Náklady řízení u sporů o náhradu nemajetkové újmy na zdraví: Ústavní soud definitivně odmítl tarifní hodnotu 50 000 Kč

Skutkový stav a předcházející řízení

Spor na pozadí této právní věty začal v únoru 2014, kdy stěžovatelka podstoupila operaci žlučníku. V důsledku postupu non lege artis však došlo k chybnému přetnutí hlavního žlučovodu namísto vývodu žlučníku, což dalo vzniknout překážce lepší budoucnosti[2], na jejímž základě se stěžovatelka žalobou proti nemocnici domáhala odčinění ztížení společenského uplatnění, a to celkem ve výši 5 000 000 Kč s příslušenstvím.

Obecné soudy se shodly, že základ uplatněného nároku je opodstatněný, rozpory nastaly až při určení výše peněžité náhrady za vzniklou újmu. Obvodní soud přiznal stěžovatelce zaplacení částky 703 803 Kč s úroky z prodlení, ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl, přejal zcela a bez modifikací částku z posudku znalce zpracovaného na základě doporučující Metodiky k náhradě za bolest a ztížení společenského uplatnění (podle § 2958 občanského zákoníku), vzniklé po účinnosti „nového“ občanského zákoníku. Odvolací soud pak tento rozsudek potvrdil a stěžovatelčino odvolání neshledal opodstatněným. Konečně její dovolání odmítl i Nejvyšší soud s tím, že závěr odvolacího soudu, že náhrada za ztížení společenského uplatnění […], opírající se o znalecký posudek, vystihuje míru trvalého poškození zdraví žalobkyně, není zjevně nepřiměřený, naopak odpovídá skutkovým zjištěním a je přiléhavě odůvodněn.[3]

Proti těmto závěrům se však vymezil Ústavní soud v nálezu I. ÚS 1010/22. Konstatoval, že došlo k porušení práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 7 odst. 1 Listiny, když soudy nepřípustně přenesly odpovědnost za právní posouzení míry ztížení společenského uplatnění na znalce, a zdůraznil, že Metodika je pouze nezávaznou pomůckou a soud nesmí nekriticky přejímat závěry znalců, které překračují meze odborného posouzení a zasahují do rozhodovací činnosti soudu. Proto pak předcházející rozhodnutí zrušil.

Po tomto kasačním zásahu obvodní soud dokazování doplnil a míru ztížení společenského uplatnění stěžovatelky určil na 11 %. Celkovou náhradu tak stanovil na 1 304 072 Kč a uložil nemocnici povinnost zaplatit stěžovatelce dalších 600 269 Kč s příslušenstvím. Co se náhrady nákladů řízení týče, uložil nemocnici a pojišťovně (u níž byla pojištěna nemocnice a která vstoupila do řízení jako vedlejší účastnice) povinnost zaplatit stěžovatelce společně a nerozdílně 457 493,70 Kč. Po odvolání jak stěžovatelky, tak nemocnice shledal odvolací soud výroky obvodního soudu ve věci samé správné, ale výrok o nákladech řízení změnil co do jejich výše tak, že nad rámec částky přiznané obvodním soudem za 26 úkonů právní služby

Reklama

Elektronické podepisování ve světle nejnovější judikatury i praxe (online - živé vysílání) - 16.10.2026

16.10.2026 09:003 975 Kč s DPH
3 285 Kč bez DPH

Koupit

přiznal stěžovatelce ještě odměnu advokáta podle § 6 odst. 1 a § 7 advokátního tarifu za sedm úkonů souvisejících s odvolacím a dovolacím řízením, které obvodní soud opomněl zahrnout do nákladů řízení. Zároveň však snížil tarifní hodnotu pro výpočet odměny za úkon právní služby, aby odpovídala judikatuře Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, podle níž se v případech peněžitých náhrad nemajetkových újem na zdraví podle § 2958 občanského zákoníku vychází při stanovení odměny z tarifní hodnoty 50 000 Kč podle § 9 odst. 4 advokátního tarifu.[4]

Tedy zatímco obvodní soud vypočetl náklady stěžovatelky z tarifní hodnoty odpovídající přisouzené částce, odvolací soud stěžovatelce přiznal pouze 164 165 Kč, a tudíž částku téměř třikrát nižší. Přitom již za fázi řízení před vydáním zmíněného zrušujícího nálezu přiznal městský soud stěžovatelce svým prvním rozsudkem náhradu nákladů řízení ve výši 307 490 Kč, tedy téměř dvojnásobnou oproti částce přiznané za celé řízení.

Stěžovatelka podala proti rozsudku městského soudu dovolání, které Nejvyšší soud odmítl s tím, že nepředložila konkrétní právní otázku zakládající přípustnost dovolání a soudy obou stupňů postupovaly v souladu s judikaturou i kasačním nálezem Ústavního soudu. Stěžovatelka se proto již podruhé obrátila na Ústavní soud.

Rozbor nálezu II. ÚS 838/25: Priorita práva na soudní ochranu

Ústavní soud, byť prvně předestřel, že k problematice rozhodování o nákladech řízení přistupuje rezervovaně, v dané věci dospěl k závěru, že postup odvolacího soudu představoval porušení práva stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Druhý senát se neztotožnil s mechanickým uplatňováním náhradní tarifní hodnoty podle (tehdy účinného znění) § 9 odst. 4 advokátního tarifu u sporů o náhradu nemajetkové újmy na zdraví. Předně konstatoval, že na újmu na zdraví je nezbytné pohlížet odlišně než na jiné zásahy do osobnostních práv.[5] Zatímco u jiného posuzování náhrady nemajetkové újmy je její výše často výsledkem široké volné úvahy soudu (vyjma obecných limitů), u odškodňování nemajetkové újmy na zdraví je částka obvykle objektivizována skrze znalecké zkoumání a Metodiku. V tomto smyslu se tyto spory svou povahou blíží spíše sporům o náhradu škody, kde se odměna advokáta odvíjí od výše peněžitého plnění.

Ale poukázal i na paradoxní situaci, kdy stěžovatelka po deseti letech sporu a dosažení vyššího plnění obdržela na nákladech téměř třikrát méně, než kolik jí bylo přiznáno v předchozí fázi řízení.

Ústavní soud tak potvrdil, že pro úkony právní služby provedené do 31. 12. 2024 je nutné při určení výše nákladů vycházet z ustanovení § 8 odst. 1 advokátního tarifu (tedy z výše plnění), a nikoliv z náhradní hodnoty podle § 9 odst. 4 písm. a). Opačný výklad označil za protiústavní.

Současná právní úprava a vyřešení výkladových nejasností

Dlouhodobé výkladové nejasnosti pramenící z nekoncepčního pojetí advokátního tarifu byly s účinností od 1. ledna 2025 vyřešeny vyhláškou Ministerstva spravedlnosti č. 258/2024 Sb.

Do advokátního tarifu byl zaveden nový § 9a, který ve věcech osobnostních práv s návrhem na náhradu nemajetkové újmy stanovuje následující pravidla:

• Tarifní hodnotou je výše peněžitého plnění.
• Za tarifní hodnotu se považuje nejvýše částka 500 000 Kč.

Tato nová úprava představuje kompromis mezi ochranou práv poškozených na přiměřenou náhradu nákladů a požadavkem na předvídatelnost nákladů řízení pro žalované strany. Ústavní soud však podotkl, že tato úprava nemůže mít zpětnou účinnost, přičemž musí být pro úkony před rokem 2025 aplikován výpočet z plné výše přisouzené částky bez tohoto nového stropu.

Závěr

Nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 838/25 je završením diskuse o spravedlivém odškodňování v medicínských sporech. Potvrzuje, že právo na soudní ochranu není pouhou proklamací, ale musí se reálně promítat i do ekonomické roviny sporu. Pokud soudy uznají, že došlo k poškození zdraví jednotlivce, a tedy k nemajetkové újmě na zdraví, nemohou mu zároveň bránit v účinném uplatňování tohoto práva tím, že mu přiznají náhradu nákladů řízení, která nepokryje ani náklady na kvalifikované právní zastoupení.