Nález Ústavního soudu č. 54/2009 Sb.

Ústavnímu soudu byl doručen dne 19. 6. 2006 návrh Městského soudu v Praze na zrušení ustanovení § 105 odst. 1 věty třetí zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, a to textu „Prohlášením konkursu se daňové řízení nepřerušuje a po prohlášení konkursu se plátci vrátí vyměřený nadměrný odpočet, pokud nemá daňové nedoplatky vzniklé před prohlášením i po prohlášení konkursu.“ (dále též jen „napadené ustanovení“).

Navrhovatel tak učinil poté, co v souvislosti se svou rozhodovací činností v souladu s čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“) dospěl k závěru, že ustanovení § 105 odst. 1 věty třetí zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, jehož má být při řešení věci sp. zn. 11 Ca 253/2005 použito, je v rozporu s čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).

V uvedené věci sp. zn. 11 Ca 253/2005 je Městským soudem v Praze rozhodováno o žalobě JUDr. J. L., správkyně konkursní podstaty úpadce O.S.A., spol. s r. o., proti rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 7 ze dne 9. 8. 2005 č. j. 76204/05/007914/3347, kterým tento zamítl reklamaci žalobkyně proti jeho rozhodnutí ze dne 18. 7. 2005 č. j. 69719/05/007914/3347. Tímto rozhodnutím Finanční úřad pro Prahu 7 rozhodl o převedení přeplatku úpadce O.S.A., spol. s r. o., na dani z přidané hodnoty (dále též jen „DPH“) ve výši 3 668 Kč vykázaného ke dni 18. 7. 2005 na úhradu nedoplatku dotčené společnosti na dani z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků vykázaného ke dni 18. 7. 2005 ve výši 1 825 711 Kč. Žalobkyně v podaném návrhu namítá, že přeplatek na dani, který vznikl po prohlášení konkursu, je majetkovou hodnotou náležející do konkursní podstaty a finanční úřady jsou povinny řídit se ustanovením § 14 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen „zákon o konkursu a vyrovnání“ nebo „ZKV“) a respektovat skutečnost, že započtení na majetek patřící do konkursní podstaty není možné.

Městský soud v Praze při projednávání věci zaujal názor, že ustanovení § 105 odst. 1 věty třetí zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, a to text: „Prohlášením konkursu se daňové řízení nepřerušuje a po prohlášení konkursu se plátci vrátí vyměřený nadměrný odpočet, pokud nemá daňové nedoplatky vzniklé před prohlášením i po prohlášení konkursu.“, jehož použití se v dané věci nabízí, je v rozporu s ústavním pořádkem České republiky, konkrétně s článkem 11 Listiny, a proto podal návrh na zrušení tohoto ustanovení podle čl. 95 odst. 2 Ústavy, neboť je tímto ustanovením vázán.

V odůvodnění svého návrhu Městský soud v Praze argumentuje nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 544/02 [nález ze dne 7. 4. 2005 (N 76/37 SbNU 75)]^*), z něhož vyplývá závěr, že pokud obecný soud postupoval v rozporu s kogentní normou [§ 14 odst. 1 písm. i) zákona o konkursu a vyrovnání] a nerespektoval tak cíl tohoto zákona, neodůvodněně tak zvýhodnil jednoho z věřitelů, tedy stát zastoupený finančními orgány. Současně navrhovatel připomíná, že vztah správce konkursní podstaty a správce daně v daňovém řízení je vztahem veřejnoprávním. Proto také otázka, zda správce konkursní podstaty má či nemá právo na vrácení přeplatku na dani či jakým způsobem má být naloženo s vratitelným přeplatkem, může být posuzována a rozhodována jen z hledisek a podle právních předpisů veřejnoprávních, nikoli podle těch, které upravují vztahy soukromoprávní. Taktéž přeplatek na dani ve smyslu ustanovení § 64 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“) je právním pojmem veřejného práva. V závěru návrhu Městský soud v Praze shrnuje s poukazem na konstantní rozhodovací praxi Ústavního soudu, že nesprávnou aplikací normy jednoduchého práva, která v posuzovaném případě umožňuje neodůvodněné zvýhodnění státu jako jednoho z věřitelů, by došlo k porušení ústavně zaručeného práva (čl. 11 Listiny), a proto navrhuje, aby Ústavní soud napadené ustanovení zrušil dnem, který v nálezu stanoví.

V průběhu řízení Městský soud v Praze navrhl ve smyslu ustanovení § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a § 95 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, změnu původního návrhu, a to aby Ústavní soud vyslovil, že ustanovení § 105 odst. 1 věty třetí zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění před 1. 1. 2008, tj. ve znění před novelizací provedenou zákonem č. 296/2007 Sb., (dále též jen „zákon č. 235/2004 Sb.“ nebo „zákon o DPH“) bylo v rozporu s čl. 11 odst. 1 Listiny. Svůj návrh Městský soud v Praze odůvodnil skutečností, že napadené ustanovení bylo zákonem č. 296/2007 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a některé zákony v souvislosti s jeho přijetím, (dále jen „zákon č. 296/2007 Sb.“) zrušeno, nicméně jeho zrušení nemění nic na tom, že napadené ustanovení musí být i nadále aplikováno na právní vztahy nastalé za doby jeho platnosti a působnosti.

Podle § 42 odst. 4 a § 69 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o Ústavním soudu“) zaslal Ústavní soud předmětný návrh účastníkům řízení – Poslanecké sněmovně a Senátu Parlamentu České republiky.

Ve svém vyjádření ze dne 13. 6. 2007 předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky Ing. Miloslav Vlček uvádí, že právní úprava vracení nadměrného odpočtu v § 105 zákona o DPH byla do zákona převzata z předcházejícího zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, jak je uvedeno i v důvodové zprávě k zákonu. Při schvalování napadeného ustanovení vycházel zákonodárce ze skutečnosti, že daňové řízení je realizace práv a povinností daňového subjektu vůči státu reprezentovanému správcem daně. Vztah daňového subjektu a správce daně, který upravují předpisy o daňovém řízení, je pak založen na nerovnosti, přičemž cílem daňových předpisů je výběr daně tak, aby nebyly zkráceny příjmy státu. Nadměrný odpočet na dani z přidané hodnoty v případě, kdy převýší odpočet daně daň na výstupu, je koncipován jako platba daně, která je správcem daně použita na úhradu daňových povinností podle § 59 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků nebo k úhradě případného nedoplatku na jiné dani, popřípadě u jiného správce daně za stanovených podmínek. Zákonodárný sbor, který zákon č. 235/2004 Sb. schválil, jednal v přesvědčení, že přijatý zákon je v souladu s Ústavou, ústavním pořádkem a naším právním řádem. Je na Ústavním soudu, aby v souvislosti s podaným návrhem na zrušení ustanovení § 105 odst. 1 věty třetí zákona č. 235/2004 Sb. posoudil ústavnost uvedeného ustanovení a vydal příslušné rozhodnutí.

Ve vyjádření Senátu Parlamentu České republiky ze dne 14. 6. 2007 jeho předseda MUDr. Přemysl Sobotka připomíná, že se Senát k problematice úpravy obsažené v § 105 odst. 1 zákona o DPH již vyslovil ve svém vyjádření č. j. 10412/06 ze dne 17. října 2006 ve věci sp. zn. Pl. ÚS 12/06 [nález ze dne 2. 7. 2008 (vyhlášen pod č. 342/2008 Sb.)]. Dále uvádí, že argumentace navrhovatele opírající se pouze o dřívější rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 544/02 (viz výše) se nezdá být přesvědčivá, neboť § 105 zákona o DPH již explicitně, na rozdíl od právního stavu platného do 30. dubna 2004, za něhož bylo vydáno výše uvedené rozhodnutí, obsahuje v podstatě výjimku z režimu zákona o konkursu a vyrovnání. Novelou zákona o konkursu a vyrovnání č. 27/2000 Sb., účinnou od 1. května 2000, dal zákonodárce sice jasně najevo, že nadále nebude privilegovat stát ohledně jeho pohledávek vůči úpadcům, přičemž privilegované postavení státu trvalo takřka desetiletí a týkalo se nejenom pohledávek daňových (šlo dále o poplatky, cla a příspěvky na sociální zabezpečení, pokud vznikly nejdéle tři roky před prohlášením konkursu a v průběhu konkursu), avšak přijetím nového zákona o DPH jakoby tento postoj zrevidoval a odsouhlasil spolu s novým zákonem, že v případě nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty se stát nebude s ostatními věřiteli „dělit“. Je na posouzení Ústavního soudu, zda výjimka uvedená v § 105 odst. 1 větě třetí zákona o DPH, která zajišťuje státu z fiskálních důvodů „vyšší nároky“ na uspokojení jeho pohledávek než ostatním věřitelům zúčastněným na konkursu, je tou úpravou, kterou Ústavní soud ve smyslu rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 544/02 pokládal za úpravu ústavně konformní a obhajitelnou.

Ustanovení § 105 odst. 1 věty třetí zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění před 1. 1. 2008, tj. před novelizací provedenou zákonem č. 296/2007 Sb., zní: „Prohlášením konkursu se daňové řízení nepřerušuje a po prohlášení konkursu se plátci vrátí vyměřený nadměrný odpočet, pokud nemá daňové nedoplatky vzniklé před prohlášením i po prohlášení konkursu.“.

Novelou provedenou zákonem č. 296/2007 Sb. byla předmětná věta třetí prvního odstavce § 105 zákona o DPH zrušena s účinností od 1. 1. 2008.

Ústavní soud v souladu s ustanovením § 68 odst. 2 zákona o Ústavním soudu nejdříve posoudil, zda zákon, u něhož je namítána protiústavnost napadeného ustanovení (ve znění platném ke dni vydání žalobou napadeného rozhodnutí finančního úřadu, tj. ke dni 9. 8. 2005), byl přijat a vydán v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem.

Ústavní soud ověřil, že zákon č. 235/2004 Sb. byl schválen Poslaneckou sněmovnou dne 26. února 2004 na 27. schůzi, kdy pro něj z přítomných 187 poslanců hlasovalo 94 poslanců a 93 bylo proti. Dne 12. 3. 2004 byl návrh zákona postoupen Senátu, který jej schválil dne 1. 4. 2004 na své 14. schůzi, kdy ze 73 přítomných senátorů pro něj hlasovalo 37 senátorů a 31 bylo proti. Prezident zákon nepodepsal a vrátil jej Poslanecké sněmovně, která o něm hlasovala na své 30. schůzi dne 22. dubna 2004. Z přítomných 184 poslanců hlasovalo 101 pro, proti bylo 83. Zákon byl vyhlášen ve Sbírce zákonů pod č. 235/2004 Sb. dne 23. 4. 2004, jeho účinnost nastala 1. 5. 2004.

Ústavní soud proto konstatuje, že zákon byl řádně přijat a vydán v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem.

Ústavní soud si musel nejprve zodpovědět otázku, zda mu přísluší meritorně projednávat podaný návrh, když předmětné ustanovení zákona o DPH, jehož zrušení a posléze změnou návrhu vyslovení jeho protiústavnosti se navrhovatel domáhal, bylo novelou provedenou zákonem č. 296/2007 Sb. s účinností od 1. 1. 2008 zrušeno. Napadené ustanovení ve znění před novelizací provedenou zákonem č. 296/2007 Sb. však bylo v dané věci aplikováno, tedy i v řízení o podané žalobě bude muset být aplikace tohoto ustanovení navrhovatelem přezkoumána.

Podle § 67 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je sice dán důvod zastavení řízení, jestliže zákon, jiný právní předpis nebo jejich jednotlivá ustanovení, jejichž zrušení je navrhováno, pozbudou platnosti před skončením řízení před Ústavním soudem. Jak však Ústavní soud vyslovil již v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 38/06 [nález ze dne 6. 2. 2007 (vyhlášen pod č. 84/2007 Sb., dostupný též na http://nalus.usoud.cz)], podle právního názoru plynoucího z nálezu sp. zn. Pl. ÚS 33/2000 [nález ze dne 10. 1. 2001 (N 5/21 SbNU 29; vyhlášen pod č. 78/2001 Sb.)] je Ústavní soud podle čl. 95 odst. 2 Ústavy příslušný meritorně přezkoumat ústavnost napadeného ustanovení, i když bylo již zrušeno (změněno), a to za podmínky, že adresátem tvrzeného důvodu protiústavnosti je veřejná moc, a nikoli subjekt soukromého práva. Vzhledem k tomu, že v dané věci je adresátem tvrzeného důvodu protiústavnosti veřejná moc, jsou v kontextu citovaného právního názoru vyjádřeného ve věci sp. zn. Pl. ÚS 38/06 splněny podmínky pro meritorní projednatelnost podaného návrhu.

Nyní projednávaným návrhem navrhovatel splnil podmínky čl. 95 odst. 2 Ústavy, neboť se jím domáhá vyslovení protiústavnosti ustanovení § 105 odst. 1 věty třetí zákona o DPH, které souvisí s jeho rozhodovací činností, a proto je tento soud oprávněným navrhovatelem podle čl. 95 odst. 2 Ústavy.

Podle ustanovení § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že navrhovatel v přípisu ze dne 29. 5. 2008, předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky ve svém vyjádření ze dne 13. 6. 2007 a předseda Senátu Parlamentu České republiky v přípisu ze dne 22. 5. 2008 vyjádřili svůj souhlas s upuštěním od ústního jednání, a dále vzhledem k tomu, že Ústavní soud má za to, že od jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od ústního jednání v předmětné věci upuštěno.

Ústavní soud se již problematikou přípustnosti započtení daňových přeplatků na dani z přidané hodnoty na úhradu daňových nedoplatků v případě, že daňovým subjektem je úpadce, na jehož majetek byl prohlášen konkurs, zabýval v řadě svých senátních nálezů, např. v nálezech sp. zn. I. ÚS 544/02 (viz výše), sp. zn. II. ÚS 35/05 [nález ze dne 20. 12. 2005 (N 232/39 SbNU 457)], sp. zn. III. ÚS 648/04 [nález ze dne 28. 7. 2005 (N 145/38 SbNU 135)], sp. zn. III. ÚS 41/05 [nález ze dne 18. 1. 2006 (N 19/40 SbNU 147)], sp. zn. IV. ÚS 408/05 [nález ze dne 31. 7. 2006 (N 146/42 SbNU 177)]. K návrhu Nejvyššího správního soudu na zrušení ustanovení § 37a zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon č. 588/1992 Sb.“), § 105 odst. 1 věty třetí zákona č. 235/2004 Sb. a § 64 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků se pak Ústavní soud předmětnou problematikou obsáhle zabýval v plenárním nálezu sp. zn. Pl. ÚS 12/06 [nález ze dne 2. 7. 2008 (vyhlášen pod č. 342/2008 Sb., dostupný též na http://nalus.usoud.cz)]. Závěry, ke kterým Ústavní soud dospěl ve výše citovaných nálezech, lze vztáhnout i na nyní posuzovanou věc.

Ústavní soud zde předně konstatoval, že z čl. 11 Listiny nelze žádnou interpretací dovodit zvýšenou ochranu práv státu jako vlastníka v daňových věcech reprezentovaného správcem daně, která by v případech vyhlášených konkursů vedla k jeho zvýhodnění a přiznávala mu privilegované postavení vůči ostatním konkursním věřitelům v souvislosti se započtením daňového přeplatku na úhradu daňového nedoplatku.

Otázkou možnosti započtení soukromoprávní a veřejnoprávní pohledávky, tj. zda ustanovení § 14 odst. 1 písm. i) zákona o konkursu a vyrovnání může jako ustanovení předpisu soukromoprávního zakotvit nepřípustnost takového započtení vedle soukromoprávních pohledávek i u pohledávek veřejnoprávních, vznesenou navrhovatelem i v nyní posuzované věci, se Ústavní soud podrobně zabýval ve shora zmíněném nálezu sp. zn. III. ÚS 648/04 (viz výše). Jak v tomto nálezu Ústavní soud uvádí, nelze z dosavadní judikatury Ústavního soudu v tomto směru vyvodit zobecnění ohledně vyloučení možnosti vzájemného započtení soukromoprávních a veřejnoprávních pohledávek. Posouzení přípustnosti takovéhoto započtení odvisí od konkrétní pozitivněprávní úpravy, přičemž lze v této souvislosti odkázat na právní názor obsažený v nálezu Nejvyššího správního soudu ČSR ze dne 14. října 1932 č. 15.605 (Boh. A 10072/32), dle něhož „k tomu, aby právního institutu kompensace, zavedeného v právu soukromém, mohlo být použito též v oboru práva veřejného, je zapotřebí zvláštního právního předpisu“. V otázce, zda za takovýto zvláštní právní předpis obsahující nepřípustnost kompenzace nejen soukromoprávních, nýbrž rovněž soukromoprávních a veřejnoprávních pohledávek lze považovat i ustanovení § 14 odst. 1 písm. i) ZKV, vyšel Ústavní soud z konstatování, že v případě konfliktu dvou úprav jednoduchého práva stejného stupně právní síly, jež nota bene nejsou ve vztahu inkluze, nýbrž překrývání, je určení toho, která je úpravou obecnou a která speciální, dáno předmětem řízení (jenž je vymezen procesním návrhem). Obecnou je tedy právní úprava, jež z pohledu práva jednoduchého prima facie návrhem vymezený předmět řízení reguluje.

V uvedeném nálezu sp. zn. III. ÚS 648/04, stejně jako v plenárním nálezu sp. zn. Pl. ÚS 12/06 (oba viz výše), Ústavní soud, vycházeje ze zásady priority ústavně konformní interpretace jednoduchého práva, dospěl k závěru, dle něhož ustanovení § 14 odst. 1 písm. i) ZKV je zvláštním právním předpisem zakotvujícím nepřípustnost kompenzace nejen soukromoprávních, nýbrž rovněž soukromoprávních a veřejnoprávních pohledávek. Jako takové má proto ustanovení § 14 odst. 1 písm. i) ZKV v pozici speciální úpravy přednost před úpravou obecnou obsaženou v ustanoveních § 59 odst. 3 písm. e), § 40 odst. 11 a § 64 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků, přičemž ústavně konformním výkladem uvedených ustanovení dochází k naplnění účelu a cílů zákona o konkursu a vyrovnání.

Po provedené rekapitulaci dosavadní judikatury přistoupil Ústavní soud k posouzení obsahu napadeného ustanovení z hlediska jeho souladu s ústavním pořádkem České republiky [čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy].

Shora zmíněné senátní nálezy a plenární nález Ústavního soudu k započtení daňových přeplatků na dani z přidané hodnoty posuzovaly předmětnou problematiku ochrany vlastnických práv konkursních věřitelů proti zvýhodněné ochraně práv státu jako vlastníka v postavení konkursního věřitele z hlediska dřívější právní úpravy daně z přidané hodnoty stanovené zákonem č. 588/1992 Sb. Nyní posuzovaný návrh se vztahuje k právní úpravě daně z přidané hodnoty stanovené navazujícím zákonem č. 235/2004 Sb. účinným od 1. 5. 2004. Předmětná pozdější právní úprava v § 105 odst. 1 větě třetí zákona o DPH oproti předchozí právní úpravě výslovně stanovila, že „prohlášením konkursu se daňové řízení nepřerušuje a po prohlášení konkursu se plátci vrátí vyměřený nadměrný odpočet, pokud nemá daňové nedoplatky vzniklé před prohlášením i po prohlášení konkursu“. Zákonodárce tak pro období od 1. 5. 2004 do 31. 12. 2007 (tj. do novely provedené zákonem č. 296/2007 Sb.) upravil započtení daňového přeplatku na úhradu daňového nedoplatku kogentní normou neponechávající správci daně jiný možný postup secundum et intra legem, než ukládá napadené ustanovení, tj. stanovil povinnost správci daně vrátit po prohlášení konkursu plátci vyměřený nadměrný odpočet, jen pokud tento nemá daňové nedoplatky vzniklé před prohlášením i po prohlášení konkursu.

Napadené ustanovení bylo zákonodárcem s účinností od 1. 1. 2008 zrušeno v souvislosti s přijetím zákona č. 296/2007 Sb., jímž byly vedle zákona o DPH novelizovány rovněž insolvenční zákon, zákon o správě daní a poplatků a některé další zákony. V důvodové zprávě k vládnímu návrhu zákona č. 296/2007 Sb. se k novelizaci zákona o DPH uvádí, že navazuje na změny promítnuté v textu návrhu novely zákona o správě daní a poplatků, přičemž tyto změny důvodová zpráva charakterizuje potřebou definovat daňové nedoplatky pro účely insolvenčního řízení. Zrušení napadeného ustanovení zákona o DPH zákonem č. 296/2007 Sb. je explicitním vyjádřením úmyslu zákonodárce s účinností pro futuro. V souvislosti s tímto zrušením napadeného ustanovení, k němuž došlo až po podání posuzovaného návrhu Ústavnímu soudu, změnil Městský soud v Praze svůj původní návrh a navrhl vyslovení protiústavnosti nyní již derogovaného předmětného ustanovení.

Podstatou návrhu je tvrzení navrhovatele, že s ohledem na jeho vázanost zákonem, a tedy i napadeným ustanovením, nemůže za období platnosti a působnosti předmětného ustanovení ochránit vlastnická práva konkursních věřitelů s ohledem na zvýhodněné postavení státu jako jednoho z konkursních věřitelů, a napadené ustanovení proto shledává v rozporu s čl. 11 odst. 1 Listiny.

V souvislosti s navrhovatelem tvrzenou neústavností napadeného ustanovení je třeba se předmětným ustanovením zabývat v jeho vzájemném vztahu k ustanovení § 14 odst. 1 písm. i) ZKV, tak jak to vyplývá i z navrhovatelova přesvědčení, že neústavnost napadeného ustanovení spočívá v jeho aplikaci na jím souzený případ úpadce, který podléhá režimu zákona o konkursu a vyrovnání. Ústavní soud při posuzování vzájemného vztahu výše uvedených právních ustanovení vychází především z ústavně zakotvených základních práv tak, jak to odpovídá požadavku úcty k právům a svobodám člověka a občana, jakožto základu právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy). Primát jednotlivce před státem (čl. 1 Listiny) je třeba respektovat i při střetu základních práv s obecným zájmem státu.

Vlastnické právo jako právo základní, jehož ochrana je napadeným ustanovením dotčena, je chráněno čl. 11 Listiny. Podle věty prvé a druhé prvního odstavce uvedeného článku Listiny má každý právo vlastnit majetek a vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Z uvedeného ustanovení Listiny nelze žádnou interpretací dovodit zvýšenou ochranu práv státu jako vlastníka. V posuzované věci však aplikací napadeného ustanovení nutně k takovému neodůvodněnému zvýhodnění státu dochází a předmětné ustanovení tak de facto státu, reprezentovanému v daňových věcech správcem daně, přiznávalo privilegované postavení oproti ostatním konkursním věřitelům. Naproti tomu derogace napadeného ustanovení, ke které přistoupil zákonodárce zákonem č. 296/2007 Sb., stát nijak neznevýhodnila, neboť za předpokladu řádného uplatnění jeho pohledávek podle ustanovení § 20 ZKV u něj nedochází k žádné výraznější újmě, resp. újmě nikoliv větší než u ostatních konkursních věřitelů. Ústavní soud se v tomto závěru shoduje se svými již dříve učiněnými závěry ve shora citovaných nálezech, na jejichž argumentaci pro stručnost odkazuje.

Ústavní soud neshledává důvod se odchylovat od svých závěrů přijatých v uvedených nálezech, ani pokud jde o navrhovatelem namítané přesvědčení, že otázka vrácení přeplatku na dani z přidané hodnoty může být posuzována a rozhodována jen z hledisek a podle právních předpisů veřejnoprávních. Ve zmíněném nálezu sp. zn. III. ÚS 648/04 (viz výše) Ústavní soud dospěl k závěru, dle něhož ustanovení § 14 odst. 1 písm. i) ZKV je zvláštním právním předpisem ve vztahu k ustanovením zákona o správě daní a poplatků zakotvujícím nepřípustnost kompenzace nejen soukromoprávních, nýbrž rovněž soukromoprávních a veřejnoprávních pohledávek, a jako takové má proto v pozici speciální úpravy přednost před úpravou obecnou, obsaženou ve zmíněných ustanoveních zákona o správě daní a poplatků (viz již dříve provedená rekapitulace dosavadní judikatury). Uvedenou argumentací lze dospět k obdobnému závěru i v nyní posuzované věci, pokud jde o vztah ustanovení § 14 odst. 1 písm. i) ZKV a napadeného ustanovení § 105 odst. 1 věty třetí zákona o DPH.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře opakovaně zdůrazňuje přednost ústavně konformní interpretace právního předpisu nebo jeho jednotlivého ustanovení před jeho zrušením. V posuzovaném návrhu napadené ustanovení § 105 odst. 1 věty třetí zákona o DPH představuje kogentní úpravu, kterou nelze překlenout ústavně konformní interpretací, neboť její kategorický charakter neumožňuje adresátu (správci daně) se od této úpravy odchýlit, aniž by nejednal contra legem.

Vycházeje z výše uvedených argumentů, dospěl Ústavní soud v posuzované věci k závěru, že ustanovení § 105 odst. 1 věty třetí zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění před novelizací provedenou zákonem 296/2007 Sb., neumožňovalo obecným soudům dostát svým povinnostem při ochraně základních práv a svobod konkursních věřitelů při přezkoumání rozhodnutí správce daně o započtení daňového přeplatku na úhradu daňového nedoplatku ve správním soudnictví, což představuje nerespektování principů zakotvených v čl. 11 odst. 1 Listiny. Ústavní soud proto návrhu navrhovatele podle čl. 95 odst. 2 Ústavy vyhověl s tím, že s ohledem na čl. 89 odst. 2 Ústavy jsou důsledky shledané protiústavnosti orgány veřejné moci povinny promítnout do své rozhodovací praxe, tedy při řešení konkrétních případů citované ustanovení neaplikovat.