Zákaz zlehčování za soutěžním účelem

Jedna ze zvláštních skutkových podstat soukromoprávního deliktu nekalé soutěže, legálně vymezených občanským zákoníkem, se týká zlehčování.[2]

Podstata a smysl zákazu hospodářsko-soutěžního zlehčování spočívá na soukromoprávní (a morální) zásadě neboli na právem chráněné hospodářské hodnotě (dobrém mravu soutěže), že o „konkurenci se nemluví“. Jedná se o jeden ze zvláštních případů zákonné povinnosti mlčet, a to pro případ soutěžního účelu v hospodářském styku. Nikoli tedy například při rozboru trhu na pracovní poradě v soukromí soutěžitele.

Názorové projevy vlastního smýšlení o konkurenci povahově nepatří do hospodářského styku. Soutěžitelé si totiž navzájem nejsou hodnotovými soudci ani jinými hodnotiteli či dokonce kontrolory, protože jim nesvědčí nezávislost a nestrannost ani nemají zákonem přiznáno vzájemně nadřazené nebo podřazené postavení. Sledují své vlastní hospodářské zájmy včetně možného upoutání hospodářské pozornosti na vlastní zboží, čímž se objektivně ocitají v potenciálním střetu s hospodářskými zájmy konkurence. Projevené vlastní smýšlení o konkurenci typu „nejsme jako oni“ ve smyslu „jsme lepší, než oni“, kteří jsou tím pádem „horší“, morálně nepatří do hospodářského styku. Vybočuje totiž z mravného soutěžního účelu. Tím pádem se příčí dobrým mravům hospodářské soutěže na trhu. Bere se to za soutěžní napadení v hospodářském styku.

Reklama

Nové stavební právo (online - živé vysílání) - 15.2.2023

15.2.2023 09:003 025 Kč s DPH
2 500 Kč bez DPH

Koupit

Právně hodnotová ochrana mravné hospodářské soutěže je stanovena, krom jiného, prostřednictvím zákazu nekalosoutěžního zlehčování.

Nekalosoutěžní zlehčování představuje uvedení nebo rozšiřování nepravdivého údaje o poměrech, výkonech nebo výrobku jiného soutěžitele, přičemž takový údaj musí být právně objektivně způsobilý přivodit dotčenému soutěžiteli újmu. Například újmu v podobě nemajetkové ztráty zákaznického zájmu či nemajetkové ztráty celé nebo částečné zákaznické základny (klientely) apod. Z hlediska legálního vymezení soukromoprávního deliktu (zásady legality) výslovně postačuje pouhá potenciální přivoditelnost újmy (zákaznického odlivu apod.), a to na základě soudcovské právní kvalifikace skutku opírající se o logickou úvahu na podkladě výsledku dokazování, aniž by k újmě muselo skutečně dojít.

Nicméně znaky skutkové podstaty nekalosoutěžného deliktu zlehčování jdou ještě dále tím, že zvlášť je právně deliktně kvalifikováno uvedení a rozšiřování pravdivého údaje (sic!) o poměrech, výkonech nebo výrobku jiného soutěžitele, pokud by bylo způsobilé mu přivodit újmu.

Může se jednat například o uvedení a rozšiřování údaje o špatných vlastnostech konkurenčního zboží, přestože, po pravdě, vlastnosti zboží jsou doopravdy špatné. Například životnost výrobku je krátká a poruchovost velká či návod k použití je napsán tak, že je obtížně srozumitelný. V takovém případě by mohlo přicházet v úvahu například spotřebitelské, nezávislé a nestranné, hodnocení třetí osobou na základě věcného srovnání zboží různých konkurentů. Nemluvě o nezávislém a nestranném hodnocení výzkumném apod. Nikoli však hodnocení ze strany konkurence v hospodářském styku na trhu. V úvahu by přicházel také administrativní postup příslušné státní inspekce podle zákona o ochraně spotřebitele.

Přičitatelnost přivoditelnosti újmy

Právní otázkou zůstává, komu je přivoditelnost újmy přičitatelná.

Jestliže půjde o uvedení a rozšiřování pravdivého údaje o tom, že například výrobek konkurenta je skutečně vadný nebo údaj o něm je skutečně klamavý, pak je způsobilost konkurenčního sdělení přivodit výrobci újmu přičitatelná právě tomuto výrobci, neboť jeho vinou je výrobek vadný či údaj klamavý.

Rušitelem hospodářské soutěže pak není ten, kdo na to veřejně upozornil, protože potenciální odliv zákazníků si přivodil výrobce (distributor, prodejce apod.) sám svou vlastní nesprávností nebo protiprávností. Adekvátní příčinou nemajetkové ztráty, jako je odliv zákazníků apod., je totiž vada vlastního výrobku či nekalost vlastní obchodní praktiky apod. Po nikom nelze spravedlivě požadovat, aby byl vystavován kupříkladu nekalé obchodní praktice. Ledaže by soutěžitel, který by na to ve veřejném zájmu upozornil, sám jednal nekale například s postranním škůdcovským úmyslem či by vybočil z mezí, přiměřenosti, upozornění ve veřejném zájmu.

Použitím obecně uznaných zásad spravedlnosti a práva[3] bychom mohli dovodit hodnotové upřednostnění ochrany práv třetích osob, a to před výkladem a použitím zákonné soutěžní povinnosti „zamlčet i pravdu o konkurenci.“ Na mysli máme „do očí bijící“ právní případy soutěžních nekalostí na úkor třetích osob, které zpravidla nesou znaky přestupku (nebo většího právního deliktu).[4] Zejména půjde o soutěžní nekalosti na úkor slabší spotřebitelské veřejnosti. Obzvláště skupin zvlášť zranitelných spotřebitelů, jako jsou děti, pacienti či jiní nemocní (závislí) lidé apod.

V takových případech ani nelze právně (či morálně) mluvit o soutěžním „zlehčování“ konkurenta, protože svou mravní pokleslost si konkurent přivodil sám. Například klamavou reklamou, která má znaky přestupku. V určitých rysech se, přinejmenším morálně, jedná o do jisté míry podobné případy, jako je u nás zatím jen připravovaná zákonná ochrana oznamovatelů podle práva EU.

Oprávněná obrana soutěžitele

Výjimku ze zákonné soutěžní povinnosti „mlčet o konkurenci“ výslovně tvoří oprávněná obrana dotčeného soutěžitele. Jedná se o zvláštní zákonný případ okolnosti vylučující protiprávnost. Rozumíme jí okolnostní donucení dotčeného soutěžitele k jinak zakázanému uvedení a rozšiřování potenciálně poškoditelného pravdivého údaje o konkurenci v hospodářském styku. Předpokladem tedy je existence zásahu, ať hrozbou nebo dokonaným činem, který je objektivně způsobilý se nejen nepříznivě dotknout bránícího se soutěžitele, ale dokonce mu přivodit újmu. 

Podle okolností nutno posoudit, zda obrana dotčeného soutěžitele, která by spočívala v tom, že uvedl a rozšiřoval o konkurentovi sice pravdivé údaje, nicméně potenciálně škodící, by byla po právu. Čili zda by obranný účin bylo možno dosáhnout soutěžně šetrněji a jak. Například méně vydatným nebo jiným způsobem obrany v případě nastalého hospodářského napadení nebo jeho hrozby.

Soukromoprávní pojem „oprávněná obrana“, jak jej zná deliktní právo proti nekalé soutěži, je významově odlišný od „nutné obrany“, resp. i od krajní nouze, které obecně upravuje občanský zákoník. Znaky skutkových podstat okolností vylučujících protiprávnost činu se, přes dílčí podobnosti, nekryjí. Vycházíme z předpokladu rozumného zákonodárce, který, jestliže vědomě použije dva různé pojmy soukromého práva, navíc v jednom předpisu, dává jim také dva různé významy.

Právní otázkou je, zda námi naznačené jednání typu „s pravdou ven“ i za soutěžním účelem v hospodářském styku je skutkově podřaditelné právě pod „oprávněnou obranu“ proti útočící konkurenci, anebo je lze právně kvalifikovat jinak, tj. pomocí výkladu a použití zásad spravedlnosti a práva podle obecných ustanovení občanského zákoníku, popř. jako nutnou obranu podle obecného deliktního práva soukromého.

Právní závěr se bude odvíjet od toho, zda k činu vůbec došlo v „hospodářském styku“, resp. za účelem hospodářské soutěže, a dále od toho, jak chápeme zvláštní deliktní pojem „oprávněné obrany“. Zda z hlediska jen vlastní soutěžní obrany (sebeobrany), anebo šířeji i jako soutěžní obranu třetích osob před hrozícím nebezpečím, zejména obranu zákaznické veřejnosti.[5] Ve druhém případě by již svou roli sehrával veřejný zájem přesahující vlastní, soukromý, zájem soutěžní.[6] Tak, či onak, právní řešení tyto skutkové děje mají.

Výraz „oprávněná“ obrana má význam v tom, že taková obrana musí být po právu, tedy musí být právně přiměřená okolnostem soutěžního útoku. „Přiměřenost“ je právním pojmem, resp. právní kvalifikací činu, k níž dospíváme na základě logického zhodnocení důkazů skutkového děje. Lze přitom použít bližší hlediska přiměřenosti vzhledem k povaze hospodářské soutěže a sledovanému hodnotovému účelu.

Omezení projevu názoru?

Musíme též právně uvažovat o tom, zda by se u zákazu soutěžního zlehčování jednalo o jeden ze zvláštních zákonných případů omezení ústavně zaručené svobody projevu, např. sdělení obchodního názoru. Dokonce o omezení projevení pravdy, kdy by bylo ústavně dovoleným způsobem omezeno právo šířit svůj názor na poměry, výkony nebo výrobky konkurence v hospodářském styku. Může se přitom jednat, nikoli však výlučně, o názor například hospodářsko-politický ohledně poměrů konkurenčního účastníka hospodářské soutěže.[7] Jednalo by se o zvláštní zákonný případ, který by se týkal účastníků hospodářské soutěže navzájem. A to o případ zneužití vlastní účasti v hospodářské soutěži k újmě konkurence. Hospodářsko-hodnotové ospravedlnění tohoto legálního omezení vyjádření názoru jsme si již uvedli výše.

Nicméně, uvážit musíme otázku správnosti právního závěru, zda hospodářské (i hospodářsko-morální) otázky mezi konkurenčními účastníky hospodářské soutěže v soukromých poměrech vůbec lze pojmově podřadit pod veřejná subjektivní „politická práva“ ve smyslu Listiny základních práv a svobod, mezinárodního řádu lidských práv a práva EU. Na první pohled se vybavuje záporná odpověď, protože „trh není politika“.  A to i  se zřetelem na legální zakotvení pouze nepřímého působení Listiny základních práv a svobod a českého ústavního řádu v soukromých poměrech.[8]

Nepřímé působení, k němuž výslovně přikročil český stát v roce 2012, se přitom jeví nejen jako systémové, ale zejména zásadně ohleduplné, právně bezpečné a lidskosti (samotné přirozenosti) se nijak nepříčící. Současně si nepřímé působení principiálně, pomocí výkladového účeloslovně-hodnotového pravidla, hledí nezávislého uplatňování soukromého práva na právu veřejném, tedy i na ústavním, mezinárodním a evropsko-unijním řádu lidských práv. Děje se tak za zákonodárného stavu, kdy pojetí občanského zákoníku se jeví jako zásadně dostačující a zároveň zákonodárně konformní s českým ústavním principem (ústavní hodnotou) svrchovanosti zákona.[9] Zároveň to odpovídá veřejnému zájmu na obecném blahu právního bezpečí. Sledované dobro právního bezpečí je dosahováno právě svrchovaností zákona v ústavní shodě s parlamentní demokracií. Zákonná právní norma přitom musí svým obsahem a účelem odpovídat ústavně chráněným hodnotám. A to je záležitost jejího metodického výkladu neboli vyjevení právní normy z pouhého textu předpisu.

Závěr trochu politický

Nakonec si můžeme doplnit právní poznámku rázu politického či ideového.

Soutěžitelem se může stát kdokoli, kdo splní legální pojmové znaky své účasti v hospodářské soutěži, i kdyby sám sebe takto neposuzoval. Soutěžiteli proto mohou být například i politické strany nebo politická hnutí či právnické osoby mající civilní status politického institutu. Kupříkladu tehdy, jestliže nabízejí výrobky typu publikací, propagačních materiálů či nabízejí vzdělávací nebo kulturní služby, s nimiž vstupují na hospodářský trh. Účel, který tím sledují, nemusí být jen politicky (ideově) konkurenční či vůbec jen politicky programový, tedy nehospodářský, nýbrž i hospodářsko-soutěžní. Odvisí to od okolností jednotlivých případů, které se mohou lišit. Proto nezbývá, nežli zkoumat jednotlivé rysy, resp. účely každého právního případu.

Pakliže by se jednalo o účel hospodářsko-soutěžní, například v poměru k jiným nakladatelům politické literatury apod., platila by pro taková jednání pravidla hospodářské soutěže. Nikoli jen politická (nebo i veřejnoprávní) pravidla politické soutěže o veřejnou moc, která by se odvíjela souběžně a nezávisle. Nic na tom nemění ani zákonný zákaz podnikání politických stran nebo politických hnutí, protože soutěžitel není shodný s podnikatelem. Je pojmově širší, resp. vůbec právně pojmově odlišný. Sama hospodářská činnost také nemusí být nutně podnikáním, protože při ní není zapotřebí pojmově sledovat zisk. Kupříkladu u plánované ztráty či dotačního hospodaření bez tvorby zisku apod.

Krom toho nelze opomenout, že politická soutěž se odvíjí ruku v ruce s hospodářskou soutěží o získání příspěvku ze státního rozpočtu na úhradu volebních nákladů nebo na činnost či o získání příspěvku na podporu činnosti politického institutu. V porovnání se státními příspěvky mohou být ostatní příjmy těchto právnických osob zanedbatelné. Ostatně, některé politické záměry v praxi mohou prvotně sledovat právě tento hospodářský cíl od samého počátku. Pak by se ovšem jednalo spíše o zastřený soukromý obchodní záměr svého druhu, nežli o skutečný politický program ve světě idejí a obecného blaha.

Prof. JUDr. Ivo Telec, CSc.

Profesor občanského práva a vedoucí katedry soukromého práva a civilního procesu Právnické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, advokát a mezinárodní rozhodce.