Autoremedura při rozhodování o odvolání podle daňového řádu

Autoremedura v daňovém řádu

Odvolací řízení podle daňového řádu vychází ze zásady dvouinstančnosti. S touto zásadou souvisí devolutivní (odvalující) účinek odvolání, podle kterého o odvolání rozhoduje orgán nadřízený orgánu, který napadané rozhodnutí vydal. Z důvodu zájmu na hospodárnosti řízení však do tohoto pravidla učinil zákonodárce (nejen) v oblasti daňového řízení průlom. Jedná se o právo správce daně, který vydal napadené rozhodnutí, rozhodnout o odvolání podanému proti tomuto rozhodnutí. Je to však možné pouze za předpokladu, že odvolání buď úplně, nebo částečně vyhoví.[1]

Autoremedura není vlastní pouze daňovému řádu, ale můžeme jí nalézt i ve správním řízení[2] a v některých řízeních podle o.s.ř.[3] Jejím účelem je urychlení odvolacího řízení v případech, kde se jedná o jednoznačné pochybení a nutnost rozhodnutí o dané věci odvolacím orgánem by byla pouze zbytečným prodlužováním samotného řízení.

Pojem částečné autoremedury v daňovém řádu

V daňovém právu je však autoremedura připuštěna v  širším rozsahu, než v jakém ho znají jiná právní odvětví. A to zejména v zájmu rychlosti a hospodárnosti řízení. To znamená, že podle §113 odst. 1 písm. a) a b) daňového řádu, může správce daně autoremedurní rozhodnutí vydat nejen v případě, že odvolání plně vyhoví, ale i za předpokladu, je-li odvolání vyhověno pouze zčásti.

Správci daně je tedy umožněno, aby uznal pouze část odvolacích důvodů namítaných odvolatelem, změnil napadené rozhodnutí a v části, kde se s odvolatelem neztotožňuje, ho zamítnul. To však nezbavuje odvolatele možnosti podat odvolání proti části, ve které mu nebylo vyhověno. To ovšem již bude řešeno dalším odvolacím přezkumem rozhodnutí.

Problematické aspekty

Autoremeduru, tak jak je upravená v daňovém právu, považuji za jedno z nejproblematičtějších míst současné právní úpravy prostředků právní ochrany v rámci daňového řízení. Jak jsem již uvedl, autoremedurní rozhodnutí může správce daně vydat nejen v případě, že odvolání plně vyhoví, ale i za předpokladu, je-li odvolání vyhověno pouze zčásti. Zákonodárce tuto úpravu odůvodňuje tím, že prvostupňový správce daně vede spis a je tedy s věcí nejlépe obeznámen, autoremedurní rozhodnutí tedy dle něj urychlují průběh samotného řízení a jsou činěna v zájmu zásady rychlosti a hospodárnosti řízení.[4] S takovým pojetím se lze ztotožnit, avšak pouze v případě, že by v rámci autoremedury mohlo být rozhodnuto pouze ve prospěch odvolatele. Pokud jde o naplnění samotného cíle autoremedury, tedy urychlení odvolacího řízení, je zjevné, že ve valné většině případů bude mít odvolatel zájem na plném úspěchu ve věci a nikoliv pouze na úspěchu částečném, proto podá odvolání proti zamítavé části autoremedurního rozhodnutí, čímž se celé řízení opět prodlouží. To, jestli daná právní úprava naplňuje cíle a očekávání zákonodárce v praxi, je tedy dle mého názoru přinejmenším sporné.

Průlomy do zásady dvouinstančnosti řízení by podle mého názoru měly být činěny pouze za předpokladu, že zde neexistuje pochybnost o naplnění jejich cíle (v tomto případě urychlení a zjednodušení daňového řízení). V případě částečného vyhovění odvolacímu návrhu v rámci autoremedury tomu však může být přesně naopak. Jako příklad lze uvést odvolání proti rozhodnutí o vrácení přeplatku podle § 155 daňového řádu. Zde by měl být vysoký zájem na tom, aby odvolací řízení proběhlo co nejrychleji, protože finanční úřady mohou například plátcům DPH v rámci vratek zadržovat vysoké částky, se kterými plátci počítají do svého rozpočtu. Vidím tedy jako vhodnější variantu postup, kdy prvostupňový správce daně odvolateli buď vyhoví, nebo věc postoupí odvolacímu správci daně. Prodlužovat v tomto případě řízení tím, že je odvolateli vyhověno pouze částečně a on je nucen se ve zbytku věci odvolat, může mít při minimální délce lhůty pro rozhodnutí o odvolání, jež činí 3 měsíce,[5] pro odvolatele fatální ekonomické dopady.

Závěr

Z výše uvedených důvodů by bylo dle mne vhodné ponechat autoremeduru pouze pro případy, kdy správce daně v prvním stupni odvolateli plně vyhoví a kde jí lze opravdu chápat jako nástroj pozitivně působící na hospodárnost a rychlost řízení, stejně jako tomu je v odvolacím řízení podle správního řádu. Pokud by nemělo dojít přímo ke zrušení ustanovení § 113 odst. 1 písm. b) daňového řádu, bylo by podle mého názoru vhodné zapracovat do daňového řádu taxativní výčet rozhodnutí, o nichž v rámci odvolacího řízení nelze rozhodovat autoremedurně nebo o nich lze takto rozhodnout pouze vyhověním nebo postoupením odvolacímu orgánu, případně doplnit daňový řád o ustanovení, které zakáže, aby v rámci autoremedury rozhodovala totožná úřední osoba.


Jakub Jireš,
právní asistent


KŠD LEGAL advokátní kancelář s.r.o.

CITY TOWER
Hvězdova 1716/2b
140 00  Praha 4

Tel.:    +420 221 412 611
Fax:    +420 222 254 030
e-mail:    ksd.law@ksd.cz


___________________________________
[1] KOBÍK, J., KOHOUTKOVÁ, A., Daňový řád: s komentářem. 2. aktualizované vydání. Olomouc: Anag, 2013, s. 613.
[2] Ustanovení § 87 správního řádu.
[3] Ustanovení §210a občanského soudního řádu.
[4] Důvodová zpráva k zákonu č. 280/2009 Sb., daňový řád.
[5] POKYN č. MF-4 o stanovení lhůt při správě daní.


© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz