Zákon č. 142/1950 Sb.

Občanský soudní řád upravuje řízení ve věcech občanskoprávních před obecnými soudy, jejich rozhodování a výkon jejich rozhodnutí tak, aby byla zajištěna rychlá a účinná ochrana majetkových a osobních práv občanů i majetkových práv a zákonných zájmů státu a socialistických právnických osob.

Při provádění těchto úkonů postupuje soud bez zbytečných formalit. Dbá všestranně o to, aby byl zjištěn skutečný stav věci, a spravedlivým rozhodováním upevňuje socialistickou zákonnost a vychovává občany k plnění jejich občanských povinností.

Ustanovení části prvé tohoto zákona s doplňky a odchylkami, které jsou uvedeny v částech druhé až čtvrté, platí pro řízení ve věcech občanskoprávních před řádnými soudy.

V občanskoprávních věcech, pokud nejsou vyňaty z pravomoci obecných soudů, rozhodují v prvé stolici lidové soudy, v druhé stolici krajské soudy. Rozhodl-li na základě přikázání nejvyššího soudu (§ 18) v prvé stolici krajský soud, rozhoduje v druhé stolici nejvyšší soud. V kterých dalších případech rozhoduje nejvyšší soud, stanoví zákon.

Soudy vykonávají soudní moc zpravidla v senátech.

Pokud podle zákona koná řízení jediný soudce (dále jen „soudce“), má práva a povinnosti senátu a předsedy senátu.

Účastníkem řízení je ten, o jehož právech nebo povinnostech má být v řízení rozhodováno, nebo ten, kdo může být rozhodnutím soudu ve svých právech přímo dotčen, anebo ten, koho zákon za účastníka označuje.

Má-li prokurátor za to, že toho vyžaduje ochrana zájmu státu nebo pracujících, může v kterémkoli období vstoupit do řízení a je pak oprávněn ke všem procesním úkonům, které může vykonat účastník podle stavu řízení.

Soud uvědomí prokurátora, který vstoupil do řízení, o každém jednání, o kterém uvědomuje účastníky, a doručí mu všechny písemnosti, které se doručují účastníkům.

Je-li k zahájení řízení třeba návrhu, může takový návrh učinit i prokurátor, má-li za to, že toho vyžaduje ochrana zájmů státu nebo pracujících. Účastníkem řízení je pak i prokurátor; není však oprávněn k procesním úkonům, jimiž se nakládá s předmětem řízení.

Soud dává pracujícím potřebný návod k provedení jejich úkonů u soudu, poučuje je o právních následcích spojených s těmito úkony nebo s jejich opomenutím a dbá všestranně o to, aby pro nedostatek všeobecného nebo právnického vzdělání neutrpěli újmu na svých právech.

Pro řízení v prvé stolici je příslušný obecný soud účastníka, proti němuž návrh směřuje, anebo — je-li takových účastníků několik — obecný soud jednoho z nich.

Není-li účastníka, proti němuž návrh směřuje, anebo zahajuje-li se řízení z úřední povinnosti, je příslušný obecný soud účastníka, v jehož zájmu se řízení koná.

Bylo-li by příslušných soudů několik, rozhoduje výběr navrhovatele nebo předstižení.

Obecným soudem účastníka je soud, v jehož obvodu má účastník trvalé bydliště, a nemá-li bydliště, soud jeho pobytu.

Nemá-li československý občan v Československé republice obecný soud, může být řízení v jeho věci zahájeno u soudu, v jehož obvodu měl zde poslední bydliště nebo pobyt.

Obecným soudem státu je soud, v jehož obvodu je věc, na kterou se řízení vztahuje; není-li takové věci, soud, v jehož obvodu došlo k události, z níž vznikl uplatňovaný nárok.

Obecným soudem právnických osob je soud, v jehož obvodu má právnická osoba sídlo; v pochybnosti se za sídlo považuje místo, kde se vede správa. Týká-li se věc převážně organizace nižší správy právnických osob, je jejich obecným soudem soud, v jehož obvodu je sídlo této správy. Ministr spravedlnosti může v dohodě se zúčastněnými ministry stanovit nařízením, co se rozumí organizačně nižší správou.

Je-li nepochybné, že věc patří do československé soudní pravomoci, a chybějí-li podmínky příslušnosti nebo nelze-li je zjistit, je příslušný soud, jejž určí nejvyšší soud.

Každý okresní soud je příslušný:

Tyto procesní úkony provádí soudce.

Příslušnost soudu se posuzuje podle okolností, které jsou tu v době zahájení řízení, a trvá až do ukončení věci, i když se změnily okolnosti, které rozhodly o příslušnosti.

Soudy vykonávají procesní úkony jen ve svém obvodu.

Je-li však nebezpečí v prodlení, anebo je-li toho nezbytně třeba pro řádné posouzení věci, může soud vykonat jednotlivé procesní úkony i mimo svůj obvod.

Je-li okresní soud dožádán jiným československým soudem o provedení určitého procesního úkonu, je povinen dožádání vyhovět.

Okresní soudy jsou povinny vyhovět dožádání československých úřadů (orgánů veřejné správy), pokud to zvláštní předpisy stanoví.

Nemůže-li soud provést žádaný procesní úkon ve svém obvodu, a je-li mu příslušný soud znám, postoupí mu dožádání; jinak dožádání vrátí.

Procesní úkony dožádaného soudu vykonává soudce.

Spory vzniklé mezi dožadujícím soudem (úřadem, orgánem veřejné správy) a dožádaným soudem rozhoduje krajský soud dožádanému soudu nadřízený.

Nemůže-li okresní soud jednat v určité věci, protože jeho soudcové jsou vyloučeni, přikáže jeho nadřízený soud věc jinému okresnímu soudu; má-li se věc přikázat okresnímu soudu v obvodu jiného krajského soudu nebo jde-li o přikázání věci jinému krajskému soudu, rozhodne o tom nejvyšší soud.

Stejně se postupuje na návrh účastníka nebo z podnětu soudu také z důvodů vhodnosti. Takový návrh nemá odkladný účinek.

Na návrh předsedy Nejvyššího soudu nebo generálního prokurátora může Nejvyšší soud,

Soud, který pak ve věci rozhoduje, řídí se předpisy o řízení platnými pro soud, jemuž byla věc odňata.

Spory o příslušnost mezi lidovými soudy, jakož i spory o pravomoc mezi lidovými soudy a zvláštními soudy s pravomocí ve věcech občanskoprávních rozhoduje krajský soud, v jehož obvodu mají tyto soudy své sídlo; jinak rozhoduje nejvyšší soud.

O přikázání věci jinému soudu (§ 17), o tom, zda má být nějaká věc vyžádána a rozhodnuta nejvyšším soudem nebo přikázána jinému soudu (§ 18), jakož i ve sporech o příslušnost a ve sporech o pravomoc (§ 19) rozhoduje se bez ústního jednání.

Úkony soudu se konají zpravidla v budově soudu. Vyžaduje-li toho povaha úkonu nebo je-li toho třeba pro urychlení řízení, náležité objasnění věci anebo z jiných důležitých důvodů, zejména výchovných, konají se úkony soudu i mimo soudní budovu.

Má-li být nějaký úkon vykonán v budově orgánu státní správy, veřejného ústavu nebo podniku, je to třeba předem ohlásit osobě pověřené jejich vedením.

Ve vojenských nebo vojskem obsazených budovách a podnicích nebo v budovách veřejných ozbrojených sborů smí soud vykonat potřebný úkon jen se svolením příslušného náčelníka.

Ve dnech pracovního klidu lze úkony konat ve zvlášť odůvodněných případech.

Soudci jsou vyloučeni z vykonávání soudcovského úřadu, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci nebo k účastníkům, jejich zákonným zástupcům nebo zmocněncům lze pochybovat o jejich nepředpojatosti.

Ve vyšší stolici jsou kromě toho vyloučeni soudci, kteří se účastnili ve stolici nižší.

K důvodům vyloučení přihlíží soud z úřední povinnosti v každém období řízení.

Účastník je povinen upozornit soud na důvody vyloučení ihned, jakmile se o nich dověděl.

Jakmile se soudci dověděli o důvodu svého vyloučení, jsou povinni zdržet se dalších soudcovských úkonů, pokud nejde o úkony nepřipouštějící odklad, a oznámit to se svým vyjádřením předsedovi soudu. Vyskytl-li se důvod vyloučení u předsedy soudu, oznámí to předseda soudu svému zástupci, a nemá-li zástupce nebo stal-li by se soud vyloučením předsedy neschopným se usnášet, předsedovi nadřízeného krajského soudu; jde-li o předsedu krajského soudu, oznámí to předsedovi nejvyššího soudu.

Jestliže soudce (člen senátu, senát), o jehož vyloučení jde, s tím souhlasí, přidělí předseda soudu nebo jeho zástupce věc jinému soudci (senátu) nebo ustanoví do senátu místo něho soudce jiného. Jinak o vyloučení rozhodne jiný senát téhož soudu.

Stal-li by se okresní soud následkem vyloučení neschopným se usnášet, rozhodne o vyloučení nadřízený krajský soud; jde-li o krajský soud, rozhodne nejvyšší soud.

O vyloučení se rozhoduje bez ústního jednání.

O vyloučení pomocných soudních orgánů a nesoudcovských orgánů soudu platí přiměřeně ustanovení §§ 21 a 22 s tou odchylkou, že o jejich vyloučení rozhoduje předseda soudu.

Každý může před soudem jako účastník samostatně jednat (procesní způsobilost) v takovém rozsahu, v jakém se může vlastními úkony zavazovat.

Procesně nezpůsobilý účastník musí být zastoupen zákonným zástupcem.

Zákonný zástupce je povinen, není-li to již soudu známo, při svém prvém procesním úkonu prokázat oprávnění k zastupování, a jestliže je toho třeba, i zvláštní zmocnění.

K nedostatku procesní způsobilosti, zákonného zastoupení a potřebného zvláštního zmocnění přihlíží soud z úřední povinnosti v každém období řízení.

Může-li být tento nedostatek odstraněn, dá soud pokyn k jeho odstranění v přiměřené lhůtě. Přitom může pokračovat v řízení, ale nemůže vynést rozhodnutí, kterým se řízení končí. Nemůže-li být nedostatek odstraněn nebo uplynula-li marně lhůta k jeho odstranění, zruší soud dosavadní řízení; bylo-li řízení zahájeno na návrh, soud mimo to návrh odmítne.

Nedostatek procesní způsobilosti nebo zákonného zastoupení je odstraněn tím, že účastník, který nabyl procesní způsobilost, pokračuje v řízení, nebo zákonný zástupce vstoupí do řízení, aniž tento nedostatek vytýkali.

Je-li nebezpečí v prodlení, ustanoví projednávající soud procesně nezpůsobilému účastníku, který nemá zákonného zástupce, opatrovníka. Toto opatření může učinit i předseda senátu, a to bez ústního jednání.

Je-li nebezpečí v prodlení, platí toto ustanovení i o procesně způsobilém účastníku, který se nemůže zúčastnit řízení.

Účastník se může dát zastupovat zmocněncem. Účastník nemůže mít v téže věci současně více než jednoho zmocněnce, i když má více zákonných zástupců.

Za stát (státní ústavy, zařízení) jedná před soudem orgán státní správy, jehož se věc týká.

Za tento orgán před soudem v zastoupení státu (státních ústavů a zařízení) jedná osoba povolaná k tomu příslušnými předpisy nebo zaměstnanec tohoto orgánu jím určený; tento orgán může být na svou žádost zastupován i jiným orgánem státní správy, advokátem nebo jiným zmocněncem.

Zmocněncem může být každá svéprávná osoba, která je občansky bezúhonná a není pokoutníkem. Nemůže jím však být ten, kdo byl zbaven práva vykonávat advokacii, ledaže jde o zastupování jeho manžela nebo jiné osoby, která s ním žije ve společné domácnosti jako člen rodiny.

Zmocněncem může být také jednotná odborová organisace, jde-li o zastupování jejího člena; za ni mohou před soudem v zastoupení účastníka jednat i její zaměstnanci.

Účastníkovi (zákonnému zástupci), který není schopen srozumitelně se vyjadřovat, může soud uložit, aby si ustanovil zmocněnce; nebude-li v takovém případě zmocněnec ustanoven, postupuje soud tak, jako by byl účastník (zákonný zástupce) v řízení nečinný. O tom je třeba účastníka (zákonného zástupce) poučit.

Zmocnění musí být soudu prokázáno listinou (plná moc). Lze je také udělit ústně do protokolu.

Zmocnění lze udělit pro několik věcí nebo pro určitou věc (procesní plná moc) nebo pro jednotlivé procesní úkony.

Procesní plná moc opravňuje zmocněnce ke všem úkonům, které může vykonat zmocnitel, a nelze ji omezit.

Není-li zmocněnec advokátem, není oprávněn ustanovit za sebe zástupce.

Procesní plná moc nezaniká smrtí zmocnitele ani změnou jeho procesní způsobilosti anebo změnou jeho zákonného zastoupení.

Odvolání plné moci zmocnitelem a výpověď plné moci zmocněncem se stanou účinnými vůči soudu okamžikem, kdy oznámení o tom dojde soudu; vůči osobám zúčastněným na řízení teprve okamžikem, kdy jim byly prostřednictvím soudu oznámeny.

Zmocněnec je ještě patnáct dnů od doručení oznámení zmocniteli, že mu plnou moc vypovídá, oprávněn a zavázán jednat za zmocnitele, pokud je toho třeba, aby zmocnitel neutrpěl právní újmu.

K nedostatku plné moci přihlíží soud z úřední povinnosti v každém období řízení.

Vystupuje-li někdo jako zmocněnec a neprokáže se plnou mocí, může s ním soud jednat, uloží mu však, aby plnou moc v přiměřené lhůtě dodatečně předložil. Dokud se tak nestane, nemůže soud vynést rozhodnutí, kterým se řízení končí.

Nebude-li plná moc předložena ve lhůtě soudem určené, postupuje soud tak, jako by za účastníka nikdo nejednal. O tom je třeba osobu, která vystupuje bez plné moci, poučit.

Osobě, která vystupovala bez plné moci, soud na návrh uloží, aby nahradila náklady, které způsobila.

Právní poměry, u nichž to povaha věci připouští, lze se schválením soudce uspořádat soudním smírem před zahájením řízení u kteréhokoli okresního soudu. Soudce smír neschválí, příčí-li se zákonu nebo obecnému zájmu.

Řízení před soudem prvé stolice se zahajuje na návrh nebo z úřední povinnosti. Z úřední povinnosti se zahajuje jen tehdy, když to zákon stanoví.

Je-li k zahájení řízení třeba návrhu, je řízení zahájeno, jakmile soudu došel návrh (§ 42). Řízení z úřední povinnosti je zahájeno, jakmile soud vykonal prvý procesní úkon.

Návrh na zahájení řízení se podává písemným podáním anebo ústně před soudem do protokolu. Návrh se podává u příslušného soudu; podá-li se u jiného okresního soudu, postoupí ho tento soudu příslušnému.

Písemná podání mají obsahovat:

Písemná podání je nutno předložit v potřebném počtu stejnopisů a s potřebným počtem opisů příloh.

Stejné náležitosti jako písemná podání musí mít i protokoly, které taková podání nahrazují.

Písemná podání učiněná telegraficky, která neměla náležitosti předepsané pro písemná podání, musí být opakována písemným podáním nebo ústně do protokolu.

Mělo-li telegrafické podání ostatní náležitosti předepsané pro písemná podání, je třeba nedostatek vlastnoručního podpisu [§ 43 odst. 1 písm. e)] odstranit dodatečným stručným projevem souhlasu s obsahem telegrafického podání. Projev souhlasu lze učinit písemně nebo ústně do protokolu. Zároveň mají být předloženy potřebné přílohy.

Nedojde-li soudu dodatečné podání podle odstavce 1 nebo projev souhlasu podle odstavce 2 do tří dnů po dojití podání telegrafického, postupuje soud podle § 45.

Předseda senátu se stará o odstranění vad písemných podání. Nelze-li vady odstranit jinak, vrátí podání účastníkovi, aby podle pokynu vady v přiměřené lhůtě odstranil, a poučí ho o následcích spojených s jejich neodstraněním.

Vrátí-li účastník opravené podání ve lhůtě určené soudem, hledí se na ně tak, jako by se stalo v den, kdy bylo podáno poprvé.

Jestliže pokus o odstranění vady, která brání věcnému vyřízení písemného podání, zůstal bez výsledku, soud podání odmítne bez ústního jednání.

Do vlastních rukou adresátových je třeba doručit písemnost jen v případech stanovených zákonem, anebo uzná-li to soud z důležitých důvodů za potřebné. K písemnostem, jejichž doručení musí být prokázáno, se připojí doručenka.

Písemnosti se doručují zpravidla poštou. Uzná-li to předseda senátu za výhodnější, vykoná se doručení doručovatelem soudu. Ve zvláště naléhavých případech může předseda senátu požádat o doručení výkonný orgán příslušného místního národního výboru nebo, zejména při nařízeném předvedení, příslušný orgán Veřejné bezpečnosti. Má-li být písemnost doručena při úředním úkonu, obstará doručení orgán, který má úkon vykonat; výkon doručení se osvědčí v protokole, který byl o úkonu sepsán.

Několik písemností pro jednu osobu může být doručeno na jednu doručenku jen tehdy, jde-li o tutéž věc.

Písemnost lze doručit také u soudu; převzetí písemnosti se potvrdí ve spise.

Adresátovi lze písemnost doručit v bytě, na pracovišti nebo kdekoli bude zastižen.

Písemnosti, které mají být doručeny soudům, prokurátorům, vyšetřovacím orgánům nebo jiným státním orgánům, dále ústavům, podnikům a jiným organizacím a jsou určeny do vlastních rukou, je třeba doručit osobě oprávněné podle zákona nebo statutu orgán nebo organizaci zastupovat.

Písemnosti, které nemají být doručeny do vlastních rukou, doručují se osobám oprávněným za orgány a organizace písemnosti přijímat. Není-li takových osob, doručují se kterémukoli přítomnému zaměstnanci, který je ochoten je přijmout.

Písemnosti určené vojákům v činné službě a příslušníkům ozbrojených sborů v činné službě mohou být v jednotlivých případech doručeny prostřednictvím náčelníka těchto osob; není-li znám, může se tak stát, jde-li o vojáky, prostřednictvím velitele posádky, a jde-li o ostatní příslušníky ozbrojených sborů, prostřednictvím nejbližšího orgánu Veřejné bezpečnosti.

Písemnosti určené osobám, které jsou ve vazbě nebo na nichž se vykonává trest odnětí svobody, doručují se prostřednictvím správy vězeňského ústavu.

Nebyl-li adresát zastižen v bytě, kde mu má být písemnost doručena, ačkoliv se v místě doručení zdržuje, může být písemnost doručena jiné osobě v bytě spolubydlící, je-li ochotna a způsobilá písemnost převzít.

Nebyl-li adresát zastižen na svém pracovišti, ačkoliv se v místě doručení zdržuje, může být písemnost doručena některému jeho spolupracovníku, je-li ochoten ji převzít.

Písemnost nesmí být náhradně doručena odpůrci nebo osobě, která má zájem na věci; takové doručení je neúčinné.

Nezdržuje-li se adresát v místě určení a může-li doručovatel zjistit nové místo jeho pobytu, zašle písemnost na novou adresu, není-li na zásilce výslovně uvedeno, že doručení mimo místo určení je vyloučeno.

Není-li možno doručit písemnost ani náhradně podle § 47, ačkoliv se adresát v místě doručení zdržuje, uloží ji:

O uložení písemnosti vyrozumí doručovatel adresáta oznámením, které zanechá v jeho bytě nebo v jeho schránce na dopisy nebo na jeho pracovišti, anebo upevní na dveřích jeho bytu nebo na jiném vhodném místě; podle možnosti vyrozumí o tom i osoby ze sousedství nebo jeho spoluzaměstnance na pracovišti. Tyto okolnosti, jakož i den a místo uložení písemnosti, poznamená doručovatel na doručence a vrátí ji soudu.

Den, kdy byla písemnost uložena, se považuje za den jejího doručení. Takové uložení má účinek doručení, i když se adresát o uložení písemnosti nedověděl.

Nelze-li písemnost doručit do vlastních rukou příjemce, ačkoliv se v místě doručení zdržuje, zanechá doručovatel na některém z míst uvedených v § 47a odst. 2 písemnou výzvu, aby byl v určitý den a hodinu přítomen k přijetí písemnosti. Nebude-li této výzvě vyhověno, uloží doručovatel písemnost (§ 47a odst. 1) a oznámení o uložení (§ 47a odst. 2) uvede, že si příjemce má doručovanou písemnost do tří dnů vyzvednout. Jestliže písemnost byla uložena a příjemce si ji ve lhůtě tří dnů nevyzvedne, považuje se poslední den lhůty za den, kdy doručení bylo vykonáno, i když se příjemce o uložení písemnosti nedověděl.

Má-li účastník zmocněnce s procesní plnou mocí, doručují se písemnosti zmocněnci.

Má-li několik účastníků společného zástupce (zákonného zástupce nebo zmocněnce), je doručení vykonáno pro všechny účastníky, byla-li písemnost odevzdána tomuto zástupci v jediném vyhotovení.

Kdyby doručování účastníku bylo spojeno s obtížemi nebo průtahy, může mu být uloženo, aby ve lhůtě soudem určené oznámil zmocněnce pro přijímání písemností; neoznámí-li v takovém případě zmocněnce, budou písemnosti pro něho určené ukládány u soudu s účinky doručení. O tom je třeba účastníka poučit.

Odepře-li adresát bezdůvodně písemnost přijmout, poučí ho doručovatel o následcích odepření přijetí, poznamená to na doručence spolu s datem a důvodem odepření přijetí a písemnost vrátí soudu.

Uzná-li soud, že přijetí bylo odepřeno bezdůvodně, považuje se písemnost za doručenou dnem, kdy přijetí bylo odepřeno.

Účastníkovi, jehož pobyt není znám, se doručí veřejnou vyhláškou, a to tak, že se doručovaná písemnost vyvěsí na dobu patnácti dnů na soudní desce. Uplynutím této doby se doručení považuje za vykonané.

Tohoto ustanovení se použije i tehdy, jestliže se nepodařilo doručení účastníkovi na jeho známou adresu do ciziny.

Přísluší-li účastníku uvedenému v § 51 vykonat podle obsahu doručované písemnosti nějaký procesní úkon, ustanoví mu soud opatrovníka. Soud oznámí vyhláškou, která se vyvěsí na dobu alespoň patnácti dnů na soudní desce, ustanovení opatrovníka, jeho jméno, příjmení a bydliště, stručný údaj o obsahu doručované písemnosti s označením soudu a projednávané věci, jakož i to, že opatrovník bude zastupovat účastníka, jemuž byl ustanoven, tak dlouho, dokud účastník sám nevystoupí nebo nepojmenuje zmocněnce.

Je-li toho třeba, může soud nařídit, aby byla vyhláška uveřejněna též v novinách nebo jiným způsobem.

Doručení se pokládá za vykonané, jakmile byla vyhláška vyvěšena na soudní desce a písemnost doručena opatrovníku.

Předvolávání k jednotlivým úkonům se děje zpravidla písemně, nebo pokud je to možné, ústně, v naléhavých případech též telegraficky nebo telefonicky. Byla-li některá osoba předvolána ústně, telegraficky nebo telefonicky, učiní se o tom záznam ve spise; byla-li předvolána ústně při výslechu, poznamená se to v protokole. V písemném předvolání se uvedou zákonné následky spojené s tím, kdyby se předvolaný bez důvodů nedostavil.

Vojáci v činné službě a příslušníci ozbrojených sborů v činné službě se předvolávají prostřednictvím svého náčelníka. Není-li znám náčelník vojáků v činné službě, předvolávají se prostřednictvím velitele posádky; není-li znám představený příslušníků Veřejné bezpečnosti v činné službě, předvolávají se prostřednictvím nejbližší součásti Veřejné bezpečnosti.

Nařízení o doručování a předvolávání vydává předseda senátu; rozhoduje též o všech jiných opatřeních týkajících se doručování a předvolávání včetně ustanovení opatrovníka.

Dříve než soud začne jednat ve věci samé, zkoumá z úřední povinnosti svou příslušnost.

Bylo-li řízení zahájeno na návrh, zkoumá soud svou příslušnost podle údajů navrhovatele. Má-li však pochybnost o správnosti těchto údajů, anebo je-li namítána nepříslušnost, vyšetří soud okolnosti rozhodné pro určení příslušnosti, a to i z úřední povinnosti.

Jiný účastník než navrhovatel může namítat nepříslušnost soudu pouze při prvém procesním úkonu, který mu přísluší, a to dříve než se pustí do jednání ve věci samé. Námitku musí odůvodnit.

Nebyla-li vznesena námitka nepříslušnosti a soud začal jednat ve věci samé, je příslušný, i když některý účastník, který do řízení vstoupí později, namítne nepříslušnost při svém prvém, procesním úkonu.

Zjistí-li soud, že není příslušný, a dá-li se podle údajů navrhovatele nebo podle výsledků šetření zjistit, a to bez slyšení jiného účastníka než navrhovatele, soud příslušný, vysloví soud svou nepříslušnost a po právní moci usnesení postoupí věc soudu příslušnému, který je tímto usnesením vázán; byl-li jiný účastník než navrhovatel slyšen, postoupí věc ihned s týmž účinkem.

Není-li možno zjistit příslušný soud ani podle údajů navrhovatele, ani podle výsledků šetření, soud návrh odmítne. Zjistí-li však, že jde o případ uvedený v § 12, postoupí věc nejvyššímu soudu k určení soudu příslušného.

Soud přihlíží z úřední povinnosti v každém období řízení:

Ukáže-li se, že je tu některá z těchto překážek, zruší soud dosavadní řízení a rozhodnutí snad již vynesená; bylo-li řízení zahájeno na návrh, soud mimo to návrh odmítne.

Odmítne-li soud návrh podle odstavce 1 písm. b) a dá-li se z návrhu na zahájení řízení zjistit, který zvláštní soud anebo úřad (orgán veřejné správy) je ve věci příslušný, postoupí návrh po právní moci usnesení o odmítnutí příslušnému soudu anebo úřadu (orgánu veřejné správy). O tom je třeba navrhovatele uvědomit současně s doručením usnesení o odmítnutí návrhu.

Hmotněprávní účinky spojené s podáním návrhu zůstávají zachovány, jestliže soud postoupil návrh jinému soudu nebo úřadu (orgánu veřejné správy), anebo jestliže byl návrh znovu podán u příslušného soudu nebo úřadu (orgánu veřejné správy) do třiceti dnů od právní moci usnesení o odmítnutí návrhu.

Předcházelo-li soudnímu řízení v pracovních věcech rozhodčí řízení a navrhovatel v řízení náležitě pokračoval, zůstávají zachovány právní účinky podle odstavce 1 spojené s podáním návrhu u rozhodčího orgánu.

Soud postupuje v řízení z úřední povinnosti a vede je tak, aby byl zjištěn skutečný stav věci co nejúčelněji a nejrychleji. Všem účastníkům je třeba dát stejnou příležitost, aby uplatnili svá práva a aby se vyjádřili.

Účastníci jsou povinni vylíčit soudu pravdivě a úplně všechny skutkové okolnosti odůvodňující jejich návrhy, jakož i okolnosti, na které se jich soud dotáže.

Předseda senátu nařídí k projednání věci ústní jednání, nemá-li se podle zákona rozhodnout bez ústního jednání.

Předseda senátu předvolá účastníky a jiné osoby, které mají být vyslechnuty při ústním jednání.

Předseda senátu připraví ústní jednání tak, aby bylo zpravidla možno věc projednat a skončit při jednání jediném. V složitějších případech může předseda senátu zejména účastníkům uložit, aby se vyjádřili ve lhůtě, kterou jim určí, písemně nebo ústně do protokolu o skutkovém základu projednávané věci a označili důkazy. Může jim též uložit, aby předložili listiny.

Ústní jednání je veřejné.

Veřejnost smí být vyloučena pro celé ústní jednání nebo pro jeho část, jen jestliže by veřejným projednáním věci byly ohroženy státní, hospodářské nebo služební tajemství, mravnost anebo důležité zájmy účastníků. Usnesení o vyloučení veřejnosti se veřejně vyhlásí. Soud může však v takovém případě z důležitých důvodů dovolit jednotlivým osobám, aby byly přítomny.

I když byla veřejnost vyloučena, vyhlásí se rozhodnutí ve věci samé veřejně.

Ústní jednání řídí předseda senátu.

Z důležitého důvodu může předseda senátu — při ústním jednání senát — ústní jednání odročit, a to buď na návrh nebo z úřední povinnosti. Na začátku nového ústního jednání vyloží předseda senátu dosavadní stav řízení. Změnilo-li se složení senátu, sdělí předseda senátu podle spisů celý obsah přednesů a provedených důkazů.

Ohradí-li se některý účastník proti opatření, jež učinil předseda senátu, rozhodne senát.

O skončení ústního jednání rozhoduje senát.

Předseda senátu dbá, aby byl zachován pořádek a vážnost ústního jednání. Je-li třeba vykázat z jednací místnosti osobu, která ruší jednání, ať jde o posluchače nebo o osobu na jednání zúčastněnou, rozhodne o tom senát. Okolnosti, pro něž bylo zakročeno proti osobě rušící jednání, se uvedou v protokole.

Byl-li takto z jednací místnosti vykázán účastník, má to tytéž následky, jako kdyby se byl vzdálil dobrovolně. Vykázání zástupce nemůže být na újmu zastoupeného.

Dojde-li pro nepřístojné chování některé osoby k odročení ústního jednání, uloží jí soud náhradu nákladů, které tím vznikly.

Ústní jednání se koná v přítomnosti zapisovatele,který o jednání sepíše protokol.

Protokol má obsahovat zejména:

Protokol podepíše předseda senátu, zapisovatele, účastníci, jejich zástupci a tlumočník; obsahuje-li protokol soudní smír nebo výrok rozhodnutí, kterým se řízení končí, podepíší ho i členové senátu. Jestliže se účastník nebo zástupce vzdálí před podpisem, poznamená se to v protokole; odepře-li podpis, poznamenají se tu i důvody, které uvedl.

Nemůže-li předseda senátu pro překážku delšího trvání protokol podepsat, podepíše jej jiný člen senátu. Nemůže-li jiná osoba pro překážku delšího trvání protokol podepsat, není jejího podpisu třeba. Důvod, proč podpis odpadl, se poznamená v protokole.

Námitky proti znění protokolu pojme soud do protokolu nebo uloží účastníkovi, aby je podal písemně.

Ustanovení platných pro ústní jednání se užije přiměřeně podle povahy věci pro jiná jednání a podobné soudcovské úkony.

Uzná-li to soud za potřebné, může účastníka kdykoli za řízení vyslechnout. Proto mu může uložit, aby se dostavil osobně; jestliže se účastník bez omluvy nedostavil, může ho soud dát předvést.

O předvedení se požádá příslušná součást Veřejné bezpečnosti; o předvedení nezletilého se požádá příslušná součást Veřejné bezpečnosti, jen nelze-li předvedení provést zaměstnancem soudu nebo orgánu pověřeného péčí o mládež.

O předvedení vojáků v činné službě a příslušníků ozbrojených sborů se požádá jejich náčelník.

Nařízení o předvedení vydává předseda senátu, který také rozhoduje o všech jiných opatřeních týkajících se předvedení.

Pro své rozhodnutí je soud oprávněn učinit si úsudek i o předběžných otázkách, o nichž by náleželo rozhodnout jinému soudu nebo úřadu (orgánu veřejné správy).

Bylo-li však již zahájeno řízení o předběžné otázce u příslušného soudu nebo úřadu (orgánu veřejné správy), anebo je-li tu podezření z trestného činu nebo přestupku a odsouzení by mělo vliv na rozhodnutí soudu, soud zpravidla řízení přeruší až do pravomocného rozhodnutí o předběžné otázce anebo o trestném činu nebo o přestupku.

Soud může spojit ke společnému jednání, popřípadě i rozhodnutí, věci, které jsou u něho zahájeny a spolu souvisí, ať už mezi týmiž nebo jinými účastníky.

Účastníci mohou za řízení měnit své návrhy ve věci samé. Soud nepřipustí změnu, jestliže by výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o návrhu změněném.

Je-li k zahájení řízení třeba návrhu účastníka, může navrhovatel vzít návrh zpět, dokud soud nezačal jednat ve věci samé. Dojde-li vzetí návrhu zpět rozhodujícímu soudu později, nejpozději však do rozhodnutí, kterým se řízení končí, soud rozhodne o vzetí návrhu zpět, a přizná-li mu účinnost, řízení zastaví.

Dokud soud nerozhodl ve věci samé, může zavázaný před soudem nárok uznat a oprávněný se může před soudem svého nároku vzdát. Soud rozhodne, zda projevu účastníka přizná účinnost. Přizná-li projevu účinnost, nevydá o tom zvláštní usnesení, ale rozhodne podle projevu účastníka.

Pokud to povaha věci připouští, mohou účastníci skončit řízení i soudním smírem. Soud rozhodne o schválení smíru. O smír, který může být schválen, má se soud vždy pokusit.

Soud nepřizná účinnost vzetí návrhu zpět, uznání nebo vzdání se nároku a neschválí smír, jestliže se projev účastníka příčí zákonu nebo obecnému zájmu. Nepřizná-li soud projevu účinnost nebo neschválí-li smír, pokračuje v řízení.

Nečinnost účastníků nepřekáží postupu řízení.

Jestliže účastník nepodal v dané lhůtě vyjádření nebo se, ač byl předvolán k výslechu, nedostavil, má se za to, že se nemíní vyjádřit.

Vyzve-li soud účastníka, aby se vyjádřil o určitém návrhu, může připojit doložku, že nevyjádří-li se účastník v určené lhůtě, bude se předpokládat jeho souhlas.

Nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k ústnímu jednání, jedná se v jeho nepřítomnosti; dojde-li však k odročení jednání, musí být účastník předvolán znovu.

Jestliže účastník, který není zastoupen zmocněncem s procesní plnou mocí, zemře, pozbude procesní způsobilosti nebo se nemůže účastnit řízení pro trvalejší překážku, posoudí soud, jaké vhodné opatření má učinit.

Soud může řízení přerušit anebo ustanovit opatrovníka a v řízení pokračovat. Soud ustanoví opatrovníka a v řízení pokračuje zejména tehdy, jestliže by se přerušením zmařil účel řízení, anebo jestliže by vznikla ostatním účastníkům nepoměrná újma.

Ustanovení předchozích odstavců se užije přiměřeně, nastaly-li okolnosti uvedené v odstavci 1 u zákonného zástupce, který nebyl zastoupen zmocněncem s procesní plnou mocí.

Přerušení má ten účinek, že se nekonají jednání a že lhůty podle tohoto zákona neběží.

I když soud řízení nepřeruší, neběží lhůty (§ 81) pro toho, kdo zemřel anebo ztratil procesní způsobilost a nebyl v řízení zastoupen zmocněncem s procesní plnou mocí, dokud není ustanoven opatrovník nebo dokud někdo jiný nevstoupí místo něho do řízení.

Tohoto ustanovení se užije přiměřeně, nastanou-li takové okolnosti u zákonného zástupce, který není zastoupen zmocněncem s procesní plnou mocí.

Soud učiní všechna potřebná opatření, aby byly odstraněny překážky, jež způsobily přerušení. Po odpadnutí překážky pokračuje soud z úřední povinnosti v řízení a lhůty začnou běžet znovu.

Nestanoví-li zákon určité lhůty, má soud určit k provedení procesních úkonů přiměřenou lhůtu. Soud může lhůtu, kterou určil, z důležitých důvodů prodloužit nebo zkrátit.

Do lhůty určené podle dní se nezapočítává den, kterého se stala událost určující počátek lhůty.

Lhůty určené podle týdnů, měsíců nebo let se končí uplynutím onoho dne posledního týdne nebo měsíce, jenž svým pojmenováním nebo číselným označením odpovídá dni, kterého se stala událost určující počátek lhůty. Chybí-li tento den v posledním měsíci lhůty, končí se lhůta uplynutím posledního dne tohoto měsíce.

Připadne-li konec lhůty na den pracovního klidu, pokládá se za poslední den lhůty nejbližší příští pracovní den.

Dny poštovní dopravy se do lhůty nezapočítávají.

Zmeškal-li účastník nebo jeho zástupce z omluvitelného důvodu procesní úkon, který mu příslušel, a byl proto z tohoto úkonu vyloučen, může se domáhat navrácení v předešlý stav.

Návrh na navrácení v předešlý stav je třeba podat do patnácti dnů ode dne, kdy odpadl důvod zmeškání, a je nutno s ním spojit i zmeškaný úkon, pokud je to podle povahy věci možné. O návrhu rozhodne usnesením soud, před nímž měl být zmeškaný úkon vykonán, a to — považuje-li to za potřebné — po ústním jednání.

Návrh nemá odkladný účinek. Soud, který o něm rozhoduje, může však na žádost účastníka i bez slyšení odpůrce nařídit odklad řízení anebo exekuce, jestliže se podle přednesených údajů jeví pravděpodobným, že návrh bude mít úspěch. Soud může na žádost účastníka odklad odvolat.

Účastníci a jejich zástupci mají právo nahlížet do soudních spisů, s výjimkou protokolů o poradách soudu, a mohou si z nich pořídit opisy nebo výpisy.

Třetí osoby mohou do soudních spisů nahlížet a pořídit si z nich opisy nebo výpisy jen se svolením předsedy senátu.

Ustanovení odstavce 1 platí i pro znalce. Znalcům, kteří nemohou podat spolehlivý posudek bez zevrubného prostudování spisů, může předseda senátu spisy zapůjčit.

Účastník má navrhnout a označit důkazní prostředky, jimiž chce prokázat pravdivost jednotlivých skutkových tvrzení.

Soud z úřední povinnosti opatří a provede i takové důkazy, které nenavrhl žádný účastník, jsou-li pro rozhodnutí významné.

Skutečnosti obecně známé a skutečnosti, jež jsou soudu známy z jeho úřední činnosti, není zásadně třeba dokazovat. Soud však podle potřeby účastníky na tyto skutečnosti upozorní.

Není třeba dokazovat skutečnosti, pro které zákon stanoví domněnku. Vyvrácení domněnky je přípustné, pokud to zákon nevylučuje.

Zvyklosti platné v určitém místě nebo oboru, stanovy právnických osob, místní a jiné podobné zvláštní předpisy potřebují důkazu, jen pokud nejsou soudu známy.

Závisí-li rozhodnutí na tom, zda byl spáchán trestný čin nebo přestupek a kdo ho spáchal, je soud vázán co do těchto okolností obsahem pravomocného odsuzujícího rozhodnutí trestního soudu nebo úřadu (orgánu veřejné správy) v trestní věci.

Při zjišťování skutkového stavu zhodnotí soud výsledky provedeného dokazování, pečlivě přihlížeje ke všemu, co vyšlo najevo, anebo co se stalo za řízení, včetně k tomu, co účastníci za řízení uvedli.

Je-li nárok jistý co do základu, ale jeho výši nelze buď vůbec bezpečně zjistit nebo jen s nepoměrnými obtížemi, může ji soud určit podle volného uvážení.

Dokazování provádí rozhodující soud, který však může ze závažných důvodů o provedení důkazu dožádat soud jiný.

K přípravě rozhodnutí senátu může i předseda senátu dát dožádaným soudem provést jednotlivé důkazy, jejichž provedení přímo senátem by činilo obtíže.

V odůvodněných případech může senát provedením jednotlivých důkazů pověřit předsedu nebo některého člena senátu.

Dožádaný nebo pověřený soudce ve věci, o níž se má rozhodnout po ústním jednání, uvědomí účastníky o jednání nařízeném k dokazování, jestliže se předem nevzdali práva účasti.

Nepřítomnost řádně uvědoměných účastníků nebrání provedení důkazů.

Předseda senátu sdělí výsledky dokazování, které provedl dožádaný nebo pověřený soudce.

Senát může v každém případě nařídit, aby provedené důkazy byly doplněny nebo před ním opakovány.

Důkazní prostředky jsou všechny prostředky způsobilé k zjištění pravdy; zejména jsou to svědci, znalci, listiny a ohledání.

Týchž prostředků lze užít k osvědčení.

Každý je povinen na předvolání se dostavit k soudu a vypovídat jako svědek.

Řádně předvolanému svědkovi, který bez náležité omluvy nesplní tuto občanskou povinnost, může soud uložit náhradu způsobených nákladů a pokutu do 5000 Kčs. Nedostaví-li se svědek ani na opětovné předvolání, může mu soud uložit náhradu dalších nákladů, opětovnou pokutu a dát ho předvést na jeho náklady. Vydobyté pokuty připadají státu. O způsobu předvedení platí ustanovení § 69a.

Omluví-li svědek dodatečně svoje nedostavení, může soud vyslovené následky nedostavení zrušit.

Před výslechem poučí soud svědka o důvodech, pro které ho nelze vyslýchat a pro které by mohl odepřít svědectví, a o tom, že je povinen vypovědět úplnou pravdu a nic nezamlčovat. Dále ho poučí o významu svědecké výpovědi z hlediska občanské cti a o trestních následcích křivé výpovědi.

Jako svědka nelze vyslýchat toho, kdo by výpovědí:

Svědek může odepřít výpověď, jestliže by mohl výpovědí způsobit nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobám blízkým. Jeho blízkými osobami jsou jeho manžel, osoby, které jsou s ním nebo s jeho manželem příbuzné buď v pokolení přímém, anebo v pokolení pobočném až do bratrance (sestřenice) včetně, a jiné osoby, které s ním žijí ve společné domácnosti jako členové rodiny; poměru příbuzenskému se rovná poměr založený osvojením.

Svědek musí soudu oznámit důvod odepření výpovědi. O oprávněnosti odepřít výpověď rozhodne soud, který svědka vyslýchá.

Svědkovi, který bez udání důvodů nebo přes to, že přednesený důvod nebyl uznán, odepře svědčit, ačkoli byl na následky upozorněn, může soud uložit náhradu nákladů způsobených odepřením výpovědi a pokutu do 5000 Kčs. Vydobyté pokuty připadají státu.

Na počátku výslechu dotáže se soud svědka na jeho jméno, příjmení, věk, rodinný stav, zaměstnání, bydliště, dále na jeho poměr k účastníkům, popřípadě i na jiné okolnosti, které mohou mít vliv na jeho věrohodnost. Potom se dá svědkovi příležitost, aby souvisle vylíčil vše, co ví o předmětu výslechu. Svědkovi je třeba dát otázky potřebné k vysvětlení a k doplnění výpovědi, zejména k objasnění, odkud má své vědomosti.

Svědka vyslýchá předseda senátu. Členové senátu, prokurátor a se souhlasem předseda účastníci a znalci mohou klást svědkovi otázky.

Předseda senátu může svědkovi zakázat, aby byl přítomen při projednávání věci.

Svědek má nárok na náhradu nutných hotových výdajů a ušlé odměny za práci. Nárok svědka zaniká, neuplatní-li jej svědek nejpozději do tří dnů po svém výslechu, a nedojde-li k výslechu, do tří dnů po tom, kdy mu to bylo oznámeno.

O svědečném rozhodne předseda senátu; usnesení o tom se nedoručuje.

Závisí-li rozhodnutí na posouzení skutečností, k němuž je třeba odborných znalostí, přibere soud zpravidla po slyšení účastníků jednoho nebo více znalců, aby podali posudek.

Místo znalce původně přibraného může soud přibrat znalce jiného.

Soud může také požádat příslušné úřady (orgány veřejné správy) nebo ústavy, aby podaly nebo přezkoumaly znalecký posudek.

Jako znalce nelze přibrat toho, u koho se vyskytuje důvod obdobný důvodu, pro který je vyloučen soudce. Znalec je povinen oznámit soudu skutečnosti nasvědčující jeho vyloučení; neučiní-li tak, odpovídá účastníkům za náklady, které tím zavinil.

Znalci lze uložit, aby posudek podal písemně.

Několik znalců lze vyslechnout společně; znalci mohou podat společný posudek.

O náhradě hotových výloh a odměně za znalecký úkon (znalečné), uplatňovaných podle zvláštních předpisů, rozhoduje předseda senátu; nebylo-li znalečné účtováno do konce řízení nebo ve lhůtě určené předsedou, rozhodne o něm předseda z úřední povinnosti. Rozhodnutí o znalečném se doručuje i tomu, kdo je účtoval.

Ustanovení §§ 100 až 105 platí pro znalce přiměřeně. Jako znalec je však povinen být činný jen ten, kdo byl k podání znaleckého úkonu označen orgánem nebo organizací socialistického sektoru, které o to byly soudem požádány, popřípadě ten, kdo určitý obor vykonává jako své povolání.

Soud může uložit účastníkovi, o němž je podle výsledků dosavadního řízení známo, že má listinu potřebnou k důkazu, aby ji předložil.

Jestliže účastník bezdůvodně odepře listinu předložit, užije soud proti němu ustanovení o právních následcích bezdůvodného odepření svědecké výpovědi.

Soud může uložit i třetí osobě, aby mu listinu, kterou má, předložila k nahlédnutí. Zjistí-li soud po nahlédnutí, že listinou lze dokázat okolnost důležitou pro objasnění skutkového stavu, provede listinou důkaz.

Jestliže třetí osoba bezdůvodně odepře předložit listinu soudu k nahlédnutí, užije soud proti ní ustanovení o právních následcích bezdůvodného odepření svědecké výpovědi.

O předložení listiny účastníkem a třetími osobami platí obdobně ustanovení §§ 102 a 103.

O nároku třetích osob na náhradu platí obdobně ustanovení § 107.

Soud může sám opatřit listinu od jiného soudu nebo od úřadu (orgánu veřejné správy).

K provedení důkazu při ústním jednání sdělí soud obsah předložené listiny nebo její příslušné části účastníkům a vyzve je, aby se o ní vyjádřili.

Veřejnými jsou listiny, které vydaly československé soudy nebo úřady (orgány veřejné správy) v mezích své pravomoci a v předepsané formě, jakož i listiny, které jsou zvláštními předpisy prohlášeny za veřejné.

Veřejné listiny podávají, pokud není dokázán opak, důkaz o pravdivosti toho, že nařízení nebo prohlášení v nich obsažené vydal jejich vystavitel, jakož i toho, co je v nich osvědčeno nebo potvrzeno.

Každá jiná listina je soukromou listinou, kterou soud zhodnotí jako jiný důkazní prostředek.

Soud po případném slyšení účastníků stanoví, v jakém směru a jakým způsobem se provede ohledání.

O povinnosti účastníků a třetích osob předložit předmět ohledání, popřípadě o jejich povinnosti dát souhlas k provedení ohledání, platí obdobně ustanovení §§ 113 až 115.

O nároku třetích osob na náhradu platí obdobně ustanovení § 107.

Ohledání předmětu nelze provést, bylo-li by spojeno s prozrazením státního tajemství anebo s porušením státem výslovně uložené nebo státem uznané povinnosti mlčenlivosti.

Způsob provedení důkazů jinými důkazními prostředky určí soud podle jejich povahy.

Před zahájením řízení lze na návrh účastníka, a za řízení i z úřední povinnosti, zajistit důkaz, je-li obava, že důkaz nebude možno později provést vůbec nebo jen s velkými obtížemi.

Návrh na zajištění důkazu se podává u rozhodujícího soudu a v naléhavém případě, anebo nedošlo-li dosud k zahájení řízení, u okresního soudu, v jehož obvodu je ohrožený důkazní prostředek.

V návrhu na zajištění důkazu je třeba uvést odpůrce, popřípadě důvod, proč ho není možno uvést, dále označit skutečnosti, které se mají dokázat, a důkazní prostředky.

Zajištění důkazu provede soudce způsobem předepsaným pro důkaz, o který jde. Předvolá k němu navrhovatele a jeho odpůrce, je-li znám.

Náklady zajištění důkazu provedeného před zahájením řízení nese navrhovatel. Tím není dotčen jeho případný nárok na jejich náhradu v pozdějším řízení.

Každý účastník nese sám náklady spojené se svými procesními úkony a náklady úkonů, které v jeho zájmu nařídil soud z úřední povinnosti; náklady spojené s ustanovením a činností opatrovníka nese ten, kdo dal podnět k jeho ustanovení, a není-li tu takového podnětu, ten, v jehož zájmu byl opatrovník ustanoven.

Pokud dále není stanoveno jinak, nesou účastníci tyto náklady bez nároku na jejich náhradu.

Soud uloží účastníkovi, v jehož zájmu nařídil z úřední povinnosti úkon vyžadující nákladů, anebo účastníkovi, jehož úkon dal k nákladům podnět, aby složil zálohu. Stejně postupuje mimo ústní jednání předseda senátu.

Nebyla-li tato záloha včas složena, posoudí soud, zdali má být zamýšlený procesní úkon přesto vykonán či má-li být od něho upuštěno; bude-li procesní úkon vykonán, nese sice stát náklady s ním spojené, ale vymáhá je na účastníku exekucí.

Státu nelze uložit, aby složil zálohu nebo jakoukoli jistotu.

Soud přizná účastníku náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva, včetně nákladů právního zastoupení, jestliže účastník měl proti odpůrci plný úspěch ve věci.

Měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud tyto náklady poměrně rozdělí, po případě je vzájemně zruší.

I když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat náhradu všech těchto nákladů, měl-li neúspěch jen v poměrně nepatrné části svého nároku, anebo záviselo-li určení výše jeho nároku na volném uvážení soudu nebo na znaleckém posudku.

Soud může výjimečně z důvodů hodných zvláštního zřetele uložit účastníkovi, aby nesl bez nároku na náhradu své náklady řízení, včetně nákladů právního zastoupení, nebo jejich část, i když měl v řízení úspěch.

Účastník je povinen nahradit náklady odpůrci, který nedal příčinu k uplatnění nároku u soudu a včas jej uznal.

Účastníku, jeho zákonnému zástupci nebo zmocněnci může soud uložit, aby nesli bez nároku na náhradu nebo nahradili náklady, které vznikly náhodou jim se přihodivší nebo náklady, které způsobili svým zaviněním, zejména zbytečnou rozvláčností podání, opožděnými přednesy anebo jejich změnou, nepravdivými tvrzeními nebo neodůvodněnými návrhy.

Náklady procesních úkonů prokurátora který vstoupil do řízení podle § 6 odst. 1 a důkazů jim navržených nese stát bez nároku na náhradu. Tím nejsou dotčena ustanovení o nákladech účastníků v jejich vzájemném poměru.

Náklady spojené s procesními úkony prokurátora, který podal návrh na zahájení řízení podle § 6 odst. 3, nese stát; jestliže se účastník, v jehož zájmu prokurátor učinil návrh na zahájení řízení, choval v řízení nečinně, má nárok na náhradu nákladů nebo povinnost k jejich náhradě místo něho stát.

Je-li účastníků několik, nesou náklady podle poměru účastenství ve věci.

Ve stejném poměru jsou účastníci oprávněni požadovat náhradu nákladů, popřípadě povinni k jejich náhradě.

Skončilo-li řízení mezi účastníky soudním smírem a nebylo-li o nákladech ujednáno nic jiného, náklady se vzájemně zrušují.

Náklady zrušeného nebo zastaveného řízení se vzájemně zrušují. Avšak ten, kdo má vinu na tom, že řízení muselo být zrušeno nebo zastaveno, je povinen nahradit náklady řízení.

O náhradě nákladů řízení rozhoduje soud z úřední povinnosti. Závisí-li rozhodnutí o náhradě nákladů na výsledku řízení ve věci samé, rozhodne soud o náhradě až v rozhodnutí, jímž byla věc v příslušné stolici úplně vyřízena.

Náklady upraví soud podle sazeb, které stanoví ministr spravedlnosti vyhláškou.

Při vyhlášení rozhodnutí může si soud vyhradit, že náklady určí v písemném vyhotovení rozhodnutí. V tomto případě může senát svěřit úpravu nákladů členu senátu, jemuž bylo uloženo vypracovat rozhodnutí.

Rozhodnutí o náhradě nákladů je vykonatelné vždy až po nabytí právní moci.

Zastupoval-li účastníka, jemuž byla přisouzena náhrada nákladů, advokát, je ten, jemuž byla uložena náhrada nákladů řízení, povinen je zaplatit advokátní poradně. Na pohledávce nákladů přisouzených účastníkovi má advokátní poradna zástavní právo a může takovou pohledávku na dlužníkovi vymáhat vlastním jménem. Dlužník si může započíst pouze ty náklady, které mu byly v témž řízení přisouzeny proti účastníkovi, kterého advokát zastupoval; to však neplatí, je-li povinen nahradit náklady stát (státní ústav, zařízení).

Soud přizná účastníkovi na jeho žádost pro dobu dalšího řízení osvobození od soudních poplatků, není-li již účastník osvobozen podle poplatkových předpisů, popřípadě i osvobození od záloh a jiných výdajů na soudní úkony (dále jen „zálohy“), jestliže by účastník nemohl nést tyto náklady bez ohrožení potřebné výživy vlastní nebo výživy osob, kterým má podle zákona poskytovat úhradu na osobní potřeby; stejné osvobození přizná soud na žádost právnické osobě nebo úředně ustanovenému orgánu pro správu majetkové podstaty, jestliže potřebnou úhradu nelze opatřit z prostředků právnické osoby nebo z majetkové podstaty, zastupované úředně ustanoveným orgánem.

Osvobození od záloh lze povolit i bez osvobození od soudních poplatků, nebo i jen částečně.

Soud nepřizná osvobození podle § 140, jeví-li se uplatňování nebo bránění práva svévolným nebo zřejmě bezúspěšným, anebo dá-li se důvodně předpokládat, že uplatňovaný nárok byl účastníku postoupen jen proto, aby se dosáhlo osvobození.

Jsou-li tu podmínky § 140 odst. 1 a je-li toho třeba k ochraně účastníka, právnické osoby nebo úředně ustanoveného orgánu pro správu majetkové podstaty, ustanoví jim soud na jejich žádost zástupce. Zástupce se ustanovuje buď z řad soudců nebo jiných justičních zaměstnanců, kteří jsou k tomu způsobilí, anebo z advokátů; byl-li zástupcem ustanoven advokát, určí ho vedoucí advokátní poradny označené soudem.

Usnesení o ustanovení takového zástupce nahrazuje procesní plnou moc.

Ten, jemuž byl podle odstavce 1 ustanoven zástupce, není povinen, pokud není dále stanoveno jinak, zaplatit náklady svého právního zastoupení. Bude-li mu přiznán nárok na náhradu nákladů, tvoří odměna za zastupování, byl-li zástupcem ustanoven advokát, součást nákladů řízení.

Přiznat osvobození podle § 140 nebo ustanovit zástupce podle § 142 lze jen tehdy, předloží-li účastník soudu potvrzení místního národního výboru, a jde-li o soudního chráněnce, potvrzení poručenského (opatrovnického) soudu o osobních, rodinných, majetkových a výdělkových poměrech; právnické osobě nebo úředně ustanovenému orgánu pro správu majetkové podstaty lze přiznat osvobození nebo ustanovit zástupce jen tehdy, předloží-li soudu potvrzení příslušného dozorčího orgánu.

Podrobné předpisy vydá vláda nařízením.

Jde-li o uplatňování práva teprve zamýšlené, může přiznat osvobození nebo ustanovit zástupce kterýkoli okresní soud; jinak soud, před nímž se řízení zahajuje nebo koná.

Přiznané osvobození je účinné ke dni podání žádosti.

Pokud není stanoveno jinak, nese stát bez nároku na náhradu

Přiznané osvobození soud odejme, popřípadě i se zpětným účinkem, jestliže se do pravomocného skončení řízení ukáže, že tu nebyly podmínky stanovené zákonem nebo že tyto podmínky zanikly.

Ukáže-li se do pravomocného skončení řízení, že tu nebyly podmínky stanovené zákonem pro ustanovení zástupce, nebo že tyto podmínky zanikly, zruší soud ustanovení zástupce a účastníkovi uloží dodatečně nahradit výdaje zástupce; je-li zástupcem advokát, i zaplatit jeho odměnu.

Bylo-li odpůrci účastníka osvobozeného od soudních poplatků a záloh uloženo zcela nebo zčásti nahradit náklady, určí soud vedle nákladů nebo jejich části, které má odpůrce nahradit účastníkovi, zvláště též náklady nebo jejich část (včetně soudního poplatku), které odpůrce, nebyl-li také od poplatků a záloh osvobozen, má zaplatit státu; tohoto ustanovení se užije přiměřeně i na náhradu nutných vydání a odměny za zastupování, byl-li účastníku ustanoven zástupce podle § 142 odst. 1 nebo § 144 odst. 1.

Skončilo-li řízení mezi těmito účastníky soudním smírem, je pro určení nákladů (včetně soudního poplatku), které má odpůrce osvobozeného účastníka zaplatit státu, rozhodující obsah soudního smíru ve věci samé.

Při vzájemném zrušení nákladů řízení mezi těmito účastníky určí soud částku nákladů, kterou má odpůrce osvobozeného účastníka zaplatit státu.

Ve věcech týkajících se osvobození a ustanovení zástupce rozhoduje předseda senátu bez ústního jednání.

Není-li v zákoně stanoveno něco jiného, rozhoduje se ve věci samé rozsudkem tam, kde se rozhoduje po ústním jednání. Jinak se rozhoduje usnesením.

Rozsudek má vyčerpat celý předmět řízení.

Soud však může rozsudkem rozhodnout, je-li to účelné, nejprve odděleně také jen o části předmětu řízení.

Je-li předmět řízení sporný co do základu i co do výše, může soud nejprve rozsudkem rozhodnout o základu; uzná-li základ opodstatněným, pokračuje v řízení teprve po právní moci tohoto rozsudku.

Pro rozsudek je rozhodný stav v době jeho vynesení.

Jde-li o opětující se dávky, lze uložit i povinnost k plnění dávek, které se stanou splatnými teprve po vynesení rozsudku.

Uloží-li se v rozsudku povinnost k plnění, určí soud ke splnění povinnosti lhůtu patnácti dnů.

V odůvodněných případech může soud určit lhůtu kratší nebo delší, popřípadě vyslovit, že závazek má být splněn ve splátkách, jejichž výši a podmínky splatnosti určí.

Je-li předmětem závazku plnění opětujících se dávek, které se stanou splatnými po vynesení rozsudku, je třeba v rozsudku určit den splnění.

Lhůty k plnění se počítají ode dne doručení rozsudku.

Byl-li však podán opravný prostředek proti rozsudku bez předběžné vykonatelnosti, počítá se lhůta k plnění od právní moci rozsudku.

Soud je vázán svým rozsudkem, jakmile ho vyhlásil.

Vynesení rozsudku se mohou zúčastnit jen soudci, za jejichž účasti se ústní jednání skončilo.

Poradě a hlasování senátu nesmí být kromě soudců a zapisovatele přítomen nikdo jiný. O poradě a hlasování se sepíše zvláštní protokol.

Soudci z lidu hlasují před soudci z povolání, a to mladší před staršími. Předseda hlasuje naposledy.

K rozsudku je třeba většiny hlasů. Všichni členové senátu jsou povinni hlasovat, i když byli přehlasováni v některé předběžné otázce.

Rozsudek je třeba vždy vyhlásit; vyhlásí ho předseda senátu.

Rozsudky se vyhlašují jménem republiky.

Vyhlášení se má stát zpravidla hned po skončení ústního jednání; není-li to možné, lze pro vyhlášení rozsudku odročit ústní jednání na dobu nejdéle patnácti dnů.

Vyhlašuje se plné znění výroku a podstatné důvody, jakož i poučení o opravném prostředku.

Rozsudek je třeba účastníkům vždy doručit.

Vyhotovení rozsudku má po úvodních slovech „Jménem republiky“ obsahovat:

Vyhotovení rozsudku podepíše předseda senátu.

Nemůže-li předseda senátu podepsat vyhotovení rozsudku pro překážku delšího trvání, podepíše za něho jiný člen senátu; důvod se poznamenává na vyhotovení rozsudku.

Chyby v psaní a počtech, jakož i jiné podobné zřejmé nesprávnosti v rozsudku nebo jeho vyhotovení, může předseda senátu kdykoli bez ústního jednání opravit, a to i z úřední povinnosti. Opravu může nařídit i soud vyšší stolice.

Opravné usnesení se doručí účastníkům, oprava se vyznačí ve vyhotovení rozsudku a podle možnosti i na stejnopisech vyhotovení již vydaných.

Provádění opravy nemá vliv na právní moc a vykonatelnost rozsudku.

Jestliže se však opravou rozsudku změní jeho výrok, může účastník změnou dotčený napadnout opravenou část výroku přípustným opravným prostředkem ve lhůtě počítané od doručení opravného usnesení.

Nerozhodl-li soud v rozsudku o některé části předmětu řízení, o nákladech anebo o předběžné vykonatelnosti, může kterýkoli účastník do patnácti dnů od doručení rozsudku žádat o jeho doplnění. V žádosti je třeba uvést určitý návrh na doplnění. Soud rozhodne o žádosti podle povahy věci buď po ústním jednání, nebo bez něho.

Vyhoví-li soud žádosti o doplnění, vynese ve věci doplňující rozsudek; nevyhoví-li, žádost usnesením zamítne.

Na doplňující rozsudek se jinak užije obdobně ustanovení o rozsudcích.

Řízení o doplnění nemá odkladný účinek na opravné prostředky proti rozsudku ani na jeho vykonatelnost.

Doručený rozsudek, který již nelze napadnout řádným opravným prostředkem, je pravomocný.

Vzdání se opravného prostředku je účinné, jen stalo-li se před soudem po vyhlášení rozsudku.

Byl-li účastník pravomocným rozsudkem odsouzen plnit dávky, které se stanou splatnými až po vynesení rozsudku, a změnily-li se podstatně okolnosti, na jejichž základě určil soud výši dávek nebo jejich trvání, může kterýkoli účastník podat návrh na změnu určené výše dávek nebo jejich trvání. Dřívější rozsudek je možno změnit jen s účinky ode dne podání návrhu.

Předběžná vykonatelnost se bez zřetele na opravný prostředek vysloví ve výroku rozsudku odsuzujícího k plnění:

Mimo případy uvedené v § 163 lze předběžnou vykonatelnost vyslovit na návrh účastníka, jestliže by mu jinak hrozilo nebezpečí značné a těžko nahraditelné újmy, anebo je-li obava, že splnění se stane vůbec nemožným.

Vyslovení předběžné vykonatelnosti podle odstavce 1 může se týkat celého nároku nebo jeho části a může být vázáno na složení přiměřené jistoty.

Soudní smír, který soud schválil, má účinky pravomocného rozsudku.

Soud je vázán svým usnesením, jakmile je vyhlásil, a nedošlo-li k vyhlášení, jakmile bylo odevzdáno k vyhotovení.

Soud není vázán svým usnesením, které se týká toliko vedení řízení, zejména ne usnesením a nařízením o doručení (§§ 46 až 53), usnesením, jímž se upravuje průběh řízení, nařizuje dokazování a určuje způsob jeho provedení (§§ 59, 64, 68, 71, 88, 95, 98, 106, 108, 110, 116, 119, 122), nařizuje ústní jednání a stanoví jiné roky (§§ 61, 68) nebo činí opatření k jejich přípravě (§§ 62, 68).

Usnesení je třeba přítomným účastníkům vyhlásit.

Usnesení je třeba doručit účastníkům, mají-li proti němu opravný prostředek, anebo právo vést podle něho exekuci.

Účastníkům nepřítomným při vyhlášení je nutno mimo případy uvedené v odstavci 2 doručit usnesení i tehdy, vyžaduje-li to vedení řízení.

Usnesení, jímž se zamítá návrh účastníka bez slyšení jiných účastníků, není třeba těmto účastníkům doručovat.

Písemné vyhotovení usnesení má obsahovat náležitosti uvedené v § 157 písm. a) až f); jména a příjmení účastníků se však uvedou, jen pokud to vyžaduje povaha věci, o níž se v usnesení rozhoduje.

Odůvodnění není třeba, jestliže se usneseními zcela vyhovuje návrhu, jemuž jiný účastník neodporoval.

Při usneseních jednoduché povahy, která v plném rozsahu vyhovují podanému návrhu a nemusí být odůvodněna, může být písemné vyhotovení usnesení nahrazeno stručným povolovacím záznamem.

Účastníci mohou pro urychlení vyřízení věci předložit soudu současně s podáním též potřebné stejnopisy usnesení, které navrhují a které se má vydat bez slyšení účastníků.

Usnesení je vykonatelné bez zřetele na právní moc, pokud soud vzhledem k zvláštním okolnostem případu neodložil jeho vykonatelnost, anebo pokud zákon nestanoví něco jiného. To platí i tehdy, má-li být usnesení provedeno jinak než exekucí.

Na usnesení se jinak obdobně užije ustanovení platných pro rozsudky.

Nesprávně pojmenovaný opravný prostředek je třeba posoudit podle jeho obsahu.

Odvolání je přípustné proti každému rozsudku soudu prvé stolice. Není přípustné odvolat se jen proti důvodům rozsudku.

Není-li současně napadán výrok rozsudku ve věci samé, je proti jiným rozhodnutím pojatým do výroku rozsudku, zejména proti rozhodnutím o nákladech řízení a o procesní námitce, opravným prostředkem stížnost.

K podání odvolání je lhůta patnáct dnů ode dne doručení rozsudku.

Odvolání není podáno opožděně, jestliže je podala oprávněná osoba po uplynutí této lhůty jen proto, že se řídila nesprávným poučením soudu, nebo podala-li je ve lhůtě patnácti dnů ode dne doručení rozsudku přímo u odvolacího soudu nebo do protokolu u soudu, který není příslušný (§ 175 odst. 2).

Odvolání může podat účastník nebo prokurátor.

Odvolání lze podat písemným podáním nebo ústně do protokolu; advokát, i když je sám účastníkem, může podat odvolání jen písemně.

Odvolání se podává u soudu, který vynesl rozsudek. Je-li odvolání podáno u jiného soudu, postoupí je tento soud ihned soudu příslušnému.

Odvolání má vedle všeobecných náležitostí podání obsahovat:

Jestliže z dalších ustanovení neplyne něco jiného, užije se pro řízení před odvolacím soudem obdobně ustanovení platných pro řízení před soudem prvé stolice.

Dojde-li k zpětvzetí návrhu na zahájení řízení po vyhlášení rozsudku soudem prvé stolice a přizná-li odvolací soud zpětvzetí účinnost, zruší též rozsudek soudu prvé stolice.

Podala-li oprávněná osoba včas odvolání, napadený rozsudek až do vyřízení odvolání se nestane pravomocným, a nejde-li o rozsudek předběžně vykonatelný, odkládá se jeho vykonatelnost.

Týká-li se rozsudek několika odpůrců nebo několika nároků se samostatným skutkovým základem a odvolání se výslovně vztahuje jen na některé odpůrce nebo některé nároky, nabývá nenapadená část rozsudku právní moci.

Má-li předseda senátu soudu prvé stolice za to, že odvolání je podáno opožděně nebo osobou neoprávněnou, nebo že je nepřípustné proto, že napadá jen důvody rozsudku, předloží je spolu se spisy a se zprávou o tom příslušnému odvolacímu soudu. Totéž učiní, jestliže se marně pokusil o odstranění vad odvolání (§§ 176, 45 odst. 1 a 2).

Nejde-li o žádný z těchto případů, zašle předseda senátu jeden stejnopis odvolání odpůrci odvolatele. Odpůrce odvolatele může do patnácti dnů na odvolání odpovědět písemným podáním nebo ústně do protokolu (§ 175); o tom je třeba ho poučit. Po uplynutí této lhůty, nebo jakmile došla odpověď na odvolání, předloží předseda senátu odvolání spolu se spisy odvolacímu soudu.

V případech uvedených v § 179 odst. 1 odmítne odvolací soud odvolání usnesením bez ústního jednání, i když podmínky odmítnutí zjistí sám před nařízením ústního jednání. Stejně rozhodne, zjistí-li teprve při ústním jednání, že tu jsou takové podmínky.

Má-li odvolací soud za to, že odvolání není podáno opožděně nebo osobou k tomu neoprávněnou, nebo že není nepřípustné proto, že napadá jen důvody rozsudku, doručí předseda odvolacího senátu jedno vyhotovení odpůrci odvolatele. Odpůrce odvolatele může na odvolání do patnácti dnů odpovědět písemným podáním nebo ústně do protokolu (§ 175), a to přímo u odvolacího soudu; o tom je třeba ho poučit.

Bylo-li podání podáno přímo u odvolacího soudu, postoupí je předseda odvolacího senátu soudu prvé stolice, aby postupoval podle § 179 odst. 2.

Odvolací soud může usnesením bez ústního jednání zrušit rozsudek soudu prvé stolice, jestliže

Zruší-li odvolací soud rozsudek, může podle okolností buď vrátit věc soudu prvé stolice k dalšímu řízení a rozhodnutí nebo zrušit řízení prvé stolice a popřípadě návrh odmítnout nebo postoupit.

Nerozhodl-li odvolací soud o odvolání bez ústního jednání, nařídí předseda senátu ústní jednání.

Po započetí ústního jednání přednese předseda senátu nebo jím pověřený člen senátu podle obsahu spisů soudu prvé stolice stav věci, jakož i dosavadní průběh řízení, pokud je toho třeba, aby se porozumělo odvolacímu návrhu a aby se mohla přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí. Po tomto přednesu a případných poznámkách přednese předseda nebo jím pověřený člen senátu obsah odvolání a odpovědi; když se tak stalo, upozorní předseda účastníky, že mohou své návrhy ústně odůvodnit.

Odvolací soud není vázán skutkovým stavem, který zjistil soud prvé stolice. Účastníci mohou přednést též skutkové okolnosti a nabídnout důkazy, které nebyly v řízení před soudem prvé stolice ani uvedeny, ani nabídnuty. Odvolací soud může nařídit, aby se dokazování provedené před soudem prvé stolice opakovalo.

Účastníci mohou až do skončení odvolacího jednání změnit svoje návrhy ve věci samé, učiněné před soudem prvé stolice, jestliže výsledky řízení před odvolacím soudem v souvislosti s výsledky řízení před soudem prvé stolice mohou být podkladem pro řízení o změněném návrhu.

Až do skončení odvolacího jednání lze měnit i odvolací návrhy a odvolací důvody. Soud může rozsudek prvé stolice zrušit, i když je navrhována jeho změna, a naopak.

Odvolací soud však nepřipustí změnu podle odstavců 2 a 3:

Odvolací soud projedná věc v mezích odvolacích návrhů (§ 183 odst. 3 a 4). Přitom přihlíží k vadám řízení před soudem prvé stolice jen potud, pokud mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Soud není omezen na projednání v mezích odvolacích návrhů ve věcech, v nichž lze zahájit řízení z úřední povinnosti, a porušením předpisů by utrpěly újmu osoby, které jsou pod zvláštní ochranou zákona.

Odvolací soud rozhodne zpravidla rozsudkem ve věci samé, a to tak, že rozsudek soudu prvé stolice potvrdí nebo změní.

Ve svém rozsudku může se odvolací soud odvolat i na skutkový stav zjištěný soudem prvé stolice.

Odvolací soud může usnesením zrušit rozsudek soudu prvé stolice a vrátit mu věc k dalšímu řízení a k rozhodnutí, zejména jestliže se soud prvé stolice v podstatných bodech nezabýval skutkovým stavem věci.

Odvolací soud může takto postupovat též tehdy, zjistí-li vady řízení uvedené v § 184 a jestliže by jejich odstranění vyžadovalo neúměrné doplnění řízení; vyžaduje-li to povaha věci, může zrušit i řízení před soudem prvé stolice.

Soud prvé stolice je vázán právním názorem odvolacího soudu.

Ustanovení o nákladech řízení před soudem prvé stolice platí i pro řízení odvolací.

Změní-li soud druhé stolice rozsudek soudu stolice prvé, rozhodne též o nákladech předcházejícího řízení; zruší-li rozsudek, popřípadě i řízení před soudem prvé stolice, uloží tomuto soudu, aby v novém rozhodnutí rozhodl i o nákladech opravného řízení.

Odvolatel může vzít odvolání zpět do vynesení rozhodnutí odvolacího soudu. Co do účinnosti vzetí odvolání zpět platí přiměřeně ustanovení §§ 73 a 76.

Odvolací soud může doručit rozhodnutí přítomným účastníkům přímo; jinak doručí rozhodnutí odvolacího soudu soud prvé stolice, jemuž odvolací soud spisy vrátí.

Proti usnesení soudu prvé stolice je přípustná stížnost, jde-li o usnesení, jímž je soud vázán (§ 166).

Stížnost není přípustná proti usnesením dožádaného nebo pověřeného soudce; je však přípustná, pokud ji zákon nevylučuje, proti usnesení dožadujícího nebo pověřujícího soudu, který rozhodl o ohrazení postižené osoby.

Stížnost proti usnesením dožádaného soudu, pokud ji zákon nevylučuje, je přípustná, jde-li o právní pomoc žádanou cizozemským soudem (úřadem).

Stížnost není přípustná proti rozhodnutí:

Stížnost lze opřít o nové skutečnosti a důkazy, pokud z jiných ustanovení neplyne něco jiného a pokud to povaha věci připouští.

Soud prvé stolice může sám vyhovět stížnosti, napadá-li se stížností usnesení, z něhož nenabyla dosud práv osoba jiná než stěžovatel, anebo jde-li o usnesení, jímž byla stanovena povinnost zaplatit soudní poplatek, uložena pokuta nebo nařízeno předvedení.

Nemíní-li soud prvé stolice vyhovět stížnosti nebo napadá-li se stížností i jiné usnesení než usnesení uvedené v odstavci 1, vykoná předseda senátu šetření, pokud je uzná podle obsahu stížnosti za nutné, a předloží stížnost spolu se spisy soudu druhé stolice.

Soud druhé stolice rozhodne o stížnosti usnesením zpravidla bez ústního jednání.

Považuje-li to soud druhé stolice za potřebné, nařídí slyšení účastníků nebo jiné šetření; bylo-li rozhodnuto v prvé stolici po ústním jednání, může nařídit i ústní jednání.

Pokud neplyne z ustanovení o stížnosti něco jiného, užije se pro stížnost obdobně ustanovení platných pro odvolání.

Pravomocné rozhodnutí ve věci samé lze napadnou návrhem na obnovu řízení:

Soudní smír lze napadnou návrhem na obnovu řízení, pokud lze důvody obnovy vztahovat podle povahy věci i na soudní smír.

Obnova řízení je nepřípustná:

Návrh na obnovu řízení je nutno podat ve lhůtě tří měsíců.

Lhůta se počítá ode dne právní moci rozhodnutí v původním řízení, popřípadě schválení soudního smíru; dověděl-li se však účastník o důvodu obnovy teprve později, anebo mohl-li jej teprve později uplatnit, počítá se mu lhůta ode dne, kdy se dověděl o důvodu obnovy, anebo kdy jej mohl uplatnit.

Uplynulo-li pět let od doby, kdy se rozhodnutí stalo pravomocným, popřípadě kdy byl schválen soudní smír, může být návrh na obnovu řízení podán, jen byla-li účastníku nezákonným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.

Při zmeškání lhůty k podání návrhu na obnovu řízení není přípustné navrácení v předešlý stav.

Návrh na obnovu řízení má vedle všeobecných náležitostí podání obsahovat:

O návrhu na obnovu řízení rozhoduje soud, který ve věci rozhodl v prvé stolici.

Návrh na obnovu řízení může podat účastník nebo prokurátor.

Je-li návrh na obnovu řízení podán zřejmě opožděně nebo nezakládá-li se na žádném ze zákonných důvodů, anebo je-li obnova řízení nepřípustná podle § 199, odmítne soud návrh usnesením bez ústního jednání. Stejně rozhodne, zjistí-li teprve při ústním jednání, že tu jsou takové skutečnosti.

Podala-li návrh osoba neoprávněná, odmítne jej soud usnesením po ústním jednání.

Navrhuje-li se obnova řízení pro trestný čin uvedený v § 197 písm. b) nebo pro jiný trestný čin, oznámí soud, pokud ještě trestné řízení nebylo zahájeno, věc prokurátorovi a vyčká výsledku trestního řízení.

Když trestní soud nebo prokurátor oznamuje soudu usnesení, že řízení nebylo zahájeno, nebo že se zastavuje, označí výslovně důvod, proč se tak stalo.

S řízením o návrhu na obnovu lze spojit řízení ve věci samé.

Rozhodl-li soud nejprve o povolení obnovy, může jednat ve věci samé teprve tehdy, když se rozhodnutí o povolení obnovy stalo pravomocným. Povolí-li soud obnovu, zůstává napadené rozhodnutí (soudní smír) nedotčeno, dokud soud nerozhodne znovu ve věci samé.

Jeví-li se z uplatňovaných důvodů obnovy pravděpodobným, že návrh na obnovu řízení bude mít úspěch, může soud na návrh účastníka i bez slyšení odpůrce usnesením nařídit odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí nebo soudního smíru.

Soud může takové své usnesení na návrh zrušit.

Proti usnesení podle odstavců 1 a 2 není opravného prostředku.

Pro řízení o návrhu na obnovu, počítaje v to opravné prostředky, se jinak užije ustanovení platných pro původní řízení.

Vydržení nebo promlčení práva, které nastalo za řízení nebo po jeho skončení, nelze uplatnit v řízení o obnovu na újmu účastníka, v jehož prospěch byla obnova povolena.

V novém rozhodnutí ve věci samé rozhodne soud o náhradě nákladů původního řízení i řízení o obnově.

Proti pravomocnému rozhodnutí kteréhokoli soudu ve věcech občanskoprávních může generální prokurátor nebo předseda nejvyššího soudu podat stížnost pro porušení zákona, má-li za to, že v řízení nebo při rozhodování byl porušen zákon.

Pro vady řízení lze stížnost pro porušení zákona podat jen tehdy, bylo-li rozhodnuto o věci, která nepatří do pravomoci československých soudů nebo alespoň soudů obecných, anebo mohly-li vady řízení mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Stížnost pro porušení zákona nelze podat proti rozhodnutí nejvyššího soudu o stížnosti pro porušení zákona.

Stížnost pro porušení zákona není vázána lhůtou. Podává se písemně u nejvyššího soudu.

Mimo všeobecné náležitosti podání musí stížnost obsahovat:

Až do rozhodnutí o stížnosti lze měnit její důvody a návrh.

Generální prokurátor i předseda nejvyššího soudu mohou si od kteréhokoli soudu vyžádat spisy, aby mohli posoudit, zda tu jsou důvody k podání stížnosti pro porušení zákona.

Navrhuje-li generální prokurátor nebo předseda nejvyššího soudu též zrušení původního rozhodnutí, může nejvyšší soud i z úřední povinnosti před rozhodnutím o stížnosti odložit vykonatelnost původního rozhodnutí.

O stížnosti pro porušení zákona rozhoduje nejvyšší soud rozsudkem bez ústního jednání po slyšení generálního prokurátora.

Nejvyšší soud může nařídit potřebné šetření i z úřední povinnosti.

Nejvyšší soud v rozsudku buď vysloví, že byl porušen zákon, anebo stížnosti nevyhoví; byl-li zákon porušen rozhodnutími několika soudů, uvede vždy, které soudy zákon porušily. Rozsudek musí být odůvodněn; nejvyšší soud jej doručí generálnímu prokurátorovi, a je-li to možné, též účastníkům nebo jejich právním nástupcům.

Navrhne-li to před rozhodnutím generální prokurátor nebo předseda nejvyššího soudu, který podal stížnost, zruší nejvyšší soud v rozsudku též rozhodnutí, jímž byl porušen zákon, po případě i řízení, které je předcházelo.

Nerozhodl-li nejvyšší soud o zrušení již podle odstavce 2, může účastník nebo jeho právní nástupce takové zrušení navrhnout do patnácti dnů ode dne doručení rozsudku (odstavec 1). Návrh se podává u nejvyššího soudu písemným podáním nebo ústně do protokolu. Návrh se pokládá za platně podaný, byl-li podán ve lhůtě u soudu prvé nebo druhé stolice nebo do protokolu u jiného soudu, který není příslušný; byl-li návrh podán u některého z těchto soudů, postoupí jej ihned nejvyššímu soudu. O návrhu na zrušení rozhoduje nejvyšší soud bez ústního jednání.

Zrušil-li nejvyšší soud rozhodnutí, jímž byl porušen zákon, po případě i řízení, které je předcházelo (§ 215 odst. 2 a 3), uvede ve svém rozhodnutí též, zda a jaká opatření má učinit soud, který zákon porušil. Při novém rozhodnutí jsou soudy vázány právním názorem nejvyššího soudu; v tomto rozhodnutí rozhodnou i o nákladech původního řízení.

Mimo případy, kdy dojde k zrušení původního rozhodnutí nemá rozsudek nejvyššího soudu právní účinek na právní poměry účastníků původního řízení. Právní poměry třetích osob nemohou být dotčeny ani novým rozhodnutím ve věci, ledaže jim porušení zákona bylo nebo muselo být známo.

Návrh na zrušení původního rozhodnutí je nepřípustný:

Soud může nařídit předběžné opatření, je-li třeba, aby ještě před rozhodnutím byly prozatímně upraveny poměry účastníků, anebo je-li obava, že by jinak byl výkon soudního rozhodnutí ohrožen.

Předběžné opatření nařídí soud, u něhož je zahájeno řízení ve věci samé. Nebylo-li řízení ve věci samé dosud zahájeno, nařídí předběžné opatření soud, který by byl k zahájení řízení ve věci samé příslušný.

Řízení podle této hlavy koná bez ústního jednání soud ve stejném obsazení jako ve věci samé; nebylo-li řízení ve věci samé dosud zahájeno, koná řízení soudce.

Předběžné opatření nařídí soud na návrh oprávněného účastníka; jde-li o řízení, které se zahajuje z úřední povinnosti, může soud nařídit předběžné opatření i bez návrhu.

O nařízení předběžného opatření rozhodne soud po provedení případně nutného šetření, a shledá-li to účelným a připouští-li to povaha věci, i po slyšení účastníků nebo některého z nich. Jestliže je to vhodné a připouští-li to povaha věci, může navrhovateli uložit, aby složil přiměřenou jistotu.

V usnesení, kterým soud nařídí předběžné opatření, určí lhůtu, po jejímž uplynutí pozbývá předběžné opatření účinnosti; nebylo-li soudní řízení, o něž jde, dosud zahájeno a je-li k jeho zahájení třeba návrh účastníka, který předběžné opatření navrhl, uloží mu soud zároveň lhůtu, do níž má podat návrh na zahájení řízení.

Předběžným opatřením může soud zejména nařídit:

Změní-li se poměry tak, že předběžné opatření není již nutné ani účelné, zruší je soud na návrh nebo z úřední povinnosti.

Předběžné opatření se kromě toho zruší z úřední povinnosti, jestliže:

Náklady vzniklé v souvislosti s předběžným opatřením, s výjimkou nákladů odpůrce, nese navrhovatel.

O případném nároku na náhradu těchto nákladů vůči odpůrci a o případném nároku odpůrce na náhradu jeho nákladů rozhodne soud, který rozhodl v řízení ve věci samé, a nedošlo-li k tomuto řízení, rozhodne soud, který nařídil předběžné opatření.

V případě odstavce 2 se užije obdobně ustanovení o náhradě nákladů.

Zruší-li se předběžné opatření z jiného důvodu než proto, že navrhovateli byl nárok přiznán, nebo že byl jeho nárok uspokojen, nahradí navrhovatel odpůrci i třetí osobě všechny újmy, které jim způsobil. O tom rozhodne soud, který nařídil předběžné opatření.

Dovoluje-li zákon, aby se věřitel uspokojil soudním prodejem movitých věcí dlužníkových bez exekučního titulu, nařídí prodej na návrh věřitele soud, v jehož obvodu jsou věci.

Prodej nařizuje a další řízení koná soudce bez ústního jednání. Prodej se nařídí bez slyšení dlužníka.

Prodej se může vykonat i tehdy, není-li usnesení nařizující prodej dosud pravomocné; byla-li však proti tomuto usnesení podána stížnost, může soud, nejde-li o věci podléhající zkáze, výkon prodeje odložit až do právní moci usnesení, kterým byl prodej nařízen.

Jinak platí pro výkon prodeje ustanovení tohoto zákona o exekučním prodeji movitých věcí.

Zájemné popsání movitých věcí podle § 394 odst. 2 občanského zákoníka nařídí a provede soud, v jehož obvodu je předmět zájemného popsání.

Zájemné popsání movitých věcí je nepřípustné u věcí vyloučených z exekuce.

Řízení koná soudce bez ústního jednání; zájemné popsání provede výkonný úředník (§ 431).

Pro řízení o rozvod, neplatnost manželství a určení, zda tu je či není manželství (manželské věci), je příslušným soud, v jehož obvodu měli manželé poslední společné bydliště.

Jestliže manželé neměli poslední společné bydliště v Československé republice, je pro řízení příslušným obecný soud odpůrce; není-li tu ani takového soudu, je příslušným obecný soud navrhovatele.

Má-li být neplatnost manželství vyslovena z úřední povinnosti a jestliže manželé neměli společné bydliště v Československé republice, je pro řízení příslušným obecný soud jednoho nebo druhého manžela.

Účastníky řízení jsou manželé.

Rozhoduje-li se v řízení o rozvod manželství též o právech a povinnostech rodičů k nezletilým dětem a jejich majetku, jsou nezletilé děti účastníky, pokud se jich řízení týká.

Jeden stejnopis návrhu na zahájení řízení se doručí odpůrci do vlastních rukou. Uvědomění o zahájení řízení z úřední povinnosti se doručí oběma manželům do vlastních rukou.

Soud zpravidla vyslechne oba manžely osobně, a to hned při prvém ústním jednání.

Zpětvzetí návrhu na zahájení řízení nevyžaduje, aby mu soud přiznal účinnost.

S výjimkou řízení o neplatnost manželství je přípustný klid řízení (§ 421).

Uznání nároku nemůže soud přiznat účinnost (§ 74).

Otázku neplatnosti manželství nelze řešit v jiném řízení, a to ani jako otázku předběžnou.

Zemře-li jeden z manželů dříve, než se rozhodnutí stane pravomocným, soud usnesením řízení zastaví a zruší snad již vynesené rozhodnutí, jestliže zákon nedovoluje, aby se v řízení pokračovalo.

Připojí-li se druhý manžel k návrhu na rozvod manželství a shodují-li se návrhy obou manželů co do viny na rozvodu, může se soud pro zjištění rozvratu a viny na něm omezit na výslech účastníků.

Jsou-li zde nezletilé děti, rozhodne soud rozsudkem, jímž vyslovuje rozvod manželství, současně také o právech a povinnostech rodičů k nezletilým dětem a jejich majetku; rozhodnutí může nabýt právní moci jen ve všech částech výroku současně.

Ustanovení odstavce 1 neplatí, dojde-li mezi účastníky o právech a povinnostech rodičů k nezletilým dětem a jejich majetku k dohodě, kterou soud schválil.

Zemře-li jeden z manželů dříve, než se rozhodnutí stane pravomocným, soud usnesením řízení zastaví a zruší snad již vynesené rozhodnutí.

V ostatních věcech týkajících se manželů, upravených v zákoně o právu rodinném, rozhoduje se po ústním jednání usnesením.

Je-li s návrhem na rozvod nebo neplatnost manželství spojen návrh na úhradu osobních potřeb, nebo došlo-li k spojení takových řízení, rozhodne soud rozsudkem i o úhradě osobních potřeb.

Exekuce na movité věci se vykoná jejich zabavením a prodejem.

Věci, které má dlužník ve své moci, nebo dlužníkovy věci, které má vymáhající věřitel nebo osoba ochotná je vydat, se zabaví tím, že výkonný úředník sestaví jejich seznam a popíše je (zájemní protokol). Další zabavení věcí, které jsou již zabaveny, se vykoná poznámkou v zájemním protokole.

V zájemním protokole se poznamenají též námitky proti zabavení.

Usnesení o povolení exekuce se doručí dlužníku až při výkonu zabavení. Není-li dlužník při výkonu přítomen, doručí se mu toto usnesení spolu s uvědoměním o výsledku výkonu.

Vymáhající věřitel se uvědomí o zabavení jen tehdy, nebyl-li při výkonu přítomen.

Z exekuce jsou vyloučeny věci:

Ministr spravedlnosti v dohodě se zúčastněnými ministry může nařízením stanovit, které věci podle odstavce 1 písm. a) a b) jsou vyloučeny z exekuce nebo s jakým omezením je přípustný exekuční prodej věcí.

Zabavením nabývá vymáhající věřitel exekučního zástavního práva pro vymáhanou pohledávku.

Na návrh vymáhajícího věřitele mohou být zabavené věci z důležitých důvodů vhodným způsobem uschovány.

Nalezne-li výkonný úředník při výkonu platné československé peníze, vydá je vymáhajícímu věřiteli na úhradu jeho pohledávky. Je-li pochybné, zda zabavená částka podléhá exekuci (§ 511), nebo je-li několik vymáhajících věřitelů, složí výkonný úředník peníze u soudu.

Při zabavení cizozemských peněz je třeba zachovat zvláštní předpisy na ně se vztahující.

Věci podléhající zkáze lze zabavit, jen nebudou-li nalezeny jiné zabavitelné věci, postačující k uspokojení vymáhajícího věřitele. Věci podléhající zkáze prodá výkonný úředník ihned z volné ruky. Nedosáhne-li se úředně stanovené nebo odhadní ceny, anebo nepřevezme-li vymáhající věřitel věci za tuto cenu, odevzdají se dlužníkovi k volnému nakládání a exekuční zástavní právo vymáhajícího věřitele k nim zanikne.

Příslušenství nemovité věci lze zabavit jen spolu s nemovitou věcí.

Výjimky pro příslušenství zemědělských nemovitých věcí může stanovit vláda nařízením.

Po právní moci usnesení povolujícího exekuci nařídí soud prodej zabavených věcí.

Před prodejem je třeba věci, pokud nemají úředně stanovenou cenu, odhadnout.

Zabavené věci se prodají v dražbě, která se koná buď v místě, kde jsou zabavené věci, nebo u soudu.

Soud oznámí dražební rok dlužníku, vymáhajícímu věřiteli a okresnímu národnímu výboru, v jehož obvodu bude dražba konána a v jehož obvodu má dlužník bydliště. Kromě toho se dražební rok uveřejní způsobem v místě obvyklým.

Dražbu provádí výkonný úředník, který o dražbě sepíše protokol.

Výkonný úředník a dlužník nesmějí dražit. Dražit nemohou ani osoby, které by podle platných předpisů nemohly nabýt předmětu dražby.

Nejnižší podání činí dvě třetiny odhadní nebo úředně stanovené ceny.

Výkonný úředník udělí příklep dražiteli, který podá nejvíce. Vydražitel musí nejvyšší podání ihned zaplatit. Neučiní-li tak, draží se věc znovu, vydražitel se však již nemůže dražby této věci zúčastnit.

Zaplacením nejvyššího podání zanikají proti vydražitelovi závady váznoucí na věci.

Dražba se skončí, stačí-li dosažený výtěžek k uspokojení vymáhajících věřitelů.

Nenajde-li se kupec pro dražené věci, nařídí soud opětovnou dražbu. Věci, pro které se nenajde kupec ani při opětovné dražbě, může vymáhající věřitel převzít do patnácti dnů po vyrozumění o bezvýslednosti dražby za dvě třetiny odhadní nebo úředně stanovené ceny. Soud odepře vymáhajícímu věřiteli převzetí věcí, jsou-li proti převzetí důvodné námitky; mezi několika vymáhajícími věřiteli, ochotnými jinak k převzetí, rozhoduje pořadí jejich zástavního práva. Dojde-li k převzetí, zanikají exekuční zástavní práva těch vymáhajících věřitelů, kteří pořadím předcházejí přejimatele a nebyli též k převzetí ochotni; jinak má prodej uskutečněný převzetím tytéž účinky jako prodej v dražbě. Nepřevezme-li věci ani jeden z vymáhajících věřitelů nebo bude-li převzetí všem k němu ochotným pravomocně odepřeno, zanikne exekuční zástavní právo všech vymáhajících věřitelů.

Je-li věřitel jen jeden, vydá mu výkonný úředník po srážce nákladů odhadu a prodeje výtěžek až do výše jeho vymahatelné pohledávky s úroky ode dne dražby a náklady; zbytek odevzdá dlužníkovi.

Je-li věřitelů několik, složí výkonný úředník výtěžek prodeje u soudu.

Výtěžek prodeje se rozdělí v tomto pořadí:

Úroky a opětující se plnění za poslední tři roky před prodejem, jakož i náklady vzniklé uplatněním a vymáháním nároku mají stejné pořadí jako jistina.

Pohledávky stejného pořadí se uspokojí poměrně.

Soud může ustanovit rok k rozvrhu výtěžku prodeje. K roku předvolá účastníky a ty, kdož mají věcná práva na uspokojení z prodaných věcí.

V rozvrhovém usnesení rozhodne soud i o nárocích, které byly na rozvrhovém roku popřeny co do pravosti, výše, pořadí anebo způsobu úhrady. Nároky, pro které je exekuční titul, může dlužník popírat jen tehdy, když uplatňuje skutečnosti, které nastaly po vzniku exekučního titulu.

Nemůže-li soud o popřených nárocích rozhodnout bez provedení důkazů o sporných skutečnostech, nebo je-li třeba o nich rozhodnout ve správním řízení, odkáže toho, kdo popírá právo doložené obsahem spisů nebo kdo nedoloženě tvrdí, že má nárok, aby podal žalobu nebo návrh na zahájení správního řízení. Ustanovení §§ 502 a 503 platí tu přiměřeně.

Rozvrhové usnesení doručí soud dlužníku a všem osobám, o jejichž nároku se v něm rozhoduje (§ 524).

O provedení rozvrhového usnesení platí přiměřeně ustanovení § 505.

Exekuce na peněžité pohledávky na účtu u peněžního ústavu se vykoná odepsáním vymáhané pohledávky z dlužníkova účtu; exekuce na ostatní peněžité pohledávky a na plat se vykoná jejich zabavením.

Usnesením o povolení exekuce odepsáním z účtu u peněžního ústavu přikáže soud poddlužníku, aby po právní moci usnesení odepsal vymáhanou pohledávku z dlužníkova účtu a uhradil ji vymáhajícímu věřiteli; je-li dlužníkem soukromá osoba, zakáže jí soud, aby nakládala účtem až do výše vymáhané pohledávky.

Usnesení o povolení exekuce doručí soud vymáhajícímu věřiteli a dlužníkovi; poddlužníku se doručí jen, je-li vymáhajícím věřitelem nebo dlužníkem soukromá osoba, a to ihned, je-li soukromá osoba dlužníkem, jinak až po právní moci. Poddlužník nemá práva stížnosti.

Výkon exekuce upravují zvláštní předpisy o příkazech k vybrání; je-li vymáhajícím věřitelem soukromá osoba, platí tyto předpisy obdobně s tou odchylkou, že se příkazu k vybrání nepoužije.

O pořadí úhrady platí zvláštní předpisy. Je-li však dlužníkem soukromá osoba, je pro pořadí úhrady rozhodná doba, kdy bylo usnesení o povolení exekuce doručeno poddlužníkovi; bylo-li mu téhož dne doručeno několik usnesení o povolení exekuce odepsáním z účtu téhož dlužníka a prostředky na účtě nestačí, uhradí se vymáhané pohledávky poměrně.

Ustanovení § 541 odst. 1 a §§ 542 až 546 se užije obdobně.

Zvláštní předpisy vylučující nebo omezující použití prostředků k jiným než stanoveným účelům nejsou ustanoveními o této exekuci dotčeny.

Jako peněžité pohledávky lze zabavit nároky na peněžitá plnění, a to i nároky splatné v budoucnosti.

Jako plat lze zabavit bez ohledu na název a druh:

Z exekuce na peněžité pohledávky a plat jsou vyloučeny:

Ministr spravedlnosti stanoví v dohodě se zúčastněnými ministry nařízením, které nároky podle odstavce 1 písm. b) a c) a v jakém rozsahu podléhají exekuci.

Exekuce na pohledávky zemědělců a jednotných zemědělských družstev z povinných dodávek zemědělských výrobků státu je přípustná jen v rozsahu a za podmínek, které stanoví nařízením ministr spravedlnosti v dohodě se zúčastněnými ministry.

Exekuce na pracovní odměnu chovanců výchoven dorostu a osob, na nichž se vykonává trest odnětí svobody, je přípustná jen v rozsahu, který stanoví ministr spravedlnosti v dohodě se zúčastněnými členy vlády.

Ministr spravedlnosti stanoví v dohodě se zúčastněnými ministry nařízením základní částku sloužící pro výpočet nezabavitelného platu a hranici, nad niž je plat zabavitelný bez omezení.

Základní částka sloužící pro výpočet nezabavitelného platu se zvyšuje o jednu třetinu za každou osobu, pokud jí dlužník podle zákona poskytuje úhradu na osobní potřeby a pokud sama nevede exekuci pro tuto úhradu. Ze zbytku čistého platu lze zabavit jednu třetinu pro jakékoli pohledávky, druhou třetinu jen pro pohledávky přednostní.

Ve prospěch pohledávek na úhradu osobních potřeb podle zákona může soud na návrh věřitele po slyšení dlužníka vyslovit zabavení třetí třetiny nebo její části tak, aby to odpovídalo potřebám dlužníka a všech osob, kterým je podle zákona povinen poskytovat úhradu osobních potřeb.

Při exekuci na plat pro opětující se dávky (§ 150 odst. 2) platí jednou provedené zabavení i pro dávky, které se v budoucnu stanou splatnými.

Přednostní pohledávky jsou spolu s jejich příslušenstvím:

Přednostní pohledávky se uspokojují nejprve z třetiny vyhrazené pro přednostní pohledávky (§ 531 odst. 2 věta druhý), a nestačí-li tato k jejich úhradě, z třetiny, z níž lze uspokojit jakékoli pohledávky, podle pořadí zabavení.

Čistý plat se vypočítá tak, že se od hrubého platu odečtou daň ze mzdy, pojistné národního pojištění a popřípadě další podobné závazky, které jako odpočitatelné stanoví nařízením ministr spravedlnosti v dohodě se zúčastněnými ministry. Zbytek čistého platu se zaokrouhluje na částku dělitelnou 3 Kčs dolů.

Soud určí částku platu podléhající exekuci, požádá-li o to některý z účastníků nebo poddlužník.

Několik zároveň zabavených dlužníkových platů se sčítá; v tomto případě určí soud částky podléhající exekuci z jednotlivých platů. Naturální požitky se ocení podle předpisů o oceňování požitků pro národní pojištění.

Ustanovení o exekuci na plat nemohou být dohodou stran změněna nebo vyloučena na újmu dlužníka. Každé opatření odporující těmto ustanovením je právně neúčinné.

Zabavení peněžité pohledávky nebo platu (dále jen „pohledávky“) se provede tím, že soud zakáže poddlužníkovi, aby svému věřiteli (dlužníkovi) platil, a současně zakáže dlužníku jakkoli nakládat s pohledávkou, zejména ji vybrat, upozorní ho na jeho povinnosti uvedené v § 542 a na práva vymáhajícího věřitele uvedená v § 543 a oběma současně oznámí, že pohledávka byla pro vymáhajícího věřitele zabavena a že vymáhající věřitel tím nabyl zástavního práva. Usnesení o tom se doručí poddlužníku do vlastních rukou. Je-li poddlužníkem stát nebo fond pod veřejnou správou, doručuje se poukazujícímu úřadu.

Zabavení je vykonáno doručením usnesení poddlužníkovi.

Ministr spravedlnosti může v dohodě s ministrem financí vydat nařízením podrobnější předpisy o exekuci na pohledávky proti státu nebo fondu pod veřejnou správou.

Pro pořadí pohledávek je rozhodná doba, kdy bylo usnesení o zabavení doručeno poddlužníkovi. Bylo-li mu téhož dne doručeno několik usnesení o zabavení a zabavená pohledávka nedostačuje, uspokojí se vymáhané pohledávky poměrně.

Pohledávky na úhradu osobních potřeb podle zákona [§ 533 písm. a)] se uspokojí z třetiny vyhrazené pro přednostní pohledávky (§ 531 odst. 2 věta druhá) před ostatními pohledávkami bez zřetele na dobu zabavení, a to podle poměru částek běžné úhrady osobních potřeb.

Poddlužníku přísluší stížnost proti usnesení o zabavení.

Soud zruší exekuci, oznámí-li úřad (orgán veřejné správy), že u něho zabavená pohledávka zanikla zaplacením před doručením usnesení o zabavení.

Zabavení postihuje všechny nároky dlužníka vzniklé z právního důvodu zabavené pohledávky.

Nedosahuje-li dlužníkův plat po dobu jednoho roku částky, která je podrobena exekuci, exekuce zanikne.

Po právní moci usnesení o zabavení je dlužník povinen vymáhajícímu věřiteli:

Poddlužník je povinen do třiceti dnů od doručení výzvy soudu, učiněné na návrh vymáhajícího věřitele, oznámit soudu,

Jde-li o exekuci na plat, je poddlužník povinen oznámit soudu do třiceti dnů též, že dlužník není nebo přestal být u něho zaměstnán, a je-li mu známa, i adresu nového zaměstnavatele; na tuto povinnost se poddlužník upozorní již v usnesení, kterým se povoluje exekuce.

Ustanovení odstavce 2 se užije obdobně i na ty případy, kdy se nárok na plat (§ 529) nezakládá na pracovním (učebním) poměru.

Pravomocné zabavení pohledávky opravňuje vymáhajícího věřitele uplatnit práva dlužníka na ni vlastním jménem. Vymáhající věřitel není však oprávněn uzavřít na účet dlužníka smír o pohledávce ani prominout dluh poddlužníkovi.

Žalobě vymáhajícího věřitele nelze odporovat námitkami z právních vztahů mezi vymáhajícím věřitelem a poddlužníkem.

Rozhodnutí vydané o zažalované pohledávce je účinné proti dlužníkovi a proti všem věřitelům, pro které byla pohledávka zabavena, Dlužník a každý vymáhající věřitel, pro kterého byla pohledávka též zabavena, mohou vstoupit do řízení o žalobě jako vedlejší účastníci.

Vymáhající věřitel, pro kterého byla pohledávka zabavena, odpovídá dlužníkovi za všechnu škodu vzniklou obmeškáním vymáhání a opomenutím opovědi řízení dlužníkovi.

Zaplacením zabavené pohledávky vymáhajícímu věřiteli, výkonnému úředníkovi nebo složením u soudu zbaví se poddlužník svého závazku vůči dlužníku do výše této platby.

Je-li více vymáhajících věřitelů nebo činí-li si na zabavenou pohledávku nárok i jiné osoby, je poddlužník oprávněn a na návrh vymáhajícího věřitele povinen složit pohledávku podle její splatnosti u exekučního soudu pro všechny tyto osoby. Soud rozvrhne (§§ 524, 525) složenou pohledávku mezi oprávněné podle pořadí přednostních nebo zástavních práv.

Pohledávky ze směnek, šeků, vkladních knížek, životních pojistek, znějících na majitele nebo doručitele, jakož i z cenných papírů, které lze převést rubopisem nebo které znějí na majitele nebo doručitele, se zabavují tím, že výkonný úředník sepíše tyto listiny podle ustanovení o zabavení věcí movitých, odejme je a odevzdá soudu.

Vše, čeho je třeba k zachování nebo k výkonu práv z těchto listin, výkonný úředník provede na základě zmocnění exekučního soudu. Je-li nutno pohledávku zažalovat, ustanoví soud k podání žaloby opatrovníka.

Realizaci pohledávky těchto listin provede výkonný úředník realizačními úkony přiměřenými povaze těchto listin, které určí soud.

Při exekuci na pohledávku zapsanou na nemovité věci se zapíše zřízení exekučního zástavního práva z úřední povinnosti ve veřejné knize.

K vydobytí peněžité pohledávky lze vést exekuci i na jiná majetková práva dlužníka, pokud jsou zcizitelná nebo pokud aspoň dopouštějí, aby jejich výkon byl přenesen na jinou osobu.

Exekuce podle § 549 se vykoná některým z exekučních prostředků označených v této hlavě, a není-li žádný z nich vhodný, zabavením (§ 509) a exekučním pronájmem.

Nedohodnou-li se zúčastněné osoby jinak, pronajme se zabavené právo dražbou. Pro dražbu platí obdobně ustanovení o dražbě movitých věcí. Splátky nájemného se složí u soudu a rozdělí se obdobně podle ustanovení o rozvrhu výtěžku prodeje movitých věcí.

Nájemní poměr založený exekučním pronájmem se ukončí uplynutím doby, na kterou je zabavené právo dlužníkovo omezeno.

K vydobytí nároku na odevzdání movitých věcí nebo cenných papírů se provede exekuce tím, že výkonný úředník je odejme povinné straně nebo třetí osobě, je-li ochotna je vydat, a odevzdá vymáhajícímu věřiteli. Není-li třetí osoba ochotna je vydat, použije se přiměřeně ustanovení o exekuci na peněžité pohledávky.

Je-li k odevzdání věcí, na jejichž vydání nebo dodání má vymáhající věřitel nárok, potřebné nebo vhodné odevzdání listiny nebo nástroje, odejme je výkonný úředník povinné straně a odevzdá vymáhajícímu věřiteli. Na listinách se poznamená, že odevzdání bylo vykonáno k uspokojení vymáhaného nároku, který je třeba určitě označit. Písemná prohlášení, jichž je podle občanského práva jinak ještě zapotřebí k odevzdání, vydá exekuční soud nebo z jeho zmocnění výkonný úředník.

Má-li povinná strana odevzdat nebo vyklidit nemovitou věc nebo její část, odstraní výkonný úředník povinnou stranu a osoby, které jsou na vyklizované nemovité věci jen na základě práva povinné strany. Je-li to potřebné, odstraní i jejich movité věci a odevzdá nemovitou věc, popřípadě její část vymáhajícímu věřiteli.

Obdobně se postupuje i při exekuci vyklizením jiných věcí.

Soud vykoná exekuci vyklizením bytu, jen prokáže-li vymáhající věřitel potvrzením výkonného orgánu místního národního výboru, že pro povinnou stranu a osoby bydlící jen na základě jejího práva v bytě, který má být vyklizen, je právoplatně zajištěn náhradní byt. Jestliže by podle předpisů o hospodaření s byty mohl výkonný orgán místního národního výboru poskytnout náhradní ubytování, stačí, prokáže-li vymáhající věřitel potvrzením výkonného orgánu místního národního výboru, že náhradní ubytování je zajištěno. Není-li výkonný orgán místního národního výboru povinen přidělit náhradní byt ani poskytnout náhradní ubytování, není ani pro výkon exekuce podle soudního exekučního titulu potřebí průkazu o zajištění náhradního bytu nebo poskytnutí náhradního ubytování.

Výkon se provede přestěhováním do zajištěného náhradního bytu, popřípadě za podmínek uvedených v odstavci 1 do objektu poskytnutého jako náhradní ubytování. Není-li třeba poskytnout ani náhradní ubytování, provede se přestěhování na místo, které bylo poskytnuto jako přístřeší.

O době vyklizení se uvědomí povinná strana včas předem.

Movité věci, které mají být odstraněny, ale nejsou předmětem exekuce, odevzdá výkonný úředník povinné straně, a není-li přítomna, jejímu zmocněnci nebo dorostlé osobě její domácnosti. Není-li to možné, odevzdá je výkonný úředník místnímu národnímu výboru, který je povinen uschovávat je po dobu jednoho roku na náklady povinné strany. Po uplynutí této lhůty povolí soud na návrh místního národního výboru jejich prodej podle ustanovení §§ 508 až 526.

Exekuce k vydobytí nároku na knihovní zápis práva k nemovité věci se vykoná příslušným knihovním zápisem. Prohlášení povinné strany, jež se vyžaduje k zápisu, je nahrazeno exekučním titulem.

Není-li ještě pro povinnou stranu zapsáno její vlastnictví nebo jiné knihovní právo, které se má převést, může socialistická právnická osoba jako vymáhající věřitel žádat, aby přiřčené jí vlastnictví nebo jiné knihovní právo bylo zapsáno přímo pro ni, předloží-li listiny, jichž by bylo podle knihovního práva třeba k tomu, aby mohlo být zapsáno právo povinné strany.

Vyžaduje-li zápis práva socialistické právnické osoby jako vymáhajícího věřitele předchozí zápis práva povinné strany, je socialistická právnická osoba oprávněna žádat jménem povinné strany o zápis jejího práva spolu se zápisem práva svého, přikáže-li podle knihovního práva, že povinná strana tohoto práva nabyla.

Listiny potřebné k zápisu podle §§ 559 a 560, pokud je má povinná strana, jí výkonný úředník na příkaz soudu odejme a odevzdá exekučnímu soudu.

Ustanovení §§ 558 až 561 platí přiměřeně i pro exekuci k vydobytí nároku na zápis práva k nemovité věci nezapsané ve veřejné knize.

Má-li se podle exekučního titulu vykonat hmotné rozdělení společné nemovité věci nebo jiné společné majetkové podstaty, anebo mají-li se vytýčit upravené sporné hranice, vykoná tyto úkony exekuční soud s přibráním znalců.

Exekuční rozdělení společné nemovité věci prodejem se vykoná podle ustanovení o exekuční dražbě nemovité věci s těmito odchylkami:

Náklady odhadu, dražby a jednání o rozdělení nejvyššího podání se zapraví z nejvyššího podání před jeho rozdělením.

Exekuční rozdělení společné movité věci prodejem se vykoná podle ustanovení o dražbě movitých věcí s těmito odchylkami:

Exekuce k vynucení činu povinné strany, který může vykonat jiná osoba, provede se tak, že soud zmocní vymáhajícího věřitele, aby čin vykonal sám nebo dal ho vykonat na náklad a nebezpečí povinné strany. Povinné straně lze uložit, aby tento soudem určený náklad předem zaplatila.

Zůstane-li exekuce na dodání věcí určených podle druhu bezvýsledná, zmocní exekuční soud vymáhajícího věřitele, aby si věci opatřil na náklad a nebezpečí povinné strany. Povinné straně lze uložit, aby tento soudem určený náklad předem zaplatila.

Je-li povinná strana podle exekučního titulu povinna vykonat nějaký čin, který nemůže vykonat jiná osoba a jehož vykonání závisí na vůli povinné strany, provede se exekuce tím, že se jí po povolení exekuce, ve kterém se pohrozí ukládáním pokut za nevykonání činu ve stanovené lhůtě, uloží na návrh vymáhajícího věřitele stále větší pokuta až do úhrnné částky 50.000 Kčs. Vydobyté pokuty připadají státu.

Je-li povinná strana podle exekučního titulu povinna zdržet se nějakého činu nebo trpět, aby nějaký čin byl vykonán, provede se exekuce tím, že se jí za každý čin příčící se této povinnosti po povolení exekuce uloží na návrh vymáhajícího věřitele stále větší pokuta až do úhrnné částky 50000 Kčs. Vydobyté pokuty připadají státu.

Na návrh vymáhajícího věřitele může soud již při prvém uložení pokuty povinné straně uložit, aby složila jistotu za škodu, která by mohla vzniknout dalšími činy příčícími se její povinnosti. V usnesení určí soud výši a způsob jistoty, jakož i dobu, po kterou má jistota trvat. Toto usnesení provede soud z úřední povinnosti.

Způsobí-li povinná strana změnu příčící se právu vymáhajícího věřitele, zmocní exekuční soud vymáhajícího věřitele na jeho návrh aby dal obnovit dřívější stav na náklad a nebezpečí povinné strany. Usnesení, jímž se určí náklad obnovení, je vykonatelné proti povinné straně. Protiví-li se povinná strana obnovení předešlého stavu, přidělí soud vymáhajícímu věřiteli na jeho návrh výkonného úředníka, aby odstranil odpor.

V povolení exekuce, aby byly vydobyty nepeněžité nároky, je obsaženo také povolení exekuce pro náklady určené v exekučním titulu a pro další náklady, které vzniknou vymáhajícímu věřiteli v exekučním řízení. Jde-li však o exekuci vyklizením bytu, povolí soud exekuci pro náklady, jež vzniknou vymáhajícímu věřiteli v exekučním řízení, teprve až nařídí její výkon.

Vymáhající věřitel má již při prvním návrhu na povolení exekuce označit majetek povinné strany, z něhož mají být náklady vydobyty, jakož i exekuční prostředky, jichž má být k tomu užito.

Exekuční likvidace (dále jen „likvidace“) se provádí prodejem veškerého majetku dlužníka, pokud není vyloučen z exekuce (likvidační podstata), a rozdělením výtěžku mezi všechny věřitele.

Účastníky řízení jsou dlužník, navrhovatel a věřitelé, kteří přihlásili včas svoje pohledávky, pokud nejsou plně uspokojeni.

Exekuční soud nařídí likvidaci na návrh osobního věřitele dlužníka nebo na návrh dlužníka samého nebo na návrh okresního národního výboru příslušného podle bydliště dlužníka.

Likvidaci právnické osoby nařídí soud též na návrh příslušného dozorčího orgánu.

Podává-li návrh věřitel, je povinen prokázat, že má proti dlužníkovi pohledávku, třeba ještě nedospělou, a uvést okolnosti osvědčující, že dlužník je předlužen nebo neschopen platit.

Soudce provede urychleně šetření o návrhu na likvidaci, aby se zjistilo předlužení dlužníka nebo jeho neschopnost platit a zda má dlužník více věřitelů.

O návrhu rozhodne soud bez ústního jednání usnesením, které odůvodní.

Soud může nařídit likvidaci za exekuce i bez návrhu, je-li tu více vymáhajících věřitelů, kteří nemohou být uspokojeni navrženými exekucemi ani jinými exekučními prostředky.

Bez návrhu nelze nařídit likvidaci právnické osoby.

V usnesení je třeba kromě výroku o nařízení likvidace zejména též uvést:

Usnesení se doručí dlužníkovi, navrhovateli, správci podstaty a všem známým, věřitelům; kromě toho se usnesení doručí úřadům (orgánům veřejné správy), které stanoví ministr spravedlnosti nařízením.

Usnesení se vyvěsí na soudní desce téhož dne, kdy byla exekuční likvidace nařízena; den vyvěšení se vyznačí na vyvěšeném usnesení.

Usnesení se vhodným způsobem uveřejní.

Účinky nařízení likvidace nastávají dnem vyvěšení usnesení na soudní desce.

Nařízení likvidace má tyto účinky:

Nebyla-li smlouva o vzájemném plnění v době nařízení likvidace ještě splněna dlužníkem ani druhou smluvní stranou nebo nebyla-li splněna úplně, může správce podstaty buď smlouvu splnit a žádat splnění od druhé smluvní strany, anebo od smlouvy odstoupit.

Najal-li dlužník nějakou věc, může správce podstaty nebo pronajímatel bez újmy nároku na náhradu škody smlouvu vypovědět na zákonné nebo smluvené kratší výpovědní období; ustanovení § 384 tím není dotčeno.

Správcem podstaty má být ustanovena osoba svéprávná, nepředpojatá, občansky bezúhonná a odborně způsobilá.

Správce podstaty je povinen při výkonu své funkce postupovat s péčí, kterou vyžaduje předmět správy; odpovídá za majetkovou újmu vzešlou ze zanedbání povinností uložených mu zákonem nebo soudem.

Správce podstaty je zejména povinen zjistit veškeré jmění dlužníka a pořídit jeho seznam, pečovat o dobytí a zajištění majetku patřícího do likvidační podstaty, spravovat ho a zpeněžit. Sestaví seznam přihlášených nároků s označením pořadí a uvede, které nároky uznává, které popírá a v jaké výši a u kterých nároků popírá pořadí. Je povinen podat o správě podrobné vyúčtování. Správce podstaty je účastníkem v řízeních o žalobách týkajících se podstaty.

Správce podstaty má nárok na náhradu hotových výdajů a na odměnu; odměnu určí soud podle sazby, kterou stanoví ministr spravedlnosti nařízením.

Dlužník je povinen dát správci podstaty seznam aktiv a pasív s udáním věřitelů a jejich adres, obchodní knihy a veškeré písemnosti a poskytnout mu všechna potřebná vysvětlení.

Seznam podepíše dlužník s výslovným prohlášením, že je správný a úplný a že vědomě nic nezamlčel ani neuvedl vymyšlené dluhy.

Dlužník musí předložit seznam zároveň se svým návrhem na likvidaci. Neučiní-li návrh sám, musí seznam předložit, jakmile byl vyzván, nejpozději však do patnácti dnů po nařízení likvidace.

Popřel-li správce podstaty nárok, jeho výši nebo pořadí, vyrozumí o tom soud věřitele, o jehož nárok jde. Zároveň ho vyzve, aby nárok nebo žádané pořadí uplatnil do třiceti dnů žalobou nebo návrhem ve správním řízení, s poučením, že jinak nebude k jeho nároku nebo k žádanému pořadí přihlíženo.

Popřel-li správce podstaty vymahatelný nárok, vyzve ho soud, aby do třiceti dnů uplatnil popření žalobou nebo návrhem ve správním řízení, s poučením, že jinak bude nárok posuzován jako zjištěný.

Pro řízení o žalobách o pravost, výši a pořadí popřených nároků je příslušným soud, který nařídil likvidaci.

Zpeněžení likvidační podstaty se provede buď prodejem z volné ruky nebo v exekučním řízení.

Prodej z volné ruky provede správce podstaty se souhlasem soudce a za podmínek, které stanoví soudce po slyšení dlužníka. Věci, které mají být prodány z volné ruky, musí být odhadnuty, pokud nemají úředně stanovenou cenu. Nebude-li dosaženo při prodeji z volné ruky odhadní nebo úředně stanovené ceny a nelze-li ani očekávat, že by se v exekučním řízení dosáhlo výhodnějšího zpeněžení, lze věci prodat i pod odhadní nebo úředně stanovenou cenu. Zejména lze tak prodat sporné a těžko dobytné pohledávky. Nemohou-li být z výtěžku prodeje věci plně uspokojeni věřitelé, kteří mají právo na uspokojení z této věci (oddělní věřitelé), nelze prodej z volné ruky provést.

Zpeněžení v exekučním řízení provede soud na návrh správce podstaty. Správce podstaty má v exekučním řízení postavení vymáhajícího věřitele.

Nedobytné pohledávky a věci, jež nebylo možno prodat, může správce podstaty, jestliže to soud na jeho návrh schválí, vyloučit z likvidační podstaty.

Ode dne vydání rozvrhového usnesení přestává být dlužníkův plat (§ 529) součástí likvidační podstaty.

Správce podstaty podává soudu zprávy o zpeněžování majetku.

Po zpeněžení majetku předloží správce podstaty soudu konečnou zprávu o zpeněžení majetku spolu s vyúčtováním odměny.

Soudce prozkoumá konečnou zprávu o zpeněžení i vyúčtování odměny a po slyšení správce podstaty odstraní případné vady nebo nejasnosti; o podání konečné zprávy a vyúčtování odměny uvědomí dlužníka a věřitele, kteří nebyli dosud plně uspokojeni, a upozorní je, že mohou podat proti konečné zprávě a proti vyúčtování odměny námitky do patnácti dnů ode dne, kdy bylo podání konečné zprávy a vyúčtování odměny oznámeno vyvěšením na soudní desce.

O námitkách proti konečné zprávě a proti vyúčtování odměny rozhodne soud při roku, k němuž obešle správce podstaty, dlužníka a věřitele, kteří podali námitky.

Usnesení o schválení konečné zprávy a úpravě vyúčtování odměny se vyvěsí na soudní desce a doručí osobám uvedeným v odstavci 1.

Po právní moci usnesení o schválení konečné zprávy a o úpravě vyúčtování odměny vydá soud rozvrhové usnesení.

Nejprve se uspokojí nároky na náhradu výdajů spojených s udržováním a správou podstaty, počítaje v to pohledávky z pracovního (učebního) poměru, daně a veřejné dávky dospívající za likvidačního řízení, nároky z právních úkonů správce podstaty, nároky na splnění dvoustranných smluv, do kterých vstoupil správce podstaty, a nároky z bezdůvodného obohacení podstaty (pohledávky za podstatou).

Nestačí-li výtěžek zpeněžení na úplnou úhradu všech pohledávek za podstatou, uspokojí se nejprve hotové výdaje zapravené zálohou správcem podstaty. Ostatní pohledávky za podstatou se uspokojí poměrně.

Po úplném uspokojení pohledávek za podstatou se uspokojí ostatní nároky, nezajištěné oddělným právem, v tomto pořadí:

Nelze-li nároky téhož pořadí plně uspokojit, uspokojí se poměrně.

Pokud nebyly plně uspokojeny nezaniklé oddělné nároky [§ 579 písm. d)] z výtěžku prodeje věcí, na nichž vázlo oddělné právo, je věřitel likvidačním věřitelem, jestliže pohledávku včas přihlásil.

Neuspokojují se:

Nároky na vyloučení věcí z podstaty, nároky za podstatou a nároky oddělné lze uspokojit kdykoli za řízení.

Jiné nároky lze uspokojit jen na základě pravomocného rozvrhového usnesení.

Částky připadající

Rozvrhové usnesení se doručí správci podstaty a všem účastníkům.

Po pravomocném rozdělení výtěžku zpeněžení zruší soud likvidaci.

Soud zruší likvidaci rovněž, zjistí-li se, že tu nejsou pro likvidaci podmínky,

Pro doručení a uveřejnění usnesení o zrušení likvidace se užije obdobně ustanovení § 577.

Po pravomocném zrušení likvidace zprostí soud správce podstaty jeho funkce a nařídí výmaz zápisů ve veřejných knihách.

Zrušením likvidace nezanikají nároky věřitelů, pokud nebyly uspokojeny, a to i když nebyly v likvidaci přihlášeny.

Byl-li zůstavitel v době smrti předlužen, lze navrhnout do doby, než nabytí dědictví bude potvrzeno, likvidaci dědických podílů jako celku, nejsou-li tu podmínky, aby dědictví bylo rozděleno mezi věřitele na úplnou nebo částečnou úhradu jejich pohledávek.

K nařízení likvidace je příslušným soud uvedený v § 310.

Navrhnout likvidaci je oprávněn dědic, stát v případě odúmrti a věřitel zůstavitele. Není přípustno nařídit likvidaci z úřední povinnosti.

Do likvidační podstaty patří i věci jinak vyloučené z exekuce.

Při zpeněžení likvidační podstaty jsou dědicové oprávněni nabývat z ní věcí a práv, a to i v dražbě.

Náklady zůstavitelovy nemoci a jeho slušného pohřbu a náklady řízení o projednání dědictví jsou pohledávkami za podstatou (§ 593 věta druhá).

Pravomocným zrušením likvidace zaniknou proti dědicům neuspokojené nároky věřitelů. Vyjde-li však najevo nový majetek zůstavitele, rozvrhne ho soud bez zřetele k tomuto zániku.

Ustanovení části čtvrté tohoto zákona se užije jen tehdy, nestanoví-li něco jiného mezinárodní smlouva vyhlášená ve Sbírce zákonů republiky Československé.

Procesní způsobilost cizince se spravuje právním řádem státu, jehož je příslušníkem. I když nemá podle cizozemského práva tuto způsobilost, přece může před zdejším soudem jednat samostatně, je-li procesně způsobilý podle ustanovení československého práva.

Není-li tu vyjádření obecné povahy, může si soud vyžádat v pochybných případech týkajících se této části vyjádření ministerstva spravedlnosti.

Ministerstvo spravedlnosti vydává těm, kdo toho potřebují k uplatnění svého práva v cizině, osvědčení o právu platném v Československé republice. V takovém osvědčení nemůže být podáván výklad zákona nebo výklad o tom, jak je třeba použít zákona na určitou právní věc.

K soudním a notářským listinám, jichž má být užito v cizině, připojí ministerstvo spravedlnosti na žádost účastníka své vyšší ověření.

Pravomoc československých soudů se vztahuje i na věci, které jsou zdejšímu soudnictví podřízeny mezinárodními smlouvami vyhlášenými ve Sbírce zákonů republiky Československé, nebo podle jiných pravidel mezinárodního práva.

Ve věcech manželských je dána pravomoc československého soudu, je-li alespoň jeden z manželů československým občanem.

Není-li žádný z manželů československým občanem, je zdejší soud příslušný, jestliže aspoň jeden z manželů má v Československé republice bydliště nebo pobyt. Nejde-li však o neplatnost manželství, která se má vyslovit z úřední povinnosti, může soud jednat ve věci, jen jestliže jeho rozhodnutí může být uznáno v domovském státě nebo domovských státech obou manželů.

Československému občanu se ustanoví poručník v Československé republice a zde se také vede poručenství. Jestliže však poručenec trvale žije v cizině, může převzít vedení poručenství československý konzulární orgán (generální konzulát, konzulát, konzulární oddělení zastupitelského úřadu), a to v rozsahu působnosti, jaká přísluší orgánům v Československé republice, uznává-li stát, v němž poručenec žije, tuto pravomoc československých konzulárních orgánů. Konzulární orgán (orgán pověřený péčí o mládež) může také upustit zcela nebo zčásti od vedení poručenství, pokud poručenství zřízené cizozemským orgánem stačí k ochraně práv a zájmů poručence. Od péče o jmění československého poručence, který je v cizině, může být upouštěno, je-li v cizině zřízeno zvláštní poručenství, které stačí k ochraně práv a zájmů poručence.

Československý příslušný orgán, v jehož obvodu je nezletilý cizinec, učiní nutná opatření k ochraně jeho osoby a majetku a zpraví o tom úřady jeho domovského státu. Jestliže soud (úřad) domovského státu nezletilce se neujme vedení poručenství v přiměřené době, zřídí poručenství československý orgán pověřený péčí o mládež podle československého práva a vede je až do doby, než se zřídí poručenství v domovském státě poručence.

Jestliže osoba, která je povinna k úhradě osobních potřeb nezletilce, má v Československé republice bydliště nebo pobyt, je československý soud příslušný upravit její povinnost poskytovat úhradu na osobní potřeby, i když nezletilec není československým občanem a nemá bydliště nebo pobyt v Československé republice.

Ustanovení odstavců 1 až 3 platí přiměřeně i pro péči o nezletilce v rodičovské moci a pro opatrovance.

Převzal-li podle odstavce 1 československý konzulární orgán vedení poručenství, rozhoduje o opravných prostředcích proti rozhodnutím a opatřením tohoto orgánu ministerstvo zahraničních věcí.

Rozhodovat ve věcech osvojení přísluší vždy československému soudu, je-li osvojitel československým občanem.

Nemá-li žalovaný v Československé republice obecný soud, lze žalobu podat u zdejšího obecného soudu žalobce; nemá-li ani žalobce v Československé republice obecný soud, ale jeden z rodičů nebo dítě je československým občanem, lze žalovat o zjištění nebo popření otcovství u soudu, který podle § 12 určí nejvyšší soud.

Rozhodovat ve věcech zbavení svéprávnosti přísluší československému soudu, je-li osoba, o níž se rozhoduje, československým občanem. Má-li však taková osoba trvalý pobyt v cizině, může soud upustit od řízení i rozhodnutí, stačí-li opatření učiněná v cizině k ochraně jejích práv a zájmů.

Jsou-li důvody k zahájení řízení a jde-li o cizince, který má v Československé republice pobyt, učiní zdejší soud všechna opatření k jeho ochraně a zpraví o tom úřady jeho domovského státu. Neučiní-li soud (úřad) domovského státu cizince v přiměřené době žádné opatření, rozhodne zdejší soud o zbavení svéprávnosti podle československého práva. Své rozhodnutí může soud zrušit nebo změnit, jsou-li k tomu důvody podle zdejšího práva.

Opatření a rozhodnutí československých soudů proti cizinci jsou účinná jen do doby, než učiní jiné opatření nebo rozhodnutí soud (úřad) domovského státu cizince.

Prohlásit československého občana za mrtvého přísluší československým soudům.

Cizince může prohlásit zdejší soud za mrtvého s právními následky, které je třeba posuzovat podle československého práva, a s právními následky pro jmění v Československé republice. Prohlášení za mrtvého se stane podle československého práva.

Ustanovení odstavců 1 a 2 platí i pro důkaz smrti.

Byl-li zůstavitel v době smrti československým občanem, náleží projednání dědictví do pravomoci zdejších soudů. Jde-li však o jmění, které je v cizině, projedná zdejší soud dědictví jen tehdy, jestliže se takový majetek vydává československým soudům, anebo jestliže cizina přiznává takovým rozhodnutím československých soudů právní následky.

Jde-li o dědictví po cizinci, které je v Československé republice, omezí se zdejší soud na opatření nutná k zajištění, pokud z dalších ustanovení neplyne něco jiného.

Československý soud projedná po cizinci dědictví, které je v Československé republice, a to podle československého práva,

Movitý majetek cizince může být vydán do ciziny, je-li jeho vývoz dovolen a jsou-li zajištěny daně a veřejné dávky, jakož i práva zdejších dědiců a věřitelů, kteří se přihlásí na veřejnou vyhlášku československému soudu; známým účastníkům se vyhláška doručí.

Dojde-li k vydání majetku osobám, které cizí soud prohlásil za oprávněné z dědického práva, nemůže tomu jiná osoba odporovat proto, že má sama nárok na tento majetek z dědického práva.

Za umořené nelze prohlásit dlužní úpisy cizích států, dále jiné listiny vystavené v cizině, nemůže-li mít jejich umoření podle povahy věci v Československé republice právní následky.

Pravomoc československých soudů může být založena také úmluvou o příslušnosti určitého zdejšího soudu nebo vůbec zdejších soudů (prorogace). Ustanovení § 3 nemůže být touto úmluvou dotčeno.

Úmluva se může vztahovat jen na věci uvedené v § 404 odst. 1.

Úmluva se musí stát písemně.

V mezích odstavců 2 a 3 je přípustná též úmluva o příslušnosti soudu (soudů) cizího státu; takové úmluvy se však na straně československé může účastnit pouze právnická osoba.

Pravomoc československých soudů se vztahuje na osoby, které požívají v Československé republice diplomatických výsad a imunit, jen

Soudní úkony, zejména i úkony exekuční, proti osobám požívajícím diplomatických výsad a imunit nebo v budovách a místnostech chráněných diplomatickou imunitou, mohou být provedeny jen potud, pokud to mezinárodní právo připouští. Při takových úkonech má právo být přítomen zástupce ministerstva zahraničních věcí.

Doručení osobám požívajícím diplomatických výsad a imunit zprostředkuje ministerstvo zahraničních věcí.

Nelze-li takto doručit, ustanoví soud opatrovníka pro přijímání písemností, popřípadě k obhájení práv.

Československé soudy poskytují cizím soudům a úřadům na jejich dožádání právní pomoc. Právní pomoc lze odepřít:

Žádaná právní pomoc se poskytuje podle předpisů platných pro dožádaný československý soud. Pokud je to podle těchto předpisů přípustné, má dožádaný soud z úřední povinnosti učinit všechna opatření potřebná k vyřízení dožádání.

Při poskytování právní pomoci lze se odchýlit od zdejších předpisů jen tehdy, bylo-li výslovně žádáno, aby při žádaném úkonu byl zachován určitý postup žádaný cizozemským právem, a není-li takový postup zapovězen žádným zdejším předpisem.

Písemný styk soudů s cizozemskými soudy a úřady děje se prostřednictvím ministerstva spravedlnosti.

Žádosti o právní pomoc zasílané do ciziny opatří se ověřeným překladem do příslušného cizího jazyka; totéž platí o písemnostech určených k doručení v cizině ve formě, kterou cizozemské právo předpisuje pro písemnosti stejného druhu.

Obsílky a jiné písemnosti určené k doručení v cizině nesmějí obsahovat pohrůžky donucovacími prostředky.

Cizozemská písemnost, určená k doručení osobě bydlící v Československé republice, jež není opatřena ověřeným překladem do českého nebo slovenského jazyka, může být doručena, jen jestliže je příjemce ochoten ji dobrovolně převzít.

Není-li překlad připojen, má být příjemce poučen, že může proto přijetí písemnosti odmítnout, že však nelze předvídat, jaké právní následky takové odmítnutí může v cizině mít.

Žádá-li o to cizozemský soud (úřad), lze svědky, znalce a účastníky vyslechnout i přísežně. Totéž platí, je-li třeba v cizině předložit přísežné prohlášení o skutečnostech rozhodných pro uplatnění nebo zachování nároků.

Přísaha pro svědky a účastníky zní:

Diplomatický nebo konzulární úřad Československé republiky může na dožádání zdejšího soudu provádět:

Diplomatický nebo konzulární úřad Československé republiky zachová při poskytování právní pomoci přiměřeně předpisy platné pro dožadující československý soud. Úkony jím provedené mají tytéž účinky, jako by byly provedeny československým soudem.

Doručení provedená na dožádání příslušného soudu cizím soudem nebo úřadem, jakož i důkazy před ním provedené jsou platné, i když nejsou v souladu s předpisy cizího práva, vyhovují-li předpisům platným pro dožadující soud československý.

Cizinci, který se domáhá žalobou rozhodnutí o majetkovém nároku, uloží soud na návrh žalovaného, aby složil soudem určenou jistotu za náklady řízení, které pravděpodobně vzniknou žalovanému. Současně ho poučí, že — dokud nesloží stanovenou jistotu — nebude se proti vůli žalovaného pokračovat v řízení.

Složení jistoty nelze uložit:

Cizinci mají nárok na osvobození od soudních poplatků a záloh a na ustanovení zástupce podle §§ 140 a 142 potud, pokud je zaručena vzájemnost.

Při zjištění cizího práva může soud z úřední povinnosti učinit všechna šetření, která shledá k tomu účelu za potřebná, pokud mu obsah cizího práva není znám.

Listiny, které byly vydány v cizině, avšak v mezích úředních oprávnění takovými veřejnými orgány, které jsou podřízeny úřadu, jenž má sídlo v Československé republice, platí za veřejné listiny zde vydané.

Listiny vydané soudy a úřady v cizině, které platí na místě, kde byly vydány, za listiny veřejné, mají důkazní moc veřejných listin také v Československé republice, jestliže jsou opatřeny předepsanými ověřeními.

Důkazní moc soukromé listiny vystavené v cizině posoudí soud podle volného uvážení.

Totéž platí o obchodních knihách vedených v cizině.

Rozhodnutí cizího státu platí v Československé republice, jen je-li zde uznáno (§§ 639, 640). Za rozhodnutí cizího státu se považuje rozhodnutí cizozemských soudů nebo úřadů o právních poměrech, o nichž by podle jejich povahy rozhodovaly v Československé republice soudy (dále jen „cizí rozhodnutí“).

Cizí rozhodnutí lze uznat jen tehdy,

I když jsou splněny podmínky § 637, nelze cizí rozhodnutí uznat:

Uznání cizího rozhodnutí se nevyslovuje zvláštním výrokem. Uznání se stane tím, že československý soud k němu při rozhodování přihlédne, jako by šlo o rozhodnutí soudu zdejšího.

Cizí rozhodnutí v manželských věcech a ve věcech zjištění nebo popření otcovství, která vydaly soudy nebo úřady v cizině, mohou být uznána jen za podmínek dále stanovených.

Rozhodnutími v manželských věcech se rozumějí rozhodnutí, kterými se manželství prohlašuje za neplatné, zrušuje, nebo kterými se určuje, že manželství mezi stranami je anebo není.

Pravomocné rozhodnutí soudu cizího státu, jehož příslušníky byli v době rozhodnutí oba manželé, a jde-li o zjištění nebo popření otcovství, oba rodiče i dítě, má bez dalšího řízení stejné účinky jako má pravomocné zdejší rozhodnutí, nebrání-li uznání ustanovení § 638 písm. c).

Tohoto ustanovení se užije též, jestliže jde o rozhodnutí soudu jiného státu než v odstavci 1 uvedeného, uznává-li se toto rozhodnutí v domovském státě těchto osob, a jsou-li tyto osoby příslušníky různých států, ve všech těchto státech.

Jiná než v § 641 uvedená cizí rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech zjištění nebo popření otcovství lze uznat jen tehdy, jsou-li splněny podmínky § 637 a nebrání-li tomu ustanovení § 638 písm. a), b), c). Nebyl-li v době cizího rozhodnutí ve věcech manželských některý z manželů československým občanem, anebo neměl-li v oné době na území Československé republiky bydliště (obvyklý pobyt), není překážkou uznání příslušnost zdejšího soudu, ani je-li výlučná.

Cizí rozhodnutí týkající se československého občana nelze však uznat,

Vyslovit, že se uznává cizí rozhodnutí uvedené v § 642, přísluší nejvyššímu soudu po slyšení generálního prokurátora. Jiné soudy a správní úřady nemohou řešit otázku uznání ani jako otázku předběžnou.

Návrh, aby nejvyšší soud rozhodl o uznání, mohou podat účastníci, soud v řízení trestním nebo civilním, generální prokurátor v zájmu obecném a konečně každý, kdo prokáže právní zájem, aby cizí rozhodnutí bylo uznáno.

Nejvyšší soud rozhoduje rozsudkem bez ústního jednání; přitom může upustit od slyšení účastníků, není-li slyšení třeba. Rozsudkem nejvyššího soudu jsou soudy a správní úřady vázány.

Exekuce nebo jednotlivé exekuční úkony mohou být na území Československé republiky na základě cizího rozhodnutí, které podle práva státu, kde vzniklo, je způsobilé k exekuci, povoleny toliko tehdy a v té míře, pokud je zaručena vzájemnost mezinárodními smlouvami nebo vládními vyhláškami o tom vydanými a vyhlášenými ve Sbírce zákonů republiky Československé.

Návrhu na povolení exekuce, který se opírá o cizí rozhodnutí, lze vyhovět jen tehdy, jsou-li splněny podmínky uvedené v § 637, a není-li zde žádný důvod, který by bránil uznání podle § 638.

Exekucí nemůže být vynuceno jednání nebo opomenutí, které podle zdejšího práva vůbec není dovoleno nebo alespoň nemůže být vynuceno.

Rozhodnutí o návrhu na povolení exekuce je třeba odůvodnit.

Ustanovení §§ 644 a 645 platí přiměřeně, jde-li o výkon rozhodnutí cizích rozhodčích soudů, cizích rozhodčích nálezů, cizích soudních smírů a cizích notářských listin.

O výkonu exekuce a jednotlivých exekučních úkonů na základě cizích rozhodnutí, rozhodnutí cizích rozhodčích soudů, cizích rozhodčích nálezů, cizích soudních smírů a cizích notářských listin platí obecná ustanovení části třetí tohoto zákona.

Strany se mohou dohodnout, že o věcech uvedených v § 404 odst. 1 má místo soudu rozhodovat jeden nebo více rozhodců; rozhodčí smlouva se může týkat jak jednotlivé věci (smlouva o rozhodci), tak všech věcí, které by v budoucnu vznikly z určitého právního poměru (rozhodčí doložka). Rozhodčí smlouva se musí stát písemně.

Rozhodčí smlouvu lze uzavřít jen tehdy, je-li alespoň jednou ze stran československá právnická osoba; toto omezení neplatí, není-li ani jedna ze stran československým občanem nebo československou právnickou osobou.

Má-li podle rozhodčí smlouvy každá strana jmenovat jednoho nebo více rozhodců a jedna ze stran je s jmenováním v prodlení, ustanoví rozhodce za ni, není-li v rozhodčí smlouvě stanoveno něco jiného, soud na návrh druhé strany. Totéž platí, nemohou-li se rozhodci stranami jmenovaní shodnout na osobě třetího (vrchního) rozhodce; k návrhu je tu oprávněn též každý z rozhodců jmenovaných stranami.

K rozhodnutí o návrzích podle odstavce 1 je příslušný obecný soud kterékoli strany, a není-li takového soudu v Československé republice, soud, v jehož obvodu se má konat rozhodčí řízení; řízení koná soudce bez ústního jednání.

Stalo-li se plnění rozhodčí smlouvy, zejména jmenování rozhodců a činnost rozhodců v řízení, vůbec nemožné, vysloví soud na návrh kterékoli strany, že rozhodčí smlouva pozbývá účinnosti.

Ustanovení § 648a odst. 2 platí tu obdobně.

Rozhodci mohou vyslýchat svědky, znalce a strany, jen dostaví-li se k nim tyto osoby dobrovolně. Úkony, které nemohou sami provést, provede na jejich dožádání okresní soud (§ 16).

Dožádaný soud vyhoví dožádání, nejde-li o úkon nepřípustný podle zákona. Při provádění důkazů je soud oprávněn učinit i rozhodnutí, která jsou jinak tímto zákonem vyhrazena procesnímu soudu.

Pro nárok, o kterém byla uzavřena rozhodčí smlouva, je přípustné předběžné opatření. Předběžné opatření nařídí soud, v jehož obvodu má být zajišťovací opatření provedeno, nebo soud, který by byl příslušný, k zahájení soudního řízení.

Rozhodčí nález musí být usnesen většinou rozhodců. Musí být vydán písemně, podepsán alespoň jedním z rozhodců a doručen stranám nebo jejich zástupcům buď osobně, nebo doporučeně poštou. Jakmile byl podepsaný nález doručen, nabývá účinku pravomocného soudního rozsudku. Takto doručený nález, jakož i smír před rozhodci uzavřený a stranami podepsaný jsou vykonatelné soudní exekucí.

O neúčinnost rozhodčího nálezu může strana žalovat:

Prohlásí-li soud rozhodčí nález neúčinným, rozhodne na návrh strany i ve věci samé.

Žaloba o neúčinnost rozhodčího nálezu se podává u okresního soudu, v jehož obvodu byl vydán napadený nález.

Žalobu je třeba podat do třiceti dnů. Tato lhůta se počítá ode dne, kdy byl straně rozhodčí nález doručen.

Pro řízení na základě rozhodčích smluv uzavřených před účinností tohoto zákona se užije dosavadních ustanovení; pro žaloby o zrušení rozsudku, popřípadě smíru rozhodčího soudu (rozhodčího výroku) vydaných na základě takových smluv, se však užije dosavadních ustanovení, jen pokud jde o důvody, pro něž lze žalovat o zrušení těchto rozhodnutí.

Pokud není dále stanoveno jinak, platí tento zákon i pro řízení zahájená před jeho účinností. Právní účinky procesních úkonů, které nastaly před účinností tohoto zákona, zůstávají však zachovány.

Nelze-li řízení zahájené před účinností tohoto zákona přizpůsobit jeho ustanovením, zastaví soud řízení a rozhodnutí v tomto řízení snad vynesená zruší; ustanovení § 57 platí tu přiměřeně.

Kde se má podle nadále platných předpisů rozhodovat v řízení nesporném, užije se ustanovení části prvé tohoto zákona s doplňky a odchylkami, jež vyplývají z oněch předpisů.

V těchto případech rozhoduje soudce bez ústního jednání.

Výjimkou z ustanovení odstavce 2 rozhoduje senát bez ústního jednání v případech zákona č. 21/1948 Sb., o právním postavení snoubenek a dětí, pozůstalých po účastnících národního boje za osvobození, zákona č. 273/1948 Sb., o úpravě uspokojení a o určení splatnosti některých závazků dotčených znárodňovacími a jinými předpisy, dále v případech, kde má soud rozhodovat o vyvlastnění, o náhradě nebo odškodnění při vyvlastnění anebo o jiných náhradách škody; v případech zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících (ve znění zákona č. 79/1948 Sb.), rozhoduje však usnesením senát po ústním jednání.