Nález Ústavního soudu České republiky č. 23/1997 Sb.

Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 22. července 1996 č. j. 28 To 191/96-15 se zrušuje.

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, jímž byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 30. května 1996 č. j. 18 Nt 1258/96-6 o vzetí stěžovatele do vazby z důvodů § 67 písm. a), b) trestního řádu, stěžovatel setrvává na svém stanovisku, že napadeným usnesením byla porušena ustanovení článku 8 odst. 2, 3, 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Obecné soudy rozhodovaly totiž o stěžovatelově vazbě na návrh státního zástupce v rozporu s ustanovením § 77 odst. 1 trestního řádu, neboť doba omezení jeho osobní svobody přesáhla 24 hodin. Instituty zadržení osoby podezřelé podle ustanovení § 76 trestního řádu a zajištění podle § 14 odst. 1 písm. d), e) zákona ČNR č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, jsou obsahově zcela shodné. Pokud tedy Listina v článku 8 odst. 3 stanoví, že zadržená osoba musí být nejpozději do 24 hodin propuštěna na svobodu, vztahuje se toto ustanovení jak na postup podle § 76 odst. 1 trestního řádu, tak i na postup podle ustanovení § 14 odst. 1 písm. e) zákona ČNR č. 283/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Z těchto důvodů stěžovatel měl být okamžitě propuštěn na svobodu, takže rozhodování o jeho vazbě nepřicházelo vůbec v úvahu. Soudy rozhodující o vazbě se navíc náležitě nezabývaly ani tím, zda jsou dány důvody vazby stanovené zákonem. Z těchto důvodů stěžovatel navrhuje, aby jeho ústavní stížnosti bylo vyhověno pro porušení článku 8 odst. 2, 3, 5 Listiny a aby napadené usnesení bylo zrušeno.

Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci uvedl ve vyjádření předsedkyně senátu, že pokud stěžovatel byl zajištěn podle § 14 zákona ČNR č. 283/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nelze tuto dobu zajištění započítávat do doby zadržení stěžovatele podle příslušných ustanovení trestního řádu. Lhůta 24 hodin, ve které je státní zástupce podle § 77 odst. 1 trestního řádu povinen zadrženou osobu předat soudu s návrhem na vzetí do vazby, počíná běžet teprve okamžikem zadržení obviněného podle § 76 odst. 1 trestního řádu. Tento názor, jak se ve vyjádření dále uvádí, vychází nejen z výše citovaných ustanovení trestního řádu, ale je v souladu i s komentářem k trestnímu řádu a rozhodnutím publikovaným pod č. 10/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V projednávané věci byly pak důvody pro vzetí do vazby nepochybně dány.

Ústavní soud, jak již vyslovil v řadě svých nálezů, není soudem nadřízeným soudům obecným, není vrcholem jejich soustavy, a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny. V tomto směru zjistil Ústavní soud z vyšetřovacího spisu Policie ČR, Krajského úřadu vyšetřování, pracoviště Česká Lípa, č. ČVS: KVV-63/20-95, a v něm založeného záznamu Policie ČR, Okresního ředitelství v České Lípě ze dne 28. května 1996, že stěžovatel byl zajištěn dne 27. května 1996 ve 13.30 hod. na Okresním ředitelství Policie ČR v Jeseníku a vzhledem k podezření ze spáchání trestné činnosti byl po „vytěžení“ převezen do České Lípy, kde byl umístěn do cely k zajištění a dne 28. května 1996 ve 12.30 hod. byl předán vyšetřovateli k výslechu. Z protokolu o zadržení obviněného sepsaného dne 28. května 1996 ve 13.15 hod. Policií ČR, Krajským úřadem vyšetřování, pracoviště Česká Lípa, je dále patrno, že stěžovatel byl podle § 75 trestního řádu zadržen a toto zadržení bylo oznámeno státnímu zástupci dne 28. května 1996 ve 13.30 hod. Policie ČR, Krajský úřad vyšetřování, pracoviště Česká Lípa, učinila poté dopisem ze dne 29. května 1996 Krajskému státnímu zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci podnět k návrhu na uvalení vazby a uvedené státní zastupitelství následně navrhlo podle § 68 trestního řádu vzetí stěžovatele do vazby. Tento návrh byl dne 29. května 1996 předán Okresnímu soudu v Liberci, jenž usnesením ze dne 30. května 1996 č. j. 18 Nt 1258/96-6 rozhodl o vzetí stěžovatele do vazby z důvodů § 67 písm. a), b) trestního řádu. O stížnosti stěžovatele proti tomuto usnesení rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci usnesením ze dne 22. července 1996 č. j. 28 To 191/96-15 tak, že stížnost podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl. V důvodech svého rozhodnutí konstatuje, že při rozhodování o vazbě je třeba důsledně vycházet z ustanovení trestního řádu, který je pro soudce směrodatným, a vzhledem k němuž k zadržení stěžovatele došlo dne 28. května 1996 ve 13.15 hod. Pokud pak ještě dříve došlo k zajištění stěžovatele v souladu s ustanovením § 14 zákona ČNR č. 283/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nepřísluší soudu tento postup přezkoumávat, neboť pro soudce rozhodujícího o existenci vazebních důvodů je směrodatné pouze příslušné ustanovení trestního řádu. V napadeném usnesení krajský soud dále dospěl k závěru, že na straně stěžovatele jsou dány důvody vazby podle § 67 písm. a), b) trestního řádu.

Zajištění podle ustanovení § 14 zákona ČNR č. 283/1991 Sb., v původním znění, mělo v podstatě ryze pořádkovou povahu, neboť jeho účelem bylo eliminovat bezprostředně hrozící nebo již probíhající jednání spočívající v ohrožení života zajištěného nebo života nebo zdraví jiných osob nebo majetku [§ 14 odst. 1 písm. a) citovaného zákona], v pokusu o útěk při předvedení podle § 12 odst. 8 a § 13 odst. 5 [§ 14 odst. 1 písm. b) citovaného zákona] nebo ve slovním urážení na policejním útvaru, a to jiné osoby nebo policisty, a nebo v úmyslném znečišťování či poškozování zařízení nebo policejního majetku [§ 14 odst. 1 písm. c) citovaného zákona]. Novela tohoto zákona provedená zákonem ČNR č. 26/1993 Sb., kterým se mění a doplňují některé zákony v oblasti vnitřního pořádku a bezpečnosti, a o opatřeních s tím souvisejících, rozšířila však dosavadní důvody zajištění o důvody opravňující zajistit osobu, která byla přistižena při spáchání trestného činu [§ 14 odst. 1 písm. d)] nebo která na základě kriminalisticky doložitelných informací je podezřelá z přípravy, pokusu nebo spáchání trestného činu [§ 14 odst. 1 písm. e)]. Touto novelizací byl institut zajištění v obou novelizovaných případech posunut již do ryze trestněprocesní roviny. Zajištění nesleduje totiž v posléze uvedených případech pouhý pořádkový účel, neboť oč zde jde, je ve skutečnosti zadržení buď pachatele trestného činu, nebo osoby podezřelé z přípravy, pokusu nebo spáchání trestného činu. Ústavní soud má proto pochybnosti o ústavnosti současné judikatury obecných soudů řídící se názorem vyjádřeným v usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. února 1994 sp. zn. 9 To 47/94 a publikovaným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 10/1995. Podle tohoto stanoviska obecných soudů, pokud byla osobní svoboda podezřelého omezena jeho zajištěním podle § 14 zákona ČNR č. 283/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nelze dobu tohoto zajištění započítávat do doby zadržení obviněného podle příslušných ustanovení trestního řádu. Ústavní soud má naopak za to, že dojde-li k zajištění osoby podezřelé ze spáchání trestného činu, je třeba lhůtu 24 hodin podle ustanovení § 14 odst. 3 zákona ČNR č. 283/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, včítat do 24hodinové lhůty pro zadržení podle § 75, 76 trestního řádu. Opačný přístup ke vztahu zajištění podle § 14 odst. 1 písm. d), e) zákona ČNR č. 283/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a zadržení podle § 75, 76 trestního řádu, jak je zatím běžný v řízení před obecnými soudy, je podle názoru Ústavního soudu v rozporu s článkem 8 odst. 3 Listiny, podle kterého zadržená osoba musí být nejpozději do 24 hodin propuštěna na svobodu nebo odevzdána soudu. Soudce pak musí zadrženou osobu do 24 hodin od převzetí vyslechnout a rozhodnout o vazbě nebo ji propustit na svobodu.

Byl-li tedy stěžovatel zajištěn již 27. května 1996 ve 13.30 hod. pro podezření ze spáchání trestného činu, nato dne 28. května 1996 ve 13.15 hod. podle § 75 trestního řádu zadržen a soudu předán teprve dne 29. května 1996, stalo se tak již po uplynutí 24 hodinové lhůty. Z uvedeného třeba dále dovodit, že měl-li stěžovatel být propuštěn na svobodu (§ 75 věta třetí trestního řádu) a státní zástupce tak neučinil a naopak podal podle § 68 trestního řádu návrh na vzetí stěžovatele do vazby, nemohly obecné soudy o takovém návrhu zatíženém zmíněným nezhojitelným nedostatkem vůbec věcně rozhodovati. Tím, že obecné soudy nezohlednily tento zásah do osobní svobody stěžovatele a bez ohledu na, ze zákona vyplývající, nutnost jeho propuštění akceptovaly návrh státního zástupce a rozhodly o stěžovatelově vazbě, porušily stěžovatelova ústavně zaručená práva zakotvená v článku 8 odst. 2, 3, 5 Listiny.

Ústavní soud proto, aniž by již mohl vůbec dále zkoumat důvody vazby podle § 67 písm. a), b) trestního řádu, ústavní stížnosti pro porušení článku 8 odst. 2, 3, 5 Listiny podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyhověl a napadené usnesení podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.