Držba

Držba, (§129 OZ) je právo s věcí nakládat jako s vlastní. Držet  lze jak věci, tak i práva připouštějící opětovný výkon. Nutné  je přitom odlišit držbu oprávněnou a neoprávněnou. Oprávněného  držitele chápe občanský zákoník jako osobu, která je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že jí věc nebo právo  patří. Oprávněný držitel musí přitom věc (nebo s právo) ovládat  a nakládat s ní jako s vlastní. Takový držitel má (nestanoví-li  zákon jinak) stejná práva jako samotný vlastník, přičemž mu náleží zejména právo na plody a užitky z věci po dobu oprávněné  držby.

Vůči vlastníkovi má držitel nárok na náhradu nákladů,  které účelně vynaložil na věc po dobu oprávněné držby. Nenahrazují se však obvyklé náklady spojené s údržbou. Neoprávnění  držitel, stejně jako držitel oprávněný, věc (či právo) také  fakticky ovládá a nakládá s ní jako s vlastní. Na rozdíl od  oprávněného držitele mu však chybí dobrá víra o tom, že mu věc  (či právo) patří. Neoprávněný držitel je povinen vždy vydat věc  vlastníkovi spolu s jejími plody a užitky a nahradit škodu,  která neoprávněnou držbou vznikla. Může si však odpočítat  náklady nutné pro údržbu a provoz věci.

Rovněž si může od věci  oddělit to, čím ji svým nákladem zhodnotil, pokud je to možné  bez zhoršení stavu věci. Od oprávněné a neoprávněné držby je  nutné oddělit institut detence (viz heslo). Detentor má sice  věc (nebo právo) také ve své moci a nakládá s ní, ovšem ne jako  se svou, ale jako s věcí cizí (např. nájemce).