Odpověď na reakci advokátní koncipientky Mgr. Denisy Linhartové

Vážená paní magistro,

se zájmem jsem si přečetl, co mně vyčítáte, a musím se přiznat, že jsem překvapen zřejmě totálním nepochopením obsahu a smyslu mého příspěvku. Podle Vašeho názoru, jak uvádíte, měl být můj článek „základem pro plnohodnotnou právní analýzu nebo odborný komentář, článek bohužel není ani jedním z toho“. To máte naprostou pravdu a stoprocentně s Vámi souhlasím! Bohužel Vám uniklo, že se jedná jen o můj názor, jak je ostatně příslušná rubrika magazínu označena, a co je překvapivější a daleko podstatnější, také to, že jsem se ani v tomto názoru stejně jako řadu let v předchozích publikovaných článcích nesnažil o nic seriózního, ale právě naopak, o zlehčení a humornou nadsázku. Řekněme o satiru, což je, jak čtu ze Slovníku spisovného jazyka českého, „literární druh odsuzující výsměchem, ironií, sarkasmem a vtipem záporné vlastnosti a jevy skutečnosti“ a „posměšné vyjádření, posměch, výsměch“. Zde musím zdůraznit, že jsem rozhodně na žádném místě nezlehčil problematiku tohoto trestného činu jako takovou, ba naopak vymýšlel preventivní opatření, jak mu předejít, byť opět humornou formou. Já si samozřejmě uvědomuji, že jde o citlivé téma, a dokonce jsem pochopil i laikům notoricky známou skutečnost, že se v případě nové legislativy tento čin bude nadále projednávat v trestním řízení stejně jako dosud, byť mě ve Vaší reakci podezíráte z opaku, ale stejně se za svůj příspěvek nestydím a nechápu, za co se předseda představenstva vlastně omluvil. O co mi šlo, je prosté. Pobavit čtenáře, resp. odlehčit jim při čtení zbytku seriózních příspěvků, kterých je v magazínu naprostá většina, ne-li všechny. Nikdy by mě ani ve snu nenapadlo, že jakýkoliv z mých příspěvků může někdo brát vážně, tedy bez sebemenšího smyslu pro humor, a z reakcí kolegů či kolegyň mě vždy zajímalo hlavně, zda se občas zasmáli. Vy jste se nezasmála zřejmě ani jednou a to mě upřímně mrzí. Proč jsem zvolil takto ožehavé téma? Snažil jsem se jen upozornit na úskalí, která popisovaná legislativní novinka v sobě skrývá, ač poněkud neotřelejší formou. Při představě, že bych měl obhajovat klienta nařčeného ze znásilnění, k němuž údajně došlo před 30 lety bez jakýchkoliv svědků, nebo byl třeba sám obviněn propuštěnou asistentkou, která by se ocitla v hmotné nouzi, že jsem ji obtěžoval lascivními pohledy nebo snad dokonce dotyky za účelem velkorysého mimosoudního vyrovnání, mě jímá hrůza. Stačí se podívat na šílenosti z anglosaské oblasti, zvané politická korektnost, anebo jak se často zvrhlo jinak dobře míněné hnutí Me Too.

Na závěr ještě uvedu, že máte pravdu s onou starou moudrostí „mluviti stříbro, mlčeti zlato“. Lišíme se jen v úhlu pohledu, jak na ni oba nazíráme, tedy každý z opačné strany. Každopádně jsem připraven se s Vámi o mé seriózní i humorné názory osobně podělit, pokud budete mít zájem.

JUDr. Josef Vejmelka,
advokát, Vejmelka & Wünsch s. r. o.