Nález Ústavního soudu České republiky č. 101/1994 Sb.

Návrh na zrušení ustanovení § 67 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, se zamítá.

Navrhovatel podal ústavní stížnost proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 11. 1993 sp. zn. 1 To 664/93 ve spojení s usnesením Okresního soudu v Chomutově ze dne 9. 10. 1993 sp. zn. Nt 2068/93 spolu s návrhem na zrušení ustanovení § 67 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, s odůvodněním, že dle tohoto ustanovení byl vzat do vazby, přičemž má za to, že ustanovení je v rozporu s čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), ve znění protokolů č. 3, 5 a 8 (č. 209/1992 Sb.), neboť Úmluva nepovažuje za důvod pro zbavení osobní svobody obavy, že obviněný bude působit na svědky nebo spoluobviněné nebo jinak mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání. V opačném případě by totiž tento důvod musela výslovně připustit. Dále uvedl, že jedním z předpokladů pro zbavení svobody dle Úmluvy je jeho účel, který je vázán na předvedení před příslušný soudní orgán a nikoliv na zabránění ovlivňování svědků.

Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost splňovala podmínky § 78 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., senát Ústavního soudu usnesením ze dne 25. 1. 1994 sp. zn. II ÚS 138/93 řízení o ústavní stížnosti přerušil a doručil návrh Parlamentu s výzvou, aby se jako účastník řízení do 30 dnů písemně vyjádřil (§ 69 zákona č. 182/1993 Sb.).

Poslanecká sněmovna Parlamentu ve svém vyjádření ze dne 1. 3. 1994 podepsaném jejím předsedou PhDr. Milanem Uhdem uvedla, že dle českého trestního řádu (dále jen "tr. ř.") je základní podmínkou vazby, aby dotčená osoba byla již obviněna (§ 68 tr. ř.), tedy aby šlo o osobu, u níž je „dostatečně odůvodněn závěr, že spáchala trestný čin“ (§ 163 odst. 1 tr. ř.). Důvody vazby uvedené v § 67 tr. ř. k tomu přistupují navíc a bez uvedené základní podmínky se nemohou uplatnit. Dále uvedla, že jinou konstrukci má čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy, kde je vazba odůvodněna již tehdy, je-li zde „důvodné podezření ze spáchání trestného činu“. Tato podmínka odpovídá § 68 tr. ř. ve spojení s § 163 odst. 1 tr. ř. Další dva důvody vazby jsou uvedeny alternativně a nikoliv kumulativně (ve vztahu k uvedené podmínce jako v našem tr. ř.). Poněvadž předpokladem koluzní vazby podle § 67 písm. b) tr. ř. je vždy důvodné podezření, že dotčená osoba spáchala trestný čin, je koluzní vazba podle našeho tr. ř. kryta již první z alternativ uvedených v čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy. Touto právní úvahou se také řídil Parlament, když projednával poslední novelu tr. ř. Novelou proto byly provedeny rozsáhlé úpravy, avšak vazba zůstala beze změny. Za tohoto stavu má Parlament za to, že ustanovení § 67 písm. b) tr. ř. je v souladu s Ústavou, naším právním řádem, jehož součástí jsou i mezinárodní smlouvy, jimiž jsme vázáni. Závěrem Poslanecká sněmovna uvedla, že je na Ústavním soudu, aby posoudil, zda je citované ustanovení tr. ř. v souladu s naším právním řádem, a vydal příslušné rozhodnutí.

Ústavní soud přezkoumal návrh navrhovatele, vyjádření Poslanecké sněmovny Parlamentu, jakož i příslušná ustanovení zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, Úmluvy a protokolů na tuto Úmluvu navazujících, a poté, co zvolil jako interpretační metodu smysl právní úpravy, dospěl k závěru, že návrh na zrušení ustanovení § 67 písm. b) tr. ř. není důvodný, neboť Úmluva v čl. 5 odst. 1 písm. c) stanoví jako výchozí podmínku pro zatčení nebo jiné zbavení svobody, aby k němu došlo na základě zákona. Tuto podmínku naše právní úprava splňuje, a to konkrétně v ustanovení § 68 ve spojení s § 160 tr. ř. a v ustanovení § 67 tr. ř. [ustanovení § 68 tr. ř. stanoví, že do vazby lze vzít pouze osobu, které bylo sděleno obvinění; ustanovení § 160 tr. ř. stanoví, že takovou osobou je ta, u které je dostatečně odůvodněn závěr, že spáchala trestný čin, a § 67 tr. ř. stanoví důvody vazby včetně koluze pod písmenem b)]. Další podmínkou dle Úmluvy, a to určující, je, aby šlo o osobu, která je důvodně podezřelá ze spáchání trestného činu. I tato podmínka je beze zbytku splněna v ustanovení § 68 tr. ř., kde se výslovně stanoví, že do vazby lze vzít pouze osobu, které bylo sděleno obvinění, přičemž takovou osobou je dle ustanovení § 160 tr. ř. právě ta, u které je dostatečně odůvodněn závěr, že spáchala trestný čin. I když je dle Úmluvy myslitelné, že Úmluva má v čl. 5 odst. 1 písm. c) na mysli důvodné podezření nejen ze spáchání trestného činu, který je předmětem řízení, ale také jiné jednání, jež již československý tr. ř., uvedený zákonem č. 119/1873 ř. z., ve znění pozdějších předpisů, platný až do roku 1950, uvedl v § 175 bodu 3 slovy "když hleděl působiti na svědky, znalce nebo jiné osoby ve věci zúčastněné, aby překážel zjištění pravdy, nebo když jinak hleděl ztížiti trestní řízení mařením neb ukrýváním stop trestného činu nebo když zvláštní okolnosti odůvodňují obavu, že by to učinil.", je třeba vzít v úvahu tu rozhodující okolnost, že ustanovení § 67 písm. b) tr. ř. váže vzetí do vazby již na konkrétní skutečnosti odůvodňující obavu z koluzního jednání, v čemž zcela koresponduje s ustanovením § 175 bodu 3 tr. ř., uvedeného zákonem č. 119/1873 ř. z., ve znění pozdějších předpisů, kde tyto skutečnosti byly označeny jako zvláštní okolnosti. Důraz, jaký je v ustanovení § 67 tr. ř. položen na to, že již musí jít o konkrétní skutečnost, uvádí ve své podstatě a funkci tento důvod vazby do stejné roviny, jak je vyjádřena v Úmluvě slovy „having committed an offence“ [čl. 5 odst. 1 písm. c)]. Konečně pokud jde o poslední podmínku obsaženou v čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy, kterou je předvedení před příslušný soudní orgán, nutno poukázat na odstavec 3 téhož ustanovení (čl. 5 Úmluvy), s nímž odstavec 1 písm. c) tvoří jeden celek a z něhož se slovy „předvedení před jinou úřední osobu zmocněnou zákonem k výkonu soudních pravomocí“ podává, že nejde jen o předvedení před soud, ale o úkony či „součinnost“ svého druhu šetřící nejen právo na osobní svobodu, ale také směřující k vytvoření podmínek pro to, aby bylo lze dosáhnout cíle trestního řízení. Ani v tomto směru nelze dovodit rozpor ustanovení § 67 písm. b) tr. ř. s čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy, když dle § 67 písm. b) tr. ř. může dojít k vazbě u osoby nejen důvodně podezřelé ze spáchání trestného činu, ale navíc takové, u níž konkrétní skutečnosti odůvodňují obavu, že bude působit na svědky nebo spoluobviněné nebo jinak mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání, protože vzetím do vazby takovéto osoby jsou právě realizovány ony úkony či „součinnost“ svého druhu, která umožňuje urychlit vyšetřování a docílit potrestání pachatele na jedné straně a současně šetří právo na osobní svobodu na druhé straně. Není totiž výkonem práva na osobní svobodu, když někdo ovlivňuje svědky či spoluobviněné, resp. když koluzně jedná.

Závěrem lze konstatovat, že Úmluva v čl. 5 odst. 1 písm. c) dává prostor pro bližší vymezení skutkové podstaty vazebních důvodů, přičemž podmínkou je, že se tak musí dít na základě zásady důvodného podezření ze spáchání trestného činu nebo z již uvedených jednání (viz § 175 bod 3 tr. ř., uvedeného zákonem č. 119/1873 ř. z., ve znění pozdějších předpisů). Koluzní vazba dle § 67 písm. b) tr. ř. pak rovněž dostatečným způsobem chrání základní právo na svobodu obviněného, protože jejím důvodem je nejenom důvodné podezření ze spáchání trestného činu, ale také důvodné podezření z jiné činnosti, která maří trestní stíhání (tzv. koluzní jednání), tak, jako je tomu u skrývání nebo vyhýbání se trestnímu řízení [§ 67 písm. a) tr. ř.]. Navíc je tato dvojí podmíněnost vazby ještě zesílena pravidly obsaženými v § 72 tr. ř., která stanoví, že obviněný musí být ihned propuštěn na svobodu, pomine-li důvod vazby, a že trvání vazebních důvodů musí být ex officio průběžně přezkoumáváno orgány činnými v trestním řízení. Za této situace má Ústavní soud za to, že úprava koluzní vazby dle § 67 písm. b) tr. ř. není v rozporu s čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy, a proto byl návrh zamítnut.

Práva na připojení odlišného stanoviska se svým jménem k rozhodnutí podle § 14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, využili tito soudci: JUDr. Pavel Holländer a JUDr. Vlastimil Ševčík.