Když rodiče dělí stovky kilometrů: mezi logistikou a nejlepším zájmem dítěte

Dva čerstvé nálezy Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 901/26 ze dne 24. 6. 2026 a sp. zn. IV. ÚS 765/26 ze dne 28. 7. 2026, dávají k těmto otázkám poměrně zřetelné vodítko. [1] Vzdálenost bydlišť rodičů je relevantní okolností a soud ji nemůže při rozhodování o rozsahu péče pominout. Sama o sobě však nepředstavuje autonomní kritérium, z něhož by bylo možné mechanicky dovodit omezení péče jednoho z rodičů. Rozhodující jsou konkrétní důsledky zvoleného uspořádání pro dítě.

Vzdálenost je relevantní, nikoli rozhodující sama o sobě

Ústavní soud dlouhodobě odmítá, aby obecné soudy založily závěr o nevhodnosti péče obou rodičů pouze na obecném odkazu na značnou vzdálenost jejich bydlišť. V nálezu IV. ÚS 765/26 tuto judikaturní linii rekapituluje a potvrzuje, že ani značná geografická vzdálenost sama o sobě péči obou rodičů nevylučuje.[2]

Soud musí zjišťovat, zda a v jaké míře je dítě převozy a změnami prostředí fyzicky či psychicky zatěžováno, zda je cestování prakticky realizovatelné a jak se promítá do školní docházky, vrstevnických vazeb, mimoškolních aktivit a celkové stability jeho každodenního režimu. Již dřívější judikatura proto vyžadovala, aby závěr o nevhodnosti cestování nebyl založen na samotném údaji o počtu kilometrů, ale na skutkových zjištěních o skutečných dopadech takového uspořádání na konkrétní dítě.[3]

Právě v tomto ohledu je významný i nález II. ÚS 901/26. V posuzované věci se nové bydliště matky nacházelo přibližně 120 km od bydliště otce, zatímco původní vzdálenost činila přibližně 35 km. Odvolací soud zásadní omezení rozsahu péče matky odůvodnil právě vzdáleností bydliště obou rodičů a s ní spojenou časovou a dopravní náročností. Ústavní soud však vytkl, že soud pracoval s počtem kilometrů mechanicky. Nevypořádal se například s tvrzením matky, podle něhož vzhledem k dopravnímu spojení znamenala změna bydliště prodloužení reálné doby cesty jen přibližně o třicet minut. Současně nevzal v úvahu dojíždění, které dětem vzniklo v důsledku jím preferované alternativy.

Reklama

Když přijde policie: součinnost společnosti – co musíte, co můžete a co raději nedělat (online - živé vysílání) - 13.10.2026

13.10.2026 09:002 975 Kč s DPH
2 459 Kč bez DPH

Koupit

Pro opatrovnickou praxi z toho plyne důležitý závěr. Samotná informace, že rodiče bydlí například 120, 200 nebo 300 kilometrů od sebe, má omezenou vypovídací hodnotu. Podstatná je skutečná doba cesty, četnost přesunů, jejich časové zařazení do režimu dítěte, způsob dopravy a především to, co zvolený režim znamená pro jeho běžný život.

Nejde jen o délku cesty, ale také o uspořádání péče

Nález IV. ÚS 765/26 je v tomto směru mimořádně názorný. Rodiče tří dětí bydleli více než 300 km od sebe. Krajský soud rozhodl o péči otce a kontakt matky s dětmi stanovil na tři víkendy v měsíci. Současně uložil matce, aby děti vždy převzala v místě bydliště otce a po skončení víkendu je tam také vrátila.

Během jediného 54hodinového víkendu tak děti měly absolvovat více než 600 km cesty a přibližně sedm hodin strávit v automobilu. Za měsíc měly tímto způsobem ujet více než 1 800 km. Dopravní zatížení matky pak bylo dvojnásobné, jelikož povinnost dopravy dětí spočívala výhradně na ní.

Ústavní soud poukázal na vnitřní rozpor takového řešení. Krajský soud je prezentoval jako lépe realizovatelné než předchozí uspořádání, avšak ve výsledku jím počet náročných přesunů zvýšil. Oproti dřívějším dvěma zpátečním cestám v rámci dvoutýdenního režimu vytvořil systém tří cestovně náročných víkendů měsíčně. Přesvědčivé odůvodnění toho, proč právě tato varianta lépe odpovídá zájmu dětí, přitom v rozsudku dle Ústavního soudu chybělo.

Velká vzdálenost proto nemusí nutně vést především ke snižování celkového rozsahu péče jednoho rodiče, ale může se promítnout do způsobu jejího rozvržení. V úvahu může přicházet menší počet předání, delší souvislé úseky péče, prodloužené víkendy nebo širší zapojení druhého rodiče během školních prázdnin. Již dřívější judikatura Ústavního soudu ostatně upozorňovala, že pokud pravidelné cestování brání rovnoměrnému časovému rozdělení, má soud vážně zvažovat asymetrické uspořádání péče. [4]

Po novele občanského zákoníku účinné od 1. 1. 2026 je tento přístup ještě významnější. Zákon již nerozlišuje tradiční kategorie výlučné a střídavé péče. Nedohodnou-li se rodiče na společné péči bez určení jejího rozsahu, soud podle § 907 odst. 2 občanského zákoníku určí rozsah péče každého z nich s uvážením zájmu dítěte. Rovnocennost péče obou rodičů přitom nelze zaměňovat s její rovnoměrností v matematickém slova smyslu.[5]

Školní docházka jako praktický limit

S rostoucím věkem dítěte zpravidla narůstá význam školní docházky, vrstevnických vztahů a pravidelných mimoškolních aktivit dítěte. Právě tyto okolnosti mohou prostor pro některá uspořádání péče na větší vzdálenost významně omezit. Ani nástup dítěte do školy však podle judikatury Ústavního soudu nepředstavuje automatický důvod pro výrazné omezení péče některého z rodičů.

Soud musí posuzovat konkrétní situaci dítěte: jeho schopnost zvládat změny prostředí, návaznost výuky, případné střídání školních kolektivů, prostor pro zájmové aktivity i zachování vztahů se spolužáky a kamarády. V minulosti Ústavní soud zdůraznil, že nestačí konstatovat, že dítě určitý režim ve formálním smyslu „zvládá“. Relevantní je i to, zda v jeho rámci může vést běžný, stabilní a spokojený dětský život.[6]

Z procesního hlediska proto může být mnohem podstatnější než samotná geografická vzdálenost praktický režim dítěte. V kolik hodin musí vstávat, jak dlouho trvá cesta od dveří ke dveřím, jak často k přesunu dochází, zda cestuje bezprostředně po vyučování, které aktivity v důsledku přesunů nemůže absolvovat nebo kolik času mu po návratu zbývá na přípravu do školy a odpočinek. Teprve prostřednictvím těchto okolností získává údaj o geografické vzdálenosti právně relevantní obsah a umožňuje tak soudu učinit závěr o nejlepším zájmu dítěte.

Přestěhování rodiče není z hlediska úpravy péče neutrální

Přestěhování jednoho z rodičů do větší vzdálenosti od bydliště druhého rodiče se může promítnout do následného rozhodování o rozsahu péče, zejména prostřednictvím praktických důsledků, které taková vzdálenost přináší pro každodenní režim dítěte. Nejde však o okolnost, která by sama o sobě předurčovala výsledek řízení. Soud ji musí hodnotit společně s ostatními relevantními skutečnostmi a vždy ve vztahu k nejlepšímu zájmu konkrétního dítěte.

Zvláštní význam má situace, kdy rodič jednostranně změní nejen své vlastní bydliště, ale také bydliště dítěte. Určení místa bydliště dítěte je součástí rodičovské odpovědnosti a rodiče ji zásadně vykonávají ve vzájemné shodě. Jednostranná změna bydliště dítěte bez souhlasu druhého rodiče, popřípadě bez rozhodnutí soudu nahrazujícího takový souhlas, může představovat protiprávní jednání a je relevantní okolností při následném rozhodování o péči, stejně jako při stanovení podmínek předávání dítěte.[7] Při hodnocení takového postupu je však třeba zohlednit důvody, které rodiče vedly k jednostrannému opuštění společné domácnosti či změně bydliště dítěte, a posoudit, zda byly s ohledem na konkrétní okolnosti případu objektivně ospravedlnitelné.

Judikatura přitom připouští, že rodič, který svým protiprávním jednostranným postupem vytvořil značnou vzdálenost mezi bydlišti, nemá z takto vytvořeného stavu bez dalšího profitovat. Tato okolnost se může projevit například v rozdělení dopravní a finanční zátěže spojené s předáváním dítěte.[8]

Jiná otázka však je, zda lze z dřívějšího jednání rodiče učinit nosné kritérium pro určení samotného rozsahu jeho péče.

Konkrétní nastavení péče nemůže být sankcí za přestěhování

Právě tuto hranici velmi zřetelně vymezil nález IV. ÚS 765/26. V dané věci se matka před lety bez souhlasu otce odstěhovala s tehdy dvouletou dcerou více než 300 km od původního bydliště rodiny. Krajský soud následně tuto okolnost použil jako jeden ze stěžejních důvodů, proč děti svěřil do péče otce a matce vymezil kontakt převážně na víkendy. Vycházel přitom mimo jiné z úvahy, že matka nemůže ze svého dřívějšího protiprávního jednání těžit na úkor otce.

Ústavní soud označil tuto argumentační konstrukci v dané podobě za ústavně neudržitelnou. Rozhodnutí o úpravě péče nesmí být primárně sankcí vůči jednomu z rodičů. Rozhodujícím měřítkem zůstává nejlepší zájem dítěte, který je třeba zjišťovat podle jeho aktuálních poměrů a komplexně, nikoli jej odvozovat od potřeby jednoho rodiče nezvýhodnit nebo druhého potrestat.

To je významné zejména tehdy, uplynula-li od sporného přestěhování delší doba a rodinné poměry se mezitím dále vyvíjely. V posuzované věci rodiče po odstěhování matky po několik let realizovali péči obou rodičů, která navzdory značné vzdálenosti fakticky fungovala. Pět let staré jednání matky proto podle Ústavního soudu nemohlo být bez dalšího „vše přebíjejícím“ důvodem pro její následné zásadní vyloučení z péče ve všedních dnech.

Rozhodující je proto důsledně rozlišovat mezi sankčním zohledněním samotného jednání rodiče a zohledněním objektivních následků, které toto jednání vyvolalo v poměrech dítěte. Samotná skutečnost, že jeden z rodičů změnu bydliště inicioval, nemůže bez dalšího odůvodnit omezení jeho podílu na péči. Jestliže však v důsledku přestěhování vznikla konkrétní a pro dítě významná dopravní, školní či adaptační zátěž, je soud povinen k těmto okolnostem při určení rozsahu péče přihlédnout. Relevantní tedy není „zavinění“ rodiče jako takové, nýbrž dopad vzniklé situace na nejlepší zájem dítěte.

Stejnou optikou je třeba posuzovat i rozdělení dopravní zátěže. Ústavní soud připouští, že protiprávní přestěhování může představovat závažnou okolnost odůvodňující nerovnoměrné rozdělení povinností spojených s předáváním dítěte. Ani zde však sankční prvek nemůže být bezbřehý. V nálezu IV. ÚS 765/26 Ústavní soud výslovně poukázal na situaci, kdy rozsah dopravy uložený jedinému rodiči vede k takovému vyčerpání, že znehodnocuje samotný čas rodiče s dítětem. V takovém případě již břemeno nedopadá pouze na rodiče, nýbrž v konečném důsledku také na dítě.

Praktické závěry

Rodič uvažující o přestěhování by měl počítat s tím, že větší vzdálenost od bydliště druhého rodiče může být jednou z okolností, které soud při budoucím nastavení péče zohlední. Její význam však bude záviset především na tom, jaké konkrétní důsledky bude mít pro dítě a pro praktickou realizaci péče obou rodičů.

Ještě citlivější je změna bydliště samotného dítěte. Vlastní bydliště může rodič zásadně změnit, změna bydliště dítěte je však výkonem rodičovské odpovědnosti. Nesouhlasí-li druhý rodič, měl by usilovat o dohodu, případně o soudní rozhodnutí, a to ještě před faktickou realizací přesunu dítěte. Jednostranné vytvoření nového stavu se může následně promítnout jak do rozhodování o rozsahu péče, tak do rozdělení povinností spojených s dopravou.

Stejně důležité je předem promyslet praktické fungování navrhovaného uspořádání. Nejen počet kilometrů, ale zejména počet předání, skutečnou dobu cesty, školní režim, kroužky, sociální vazby dítěte a možnosti obou rodičů dopravu zajišťovat. Rodič, který navrhuje péči na větší vzdálenost, by měl být schopen soudu předložit konkrétní model, který negativní důsledky geografické vzdálenosti co nejvíce omezuje.

Pro soudy oba nedávné nálezy představují především požadavek na individualizované a fakticky podložené rozhodování. Vzdálenost není možné bagatelizovat, protože se může promítnout do školní docházky, psychické pohody dítěte i praktické realizovatelnosti péče. Stejně tak ji však nelze absolutizovat a učinit z ní náhradní kritérium nejlepšího zájmu dítěte.

Podstatné nakonec není pouze to, kolik kilometrů rodiče dělí ani kdo tuto vzdálenost historicky způsobil. Rozhodující je, jak se existující vzdálenost skutečně promítá do života konkrétního dítěte a jaké uspořádání při daných poměrech nejlépe zachová vztah dítěte k oběma rodičům, jeho stabilitu, vzdělání a běžný každodenní život.

Mgr. Bc. Andrea Šťástková,
advokátka