Jak posuzovat dobrou víru u nabyvatele kradeného vozidla?
V praxi dochází poměrně často k situacím, kdy se nabyvatel po nákupu použitého vozidla dozví, že koupené vozidlo bylo kradené. Aby za takové situace bylo možné uvažovat o tom, že nabyvatel i přes tuto skutečnost nabyl vlastnické právo k vozidlu, musí být v dobré víře v oprávnění převodce na něj vlastnické právo převést. Polská judikatura ve vztahu k posouzení dobrověrnosti nabyvatelova postavení v případě nákupu kradeného vozidla obsahuje mnohá východiska, která je možné následovat také v českém právním prostředí. Účelem tohoto článku je proto přiblížit některá z nich a doplnit je stávajícími aktuálními poznatky české judikatury.
Ze všeho nejdříve je potřeba uvést, že podle polského nejvyššího soudu je dobrá víra vyloučena již při lehké nedbalosti.[1] Ohledně posouzení, zda nabyvatel jednal v dobré víře (dostál tak požadavku náležité péče) je sice potřeba vždy zvážit individuální okolnosti konkrétního případu.[2] Je-li však předmětem zcizovací smlouvy použité vozidlo, lze vyjít z jiného judikátu polského nejvyššího soudu, v němž byly stanoveny instrukce co do posuzování dobrověrného postavení nabyvatele u těchto věcí. Kupující, který nabývá ojetý vůz, by měl v prvé řadě vynaložit náležitou péči, aby bylo zjištěno, zda vozidlo nepochází z protiprávní činnosti, a to obzvláště v případech, kdy převodcem není profesionální obchodník s automobily. Za tímto účelem by tedy měl:
- ověřit totožnost prodávajícího a skutečnosti svědčící o existenci/neexistenci jeho práva s vozem nakládat;
- zkontrolovat veškerou dokumentaci od vozidla;
- provést prohlídku automobilu – především zjištění čísla motoru a jeho typ.[3]
Významnou roli v tomto případě hraje především osvědčení o registraci vozidla, neboť figuruje-li v této dokumentaci jako vlastník osoba odlišná od převodce, k nabytí vlastnického práva zpravidla nedojde,[4] neprokáže-li nabyvatel své vlastnické právo jiným způsobem (např. předložením uzavřené zcizovací smlouvy, umožnění nahlédnutí do dokladů o zaplacení vozidla apod.).[5]
Existují-li při kontraktaci ohledně vozidla podezřelé okolnosti (např. nápadně nízká cena), musí být míra opatrnosti nabyvatele o to vyšší. Dostat těmto požadavkům náležité péče často spočívá v dalších, mnohdy aktivních krocích ze strany nabyvatele spočívající v:
- zjištění právního titulu, z něhož převodce dovozuje své vlastnické právo;
- nahlédnutí do dokumentace související s dovozem vozidla ze zahraničí (např. tzv. doklad o proclení vozidla).[6]
Pokud výsledky kontroly zcizovaného vozidla provedené laickým nabyvatelem nasvědčují, že vozidlo může pocházet z protiprávní činnosti (přepracované číslo motoru, deformace dveřních zámku, různé zámky na dveřích atd.), musí si nabyvatel (usilující o přiznání dobrověrného postavení) např. nechat zkontrolovat vozidlo v autorizovaném servisu či nahlédnout do seznamu kradených vozidel (v českém prostředí např. do informačního systému Pátrání po motorových vozidlech).[7]
Stejné závěry polský soud dovodil v případě, pokud je převodce podnikatelem-profesionálem, který s ojetými automobily běžně obchoduje. V tomto případě se sice nabyvatel může odvolávat na to, že jednal pečlivě, protože spoléhal na odborné znalosti převodce, nicméně jej tento fakt nezbavuje povinnosti zachovat určitou míru opatrnosti a vynaložit – podle situace – výše uvedené kroky za účelem zjištění oprávnění převodce věc převést.[8]
Aktivní činnost za účelem zjištění převodcova oprávnění vůz převést však není bezbřehá, limity ji vytyčuje požadavek rozumné nákladovosti. Jelikož je jedním z hodnotových východisek odůvodňujících možnost nabývání od neoprávněného ochrana plynulosti obchodního styku, nesmí být po nabyvateli vyžadován takový rozsah přezkumné činnosti, který je z hlediska hodnoty vynaložených nákladů neracionální.[9]
Jde-li o zakoupené automobily v autobazaru, judikoval NS, že kupující, který po zjištění nesouladu mezi datem výroby zakoupeného automobilu uvedeném v kupní smlouvě a technickém průkazu a datem výroby zjištěném specializovanou společnosti zabývající se prověřením původu a stavu vozidla neučiní potřebné další kroky k ověření skutečnosti, zda automobil nepochází z trestné činnosti, nemůže být vnímán jako dobrověrný nabyvatel.[10]
V tomto rozhodnutí NS dále vyloučil dobrou víru nabyvatele (leasingové společnosti, která nakupovala z autobazaru ojeté automobily), neboť tento si s ohledem na předmět, rozsah a dlouhodobost své činnosti musel být vědom, že v určitém zlomku případů mu budou ze strany autobazaru nabízeny ke koupi automobily pocházející z trestné činnosti. Přičemž NS nepovažuje za dostatečné, ověřuje-li nabyvatel v informačním systému, zda převáděné vozidlo není vedeno jako kradené, ale již sám nepodrobuje automobily fyzické prohlídce svých pracovníků. Takový nabyvatel se proto nemůže nacházet v dobré víře.[11]
150 00 Praha 5 – Smíchov
[1] Rozhodnutí Sądu Najwyższego ze dne 12. prosince 1997, sp. zn. II CKN 509/97.
[2] RUDNICKI, Stanislaw; RUDNICKI, Grzegorz. Komentarz do kodeksu cywilnego..., s. 193–194.
[3] Rozhodnutí Sądu Najwyższego ze dne 30. března 1992, sp. zn. III CZP 18/92.
[4] Rozhodnutí Sądu Najwyższego ze dne 11. března 1985, sp. zn. III CRN 208/84.
[5] Rozhodnutí OGH ze dne 17. října 1995, sp. zn. 1 Ob 614/95.
[6] Rozhodnutí Sądu Najwyższego ze dne 30. března 1992, sp. zn. III CZP 18/92.
[7] Tamtéž.
[8] Zvláště v případech, kdy zde existují určité podezřelé skutečnosti (např. deformace dveřních zámků), nepostačí, bude-li nabyvatel tvrdit, že dostál požadavkům náležité opatrnosti, neboť spoléhal v odborné znalosti převodce, nýbrž bude potřeba, aby učinil další kroky k zjištění převodcova oprávnění automobil převést.
[9] DOBROVOLNÁ, Eva. In SPÁČIL, Jiří et al. Občanský zákoník III…, s. 379.
[10] Rozhodnutí NS ze dne 18. ledna 2012, sp. zn. 28 Cdo 2788/2011.
[11] Tamtéž.
© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz
