospodaření na nemovité věci.

O závazcích podle §§ 477 a 478 odst. 2 rozhodne soud po ústním jednání usnesením.

Nestačí-li jistota složená vydražitelem a ani zaplacené splátky na nejvyšší podání k úhradě jeho závazků, vymůže se rozdíl exekucí z úřední povinnosti z ostatního majetku vydražitele.

Vydražitel musí bez započtení na nejvyšší podání převzít věcná břemena, pokud tak ustanovuje zvláštní předpis nebo pokud jsou zapsána na nemovité věci v prvním pořadí, nájemní práva a právo stavby.

Jinak převezme vydražitel věcná břemena jen tehdy, dostane-li se na ně plná úhrada z rozdělované podstaty a došlo-li mezi oprávněným a vydražitelem k dohodě o převzetí.

Nejpozději před začátkem výkonu dražby (§ 482) mohou socialistické právnické osoby prohlásit, že přejímají nemovitou věc za odhadní cenu. Dojde-li k takové nabídce, soud vysloví, že se od výkonu dražby upouští. O přijetí nabídky rozhodne soud usnesením. Ustanovení o přechodu vlastnictví, o zaplacení nejvyššího podání, o následcích jeho nezaplacení včas, o rozvrhu nejvyššího podání a o knihovním provedení platí přiměřeně.

Když zájemci složili jistotu, vyzve je soudce řídící dražbu, aby dražili.

Draží se osobně nebo prostřednictvím zmocněnce. Zmocnění dražit musí být prokázáno veřejnou nebo veřejně ověřenou listinou.

Dražit nemůže soudce řídící dražbu, zapisovatel, dlužník, obmeškalý vydražitel (§§ 476 a 477) a vydražitel, jemuž byl odepřen příklep; nemohou dražit ani vlastním jménem, ani prostřednictvím zmocněnců, ani jako zmocněnci jiné osoby. Dražit nemohou ani osoby, které by podle platných předpisů nemohly nabýt předmětu dražby.

Dražba se koná, dokud dražitelé podávají; dražitelé jsou vázáni svými podáními, dokud soud neudělí příklep.

Nebylo-li při dražbě učiněno ani nejnižší podání, nepokračuje soud v dražebním řízení. Návrh na pokračování lze učinit nejdříve po uplynutí šesti měsíců od bezúspěšné dražby. Nebyl-li takový návrh učiněn do jednoho roku, zruší soud exekuci. Soud zruší exekuci i v případě, že nemovitá věc nebyla prodána ani v další dražbě. Současně se zrušením exekuce nařídí výmaz zápisu povolení dražby.

Po skončení dražby dotáže se soudce osob přítomných při dražbě, zda mají proti udělení příklepu námitky. Poučí je, že ve stížnosti mohou uplatnit jen ty námitky, které uvedly při dražbě. Námitky se zapíší do protokolu a soud rozhodne o příklepu.

Námitky mohou podat dražitelé, dlužník, vymáhající věřitel a zástupci výkonných orgánů národních výborů (§ 459 odst. 1).

Příklep se udělí tomu, kdo podal nejvíce a jehož podání bylo uznáno za přípustné. Učiní-li několik dražitelů stejné podání a nebylo-li učiněno vyšší přípustné podání, rozhodne se o tom, komu se má příklep udělit, losem. Byl-li však jedním z takových dražitelů spoluvlastník nemovité věci nebo socialistická právnická osoba, udělí se příklep spoluvlastníku, a není-li tu spoluvlastníka, socialistické právnické osobě.

Odepře-li soud se zřetelem na vznesené námitky příklep, pokračuje se v dražbě vyvoláním předposledního podání. Byl-li při téže dražbě udělen příklep jinému vydražiteli, lze si proti tomu stěžovat jen stížností proti udělení příklepu.

K udělení příklepu je třeba souhlasu výkonného orgánu okresního národního výboru, v jehož obvodu je nemovitá věc. Není-li souhlas předložen soudu nejpozději před skončením dražby, soud příklep sice udělí, vydražitel je však povinen prokázat soudu do patnácti dnů, že zažádal o udělení souhlasu, a do další lhůty třiceti dnů, že výkonný orgán okresního národního výboru souhlas udělil. Uplyne-li některá lhůta marně, zruší soud příklep a ustanoví nový dražební rok. Předloží-li vydražitel výměr o udělení souhlasu dodatečně, nejpozději před počátkem nové dražby, a složí-li jistotu, udělí soud příklep jemu. Vydražitel je v nové dražbě z dražení vyloučen.

Usnesení o příklepu se doručí vymáhajícímu věřiteli, dlužníku, vydražiteli a těm, kdo proti příklepu vznesli námitky.

Proti usnesení, kterým byl příklep udělen, mohou podat stížnost jen ti, kteří byli přítomni při dražbě a vznesli námitky. Stížnost mohou podat jen z těch důvodů, které uplatnili v námitkách. Mimo to může do patnácti dnů ode dne dražby podat stížnost každý, jemuž měla být doručena dražební vyhláška a jenž pro nedostatek doručení nebyl při dražbě přítomen.

Stížnosti lze vyhovět jen tehdy, jestliže vytýkané vady mohou být na újmu toho, kdo stížnost podal.

Rozhodnutí o stížnosti se doručí stěžovateli, vydražiteli, vymáhajícímu věřiteli a dlužníkovi.

Odepřel-li příklep soud druhé stolice, ustanoví soud nový dražební rok.

Po právní moci příklepu ustanoví soud rok k jednání o rozvrhu. K roku předvolá vydražitele, dále ty, jimž se doručuje dražební vyhláška (§ 470 odst. 1), a jiné osoby, které přihlásily své nároky [§ 469 písm. ch)], pokud jejich práva nezanikla dražbou.

Po skončení rozvrhového roku nelze už žádat z nejvyššího podání částku vyšší, než jaká byla přihlášena [§ 469 písm. ch)].

Při rozvrhovém roku se určí pořadí a způsob úhrady nároků, k nimž je třeba přihlížet. O nárocích, které by nemohly být uspokojeny z nejvyššího podání, a o nedoložených námitkách osob, které se nedostavily, se nejedná.

Nároky, pro které je exekuční titul, může dlužník popírat jen tehdy, jestliže uplatňuje skutečnosti, které nastaly po vzniku exekučního titulu.

Rozdělovanou podstatu tvoří:

Podle výsledku rozvrhového roku se z podstaty uspokojují v tomto pořadí:

Úroky a opětující se dávky za poslední tři léta před udělením příklepu, jakož i soudní náklady uspokojují se v pořadí jistiny. Nestačí-li rozdělovaná podstata, uhradí se před jistinou.

Není-li rozvrhovaná podstata ještě vyčerpána, uhradí se z ní dále:

Co zbude z rozdělované podstaty, připadne dlužníkovi.

Nestačí-li rozdělovaná podstata, uspokojí se pohledávky, které mají stejné pořadí, poměrně podle úhrnných částek jistiny s příslušenstvím.

Pohledávky omezené podmínkou odkládací nebo rozvazovací uhradí se uložením jistiny na úrok až do doby, kdy se podmínka splní nebo kdy bude jisto, že se splnit nemůže. Jistina, která by se uvolnila, přidělí se i s úroky, pokud možno již předem, dalším oprávněným.

Toto ustanovení platí obdobně o pohledávkách, u nichž je ve veřejné knize zápis spornosti.

U pohledávek záručních se uhradí jen pohledávka s příslušenstvím, vzniklá do rozvrhového roku, a to zaplacením v hotovosti nebo převzetím, kdežto jistina rovnající se nevyčerpanému zbytku se uloží na úrok. Tato jistina slouží k uspokojení nároků, které věřiteli nově vzniknou proti dlužníkovi. Uvolněná jistina i s úroky se přidělí oprávněným, kteří nebyli úplně uspokojeni z rozdělované podstaty, a to podle zásad o rozvrhu.

U úvěrových pohledávek se zaplacením v hotovosti nebo převzetím uhradí jen pohledávka s příslušenstvím vzniklá do dne udělení příklepu.

Budou-li v dražbě prodány všechny nemovité věci, na kterých váznou pohledávky zajištěné vespolným zástavním právem, uhradí se takové pohledávky v hotovosti z výtěžků jednotlivých rozdělovaných podstat poměrně podle zbytků rozdělovaných podstat, které zbývají při každé jednotlivé nemovité věci po uhrazení předcházejících nároků. Žádá-li věřitel uspokojení v jiném poměru, osobám, které v důsledku toho obdrží z rozdělované podstaty méně, přikáže se až do výše schodku z jednotlivých rozdělovaných podstat částka, která by připadla na takovou pohledávku.

Nebyly-li v dražbě prodány všechny nemovité věci, na nichž váznou pohledávky zajištěné vespolným zástavním právem, použije se za základ výpočtu úhrady odhadní hodnota všech nemovitých věcí, zjištěná podle předpisů platných pro daně a veřejné dávky. Částky, o které by byli zadnější věřitelé zkráceni tím, že věřitel pohledávky zajištěné vespolným zástavním právem dostal víc, než kolik by naň bylo připadlo z výtěžku prodané nemovité věci, zajistí se na jejich návrh zástavním právem na neprodaných nemovitých věcech v pořadí, které příslušelo uspokojenému věřiteli.

Zásad uvedených v předchozích odstavcích se použije přiměřeně i na pohledávky, které zatěžují podíly několika spoluvlastníků téže nemovité věci.

Soud určí podle výsledku odhadu částku, jakou se oceňují věcná břemena, která budou podle svého pořadí alespoň částečně uspokojena z rozdělované podstaty. Při nárocích na opětující se plnění a dávky určí takovou částku, která postačí, aby se z ní a z jejích úroků mohly poskytovat plnění a dávky nebo jejich peněžitá hodnota.

Při věcných břemenech, která vydražitel převezme se započtením na nejvyšší podání, vydá se sražená částka, jde-li o věcné břemeno neomezeného trvání, vydražiteli; jde-li o věcné břemeno omezeného trvání, uloží se částka na úrok a vydražiteli se poskytuje náhrada po dobu, po kterou věcné břemeno trvá. Jde-li však o nárok na důchody a jiná opětující se plnění, uloží se částka vždy na úrok a platby se poukazují přímo oprávněnému. Vyčerpáním částky nárok oprávněného zanikne.

Věcná břemena, která vydražitel nepřevezme se započtením na nejvyšší podání, se zruší a oprávněnému se přikáže náhrada v hotovosti ve výši určené soudem. Jde-li o nároky, které opravňují k opětujícím se plněním a dávkám, uloží se zbytek nejvyššího podání na úrok a oprávněnému se poskytují plnění a dávky nebo náhrada za ně, dokud uložená částka stačí nebo dokud nárok nezanikne.

Částka, která se uvolní dřívějším zánikem věcného břemene, přidělí se - pokud možno již předem - dalším oprávněným.

Rozvrhové usnesení se doručí všem osobám a orgánům, jež měly být předvolány k rozvrhovému roku, a osobám, o jejichž nárocích se rozhodovalo při rozvrhovém roku.

V rozvrhovém usnesení rozhodne soud též o nárocích, které byly při rozvrhovém roku popřeny co do pravosti, výše, pořadí nebo způsobu úhrady. Nelze-li však o nich rozhodnout bez provedení důkazů o sporných skutečnostech nebo je-li třeba o nich rozhodnout ve správním řízení, nakládá se s nároky uvedenými v § 494 odst. 1 písm. a) a b) tak, jako by nebyly popřeny; totéž platí o nárocích uvedených v § 494 odst. 1 písm. c), pokud jsou zapsány. Ten, kdo takový nárok popřel, se odkáže, aby podal žalobu nebo návrh na zahájení správního řízení.

Kdo byl odkázán, aby podal žalobu nebo návrh na zahájení správního řízení, musí do třiceti dnů od doručení rozvrhového usnesení prokázat, že podal žalobu nebo návrh na zahájení správního řízení, jinak soud k popření nepřihlédne. Pro žaloby je příslušný exekuční soud. Rozhodnutí o popření je účinné proti všem věřitelům i proti dlužníkovi; ti mohou vstoupit do řízení o žalobě jako vedlejší účastníci.

Vyhoví-li se pravomocně žalobě nebo ve správním řízení návrhu, ustanoví exekuční soud nový rozvrhový rok; k němu však nepředvolá účastníky, jejichž nároky byly již uspokojeny.

Bylo-li pravomocně vyhověno žalobě nebo ve správním řízení návrhu co do pohledávky, kterou převzal vydražitel se započtením na nejvyšší podání, uloží exekuční soud vydražiteli, aby do patnácti dnů složil u soudu zbytek nejvyššího podání, rovnající se popřenému nároku s příslušenstvím a úroky ode dne udělení příklepu. Po bezvýsledném uplynutí této lhůty vymáhá soud exekucí z úřední povinnosti zbytek nejvyššího podání i s úroky na vydražiteli.

Po právní moci rozvrhového usnesení a po úplném zaplacení nejvyššího podání poukáže soud oprávněným osobám přikázané částky, není-li o nich zahájeno řízení o popření, ačkoli již uplynula lhůta k podání návrhu na jeho zahájení.