128
NÁLEZ
Ústavního soudu České republiky
Jménem České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 7. května 1997 v plénu o návrhu M. Š. na zrušení části ustanovení § 3 odst. 1 písm. c) zákona č. 217/1994 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky některým obětem nacistické perzekuce, ve znění zákona č. 77/1995 Sb., podaném spolu s ústavní stížností,
takto:
Návrh se zamítá.
Odůvodnění
I.
M. Š. podala k Ústavnímu soudu ústavní stížnost na rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 A 64/95, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 20. července 1995. Svým rozhodnutím Česká správa sociálního zabezpečení zamítla tehdy žádost M. Š. o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle § 3 odst. 1 písm. c) zákona č. 217/1994 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky některým obětem nacistické perzekuce, v platném znění, s odůvodněním, že nebyla splněna podmínka ustanovení § 2 cit. zákona, neboť její manžel v době úmrtí již neměl status československého politického vězně podle ustanovení § 2 odst. 1 bodu 5 zákona č. 255/1946 Sb., o příslušnících československé armády v zahraničí a o některých jiných účastnících národního boje za osvobození, jak to požaduje zákon č. 217/1994 Sb., v platném znění.
Navrhovatelka podala proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení opravný prostředek k Vrchnímu soudu v Praze, přičemž poukázala zejména na prohlášení dcery A. S., L. R., které její otec, bývalý spoluvězeň A. Š. řekl, že A. Š. byl zastřelen na korbě nákladního auta při evakuaci koncentračního tábora 25. dubna 1945. Vrchní soud v Praze však dospěl k závěru, že se navrhovatelce nepodařilo toto datum prokázat a opřel se o doklady Mezinárodního červeného kříže, v němž se uvádí jako den smrti 8. květen 1945.
Vrchní soud v Praze dále dospěl pro navrhovatelku k nepřijatelnému závěru, že status politického vězně trval u jejího manžela pouze od 14. prosince 1944 do 5. května 1945. Zemřel-li až po uplynutí tohoto období, nebyl již dle stanoviska soudu politickým vězněm podle zákona č. 255/1946 Sb., a nemůže být proto považován za postiženou osobu.
Vzhledem k uvedenému stanovisku Vrchního soudu v Praze spojila stěžovatelka se svou ústavní stížností návrh na zrušení části právního předpisu podle ustanovení § 74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Jeho uplatněním - dle navrhovatelky - nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti. Navrhla proto zrušení části zákona č. 217/1994 Sb., v platném znění, a to slov: „ve vyšetřovací vazbě, vězeních, koncentračních a internačních táborech“ v § 3 odst. 1 písm. c) cit. zákona, jakož i v téže větě následujících slov: „v souvislosti se zatýkáním“. Po této úpravě by na úvodní slova § 3, jež znějí: „Nárok na poskytnutí jednorázové peněžní částky vzniká:", v písmenu c) navazoval text: „vdovám a vdovcům po postižených občanech popravených nebo zemřelých nebo násilně usmrcených“.
Senát Ústavního soudu, když zjistil, že stížnost splňuje všechny potřebné předpoklady, přerušil dle § 78 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. dosavadní řízení a usnesením z 19. července 1996 návrh na zrušení části § 3 odst. 1 písm. c) zákona č. 217/1994 Sb., v platném znění, postoupil plénu k rozhodnutí podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“) za použití § 78 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., protože Vrchní soud v Praze opřel své zamítavé stanovisko k nároku M. Š. o napadené ustanovení zákona.
Navrhovatelka ve své ústavní stížnosti uvádí k § 3 odst. 1 písm. c) zákona č. 217/1994 Sb., v platném znění, za použití ustanovení § 2 odst. 1 bodu 5 zákona č. 255/1946 Sb., že ani z jednoho ani ze druhého ustanovení nelze dovodit, že není vdovou ve smyslu § 3 odst. 1 písm. c) napadeného zákona, zemřel-li její manžel 8. května 1945. I koncentrační tábor osvobozený byl nadále koncentračním táborem, postižený občan tam byl proti své vůli a jediná změna spočívala v tom, že mu nehrozila smrt ze strany věznitelů a že s ním bylo vlídně zacházeno - to však na přežití nestačilo. Je tedy absurdní konstatovat, že ten, kdo zemřel v koncentračním táboře po 4. květnu 1945, v koncentračním táboře vlastně nezemřel. Hranice 4. května 1945 je důležitá pro vymezení pojmu politický vězeň, nikoli jako časová mez pro ustanovení § 3 odst. 1 písm. c) zákona č. 217/1994 Sb., v platném znění. Navrhovatelka je přesvědčena, že se pohybuje v režimu cit. zákona, a pokládá za nemožný závěr, aby některé vdovy peněžitou částku dostaly, protože jejich manžel zemřel při splnění všech podmínek 4. května 1945, a jiné vdovy peněžitou částku nedostaly, protože jejich manžel zemřel při obdobných podmínkách o den nebo dva dny později. Vzhledem k tomu je navrhovatelka přesvědčena, že uvedenou aplikací zákona v rozhodnutí Vrchního soudu v Praze bylo porušeno její základní právo zakotvené v čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“): „Lidé jsou svobodni a rovni v důstojnosti i právech.“
Ústavní soud zjistil z rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení, že žádost navrhovatelky o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle § 3 odst. 1 písm. c) zákona č. 217/1994 Sb., v platném znění, byla 20. července 1995 zamítnuta. Z rozsudku Vrchního soudu v Praze bylo zjištěno, že uvedené rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení bylo tímto soudem potvrzeno. Soud dále konstatoval, že navrhovatelka sice splňuje podmínku státního občanství i podmínku vdovy po postiženém občanovi podle cit. zákona, avšak nesplnila podmínku § 3 odst. 1 písm. c) cit. zákona, podle které vdově po postiženém občanovi vzniká nárok na vyplacení jednorázové peněžní částky 100 000 Kč pouze tehdy, jestliže tento občan zemřel ve vyšetřovací vazbě, ve vězeních a v koncentračních a internačních táborech nebo při násilném usmrcení v souvislosti se zatýkáním. Z textu zákona Vrchní soud v Praze dovodil, že k úmrtí postiženého občana by muselo dojít za uvedených okolností. V předmětné věci vzal Vrchní soud v Praze za prokázané, že manžel navrhovatelky měl status politického vězně od 19. prosince 1944 do 5. května 1945, přičemž delší trvání tohoto statusu pokládal za vyloučené výslovným zněním zákona č. 255/1946 Sb. Bylo-li prokázáno, že zemřel 8. května 1945, pak je zřejmé - dle názoru Vrchního soudu v Praze - že zemřel v době, kdy již postavení politického vězně neměl a nemůže být proto v době svého úmrtí pokládán za postiženého občana pro účely vzneseného nároku. Dle názoru Vrchního soudu v Praze neumožňuje ani zákon č. 255/1946 Sb. ani zákon č. 217/1994 Sb., v platném znění, v tomto směru rozšiřující výklad, neboť jejich ustanovení mají taxativní povahu.
Ústavní soud si vyžádal k návrhu M. Š. na zrušení části právního předpisu stanovisko Parlamentu České republiky. Ve vyjádření předsedy Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky Ing. Miloše Zemana se uvádí, že účelem zákona č. 217/1994 Sb. bylo zmírnit následky nacistické perzekuce u vědomí toho, že není možné cestou tohoto zákona zhojit veškerá utrpení, která občanům nacistická perzekuce způsobila. Dle stanoviska předsedy Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky byl A. Š. postiženým občanem ve smyslu § 2 zákona č. 217/1994 Sb., protože byl v souladu s ustanovením § 2 odst. 1 bodu 5 zákona č. 255/1946 Sb. československým politickým vězněm. Pro nároky vdovy je rozhodné, zda zemřel v koncentračním táboře. Protože zákon neobsahuje výklad pojmu koncentrační tábor ani nestanoví datum ukončení existence koncentračních táborů, je třeba zvážit, zda k výkladu tohoto pojmu lze použít dobu uvedenou v § 2 odst. 1 bodu 5 zákona č. 255/1946 Sb. a vyvozovat z toho, že po dni 4. května 1945 již příslušný koncentrační tábor nemohl existovat, neboť jsou známy také případy, kdy až do 8. května 1945 včetně, případně i později nemohli vězni koncentrační tábor opustit a byli zde až do 8. května 1945 popravováni, popřípadě zemřeli jinak. Je proto třeba zvážit, zda za skutečnou dobu trvání koncentračního tábora není třeba považovat tu dobu, po kterou vězni nemohli tábor svobodně opustit, což je nutné posoudit individuálně podle konkrétních okolností případu. Zákon č. 217/1994 Sb. sám neuvádí datum 4. května 1945, a jde tedy pouze o výklad, pro jehož změnu není třeba, aby zákon obsahoval klauzuli pro odstranění tvrdostí či jejich zmírnění.
Dle názoru předsedy Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky není také zřejmé, zda došlo v napadeném zákoně k porušení principu rovnosti občanů v jejich právech, a tím k porušení čl. 1 Listiny, jde-li pouze o určitou kategorizaci nároků podle podmínek stanovených v zákoně pro všechny fyzické osoby stejnou měrou. Konečně pak se ve stanovisku předsedy Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky uvádí, že zákon byl schválen potřebnou většinou poslanců zákonodárného sboru, podepsán příslušnými ústavními činiteli a řádně vyhlášen. Zákonodárný sbor jednal v přesvědčení, že přijatý zákon je v souladu s Ústavou, ústavním pořádkem České republiky a naším právním řádem.
II.
Pokud jde o posouzení návrhu stěžovatelky na zrušení části § 3 odst. 1 písm. c) zákona č. 217/1994 Sb., v platném znění, dospěl Ústavní soud k závěru návrh zamítnout, a to z těchto důvodů:
1.
Jádrem návrhu M. Š. je tvrzení, že zákon porušuje zásadu rovnosti, které navrhovatelka spatřuje v tom, že rozhodující pro stanovení nároku na jednorázové odškodnění dle § 3 odst. 1 písm. c) zákona č. 217/1994 Sb., v platném znění, je při splnění všech ostatních podmínek pouze doba úmrtí postiženého občana. V důsledku toho dochází dle navrhovatelky k nerovnému posouzení jinak rovných případů.
Pokud jde o porušení základního práva navrhovatelky dle čl. 1 Listiny, je třeba poukázat na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 47/95 o návrhu na zrušení ustanovení § 3 odst. 1 písm. b) a § 5 odst. 2 zákona č. 217/1994 Sb., v platném znění, jímž bylo namítnuto porušení čl. 1 Listiny. V této souvislosti zaujal Ústavní soud stanovisko k zachování zásady rovnosti v zákoně č. 217/1994 Sb., v platném znění. S odkazem na tento nález lze uvést, že napadený zákon jako předpis restitučního charakteru nemohl než použít určitá kritéria pro vymezení personálního rozsahu zákona, tedy pro vymezení subjektů oprávněných obdržet určité plnění. Základní otázkou je, zda lze namítat nerovnost tam, kde zákon stanoví pro všechny subjekty, které jsou zahrnuty do osobního rozsahu právního předpisu, stejné podmínky nároku. Podle názoru Ústavního soudu tomu tak není, neboť o nerovnost by se mohlo jednat pouze tehdy, kdyby určitá část osob musela pro zařazení splňovat nějakou další, tj. zvláštní podmínku. V ustanovení § 3 předmětného zákona jsou však pro všechny vdovy, vdovce a sirotky, tedy pro všechny oprávněné subjekty stanoveny podmínky stejné. Ta část ustanovení § 3 odst. 1 písm. c) zákona č. 217/1994 Sb., v platném znění, jejíž zrušení stěžovatelka navrhuje, neznamená porušení ústavní zásady rovnosti občanů.
2.
Ústavní soud dále zvážil i to, že by v případě, kdyby napadená ustanovení byla zrušena, došlo k podstatné změně významu tohoto ustanovení, neboť pak by text § 3 odst. 1 písm. c) zákona č. 217/1994 Sb., v platném znění, zněl: „nárok na poskytnutí jednorázové peněžní částky vzniká vdovám a vdovcům po postižených občanech popravených nebo zemřelých nebo násilně usmrcených“. V této úpravě by smrt postižených občanů dle § 2 cit. zákona nebyla nadále chápána pouze jako následek vyšetřovací vazby, následek věznění, koncentračního a internačního tábora anebo zatýkání v době okupace a druhé světové války, což by odporovalo cíli zákonodárce a smyslu zákona. Z výše uvedených důvodů nemohl proto Ústavní soud než návrh na zrušení části ustanovení § 3 odst. 1 písm. c) zákona č. 217/1994 Sb., v platném znění, zamítnout.
3.
Ústavní soud však konečně posoudil i to, zda znění § 3 odst. 1 písm. c) cit. zákona opravňuje takový výklad, o který se Vrchní soud v Praze opřel. Po pečlivém zvážení obsahu a smyslu ustanovení § 3 odst. 1 písm. c) zákona č. 217/1994 Sb., v platném znění, jakož i § 2 odst. 1 bodu 5 zákona č. 255/1946 Sb. dospěl Ústavní soud k závěru, že výklad, o který se opírá zamítavé stanovisko Vrchního soudu v Praze v této věci, není udržitelný. Datum uvedené v § 2 odst. 1 bodu 5 zákona č. 255/1946 Sb. je rozhodující pro definici československých politických vězňů v průběhu okupace a druhé světové války. Vedle určitých dalších v zákoně zmíněných případů byl politickým vězněm každý, kdo v době mezi 15. březnem 1939 a 4. květnem 1945 byl z důvodů v zákoně uvedených omezen na osobní svobodě vězněním, internováním, odvlečením nebo jinak. Toto ustanovení je významné z hlediska ústavní stížnosti M. Š. potud, že její manžel nepochybně tyto podmínky splňoval.
Ústavní soud je názoru, že datum 4. května 1945 nelze vztáhnout na ustanovení § 3 zcela jiného zákona, totiž zákona č. 217/1994 Sb., v platném znění. Zatímco § 2 zákona č. 255/1946 Sb. stanoví, kdo je postiženým občanem, § 3 odst. 1 písm. c) zákona č. 217/1994 Sb., v platném znění, se zabývá podmínkami vzniku nároku vdov a vdovců po těchto politických vězních, k němuž dochází za předpokladu, že postižení občané byli popraveni nebo zemřeli „ve vyšetřovací vazbě, vězeních, koncentračních a internačních táborech“ nebo byli násilně usmrceni „v souvislosti se zatýkáním“.
Vrchní soud v Praze vyložil zákon tak, že úmrtí v objektu koncentračního tábora po 5. květnu 1945 není kvalifikovanou skutečností ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 písm. c) a d) zákona č. 217/1994 Sb., v platném znění, protože dobou strávenou ve vlastnosti československého politického vězně je doba končící dnem 5. května 1945. Myšlenka, že by tento status postižený občan právě prodloužením svého věznění za hranici 4. května 1945 pozbyl, je absurdní a odporuje smyslu zákona.
Zbývá proto zvážit i výklad § 3 odst. 1 písm. c) zákona č. 217/1994 Sb., v platném znění, a to otázku, kdy je splněn předpoklad, že ke smrti došlo „ve vyšetřovací vazbě, vězeních, koncentračních nebo internačních táborech“. Dle dokladů zemřel A. Š. 8. května 1945 buď v koncentračním táboře Flossenburg, anebo (spíše) v důsledku evakuace (pochodu smrti) v obci Eggenfelden, kde je též uveden v registru zemřelých osob. Ať tak či onak, má Ústavní soud za to, že se v té době nacházel v rukách cizí moci, protože ke kapitulaci Německa došlo až 8. května 1945, anebo přinejmenším v táboře, který byl ustupujícími nacistickými jednotkami právě opouštěn nebo snad již opuštěn. Vzhledem k datu 8. května 1945 tato poslední okolnost není v tomto případě rozhodná, stejně jako není rozhodné, zda byl A. Š. v táboře anebo v transportu vězňů. Ústavní soud uznává argumentaci uvedenou ve vyjádření předsedy Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, že k výkladu pojmu koncentrační tábor ve sporném zákoně nelze použít dobu uvedenou v § 2 odst. 1 bodu 5 zákona č. 255/1946 Sb. za jiným účelem a v jiné souvislosti. Jestliže zákon nestanoví ani pojem koncentračního tábora, ani dobu existence koncentračních táborů, není ani zákonného podkladu pro interpretaci, podle níž koncentrační tábor po dni 5. května 1945 již nemohl existovat a svoboda vězně již po tomto datu nemohla být omezena. Je proto třeba zvážit, zda za skutečnou dobu trvání koncentračního tábora není třeba považovat tu dobu, po kterou vězni nemohli tábor svobodně opustit, což je nutné posoudit individuálně podle konkrétních okolností případu.
Ústavní soud chápe, že formulace zákona skýtá příležitost pro různý výklad, má však za to, že restriktivní výklad Vrchního soudu v Praze neodpovídá zcela evidentně ani smyslu zákona ani cíli zákonodárce a že porušuje princip přiměřenosti v právním státě vyjádřený v čl. 4 odst. 4 Listiny, podle něhož při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. V daném případě nepřiměřená interpretace zákona Vrchním soudem v Praze vedla k porušení základního práva podle čl. 36 Listiny, neboť stěžovatelce nebyla poskytnuta přiměřená soudní ochrana proti rozhodnutí, které nemělo zákonného opodstatnění.
Doplňující návrh na zrušení časového rozsahu pro uplatnění nároku dle § 5 odst. 2 zákona č. 217/1994 Sb. v platném znění, Ústavní soud odmítl, protože nejde o ustanovení, jehož uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti (§ 74 zákona č. 182/1993 Sb.).
Ústavní soud nespatřuje ústavně konformní řešení v tomto případě ve zrušení napadeného ustanovení, ale v odklonu od jeho nepřiměřeně restriktivní interpretace. Ústavní soud také z tohoto důvodu návrh na zrušení napadeného ustanovení zamítl.
Předseda Ústavního soudu České republiky:
JUDr. Kessler v. r.