Vyhláška č. 65/1954 Sb.

svolané k provedení revise

Ženevské úmluvy ze dne 27. července 1929 o zlepšení osudu raněných a nemocných v armádách v poli,

Haagské úmluvy ze dne 18. října 1907 o přizpůsobení zásad Ženevské úmluvy ze dne 6. července 1906 na válku námořní,

Úmluvy uzavřené v Ženevě dne 27. července 1929 o zacházení s válečnými zajatci,

a k sjednání

úmluvy o ochraně civilních osob za války.

svolané k provedení revise

Ženevské úmluvy ze dne 27. července 1929 o zlepšení osudu raněných a nemocných v armádách v poli,

Haagské úmluvy ze dne 18. října 1907 o přizpůsobení zásad Ženevské úmluvy ze dne 6. července 1906 na válku námořní,

Úmluvy uzavřené v Ženevě dne 27. července 1929 o zacházení s válečnými zajatci

a k sjednání

úmluvy o ochraně civilních osob za války.

Konference se usnesla na textech těchto úmluv:

Tyto úmluvy, jichž text byl pořízen v jazycích francouzském a anglickém, jsou připojeny k tomuto aktu. Oficiální překlad těchto úmluv do jazyka španělského a ruského bude pořízen péčí Švýcarské spolkové rady.

Mimo to přijala konference 11 resolucí, které jsou rovněž připojeny k tomuto aktu.¹)

„Delegace Běloruské socialistické sovětské republiky konstatuje s politováním, že resoluce odsuzující užívání prostředků masového vyhlazování obyvatelstva, kterou předložila delegace Svazu sovětských socialistických republik, byla Konferencí zamítnuta. Přijetí této resoluce, která odpovídá zájmům všech mírumilovných národů světa, bylo by však značně rozšířilo úlohu a dosah Konference a přispělo k zajištění nejúčinnější ochrany obětí války proti jejím nejzhoubnějším následkům.“

„Delegace Ukrajinské sovětské socialistické republiky konstatuje s politováním, že resoluce odsuzující užívání prostředků masového vyhlazování obyvatelstva, kterou předložila delegace Svazu sovětských socialistických republik, byla Konferencí zamítnuta. Přijetí této resoluce, která odpovídá zájmům všech mírumilovných národů světa, bylo by však značně rozšířilo úlohu a dosah této konference a přispělo k zajištění nejúčinnější ochrany obětí války proti jejím nejzhoubnějším následkům.“

„Delegace Svazu sovětských socialistických republik činí při podpisu Závěrečného aktu tyto výhrady:

Malo, první tajemník albánského vyslanectví v Paříži:

Speroni, první tajemník argentinského vyslanectví v Bernu, činí tuto výhradu týkající se čtyř Ženevských úmluv:

Kucejnikov, šéf delegace Běloruské sovětské socialistické republiky:

Pinto da Silva, generální konsul Brazilie, učinil tyto výhrady, pokud jde o Ženevskou úmluvu o ochraně civilních osob za války:

Kosta B. Svetlov, bulharský vyslanec ve Švýcarsku, činí toto prohlášení:

Wershof, velvyslanecký rada vysokého komisaře Kanady v Londýně, činí tuto výhradu, pokud jde o Ženevskou úmluvu o ochraně civilních osob za války:

Calderón y Martin, španělský velvyslanec ve Švýcarsku, činí tuto výhradu, pokud jde o Ženevskou úmluvu o zacházení s válečnými zajatci; text této výhrady byl předložen ve španělštině, francouzštině a angličtině:

Vincent, vyslanec Spojených států amerických ve Švýcarsku, činí při podpisu Ženevské úmluvy o ochraně civilních osob za války ze dne 12. srpna 1949 toto prohlášení:

Paní Karová činí tyto výhrady:

Kahany, delegát Izraele u Evropského úřadu Organisace Spojených národů a Mezinárodního komitétu Červeného kříže, činí toto prohlášení:

Auriti, velvyslanec Italie, činí tato prohlášení k úmluvě o zacházení s válečnými zajatci a k resolucím č. 6, 7 a 9 Ženevské diplomatické konference:

Sturm, lucemburský chargé d`affaires ve Švýcarsku, připojuje tuto výhradu:

P. George Robert Laking, rada velvyslanectví Nového Zélandu ve Washingtonu, činí tuto výhradu:

Bosch, rytíř de Rosenthal, nizozemský vyslanec ve Švýcarsku, prohlašuje toto:

Przybos, polský vyslanec ve Švýcarsku, připojuje tyto výhrady, pokud jde o čtyři Ženevské úmluvy:

Goncalo Caldeira Coelho, portugalský chargé d`affaires ve Švýcarsku připojuje tyto výhrady:

Ioan Dragomir, rumunský chargé d`affaires ve Švýcarsku, činí toto prohlášení:

Velmi ctihodný Sir Robert L. Craigie z ministerstva zahraničních věcí činí toto prohlášení:

Tauber, československý vyslanec ve Švýcarsku, připojuje tyto výhrady:

Bogomolec, šéf delegace Ukrajinské socialistické sovětské republiky:

Text výhrady připojené delegací SSSR k úmluvě o zlepšení osudu raněných a nemocných příslušníků ozbrojených sil.

„Při podpisu úmluvy o zlepšení osudu raněných a nemocných příslušníků ozbrojených sil činí vláda SSSR tuto výhradu:

K článku 10:

SSSR nebude uznávat za platné, obrátí-li se mocnost, v jejíž moci jsou ranění, nemocní nebo zdravotnický personál, k neutrálnímu státu nebo k lidumilné organisaci se žádostí, aby převzaly funkce příslušející ochranným mocnostem, jestliže k tomu nebude dán souhlas vlády země, jejímiž příslušníky jsou chráněné osoby.

N. Slavin.

Text výhrady připojené delegací SSSR k úmluvě o zlepšení osudu raněných, nemocných a trosečníků ozbrojených sil na moři:

Milan Ristič, jugoslávský vyslanec ve Švýcarsku, činí toto prohlášení:

Vysoké smluvní strany se zavazují, že za všech okolností budou zachovávati tuto úmluvu a zajistí její zachovávání.

Nehledíc na ustanovení, která mají nabýti účinnosti již v míru, bude se tato úmluva vztahovati na všechny případy vyhlášené války nebo jakéhokoli jiného ozbrojeného konfliktu vzniklého mezi dvěma nebo více Vysokými smluvními stranami, i když válečný stav není uznáván jednou z nich.

Úmluva bude se rovněž vztahovati na všechny případy částečné nebo úplné okupace celého území některé Vysoké smluvní strany, i když se tato okupace nesetká s řádným vojenským odporem.

Není-li některá z mocností účastnících se konfliktu smluvní stranou této úmluvy, zůstanou mocnosti, které jsou jejími stranami, přesto jí vázány ve svých vzájemných vztazích. Budou kromě toho vázány touto úmluvou vůči zmíněné mocnosti, přijme-li tato její ustanovení a bude-li se jimi říditi.

V případě ozbrojeného konfliktu, který nemá mezinárodní ráz a který vznikne na území některé z Vysokých smluvních stran, bude každá ze stran v konfliktu zavázána říditi se při nejmenším těmito ustanoveními:

Neutrální mocnosti použijí analogicky ustanovení této úmluvy na raněné a nemocné, jakož i na členy zdravotnického a duchovního personálu, příslušející k ozbrojeným silám stran v konfliktu, kteří budou přijati neb internováni na jejich území, a rovněž na nalezené mrtvé.

Na chráněné osoby, které upadly do moci nepřátelské strany, bude se této úmluvy používati až do okamžiku jejich konečné repatriace.

Kromě dohod výslovně uvedených v článcích 10, 15, 23, 28, 31, 36, 37 a 52 mohou Vysoké smluvní strany uzavříti jiné zvláštní dohody o všech otázkách, jež budou považovati za vhodné upravit zvláště. Žádná zvláštní dohoda nesmí býti na újmu postavení raněných a nemocných, jakož i členů zdravotnického a duchovního personálu, jak je upraveno touto úmluvou, ani omezovati práva zajištěná jim touto úmluvou.

Ranění a nemocní, jakož i členové zdravotnického a duchovního personálu, budou požívati výhod těchto dohod tak dlouho, dokud se bude tato úmluva na ně vztahovati, ledaže by zmíněné dohody nebo dohody pozdější obsahovaly výslovně ustanovení opačná a vyjma příznivější opatření učiněná v jejich prospěch jednou nebo druhou ze stran v konfliktu.

Ranění a nemocní, jakož i členové zdravotnického a duchovního personálu, nemohou se v žádném případě zříci z části nebo zcela práv, která jim zajišťuje tato úmluva, po případě zvláštní dohody zmíněné v předchozím článku.

Tato úmluva bude se prováděti za pomoci a pod dohledem ochranných mocností pověřených hájením zájmů stran v konfliktu. Za tím účelem mohou ochranné mocnosti jmenovati, vedle svého diplomatického a konsulárního personálu, delegáty ze svých příslušníků nebo z příslušníků jiných neutrálních mocností. Jmenování těchto delegátů podléhá schválení mocnosti, u které budou vykonávati své poslání.

Strany v konfliktu usnadní v největší možné míře úkol zástupců nebo delegátů ochranných mocností.

Zástupci nebo delegáti ochranných mocností nesmějí v žádném případě překročiti meze svého poslání, jak je dáno touto úmluvou; budou zejména bráti zřetel na naléhavé potřeby bezpečnosti státu, u něhož vykonávají svou funkci. Jedině naléhavé vojenské nutnosti mohou býti výjimečně a na přechodnou dobu důvodem pro omezení jejich činnosti.

Ustanovení této úmluvy nejsou na překážku lidumilné činnosti, kterou by se souhlasem zúčastněných stran v konfliktu rozvinul Mezinárodní komitét Červeného kříže nebo jakákoli jiná nestranná lidumilná organisace na ochranu raněných a nemocných, jakož i členů zdravotnického a duchovního personálu a za tím účelem, aby jim byla poskytnuta pomoc.

Vysoké smluvní strany se mohou kdykoli dohodnouti, že svěří úkoly, připadající podle této úmluvy ochranným mocnostem, organisaci poskytující veškeré záruky nestrannosti a účinnosti.

Jestliže ranění a nemocní nebo členové zdravotnického a duchovního personálu z jakéhokoli důvodu nepožívají nebo přestanou požívati výhod činnosti ochranné mocnosti nebo organisace určené podle prvého odstavce, požádá mocnost, v jejíž moci jsou, buď některý neutrální stát nebo takovou organisaci, aby převzaly funkce příslušející podle této úmluvy ochranným mocnostem jmenovaným stranami, které se účastní konfliktu.

Nelze-li takto zajistiti ochranu, musí požádat mocnost, v jejíž moci jsou tyto osoby, některou lidumilnou organisaci jako je Mezinárodní komitét Červeného kříže, aby převzaly lidumilné úkoly příslušející podle této úmluvy ochranným mocnostem anebo musí přijmout, s výhradou ustanovení tohoto článku, nabídku služeb učiněnou takovou organisací.

Každá neutrální mocnost nebo každá organisace, která bude vyzvána zúčastněnou mocností anebo se sama nabídne k cílům shora zmíněným, musí si býti vědoma při své činnosti odpovědnosti vůči straně v konfliktu, k níž patří osoby chráněné touto úmluvou, a musí dávat dostatečné záruky, že je s to převzít zmíněné funkce a nestranně je plnit.

Předchozí ustanovení nelze změnit zvláštní dohodou mezi mocnostmi, z nichž jedna by byla, byť i jen přechodně, omezena ve své volnosti jednání s jinou mocností nebo s jejími spojenci následkem vojenských událostí, zejména v případě okupace celého nebo podstatné části svého území.

Kdekoli je v této úmluvě zmínka o ochranné mocnosti, vztahuje se tato zmínka také na organisace, které ji ve smyslu tohoto článku nahrazují.

Ve všech případech, kdy to budou ochranné mocnosti považovat za prospěšné v zájmu chráněných osob, zejména v případě neshody mezi stranami v konfliktu o použití nebo výkladu ustanovení této úmluvy, poskytnou ochranné mocnosti své dobré služby k urovnání sporu.

Za tím účelem může každá z ochranných mocností navrhnout z podnětu některé strany nebo z vlastní vůle stranám v konfliktu schůzku jejich zástupců, zejména úřadů majících péči o raněné a nemocné, jakož i členů zdravotnického a duchovního personálu po případě na vhodně zvoleném neutrálním území. Strany v konfliktu jsou povinny vyhovět návrhům, které jim byly v tom směru učiněny. Ochranné mocnosti mohou eventuálně navrhnout stranám v konfliktu ke schválení osobnost příslušející k některé neutrální mocnosti nebo osobnost vyslanou Mezinárodním komitétem Červeného kříže, která bude pozvána k účasti na této schůzce.

Příslušníci ozbrojených sil a ostatní osoby zmíněné v následujícím článku, kteří jsou zraněni nebo nemocní, musí být za všech okolností respektovaní a chráněni.

Strana v konfliktu, v jejíž moc upadnou, bude s nimi zacházet a o ně pečovat lidsky, bez jakéhokoli nepříznivého rozlišování založeného na pohlaví, rase, národnosti, náboženství, politickém přesvědčení nebo na jakémkoli jiném podobném znaku. Přísně je zakázán jakýkoli útok na jejich život nebo na jejich osobu, zejména nesmějí být dobiti nebo vyhlazeni, podrobeni mučení, nesmějí být na nich konány biologické pokusy, nesmějí být záměrně ponecháni bez lékařské pomoci a ošetření ani vystaveni nebezpečí nákazy neb infekce k tomu cíli vytvořenému.

Jedině důvody lékařské naléhavosti ospravedlňují ošetření v přednostním pořadí.

Se ženami se bude zacházet se všemi zvláštními ohledy příslušejícími jejich pohlaví.

Strana v konfliktu, která je nucena zanechat raněné nebo nemocné svému protivníku, ponechá s nimi, pokud to dovolí vojenské nutnosti, část svého zdravotnického personálu a materiálu, aby pomáhal při jejich ošetřování.

Tato úmluva se týká raněných a nemocných patřících do těchto kategorií:

S výhradou ustanovení předchozího článku stanou se ranění a nemocní některé válčící strany, kteří upadnou do moci nepřítele, válečnými zajatci a budou se na ně vztahovat pravidla mezinárodního práva týkající se válečných zajatců.

V každé době a zejména po boji učiní strany v konfliktu bez meškání všechna možná opatření, aby vyhledaly a sebraly raněné a nemocné, aby je chránily proti plenění a špatnému nakládání a aby jim zajistily nutné ošetření, jakož i aby vyhledaly mrtvé a zamezily jejich oloupení.

Kdykoli to okolnosti dovolí, bude ujednáno příměří, zastavení palby nebo místní dohody, aby bylo možno odnést, vyměnit a přepravit raněné, kteří zůstali na bojišti.

Místní dohody mohou být rovněž uzavřeny mezi stranami v konfliktu za účelem evakuace nebo výměny raněných a nemocných z obléhaného nebo obklíčeného území a za účelem průvozu zdravotnického i duchovního personálu a zdravotnického materiálu dopraveného do tohoto území.

Strany v konfliktu pořídí v nejkratší možné lhůtě soupis všech údajů potřebných k zjištění totožnosti raněných, nemocných a mrtvých nepřátelské strany, kteří se dostali do jejich moci. Tyto údaje budou podle možnosti obsahovat:

Údaje shora uvedené budou sděleny v nejkratší možné lhůtě informační kanceláři zmíněné v článku 122 Ženevské úmluvy ze dne 12. srpna 1949 o zacházení s válečnými zajatci, která je zašle mocnosti, k níž zajatci náležejí, prostřednictvím ochranné mocnosti a ústřední kanceláře pro válečné zajatce.

Strany v konfliktu vystaví a navzájem si zašlou cestou udanou v předchozím odstavci úmrtní listy nebo seznamy zemřelých, řádně ověřené. Seberou a navzájem si rovněž zašlou prostřednictvím téže kanceláře polovinu dvojitého štítku totožnosti, závěti neb jiné dokumenty důležité pro rodinu zemřelého, peněžní částky a vůbec všechny předměty mající nějakou vlastní cenu nebo hodnotu citovou, které budou nalezeny u mrtvých. Tyto předměty, jakož i věci, jichž majitel nebyl zjištěn, odešlou se v zapečetěných balících, spolu s prohlášením o všech podrobnostech potřebných k zjištění zemřelého majitele, jakož i s úplným inventářem balíku.

Strany v konfliktu budou dbát toho, aby před pohřbem nebo zpopelněním zemřelých, konaným jednotlivě, bylo, pokud to jen okolnosti dovolí, provedeno pečlivé a pokud možno lékařské ohledání mrtvých za tím účelem, aby byla zjištěna smrt i totožnost a aby bylo umožněno podat o tom zprávu. Polovina dvojitého štítku totožnosti nebo štítek sám, jde-li o štítek jednoduchý, bude ponechán u mrtvého.

Těla se nesmí zpopelnit než z naléhavých zdravotních důvodů nebo pohnutek vyplývajících z náboženství zemřelého. V případě zpopelnění budou na úmrtním listě nebo na ověřeném seznamu zemřelých podrobně udány okolnosti a důvody zpopelnění.

Strany v konfliktu budou kromě toho dbát, aby mrtví byli pohřbeni s úctou, pokud možná podle náboženství, k němuž patřili, aby jejich hrobů bylo šetřeno a aby byly pokud možná seskupeny podle národnosti zemřelých, vhodně udržovány a označeny tak, aby je bylo lze vždy nalézt. Za tím účelem zřídí na počátku nepřátelství Úřední správu pro evidenci hrobů, aby bylo možno provést po případě exhumace, zjištění totožnosti mrtvých, ať jsou hroby umístěny kdekoliv, a eventuálně jejich převezení do vlasti. Tato ustanovení platí rovněž pro popel, který bude Správou pro evidenci válečných hrobů uchován až do okamžiku, kdy země původu sdělí konečné rozhodnutí v této věci.

Jakmile to okolnosti dovolí a nejpozději při skončení nepřátelství, vymění si navzájem tyto Správy hrobů prostřednictvím informační kanceláře, zmíněné v druhém odstavci článku 16, seznamy udávající přesně místo a označení hrobů, jakož i informace o mrtvých v nich pohřbených.

Vojenský úřad může se obrátit na okolní obyvatele se samaritánskou výzvou, aby dobrovolně sebrali a ošetřili pod jeho dohledem raněné a nemocné, a poskytnout za to osobám, které uposlechnou této výzvy, potřebnou ochranu a úlevy. V případě, že by nepřátelská strana dobyla nebo zpět získala moc nad tímto krajem, poskytne těmto osobám stejnou ochranu a stejné úlevy.

Vojenský úřad musí dovolit obyvatelům a pomocným společnostem i v napadených nebo obsazených krajích, aby ze své vlastní vůle sbírali a ošetřovali raněné a nemocné, ať jsou příslušníky kteréhokoli národa. Civilní obyvatelstvo je povinno šetřit těchto raněných a nemocných a zejména nedopouštět se na nich žádného násilí.

Nikdo nesmí trpět újmu nebo být odsouzen za to, že ošetřoval raněné nebo nemocné.

Ustanovení tohoto článku nezbavují okupační mocnost závazků postarat se o raněné a nemocné jak po tělesné tak po duševní stránce.

Stálé ústavy a pohyblivé útvary zdravotnické služby nesmějí za žádných okolností být napadeny, nýbrž musí být vždy respektovány a chráněny stranami v konfliktu. Dostanou-li se do moci nepřátelské strany, mohou i dále pokračovat ve své činnosti, pokud mocnost, která je zajala, se sama nepostará o potřebné ošetření raněných a nemocných, kteří jsou v těchto ústavech a útvarech.

Příslušné úřady budou bdít nad tím, aby tyto zdravotnické ústavy a útvary byly pokud možno umístěny tak, aby eventuální útoky proti vojenským cílům nemohly ohrozit tyto zdravotnické ústavy a útvary.

Nemocniční lodi, které mají nárok na ochranu podle Ženevské úmluvy z 12. srpna 1949 o zlepšení osudu raněných, nemocných a trosečníků ozbrojených sil na moři, nesmějí býti napadeny s pevniny.

Ochrana, která přísluší stálým ústavům a pohyblivým zdravotnickým útvarům zdravotnické služby, zanikne toliko tenkráte, je-li jich použito vedle jejich lidumilného poslání k spáchání činů škodících nepříteli. Ochrana může však přestat teprve po výzvě, která stanoví ve všech případech, kde je to vhodné, přiměřenou lhůtu, která uplyne bezvýsledně.

Okolnosti níže uvedené nebudou se považovat za důvod, aby zdravotnický útvar nebo ústav byl zbaven ochrany příslušející mu podle článku 19:

Už za míru mohou Vysoké smluvní strany, a strany v konfliktu jakmile vypukne nepřátelství, zřídit na svém vlastním území, a v případě potřeby na území okupovaném, nemocniční oblasti a místa zařízená tak, aby na nich našli ochranu před účinky války ranění a nemocní, jakož i personál mající na starosti organisaci a správu těchto oblastí a míst a péči o osoby tam shromážděné.

Hned od počátku války i v jejím průběhu mohou zúčastněné strany uzavřít mezi sebou dohody o uznání těchto nemocničních oblastí a míst, které zřídily. Mohou za tím účelem uvést ve skutek ustanovení uvedená v návrhu dohody připojené k této úmluvě s případnými úpravami, které by považovaly za potřebné.

Ochranné mocnosti a Mezinárodní komitét Červeného kříže se vybízejí, aby byly nápomocny při zřízení a uznání těchto nemocničních oblastí a míst.

Zdravotnický personál určený výhradně k vyhledávání, sbírání, dopravě nebo k ošetření raněných a nemocných anebo k zabránění nemocem, personál určený výlučně ke správě zdravotnických útvarů a ústavů, jakož i vojenští duchovní přidělení k ozbrojeným silám, budou za všech okolností respektováni a chráněni.

Vojenské osoby zvlášť vycvičené, aby jich mohlo být v případě potřeby použito jako ošetřovatelů nebo pomocných nosičů nosítek při vyhledávání, odnášení, převozu nebo ošetřování raněných a nemocných, budou rovněž respektovány a chráněny, plní-li tyto úkoly v okamžiku, kdy přijdou ve styk s nepřítelem nebo kdy se dostanou do jeho moci.

Personálu uvedenému v článku 24 je na roveň postaven personál národních společností Červeného kříže a jiných dobrovolných pomocných společností, které jsou řádně uznány a povoleny jejich vládou, pokud bude zaměstnán ve stejných funkcích jako personál uvedený v zmíněném článku, s tou podmínkou, že personál těchto společností podléhá vojenským zákonům a předpisům.

Každá z Vysokých smluvních stran oznámí straně druhé buďto již v míru nebo při zahájení neb průběhem nepřátelství, avšak v každém případě před skutečným jich použitím, jména společností, které zmocnila aby pod její odpovědností pomáhaly oficiální zdravotnické službě jejích ozbrojených sil.

Uznaná společnost neutrálního státu smí poskytnout některé straně v konfliktu pomoc svým personálem nebo svými zdravotnickými útvary jen po předchozím souhlasu své vlády a s povolením strany v konfliktu samotné. Tento personál a tyto útvary budou postaveny pod dohled této strany v konfliktu.

Neutrální vláda oznámí zmíněný svůj souhlas nepříteli státu, který tuto pomoc přijímá. Strana v konfliktu, která přijme tuto pomoc, je povinna, dříve než se jí jakkoli použije, zpravit o tom nepřátelskou stranu.

Za žádných okolností nelze pokládat tuto pomoc za vměšování se do konfliktu.

Členové personálu zmíněného v prvním odstavci musí být opatřeni, dříve než opustí neutrální zemi, k níž náležejí, řádnými průkazy totožnosti uvedenými v článku 40.

Personál uvedený v článku 24 a 26, který se dostane do rukou nepřítele, bude zadržen, jen pokud to vyžaduje zdravotní stav, duchovní potřeba a počet válečných zajatců.

Členové personálu, kteří budou takto zadrženi, nebudou pokládáni za válečné zajatce. Budou však nicméně požívat při nejmenším výhod všech ustanovení Ženevské úmluvy z 12. srpna 1949 o zacházení s válečnými zajatci. Budou nadále vykonávat, v rámci vojenských zákonů a předpisů mocnosti, v jejíž moci jsou, pod dohledem jejích příslušných služeb a podle svědomí svého povolání svou léčebnou nebo duchovní funkci ve prospěch válečných zajatců příslušejících především k ozbrojeným silám, k nimž sami patří. Budou dále požívat těchto výhod při výkonu svého léčebného nebo duchovního poslání:

Strany v konfliktu se dohodnou během nepřátelství o eventuálním vystřídání zadrženého personálu a stanoví podmínky jeho provedení.

Žádné z předchozích ustanovení nezprošťuje mocnost, v jejíž moci jsou tyto osoby, závazků, které má ve věci zdravotní a duchovní péče o válečné zajatce.

Personál označený v článku 25, který se dostane do rukou nepřátel, se považuje za válečné zajatce, bude ho však užito, pokud toho bude třeba, k zdravotnické službě.

Personál, který nebude nezbytně třeba zadržet podle ustanovení článku 28, bude vrácen straně v konfliktu, k níž náleží, jakmile se najde nějaká cesta k jeho návratu a jakmile to dovolí vojenské nutnosti.

Než dojde k vrácení, nebude považován za válečné zajatce. Bude však přesto požívat při nejmenším všech výhod stanovených Ženevskou úmluvou z 12. srpna 1949 o zacházení s válečnými zajatci. Bude nadále vykonávat své funkce pod dohledem nepřátelské strany a bude ho především užito k ošetřování raněných a nemocných bojující strany, k níž přináleží.

Při odjezdu smí si odnést osobní svršky, cenné předměty a nástroje, které jsou jeho vlastnictvím.

Výběr osob, které budou vráceny straně v konfliktu podle ustanovení článku 30, bude proveden bez ohledu na rasu, náboženství nebo politické přesvědčení, nejvhodněji podle časového pořadí jejich zajetí a jejich zdravotního stavu.

Hned po zahájení nepřátelství mohou strany v konfliktu stanovit zvláštními dohodami procento personálu, který má být zadržen, v poměru k počtu válečných zajatců, jakož i jeho rozdělení po táborech.

Osoby zmíněné v článku 27, které se dostanou do moci protivníkovy, nesmějí být zadrženy.

Není-li opačné dohody, bude jim dovoleno vrátit se do vlasti nebo, není-li to možné, na území té strany v konfliktu, v jejíchž službách byly, jakmile bude otevřena cesta k jejich návratu a jakmile to dovolí vojenské nutnosti.

Než dojde k jejich propuštění, budou dále vykonávat službu pod dohledem nepřátelské strany: budou především přiděleny k ošetřování raněných a nemocných té bojující strany, v jejíchž službách byly.

Při svém odjezdu smějí si odvézt své svršky, osobní věci, cenné předměty, nástroje, zbraně a, možno-li, i dopravní prostředky, které jim patří.

Strany v konfliktu zajistí těmto osobám, pokud budou v jejich moci, totéž zaopatření, totéž ubytování, tytéž náležitosti a platy jako odpovídajícímu personálu své vlastní armády. Strava budiž v každém případě postačující v množství, jakosti i rozmanitosti, aby jim zaručila normální zdravotní rovnováhu.

Materiál pohyblivých zdravotnických útvarů ozbrojených sil, který se dostane do moci protivníkovy, zůstane vyhrazen pro raněné a nemocné.

Stavby, materiál a sklady stálých zdravotnických zařízení ozbrojených sil zůstanou podrobeny válečným zákonům, nemohou však být odňaty svému účelu, dokud jich je třeba pro péči o raněné a nemocné. Velitelé armád v poli mohou jich však užíti v případě naléhavé vojenské nutnosti, za předpokladu, že učinili předtím opatření potřebná k zajištění blaha nemocných a raněných, kteří jsou tam ošetřováni.

Materiál a sklady uvedené v tomto článku se nesmějí úmyslně zničit.

Movitý i nemovitý majetek pomocných společností, požívajících výhod této úmluvy považuje se za soukromé vlastnictví.

Právo na rekvisice přiznané válčícím zákony a zvyklostmi válečnými bude uplatňován pouze v případech naléhavé nutnosti a teprve, když je zajištěn osud raněných a nemocných.

Transporty raněných a nemocných nebo zdravotnického materiálu buďtež respektovány a chráněny ze stejných důvodů jako pohyblivé zdravotnické útvary.

Upadnou-li tyto transporty nebo vozidla do rukou nepřátelské strany, budou podléhat zákonům válečným za podmínky, že strana v konfliktu, která se jich zmocní, se ve všech případech postará o raněné a nemocné, kteří v nich jsou.

Civilní personál a všechny dopravní prostředky pocházející z rekvisic podléhají obecným pravidlům mezinárodního práva.

Sanitní letadla, to jest letadla výlučně užívaná k odvozu raněných a nemocných a pro dopravu sanitního personálu i materiálu, nesmějí být napadena, nýbrž budou respektována válčícími stranami při letech, které budou konat ve výškách, v dobách a směry výslovně dohodnutými mezi všemi zúčastněnými bojujícími stranami.

Budou zřetelně opatřena, vedle národních barev, rozeznávacím znakem, uvedeným v článku 38, na svých spodních, horních i bočních plochách. Budou vybavena jakýmkoli jiným označením nebo poznávacím prostředkem, stanovenými dohodou mezi válčícími stranami buď na počátku nebo během nepřátelství.

Není-li opačné dohody, je zakázán přelet nepřátelského nebo nepřítelem obsazeného území.

Sanitní letadla musí uposlechnout každé výzvy k přistání. Přistane-li takto letadlo podle rozkazu, může pokračovat v letu se svým osazenstvem po eventuální prohlídce.

Přistane-li letadlo nouzově na území nepřátelském nebo nepřítelem obsazeném, jsou ranění, nemocní i posádka letadla válečnými zajatci. Se zdravotnickým personálem bude nakládáno podle článku 24 a následujících.

Sanitní letadla stran v konfliktu mohou s výhradou ustanovení druhého odstavce přelétat území neutrálních mocností a tam přistávat na pevnině nebo na vodě v případě nutnosti nebo aby tam učinila zastávku. Musí především oznámit neutrálním mocnostem přelet nad jejich územím a poslechnout každé výzvy k přistání na zemi nebo ve vodě. Budou chráněna před útokem, jen poletí-li ve výšce, v době a směrem výslovně dohodnutým mezi zúčastněnými stranami v konfliktu a neutrálními mocnostmi.

Neutrální mocnosti mohou však stanovit podmínky nebo omezení, pokud jde o přelet jejich území sanitními letadly nebo o jejich přistání. Tyto eventuální podmínky neb omezení budou platit stejným způsobem pro všechny bojující mocnosti.

Ranění nebo nemocní, vysazení se souhlasem místního úřadu ze sanitního letadla na neutrálním území, budou, pokud nebylo jinak ujednáno mezi neutrální mocností a stranami v konfliktu, zadrženi neutrálním státem, když toho vyžaduje mezinárodní právo, tak aby se nemohli znovu účastnit válečných operací. Náklady na nemocniční ošetřování a internování nese mocnost, k níž ranění a nemocní náležejí.

K poctě Švýcarska bude heraldické znamení červeného kříže na bílém poli, utvořené převrácením spolkových barev, podrženo jakožto odznak a rozeznávací znak zdravotnické služby armád.

Nicméně však pro státy, které užívají již jakožto rozeznávacího znaku na místo červeného kříže, červeného půlměsíce nebo červeného lva a slunce na bílém poli, budou tyto znaky rovněž připuštěny ve smyslu této úmluvy.

Tento odznak bude umístěn pod dohledem příslušného vojenského velitelství na praporech, na náramenních páskách a na všem materiálu náležejícím zdravotnické službě.

Personál uvedený v článku 24 a v článcích 26 a 27 nosí na levé paži pásku odolávající vlhku s rozeznávacím znakem, vydanou příslušným vojenským úřadem a opatřenou jeho razítkem.

Tento personál bude mít u sebe vedle štítku totožnosti uvedeného v článku 16 také zvláštní průkaz totožnosti opatřený rozeznávacím znakem. Tento průkaz musí být odolný proti vlhkosti a mít takové rozměry, aby se vešel do kapsy. Bude vystaven v jazyku domovského státu a bude obsahovat alespoň příjmení, křestní jména, datum narození, hodnost a matriční číslo majitele. Bude v něm uvedeno, z jakého důvodu má právo na ochranu podle této úmluvy. Průkaz bude opatřen fotografií majitele a vedle toho buď jeho podpisem nebo otiskem prstů nebo obojím zároveň. Bude na něm razítko vojenského úřadu.

Průkaz totožnosti bude jednotný v každé armádě a pokud možno stejného typu v armádách Vysokých smluvních stran. Strany v konfliktu mohou se řídit vzorem připojeným jako příklad k této úmluvě. Na počátku nepřátelství si zašlou navzájem vzor, kterého budou užívat. Každý průkaz totožnosti bude podle možnosti vydán alespoň ve dvou exemplářích, z nichž jeden si podrží země původu.

V žádném případě nesmí být personál výše uvedený zbaven svých odznaků nebo svého průkazu totožnosti ani práva nosit náramenní pásku. V případě ztráty má nárok na duplikát průkazu a na to, aby mu byly vydány odznaky nové.

Personál označený v článku 25 nosí, jen pokud vykonává zdravotnickou službu, bílou náramenní pásku s rozeznávacím znakem uprostřed, ale menších rozměrů, vydanou a orazítkovanou vojenským úřadem.

Vojenské listiny totožnosti, které bude mít tento personál při sobě, budou obsahovat údaj o zdravotnické průpravě, které se dostalo majiteli, o přechodné povaze jeho služby a o jeho právu nosit náramenní pásku.

Prapor se znakem podle této úmluvy smí být vztyčen toliko u zdravotnických útvarů a ústavů, kterých tato úmluva předpisuje šetřit, a jen se souhlasem vojenského úřadu.

Na pohyblivých útvarech i na stálých ústavech může být vztyčen vedle tohoto praporu státní prapor strany v konfliktu, ke které tento ústav nebo útvar náleží.

Avšak zdravotnické útvary, které upadly v moc nepřítele, vztyčí jen prapor podle této úmluvy.

Strany v konfliktu provedou, pokud to vojenské požadavky dovolí, všechna nutná opatření, aby učinily rozeznávací znaky zdravotnických útvarů a ústavů jasné viditelnými nepřátelským silám pozemním, leteckým i námořním, aby tak byla vyloučena možnost jakékoli útočné akce proti nim.

Zdravotnické útvary neutrálních států, kterým by bylo za podmínek stanovených v článku 27 povoleno propůjčit služby některé válečné straně, musí vztyčit s praporem podle této úmluvy státní prapor této válečné strany, použije-li tato možnosti, kterou ji skýtá článek 42.

Nebrání-li tomu opačný rozkaz příslušného vojenského úřadu, mohou za všech okolností vztyčit svůj státní prapor, i když upadnou do moci nepřátelské strany.

Znaku červeného kříže na bílém poli a slov „červený kříž“ nebo „ženevský kříž“ se smí užívat, s výjimkou případů vytčených v následujících odstavcích tohoto článku, jak v míru tak i za války toliko k označení a na ochranu zdravotnických útvarů a ústavů, personálu a materiálu, chráněných touto úmluvou a ostatními mezinárodními úmluvami upravujícími podobné věci. Totéž platí i o odznacích uvedených v článku 38, druhý odstavec, pro státy, které jich užívají. Národní společnosti Červeného kříže a ostatní společnosti uvedené v článku 26 budou mít právo užívat rozeznávacího znaku poskytujícího ochranu podle této úmluvy toliko v rámci ustanovení tohoto odstavce.

Národní společnosti Červeného kříže (Červeného půlměsíce, Červeného lva a slunce) mohou dále používat v míru ve shodě se svým domácím zákonodárstvím znaku Červeného kříže pro svou jinou činnost odpovídající zásadám vysloveným na mezinárodních konferencích Červeného kříže. Pokračují-li v této činnosti i za války, musí užívat tohoto znaku za takových podmínek, aby nemohla vzniknout domněnka, že si osobují právo na ochranu podle této úmluvy; odznak bude poměrně malých rozměrů a nesmí se ho užívat na náramenních páskách nebo na střechách budov.

Mezinárodní organisace Červeného kříže a jeho personál řádně zmocněný mají právo užívat znaku červeného kříže na bílém poli v každé době.

Výjimečně lze užívat ve shodě s domácím zákonodárstvím a s výslovným souhlasem některé z národních společností Červeného kříže (Červeného půlměsíce, Červeného lva a slunce) odznaku podle této úmluvy v míru k označení vozidel užívaných jako ambulance a k označení záchranných stanic výlučně určených k bezplatnému ošetřování raněných nebo nemocných.

Každá strana v konfliktu postará se prostřednictvím svých vrchních velitelů o podrobné provedení předchozích článků a o to, aby případy, na něž není pamatováno, byly řešeny podle obecných zásad této úmluvy.

Jsou zakázány represalie proti raněným, nemocným, personálu a budovám nebo materiálu, chráněným touto úmluvou.

Vysoké smluvní strany se zavazují, že rozšíří co možná nejvíce, v míru i ve válce, text této úmluvy ve svých zemích a zejména že zařadí její studium do vojenských a, možno-li, i civilních studijních programů, tak, aby její zásady byly uvedeny ve známost všeho obyvatelstva, zejména bojujících ozbrojených sil, zdravotnického personálu a vojenských duchovních.

Vysoké smluvní strany si navzájem zašlou prostřednictvím Švýcarské spolkové rady, a za nepřátelství prostřednictvím ochranné mocnosti, oficiální překlady této úmluvy, jakož i zákony a nařízení, které by vydaly, aby zajistily její používání.

Vysoké smluvní strany se zavazují, že učiní všechna potřebná zákonodárná opatření, aby stanovily přiměřené trestní sankce postihující osoby, které se dopustí toho či onoho vážného porušení této úmluvy, vymezeného v následujícím článku, nebo dají k takovému porušení rozkaz.

Každá smluvní strana je povinna vypátrat osoby obviněné z toho, že se dopustily některého z těchto vážných porušení anebo že daly k němu rozkaz, a musí je postavit před své vlastní soudy, ať je jakákoli jejich státní příslušnost. Může také, dá-li tomu přednost, odevzdat je v souladu s podmínkami svého vlastního zákonodárství k soudnímu stíhání některé jiné smluvní straně mající zájem na potrestání, pokud tato smluvní strana má dostatečná obvinění proti těmto osobám.

Každá smluvní strana učiní potřebná opatření, aby odstranila všechny činy odporující ustanovením této úmluvy, jiné než jsou vážná porušení uvedená v následujícím článku.

Obvinění budou za všech okolností požívat záruk soudního řízení a svobodné obhajoby, které nebudou méně příznivé než záruky zmíněné v článku 105 a následujících Ženevské úmluvy ze dne 12. srpna 1949 o zacházení s válečnými zajatci.

Vážnými porušeními uvedenými v předchozím článku mohou být některé z níže uvedených činů spáchaných na osobách nebo na majetku chráněných touto úmluvou: úmyslné zabití, mučení nebo nelidské zacházení, čítajíc v to i biologické pokusy, úmyslné způsobení velkého utrpení nebo vážné tělesné zranění a ohrožení zdraví, zničení a přisvojení si majetku neodůvodněné vojenskou nutností a provedené ve velkém měřítku nedovoleným a svévolným způsobem.

Žádná smluvní strana se nemůže sama zprostit ani zprostit jinou smluvní stranu odpovědnosti,která stíhá ji samotnou nebo jinou smluvní stranu v důsledku porušení zmíněných v předchozím článku.

Na žádost některé strany v konfliktu se zavede vyšetřování způsobem, jenž bude stanoven mezi zúčastněnými stranami, o každém tvrzeném porušení této úmluvy.

Nedosáhne-li se dohody o způsobu vyšetřování, shodnou se strany na volbě rozhodčího, který stanoví, jakým způsobem postupovat.

Jakmile bude zjištěno porušení, učiní mu strany v konfliktu konec a odstraní je jak možná nejrychleji.

Užívání znaku nebo názvu „červený kříž“ nebo „ženevský kříž“ anebo jiného znaku nebo názvu je napodobujícího soukromými osobami nebo obchodními společnostmi či firmami, ať veřejnými nebo soukromými, jinými než těmi, kdož na to mají právo podle této úmluvy, je zakázáno v každé době, ať má toto užívání jakýkoli účel a bez ohledu na dobu, kdy s tímto užíváním bylo započato.

Vzhledem k poctě prokázané Švýcarsku přijetím spolkových převrácených barev a k možnosti záměny švýcarského státního znaku a rozeznávacího odznaku podle této úmluvy, je zakázáno v každé době soukromým osobám, obchodním společnostem neb firmám užívat státního znaku Švýcarské konfederace, jakož i každého znaku jej napodobujícího, ať již jako tovární nebo obchodní známky nebo jako součásti těchto známek aneb za účelem odporujícím obchodní poctivosti anebo konečně za okolností, které by mohly urazit švýcarský národní cit.

Vysoké smluvní strany, které nebyly stranami Ženevské úmluvy z 27. července 1929, mohou však povolit těm, kdož dříve používali odznaků, názvů neb známek uvedených v prvním odstavci, lhůtu nejvýš tří let od okamžiku, kdy tato úmluva nabude účinnosti, aby přestali jich užívat, za předpokladu, že v této lhůtě jejich používání nemůže za války vzbudit domněnku, že má za účel poskytnout ochranu ve smyslu této úmluvy.

Zákaz vyslovený v prvním odstavci tohoto článku se týká rovněž znaků a názvů uvedených v druhém odstavci článku 38, aniž by tím byla dotčena práva nabytá dřívějším používáním.

Vysoké smluvní strany, jichž dosavadní zákonodárství by nebylo postačující, učiní potřebná opatření, aby byla zamezena a stíhána v každé době zneužití zmíněná v článku 53.

Tato úmluva jest sepsána v jazyce anglickém a francouzském. Obě znění jsou stejně závazná.

Švýcarská spolková rada dá pořídit úřední překlady úmluvy do jazyka ruského a španělského.

Tato úmluva, která bude mít dnešní datum, může být podepsána až do 12. února 1950 jménem mocností zastoupených na konferenci, která započala v Ženevě dne 21. dubna 1949, jakož i jménem mocností na této konferenci nezastoupených, které jsou však stranami Ženevských úmluv z r. 1864, z r. 1906 nebo z r. 1929 o zlepšení osudu raněných a nemocných v armádách v poli.

Tato úmluva bude ratifikována co možná nejdříve a ratifikační listiny budou uloženy v Bernu.

O uložení každé ratifikační listiny bude pořízen zápis, jehož jeden ověřený opis bude zaslán Švýcarskou spolkovou radou všem mocnostem, jejichž jménem byla podepsána nebo jejichž jménem byl oznámen přístup.

Tato úmluva nabude účinnosti šest měsíců poté, kdy byly uloženy nejméně dvě ratifikační listiny.

Později nabude účinnosti pro každou z Vysokých smluvních stran šest měsíců po uložení její ratifikační listiny.

Tato úmluva nahrazuje úmluvy z 22. srpna 1864, z 6. července 1906 a z 27. července 1929 ve vztazích mezi Vysokými smluvními stranami.

Ode dne nabytí účinnosti zůstane tato úmluva otevřena pro přístup každé mocnosti, jejímž jménem nebyla podepsána.

Přístupy budou oznámeny písemně Švýcarské spolkové radě a nabudou účinnosti šest měsíců poté, kdy jí došly.

Švýcarská spolková rada oznámí přístupy všem mocnostem, jejichž jménem byla úmluva podepsána anebo jejichž jménem jí byl oznámen přístup.

Za situace vylíčené v článcích 2 a 3 nabudou uložené ratifikace a přístupy oznámené stranami v konfliktu před zahájením nepřátelství neb okupace anebo po něm okamžité účinnosti. Oznámení o ratifikacích nebo o přístupech došlých od stran v konfliktu učiní Švýcarská spolková rada nejrychlejším způsobem.

Každá z Vysokých smluvních stran bude mít možnost vypovědět tuto úmluvu.

Výpověď bude oznámena písemně Švýcarské spolkové radě. Tato uvědomí o tomto oznámení vlády všech Vysokých smluvních stran.

Výpověď nabude účinnosti jeden rok po jejím oznámení Švýcarské spolkové radě. Avšak výpověď oznámená v době, kdy vypovídající mocnost je zapletena do nepřátelství, nenabude účinnosti, pokud nebude uzavřen mír, a v žádném případě, pokud nebudou skončeny operace spojené s propuštěním a repatriací osob ochráněných touto úmluvou.

Výpověď bude platit jen pro vypovídající mocnost. Nebude mít vliv na závazky, které strany v konfliktu budou i nadále nuceny dodržovat ve smyslu zásad mezinárodního práva, jak vyplývají ze zvyklostí stávajících mezi civilisovanými národy, ze zákonů lidskosti a z požadavků veřejného svědomí.

Švýcarská spolková rada dá tuto úmluvu zaregistrovat v sekretariátu Organisace Spojených národů. Švýcarská spolková rada zpraví také sekretariát Organisace Spojených národů o všech ratifikacích, přístupech a výpovědích, došlých k této úmluvě.

Na důkaz toho podepsaní, předloživše své plné moci, podepsali tuto úmluvu.

Dáno v Ženevě dne 12. srpna 1949 v jazyce anglickém a francouzském; originál bude uložen v archivu Švýcarské konfederace. Švýcarská spolková rada zašle ověřený opis této úmluvy každému ze signatárních států, jakož i státům, které k úmluvě přistoupí.

Nemocniční oblasti jsou striktně vyhrazeny osobám, zmíněným v článku 23 Ženevské úmluvy z 12. srpna 1949 o zlepšení osudu raněných a nemocných příslušníků ozbrojených sil v poli, jakož i personálu, který má na starosti organisaci a správu těchto oblastí a míst a péči o osoby, které jsou tam soustředěny.

Osoby, které mají své stálé bydliště uvnitř těchto oblastí, mají však právo tam přebývat.

Osoby, které jsou z jakéhokoli důvodu v nemocniční oblasti, nesmějí vykonávat žádnou práci, která je v přímé souvislosti s vojenskými operacemi nebo s výrobou válečného materiálu, ani uvnitř ani vně této oblasti.

Mocnost, která zřídí nemocniční oblast, učiní všechna nutná opatření, aby tam byl zakázán přístup všem osobám, které nemají právo tam vstoupit nebo tam přebývat.

Nemocniční oblasti musí vyhovovat těmto podmínkám:

Nemocniční oblasti jsou podrobeny těmto závazkům:

Nemocniční oblasti budou označeny červenými kříži (červenými půlměsíci, červenými lvy a slunci) na bílém poli, umístěnými na okrajích oblasti a na budovách.

V noci mohou být rovněž označeny vhodným osvětlením.

Už v míru nebo hned po vypuknutí nepřátelství zašle každá mocnost všem Vysokým smluvním stranám seznam nemocničních oblastí zřízených na území, které kontroluje. Zpraví je o každé nové oblasti zřízené během konfliktu.

Jakmile nepřátelská strana dostane toto oznámení, je oblast řádně zřízena.

Má-li však nepřátelská strana za to, že jedna z podmínek předepsaných touto dohodou není zřejmě splněna, může odmítnout uznat oblast tím, že sdělí okamžitě svá odmítnutí straně, jíž oblast podléhá, nebo může předložit uznání oblasti k rozhodnutí kontrolní instituci uvedené v článku 8.

Každá mocnost, která uzná jednu nebo několik nemocničních oblastí zřízených nepřátelskou stranou, má právo žádat, aby jedna nebo několik zvláštních komisí zjistily, zda oblasti vyhovují podmínkám a plní závazky stanovené v této dohodě.

Za tím účelem budou mít členové těchto zvláštních komisí vždy volný přístup do jednotlivých oblastí a mohou tam i trvale bydlet. Budou jim poskytnuty všechny výhody, aby mohli vykonávat svou kontrolní činnost.

Kdyby zvláštní komise zjistily skutečnosti, které podle jejich mínění odporují podmínkám této dohody, oznámí to ihned mocnosti, jíž oblast podléhá, a stanoví lhůtu nejvýš pěti dnů, aby závada byla odstraněna; uvědomí o tom mocnost, která oblast uznala.

Nevyhoví-li po uplynutí této lhůty mocnost, jíž oblast podléhá, výzvě jí adresované, může nepřátelská strana prohlásit, že není vázána touto dohodou, pokud jde o zmíněnou oblast.

Mocnost, která zřídila jednu nebo několik nemocničních oblastí a míst, jakož i odpůrci, jimž bylo jejich zřízení oznámeno, jmenují osoby, které budou členy zvláštních komisí, o nichž je zmínka v článcích 8 a 9, nebo je dají jmenovat neutrálními státy.

Nemocniční oblasti nesmějí být za žádných okolností předmětem útoku, nýbrž budou vždy chráněny a šetřeny stranami v konfliktu.

V případě okupace území musí být nemocniční oblasti, které tam jsou, i dále respektovány a musí jich být používáno jako takových.

Okupační mocnost může však změnit jejich určení, když byla předtím zabezpečila osud osob, které tam byly umístěny.

Tato dohoda se bude vztahovat také na místa, která by mocnosti určily k témuž účelu jako nemocniční oblasti.

Vysoké smluvní strany se zavazují, že za všech okolností budou zachovávat tuto úmluvu a zajistí její zachovávání.

Nehledíc na ustanovení, která mají nabýt účinnosti již v míru, bude se tato úmluva vztahovat na všechny případy vyhlášené války nebo jakéhokoli jiného ozbrojeného konfliktu, vzniklého mezi dvěma nebo více Vysokými smluvními stranami, i když válečný stav není uznáván jednou z nich.

Úmluva bude se rovněž vztahovat na všechny případy částečné nebo úplné okupace území některé Vysoké smluvní strany, i když se tato okupace nesetká s vojenským odporem.

Není-li některá z mocností účastnících se konfliktu smluvní stranou této úmluvy, zůstanou mocnosti, které jsou jejími stranami, přesto jí vázány ve svých vzájemných vztazích. Budou kromě toho vázány touto úmluvou vůči zmíněné mocnosti, přijme-li tato její ustanovení a bude-li se jimi řídit.

V případě ozbrojeného konfliktu, který nemá mezinárodní ráz a který vznikne na území některé z Vysokých smluvních stran, bude každá ze stran v konfliktu zavázána řídit se při nejmenším těmito ustanoveními:

V případě válečných operací mezi pozemními a námořními silami stran v konfliktu bude použito ustanovení této úmluvy jen na síly na lodích.

Na vyloděné síly budou se ihned vztahovat ustanovení Ženevské úmluvy ze dne 12. srpna 1949 o zlepšení osudu raněných a nemocných příslušníků ozbrojených sil v poli.

Neutrální mocnosti použijí analogicky ustanovení této úmluvy na raněné, nemocné a trosečníky, členy zdravotnického a duchovního personálu, příslušející k ozbrojeným silám stran v konfliktu, kteří budou přijati nebo internováni na jejich území, jakož i na nalezené mrtvé.

Kromě dohod výslovně uvedených v článcích 10, 18, 31, 38, 39, 40, 43 a 53 mohou Vysoké smluvní strany uzavřít jiné zvláštní dohody o všech otázkách, jež budou považovat za vhodné upravit zvláště. Žádná zvláštní dohoda nesmí být na újmu postavení raněných, nemocných a trosečníků, jakož i členů zdravotnického a duchovního personálu, jak je upraveno touto úmluvou, ani omezovat práva zajištěná jim touto úmluvou.

Ranění, nemocní a trosečníci, jakož i členové zdravotnického a duchovního personálu, budou požívat výhod těchto dohod tak dlouho, dokud se bude tato úmluva na ně vztahovat, ledaže by zmíněné dohody nebo dohody pozdější obsahovaly výslovná ustanovení opačná a vyjma příznivější opatření učiněná v jejich prospěch jednou neb druhou ze stran v konfliktu.

Ranění, nemocní a trosečníci, jakož i členové zdravotnického a duchovního personálu, nemohou se v žádném případě zříci zčásti nebo zcela práv, která jim zajišťuje tato úmluva, po případě zvláštní dohody zmíněné v předchozím článku.

Tato úmluva bude se provádět za pomoci a pod dohledem ochranných mocností pověřených hájením zájmů stran v konfliktu. Za tím účelem mohou ochranné mocnosti jmenovat vedle svého diplomatického a konsulárního personálu delegáty ze svých příslušníků nebo z příslušníků jiných neutrálních mocností. Jmenování těchto delegátů podléhá schválení mocnosti, u které budou vykonávat své poslání.

Strany v konfliktu usnadní v největší možné míře úkol zástupců nebo delegátů ochranných mocností.

Zástupci neb delegáti ochranných mocností nesmějí v žádném případě překročit meze svého poslání, jak je dáno touto úmluvou; budou zejména brát zřetel na naléhavé potřeby bezpečnosti státu, u něhož vykonávají svou funkci. Jediné naléhavé vojenské nutnosti mohou být výjimečně a na přechodnou dobu důvodem pro omezení jejich činnosti.

Nemocniční a bezpečnostní oblasti jsou striktně vyhrazeny osobám zmíněným v článku 23 Ženevské úmluvy z 12. srpna 1949 o zlepšení osudu raněných a nemocných příslušníků ozbrojených sil v poli a v článku 14 Ženevské úmluvy z 12. srpna 1949 o ochraně civilních osob za války, jakož i personálu, který má na starosti organisaci a správu těchto oblastí a míst a péči o osoby, které jsou tam soustředěny.

Osoby, které mají svůj stálý pobyt uvnitř těchto oblastí, mají však právo tam přebývat.

Osoby, které jsou z jakéhokoliv důvodu v nemocniční a bezpečnostní oblasti, nesmějí vykonávat ani uvnitř ani vně tohoto pásma žádnou práci, která je v přímé souvislosti s vojenskými operacemi nebo s výrobou válečného materiálu.

Mocnost, která zřídí nemocniční a bezpečnostní oblast, učiní všechna nutná opatření, aby tam byl zakázán přístup všem osobám, které nemají právo tam vstoupit nebo tam přebývat.

Nemocniční a bezpečnostní oblasti musí vyhovovat těmto podmínkám:

Nemocniční a bezpečnostní oblasti jsou podrobeny těmto závazkům:

Nemocniční a bezpečnostní oblasti budou označeny šikmými červenými pásy na bílém poli, umístěnými na okrajích oblasti a na budovách.

Oblasti výlučně vyhrazené pro raněné a nemocné mohou být označeny červenými kříži (červenými půlměsíci, červenými lvy a slunci) v bílém poli.

V noci mohou být rovněž označeny vhodným osvětlením.

Už v míru nebo hned po vypuknutí nepřátelství zašle každá mocnost všem Vysokým smluvním stranám seznam nemocničních a bezpečnostních oblastí zřízených na území, které kontroluje. Zpraví je o každé nové oblasti zřízené během konfliktu.

Jakmile nepřátelská strana dostane toto oznámení, je oblast řádně zřízena.

Má-li však nepřátelská strana za to, že jedna z podmínek předepsaných touto dohodou není zřejmě splněna, může odmítnout uznat oblast tím, že sdělí okamžitě své odmítnutí straně, které oblast podléhá, nebo může předložit uznání oblasti k rozhodnutí kontrolní komisí uvedené v článku 8.

Každá mocnost, která uzná jedno nebo několik nemocničních a bezpečnostních oblastí zřízených nepřátelskou stranou, má právo žádat, aby jedna nebo několik zvláštních komisí zjistily, zda oblasti vyhovují podmínkám a plní závazky stanovené v této dohodě.

Za tím účelem budou mít členové těchto zvláštních komisí vždy volný přístup do jednotlivých oblastí a mohou tam i trvale bydlet. Budou jim poskytnuty všecky výhody, aby mohli vykonávat svou kontrolní činnost.

Kdyby zvláštní komise zjistily skutečnosti, které podle jejich mínění odporují podmínkám této dohody, oznámí to ihned mocnosti, jíž oblast podléhá, a stanoví lhůtu nejvýš pěti dnů, aby závada byla odstraněna; uvědomí o tom mocnost, která oblast uznala.

Nevyhoví-li po uplynutí této lhůty mocnost, jíž oblast podléhá, výzvě jí adresované, může nepřátelská strana prohlásit, že není vázána touto dohodou, pokud jde o zmíněnou oblast.

Mocnost, která zřídila jednu nebo několik nemocničních a bezpečnostních oblastí, jakož i odpůrci, jimž bylo jejich zřízení oznámeno, jmenují osoby, které budou členy zvláštních komisí, o nichž je zmínka v článcích 8 a 9, nebo je dají jmenovat ochrannými mocnostmi nebo jinými neutrálními státy.

Nemocniční a bezpečnostní oblasti nesmějí být za žádných okolností předmětem útoku, nýbrž budou vždy chráněny a respektovány stranami v konfliktu.

V případě okupace území musí být nemocniční a bezpečnostní oblasti, které tam jsou, i dále respektovány a musí jich být používáno jako takových.

Okupační mocnost může však změnit jejich určení, když byla předtím zabezpečila osud osob, které tam byly umístěny.

Tato dohoda bude se vztahovat také na místa, která by mocnosti určily k témuž účelu jako nemocniční a bezpečnostní oblasti.

Výbory internovaných jsou oprávněny rozdělovat zásilky hromadné pomoci, které mají na starosti, všem internovaným podléhajícím administrativně jejich internačnímu místu, jakož i těm, kteří jsou v nemocnicích nebo ve věznicích a v jiných vězeňských ústavech.

Zásilky hromadné pomoci se rozdílejí podle pokynů dárců a podle plánu vypracovaného výbory internovaných; rozdílení léčebných pomocných zásilek se však bude dít především v dohodě s vedoucími lékaři a tito mohou se v nemocnicích a lazaretech odchýlit od těchto pokynů v té míře, jak toho vyžadují potřeby jejich nemocných. V takto stanoveném rámci budou se tyto zásilky rozdělovat spravedlivě.

Aby bylo možno zjistit jakost i množství došlého zboží a pořídit o tom podrobné záznamy určené pro dárce, budou členové výboru internovaných oprávněni odebrat se na nádraží a jiná místa v blízkosti internačního místa, kam hromadné pomocné zásilky docházejí.

Výborům internovaných dostane se potřebných úlev, aby mohly kontrolovat, zda rozdílení zásilek hromadné pomoci ve všech odděleních a vedlejších budovách jejich tábora bylo provedeno podle jejich pokynů.

Výbory internovaných jsou oprávněny vyplnit anebo dát vyplnit členy výborů internovaných v pracovních oddílech nebo vedoucími lékaři lazaretů a nemocnic, tiskopisy a dotazníky určené dárcům a týkající se hromadné pomoci (rozdílení, potřeba, množství atd.). Tyto tiskopisy a dotazníky, řádně vyplněné, budou bez prodlení zaslány dárcům.

Aby mohly zajistit pravidelné rozdílení hromadné pomoci mezi internované svého internačního místa a případně čelit potřebě vzniklé při příjezdu nových kontingentů internovaných jsou výbory internovaných oprávněny vytvořit a udržovat postačitelné zásoby hromadné pomoci. Budou mít k tomu účelu vhodná skladiště; každé skladiště bude mít dva zámky: výbor internovaných bude mít klíč k jednomu, velitel internačního místa k druhému zámku.

Vysoké smluvní strany, zejména mocnosti, v jejichž moci jsou internovaní, povolí, pokud je to jen možné a s výhradou úpravy týkající se zásobování obyvatelstva, nákupy veškerého zboží na svém území, které byly nutné za tím účelem, aby bylo možno rozdílet hromadnou pomoc internovaným; usnadní také zasílání peněžních prostředků a jiná finanční, technická nebo správní opatření učiněná za účelem těchto nákupů.

Předchozí ustanovení nejsou na překážku právu internovaných přijímat hromadnou pomoc před příchodem do internačního tábora nebo během transportu, ani tomu, aby zástupci ochranných mocností, Mezinárodního komitétu Červeného kříže nebo jakékoli jiné lidumilné organisace pomáhající internovaným, která by měla za úkol dopravit tyto pomocné zásilky, mohli je rozdělit všemi jinými prostředky osobám, jimž jsou určeny.

Autentické texty anglický a francouzský Závěrečného aktu a čtyř Ženevských úmluv s přílohami a výhradami k nim spolu s českým překladem vyhlašují se jako samostatné díly přílohy ke Sbírce zákonů.*)

Kromě Československa jsou až posud vázány výše uvedenými úmluvami tyto státy:

Švýcarsko, Jugoslavie, Monaco, Lichtenštejnsko, Chile, Indie, Vatikán, Filipiny, Libanon, Jordánie, Pakistan (který v ratifikační listině Ženevské úmluvy o ochraně civilních osob za války učinil výhrady k čl. 44 a k čl. 68, odst. 2), Dánsko, Francie, Izrael, Norsko, Italie (jejíž ratifikační listina se nezmiňuje o výhradách učiněných při podpisu), Jihoafrická unie, Guatemala, Španělsko (jehož ratifikační listina Ženevské úmluvy o zacházení s válečnými zajatci trvá na druhé výhradě, učiněné k této úmluvě při podpisu, nezmiňujíc se o prvé výhradě, učiněné při podpisu), Belgie (která používání Ženevských úmluv na ochranu obětí války rozšířila na území Belgického Konga a Ruanda-Urundi), Egypt, Japonsko, Mexiko, El Salvador, Lucembursko (které odvolalo svou výhradu), Rakousko, San Marino, Syrie, jižní Vietnam, Nicaragua, Švédsko, Turecko, Liberie, Kuba, Svaz sovětských socialistických republik, Rumunská lidová republika, Bulharská lidová republika, Ukrajinská sovětská socialistická republika, Běloruská sovětská socialistická republika, Nizozemsko, Maďarská lidová republika, Ecuador, západní Německo a Polská lidová republika.