Amnestie a umírněnost

Ale zpět k projevu Václava Klause. Samozřejmě, že všichni posluchači byli více či méně překvapeni, zaskočeni nebo až konsternováni vyhlášením amnestie prezidenta republiky v daném rozsahu.

Následně vzedmutá vlna vzdoru proti amnestii měla nejprve podporu v osobách z politiky. Následovala pochopitelně kritika i z řad právnické obce. Zde musím podtrhnout celkovou reakci advokátního stavu, který se projevoval správně umírněně. Pouze zanedbatelný počet kolegů využil příležitosti dané v čl. II amnestie o zastavení trestního stíhání k prezentaci svých názorů a práce. Ve veřejných vystoupeních mi scházel klidný a důkladný rozbor amnestie. Bohužel většina informací se nesla v jednotlivých kauzách a nikoliv v důkladném rozboru jednotlivých rozhodnutí.

Rozumím tomu, že vyjmenovávat jednotlivé velké hospodářské kauzy a na nich demonstrovat špatnost amnestie je nejsnadnější postup. U kauz spadajících pod čl. II amnestie je třeba ale vidět několik aspektů:

• osmi a víceleté trestní stíhání není rozhodně výsledek, který by mohl orgány činné v trestním řízení uspokojovat;
• nelze přehlédnout, že řada těchto kauz již prošla rozsudky soudů I. stupně a v rámci přezkumu v odvolacím řízení či při rozhodování o mimořádných opravných prostředcích byla tato rozhodnutí rušena a věci vráceny I. instanci;
• v některých kauzách došlo i ke zprošťování obžalovaných.

Z těchto procesních situací mi vyplývá závěr, že obžalovaní byli vystaveni dlouhodobému stavu právní nejistoty, když nelze pominout, že se jednalo o osoby de iure nevinné.

Ve vazbě na délku trestního řízení vstupuje do rozhodování soudů dle § 39 odst. 3 trestního zákoníku jeden významný aspekt. Při stanovení druhu trestu a jeho výměry soud mimo jiné přihlédne k době, která uplynula od spáchání trestného činu a k délce trestního řízení, trvalo-li nepřiměřeně dlouhou dobu. Při posuzování přiměřenosti délky trestního řízení soud přihlédne ke složitosti věci apod., případně k jednání pachatele, kterým přispěl k průtahům v trestním řízení.

Jestliže tedy procesní situace v těchto „velkých“ kauzách po osmi a více letech nedospěla ani do stádia, kdy by soudy již mohly hodnotit tato kritéria, pak něco nebylo v pořádku.

Jestliže prezident Václav Klaus za shora popsané situace využil svého práva zakotveného v čl. 63 odst. 1 písm. j) Ústavy a udělil amnestii, učinil tak správný krok.

Při kritice amnestie jsem neslyšel uznání faktu, že jí udělil až po 10 letech výkonu svého mandátu.

Myslím, že tímto rozhodnutím nedošlo k žádné škodě. Pokud jde o někdy zdůrazňované ukončení adhezního řízení o náhradu škody, tak nic nebránilo podání potřebných žalob, pokud advokáti poškozených ohlídali příslušné lhůty. Není vyloučeno, že v některých z těchto kauz bude možnost podání civilních žalob lepším řešením než čekat na konec trestního řízení a být soudem stejně odkázán na řízení občanskoprávní.

Závěrem chci zdůraznit, že oceňuji umírněnost a tím profesionalitu většiny advokátů, že se nenechali vtáhnout do mediálního víru.

Dnešní stručná zpráva z Ústavního soudu, že odmítl návrh na zrušení čl. II amnestie prezidenta republiky Václava Klause, mě pouze ubezpečila, že jsem snad uvažoval správným směrem.

JUDr. Jiří Polanský,
advokát

Advokátní kancelář JUDr. Jiřího Polanského

Vladislavova 1747/16
110 00  Praha 1

Tel.: +420 257 310 821
Fax:  +420 257 310 822
e-mail: kancelar@akpolansky.cz

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz