87.
Zákon
ze dne 12. července 1950
o trestním řízení soudním (trestní řád).
Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:
HLAVA PRVÁ.
OBECNÁ USTANOVENÍ.
Oddíl prvý.
Základní ustanovení.
§ 1.
Účel zákona.
(1)
Účelem tohoto zákona je upravit řízení v oboru trestního soudnictví tak, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona potrestáni. Pomáhat k dosažení tohoto účelu je právem a povinností každého občana.
(2)
Projednávání věcí se má dít tak, aby vychovávalo občany k ostražitosti vůči nepřátelům pracujícího lidu a jiným rušitelům jeho budovatelského úsilí a k plnění občanských povinností.
§ 2.
Úkoly prokurátora a soudu.
(1)
Úkolem prokurátora a soudu v trestním řízení je pečovat o to, aby byly zachovávány zákony lidově demokratické republiky a aby jich bylo používáno v souladu se zájmy pracujícího lidu. Úkolem vojenského prokurátora a vojenského soudu je kromě toho chránit bojeschopnost ozbrojených sborů a kázeň a pořádek v nich stanovený, upevňovat velitelskou pravomoc a tím přispívat k zabezpečení obrany vlasti.
(2)
Úkolem prokurátora v trestním řízení je zejména konat přípravné řízení, bdít nad spravedlivým potrestáním pachatelů a dbát o výkon trestů jim uložených.
(3)
Úkolem soudu v trestním řízení je zejména spravedlivě rozhodovat o trestných činech; o plnění tohoto úkolu pečují stejnou měrou soudci z lidu i soudci z povolání.
§ 3.
Součinnost úřadů a veřejných orgánů.
Úřady a veřejné orgány jsou povinny pomáhat prokurátorům a soudům při plnění jejich úkolů, zejména s největším urychlením vyhovovat jejich dožádáním a trestné činy neprodleně oznamovat prokurátorům.
§ 4.
Šetření státního, hospodářského a služebního tajemství.
Prokurátor, soud a všechny úřady a veřejné orgány činné v trestním řízení jsou povinni učinit opatření, aby státní, hospodářské a služební tajemství bylo zachováno v tajnosti; za tím účelem postupují, pokud je to nezbytné a se základními zásadami trestního řízení slučitelné, odchylně od předpisů o trestním řízení.
§ 5.
Posuzování předběžných otázek.
Prokurátor a soud posuzuje v trestním řízení samostatně všechny předběžné otázky, které se vyskytnou; je-li tu však o takové otázce pravomocné rozhodnutí jiného soudu, úřadu nebo veřejného orgánu, vezme je prokurátor a soud za podklad svého rozhodnutí, pokud nejde o posouzení trestnosti obviněného.
§ 6.
Výjimky z působnosti trestního řádu.
(1)
Pravomoci prokurátora a soudu podle tohoto zákona nepodléhají osoby, kterým přísluší právo exteritoriality nebo osobní osvobození.
(2)
Vznikne-li pochybnost o tom, zda nebo do jaké míry je někdo vyňat z pravomoci prokurátora a soudu podle tohoto zákona, musí být o tom vyžádáno prohlášení ministra spravedlnosti; toto prohlášení je závazné i pro soud.
Oddíl druhý.
Vojenské soudnictví.
§ 7.
(1)
Vojenské soudní pravomoci podléhají:
a)
vojenské osoby v činné službě,
b)
vojenské osoby ve výslužbě a vojenští pensisté,
c)
osoby, které se povoláním k zvláštní službě staly příslušníky branné moci,
d)
příslušníci vojensky organisovaných a jiných sborů v činné službě, o nichž to stanoví zvláštní zákony,
e)
osoby povolané k osobním úkonům pro potřebu branné moci,
f)
invalidé, kteří jsou ve stavu vojenských invalidoven,
g)
osoby ve vazbě nařízené vojenským prokurátorem nebo vojenským soudem,
h)
osoby, na nichž se vykonává trest odnětí svobody ve vojenském vězeňském ústavu,
ch)
váleční zajatci.
(2)
Vojenská soudní pravomoc podle odstavce 1 se vztahuje jen na trestné činy spáchané za trvání poměru, který tuto pravomoc zakládá. Jestliže některý z trestných činů uvedených v hlavě prvé až deváté zvláštní části trestního zákona, který byl spáchán v době trvání poměru zakládajícího vojenskou soudní pravomoc, vyjde najevo teprve po skončení tohoto poměru, může vojenský prokurátor postoupit věc okresnímu prokurátoru.
§ 8.
Vojenské soudní pravomoci podléhají dále:
a)
vojenské osoby mimo činnou službu pro trestný čin nenastoupení služby v branné moci (§§ 265 až 267 tr. zák.),
b)
vojenské osoby a příslušníci vojensky organisovaných a jiných sborů mimo činnou službu, o nichž to stanoví zvláštní zákony, pro trestné činy vojenské, jichž se dopustili ve služebním stejnokroji.
§ 9.
Pravomoc státního prokurátora a státního soudu se mimo dobu branné pohotovosti státu vztahuje i na osoby, které jinak podléhají vojenské soudní pravomoci.
§ 10.
Vláda stanoví nařízením, které skupiny civilního obyvatelstva podléhají vojenské soudní pravomoci za zvýšeného ohrožení vlasti a pro které trestné činy.
§ 11.
(1)
Kde tento zákon mluví o okresním, krajském a generálním prokurátoru, rozumí se tím v oboru vojenského soudnictví, pokud z jednotlivého ustanovení nevyplývá jinak, nižší, vyšší a nejvyšší vojenský prokurátor.
(2)
Kde tento zákon mluví o okresním, krajském a nejvyšším soudu a o předsedovi soudu, rozumí se tím v oboru vojenského soudnictví, pokud z jednotlivého ustanovení nevyplývá jinak, nižší, vyšší a nejvyšší vojenský soud a náčelník vojenského soudu.
§ 12.
Pravomoc, kterou tento zákon přiznává ministru a ministerstvu spravedlnosti, náleží v oboru vojenského soudnictví ministru a ministerstvu národní obrany.
Oddíl třetí.
Příslušnost.
§ 13.
Příslušnost státního prokurátora.
(1)
Státní prokurátor koná přípravné řízení o činech trestných podle hlavy prvé zvláštní části trestního zákona, na které zákon stanoví trest smrti, trest odnětí svobody na doživotí nebo trest dočasného odnětí svobody, jehož dolní hranice činí nejméně deset let.
(2)
Státní prokurátor může konat přípravné řízení také
a)
o ostatních činech trestných podle hlavy prvé zvláštní části trestního zákona a
b)
o trestných činech příslušníků Sboru národní bezpečnosti, vyžaduje-li to služební zájem tohoto sboru.
(3)
Státní prokurátor může konat přípravné řízení též o nepřekažení a neoznámení činů trestných podle hlavy prvé zvláštní části trestního zákona, o nadržování jim a o spolčení a podněcování k nim.
Příslušnost okresního prokurátora.
§ 14.
Mimo případy uvedené v § 13 koná přípravné řízení okresní prokurátor.
§ 15.
(1)
Přípravné řízení koná ten okresní prokurátor, v jehož obvodu byl trestný čin spáchán. Byl-li trestný čin spáchán v několika obvodech, koná přípravné řízení okresní prokurátor, který první učinil opatření směřující k stíhání obviněného.
(2)
Byl-li trestný čin spáchán v cizině nebo nelze-li místo činu zjistit, koná přípravné řízení okresní prokurátor, v jehož obvodu má obviněný bydliště, pracoviště nebo pobyt, a nejsou-li v Československé republice nebo nedají-li se zjistit, okresní prokurátor, v jehož obvodu trestný čin vyšel najevo. Je-li okresních prokurátorů takto příslušných několik, koná přípravné řízení ten, který první učinil opatření směřující k stíhání obviněného.
(3)
Zjistí-li se v případě uvedeném v odstavci 2 dodatečně místo činu v Československé republice, může se postoupit věc okresnímu prokurátoru příslušnému podle místa činu.
§ 16.
Byl-li trestný čin spáchán vojenskou osobou, která koná činnou službu u jednotky, u níž je zřízen nižší vojenský soud, koná přípravné řízení prokurátor činný u tohoto soudu.
Společné přípravné řízení.
§ 17.
(1)
Přípravné řízení se koná společně o všech trestných činech téhož obviněného a proti všem obviněným, jejichž trestné činy spolu souvisí. Společné přípravné řízení však nemůže konat okresní prokurátor o trestném činu, na který se vztahuje pravomoc vojenského prokurátora, a vojenský prokurátor o trestném činu, na který se vztahuje pravomoc okresního prokurátora.
(2)
K urychlení přípravného řízení nebo z jiných důležitých důvodů lze však v případě uvedeném v odstavci 1 řízení o některém z trestných činů nebo proti některému z obviněných vyloučit ze společného přípravného řízení.
§ 18.
(1)
Společné přípravné řízení koná státní prokurátor, je-li příslušný konat přípravné řízení alespoň o jednom z trestných činů.
(2)
Mimo případ uvedený v odstavci 1 koná společné přípravné řízení okresní prokurátor, který je příslušný konat přípravné řízení proti přímému pachateli nebo o nejtěžším trestném činu. Je-li okresních prokurátorů takto příslušných několik, koná společné přípravné řízení ten, který první učinil opatření směřující k stíhání obviněného.
§ 19.
(1)
Zanikl-li důvod společného přípravného řízení zastavením trestního stíhání nebo vyloučením některé věci, řídí se příslušnost ke konání přípravného řízení o věci, která zbyla po zastavení trestního stíhání nebo která byla vyloučena, podle ustanovení §§ 13 až 16, a jde-li v takovém případě o více věcí, též podle ustanovení §§ 17 a 18.
(2)
Okresní prokurátor, který konal společné přípravné řízení, pokračuje však v případě uvedeném v odstavci 1 v přípravném řízení o věci, která zbyla po zastavení trestního stíhání nebo která byla vyloučena, je-li to k urychlení řízení nebo z jiných důležitých důvodů vhodné.
§ 20.
Příslušnost soudu.
(1)
Řízení v první stolici koná, nestanoví-li zákon jinak, soud, u něhož je činný prokurátor, který podal žalobu nebo učinil jiný návrh.
(2)
Soud může k urychlení řízení nebo z jiných důležitých důvodů řízení o některém z trestných činů nebo proti některému z obviněných vyloučit ze společného řízení; příslušnost soudu (odstavec 1) se tím nemění.
§ 21.
Odnětí a přikázání věci.
(1)
Z důležitých důvodů může být věc příslušnému okresnímu prokurátoru odňata a přikázána okresnímu prokurátoru jinému. O odnětí a přikázání rozhoduje krajský prokurátor, je-li oběma okresním prokurátorům nadřízen, jinak generální prokurátor.
(2)
Z důležitých důvodů může být věc příslušnému okresnímu soudu odňata a přikázána okresnímu soudu jinému. O odnětí a přikázání rozhoduje krajský soud, je-li oběma okresním soudům nadřízen, jinak nejvyšší soud.
§ 22.
Dožádání.
(1)
Prokurátor a soud vykonávají jednotlivé úkony trestního řízení ve svém obvodu zpravidla sami. Generální, státní a krajský prokurátor a nejvyšší, státní a krajský soud mohou je však vykonat též dožádáním okresního prokurátora nebo okresního soudu, v jehož obvodu má být úkon proveden.
(2)
Mimo svůj obvod vykonávají jednotlivé úkony trestního řízení prokurátor a soud zpravidla dožádáním okresního prokurátora nebo okresního soudu, v jehož obvodu má být úkon proveden; je-li však nebezpečí v prodlení nebo je-li toho nezbytně třeba pro řádné posouzení věci, vykonají je i mimo svůj obvod sami.
(3)
V oboru vojenského soudnictví mohou jednotlivé úkony trestního řízení vykonat vojenský prokurátor a vojenský soud vždy též dožádáním okresního prokurátora nebo okresního soudu, v jehož obvodu má být úkon proveden.
§ 23.
Právní pomoc ve styku s cizinou.
(1)
Povinnost poskytovat právní pomoc soudům a úřadům cizích států, jakož i právo žádat je o právní pomoc se řídí předpisy vydanými o tom ministrem spravedlnosti.
(2)
Styk se soudy a úřady cizích států se děje, není-li upraven jinak, prostřednictvím ministerstva spravedlnosti.
Oddíl čtvrtý.
Rozhodnutí.
§ 24.
Hlasování senátu.
(1)
Hlasování a poradě, která je předchází, smí být kromě soudců přítomen jen zapisovatel. O hlasování se sepíše zvláštní protokol.
(2)
Soudcové z lidu hlasují před soudci z povolání. Soudcové mladší hlasují před staršími; u vojenských soudů hlasují soudcové hodnosti nižší před soudci hodnosti vyšší a při stejné hodnosti mladší před staršími. Předseda senátu hlasuje naposled.
(3)
K rozhodnutí je třeba většiny hlasů. Nedosáhne-li se většiny ani rozdělením otázek, připočítávají se hlasy obviněnému nejméně příznivé k hlasům po nich příznivějším tak dlouho, až se dosáhne většiny. Je-li sporné, který z hlasů je obviněnému příznivější, rozhodne se o tom hlasováním.
(4)
Všichni členové senátu musí hlasovat, i když byli v některé předchozí otázce přehlasováni. Při hlasování o trestu se však mohou ti, kdo hlasovali pro zproštění, zdržet hlasování; jejich hlasy se pak přičítají k hlasu pro obviněného nejpříznivějšímu.
§ 25.
Způsob rozhodování.
(1)
Prokurátor rozhoduje, pokud ze zákona nevyplývá jinak, usnesením.
(2)
Nestanoví-li zákon výslovně, že soud rozhoduje rozsudkem, rozhoduje usnesením.
Obsah rozsudku.
§ 26.
(1)
Rozsudek musí po úvodních slovech „Jménem republiky“ obsahovat:
a)
označení soudu a den vyhlášení rozsudku,
b)
jméno a příjmení obviněného, den a místo jeho narození, jeho zaměstnání a bydliště,
c)
výrok o tom, zda se obviněný uznává vinným či zda se žaloby zprošťuje, a dále označení trestného činu, jehož se tento výrok týká, s uvedením všech jeho zákonných znaků, místa, času a jiných okolností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným,
d)
odůvodnění a poučení o odvolání.
(2)
Rozhodne-li soud v hlavním nebo odvolacím líčení o ochranném opatření, musí rozsudek obsahovat i tento výrok.
§ 27.
(1)
Odsuzující rozsudek musí dále obsahovat výrok o trestu s uvedením použitých zákonných ustanovení.
(2)
Rozhodne-li soud v hlavním nebo odvolacím líčení
a)
o podmíněném odsouzení,
b)
o započtení vazby a trestu,
c)
o nárocích poškozeného vzešlých z trestného činu, nebo
d)
o ručení zúčastněné osoby,
musí odsuzující rozsudek obsahovat též tyto výroky.
§ 28.
Obsah usnesení.
(1)
Usnesení musí kromě výroku obsahovat též označení prokurátora nebo soudu, den rozhodování, stručné označení věci a poučení o stížnosti.
(2)
Usnesení, jímž se zamítá nějaký návrh nebo proti němuž lze podat stížnost anebo jímž se rozhoduje o opravném prostředku, musí obsahovat též odůvodnění.
§ 29.
Oznamování rozhodnutí.
(1)
Rozhodnutí prokurátora a soudu se oznamují přítomným osobám vyhlášením.
(2)
Prokurátoru, který při vyhlášení soudního rozhodnutí nebyl přítomen, oznámí se toto rozhodnutí zasláním spisu k nahlédnutí. Žádá-li o to prokurátor, doručí se mu stejnopis vyhotovení rozhodnutí, i když byl při jeho vyhlášení přítomen.
(3)
Nebyla-li osoba, které se rozhodnutí přímo dotýká, přítomna při jeho vyhlášení, oznámí se jí rozhodnutí doručením stejnopisu jeho vyhotovení, jestliže může proti rozhodnutí podat opravný prostředek nebo vést podle něho exekuci; byla-li taková osoba při vyhlášení přítomna, doručí se jí stejnopis vyhotovení takového rozhodnutí, jen žádá-li o to. Stejnopis vyhotovení rozhodnutí o opravném prostředku se osobě, které se rozhodnutí přímo dotýká, doručí vždy.
§ 30.
Oprava vyhotovení rozhodnutí.
(1)
Prokurátor může opravit zřejmé chyby ve vyhotovení svého rozhodnutí, pokud se tím rozhodnutí nemění.
(2)
Předseda senátu může opravit zřejmé chyby ve vyhotovení soudního rozhodnutí, pokud se tím rozhodnutí nemění.
(3)
Oprava se provede tak, aby původní znění zůstalo čitelné. O provedené opravě se vyrozumějí všechny osoby, kterým byl stejnopis vyhotovení rozhodnutí doručen; zároveň se stejnopis vyhotovení rozhodnutí, je-li toho třeba, od nich vyžádá k provedení opravy.
(4)
Proti rozhodnutí o opravě je přípustná stížnost, pokud je přípustný opravný prostředek i proti původnímu rozhodnutí. Tato stížnost má odkladný účinek, má-li jej i opravný prostředek proti původnímu rozhodnutí.
Oddíl pátý.
Stížnost.
§ 31.
Přípustnost.
(1)
Opravným prostředkem proti usnesení je stížnost.
(2)
Stížností lze odporovat usnesení státního a okresního prokurátora a státního a okresního soudu, a to jen pokud to zákon připouští.
§ 32.
Oprávněné osoby.
Stížnost může podat osoba, které se usnesení přímo dotýká, a jde-li o usnesení soudu, též prokurátor.
§ 33.
Lhůta.
Stížnost se podává u prokurátora nebo u soudu, proti jehož usnesení směřuje, do tří dnů od oznámení tohoto usnesení (§ 29).
§ 34.
Vzdání se a zpětvzetí stížnosti.
(1)
Oprávněná osoba se může stížnosti výslovně vzdát nebo podanou stížnost vzít zpět.
(2)
Stížnost podanou prokurátorem může vzít zpět i nadřízený prokurátor.
(3)
Stížnost, kterou podala ve prospěch osoby, které se usnesení přímo dotýká, jiná oprávněná osoba, může být vzata zpět jen s výslovným souhlasem osoby, v jejíž prospěch byla stížnost podána.
Rozhodnutí o stížnosti.
§ 35.
(1)
Prokurátor nebo soud, proti jehož usnesení stížnost směřuje, může stížnosti sám vyhovět, pokud změna původního usnesení není v neprospěch osoby jiné než stěžovatele.
(2)
Jestliže lhůta k podání stížnosti uplynula již všem oprávněným osobám a stížnosti nebylo vyhověno již podle odstavce 1, předloží prokurátor věc nadřízenému prokurátoru, a jde-li o stížnost proti rozhodnutí soudu, předloží předseda senátu věc nadřízenému soudu.
§ 36.
(1)
O stížnosti proti usnesení státního prokurátora rozhoduje generální prokurátor. O stížnosti proti usnesení okresního prokurátora rozhoduje nadřízený krajský prokurátor.
(2)
O stížnosti proti usnesení státního soudu rozhoduje nejvyšší soud. O stížnosti proti usnesení okresního soudu rozhoduje nadřízený krajský soud.
§ 37.
(1)
Nadřízený prokurátor nebo soud zamítne stížnost,
a)
byla-li podána opožděně nebo osobou neoprávněnou anebo osobou, která se jí výslovně vzdala nebo ji vzala zpět, nebo
b)
není-li důvodná.
(2)
Jako opožděná nemůže být zamítnuta stížnost, kterou oprávněná osoba podala později jen proto, že se řídila nesprávným poučením.
§ 38.
Nezamítne-li nadřízený prokurátor nebo soud stížnost, zruší napadené usnesení a
a)
rozhodne sám ve věci, nebo
b)
nařídí prokurátoru nebo soudu, proti jehož usnesení stížnost směřuje, aby věc znovu projednal a rozhodl; při novém rozhodování je tento prokurátor nebo soud vázán právním názorem, který ve věci vyslovil nadřízený prokurátor nebo soud.
Oddíl šestý.
Vyloučení prokurátora a soudce.
§ 39.
(1)
Z vykonávání úkonů trestního řízení je vyloučen prokurátor, u něhož pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům lze pochybovat o jeho nepodjatosti.
(2)
Z vykonávání úkonů trestního řízení je vyloučen soudce, u něhož pro poměr k projednávané věci, k prokurátoru nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům lze pochybovat o jeho nepodjatosti.
(3)
Ve vyšší stolici jsou kromě toho vyloučeni prokurátor a soudce, kteří se zúčastnili trestního řízení v první stolici.
§ 40.
(1)
Jakmile se doví o skutečnosti odůvodňující jeho vyloučení, oznámí to prokurátor nadřízenému orgánu a soudce předsedovi soudu, u něhož je činný; až do rozhodnutí o vyloučení vykonávají jen ty úkony, které nedopouštějí odkladu.
(2)
O vyloučení prokurátora rozhoduje nadřízený orgán.
(3)
O vyloučení soudce rozhoduje soud, u něhož je tento soudce činný. Kdyby se však tento soud po vyloučení jednotlivých soudců stal neschopným rozhodování, rozhoduje o vyloučení
a)
nadřízený krajský soud, jde-li o okresní soud, a
b)
nejvyšší soud, jde-li o státní nebo krajský soud.
Oddíl sedmý.
Obviněný a jeho obhajoba.
§ 41.
Práva obviněného.
(1)
Obviněnému musí být poskytnuta možnost, aby se vyjádřil o skutečnostech, které se mu dávají za vinu, a k důkazům o nich, aby uvedl všechny okolnosti a důkazy, které slouží k jeho obhajobě, aby činil návrhy a zvolil si obhájce.
(2)
Prokurátor a v řízení před soudem předseda senátu jsou povinni obviněného vždy o jeho právech poučit.
§ 42.
Zákonný zástupce obviněného.
Zákonný zástupce nesvéprávného obviněného je oprávněn obviněného zastupovat, zejména zvolit mu obhájce, činit za obviněného návrhy, podávat za něho žádosti a opravné prostředky; je též oprávněn zúčastnit se všech úkonů, kterých se může zúčastnit obviněný. Tato práva může zákonný zástupce vykonávat i proti vůli obviněného.
§ 43.
Obhájce.
(1)
Obhájcem může být jen advokát a v řízení před státním a vojenským prokurátorem a státním a vojenským soudem jen advokát zapsaný do zvláštního seznamu, který vede ministerstvo spravedlnosti v dohodě s ministerstvem národní obrany.
(2)
Jestliže jde o naléhavý případ a advokát není ihned dosažitelný, může být ustanoven obhájcem (§ 45) též soudce nebo zaměstnanec způsobilý k úřadu soudce z povolání, který je u soudu činný.
(3)
V oboru vojenského soudnictví může být se souhlasem představeného ustanoven obhájcem též důstojník práv v činné službě, jestliže jde o naléhavý případ a advokát není ihned dosažitelný anebo jestliže to vyžaduje povaha projednávané věci.
(4)
Při hlavním a odvolacím líčení a veřejném zasedání nemůže být obhájcem ten, kdo je k němu předvolán jako svědek, znalec nebo tlumočník.
§ 44.
Zvolený obhájce.
(1)
Neužije-li obviněný práva zvolit si obhájce, může mu ho zvolit na svůj náklad jeho příbuzný v pokolení přímém, osvojitel, osvojenec a manžel a zúčastněná osoba. Není-li obviněný svéprávný, mohou tak tyto osoby učinit i proti jeho vůli.
(2)
Nebude-li obhájce prokurátoru a v řízení před soudem soudu oznámen tím, kdo ho zvolil, musí sám prokázat, že byl za obhájce zvolen.
(3)
Obviněný může obhájci, kterého si sám zvolil, obhajování odejmout a také místo obhájce ustanoveného soudem nebo zvoleného osobou k tomu oprávněnou může si zvolit obhájce jiného.
Ustanovený obhájce.
§ 45.
(1)
Nemá-li obviněný obhájce v případech, kde ho musí mít, vyzve jej prokurátor a v řízení před soudem předseda senátu, aby do určité lhůty oznámil, koho si za obhájce zvolil. Neoznámí-li to ve stanovené lhůtě ani obviněný, ani ten, kdo má právo mu obhájce zvolit, ustanoví obviněnému obhájce prokurátor a v řízení před soudem předseda senátu.
(2)
Předseda senátu ustanoví obviněnému pro hlavní líčení a opravné řízení obhájce též na žádost obviněného, prokáže-li, že nemá dostatečných prostředků, aby hradil náklady na obhájce.
(3)
Je-li obviněných několik, ustanoví se těm, jejichž zájmy si neodporují, zpravidla obhájce společný.
§ 46.
(1)
Ustanovený obhájce je povinen převzít obhajobu; z důležitých důvodů může ho však prokurátor a v řízení před soudem předseda senátu na jeho žádost povinnosti obhajování zprostit.
(2)
Na žádost obviněného může prokurátor a v řízení před soudem předseda senátu místo ustanoveného obhájce z důležitých důvodů ustanovit obhájce jiného.
§ 47.
Oprávnění obhájce.
(1)
Nebylo-li zmocnění obhájce omezeno, vztahuje se na celé řízení.
(2)
Obhájce je oprávněn činit za obviněného návrhy a podávat za něj žádosti a opravné prostředky; je též oprávněn zúčastnit se všech úkonů, kterých se může zúčastnit obviněný. Není-li obviněný svéprávný, může tak obhájce činit i proti jeho vůli, nikoli však proti vůli zákonného zástupce.
(3)
Obhájce smí mluvit a dopisovat si s obviněným, který je ve vazbě; za přípravného řízení však jen za podmínek stanovených prokurátorem, tak aby nemohlo být mařeno úspěšné provedení trestního řízení.
Oddíl osmý.
Poškozený a zúčastněná osoba.
§ 48.
Poškozený.
(1)
Osobě poškozené trestným činem (poškozenému) musí být poskytnuta možnost, aby v trestním řízení uplatňovala své nároky vzešlé z trestného činu a aby činila návrhy v hlavním a odvolacím líčení.
(2)
Prokurátor a v řízení před soudem předseda senátu jsou povinni poškozeného vždy o jeho právech poučit.
(3)
Zemře-li poškozený, přecházejí práva, která má v trestním řízení, na jeho právního nástupce.
(4)
Ustanovení odstavců 1 až 3 se neužije v řízení před státním a vojenským prokurátorem a státním a vojenským soudem a v řízení stanném.
Zajištění nároků poškozeného vzešlých z trestného činu.
§ 49.
(1)
Je-li důvodná obava, že uspokojení nároků poškozeného vzešlých z trestného činu bude mařeno, může prokurátor a v řízení před soudem soud zajistit movité věci obviněného, a to až do pravděpodobné výše škody; zajištěné věci nutno sepsat a zpravidla uschovat u prokurátora nebo u soudu. Na návrh poškozeného může prokurátor a v řízení před soudem soud zajistit též pohledávky obviněného, pokud nejde o odměnu za práci nebo o pohledávky plynoucí z národního pojištění, a přikázat dlužníku obviněného, aby místo plnění obviněnému složil předmět plnění do úschovy prokurátora nebo soudu.
(2)
O tom, že zajištění bylo nařízeno, se poškozený vyrozumí s poučením o ustanovení § 50 odst. 1.
(3)
Proti rozhodnutí, jímž bylo zajištění nařízeno, je přípustná stížnost, která nemá odkladný účinek.
(4)
Ustanovení odstavců 1 až 3 se neužije v řízení před státním a vojenským prokurátorem a státním a vojenským soudem a v řízení stanném.
§ 50.
(1)
Prokurátor a v řízení před soudem soud zruší zajištění,
a)
pomine-li důvod, pro který bylo zajištění nařízeno,
b)
skončí-li trestní stíhání zastavením nebo rozsudkem zprošťujícím, nebo
c)
uplyne-li jeden měsíc od právní moci rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným, nebo od postoupení věci vojenskému prokurátoru nebo vojenskému soudu.
(2)
Prokurátor a v řízení před soudem soud omezí zajištění, shledá-li, že ho není třeba v rozsahu, v němž bylo nařízeno.
(3)
O tom, že zajištění bylo zrušeno nebo omezeno, se vyrozumí též poškozený.
§ 51.
Zúčastněná osoba.
(1)
Zúčastněnou osobou se rozumí ten,
a)
jehož věc může být nebo byla zabrána, není-li v řízení obviněným, nebo
b)
komu může být nebo bylo uloženo ručení za nedobytný trest peněžitý.
(2)
Zúčastněné osobě musí být poskytnuta možnost, aby se k věci vyjádřila a činila návrhy v hlavním a odvolacím líčení a ve veřejném zasedání.
(3)
Prokurátor a v řízení před soudem předseda senátu jsou povinni zúčastněnou osobu vždy o jejích právech poučit.
§ 52.
Zákonný zástupce poškozeného a zúčastněné osoby.
Nejsou-li poškozený nebo zúčastněná osoba svéprávní, vykonává jejich práva podle tohoto zákona jejich zákonný zástupce.
§ 53.
Zmocněnec poškozeného a zúčastněné osoby.
(1)
Poškozený a zúčastněná osoba se mohou dát zastupovat zmocněncem. Nebylo-li zmocnění omezeno, vztahuje se na celé řízení.
(2)
Zmocněncem poškozeného a zúčastněné osoby může být jen osoba svéprávná a občansky bezúhonná, která není pokoutníkem; při hlavním a odvolacím líčení a veřejném zasedání nemůže být zmocněncem ten, kdo je k němu předvolán jako svědek, znalec nebo tlumočník.
(3)
Zmocněncem zúčastněné osoby v řízení před státním a vojenským prokurátorem a státním a vojenským soudem může být jen advokát, který by ve věci mohl být obhájcem.
(4)
Zmocněnec poškozeného a zúčastněné osoby je oprávněn činit za poškozeného nebo zúčastněnou osobu návrhy a podávat za ně žádosti a opravné prostředky; je též oprávněn zúčastnit se všech úkonů, kterých se mohou zúčastnit poškozený nebo zúčastněná osoba.
(5)
Nebude-li zmocněnec prokurátoru a v řízení před soudem soudu oznámen tím, kdo ho zmocnil, musí sám prokázat, že byl zmocněn.
Oddíl devátý.
Úkony mimo přípravné řízení a jiná obecná ustanovení.
Úkony soudu.
§ 54.
(1)
Úkony soudu koná zpravidla senát.
(2)
Úkony dožádaného soudu koná jediný soudce; tento soudce má práva a povinnosti předsedy senátu.
§ 55.
Jednotlivé úkony soudu, u nichž to zákon připouští, koná mimo hlavní a odvolací líčení a veřejné a neveřejné zasedání předseda senátu. Provedení jednotlivých úkonů může svěřit soudci, který je členem senátu; tento soudce má v takovém případě práva a povinnosti předsedy senátu.
§ 56.
(1)
Na výslech a vazbu obviněného, na výslech svědka a znalce, na ohledání, domovní a osobní prohlídku, vydání a odnětí věci a na otevření zásilek se v řízení před soudem přiměřeně užije ustanovení o přípravném řízení; o vazbě obviněného rozhoduje vždy senát.
(2)
Stížnost prokurátora proti rozhodnutí soudu o vazbě má odkladný účinek; byl-li však prokurátor při vyhlášení takového rozhodnutí přítomen, má jeho stížnost odkladný účinek jen tehdy, byla-li podána ihned po vyhlášení rozhodnutí.
(3)
Dojde-li k zatčení nebo zadržení obviněného až v řízení před soudem, odevzdá orgán povolaný k vyhledávání (§ 76) obviněného přímo soudu.
§ 57.
Úkony prokurátora mimo přípravné řízení.
Na úkony, které prokurátor koná mimo přípravné řízení, se přiměřeně užije ustanovení o přípravném řízení.
§ 58.
Tlumočník.
(1)
Je-li třeba přetlumočit obsah výpovědi nebo písemnosti, přibere se k tomu tlumočník.
(2)
Jako tlumočník nesmí být přibrán, kdo by byl ve věci vyloučen (§ 39).
(3)
Tlumočník se v předvolání upozorní na následky nedostavení (§§ 73 a 75) a na povinnost bez odkladu oznámit skutečnosti, pro které by byl ve věci vyloučen nebo které mu jinak brání být ve věci činný jako tlumočník.
(4)
Tlumočník musí být poučen o tom, že je povinen podle svých znalostí přesně přetlumočit obsah výpovědi nebo písemnosti a zachovávat mlčenlivost o tom, co se jako tlumočník dověděl; dále musí být poučen o významu své funkce s hlediska obecného zájmu a o trestních následcích křivé výpovědi.
§ 59.
Účast při výslechu.
(1)
Výslechu konaného mimo hlavní a odvolací líčení a veřejné zasedání se mohou kromě vyslýchajícího, zapisovatele a vyslýchaného zúčastnit jiné osoby, jen pokud to zákon připouští.
(2)
Výslech osoby mladší než osmnáct let nebo osoby, jejíž vyjadřovací schopnost je omezena, lze provést za pomoci jiné osoby, lze-li očekávat, že se tím výslech usnadní.
§ 60.
Protokol.
(1)
O jednání sepíše zapisovatel protokol, který musí obsahovat:
a)
označení prokurátora nebo soudu,
b)
místo, čas a předmět jednání,
c)
jména a příjmení úředních osob, které se jednání zúčastnily,
d)
vylíčení průběhu jednání, zejména podané návrhy, podstatný obsah rozhodnutí a udělená poučení, po případě vyjádření poučených osob.
(2)
Nemůže-li zapisovatel, který se jednání zúčastnil, sepsat protokol pro nastalou překážku, sepíše jej osoba řídící jednání.
(3)
Jako zapisovatel nesmí být přibrán, kdo by byl ve věci vyloučen (§ 39).
§ 61.
Podání.
(1)
Podání se posuzuje podle svého obsahu, i když je nesprávně označeno.
(2)
Podání lze učinit písemně, ústně do protokolu nebo telegraficky.
(3)
Ten, kdo podání učinil písemně nebo telegraficky, může být prokurátorem a v řízení před soudem předsedou senátu vyzván, aby ve lhůtě, která se mu určí, dodal potřebný počet stejnopisů. Nevyhoví-li této výzvě, budou stejnopisy pořízeny na jeho náklad; na to musí být ve výzvě upozorněn.
Lhůty.
§ 62.
(1)
Do lhůty určené podle dní se nezapočítává den, kterého se stala událost určující počátek lhůty.
(2)
Lhůty stanovené podle týdnů, měsíců nebo let se končí uplynutím onoho dne posledního týdne nebo měsíce, jenž svým jménem nebo číselným označením odpovídá dni, kterého se stala událost určující počátek lhůty. Chybí-li tento den v posledním měsíci lhůty, končí se lhůta uplynutím posledního dne tohoto měsíce.
(3)
Padne-li konec lhůty na den pracovního klidu, pokládá se za poslední den lhůty nejblíže příští pracovní den.
(4)
K zachování lhůty stačí, jestliže podání v ní bylo
a)
dáno na poštu a adresováno prokurátoru nebo soudu, u něhož má být podáno nebo který má ve věci rozhodnout,
b)
podáno u prokurátora nebo soudu, který ve věci má rozhodnout,
c)
učiněno příslušníkem ozbrojeného sboru v činné službě u představeného,
d)
učiněno u velitelství vězeňského ústavu, kde je obviněný uvězněn, nebo
e)
učiněno ústně do protokolu u kteréhokoli okresního prokurátora nebo okresního soudu.
§ 63.
(1)
Zmešká-li obviněný z omluvitelného důvodu lhůtu k podání opravného prostředku, povolí mu prokurátor nebo soud, který ve věci rozhodoval v první stolici, navrácení lhůty, jestliže o to obviněný požádá do tří dnů od pominutí překážky a v téže lhůtě podá též promeškaný opravný prostředek. Bylo-li povoleno navrácení lhůty, považuje se lhůta k podání opravného prostředku za zachovanou.
(2)
Proti rozhodnutí o žádosti za navrácení lhůty je přípustná stížnost, která má odkladný účinek.
Doručení.
§ 64.
(1)
Písemnosti určené pro obviněného, poškozeného nebo pro zúčastněnou osobu se doručují:
a)
nejsou-li svéprávní, jejich zákonnému zástupci,
b)
mají-li obhájce nebo zmocněnce, obhájci nebo zmocněnci, a to i když mají zákonného zástupce.
(2)
Předvolání se doručuje vždy jen osobě, která se předvolává.
(3)
Žaloba a stejnopis vyhotovení rozsudku vyhlášeného v nepřítomnosti obviněného se doručí vždy též obviněnému.
§ 65.
(1)
Do vlastních rukou adresáta se doručují:
a)
předvolání,
b)
žaloba, je-li adresátem obviněný,
c)
stejnopis vyhotovení rozhodnutí, může-li adresát proti němu podat opravný prostředek.
(2)
I tam, kde se doručuje do vlastních rukou, je zpravidla přípustné náhradní doručení. Náhradní doručení je však vyloučeno, doručuje-li se obviněnému:
a)
předvolání k hlavnímu líčení,
b)
žaloba,
c)
stejnopis vyhotovení rozsudku, proti němuž může podat odvolání.
§ 66.
Nahlížení do spisů.
(1)
Obviněný, poškozený a zúčastněná osoba a jejich obhájci a zmocněnci, a nejsou-li svéprávní, též jejich zákonní zástupci mají právo nahlížet do spisů, s výjimkou protokolu o hlasování, a dělat si výpisky a poznámky.
(2)
V přípravném řízení může prokurátor osobám uvedeným v odstavci 1 odepřít, aby nahlédly do spisu nebo jeho části, mohl-li by tím být zmařen účel trestního řízení; nesmí jim však být odepřeno nahlédnout do spisů o takových úkonech, při kterých mají právo být přítomny.
Náklady trestního řízení.
§ 67.
Náklady nutné k provedení trestního řízení hradí zálohově stát; nepočítají se k nim vlastní náklady obviněného, poškozeného a zúčastněné osoby.
§ 68.
(1)
Byl-li obviněný pravomocně odsouzen, je povinen nahradit
a)
náklady zálohované státem a
b)
poškozenému na jeho žádost jeho nutná vydání a ušlou odměnu za práci a vydání způsobená přibráním zmocněnce; není-li svéprávný, též nutná vydání a ušlou odměnu za práci jeho zákonného zástupce.
(2)
Bylo-li vedeno trestní řízení pro několik trestných činů nebo proti několika obviněným, je obviněný povinen nahradit jen ty náklady trestního řízení, které souvisí s trestným činem, jímž byl uznán vinným. Nelze-li náklady oddělit, stanoví soud, přihlížeje k stupni zavinění a k majetkovým poměrům obviněného, v jakém poměru je obviněný povinen náklady nahradit.
§ 69.
Byl-li obviněný pravomocně zproštěn, hradí stát náklady, které založil.
§ 70.
(1)
Náklady trestního řízení způsobené zpět vzatým nebo bezvýsledným opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu anebo bezvýsledným návrhem na obnovu trestního stíhání je povinen nahradit ten, kdo jej podal.
(2)
Náklady, které by podle odstavce 1 měl nahradit prokurátor nebo orgán veřejné péče o mládež, hradí stát.
§ 71.
(1)
Náklady souvisící s ochrannými opatřeními je povinna nahradit osoba, které bylo ochranné opatření pravomocně uloženo.
(2)
Za náklady na ochrannou výchovu mladistvého ručí osoby, které mají vůči němu vyživovací povinnost.
§ 72.
(1)
O povinnosti k náhradě nákladů podle §§ 68, 70 a 71 a o jejich výši rozhodne soud, který ve věci rozhodl v první stolici.
(2)
Proti rozhodnutí podle odstavce 1 je přípustná stížnost, která má odkladný účinek.
§ 73.
(1)
Osobě, která bez dostatečné omluvy neuposlechla příkazu, daného jí podle tohoto zákona, může být uloženo, aby nahradila náklady, které tím způsobila. O povinnosti k náhradě těchto nákladů a o jejich výši rozhodne prokurátor, a jde-li o příkaz soudu, soud.
(2)
Proti rozhodnutí podle odstavce 1 je přípustná stížnost, která má odkladný účinek.
§ 74.
Určení svědečného, znalečného a tlumočného.
(1)
Výši nutných vydání a ušlé odměny za práci svědka určí prokurátor nebo předseda senátu, který jej předvolal. Nárok svědka na náhradu nutných vydání a ušlé odměny za práci zaniká, neuplatní-li jej svědek nejpozději do tří dnů po svém výslechu, a jestliže k výslechu nedojde, do tří dnů potom, kdy mu to bylo sděleno.
(2)
Výši nutných vydání a odměny znalce a tlumočníka určí prokurátor a v řízení před soudem předseda senátu. Proti tomuto rozhodnutí je přípustná stížnost, která má odkladný účinek.
§ 75.
Pořádkový trest.
(1)
Kdo ruší řízení nebo se k prokurátoru nebo k soudu chová urážlivě anebo neuposlechne příkazu daného mu podle tohoto zákona, může být potrestán pokutou do pěti tisíc Kčs. Jde-li o příslušníka ozbrojeného sboru v činné službě, může se jeho potrestání přenechat jeho představenému podle kázeňského řádu. Jde-li o uvězněného, může se jeho potrestání přenechat velitelství vězeňského ústavu podle vězeňského řádu. Tato rozhodnutí činí prokurátor a v řízení před soudem předseda senátu.
(2)
Proti rozhodnutí podle odstavce 1 je přípustná stížnost, která má odkladný účinek.
(3)
Z důvodů hodných zvláštního zřetele může prokurátor nebo předseda senátu, který pokutu uložil, ji prominout nebo zmírnit.
(4)
Vydobytá pokuta připadá státu.
HLAVA DRUHÁ.
PŘÍPRAVNÉ ŘÍZENÍ.
Oddíl prvý.
Průběh přípravného řízení.
§ 76.
Vyhledávání.
(1)
Vyhledávání o trestných činech konají orgány národní bezpečnosti; za tím účelem mohou předvolat a vyslechnout každého, od koho se mohou nadít objasnění skutečností závažných pro zjištění trestného činu. Podle potřeby konají vyhledávání též v součinnosti s jinými veřejnými orgány.
(2)
Vyhledávání o trestných činech příslušníků ozbrojených sborů v činné službě může konat i jejich představený nebo jím pověřený orgán; přitom mají vůči příslušníkům ozbrojeného sboru v činné službě, k němuž sami náleží, stejná práva a stejné povinnosti jako orgány národní bezpečnosti. Nemůže-li představený včas zakročit, má tato jeho práva a tyto jeho povinnosti místní velitel nejbližší místu činu nebo pobytu obviněného.
Vyšetřování.
§ 77.
Doví-li se prokurátor o trestném činu, koná vyšetřování, pokud věc již není dostatečně vysvětlena.
§ 78.
Za vyšetřování učiní prokurátor vše, co je nutné k zabezpečení úspěšného provedení trestního řízení; za tím účelem především
a)
sbírá důkazy o skutečnostech důležitých pro rozhodnutí soudu, ať již svědčí v neprospěch obviněného či v jeho prospěch, zejména vyslýchá obviněného a svědky,
b)
pečuje o to, aby obviněný mohl být postaven před soud a aby nemařil trestní řízení, zejména rozhoduje o vazbě,
c)
zajišťuje výkon trestu a ochranných opatření, k nimž by mohlo dojít,
d)
zajišťuje uspokojení nároků poškozeného vzešlých z trestného činu.
§ 79.
Prokurátor může z důležitých důvodů nařídit osobám, které bude asi nutno vyslechnout jako obviněné nebo jako svědky, aby se téhož nebo i příštího dne nevzdalovaly z místa, které určí.
§ 80.
(1)
Je-li k objasnění skutečností závažných pro trestní řízení třeba odborné znalosti, přibere prokurátor znalce.
(2)
Mají-li být přímým pozorováním objasněny skutečnosti závažné pro trestní řízení, koná prokurátor ohledání.
§ 81.
(1)
Je-li důvodné podezření, že v bytě nebo v jiné místnosti je věc důležitá pro trestní řízení nebo že se tam skrývá obviněný, může prokurátor vykonat domovní prohlídku.
(2)
Je-li důvodné podezření, že někdo má u sebe věc důležitou pro trestní řízení, může prokurátor vykonat jeho osobní prohlídku.
§ 82.
Věc důležitou pro trestní řízení může prokurátor vzít do úschovy. Kdo má takovou věc u sebe, je povinen ji na vyzvání vydat prokurátoru. Nebude-li vyzvání k vydání věci vyhověno, může být věc odňata.
§ 83.
Je-li k objasnění skutečností závažných pro trestní řízení nutno zjistit obsah nedoručených telegramů, dopisů nebo jiných zásilek, které pravděpodobně pocházejí od obviněného nebo jsou pro něho určeny, nařídí prokurátor, aby mu je podnik provádějící jejich dopravu vydal; prokurátor to však může nařídit jen tehdy, jestliže tu je některý z důvodů vazby (§ 96).
§ 84.
(1)
Prokurátor koná vyšetřování zpravidla osobně; je oprávněn žádat od každého úřadu a veřejného orgánu vysvětlení a zprávy.
(2)
Prokurátor je oprávněn při vyšetřování nařídit orgánům povolaným k vyhledávání, aby vykonaly jednotlivé vyšetřovací úkony. Tyto orgány mají vykonat i další vyšetřovací úkony, jejichž nutnost vyplynula z úkonu, o nějž byly požádány.
Žaloba.
§ 85.
(1)
Je-li podezření z trestného činu proti obviněnému dostatečně odůvodněno, podá na něj prokurátor zpravidla žalobu, a to u soudu, u něhož je činný.
(2)
Vezme-li prokurátor před zahájením hlavního líčení žalobu zpět, vrací se věc do stavu vyšetřování.
§ 86.
Žaloba musí obsahovat:
a)
označení prokurátora a den sepsání žaloby,
b)
jméno a příjmení obviněného, den a místo jeho narození, jeho zaměstnání a bydliště,
c)
označení trestného činu s uvedením všech jeho zákonných znaků, místa, času a jiných okolností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným,
d)
označení důkazů, jejichž provedení při hlavním líčení se navrhuje,
e)
podstatné důvody podezření.
§ 87.
Návrh na ochranné opatření.
(1)
Je-li toho třeba, navrhne prokurátor soudu, u něhož je činný, aby nařídil ochranné léčení nebo ochrannou výchovu anebo vyslovil zabrání.
(2)
Návrh uvedený v odstavci 1 může prokurátor učinit též v žalobě.
§ 88.
Přerušení trestního stíhání.
(1)
Prokurátor přeruší trestní stíhání,
a)
nelze-li pro nepřítomnost obviněného věc náležitě objasnit,
b)
není-li obviněný pro duševní poruchu, která nastala až po spáchání trestného činu, schopen chápat smysl trestního řízení, nebo
c)
nemohl-li být pachatel zjištěn.
(2)
Před přerušením trestního stíhání učiní prokurátor vše, co je nutné k zabezpečení úspěšného provedení trestního řízení.
(3)
Pomine-li důvod přerušení, prokurátor v trestním stíhání pokračuje.
§ 89.
Zastavení trestního stíhání.
(1)
Prokurátor zastaví trestní stíhání,
a)
je-li nepochybné, že skutek obviněného není trestným činem,
b)
je-li nepochybné, že trestný čin nespáchal obviněný,
c)
není-li podezření z trestného činu dostatečně odůvodněno,
d)
je-li nepochybné, že trestnost činu zanikla,
e)
je-li nepochybné, že obviněný není trestně odpovědný,
f)
nelze-li obviněného stíhat, zejména proto, že president republiky nařídil, aby se v trestním řízení nepokračovalo, nebo
g)
jestliže obviněný zemřel.
(2)
Prokurátor může zastavit trestní stíhání,
a)
jde-li o čin, jehož nebezpečnost pro společnost je nepatrná,
b)
jestliže jde o trestný čin vojenský, který lze vyřídit kázeňsky, a prokurátor pokládá kázeňské vyřízení za dostačující,
c)
je-li trest, k němuž může stíhání vést, zcela bez významu vedle trestu, který pro jiný trestný čin byl obviněnému již uložen nebo ho podle očekávání postihne,
d)
byl-li obviněný pro týž skutek dostatečně potrestán národním výborem nebo kázeňsky anebo cizozemským soudem nebo úřadem, nebo
e)
je-li obviněný vydán do ciziny nebo vyhoštěn.
(3)
O zastavení trestního stíhání prokurátor podle možnosti vyrozumí obviněného a poškozeného.
(4)
Pomine-li důvod zastavení nebo objeví-li se dodatečně, že tu takový důvod není, prokurátor v trestním stíhání pokračuje.
§ 90.
Postoupení věci.
Shledá-li prokurátor, že není příslušný, postoupí věc příslušnému prokurátoru; je však povinen před postoupením věci učinit vše, co je k zabezpečení úspěšného provedení trestního řízení neodkladně nutné.
§ 91.
Žádost za milost.
(1)
Řízení o žádosti za milost před podáním žaloby koná prokurátor, který ve věci koná nebo by byl příslušný konat přípravné řízení.
(2)
Shledá-li prokurátor, že žádost za milost není důvodná, zamítne ji; jinak ji předloží se svým návrhem nadřízenému prokurátoru. Nezamítne-li žádost ani tento prokurátor, předloží ji se svým návrhem ministerstvu spravedlnosti.
(3)
Nařídí-li to president republiky nebo ministr spravedlnosti, nesmí být žádost zamítnuta, nýbrž musí být s návrhem předložena. Nařídí-li to v takovém případě president republiky nebo ministr spravedlnosti, trestní řízení se zatím nezahájí nebo se v zahájeném trestním řízení zatím nepokračuje.
Oddíl druhý.
Výslech a vazba obviněného.
§ 92.
Předvolání a předvedení.
Jestliže se obviněný, který byl řádně předvolán, nedostaví bez dostatečné omluvy, může být předveden; na to a na jiné následky nedostavení (§§ 73 a 75) musí být v předvolání upozorněn. Je-li to k úspěšnému provedení trestního řízení nutné, může být obviněný předveden i bez předchozího předvolání.
Výslech.
§ 93.
Na počátku výslechu označí prokurátor obviněnému trestný čin, ze kterého je obviněn. Vyzve ho, aby se k obvinění podrobně vyjádřil, zejména aby souvisle vylíčil skutečnosti, které jsou předmětem obvinění, aby uvedl okolnosti, které zeslabují nebo vyvracejí podezření vůči němu, a aby nabídl důkazy o nich. Zároveň obviněného upozorní na polehčující okolnost doznání.
§ 94.
(1)
Výslech se koná tak, aby podal pokud možno úplný a jasný obraz skutečností závažných pro trestní řízení. K výpovědi nebo k doznání nesmí být obviněný žádným způsobem donucován.
(2)
Má-li se výslechem zjistit totožnost nějaké osoby nebo věci, vyzve prokurátor obviněného, aby ji popsal; teprve pak mu má být osoba nebo věc ukázána.
(3)
Je-li třeba zjistit pravost rukopisu obviněného, může ho prokurátor vyzvat, aby napsal potřebný počet slov. K tomu však nesmí být obviněný žádným způsobem donucován.
(4)
Obviněný je povinen strpět úkony potřebné k zjištění jeho totožnosti.
§ 95.
(1)
Jestliže se výpověď obviněného odchyluje v podstatných bodech od výpovědi svědka nebo spoluobviněného a rozpor nelze vysvětlit jinak, může být obviněný postaven těmto osobám tváří v tvář.
(2)
Osoba oprávněná odepřít vypovídat jako svědek podle § 111 odst. 1 nesmí být proti své vůli postavena obviněnému tváří v tvář ani tehdy, když neodepřela vypovídat, ledaže by o to požádal sám obviněný.
§ 96.
Důvody vazby.
(1)
Je-li obviněný podezřelý z trestného činu, na který zákon stanoví trest smrti, trest odnětí svobody na doživotí nebo trest dočasného odnětí svobody, jehož dolní hranice činí nejméně deset let, musí být vzat do vazby.
(2)
Obviněný může být vzat do vazby též, jsou-li tu skutečnosti, které odůvodňují obavu,
a)
že uprchne, zejména proto, že nelze ihned zjistit jeho totožnost nebo bydliště, nebo pro vysoký trest, který ho podle očekávání postihne,
b)
že bude působit na svědky nebo spoluobviněné anebo že bude jinak mařit objasnění skutečností závažných pro trestní řízení, nebo
c)
že se znovu dopustí trestného činu, který spáchal, nebo že dokoná trestný čin, o který se pokusil, anebo že vykoná trestný čin, kterým vyhrožoval.
Zatčení.
§ 97.
(1)
Příkaz k zatčení vydá písemně předseda senátu na návrh prokurátora.
(2)
V příkaze k zatčení se označí trestný čin, z něhož je obviněný podezřelý, a důvod zatčení. Není-li pobyt obviněného znám, uvede se v příkaze k zatčení též popis obviněného.
(3)
Zatčení provede na základě příkazu k zatčení orgán povolaný k vyhledávání. Příkaz k zatčení budiž doručen obviněnému při zatčení, a není-li to možné, nejdéle do osmačtyřiceti hodin po něm.
(4)
Příkaz k zatčení předseda senátu odvolá, jakmile důvod k němu pomine.
§ 98.
Orgán povolaný k vyhledávání smí provést zatčení i bez příkazu předsedy senátu, byl-li obviněný přistižen při činu samém. Obviněný je přistižen při činu samém i tehdy, byl-li ihned po činu jako podezřelý pronásledován nebo postižen za okolností, které ukazují na jeho účast při činu, zejména s věcmi, kterými byl trestný čin spáchán nebo které z něho pocházejí.
§ 99.
Zadržení.
(1)
Jestliže je nebezpečí v prodlení a je tu některý z důvodů vazby, smí orgán povolaný k vyhledávání zadržet obviněného za účelem jeho odevzdání prokurátoru.
(2)
Osobu přistiženou při činu samém smí kdokoli zadržet, je-li toho nezbytně třeba k zjištění totožnosti, k zamezení útěku nebo k zabezpečení důkazů. Je však povinen odevzdat ji ihned nejbližšímu orgánu povolanému k vyhledávání, a není-li to možné, učinit mu o tom ihned oznámení.
§ 100.
Odevzdání obviněného prokurátoru.
(1)
Osoba zatčená podle § 97 musí být orgánem povolaným k vyhledávání ihned vyslechnuta a nejdéle do osmačtyřiceti hodin odevzdána prokurátoru.
(2)
Osoba zatčená podle § 98 nebo zadržená (§ 99) musí být orgánem povolaným k vyhledávání ihned vyslechnuta a
a)
nejdéle do osmačtyřiceti hodin propuštěna, nebo
b)
je-li tu některý z důvodů vazby, odevzdána prokurátoru.
(3)
Příslušník ozbrojeného sboru v činné službě může být v případech uvedených v odstavcích 1 a 2 odevzdán též představenému.
Rozhodnutí o vazbě.
§ 101.
(1)
O vazbě osoby odevzdané podle § 100 rozhodne prokurátor (představený) ihned, a to pokud možno po jejím výslechu. Shledá-li, že některý z důvodů vazby trvá, rozhodne, že se obviněný ve vazbě ponechá; jinak jej propustí na svobodu.
(2)
Mimo případ uvedený v odstavci 1 může prokurátor vzít obviněného do vazby, vyjde-li za jeho výslechu najevo, že tu je některý z důvodů vazby. Totéž může učinit představený, je-li obviněný příslušníkem ozbrojeného sboru v činné službě.
§ 102.
Nevezme-li prokurátor (představený) obviněného do vazby, ač je tu některý z důvodů vazby uvedených v § 96 odst. 2, nebo propustí-li v takovém případě obviněného z vazby, může mu uložit omezení stran místa pobytu nebo povinnost neprodleně prokurátoru oznámit změnu pobytu.
§ 103.
Přestože je tu některý z důvodů vazby uvedených v § 96 odst. 2, upustí prokurátor za branné pohotovosti státu od vazby obviněného, který byl povolán k vojenské činné službě, k zvláštní službě nebo k osobním úkonům pro potřeby branné moci, jde-li o podezření z trestného činu, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje pět let.
§ 104.
Pomine-li důvod vazby, propustí prokurátor (představený) obviněného ihned na svobodu.
§ 105.
Proti rozhodnutí prokurátora o vazbě je přípustná stížnost, která nemá odkladný účinek.
§ 106.
Vyžádání obviněného z ciziny.
Zdržuje-li se obviněný v cizině, požádá předseda senátu podle předpisů, vydaných o tom ministrem spravedlnosti, na návrh prokurátora o vydání obviněného, po případě o jeho prozatímní zatčení.
§ 107.
Urychlení řízení ve vazebních věcech.
Všechny orgány činné v trestním řízení jsou povinny působit k tomu, aby byla vazba pokud možno nejvíce zkrácena.
Oddíl třetí.
Výslech svědka.
§ 108.
Povinnost svědčit.
Každý je povinen na předvolání se dostavit a vypovídat jako svědek.
§ 109.
Předvolání a předvedení.
Jestliže se svědek, který byl řádně předvolán, nedostaví bez dostatečné omluvy, může být předveden. Na to a na jiné následky nedostavení (§§ 73 a 75) musí být v předvolání upozorněn.
§ 110.
Zákaz výslechu.
Veřejný činitel nesmí být vyslýchán jako svědek o tom, o čem se dověděl při výkonu své pravomoci a co je povinen zachovávat v tajnosti, ledaže by byl této povinnosti svým nadřízeným orgánem zproštěn.
§ 111.
Právo odepřít výpověď.
(1)
Odepřít vypovídat jako svědek je oprávněn příbuzný obviněného v pokolení přímém, jeho osvojitel, osvojenec, manžel a sourozenec; je-li obviněných více, má taková osoba právo odepřít vypovídat stran jiných obviněných jen tehdy, nelze-li odloučit výpověď, která se jich týká.
(2)
Svědek je též oprávněn odepřít vypovídat, pokud by
a)
porušil státem výslovně uloženou nebo uznanou povinnost mlčenlivosti, ledaže by byl této povinnosti zproštěn příslušným orgánem nebo tím, v jehož zájmu tuto povinnost má, nebo
b)
způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě, svému příbuznému v pokolení přímém, osvojiteli, osvojenci, manželu nebo sourozenci anebo jiným osobám v poměru rodinném nebo obdobném, jejichž újmu by právem pociťoval jako těžkou újmu vlastní.
(3)
Odepřít vypovídat jako svědek nemůže ten, kdo má povinnost podle § 165 odst. 2 tr. zák. oznámit trestný čin, jehož se svědecká výpověď má týkat.
(4)
Kdo odpírá vypovídat jako svědek, je povinen na vyzvání prokurátora uvést důvod, pro který tak činí.
§ 112.
Poučení svědka.
Před výslechem poučí prokurátor svědka o zákazu výslechu, o právu odepřít výpověď a o tom, že je povinen vypovědět úplnou pravdu a nic nezamlčovat. Dále ho poučí o významu svědecké výpovědi s hlediska obecného zájmu a o trestních následcích křivé výpovědi.
§ 113.
Výslech.
(1)
Prokurátor vyslechne svědka o jeho poměru k projednávané věci, k obviněnému, poškozenému a zúčastněné osobě a po případě též o jiných skutečnostech, významných pro zjištění jeho hodnověrnosti. Potom ho vyzve, aby souvisle vypovídal všechno, co a odkud o věci ví. Otázky, jimiž by se svědkovi předkládaly okolnosti, které se mají zjistit teprve z jeho výpovědi, nesmějí být svědkovi dávány.
(2)
Má-li se výslechem zjistit totožnost nějaké osoby nebo věci, vyzve prokurátor svědka, aby ji popsal; teprve pak mu má být osoba nebo věc ukázána.
(3)
Je-li třeba zjistit pravost rukopisu svědka, může ho prokurátor vyzvat, aby napsal potřebný počet slov.
(4)
Nesouhlasí-li výpovědi svědků v závažných bodech, lze svědky postavit tváří v tvář.
Oddíl čtvrtý.
Výslech znalce.
Přibrání znalce.
§ 114.
(1)
Je-li třeba znaleckého posudku, přibere prokurátor zpravidla dva znalce. Jednoho znalce stačí přibrat, jde-li o objasnění méně důležitých skutečností nebo je-li tu nebezpečí v prodlení.
(2)
Místo přibrání znalce lze se spokojit s lékařským potvrzením, nejsou-li pochybnosti o jeho správnosti.
§ 115.
(1)
Jako znalci se zpravidla přiberou osoby trvale ustanovené za znalce u soudu pro obor, o který jde (stálí přísežní znalci), a v oboru vojenského soudnictví příslušníci ozbrojených sborů v činné službě. Není-li jich nebo je-li nebezpečí v prodlení anebo vyžaduje-li případ zvláštní odborné znalosti, mohou být přibráni jiní znalci.
(2)
Jako znalec je povinen být činný jen ten, kdo je ustanoven jako stálý přísežný znalec pro obor, jehož znalosti je k objasnění skutečností závažných pro trestní řízení třeba, a ten, kdo takový obor provozuje jako své povolání.
§ 116.
(1)
Jako znalec nesmí být přibrán, kdo by byl ve věci vyloučen (§ 39).
(2)
K ohledání a pitvě mrtvoly nelze přibrat jako znalce toho lékaře, který ošetřoval zemřelého přímo před smrtí.
§ 117.
Znalec musí být v předvolání upozorněn na následky nedostavení (§§ 73 a 75) a na povinnost bez odkladu oznámit skutečnosti, pro které by byl ve věci vyloučen nebo které mu jinak brání být ve věci činný jako znalec.
§ 118.
Příprava posudku.
(1)
Znalci se na jeho žádost poskytnou potřebná vysvětlení. Se souhlasem prokurátora smí znalec nahlédnout do spisů a být přítomen při výslechu obviněného a svědků.
(2)
V složitějších případech může prokurátor znalci uložit, aby předložil posudek písemně.
(3)
Je-li k podání posudku třeba krevní zkoušky nebo jiného podobného úkonu, je obviněný povinen strpět, aby znalec-lékař na něm takový úkon vykonal, pokud není spojen s nebezpečím pro zdraví obviněného. O této povinnosti musí být obviněný poučen s upozorněním na následky nevyhovění (§§ 73 a 75).
§ 119.
Poučení znalce.
Před výslechem poučí prokurátor znalce o tom, že je povinen podat podle svých odborných znalostí nestranný posudek a zachovávat mlčenlivost o tom, co se jako znalec dověděl. Dále ho poučí o významu znaleckého posudku s hlediska obecného zájmu a o trestních následcích křivé výpovědi.
§ 120.
Výslech.
Prokurátor vyslechne znalce o okolnostech, pro které by nesměl být přibrán. Potom ho vyzve, aby podal posudek; předložil-li znalec posudek písemně, vyzve ho prokurátor, aby posudek ústně stvrdil.
§ 121.
Vady posudku.
Je-li odůvodněna pochybnost o správnosti posudku nebo je-li posudek nejasný nebo neúplný, vyžádá si prokurátor od toho, kdo posudek podal, vysvětlení, a kdyby to nevedlo k výsledku, přibere nové znalce.
§ 122.
Posudek úřadu.
Místo přibrání znalců může prokurátor požádat o znalecký posudek úřad anebo veřejný ústav nebo orgán; ty podají posudek písemně.
Oddíl pátý.
Ohledání.
§ 123.
Ohledání těla.
(1)
Ohledání těla jiné osoby než obviněného může být provedeno proti její vůli jen tehdy, jestliže je nezbytně třeba zjistit, zda jsou na jejím těle stopy nebo následky trestného činu.
(2)
Vznikne-li podezření, že smrt člověka byla způsobena trestným činem, musí být mrtvola ohledána; nestačí-li to pro účely trestního řízení, nařídí prokurátor pitvu. Pohřbít mrtvolu možno v takových případech jen se souhlasem prokurátora. O tom rozhodne prokurátor s největším urychlením.
Vyšetření duševního stavu.
§ 124.
(1)
Je-li třeba vyšetřit duševní stav obviněného, přiberou se k tomu vždy dva znalci, pokud možno psychiatři.
(2)
Nelze-li duševní stav vyšetřit jinak, může prokurátor nařídit, aby byl obviněný pozorován ve veřejném ústavě, který určí, nebo ve zvláštním pozorovacím oddělení vězeňského ústavu. V takovém případě musí obviněný mít obhájce (§ 45).
(3)
Proti rozhodnutí podle odstavce 2 je přípustná stížnost, která má odkladný účinek.
(4)
Pozorování nemá trvat déle než dva měsíce; do té doby je nutno podat posudek. Je-li třeba dalšího pozorování, může prokurátor na odůvodněný návrh znalců prodloužit tuto lhůtu na čas potřeby, nikoli však o více než o dva měsíce. Proti prodloužení pozorování je přípustná stížnost, která nemá odkladný účinek.
(5)
Zjistí-li znalci u obviněného okolnosti nasvědčující jeho nepříčetnosti, vysloví se zároveň o tom, zda jeho pobyt na svobodě není nebezpečný.
§ 125.
(1)
Jsou-li závažné pochybnosti, zda není u svědka, jehož výpověď je pro rozhodnutí zvláště důležitá, podstatně snížena schopnost správně vnímat nebo vypovídat, může prokurátor nařídit, aby byl vyšetřen duševní stav svědka.
(2)
K vyšetření duševního stavu svědka podle odstavce 1 se přiberou znalci, pokud možno psychiatři. Pozorování svědka podle § 124 odst. 2 není přípustné.
§ 126.
Protokol.
Protokol o ohledání musí poskytovat úplný a věrný obraz předmětu ohledání; mají se proto k němu podle potřeby přiložit fotografie, náčrty a jiné pomůcky.
Oddíl šestý.
Vydání a odnětí věci.
§ 127.
(1)
Ve vyzvání k vydání věci musí být ten, kdo ji má u sebe, upozorněn, že nevydá-li věc, bude mu odňata, a na jiné následky nevyhovění (§§ 73 a 75).
(2)
Nebude-li vyzvání k vydání věci vyhověno, může prokurátor nařídit, aby věc byla odňata. Je-li nebezpečí v prodlení, může prokurátor nařídit odnětí věci i bez předchozího vyzvání. K odnětí věci se přibere podle možnosti osoba, která není ve věci zúčastněna.
(3)
Proti rozhodnutí o odnětí věci je přípustná stížnost, která nemá odkladný účinek.
(4)
Orgán povolaný k vyhledávání může věc odejmout i bez příkazu prokurátora, je-li nebezpečí v prodlení, jakož i při výkonu domovní nebo osobní prohlídky.
(5)
Osobě, která věc vydala nebo jíž byla věc odňata, vydá orgán úkon provádějící písemné potvrzení o vydání nebo odnětí věci.
§ 128.
(1)
Jakmile není věci třeba k dalšímu řízení, vrátí se tomu, kdo ji vydal nebo komu byla odňata, pokud k ní neuplatňuje právo jiná osoba, nebo tomu, jehož právo k věci je nepochybné.
(2)
Je-li nebezpečí, že se věc vzatá do úschovy, která nebyla vrácena podle odstavce 1, zkazí, nebo vyžaduje-li úschova takové věci nepoměrný náklad, který není osoba uplatňující právo k věci ochotna hradit, věc se prodá a částka za ni stržená se uloží do soudního deposita.
§ 129.
(1)
Jestliže byla obviněným vydána nebo mu odňata věc, kterou pravděpodobně získal trestným činem a buď není známo, komu věc patří, nebo není znám pobyt poškozeného, vyhlásí se veřejně popis věci. Vyhlášení se učiní způsobem pro vypátrání poškozeného nejúčelnějším, a to spolu s vyzváním, aby se poškozený přihlásil do roka od vyhlášení.
(2)
Neuplatní-li kromě obviněného nikdo ve lhůtě uvedené v odstavci 1 právo k věci, vydá se věc nebo částka za ni stržená obviněnému na jeho žádost. Jestliže o to obviněný nežádá nebo jestliže mu věc zřejmě nepatří, rozhodne soud, že věc nebo částka za ni stržená připadá státu. Proti tomuto rozhodnutí je přípustná stížnost, která má odkladný účinek.
§ 130.
Protokol o vydání nebo odnětí věci musí obsahovat též popis vydané nebo odňaté věci.
Oddíl sedmý.
Domovní a osobní prohlídka.
§ 131.
Předchozí výslech.
Domovní a osobní prohlídku lze konat jen po předchozím výslechu toho, u koho nebo na kom se má vykonat, a to jen tehdy, jestliže se výslechem nedosáhne ani dobrovolného vydání hledané věci, ani odstranění jiných důvodů, které vedly k prohlídce. Tohoto výslechu není třeba, je-li nebezpečí v prodlení.
§ 132.
Příkaz k prohlídce.
(1)
Nevykoná-li prokurátor domovní nebo osobní prohlídku sám, vykoná ji na jeho příkaz orgán povolaný k vyhledávání. Příkaz k domovní prohlídce vydá prokurátor písemně. Písemný příkaz, který musí obsahovat odůvodnění, se doručí osobě, u níž se prohlídka koná, při prohlídce, a není-li to možné, nejdéle do osmačtyřiceti hodin po ní.
(2)
Orgán povolaný k vyhledávání může vykonat domovní nebo osobní prohlídku i bez příkazu prokurátora, je-li nebezpečí v prodlení anebo jde-li o osobu přistiženou při činu samém nebo o osobu, na kterou je vydán příkaz k zatčení.
§ 133.
Výkon.
(1)
Orgán vykonávající domovní prohlídku je povinen umožnit, aby se jí zúčastnila osoba,u níž se koná, nebo některý dospělý člen její domácnosti.
(2)
K výkonu domovní a osobní prohlídky se přibere podle možnosti osoba, která není ve věci zúčastněna.
(3)
Orgán vykonávající prohlídku se prokáže svým oprávněním.
(4)
Osobě, u které byla prohlídka vykonána, vydá orgán vykonávající prohlídku na její žádost ihned, a není-li to možné, nejdéle do osmačtyřiceti hodin po ní písemné potvrzení o důvodech prohlídky a o jejím výsledku, jakož i o věci při ní vydané nebo odňaté.
§ 134.
Protokol.
Protokol o prohlídce musí obsahovat též okolnosti uvedené v § 133 odst. 4.
Oddíl osmý.
Otevření zásilek.
§ 135.
(1)
Zásilku vydanou podle § 83 smí otevřít jen prokurátor. O otevření se sepíše protokol.
(2)
Otevřená zásilka se odevzdá adresátovi, a není-li jeho pobyt znám, některému z jeho rodinných příslušníků; jinak se zásilka vrátí odesilateli. Je-li však obava, že by odevzdání zásilky mělo škodlivý vliv na trestní řízení, uloží se u prokurátora, a je-li to vhodné, oznámí se adresátovi obsah dopisu nebo telegramu; není-li jeho pobyt znám, učiní se oznámení některému z jeho rodinných příslušníků.
(3)
Zásilka, kterou nebylo uznáno za nutné otevřít, odevzdá se ihned adresátovi, jinak se vrátí podniku, který ji vydal.
§ 136.
Je-li nebezpečí v prodlení, může orgán povolaný k vyhledávání za podmínek uvedených v § 83 nařídit zdržení zásilek; nedojde-li však podniku provádějícímu dopravu zásilek v takovém případě do tří dnů nařízení prokurátora, aby mu zásilky byly vydány, nesmí podnik dopravu zásilek dále zdržovat.
HLAVA TŘETÍ.
HLAVNÍ LÍČENÍ.
Oddíl prvý.
Příprava hlavního líčení.
§ 137.
Doručení žaloby.
Podá-li prokurátor u soudu žalobu, nařídí předseda senátu její doručení obviněnému s vyzváním, aby před hlavním líčením oznámil soudu důkazy, o jejichž provedení při hlavním líčení žádá. Žaloba musí být doručena nejpozději s předvoláním k hlavnímu líčení.
Zajištění úspěšného provedení hlavního líčení.
§ 138.
(1)
Předseda senátu zařídí vše, čeho je třeba k zajištění úspěšného provedení hlavního líčení, zejména provede důkazy, které by nemohly být provedeny při hlavním líčení.
(2)
Je-li obviněný ve vazbě, vyslechne ho předseda senátu o tom, zda chce učinit nějaké údaje nebo návrhy. Je-li to žádoucí, vyslechne obviněného, i když není ve vazbě.
§ 139.
Lze-li očekávat, že hlavní líčení bude trvat déle, zařídí předseda senátu, aby se ho zúčastnil jeden nebo více náhradních soudců; náhradní soudce nastoupí na místo člena senátu, jemuž něco zabránilo zúčastnit se celého hlavního líčení.
Nařízení hlavního líčení.
§ 140.
(1)
Den konání hlavního líčení stanoví předseda senátu tak, aby obviněnému zbývala od doručení předvolání a žaloby alespoň třídenní lhůta k přípravě.
(2)
Jestliže prokurátor rozšíří žalobu na nový skutek nebo ji jinak změní před zahájením hlavního líčení, nařídí předseda senátu její doručení obviněnému tak, aby mu zbývala od doručení změněné žaloby alespoň třídenní lhůta k přípravě; zároveň ho vyzve, aby před hlavním líčením oznámil soudu důkazy, o jejichž provedení při hlavním líčení žádá.
§ 141.
(1)
K hlavnímu líčení předvolá předseda senátu obviněného s upozorněním na možnost konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti; dále předvolá osoby, jejichž osobní účast při hlavním líčení je nutná.
(2)
O hlavním líčení vyrozumí předseda senátu zúčastněnou osobu a obhájce, a není-li obviněný svéprávný, též jeho zákonného zástupce.
(3)
O hlavním líčení před okresním soudem vyrozumí předseda senátu též poškozeného s upozorněním, že i když se nedostaví, rozhodne soud o jeho návrzích, které jsou obsaženy ve spise nebo které soudu dojdou, dříve než se odebere k závěrečné poradě.
§ 142.
Rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Vyjdou-li najevo před zahájením hlavního líčení skutečnosti odůvodňující přerušení nebo zastavení trestního stíhání anebo postoupení věci (§§ 165 až 169), učiní soud takové rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Oddíl druhý.
Průběh hlavního líčení.
Veřejnost hlavního líčení.
§ 143.
(1)
Hlavní líčení je veřejné.
(2)
Veřejnost smí být vyloučena pro celé hlavní líčení nebo pro jeho část, jen bylo-li by veřejným projednáním věci ohroženo státní, hospodářské nebo služební tajemství anebo klidný průběh jednání nebo mravnost. Usnesení o vyloučení veřejnosti se veřejně vyhlásí. Soud může však v takovém případě z důležitých důvodů dovolit jednotlivým osobám, aby byly přítomny.
(3)
I když byla veřejnost vyloučena, vyhlásí se rozsudek veřejně.
§ 144.
(1)
Byla-li veřejnost vyloučena, má obviněný právo zvolit si dva důvěrníky, kteří mohou být při hlavním líčení přítomni. Je-li obviněných více, má každý právo zvolit si dva důvěrníky. Dohromady však obvinění nemají právo zvolit si více než šest osob; jestliže jich bylo zvoleno více a obvinění se nedohodnou, náleží výběr ze zvolených osob soudu.
(2)
Byla-li veřejnost vyloučena pro ohrožení státního, hospodářského nebo služebního tajemství, může si obviněný zvolit za důvěrníky jen takové osoby, proti nimž nemají soud ani prokurátor námitky.
§ 145.
Přítomnost při hlavním líčení.
(1)
Hlavní líčení se koná za stálé přítomnosti všech členů senátu, prokurátora a zapisovatele.
(2)
Nekoná-li se řízení proti uprchlému, nelze konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného,
a)
který nebyl ještě vyslechnut o trestném činu, jenž je předmětem žaloby, a to ani orgánem povolaným k vyhledávání,
b)
kterému nebyly žaloba nebo předvolání k hlavnímu líčení náležitě doručeny, nebo
c)
který je obviněn z trestného činu, na který zákon stanoví trest smrti, trest odnětí svobody na doživotí nebo trest dočasného odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let.
§ 146.
Nutná obhajoba.
Obviněný musí mít při hlavním líčení obhájce (§ 45),
a)
koná-li se řízení o trestném činu, na který zákon stanoví trest smrti, trest odnětí svobody na doživotí nebo trest dočasného odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let, nebo
b)
uzná-li to soud za nutné, zejména má-li pochybnosti, zda je obviněný způsobilý hájit se sám.
§ 147.
Řízení hlavního líčení.
(1)
Předseda senátu řídí hlavní líčení a dbá o zachování pořádku při něm. Má právo zakázat z důvodů výchovných osobám nezletilým přítomnost v jednací síni.
(2)
Osoby, které ruší pořádek, může předseda senátu vykázat z jednací síně. Obviněný může být vykázán jen po předchozí výstraze, a to pouze na dobu nezbytně nutnou; když byl obviněnému vstup zase povolen, sdělí mu předseda senátu, je-li to vzhledem k chování obviněného možné, podstatný obsah jednání konaného za jeho nepřítomnosti, aby se mohl k němu vyjádřit.
(3)
Kdo se cítí zkrácen opatřením předsedy senátu, může žádat, aby rozhodl senát.
§ 148.
Zahájení hlavního líčení.
(1)
Předseda senátu zahájí hlavní líčení a otáže se obviněného, zda byla zachována lhůta k přípravě (§ 140).
(2)
Svědky a znalce vyzve předseda senátu, aby se odebrali do místnosti jim vykázané a bez jeho dovolení se nevzdalovali. Podle potřeby učiní opatření, aby se svědci mezi sebou nedomlouvali; znalcům může uložit aby zůstali v jednací síni.
(3)
Ustanovení odstavce 2 se užije také na poškozeného a zúčastněnou osobu, jsou-li předvoláni jako svědci; po jejich výslechu jim předseda senátu sdělí, o čem se jednalo v jejich nepřítomnosti.
§ 149.
Přednesení žaloby.
(1)
Po zahájení hlavního líčení přednese prokurátor žalobu.
(2)
Prokurátor může při hlavním líčení, dříve než se soud odebere k závěrečné poradě, rozšířit žalobu na nový skutek nebo ji jinak změnit.
Provádění důkazů.
§ 150.
Po přednesení žaloby se přistoupí k výslechu obviněného a k provádění dalších důkazů.
§ 151.
Prokurátor, jakož i obviněný, poškozený a zúčastněná osoba, jejich obhájci a zmocněnci, a nejsou-li svéprávní, též jejich zákonní zástupci, mohou dávat vyslýchaným osobám otázky; otázky, které nepřispívají k objasnění věci, předseda senátu nepřipustí.
§ 152.
Písemnosti, jejichž obsah je důležitý pro posouzení věci, zejména trestní oznámení a posudek úřadu anebo veřejného ústavu nebo orgánu, musí být při hlavním líčení přečteny.
§ 153.
Souhlasí-li prokurátor a obviněný, může být místo přečtení protokolů a jiných písemností sdělen podstatný obsah toho, co by se mělo číst.
§ 154.
(1)
Obviněný, který v hlavním líčení nebyl dosud vyslechnut, nesmí být přítomen při výslechu spoluobviněných; předseda senátu může nařídit, aby byl každý obviněný vyslýchán v nepřítomnosti spoluobviněných. V těchto případech sdělí předseda senátu obviněnému po jeho výslechu podstatný obsah jednání konaného za jeho nepřítomnosti, aby se mohl k němu vyjádřit.
(2)
Po provedení každého jednotlivého důkazu musí být obviněný vyzván, aby se k němu vyjádřil.
(3)
Obviněný může i při hlavním líčení jednat se svým obhájcem, nesmí se však s ním radit o odpovědi na danou otázku.
(4)
Vzdálí-li se obviněný bez souhlasu předsedy senátu od hlavního líčení, může být předveden.
§ 155.
Koná-li se hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného nebo odpírá-li obviněný vypovídat, přečte se protokol o jeho dřívější výpovědi a jeho návrhy obsažené ve spise.
§ 156.
(1)
Svědek, který v hlavním líčení nebyl dosud vyslechnut, nesmí být při provádění důkazů přítomen.
(2)
Je-li obava, že svědek nebude v přítomnosti obviněného mluvit pravdu, může předseda senátu nařídit, aby se obviněný za výslechu vzdálil z jednací síně. Po jeho návratu do jednací síně mu předseda senátu sdělí podstatný obsah jednání konaného za jeho nepřítomnosti, aby se mohl k němu v přítomnosti vyslechnutého svědka vyjádřit.
(3)
Svědkovi již vyslechnutému může předseda senátu nařídit, aby se po dobu, kterou určí, zdržoval v jednací síni nebo v místnosti mu vykázané.
(4)
Vzdálí-li se svědek bez souhlasu předsedy senátu od hlavního líčení, může být předveden.
§ 157.
(1)
Místo výslechu svědka při hlavním líčení smí se při něm přečíst protokol o výslechu svědka provedeném mimo hlavní líčení,
a)
souhlasí-li s tím prokurátor i obviněný,
b)
odpírá-li svědek bez oprávnění výpověď, nebo
c)
zemřel-li svědek, stal-li se duševně chorým, není-li jeho pobyt znám nebo kdyby jeho přítomnost pro stáří, nemoc nebo vzdálenost místa pobytu či z jiných příčin byla spojena s nepřiměřenými obtížemi nebo náklady.
(2)
Místo výslechu znalce při hlavním líčení smí se při něm přečíst protokol o výslechu znalce provedeném mimo hlavní líčení,
a)
souhlasí-li s tím prokurátor i obviněný, nebo
b)
kdyby přítomnost znalce byla spojena s nepřiměřenými obtížemi nebo náklady.
§ 158.
Závěrečné řeči.
(1)
Po provedení důkazů vyzve předseda senátu poškozeného a zúčastněnou osobu, aby učinili návrhy. Nejsou-li poškozený nebo zúčastněná osoba přítomni ani zastoupeni, přečtou se jejich návrhy ze spisů.
(2)
Potom udělí předseda senátu slovo k závěrečným řečem, a to nejprve prokurátoru a po něm obhájci a obviněnému, a není-li obviněný svéprávný, též jeho zákonnému zástupci. Je-li obviněných několik, určí předseda senátu pořadí jejich řečí. Ujme-li se prokurátor znovu slova, přísluší poslední slovo obhájci, obviněnému a zákonnému zástupci.
(3)
Prokurátor ve své závěrečné řeči zhodnotí výsledky hlavního líčení, zejména nebezpečnost trestného činu pro společnost a možnost nápravy obviněného; určitou výměru trestu nesmí však prokurátor navrhnout.
§ 159.
Skončení hlavního líčení.
(1)
Po závěrečných řečech se soud odebere k závěrečné poradě.
(2)
Rozhodnutí soudu s podstatnými důvody vyhlásí předseda senátu.
Oddíl třetí.
Rozhodnutí v hlavním líčení.
§ 160.
Podklad pro rozhodnutí.
(1)
Soud může rozhodnout jen o skutku, který je předmětem žaloby, není však vázán právním posouzením skutku v žalobě.
(2)
Soud může při rozhodování v hlavním líčení přihlížet jen k těm důkazům, které byly provedeny při hlavním líčení.
Rozsudek.
§ 161.
O tom, zda se obviněný uznává vinným či zda se žaloby zprošťuje, rozhodne soud rozsudkem.
§ 162.
Soud obviněného zprostí žaloby,
a)
není-li skutek, který je předmětem žaloby, trestným činem,
b)
je-li prokázáno, že trestný čin nespáchal obviněný,
c)
není-li prokázáno, že trestný čin spáchal obviněný,
d)
zanikla-li trestnost činu, nebo
e)
není-li obviněný trestně odpovědný.
§ 163.
Je-li tu důvod pro ochranné opatření, může je soud nařídit v hlavním líčení i bez návrhu prokurátora.
§ 164.
(1)
Jestliže soud uzná obviněného vinným, rozhodne o nárocích poškozeného vzešlých z trestného činu, a to jen tehdy, jestliže o to poškozený žádal, dříve než se soud odebral k závěrečné poradě, a o nároku nebylo již rozhodnuto v řízení ve věcech občanskoprávních.
(2)
Nelze-li přesný rozsah nároků určit bez značných průtahů, přizná je soud do výše, do které byly prokázány nebo kterou pokládá za přiměřenou, a co do zbývající části uplatňovaných nároků odkáže poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních.
(3)
Soud odkáže poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních i tehdy, nelze-li bez značných průtahů stanovit ani přiměřenou výši nároků.
§ 165.
Přerušení trestního stíhání.
(1)
Soud přeruší trestní stíhání,
a)
jestliže obviněného nelze postavit před soud a nekoná se řízení proti uprchlému, nebo
b)
není-li obviněný pro duševní poruchu, která nastala až po spáchání trestného činu, schopen chápat smysl trestního řízení.
(2)
Pomine-li důvod přerušení, soud v trestním stíhání pokračuje.
(3)
Proti rozhodnutí, jímž soud přerušil trestní stíhání nebo jímž odmítl v trestním stíhání pokračovat, může prokurátor podat stížnost, která nemá odkladný účinek.
§ 166.
Zastavení trestního stíhání.
(1)
Soud zastaví trestní stíhání,
a)
vezme-li prokurátor po zahájení hlavního líčení žalobu zpět, dříve než se soud odebere k závěrečné poradě,
b)
nelze-li obviněného stíhat, zejména proto, že president republiky nařídil, aby se v trestním řízení nepokračovalo, nebo
c)
jestliže obviněný zemřel.
(2)
O zastavení trestního stíhání předseda senátu podle možnosti vyrozumí obviněného a poškozeného.
Postoupení věci.
§ 167.
(1)
Okresní soud postoupí věc státnímu prokurátoru,
a)
vyjde-li najevo, že jde o některý z trestných činů uvedených v § 13 odst. 1, nebo
b)
navrhne-li to, dříve než byl vyhlášen rozsudek, státní prokurátor s odůvodněním, že jde o některý z trestných činů uvedených v § 13.
(2)
Převezme-li státní prokurátor stíhání, vrací se věc do stavu vyšetřování; navrhne-li to však státní prokurátor, koná státní soud hlavní líčení, a to na podkladě původní žaloby.
(3)
Vrátí-li státní prokurátor věc postoupenou podle odstavce 1, okresní soud v řízení pokračuje.
§ 168.
(1)
Jestliže po podání žaloby před státním soudem důvod společného řízení zanikne zastavením trestního stíhání nebo vyloučením některé věci, může státní soud postoupit zbývající nebo vyloučenou věc příslušnému okresnímu prokurátoru.
(2)
Věc postoupená podle odstavce 1 se vrací do stavu vyšetřování.
§ 169.
(1)
Vyjde-li najevo, že obviněný podléhá pro trestný čin, pro který byla podána žaloba, vojenské soudní pravomoci, postoupí okresní soud věc nižšímu vojenskému prokurátoru.
(2)
Vyjde-li najevo, že obviněný pro trestný čin, pro který byla podána žaloba, vojenské soudní pravomoci nepodléhá, postoupí nižší vojenský soud věc okresnímu prokurátoru.
(3)
Věc postoupená podle odstavce 1 nebo 2 se vrací do stavu vyšetřování; navrhne-li to však prokurátor, jemuž věc byla postoupena, koná soud hlavní líčení, a to na podkladě původní žaloby.
Odročení hlavního líčení.
§ 170.
(1)
Soud odročí zahájené hlavní líčení,
a)
shledá-li, že skutek, který je předmětem žaloby, patří k rozhodování senátu o větším počtu členů nebo senátu v jiném složení,
b)
nemá-li obviněný obhájce, ač jej musí mít (§ 146),
c)
žádá-li o to obviněný před přednesením žaloby vzhledem k tomu, že lhůta k přípravě (§ 140) byla zkrácena, nebo
d)
žádá-li o to obviněný vzhledem k tomu, že prokurátor po zahájení hlavního líčení rozšířil žalobu na skutek, který nebyl spáchán za hlavního líčení; v tomto případě nelze bez souhlasu obviněného odročit hlavní líčení na dobu kratší než tři dni.
(2)
Soud odročí zahájené hlavní líčení také z jiných důležitých důvodů, zejména tehdy,
a)
nedostaví-li se osoba, jejíž osobní účast je při hlavním líčení nutná a jejíž přítomnost nelze ihned zajistit, nebo
b)
objeví-li se za hlavního líčení potřeba provést důkazy, které nelze ihned provést.
§ 171.
Při pokračování v odročeném hlavním líčení přednese předseda senátu podstatný obsah dosavadního jednání. Je-li toho třeba, zejména proto, že od odročení hlavního líčení uplynula delší doba nebo že se změnilo sestavení senátu, koná se hlavní líčení znovu.
HLAVA ČTVRTÁ.
ODVOLÁNÍ A ODVOLACÍ LÍČENÍ.
§ 172.
Přípustnost a účinek.
(1)
Opravným prostředkem proti rozsudku je odvolání.
(2)
Odvoláním lze odporovat rozsudku státního nebo okresního soudu.
(3)
Odvolání má odkladný účinek.
Oprávněné osoby.
§ 173.
(1)
Odsuzujícímu rozsudku může odvoláním odporovat:
a)
prokurátor pro nesprávnost kteréhokoli z výroků,
b)
obviněný pro nesprávnost kteréhokoli z výroků, který se ho přímo dotýká,
c)
poškozený pro nesprávnost výroku o jeho nárocích vzešlých z trestného činu,
d)
zúčastněná osoba pro nesprávnost výroku, který se jí přímo dotýká.
(2)
Zprošťujícímu rozsudku může odvoláním odporovat:
a)
prokurátor pro nesprávnost kteréhokoli z výroků,
b)
obviněný pro nesprávnost kteréhokoli z výroků a pro nesprávnost zjištění do odůvodnění rozsudku pojatého, které se ho přímo dotýkají,
c)
zúčastněná osoba pro nesprávnost výroku o zabrání.
§ 174.
Ve prospěch obviněného mohou podat odvolání též jeho příbuzný v pokolení přímém, osvojitel, osvojenec a manžel. Lhůta k podání odvolání jim počíná týmž dnem jako obviněnému.
§ 175.
Lhůta.
(1)
Odvolání se podává u soudu, proti jehož rozsudku směřuje, do tří dnů od oznámení rozsudku (§ 29); požádá-li však prokurátor nebo obviněný do tří dnů od vyhlášení rozsudku, jemuž byl přítomen, o doručení stejnopisu vyhotovení rozsudku, může podat odvolání do tří dnů od jeho doručení.
(2)
Má-li se stejnopis vyhotovení rozsudku doručit kromě obhájci nebo zákonnému zástupci i obviněnému proto, že obviněný nebyl při vyhlášení rozsudku přítomen, počíná lhůta od toho doručení, které bylo provedeno později.
§ 176.
Vzdání se a zpětvzetí odvolání.
(1)
Oprávněná osoba se může odvolání výslovně vzdát nebo podané odvolání vzít zpět.
(2)
Odvolání lze vzít zpět jen do doby, než se odvolací soud odebere k závěrečné poradě. Odvolání podané prokurátorem může vzít zpět i nadřízený prokurátor.
(3)
Odvolání, které podala ve prospěch obviněného jiná oprávněná osoba, může být vzato zpět jen s jeho výslovným souhlasem.
§ 177.
Řízení u soudu první stolice.
(1)
Předseda senátu zařídí, aby prokurátoru a osobám, které by mohly být rozhodnutím odvolacího soudu přímo dotčeny, byly doručeny stejnopisy podaného odvolání a stejnopisy podání, jimiž odvolatel odvolání odůvodnil; stejnopisy vyjádření prokurátora a osob, jimž byly stejnopisy odvolání doručeny, se doručí odvolateli.
(2)
Jestliže lhůta k podání odvolání uplynula již všem oprávněným osobám, předloží předseda senátu věc odvolacímu soudu.
§ 178.
Odvolací soud.
O odvolání proti rozsudku státního soudu rozhoduje nejvyšší soud. O odvolání proti rozsudku okresního soudu rozhoduje nadřízený krajský soud.
Rozhodnutí odvolacího soudu v neveřejném zasedání.
§ 179.
(1)
Soud zamítne odvolání, bylo-li podáno opožděně nebo osobou neoprávněnou anebo osobou, která se ho výslovně vzdala nebo je vzala zpět.
(2)
Jako opožděné nemůže být zamítnuto odvolání, které oprávněná osoba podala později jen proto, že se řídila nesprávným poučením.
§ 180.
(1)
Soud přeruší trestní stíhání, není-li obviněný pro duševní poruchu, která nastala až po spáchání trestného činu, schopen chápat smysl trestního řízení.
(2)
Pomine-li důvod přerušení, soud v trestním stíhání pokračuje.
§ 181.
(1)
Soud zastaví trestní stíhání,
a)
nelze-li obviněného stíhat, zejména proto, že president republiky nařídil, aby se v trestním řízení nepokračovalo, nebo
b)
jestliže obviněný zemřel.
(2)
O zastavení trestního stíhání předseda senátu podle možnosti vyrozumí obviněného a poškozeného.
§ 182.
Soud zruší napadený rozsudek a postoupí věc příslušnému prokurátoru, opominul-li tak učinit soud první stolice (§§ 167 nebo 169).
§ 183.
Soud zruší napadený rozsudek, jsou-li skutková zjištění soudu první stolice tak nedostatečná, že je nutno hlavní líčení opakovat, a nařídí mu, aby věc v hlavním líčení znovu projednal a rozhodl; při novém rozhodování je soud první stolice vázán právním názorem, který ve věci vyslovil odvolací soud. Jestliže je nesprávná jen část napadeného rozsudku a lze ji oddělit od ostatních, může odvolací soud zrušit i jen tuto část.
§ 184.
Soud může v neveřejném zasedání rozhodnout též
a)
o odvolání obviněného proti zprošťujícímu rozsudku,
b)
o odvolání směřujícím jen proti výroku o nárocích poškozeného vzešlých z trestného činu a
c)
o odvolání směřujícím jen proti výroku, který se přímo dotýká zúčastněné osoby.
§ 185.
Obecná ustanovení o odvolacím líčení.
(1)
Nebylo-li odvolání zcela vyřízeno již v neveřejném zasedání, rozhodne o něm soud v odvolacím líčení.
(2)
Na přítomnost a nutnou obhajobu při odvolacím líčení a na veřejnost, řízení a zahájení odvolacího líčení se užije přiměřeně ustanovení §§ 143 až 148.
Příprava odvolacího líčení.
§ 186.
(1)
Předseda senátu zařídí vše, čeho je třeba k zajištění úspěšného provedení odvolacího líčení, zejména provede důkazy, které by při odvolacím líčení nemohly být provedeny.
(2)
Neučinil-li tak již soud první stolice, zařídí předseda senátu, aby byly doručeny stejnopisy podání uvedených v § 177 odst. 1.
§ 187.
Lze-li očekávat, že odvolací líčení bude trvat déle, zařídí předseda senátu, aby se ho zúčastnil jeden nebo více náhradních soudců; náhradní soudce nastoupí na místo člena senátu, jemuž něco zabránilo zúčastnit se celého odvolacího líčení.
§ 188.
Den konání odvolacího líčení stanoví předseda senátu tak, aby obviněnému zbývala od doručení předvolání alespoň třídenní lhůta k přípravě.
§ 189.
(1)
K odvolacímu líčení předvolá předseda senátu obviněného s upozorněním na možnost konání odvolacího líčení v jeho nepřítomnosti a na to, že nebude-li odvolacímu líčení přítomen, bude se předpokládat, že s přečtením protokolů souhlasí (§ 157); dále předvolá osoby, jejichž osobní účast při odvolacím líčení je nutná.
(2)
O odvolacím líčení vyrozumí předseda senátu poškozeného, zúčastněnou osobu a obhájce, a není-li obviněný svéprávný, též jeho zákonného zástupce.
§ 190.
Přednesení návrhů.
Po zahájení odvolacího líčení přednese člen senátu napadený rozsudek a podá zprávu o stavu věci. Potom přednese odvolatel odvolání a odůvodní je; prokurátor a osoby, které rozhodnutím odvolacího soudu mohou být přímo dotčeny, přednesou své vyjádření. Nejsou-li tyto osoby přítomny nebo žádají-li o to, přednese obsah jejich podání člen senátu.
§ 191.
Provádění důkazů.
Po přednesení návrhů se provádějí důkazy. Na provádění důkazů se užije ustanovení §§ 151 až 157. Není-li obviněný přítomen, ač byl řádně předvolán, má se za to, že s přečtením protokolů souhlasí (§ 157).
§ 192.
Závěrečné řeči.
Po provedení důkazů udělí předseda senátu slovo k závěrečným řečem. Obhájci a obviněnému, a není-li obviněný svéprávný, též jeho zákonnému zástupci přísluší vždy poslední slovo.
§ 193.
Skončení odvolacího líčení.
(1)
Po závěrečných řečech se soud odebere k závěrečné poradě.
(2)
Rozhodnutí soudu s podstatnými důvody vyhlásí předseda senátu.
Rozhodnutí v odvolacím líčení.
§ 194.
Při rozhodování v odvolacím líčení přezkoumá soud správnost všech výroků rozsudku, proti nimž může odvolatel podat odvolání; přitom pečuje o odstranění těch vad řízení, které mohly způsobit nesprávnost těchto výroků.
§ 195.
(1)
Soud může při rozhodování v odvolacím líčení přihlížet jen k těm důkazům, které byly provedeny při odvolacím líčení.
(2)
Soud se může odchýlit od skutkového zjištění soudu první stolice jen tehdy, jestliže v tom směru v odvolacím líčení
a)
znovu provedl důkazy provedené v hlavním líčení, nebo
b)
provedl důkazy, které nebyly provedeny v hlavním líčení.
§ 196.
(1)
V neprospěch obviněného může soud změnit rozsudek jen na základě odvolání podaného prokurátorem v neprospěch obviněného; ve výroku o nárocích poškozeného vzešlých z trestného činu může však soud změnit rozsudek v neprospěch obviněného též na základě odvolání podaného poškozeným.
(2)
Jestliže soud změní rozsudek ve prospěch obviněného z důvodu, který prospívá také spoluobviněnému, změní rozsudek vždy také ve prospěch tohoto spoluobviněného.
§ 197.
Soud v odvolacím líčení
a)
učiní některé z rozhodnutí uvedených v §§ 179 až 183, měl-li tak učinit již v neveřejném zasedání nebo vyjdou-li teprve v odvolacím líčení najevo skutečnosti odůvodňující některé z těchto rozhodnutí,
b)
zamítne odvolání proto, že není důvodné, nebo
c)
rozhodne sám ve věci rozsudkem (§§ 161 až 164), při čemž zruší napadený rozsudek; jestliže je nesprávná jen část tohoto rozsudku a lze ji oddělit od ostatních, může odvolací soud zrušit i jen tuto část.
Odročení odvolacího líčení.
§ 198.
(1)
Soud odročí zahájené odvolací líčení,
a)
žádá-li o to obviněný před přednesením rozsudku, proti němuž odvolání směřuje, vzhledem k tomu, že lhůta k přípravě (§ 188) byla zkrácena,
b)
nemá-li obviněný obhájce, ač jej musí mít (§ 146 a § 185 odst. 2), nebo
c)
nedostaví-li se k němu obviněný, kterému nebylo náležitě doručeno předvolání k odvolacímu líčení; z tohoto důvodu nelze však odročit odvolací líčení, koná-li se řízení proti uprchlému.
(2)
Soud odročí zahájené odvolací líčení také z jiných důležitých důvodů, zejména tehdy,
a)
nedostaví-li se osoba, jejíž osobní účast při odvolacím líčení je nutná a jejíž přítomnost nelze ihned zajistit, nebo
b)
objeví-li se za odvolacího líčení potřeba provést důkazy, které nelze ihned provést.
§ 199.
Při pokračování v odročeném odvolacím líčení přednese předseda senátu podstatný obsah dosavadního jednání. Je-li toho třeba, zejména proto, že od odročení odvolacího líčení uplynula delší doba nebo že se změnilo sestavení senátu, koná se odvolací líčení znovu.
HLAVA PÁTÁ.
VEŘEJNÉ A NEVEŘEJNÉ ZASEDÁNÍ.
Oddíl prvý.
Předmět řízení.
§ 200.
Ochranné léčení.
(1)
O nařízení ochranného léčení může soud na návrh prokurátora rozhodnout též mimo hlavní a odvolací líčení, a to ve veřejném zasedání. V takovém případě musí obviněný mít obhájce (§ 45).
(2)
O upuštění od ochranného léčení rozhodne soud na návrh prokurátora ve veřejném zasedání. Návrh na upuštění od ochranného léčení po výkonu trestu odnětí svobody učiní prokurátor, v jehož obvodu se vykonává trest.
(3)
O propuštění z ochranného léčení rozhodne na návrh prokurátora, léčebného ústavu nebo zákonného zástupce ve veřejném zasedání soud, v jehož obvodu se vykonává ochranné léčení.
(4)
Proti rozhodnutím podle odstavců 1 až 3 je přípustná stížnost, která má odkladný účinek.
§ 201.
Zabrání.
(1)
O zabrání může soud na návrh prokurátora rozhodnout též mimo hlavní a odvolací líčení, a to ve veřejném zasedání. Před rozhodnutím musí být zúčastněná osoba pokud možno slyšena.
(2)
Proti rozhodnutí o zabrání je přípustná stížnost, která má odkladný účinek.
§ 202.
Podmíněné odsouzení.
(1)
O tom, zda se má vykonat trest, jehož výkon byl podmíněně odložen, a o tom, zda se podmíněně odsouzený osvědčil, rozhodne na návrh prokurátora soud, který rozhodl v první stolici, a to ve veřejném zasedání. Proti těmto rozhodnutím je přípustná stížnost, která má odkladný účinek.
(2)
Rozhodnutí, že se podmíněně odsouzený osvědčil, může soud učinit se souhlasem prokurátora též v neveřejném zasedání.
§ 203.
Nápravné opatření.
O přeměně nápravného opatření nebo jeho zbytku v trest odnětí svobody rozhodne na návrh prokurátora soud, který rozhodl v první stolici, a to ve veřejném zasedání. Proti tomuto rozhodnutí je přípustná stížnost, která má odkladný účinek.
§ 204.
Změna výměry trestu.
(1)
Byl-li amnestií zcela nebo zčásti prominut trest za některý z trestných činů, pro které byl obviněnému pravomocně uložen úhrnný nebo dodatkový trest, který dosud nebyl zcela vykonán, stanoví se přiměřený trest za zbývající trestný čin.
(2)
Je-li obviněný vydán nebo vyžádán z ciziny jen pro některý z trestných činů, za které mu byl uložen úhrnný nebo dodatkový trest, stanoví se za tento trestný čin přiměřený trest.
(3)
Rozhodnutí podle odstavců 1 a 2 činí na návrh prokurátora soud, který v první stolici rozhodoval o úhrnném nebo dodatkovém trestu, a to ve veřejném zasedání. Proti těmto rozhodnutím je přípustná stížnost, která nemá odkladný účinek.
§ 205.
Žádost za milost.
(1)
Řízení o žádosti za milost koná soud, který ve věci koná hlavní líčení nebo který rozhodl v první stolici.
(2)
Týká-li se žádost za milost jen zahlazení odsouzení, koná řízení soud, který by rozhodoval o zahlazení odsouzení (§ 206); tohoto ustanovení se neužije, jde-li o odsouzení vojenským soudem.
(3)
Shledá-li soud, že žádost za milost není důvodná, zamítne ji; jinak ji předloží se svým návrhem nadřízenému soudu. Nezamítne-li žádost ani tento soud, předloží ji se svým návrhem ministerstvu spravedlnosti. Tato rozhodnutí činí soud v neveřejném zasedání.
(4)
Nařídí-li to president republiky nebo ministr spravedlnosti, nesmí být žádost zamítnuta, nýbrž musí být s návrhem předložena. Nařídí-li to v takovém případě president republiky nebo ministr spravedlnosti, výkon trestu se odloží nebo přeruší anebo se v zahájeném trestním řízení zatím nepokračuje.
§ 206.
Zahlazení odsouzení.
(1)
O zahlazení odsouzení rozhoduje soud na návrh prokurátora anebo na žádost odsouzeného, jeho příbuzného v pokolení přímém, osvojitele, osvojence nebo manžela, a to v neveřejném zasedání.
(2)
O zahlazení odsouzení příslušníka ozbrojeného sboru z povolání v činné službě rozhoduje nižší vojenský soud, v jehož obvodu odsouzený koná službu, a to i tehdy, nejde-li o odsouzení vojenským soudem. O zahlazení odsouzení jiných osob rozhoduje okresní soud, v jehož obvodu odsouzený v době podání návrhu nebo žádosti má nebo předtím naposledy měl bydliště, a to i tehdy, jde-li o odsouzení vojenským soudem.
(3)
Proti rozhodnutí o zahlazení je přípustná stížnost, která má odkladný účinek.
Oddíl druhý.
Veřejné zasedání.
§ 207.
Obecné ustanovení.
Na přítomnost při veřejném zasedání a na veřejnost, řízení a zahájení veřejného zasedání se užije přiměřeně ustanovení §§ 143 až 145, 147 a 148.
§ 208.
Příprava veřejného zasedání.
(1)
Předseda senátu zařídí vše, čeho je třeba k zajištění úspěšného provedení veřejného zasedání, zejména provede důkazy, které by nemohly být provedeny při veřejném zasedání.
(2)
K veřejnému zasedání předvolá předseda senátu osoby, jejichž osobní účast při veřejném zasedání je nutná.
(3)
O veřejném zasedání vyrozumí předseda senátu osobu, která může být přímo dotčena rozhodnutím, nebyla-li předvolána podle odstavce 2; byla-li tato osoba předvolána, vyrozumí předseda senátu o veřejném zasedání obhájce nebo zmocněnce, a není-li svéprávná, též jejího zákonného zástupce.
§ 209.
Přednesení návrhu.
Po zahájení veřejného zasedání přednese navrhovatel svůj návrh. Není-li navrhovatel přítomen, přečte se jeho návrh ze spisů.
§ 210.
Provádění důkazů.
Po přednesení návrhu se provádějí důkazy. Na provádění důkazů se užije přiměřeně ustanovení §§ 151 až 156.
§ 211.
Skončení veřejného zasedání.
(1)
Po provedení důkazů udělí předseda senátu slovo ke konečným návrhům.
(2)
Po konečných návrzích se soud odebere k závěrečné poradě. Soud může při rozhodování přihlížet jen k těm důkazům, které byly provedeny při veřejném zasedání.
(3)
Rozhodnutí soudu s podstatnými důvody vyhlásí předseda senátu.
§ 212.
Odročení veřejného zasedání.
(1)
Soud odročí zahájené veřejné zasedání z důležitých důvodů, zejména tehdy,
a)
nedostaví-li se osoba, jejíž osobní účast při veřejném zasedání je nutná a jejíž přítomnost nelze ihned zajistit, nebo
b)
objeví-li se za veřejného zasedání potřeba provést důkazy, které nelze ihned provést.
(2)
Při pokračování v odročeném veřejném zasedání přednese předseda senátu podstatný obsah dosavadního jednání. Je-li toho třeba, zejména proto, že od odročení veřejného zasedání uplynula delší doba nebo že se změnilo sestavení senátu, koná se veřejné zasedání znovu.
Oddíl třetí.
Neveřejné zasedání.
§ 213.
V neveřejném zasedání rozhoduje soud, jen kde to zákon připouští nebo kde není výslovně stanoveno, že se rozhoduje v hlavním nebo v odvolacím líčení nebo ve veřejném zasedání.
§ 214.
Před ustanovením neveřejného zasedání zařídí předseda senátu vše, čeho je třeba k zajištění úspěšného provedení neveřejného zasedání, zejména provede potřebné důkazy.
§ 215.
Prokurátor má právo se neveřejného zasedání zúčastnit; jiné osoby jsou z účasti vyloučeny.
HLAVA ŠESTÁ.
ZMĚNA PRAVOMOCNÉHO ROZHODNUTÍ.
Oddíl prvý.
Stížnost pro porušení zákona.
§ 216.
Generální prokurátor může u nejvyššího soudu podat stížnost pro porušení zákona proti pravomocnému rozhodnutí prokurátora nebo soudu, kterým byl porušen zákon. Stížnost pro porušení zákona proti rozhodnutí nejvyššího soudu je nepřípustná.
§ 217.
O stížnosti pro porušení zákona rozhoduje nejvyšší soud ve veřejném zasedání. Se souhlasem generálního prokurátora může být upuštěno od vyrozumění osob uvedených v § 208 odst. 3.
§ 218.
(1)
Shledá-li nejvyšší soud, že stížnost pro porušení zákona je důvodná, vysloví rozsudkem, že byl napadeným rozhodnutím porušen zákon, toto rozhodnutí zruší a zároveň
(2)
Jestliže je nezákonná jen část napadeného rozhodnutí a lze ji oddělit od ostatních, může nejvyšší soud zrušit i jen tuto část.
a)
rozhodne sám ve věci, nebo
b)
nařídí prokurátoru nebo soudu, o jehož rozhodnutí jde, anebo jinému prokurátoru nebo soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl; při novém rozhodování je prokurátor nebo soud vázán právním názorem, který ve věci vyslovil nejvyšší soud.
(3)
Nejvyšší soud se však v rozsudku omezí na zjištění, že byl napadeným rozhodnutím porušen zákon, jestliže zákon byl porušen ve prospěch obviněného a generální prokurátor podal stížnost pro porušení zákona až po uplynutí šesti měsíců od právní moci napadeného rozhodnutí.
§ 219.
Podal-li generální prokurátor stížnost pro porušení zákona proti rozhodnutí, kterým byl porušen zákon v neprospěch obviněného, může nařídit odložení nebo přerušení výkonu trestu.
Oddíl druhý.
Obnova.
§ 220.
Podmínky.
(1)
Skončilo-li trestní stíhání pravomocným rozsudkem nebo usnesením soudu o zastavení, lze v trestním stíhání pro týž skutek pokračovat nebo je znovu zahájit jen tehdy, bylo-li trestní stíhání obnoveno.
(2)
Trestní stíhání lze na návrh oprávněné osoby obnovit,
a)
vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo trestu, nebo
b)
vyjde-li najevo, že se prokurátor nebo soudce v původním řízení dopustil trestného porušení úřední povinnosti, které mohlo mít vliv na rozhodnutí.
(3)
Trestní stíhání lze v neprospěch obviněného obnovit jen tehdy, jestliže trestnost činu dosud nezanikla.