Nález Ústavního soudu č. 290/1999 Sb.

Návrh se zamítá.

Návrhem ze dne 22. května 1998 navrhovatel podal spolu s ústavní stížností proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. února 1998 sp. zn. 6 A 723/97 dle § 74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, návrh na zrušení části ustanovení § 2 odst. 1 bodu 5 zákona č. 255/1946 Sb., o příslušnících československé armády v zahraničí a o některých jiných účastnících národního boje za osvobození, vyjádřené slovy „v době mezi 15. březnem 1939 a 4. květnem 1945“.

Napadené zákonné ustanovení je podle navrhovatele v rozporu s čl. 1 a čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, když jím má docházet k porušení principu rovnosti a principu přiměřenosti. Navrhovatel brojí proti časovému vymezení pojmu československého politického vězně dnem 4. května 1945, jelikož se domnívá, že vlastní historická realita nedávala tehdejšímu zákonodárci žádný důvod pro to, aby rozhodujícím bylo právě uvedené datum. Zdůrazňuje, že ač tzv. III. říše v počátečních dnech května 1945 prožívala svoji agonii, nešlo v případě zavražděných obětí nacizmu ve dnech po 4. květnu 1945 do osvobození o iniciativu nějakého fanatického jednotlivce, ale o čin ozbrojené složky nacistického státu.

Senát Ústavního soudu usnesením ze dne 4. března 1999 č. j. III. ÚS 238/98-6 řízení o ústavní stížnosti přerušil a návrh na zrušení části ustanovení § 2 odst. 1 bodu 5 zákona č. 255/1946 Sb. vyjádřené slovy „v době mezi 15. březnem 1939 a 4. květnem 1945“ postoupil plénu Ústavního soudu k rozhodnutí podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“).

Podle § 42 odst. 4 a § 69 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zaslal soudce zpravodaj návrh k vyjádření Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky. Předseda Poslanecké sněmovny prof. Ing. Václav Klaus, CSc. uvedl, že datum 4. května 1945, které je posledním dnem, kdy se československý občan mohl stát československým politickým vězněm, vychází z vládního nařízení ze dne 27. července 1945 č. 31/1945 Sb., jímž se stanoví konec doby nesvobody pro obor předpisů o obnovení právního pořádku. Podle § 1 tohoto vládního nařízení doba nesvobody končí dnem 4. května 1945, který je posledním dnem před vypuknutím Pražského povstání. Časový úsek vymezený daty 15. března 1939 a 4. května 1945 je historickou skutečností, má svoji logiku a z tohoto hlediska je neměnný. Jelikož takto vymezený časový úsek je objektivní, nemůže ani zakládat nerovnost mezi subjekty, neboť na každý subjekt dopadá stejně. Ve vyjádření se dále poukazuje na skutečnost, že jinou otázkou je koncepce zákona č. 217/1994 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky některým obětem nacistické perzekuce, ve znění pozdějších předpisů, jenž do svého rozsahu zahrnul jen některé oběti nacistické perzekuce, přičemž neobsahuje zmocnění pro správní orgán na odstranění případných tvrdostí. To však nic nemění na tom, že ustanovení § 2 odst. 1 bodu 5 zákona č. 255/1946 Sb. nezakládá nerovnost mezi subjekty.

Předseda Poslanecké sněmovny potvrdil, že zákon č. 255/1946 Sb. byl schválen potřebnou většinou poslanců zákonodárného sboru, podepsán příslušnými ústavními činiteli a řádně vyhlášen v souladu s tehdy platnými ústavními principy. V závěru pak vyjadřuje stanovisko, že zákonodárný sbor jednal v přesvědčení, že přijatý zákon je v souladu s Ústavou, ústavním pořádkem a naším právním řádem, přičemž je na Ústavním soudu, aby podaný návrh posoudil a vydal příslušné rozhodnutí.

Ústavní soud návrh doručil také k vyjádření Hlavnímu personálnímu úřadu Ministerstva obrany, oddělení pro vydávání osvědčení. Ten předložil Ústavnímu soudu důvodovou zprávu k vládnímu návrhu předmětného zákona, jakož i příslušné parlamentní tisky a záznam parlamentní rozpravy. Ve vyjádřeních k návrhům se poukazuje na skutečnost, že uvedené podklady nezdůvodňují, proč ustanovení § 2 odst. 1 bodu 5 zákona č. 255/1946 Sb. (československý politický vězeň) a § 15 odst. 1 a 2 zákona č. 255/1946 Sb. (doba strávená v postavení účastníka národního boje za osvobození) zakotvily právě datum 4. května 1945 jako nejzazší možné datum, kterým končí postavení československého politického vězně - účastníka národního boje za osvobození. Odůvodnění je možno hledat například v tom, že zákon č. 255/1946 Sb. v § 1 odst. 1 bodu 1 písm. f) a § 15 odst. 1 a 2 pamatuje také na účastníky národního boje za osvobození - účastníky povstání v květnu 1945, jejichž činnost započala 5. května 1945 a skončila 9. května 1945. Hlavní personální úřad vyslovuje dále domněnku, že určité pochybení je především ve znění zákona č. 217/1994 Sb., který nepamatuje na fakt, že ne každá oběť nacistické okupace v letech 1939 - 1945 má nárok na vydání osvědčení o tom, že byla „čsl. politický vězeň“ (což je podmínkou uplatnění nároku plynoucího z uvedeného zákona). Jde například o účastníky povstání v květnu 1945 (kteří zemřeli, padli nebo byli popraveni nacisty od 5. května 1945 do 9. května 1945), dále bývalé příslušníky Stráže obrany státu, z nichž mnozí rovněž zemřeli násilnou smrtí již koncem září a počátkem října 1938 (viz § 1 odst. 2 zákona č. 255/1946 Sb.), zajatce - internované vojáky československé zahraniční armády, zajaté příslušníky 1. československé armády na Slovensku (§ 2 odst. 1 bod 4 zákona č. 255/1946 Sb.), zatčené a popravené partyzány, účastníky domácího hnutí atd. Ministerstvo obrany upozorňuje na účel zákona č. 255/1946 Sb., jenž měl na mysli pojmout za československé politické vězně především ty občany, kteří prošli nacistickými koncentračními tábory a byli vězněni z důvodů odbojové činnosti, národní, politické, rasové i náboženské perzekuce. Konstatuje dále i skutečnost, že v případě zrušení napadeného zákonného ustanovení by bylo nutno retrospektivně od roku 1946 provést revizi všech osvědčení (cca 300 tisíc) z moci úřední, na což není Ministerstvo obrany ani zdaleka připraveno a což by, dle jeho přesvědčení, vneslo mezi dosud žijící účastníky národního boje za osvobození nejen nepochopení, ale i nesnášenlivost. Opakovaně se v této souvislosti poukazuje na nepříznivé dopady otevření nových skupin účastníků odboje v případě derogačního nálezu (nárůst nových žádostí o osvědčení), když meritum posuzovaného problému spočívá v nedostatcích zákona č. 217/1994 Sb. V této souvislosti by všichni pozůstalí po účastnících povstání mohli požadovat změnu kvalifikace na československého politického vězně i za účastníky, kteří prokazatelně zemřeli v boji na barikádách a v bojích, aniž by byli zatčeni. Změna dokladů by měla vliv i na výpočet důchodu (u pozůstalých vdov) a platnost původně vydaných dokladů (z let 1946 - 1999) by byla zrušena vystavením nových dokladů v souladu s tímto rozhodnutím. Navrhovaným zásahem do zákona č. 255/1946 Sb. by ještě po více než 50 letech po skončení II. světové války přibývali noví účastníci odboje, aniž to měl tento zákon na mysli. Konečně Ministerstvo obrany upozorňuje na nezbytnost, v případě přijetí zrušujícího nálezu, zrušení i ustanovení § 15 odst. 1 a 2 zákona č. 255/1946 Sb., kde je stanoven počátek a konec doby strávené v jednotlivých formách účasti v národním boji za osvobození, tedy i československého politického vězně, když tato doba končí nejpozději dnem 5. května 1945.

Ústavní soud zaslal návrh k vyjádření též České správě sociálního zabezpečení. Ta ve svém stanovisku uvádí mimo jiné, že řešení případů osob odškodňovaných z důvodu utrpení způsobeného nacistickou perzekucí je založeno na právní úpravě obsažené v zákoně č. 217/1994 Sb. a zákoně č. 255/1946 Sb. Vzájemná souvislost právní úpravy obsažené v obou těchto zákonech i ne zcela jednoznačná dikce vedly již v minulosti k potřebě odstranit některé nejasnosti pomocí výkladu. Česká správa sociálního zabezpečení podala Ústavnímu soudu celou řadu vyjádření, v nichž vyslovila svou vůli po realizaci extenzivních výkladů ve prospěch postižených. Řešení celé právní problematiky vyplývá ze souvislosti právní úpravy provedené oběma těmito zákony. Judikatura tu dospěla k závěru, že případné úmrtí postiženého po datu 4. května, resp. 5. května 1945 jeho pozůstalého jen v důsledku takové skutečnosti samo o sobě z nároku nevylučuje. V této souvislosti odkazuje vedlejší účastník na nálezy Ústavního soudu z 1. července 1997 sp. zn. IV. ÚS 78/96, z 24. června 1997 sp. zn. I. ÚS 84/96 a z 2. července 1997 sp. zn. IV. ÚS 318/96 (svazek 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), z nichž vyplývá, že správné řešení těchto případů je třeba hledat právě v citlivé interpretaci právní normy a její aplikaci na konkrétní skutkový stav.

V této souvislosti připomíná, že evidentním úmyslem zákonodárce bylo poskytnout jednorázovou peněžitou částku podle zákona č. 217/1994 Sb. těm postiženým, na kterých byly uplatněny metody nacistické perzekuce v kvalitativní rovině odpovídající pojmu československého politického vězně (§ 2 odst. 1 bod 5 zákona č. 255/1946 Sb.). To vyplývá zcela nepochybně z celého znění zákona č. 217/1994 Sb. Nebylo účelem této normy poskytnout odškodnění jiným kategoriím účastníků národního boje za osvobození, např. účastníkům květnového povstání. Samotný zákon č. 255/1946 Sb. je v určitých souvislostech obsoletní normou. Navrhované zrušení inkriminované věty by vyřešilo situaci pouze v několika případech.

Dle § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. Ústavní soud při rozhodování v řízení o zrušení zákonů a jiných právních předpisů posuzuje obsah těchto předpisů z hlediska jejich souladu s ústavními zákony, mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy, popřípadě zákony, jedná-li se o jiný právní předpis, a zjišťuje, zda byly přijaty a vydány v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem.

Pokud Ústavní soud v rámci kontroly norem posuzuje ústavnost kompetence normotvorného orgánu a ústavnost normotvorného procesu, vychází z § 66 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., podle něhož je návrh v řízení o zrušení zákonů a jiných právních předpisů nepřípustný, jestliže ústavní zákon nebo mezinárodní smlouva, s nimiž jsou podle návrhu přezkoumávané předpisy v rozporu, pozbyly před doručením návrhu Ústavnímu soudu platnosti. Z uvedeného vyplývá, že u právních předpisů vydaných před nabytím účinnosti Ústavy Ústavní soud je oprávněn přezkoumávat toliko jejich obsahový soulad se současným ústavním pořádkem, nikoli však ústavnost procedury jejich vzniku a dodržení normotvorné kompetence.

V předmětné věci, když zákon č. 255/1946 Sb. byl přijat dne 19. prosince 1946 a vyhlášen v částce 107 ročníku 1946 Sbírky zákonů dne 31. prosince 1946, se Ústavní soud tudíž omezil na posouzení obsahového souladu napadeného zákonného ustanovení s ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy.

Dle ustanovení § 2 odst. 1 bodu 5 zákona č. 255/1946 Sb. je podle tohoto zákona československým politickým vězněm ten, kdo byl v době mezi 15. březnem 1939 a 4. květnem 1945 omezen na osobní svobodě vězněním, internováním, odvlečením nebo jinak pro protifašistickou bojovou nebo politickou činnost směřující přímo proti nacistickým nebo fašistickým okupantům, jejich pomahačům nebo zrádcům národa českého nebo slovenského nebo z důvodu perzekuce politické, národní, rasové nebo náboženské, trvalo-li omezení osobní svobody alespoň 3 měsíce nebo sice dobu kratší, utrpěl-li však újmu na zdraví nebo na těle vážnějšího rázu nebo zemřel následkem omezení osobní svobody.

Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud interpretuje ústavní princip rovnosti z dvojího pohledu [viz Pl. ÚS 16/93 (ÚS, sv. 1, s. 194 - 195, 205 - 206), Pl. ÚS 36/93 (ÚS, sv. 1, s. 179), Pl. ÚS 5/95 (ÚS, sv. 4, s. 218), Pl. ÚS 9/95 (ÚS, sv. 5, s. 137), Pl. ÚS 33/96 (ÚS, sv. 8, s. 163 - 172)]. První je dán požadavkem vyloučení libovůle v postupu zákonodárce při odlišování skupin subjektů a jejich práv, druhý pak požadavkem ústavněprávní akceptovatelnosti hledisek odlišování, tj. nepřípustnosti dotčení některého ze základních práv a svobod odlišováním subjektů a práv ze strany zákonodárce.

V posuzované věci nutno především zodpovědět otázku, zda vyloučením osob, jež v době od 5. května 1945 do ukončení nacistické okupace utrpěly újmu na zdraví nebo na těle vážnějšího rázu nebo zemřely následkem omezení osobní svobody pro protifašistickou bojovou nebo politickou činnost směřující přímo proti nacistickým nebo fašistickým okupantům, jejich pomahačům nebo zrádcům národa českého nebo slovenského nebo z důvodu perzekuce politické, národní, rasové nebo náboženské, z kategorie československého politického vězně porušil zákonodárce ústavní princip rovnosti, když těmto osobám nepřiznal práva, jež právní řád poskytuje československým politickým vězňům (např. v důchodovém pojištění nebo dle zákona č. 217/1994 Sb.).

Zákon č. 255/1946 Sb. byl původně koncipován jako vládní návrh zákona, jímž se mění a doplňuje zákon č. 136/1946 Sb., o umísťování a jiném zaopatření účastníků národního boje za osvobození (Ústavodárné Národní shromáždění republiky Československé, I. zasedání, tisk č. 83). Návrh novely se nedotkl ustanovení § 1 odst. 1 písm. e) zákona č. 136/1946 Sb., dle něhož účastníkem národního boje za osvobození podle tohoto zákona je za splnění obecně vymezených podmínek také osoba, jež byla vězněna nebo internována (zajištěna) v koncentračních a podobných táborech z politických důvodů, jejichž účelem bylo znemožnění nebo potlačení hnutí odporu českého nebo slovenského národa, zejména pro činnost směřující přímo k osvobození Československé republiky odstraněním nacistické okupační moci. Uvedené ustanovení tudíž neobsahovalo časovou hranici vymezující dobu nacistického útlaku.

Ze zprávy o zasedáních výborů branného, sociálně politického, právního a rozpočtového o vládním návrhu zákona (tisk 83), kterým se mění a doplňuje zákon č. 136/1946 Sb., konaných 11., 17. a 18. prosince 1946 (Ústavodárné Národní shromáždění republiky Československé, I. zasedání, tisk č. 284) plyne, že projednání uvedeného návrhu ukázalo nutnost četných změn, takže se z legislativně technických důvodů projevila nezbytnost zpracování celé materie ve formě nového zákona. V osnově zákona zpracované ve výborech je již obsažena legální definice pojmu československého politického vězně obsahující i vymezení doby útlaku (mezi 15. březnem 1939 a 4. květnem 1945), aniž by uvedené zprávy, resp. záznam z parlamentní debaty obsahovaly její zdůvodnění. Lze se proto pouze domnívat, že zákonodárce vyšel v první řadě z § 1 vládního nařízení č. 31/1945 Sb., dle něhož doba nesvobody ve smyslu ústavního dekretu č. 11/1944 Úř. věst. čsl. se končí dnem 4. května 1945 (tuto domněnku poněkud oslabuje fakt, že dle čl. 1 odst. 2 uvedeného dekretu je počátek doby nesvobody určen nikoli datem 15. března 1939, nýbrž datem 30. září 1938). Na možný další důvod upozorňuje ve svém vyjádření Ministerstvo obrany, když poukazuje na skutečnost, že zákon č. 255/1946 Sb. v § 1 odst. 1 bodu 1 písm. f) a § 15 odst. 1 a 2 do kategorie účastníků národního boje za osvobození řadí účastníky povstání v květnu 1945.

Srovnáním ustanovení § 1 odst. 1 bodu 1 písm. f) a § 2 odst. 1 bodu 5 zákona č. 255/1946 Sb. zůstávají z kategorie účastníků národního boje za osvobození vyloučeny osoby, které v době od 5. května 1945 do ukončení nacistické okupace utrpěly újmu na zdraví nebo na těle vážnějšího rázu nebo zemřely následkem omezení osobní svobody pro protifašistickou bojovou nebo politickou činnost směřující přímo proti nacistickým nebo fašistickým okupantům, jejich pomahačům nebo zrádcům národa českého nebo slovenského nebo z důvodu perzekuce politické, národní, rasové nebo náboženské, aniž by však byly účastníky květnového povstání.

V daných souvislostech je třeba zvážit i procesní dimenzi předmětné problematiky, která se týká důkazu vlastnosti československého politického vězně. Judikatura obecných soudů zde postupně dospěla k závěru, že tímto důkazem nemusí být výhradně předložení osvědčení podle zákona č. 255/1946 Sb. Takový postup by byl v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů. Ustanovení § 5 odst. 3 zákona č. 217/1994 Sb. je proto zjevně procesního charakteru a jeho smyslem je urychlit řízení označením důkazního prostředku, který v naprosté většině případů bude okamžitě k dispozici. Neznamená to však návrat k tzv. legální teorii původů, tedy k představě, že určité skutečnosti mohou být prokazovány jedině důkazními prostředky, které jsou právem specifikovány, a nikoli důkazními prostředky jinými (viz např. rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 6 A 763/95).

Pokud zákon č. 255/1946 Sb., na jehož základě se vydává osvědčení o postavení účastníka odboje, časově rozlišuje jednotlivé kategorie účastníků národního boje za osvobození, chtěl tím vyjádřit kvalitativní odlišnost metod nacistické perzekuce během jednotlivých etap okupace a tomu odpovídající způsob odporu účastníků národního boje za osvobození. Je přitom zřejmé, že stanovení data 4. května 1945 jako nejzazší hranice pro přiznání statusu československého politického vězně je odrazem skutečnosti, že k tomuto datu byly koncentrační tábory vesměs již osvobozeny a další deportace do nich nebyly možné. Definice obsažené v zákoně č. 255/1946 Sb. mají tedy svůj kvantitativní rozměr vymezený konkrétním časovým rozmezím a svůj kvalitativní rozměr definovaný konkrétní formou útlaku. Za situace, kdy zákon č. 255/1946 Sb. je aplikován na základě odkazu jiné právní normy, je třeba přihlédnout i k výkladu systematickému a tedy ke vzájemné souvislosti obou právních norem. Je zřejmé, že definice podle § 2 odst. 1 bodu 5 zákona č. 255/1946 Sb. se exaktně nekryje s vymezením podle § 3 odst. 1 zákona č. 217/1994 Sb., v platném znění. Evidentním úmyslem zákonodárce bylo poskytnout jednorázovou peněžní částku podle zákona č. 217/1994 Sb. těm postiženým, na kterých byly uplatněny metody nacistické perzekuce v kvalitativní rovině odpovídající pojmu československého politického vězně. Jestliže nemůže občan pozbýt statusu československého politického vězně uplynutím času, lze si představit i situaci opačnou, totiž že podmínky tohoto statusu, s ohledem na formu perzekuce a způsob úmrtí, mohl občan splnit i po datu 4. května 1945.

Otázka, zda občan je československým politickým vězněm, je otázkou, kterou je třeba vyřešit před vlastním rozhodnutím o přiznání odškodnění, a to na základě všech předložených důkazů. Problém, který byl důvodem návrhu na zrušení části zákona č. 255/1946 Sb., v souvislosti s poskytováním náhrad podle zákona č. 217/1994 Sb., je překonatelný interpretačně a obecné soudy i správní orgány tak i v praxi začasté činí. Je přitom nezbytné vycházet z individuálních rysů každého jednotlivého případu, což musí být založeno zejména na bezpečně prokázaných skutkových okolnostech. Jejich právní hodnocení by pak mělo respektovat uvedená hlediska, zejména onen lidský rozměr vyjádřený i v preambuli zákona č. 217/1994 Sb., když v možnostech České republiky není poskytnout všem obětem takovou pomoc, jakou by si zasloužily. Protože jde o pomoc formou humanitárního gesta, je v tomto smyslu na místě takto interpretovat napadenou část zákona č. 255/1946 Sb.

Za daného stavu se navrhovatelem požadovaný zásah do právní úpravy nejeví nutným a lze uzavřít, že ústavně konformní výklad napadeného ustanovení zákona č. 255/1946 Sb. je možný a přijatelný.

Ústavní soud neshledal, že by napadená část ustanovení § 2 odst. 1 bodu 5 zákona č. 255/1946 Sb. vyjádřená slovy „v době mezi 15. březnem 1939 a 4. květnem 1945“ byla v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy, a proto návrh L. D. podle § 70 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. zamítl.