29. 4. 2016
ID: 101249
10 otázek pro ... Stanislava Kadečku
eFocus
JUDr. Stanislav Kadečka, Ph.D. je významným představitelem nové vlny českého správního práva. Působí především jako řídící partner KVB advokátní kanceláře s.r.o. a současně také dlouholetý pedagog katedry správní vědy a správního práva Právnické fakulty MU. Setkat se s ním můžete na řadě odborných konferencí po celé Evropě. Je rovněž důležitým členem Legislativní rady vlády ČR a dalších legislativních i exekutivních orgánů. Ve své odborné činnosti zaměřené na oblast veřejného práva se již více než 15 let zabývá zejména problematikou samosprávy (územní i zájmové) a jejího práva, jakož i problematikou správních procesů a soudní kontroly veřejné správy. V soutěži Právník roku 2015 získal ocenění v kategorii Správní právo.
1. Proč jste se rozhodl stát právníkem?
Těžko dnes rozpoznat, co mě někdy před 35 lety (když jsem navštěvoval mateřskou školu) primárně dovedlo k tomuto rozhodnutí a co mne v něm posléze (vedle manuální nešikovnosti) utvrzovalo. Faktem ovšem je, že právníkem byl již můj děda (JUDr. Stanislav Kadečka) a stali se jím i můj otec, stejně jako později oba moji bratři. A věřte, nebo ne - alespoň zatím - nemám v zásadě dojem, že bych měl tohoto svého rozhodnutí nějak výrazně litovat...
2. Co máte na své práci nejraději?
Mám rád vzájemně obohacující týmovou práci a produktivní brainstorming, rád se učím a nechávám inspirovat od jiných kolegů a stejně tak rád předávám své znalosti a zkušenosti nastupující právnické generaci (ať již jde o mé studenty, doktorandy, či koncipienty). No a samozřejmě mám na své práci rád, když lidem kolem mne (klientům, studentům, či lidské společnosti jako takové) přináší konkrétní, viditelný, rozpoznatelný prospěch a spravedlnost, resp. spíše snad přiblížení k onomu ideálu spravedlnosti. Právnická práce ve své podstatě totiž není o oněch (ať již psaných či nepsaných) abstraktních normách (natožpak "vyřizování spisů"), nýbrž o lidech, jejich osudech a o lidské (a snad též humánní) společnosti.
3. Největší pracovní úspěch?
Myslím, že mne (stejně jako téměř každého jiného právníka) provázejí spíše dílčí vítězství všedního dne, ale i za ně jsem rád, i ona mne motivují. Snad příkladmo, typově lze zmínit situace, kdy se našemu klientovi (třeba po více než desetiletém boji) dostane spravedlnosti, ve kterou již nevěřil, kdy se mi podaří v legislativním procesu zabránit vzniku normy, jež by nám všem zjevně přinesla více škody, než užitku, nebo když mám dojem, že i mým přičiněním opouští brány právnické fakulty někdo, z koho by mohl být časem skutečně dobrý právník a dobrý člověk zároveň. V nedávné době mě pak např. potěšilo i to, že mohu - jako historicky první český právník - plnohodnotně reprezentovat Českou republiku v „Group of Independent Experts on the European Charter of Local Self-Government" Rady Evropy.
4. Je nějaký zákon, který byste nejraději zrušil?
Byl bych rád, pokud bychom mohli zrušit ne jeden, ale několik desítek zákonů (a věřte, že konkrétních kandidátů by se našlo více než dostatek). Anebo by možná postačilo namísto rušení stávající zákony "jen" podstatně zeštíhlit. Hypertrofie státu a práva v 21. století zdá se mi být děsivá, právní řád je jako celek i v jednotlivých svých součástech zjevně nesrozumitelný, povětšinou značně neefektivní a navíc se mění téměř každý den. A to jistě není nikomu a ničemu dobrému ku prospěchu. Vždyť více zákonů jistě neznamená ani více spravedlnosti, ani více blaha.
5. Čím byste byl, kdybyste nebyl právníkem?
Je to svým způsobem legrační, ale nejspíše bych byl stejně učitelem, avšak nikoliv práva, nýbrž historie a základů společenských věd (kdysi jsem dokonce v těchto oborech úspěšně složil přijímací zkoušky ke studiu na královéhradecké pedagogické fakultě). Ale jistě si dovedu představit též své působení ve veřejné správě, ať již české nebo evropské.
6. Vaše práce vyžaduje rozhodnost. Přesto – jsou v životě nějaké situace, kdy jste nerozhodný?
Nevím, jestli to u mne není spíše naopak. I vzhledem k tomu, že jsem narozen ve znamení vah, bývá moje (nejenom profesní, ale i osobní) rozhodnost velmi často teprve výsledkem předchozího dlouhého a komplikovaného zvažování, přemýšlení, porovnávání atd. A to tím spíše, že si povětšinou uvědomuji onu tíživou odpovědnost, jež je s řadou mých rozhodnutí spojena (ať již jde o onu "malichernost", zda studenta vyhodit od zkoušky, či nikoliv, nebo o radu klientovi, kterou cestou se na dalších mnoho let vydat, chce-li bránit svá práva a zájmy).
7. Co vás nejvíce dokáže rozčílit?
Trápí (a asi i rozčiluje) mne faleš a závist v mezilidských vztazích, čehož obého se obávám lze v naší společnosti žel nalézt více než zdrávo (stejně jako právníků, pro něž je právo jen prázdná forma a etika nesrozumitelné cizí slovo). Nedělá mi naopak žádný problém všemožně komunikovat s lidmi s (třeba i diametrálně) odlišnými názory (mohu-li ovšem věřit, že člověk říká to, co si skutečně myslí, a dělá to, co říká).
8. Ideální dovolená?
Může být v nedotčené přírodě, stejně jako v pulsující civilizaci, ale musí být čínskou zdí oddělená od pracovních myšlenek a povinností (a musím dodat, že cestuji a poznávám velmi rád). Vzhledem k tomu, že - stejně jako podstatná část jiných kolegů právníků - nemohu v průběhu roku omezit práci a související myšlenky jakousi pracovní dobou, o to důležitější je, učinit tohle v době dovolené, ideálně samozřejmě trávené s mými blízkými a v místech, kam mne nezavede všední den. Což ovšem může být stejně tak v Krkonoších či Českém ráji, jako v Rakousku či na Slovensku, anebo na úplně jiném kontinentu či ostrově. Mohu-li Vašim čtenářům doporučit např. některá (relativně blízká) evropská města, která sám navštěvuji každoročně a jež by neměla uniknout jejich pozornosti (ač jistě nejsou běžným cílem českých výletníků), pak jsou to určitě Salzburg a Štrasburk.
9. Knížka, kterou jste četl naposled?
Nevzpomínám si popravdě, která z nich byla skutečně poslední, nicméně aktuálně v mé paměti utkvěli John Grisham (Grayova hora), Michal Viewegh (Biomanžel) a Tomáš Halík (Žít v dialogu). A všechny tři mohu k přečtení bezvýhradně doporučit i Vašim čtenářům.
10. Který předmět byl na studiích Vašim nejoblíbenějším a proč? A který jste naopak neměl rád vůbec?
Nejoblíbenější - no samozřejmě správní právo (ač to tak nejspíše většina právníků nevnímá). Ostatně nedávno jsem kdesi zdůrazňoval, že správní právo rozhodně není jen o nudných byrokratických procedurách, odtržených od normálního života a odehrávajících se v prostředí uzavřených kanceláří a klotových rukávů, jak se snad někomu může zdát. Naopak, každý den, na každém kroku se s ním setkáváte tam, kde se střetává soukromý zájem se zájmem veřejným. Celé správní právo se v podstatě točí kolem tohoto pomyslného souboje, zabezpečuje vyvažování obou složek, tu dává prostor jednomu a tu druhému. V tomto smyslu je to vlastně velmi vzrušující odvětví, protože se v jeho rámci často potýkáte s otázkou svobody a práv jednotlivce ve vztahu k molochu veřejné moci.
A které jsem neměl rád, si dovolím ponechat pro sebe - i proto, že na fakultě dodnes působím. Nicméně jsem přesvědčen, že to v zásadě není o odvětví práva, ale o vyučujících, jejich metodě a přístupu. A o tom, aby student vždy věděl, proč se co učí, jaký to má smysl, a byl o onom důvodu a smyslu reálně přesvědčen.
© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz
Těžko dnes rozpoznat, co mě někdy před 35 lety (když jsem navštěvoval mateřskou školu) primárně dovedlo k tomuto rozhodnutí a co mne v něm posléze (vedle manuální nešikovnosti) utvrzovalo. Faktem ovšem je, že právníkem byl již můj děda (JUDr. Stanislav Kadečka) a stali se jím i můj otec, stejně jako později oba moji bratři. A věřte, nebo ne - alespoň zatím - nemám v zásadě dojem, že bych měl tohoto svého rozhodnutí nějak výrazně litovat...
Mám rád vzájemně obohacující týmovou práci a produktivní brainstorming, rád se učím a nechávám inspirovat od jiných kolegů a stejně tak rád předávám své znalosti a zkušenosti nastupující právnické generaci (ať již jde o mé studenty, doktorandy, či koncipienty). No a samozřejmě mám na své práci rád, když lidem kolem mne (klientům, studentům, či lidské společnosti jako takové) přináší konkrétní, viditelný, rozpoznatelný prospěch a spravedlnost, resp. spíše snad přiblížení k onomu ideálu spravedlnosti. Právnická práce ve své podstatě totiž není o oněch (ať již psaných či nepsaných) abstraktních normách (natožpak "vyřizování spisů"), nýbrž o lidech, jejich osudech a o lidské (a snad též humánní) společnosti.
Reklama
Myslím, že mne (stejně jako téměř každého jiného právníka) provázejí spíše dílčí vítězství všedního dne, ale i za ně jsem rád, i ona mne motivují. Snad příkladmo, typově lze zmínit situace, kdy se našemu klientovi (třeba po více než desetiletém boji) dostane spravedlnosti, ve kterou již nevěřil, kdy se mi podaří v legislativním procesu zabránit vzniku normy, jež by nám všem zjevně přinesla více škody, než užitku, nebo když mám dojem, že i mým přičiněním opouští brány právnické fakulty někdo, z koho by mohl být časem skutečně dobrý právník a dobrý člověk zároveň. V nedávné době mě pak např. potěšilo i to, že mohu - jako historicky první český právník - plnohodnotně reprezentovat Českou republiku v „Group of Independent Experts on the European Charter of Local Self-Government" Rady Evropy.
4. Je nějaký zákon, který byste nejraději zrušil?
Byl bych rád, pokud bychom mohli zrušit ne jeden, ale několik desítek zákonů (a věřte, že konkrétních kandidátů by se našlo více než dostatek). Anebo by možná postačilo namísto rušení stávající zákony "jen" podstatně zeštíhlit. Hypertrofie státu a práva v 21. století zdá se mi být děsivá, právní řád je jako celek i v jednotlivých svých součástech zjevně nesrozumitelný, povětšinou značně neefektivní a navíc se mění téměř každý den. A to jistě není nikomu a ničemu dobrému ku prospěchu. Vždyť více zákonů jistě neznamená ani více spravedlnosti, ani více blaha.
5. Čím byste byl, kdybyste nebyl právníkem?
Je to svým způsobem legrační, ale nejspíše bych byl stejně učitelem, avšak nikoliv práva, nýbrž historie a základů společenských věd (kdysi jsem dokonce v těchto oborech úspěšně složil přijímací zkoušky ke studiu na královéhradecké pedagogické fakultě). Ale jistě si dovedu představit též své působení ve veřejné správě, ať již české nebo evropské.
6. Vaše práce vyžaduje rozhodnost. Přesto – jsou v životě nějaké situace, kdy jste nerozhodný?
Nevím, jestli to u mne není spíše naopak. I vzhledem k tomu, že jsem narozen ve znamení vah, bývá moje (nejenom profesní, ale i osobní) rozhodnost velmi často teprve výsledkem předchozího dlouhého a komplikovaného zvažování, přemýšlení, porovnávání atd. A to tím spíše, že si povětšinou uvědomuji onu tíživou odpovědnost, jež je s řadou mých rozhodnutí spojena (ať již jde o onu "malichernost", zda studenta vyhodit od zkoušky, či nikoliv, nebo o radu klientovi, kterou cestou se na dalších mnoho let vydat, chce-li bránit svá práva a zájmy).
7. Co vás nejvíce dokáže rozčílit?
Trápí (a asi i rozčiluje) mne faleš a závist v mezilidských vztazích, čehož obého se obávám lze v naší společnosti žel nalézt více než zdrávo (stejně jako právníků, pro něž je právo jen prázdná forma a etika nesrozumitelné cizí slovo). Nedělá mi naopak žádný problém všemožně komunikovat s lidmi s (třeba i diametrálně) odlišnými názory (mohu-li ovšem věřit, že člověk říká to, co si skutečně myslí, a dělá to, co říká).
8. Ideální dovolená?
Může být v nedotčené přírodě, stejně jako v pulsující civilizaci, ale musí být čínskou zdí oddělená od pracovních myšlenek a povinností (a musím dodat, že cestuji a poznávám velmi rád). Vzhledem k tomu, že - stejně jako podstatná část jiných kolegů právníků - nemohu v průběhu roku omezit práci a související myšlenky jakousi pracovní dobou, o to důležitější je, učinit tohle v době dovolené, ideálně samozřejmě trávené s mými blízkými a v místech, kam mne nezavede všední den. Což ovšem může být stejně tak v Krkonoších či Českém ráji, jako v Rakousku či na Slovensku, anebo na úplně jiném kontinentu či ostrově. Mohu-li Vašim čtenářům doporučit např. některá (relativně blízká) evropská města, která sám navštěvuji každoročně a jež by neměla uniknout jejich pozornosti (ač jistě nejsou běžným cílem českých výletníků), pak jsou to určitě Salzburg a Štrasburk.
9. Knížka, kterou jste četl naposled?
Nevzpomínám si popravdě, která z nich byla skutečně poslední, nicméně aktuálně v mé paměti utkvěli John Grisham (Grayova hora), Michal Viewegh (Biomanžel) a Tomáš Halík (Žít v dialogu). A všechny tři mohu k přečtení bezvýhradně doporučit i Vašim čtenářům.
10. Který předmět byl na studiích Vašim nejoblíbenějším a proč? A který jste naopak neměl rád vůbec?
Nejoblíbenější - no samozřejmě správní právo (ač to tak nejspíše většina právníků nevnímá). Ostatně nedávno jsem kdesi zdůrazňoval, že správní právo rozhodně není jen o nudných byrokratických procedurách, odtržených od normálního života a odehrávajících se v prostředí uzavřených kanceláří a klotových rukávů, jak se snad někomu může zdát. Naopak, každý den, na každém kroku se s ním setkáváte tam, kde se střetává soukromý zájem se zájmem veřejným. Celé správní právo se v podstatě točí kolem tohoto pomyslného souboje, zabezpečuje vyvažování obou složek, tu dává prostor jednomu a tu druhému. V tomto smyslu je to vlastně velmi vzrušující odvětví, protože se v jeho rámci často potýkáte s otázkou svobody a práv jednotlivce ve vztahu k molochu veřejné moci.
A které jsem neměl rád, si dovolím ponechat pro sebe - i proto, že na fakultě dodnes působím. Nicméně jsem přesvědčen, že to v zásadě není o odvětví práva, ale o vyučujících, jejich metodě a přístupu. A o tom, aby student vždy věděl, proč se co učí, jaký to má smysl, a byl o onom důvodu a smyslu reálně přesvědčen.
© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz
