Nález Ústavního soudu č. 312/2020 Sb.

Okresní soud v Liberci (dále též „navrhovatel“) navrhl podle čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“) a § 64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o Ústavním soudu“) zrušení § 138 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a to uplynutím dne 31. 12. 2019.

Navrhovatel uvedl, že vede trestní řízení proti obviněné H. P. (sp. zn. 5 T 144/2018), a to na základě návrhu na potrestání podaného Okresním státním zastupitelstvím v Liberci, kterým je jí kladeno za vinu spáchání přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. Toho se měla dopustit (stručně řečeno) formou tří dílčích útoků, kterými si přisvojila cizí věci tím, že se jich zmocnila, přičemž na cizím majetku způsobila škodu v celkovém souhrnu za 7 525,60 Kč.

Okresní soud v Liberci dospěl k závěru, že ustanovení § 138 odst. 1 trestního zákoníku, jehož musí být použito při řešení uvedené trestní věci, je v rozporu s ústavním pořádkem, konkrétně s čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Z tohoto důvodu soud usnesením ze dne 10. 12. 2018 přerušil trestní stíhání obviněné podle § 224 odst. 5 trestního řádu a předložil věc Ústavnímu soudu s návrhem na zrušení § 138 odst. 1 trestního zákoníku.

Navrhovatel uvádí, že jeho argumentace je pro zjednodušení vztahována toliko k hranici škody nikoli nepatrné, nicméně lze ji analogicky vztáhnout i k ostatním hranicím škody obsaženým v § 138 odst. 1 trestního zákoníku. Poukazuje na to, že stávající hranice jednotlivých kategorií škod byly zavedeny již novelou zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, provedenou zákonem č. 265/2001 Sb., s účinností od 1. 1. 2002. Připomíná, že v důvodové zprávě k uvedené novele zákonodárce vyjádřil záměr průběžně novelizovat zákonné ustanovení vymezující definiční znaky výší škody rozhodných pro právní kvalifikaci skutkových podstat tak, aby tyto novelizace korespondovaly inflačnímu vývoji v České republice. Nicméně tento předpoklad nebyl naplněn a uvedené hranice škody se nezměnily ani přijetím trestního zákoníku, který tyto hranice škody převzal beze změny.

Navrhovatel vyjadřuje přesvědčení, že ustanovení § 138 odst. 1 trestního zákoníku se v současné době dostalo do přímého rozporu s čl. 40 odst. 6 Listiny, a to v důsledku růstu životní úrovně a cenové hladiny v České republice. Toto tvrzení dokladuje tabulkami znázorňujícími vývoj průměrné mzdy, hranice škody nikoli nepatrné a podílu škody nikoli nepatrné k průměrné mzdě, přičemž vychází z údajů Českého statistického úřadu. Z uvedené tabulky tak zejména vyplývá, že poměr škody nikoli nepatrné k průměrné mzdě činil v roce 1992 43 %, v roce 2001 13,9 %, v roce 2002 35 % a v roce 2018 15,7 %. V návaznosti na tyto údaje uvádí, že odcizení finanční hotovosti ve výši 5 000 Kč v roce 2018 nepostihne průměrnou oběť stejně citelně jako v roce 2002, neboť tato hotovost má pro ni pouze zhruba poloviční hodnotu.

Navrhovatel dále uvádí výpočet reálné škody nikoli nepatrné, tedy vývoj výše této škody ve vazbě na růst spotřebitelských cen. Při tomto výpočtu vychází z tzv. bazického indexu, tedy míry inflace vyjádřené přírůstkem indexu spotřebitelských cen k základnímu období, kterým byl Českým statistickým úřadem zvolen rok 2015. Na základě těchto údajů poukazuje na to, že v období leden 2002 až červenec 2018 došlo k inflačnímu vývoji, kdy hodnota stejné věci stoupla z částky 3 662 Kč na částku 5 000 Kč, tedy se zvýšila o téměř 30 procentních bodů. Zdůrazňuje, že tato skutečnost nebyla nijak promítnuta do stanovení hranice škody nikoli nepatrné. Navrhovatel pak daný problém demonstruje na příkladu, když uvádí, že krádež potravin v ceně 5 000 Kč v roce 2018 má za důsledek vznik trestní odpovědnosti pachatele takového činu, zatímco krádež stejných potravin v roce 2002 by způsobila škodu pouze 3 662 Kč, tedy by takový čin byl posouzen pouze jako přestupek.

Rešerší provedenou ve vnitřním systému u Okresního soudu v Liberci navrhovatel prokazuje, že hledisko způsobení škody nikoli nepatrné, jakožto jeden ze znaků skutkové podstaty vybraných pěti trestných činů proti majetku, bylo nutno zohlednit celkem ve zhruba 15,6 % trestních věcí, které u tohoto soudu napadly v roce 2017. Z toho dovozuje, že nastavení hranice škody nikoli nepatrné je velmi významné.

Rozpor ustanovení § 138 odst. 1 trestního zákoníku s čl. 40 odst. 6 Listiny dovozuje navrhovatel z toho, že trestnost majetkových trestných činů je postupem času a růstem průměrné mzdy (životní úrovně) fakticky posuzována podle zákona, který se plíživým způsobem a bez dalšího stává pro pachatele přísnějším. Trestní represe tak v důsledku inflačního vývoje a růstu životní úrovně postihuje čím dál širší okruh pachatelů majetkových deliktů. Toto zpřísnění má podle něho v podstatě totožný efekt, jako kdyby došlo k legislativní změně § 138 odst. 1 trestního zákoníku, v němž by hranice škody byla snížena, avšak nebylo by zachováno pravidlo o užití příznivějšího právního předpisu.

Navrhovatel je přesvědčen, že pevně dané meze stanovené v § 138 odst. 1 trestního zákoníku nelze překlenout či prolomit aplikací zásady subsidiarity trestní represe. Stejně tak je přesvědčen, že prostředky trestního práva by měly být státní mocí užívány zdrženlivě a pouze v případech, kdy již prostředky jiného právního odvětví nepostačují. Poukazuje rovněž na nákladnost trestního řízení a s tím spojenou otázku, zda je způsobení škody dosahující zhruba pouhé jedné sedminy průměrného měsíčního výdělku (tj. škody ve výši 5 000 Kč) z pohledu státní moci natolik potřebný, aby nebyla zvolena raději cesta méně nákladného řízení přestupkového.

Ústavní soud podle § 69 zákona o Ústavním soudu zaslal návrh komorám Parlamentu České republiky jako účastníkům řízení a dále vládě a Veřejné ochránkyni práv jako orgánům, které jsou oprávněny vstoupit do řízení jako vedlejší účastníci řízení.

Poslanecká sněmovna ve svém vyjádření uvedla, že ustanovení § 138 odst. 1 trestního zákoníku bylo schváleno zákonem č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, který Poslanecká sněmovna projednávala v 5. volebním období jako sněmovní tisk č. 410. Zmíněné ustanovení bylo součástí původního vládního návrhu, který byl předložen Poslanecké sněmovně, a při projednávání v Poslanecké sněmovně zůstalo nezměněno.

Senát ve svém vyjádření uvedl, že návrh trestního zákoníku postoupený Senátu Poslaneckou sněmovnou v prosinci 2008 byl při projednávání v Senátu většinou pozitivně hodnocen jako celek. Senát v rámci návrhu trestního zákoníku souhlasil s ustanovením § 138 jako s formálně určitým definováním jednotlivých kategorií škod. Senátní projednávání trestního zákoníku se nicméně výslovně nedotklo inkriminované otázky právní úpravy kategorií škody podle § 138 odst. 1. Senát návrh trestního zákoníku schválil ve znění postoupeném mu Poslaneckou sněmovnou, projednal ho v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně stanoveným způsobem a usnesl se k tomuto návrhu souhlasně ve většinovém přesvědčení, že je v souladu s ústavním pořádkem České republiky a jejími mezinárodními závazky.

Vláda sdělila, že vstupuje řízení, a navrhla odmítnutí, případně zamítnutí návrhu. Zmocnila ministra spravedlnosti, aby vypracoval vyjádření vlády k návrhu, a současně ho pověřila zastupováním v tomto řízení.

Vláda ve svém vyjádření uvedla, že navrhovatelem napadená právní úprava splňuje veškeré ústavněprávní nároky, které vyplývají ze zásady nullum crimen sine lege. Hranice jednotlivých kategorií škod určená ustanovením § 138 trestního zákoníku představuje dostatečně určité vymezení podmínek trestní odpovědnosti. S uvedeným řešením je sice spojena určitá rigidita, nedosahuje však míry protiústavnosti. Vláda podotkla, že ustanovení § 138 trestního zákoníku je třeba vnímat ve spojení s dalšími instituty trestního práva, především těmi, které zajišťují subsidiaritu trestní represe. Jedná se zejména o materiální korektiv formální definice trestného činu obsažený v § 12 odst. 2 trestního zákoníku a o procesní korektiv spočívající v možnosti zastavit trestní stíhání pro neúčelnost podle § 172 odst. 2 písm. c) trestního řádu, resp. § 223 odst. 2 trestního řádu. Uvedená ustanovení poskytují dostatečný prostor pro výklad formálních znaků jednotlivých trestných činů.

Podle vlády nelze přijmout argumentaci navrhovatele, že by § 138 odst. 1 trestního zákoníku byl v rozporu s pravidlem vyplývajícím z čl. 40 odst. 6 Listiny, neboť se nejedná o použití pozdější právní normy na právní stav či skutečnosti, které nastaly před její účinností. Skutečnost, že určité zákonem stanovené pravidlo může mít přísnější dopad na pachatele, než by mělo před několika lety, z principu nezakládá retroaktivitu, a tedy ani protiústavnost. Vláda vyjadřuje přesvědčení, že je věcí zákonodárce, jakým způsobem nastaví hranici pro výpočet škody, a tím i trestní politiku státu. Pokud se zákonodárce rozhodl neaktualizovat dané hranice, vyjadřuje to pak jeho přístup k otázkám míry trestání. Vláda má tak za to, že navrhovatelem napadená právní úprava je v souladu s ústavním pořádkem České republiky a nepředstavuje ústavně nepřípustný, tj. neproporcionální zásah do základních práv a svobod jednotlivce, neboť výše škody je pro účely trestní odpovědnosti stanovena zákonem, v určité formě, která je srozumitelná, nepřipouštějící analogii a retroaktivitu. Vláda proto navrhuje, aby Ústavní soud návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný, případně jej zamítl.

Ústavní soud zaslal obdržená vyjádření navrhovateli k případné replice, avšak ten ve stanovené lhůtě nijak nereagoval.

Veřejná ochránkyně práv sdělila, že do řízení v této věci nevstupuje.

Ústavní soud v souladu s ustanovením § 44 zákona o Ústavním soudu uvážil, že ve věci není třeba konat ústní jednání, neboť by nijak nepřispělo k dalšímu, resp. hlubšímu objasnění věci, než jak se s ní seznámil z písemných úkonů navrhovatele a účastníků řízení. Nenařízení ústního jednání odůvodňuje i skutečnost, že Ústavní soud nepovažoval ani za potřebné provádět dokazování.

Napadené ustanovení § 138 odst. 1 trestního zákoníku zní:

Ustanovení § 138 odst. 1 trestního zákoníku vymezuje odstupňované hranice výše škody způsobené trestným činem, tedy jsou zde stanoveny jednotlivé druhy (kategorie) škod. Na základě § 138 odst. 2 trestního zákoníku se pak stejné částky, kterými jsou stanoveny kategorie škody, obdobně použijí též pro určení výše prospěchu získaného trestným činem, nákladů k odstranění následků poškození životního prostředí a hodnoty věci. U majetkových, hospodářských, ale i jiných trestných činů má § 138 odst. 1 zásadní význam, neboť pomocí něho se odlišují trestné činy od korespondujících přestupků a rovněž poskytuje výklad pro okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby.

Ústavní soud předně posuzoval, zda jsou splněny všechny zákonem stanovené procesní předpoklady k projednání návrhu podle čl. 87 odst. 1 písm. a) a čl. 95 odst. 2 Ústavy a § 64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Návrh zjevně splňuje veškeré formální náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu.

Ústavní soud pak nejprve hodnotil otázku, zda je navrhovatel oprávněn podat návrh na zrušení (celého) § 138 odst. 1 trestního zákoníku. Podle ustanovení čl. 95 odst. 2 Ústavy, dojde-li soud k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem, předloží věc Ústavnímu soudu k projednání. Tuto úpravu dále rozvádí ustanovení § 64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, podle kterého návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení je oprávněn podat též soud v souvislosti se svou rozhodovací činností podle čl. 95 odst. 2 Ústavy. K tomu, aby obecný soud mohl zpochybnit ústavnost konkrétního zákona, resp. jeho jednotlivého ustanovení, a věc předložit Ústavnímu soudu, je přitom nezbytná jeho reálná aplikace, a nikoli jen jeho hypotetické použití, resp. jiné širší souvislosti [srov. nálezy sp. zn. Pl. ÚS 33/09 (N 205/58 SbNU 827; 332/2010 Sb.), Pl. ÚS 11/10 (N 148/62 SbNU 277; 314/2011 Sb.), Pl. ÚS 14/15 (N 22/80 SbNU 257; 87/2016 Sb.) a usnesení sp. zn. Pl. ÚS 12/08 (U 12/51 SbNU 823)]. Jinak řečeno: musí jít o zákon (jeho část), který překáží dosažení žádoucího (ústavně konformního) výsledku. Nebyl-li by odstraněn, byl by výsledek probíhajícího řízení jiný [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 49/10 (N 10/72 SbNU 111; 44/2014 Sb.)].

Klíčovou otázku proto představuje posouzení, zda skutečně bylo či mělo být ustanovení § 138 odst. 1 trestního zákoníku navrhovatelem v jím řešené právní věci použito, resp. v jakém rozsahu. Jak bylo uvedeno, v případě řešeném navrhovatelem byla obžaloba podána pro přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, jímž měla obžalovaná na cizím majetku způsobit škodu v celkové výši 7 525,60 Kč. V této věci šlo tedy výhradně o posouzení, zda uvedená škoda vykazuje znaky škody nikoli nepatrné. Jinak řečeno, to, jakým způsobem trestní zákoník vymezuje v § 138 odst. 1 další (vyšší) hranice majetkových škod (tj. škodu nikoli malou, větší škodu, značnou škodu a škodu velkého rozsahu), v této konkrétní věci projednávané navrhovatelem nemělo žádný význam.

V projednávané věci tedy v případě té části § 138 odst. 1 trestního zákoníku, která je tvořena slovy „škodou nikoli malou se rozumí škoda dosahující částky nejméně 25 000 Kč, větší škodou se rozumí škoda dosahující částky nejméně 50 000 Kč, značnou škodou se rozumí škoda dosahující částky nejméně 500 000 Kč a škodou velkého rozsahu se rozumí škoda dosahující nejméně částky 5 000 000 Kč.“, nešlo o část ustanovení, která by tvořila právní podklad pro rozhodování soudu, ani tato část přímo neovlivňovala průběh řízení vedeného navrhovatelem. Ani při extenzivním výkladu podmínky „použití zákona při řešení věci“ (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 33/09) tedy uvedené části ustanovení v předmětném řízení nemá být použito.

Ústavní soud tak dospěl k závěru, že zákonným vyjádřením právní normy, která má být navrhovatelem použita a jejíž neústavnost je jím tvrzena, je pouze část § 138 odst. 1 trestního zákoníku vyjádřená slovy „Škodou nikoli nepatrnou se rozumí škoda dosahující částky nejméně 5 000 Kč“. Právě tato část napadeného ustanovení je rozhodující pro posouzení, zda skutek, pro nějž byla podána obžaloba, vykazuje znaky trestného činu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. Ve zbylé části návrhu nebyla splněna podmínka použití zákona při řešení věci podle čl. 95 odst. 2 Ústavy a § 64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, v důsledku čehož navrhovatel nebyl oprávněn jej podat.

Zbývá dodat, že v rozsahu, ve kterém byl návrh na zrušení napadeného ustanovení podán oprávněným navrhovatelem, nešlo o návrh nepřípustný ani nebyl dán důvod pro zastavení řízení.

V řízení o kontrole norem Ústavní soud podle ustanovení § 68 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 48/2002 Sb., nejprve posuzuje, zda napadený zákon byl přijat a vydán v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem. V posuzovaném případě Ústavní soud z vyjádření účastníků řízení a ze sněmovních tisků veřejně dostupných (na adrese https://www.psp.cz) shledal, že napadené ustanovení trestního zákoníku bylo přijato v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem. Ostatně ani navrhovatel nevznesl proti legislativní proceduře žádné námitky.

Z návrhu vyplývá, že protiústavnost je spatřována v rozporu s čl. 40 odst. 6 Listiny, tedy podle navrhovatele napadená úprava koliduje se zákazem retroaktivity, tj. s principem, podle kterého se trestnost činu posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán, přičemž pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější.

Jádro navrhovatelovy argumentace spočívá v tom, že hranice škod uvedené v § 138 odst. 1 trestního zákoníku (a do 31. 12. 2009 v § 89 odst. 11 trestního zákona) se nezměnily od 1. 1. 2002, přičemž od této doby až do současnosti výrazně narostla jak životní úroveň (vyjádřená průměrnou mzdou), tak i míra inflace. V důsledku těchto ekonomických změn se tak trestní postih za majetkové (ale i jiné) trestné činy fakticky zpřísnil, neboť trestní odpovědnost (popř. přísnější trestní odpovědnost) dopadá v současnosti i na jednání, jež svou závažností a důsledky pro poškozené osoby odpovídá činům, které byly dříve, tj. po zavedení uvedených hranic škod, posuzovány jako přestupek, popř. byly mírněji trestné.

Ústavní soud neshledává důvody, aby tuto základní tezi navrhovatele popíral. Je totiž nepochybné, že ustrnutí trestněprávní úpravy v otázce nastavení hranice jednotlivých kategorií škod ve spojení s vývojem výše uvedených ekonomických faktorů má skutečně za důsledek postupné rozpínání, resp. zpřísňování trestní represe. Statistické údaje uvedené navrhovatelem přitom poměrně výstižně demonstrují, že toto rozšíření a zpřísnění trestní represe není zanedbatelné. Případná je rovněž připomínka, že popsaný jev má za důsledek též zvyšování nákladů státu, neboť konání trestního řízení i v těchto bagatelních případech je nepochybně nákladnější, než kdyby byly tyto delikty projednávány v řízení přestupkovém.

Na druhou stranu však musí Ústavní soud připomenout svou předchozí judikaturu, z níž zřetelně vyplývá, že mu v zásadě samo o sobě nepřísluší, aby posuzoval šíři hranic trestněprávní kriminalizace určitých typů jednání, nemá-li dublovat nebo suplovat ústavní roli zákonodárného orgánu [srov. nálezy sp. zn. Pl. ÚS 5/2000 (N 31/21 SbNU 273; 127/2001 Sb.) a I. ÚS 631/05 (N 205/43 SbNU 289)]. Skutková podstata trestného činu představuje vždy formální vyjádření takového jednání, které je společností reprezentovanou většinou dosaženou při hlasování v zákonodárném sboru považováno za natolik společensky škodlivé, že musí být jako určitý specifický typ či druh jednání samostatně prohlášeno za trestné a vymezeno jako samostatná skutková podstata trestného činu [srov. rozhodnutí sp. zn. Pl. ÚS 4/03 (U 5/29 SbNU 449)]. Tento závěr lze bezpochyby vztahovat i k nastavení hranice kategorií škod, které je zásadní pro interpretaci znaků řady skutkových podstat trestných činů.

Byť navrhovatel nenamítá, že by zpřísnění trestní represe v důsledku nenovelizování hranice jednotlivých kategorií škod a ekonomického vývoje bylo neproporcionální účelu ustanovení § 138 odst. 1 trestního zákoníku, resp. účelu relevantních skutkových podstat, Ústavní soud považuje za vhodné připomenout, že podle současné právní úpravy lze trestně postihovat i taková jednání směřující proti majetku, jimiž nebyla způsobena žádná škoda. Jedná se např. o trestné činy pojistného podvodu (srov. § 210 trestního zákoníku), úvěrového podvodu (srov. § 211 trestního zákoníku) a dotačního podvodu (srov. § 212 trestního zákoníku), o zvláštní formu trestného činu poškození cizí věci podle § 228 odst. 2 trestního zákoníku, ale také třeba o trestný čin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b) až e) a podle § 205 odst. 2 trestního zákoníku. Skutkové podstaty tří z uvedených trestných činů již prošly testem ústavnosti, přičemž Ústavní soud vždy zamítl návrh na jejich zrušení (k pojistnému podvodu srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 5/2000, k trestnému činu úvěrového podvodu srov. nález sp. zn. I. ÚS 631/05 a ke zvláštní formě trestného činu poškození cizí věci srov. usnesení sp. zn. Pl. ÚS 4/03).

Tím spíše tedy nelze učinit závěr o protiústavnosti míry kriminalizace v případě, kdy v důsledku výše popsaného jevu postačuje k vyvození trestní odpovědnosti způsobení škody fakticky menší, než která byla předpokladem trestní odpovědnosti před deseti či patnácti lety. Opomenout nelze ani skutečnost, že v některých případech, kdy škoda způsobená jednáním pachatele jen mírně převyšuje hranici škody nikoli nepatrné, tj. hranici 5 000 Kč, lze vyvození trestní odpovědnosti zabránit aplikací některého z korektivů trestní odpovědnosti, ať již jde o korektiv hmotněprávní v podobě zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 trestního zákoníku, anebo o korektiv procesní v podobě možnosti zastavit trestní stíhání pro neúčelnost podle § 172 odst. 2 písm. c) trestního řádu, je-li to odůvodněno ostatními okolnostmi případu.

Ústavní soud nesdílí názor navrhovatele, že popsané postupné zpřísňování trestní represe v důsledku inflačního vývoje, růstu životní úrovně a neměnnosti právní úpravy hranice kategorií škod staví ustanovení § 138 odst. 1 trestního zákoníku do rozporu s čl. 40 odst. 6 Listiny. Citované ustanovení Listiny vyjadřuje zákaz retroaktivity zákona k tíži pachatele a přikazuje, aby se trestnost činu posuzovala a trest ukládal podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán, a aby pozdější zákon byl aplikován v případech, kdy je to pro pachatele příznivější.

Sám navrhovatel připouští, že čl. 40 odst. 6 Listiny cílí na situace, kdy došlo k legislativní změně zákona, nikoliv k jeho faktickému zpřísnění, přičemž Ústavní soud se s tímto konstatováním ztotožňuje. Pravidlo obsažené v citovaném ustanovení Listiny (a promítnuté též do § 2 odst. 1 trestního zákoníku) vychází z myšlenky, že jednotlivec v právním státě musí žít v jistotě při úvaze, zda jednání, které koná či zamýšlí konat, nezavdává příčinu k aktivizaci nástrojů trestního práva [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 2975/14 (N 143/82 SbNU 277)]. Tato jistota přitom musí vyplývat ze znění zákona, jímž jsou stanoveny podmínky trestní odpovědnosti, a nesmí být narušena tím, že by zákonodárce přistoupil k takové legislativní změně, v jejímž důsledku by trestní odpovědnost mohla být vyvozována zpětně, tj. k minulým jednáním uskutečněným před takovou změnou.

Ústavní soud nemůže navrhovateli přisvědčit, že výše popsané faktické změny ekonomického rázu mají v podstatě totožný efekt, jako kdyby došlo k legislativní změně § 138 odst. 1 trestního zákoníku, v němž by hranice škody byla snížena, avšak nebylo by zachováno pravidlo o užití příznivějšího právního předpisu. Z hlediska zákazu retroaktivity vyjádřeného v čl. 40 odst. 6 Listiny (a v § 2 odst. 1 trestního zákoníku) je totiž rozhodující stav v době spáchání činu. To ostatně platí i ve vztahu k určování výše škody způsobené činem, neboť podle § 137 trestního zákoníku se při stanovení výše škody zásadně vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, obvykle prodává v místě činu a v době činu. Změna hodnoty určité věci, k níž dojde až po spáchání činu, tedy nemá vliv na posuzování trestní odpovědnosti pachatele, přičemž to platí i pro případy, kdy by to mohlo být ku prospěchu pachatele (např. v důsledku výrazného zlevnění určité věci po spáchání činu). Tím méně pak může být (z hlediska možného porušení zákazu retroaktivity podle čl. 40 odst. 6 Listiny) významná podobná faktická změna, ke které došlo v době mezi okamžikem, kdy určitá právní úprava nabyla účinnosti, a momentem spáchání činu.

Ústavní soud uzavírá, že zpřísnění podmínek trestní odpovědnosti, které je důsledkem dlouhodobého zakonzervování právní úpravy určující hranice škod ve spojení s ekonomickým růstem a vývojem inflace, nepředstavuje rozpor s principy vyjádřenými v čl. 40 odst. 6 Listiny. Uvedené okolnosti totiž nemají žádný vliv na to, že pachatel v době činu zná (resp. může znát) jak samotnou právní úpravu, podle níž bude jeho čin posuzován, tak i rozhodující okolnosti (tj. hodnotu věcí, jež jsou předmětem jeho činu), které mají na aplikaci této právní úpravy přímý vliv.

Ústavní soud považuje za vhodné ještě podotknout, že i když neshledal žádný rozpor platného znění § 138 odst. 1 trestního zákoníku s čl. 40 odst. 6 Listiny ani s jinými ustanoveními ústavního pořádku, výše popsané faktické zpřísnění trestní represe vyplývající ze skutečnosti, že hranice jednotlivých kategorií škody od roku 2002 nedoznaly žádné změny, může být legitimně vnímáno jako významný problém současné trestní politiky státu a již bylo oprávněně kritizováno [srov. např. GŘIVNA, T. Dekriminalizace a depenalizace - teoretická východiska a jejich odraz v legislativní praxi. In GŘIVNA, T., ŠIMÁNOVÁ, H. (eds.). Trestní právo a právní stát. Plzeň: Aleš Čeněk, 2018, s. 103-104]. Vláda sice ve svém vyjádření k nyní projednávanému návrhu uvedla, že pokud se zákonodárce rozhodl neaktualizovat dané hranice, vyjadřuje to jeho přístup k otázkám míry trestání. Nabízí se však otázka, zda je legislativní pasivita v tomto směru skutečně produktem uváženého korigování trestní politiky a přístupu zákonodárce k míře trestání, nebo zda spíše jde o určité nežádoucí opomenutí.

Ústavní soud nicméně nepřehlédl legislativní iniciativu skupiny poslanců v podobě návrhu novely trestního zákoníku, který je v současné době projednáván (Poslanecká sněmovna 2019, tisk č. 466) a jenž směřuje mj. právě ke zvýšení stávajících hranic majetkových škod. Takový návrh jen potvrzuje, že jde o problematiku, jejíž posouzení přísluší zákonodárci, a nikoli Ústavnímu soudu. Není od věci v této souvislosti připomenout, že při úvahách o zvýšení hranic majetkových škod uvedených v § 138 trestního zákoníku, tedy o posunutí hranice oddělující odpovědnost za řadu trestných činu od odpovědnosti za korespondující přestupky, je nezbytné posoudit mj. také důsledky, které by z takového kroku vyplývaly a které by měly mj. patrně podobu výrazného zvýšení zátěže správních orgánů v oblasti přestupkové agendy. Ostatně obdobné pochybnosti sdílela vláda ve svém vyjádření, když zaujala neutrální stanovisko. Lze pak poznamenat, že po zrušení okresních úřadů (v r. 2002), kde působil výhradně profesionální aparát, může nová úprava u příslušných orgánů obcí vyvolat jak odborné, tak i personální problémy.

Ústavní soud na základě výše uvedeného dospěl k závěru, že napadené ustanovení § 138 odst. 1 trestního zákoníku v části tvořené slovy „Škodou nikoli nepatrnou se rozumí škoda dosahující částky nejméně 5 000 Kč“ není v rozporu s ústavním pořádkem, resp. s čl. 40 odst. 6 Listiny, a proto podle § 70 odst. 2 zákona o Ústavním soudu rozhodl o zamítnutí návrhu na zrušení napadeného ustanovení v této části (výrok I). Ve zbytku tento návrh odmítl podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., jako podaný osobou k tomu zjevně neoprávněnou (výrok II).