Ochrana soukromí nad zlato?

Začátkem srpna byl zveřejněn rozsudek Nejvyššího správního soudu sp.zn. 5 As 1/2011, v němž soud potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2010, č. j. 11 Ca 433/2008 – 89, v mediálně sledované kauze kamerového systému hotelu vyšší třídy v Praze.

Úřad proti kamerám v hotelu

Ve zkratce zde šlo o 16 kamer, které byly umístěny na různých místech v hotelu. Podle vedení hotelu byla důvodem instalace ochrana bezpečí a majetku hostů a personálu hotelu.

Podle názoru Úřadu pro ochranu osobních údajů, který rozhodoval o zahájení zpracování osobních údajů prostřednictvím daného kamerového systému, nicméně část zařízení neprošla testem proporcionality. Kromě kamer monitorujících prostory vně hotelového komplexu, které bezdůvodně zabíraly i kolemjdoucí osoby, si Úřad specificky “posvítil” i na kameru umístěnou v lobby baru. Provozovatel hotelu argumentoval zejména ochranou vnesených věcí, z pohledu Úřadu však šlo o zásah do soukromí osob, které se v lobby baru pohybovaly. Kromě umístění kamer Úřad provozovateli kamerového systému vytkl i to, že záznam z kamer byl uchováván příliš dlouho.

NSS potvrdil dosavadní praxi Úřadu

Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu potěší zejména zastánce práva na soukromí. Soud v rozhodnutí totiž nejen potvrdil přístup Úřadu v této konkrétní věci, nýbrž citoval i řadu dříve publikovaných názorů a stanovisek Úřadu a tím se i postavil za jejich správnost.

Soud tak mimo jiné rozptýlil pochybnosti o tom, zda při provozování kamerového systému dochází ke zpracování osobních údajů, když vlastník hotelu namítal, že k monitorovaným osobám nejsou automaticky přiřazovány další údaje o jejich totožnosti. Soud nicméně konstatoval, že samotným účelem kamerového systému je právě případná pozdější identifikace osob a že samotný fakt, že totožnost některých osob bude zjistitelná, kamerové záznamy do režimu osobních údajů přivádí.

Soud taktéž potvrdil, že za přiměřenou dobu pro uchování kamerových záznamů je ve většině případů třeba považovat nejvýše tři dny. Hotel přitom původně pracoval se sedmidenní lhůtou, kterou podle našeho názoru taktéž nelze považovat za excesivně dlouhou. Hotel přitom argumentoval tím, že průměrná doba ubytování hotelových hostů přesahuje navrhované tři dny a že valná většina hostů škodu na věcech zjistí právě až při odjezdu. Pravdou nicméně je, že v té době již mohou být kamerové záznamy ze strany hotelu zanalyzovány a ty nepotřebné zlikvidovány. U kamer, jejichž účelem je předcházení drobným krádežím, vandalství nebo excesům hotelových hostů, je tak podle soudu týdenní retenční lhůta příliš dlouhá.

Nejdůležitějším závěrem však nepochybně je, že soud potvrdil striktní náhled Úřadu, podle něhož musí být každý kamerový systém posuzován z hlediska možného zásahu do soukromí (jak ostatně napovídá i znění § 5 odst. 2 písm. e) Zákona o ochraně osobních údajů). Pokud jakýkoliv aspekt monitoringu nelze považovat za „nezbytný“, je třeba se s ním rozloučit.

Ponaučení pro praxi

Kdo chce provozovat kamerový systém se záznamem, měl by se tak před jeho zavedením se zákonem o ochraně osobních údajů i publikovanými stanovisky Úřadu seznámit. Dochází-li ke zpracování osobních údajů, bude třeba monitoring předem oznámit Úřadu. Pozornost je třeba věnovat označení monitorovaných prostor, zavedení procesu pro poskytování nezbytných informací sledovaným osobám, ale i přijetí dostatečných organizačních a bezpečnostních opatření pro správu osobních údajů. Nejdůležitější je potom vymezení účelu, proč k monitoringu dochází. Tomu musí být přizpůsobeno i umístění a další parametry kamerového systému, jinak hrozí, že – podobně jako ve výše popsaném případě – před Úřadem nebo před soudy neobstojí.

Mgr. Jakub Tomšej