Právo na ochranu soukromí versus právo na informace

Musí rozhodovat soudy, ne ulice.
Dne 20.7.2018 jsem mj. poslouchal zprávy na ČRo Plus. Na této veřejnoprávní stanci mě zaujalo, že tam uváděli (opakovaně) plné jméno a příjmení jakéhosi nepravomocně (!!) odsouzeného českého pedofila.

Samozřejmě tato praxe se děje i na soukromých stanicích, ale myslím, že veřejnoprávní média by měla postupovat uvážlivěji. Paradoxně dnešní právní úprava umožňuje publikaci i nepravomocných rozsudků, včetně jmen nepravomocně odsouzených osob.

Nicméně asi i právního laika napadne, co když bude nepravomocně odsouzená osoba později uznána nevinnou, kdo jí pak nahradí veškeré škody a de facto zničený život?

Vláda nyní představuje návrh právního předpisu, kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o zpracování osobních údajů.

S kritikou především novinářské veřejnosti se setkalo ustanovení, které se dotýká populární „stošestky“, tedy zákona o svobodném přístupu k informacím, který je novináři hojně používán. Zde se navrhuje: „Zákon se dále nevztahuje na poskytování informací o probíhajícím trestním řízení a osobách na něm zúčastněných, s výjimkou informací o rozhodnutích soudů ve věci samé.“

Což by ve svých důsledcích vedlo mj. k tomu, že by se veřejnost dozvěděla až o pravomocných rozsudcích. Např. o „kauze Rath“ by se dozvěděla až po pravomocném odsouzení pana ex-hejtmana. Tedy nyní bychom nevěděli legální nic.

Jak správně upozornil mj. spoluautor zákona o svobodném přístupu k informacím Oldřich Kužílek, navrhovaná změna by mimo jiné dopadla i na kauzy, jako je vyšetřování Čapího hnízda evropským Úřadem pro boj proti podvodům (známý OLAF).

Veřejnost by se o ní prostě dozvěděla, až by byl pan A. Babiš odsouzen. Všichni cítíme, že to bylo hodně podivné. Stranou ponechme mimoprávní rovinu , že v české kotlině se nic neutají, takže modelově o Rathově či Babišově cause by se veřejnost patrně dozvěděla dříve „tak nějak méně formálně“.

Vsuvka – nedávno mi vyprávěl jeden můj bývalý student dnes advokát, že jeho klientovi nejmenovanému lokálnímu politikovi, ani ne třicet minut, co vyšel z výslechu na policejní stanici mu již volala novinářka z celostátního deníku. Odkud se o cause dozvěděla, to ví asi jen patron novinářů Sv. František Saleský.

Reklama

Nemáte ještě registraci na epravo.cz?

Registrujte se, získejte řadu výhod a jako dárek Vám zašleme aktuální online kurz na využití umělé inteligence v praxi.

REGISTROVAT ZDE

Závěr

Je jasné, že zde dochází ke střetu dvou práv – práva na ochranu soukromí versus práva na informace. Aby to nebylo jednoduché, oboje jsou to práva ústavní, tedy té nejvyšší právní síly. Navíc se do tématu legitimně promítá též i právo na spravedlivý proces. Neobjektivní, ale vlastně i „objektivní“ informování o trestním řízení ho může taktéž relevantně narušit.

Jediným správným řešením je nalézt rovnovážný stav mezi citovanými právy. Kloním se ke zlaté střední cestě – obecně zakázat poskytování informací o probíhajícím trestním řízení a osobách na něm zúčastněných, de facto jak to navrhuje vláda, avšak s dodatkem, že pokud si to žádá opravdu silný veřejný zájem, tak je možné v mimořádných případech o věcech informovat. Samozřejmě již slyším čtenáře, a co bude ten mimořádně silný veřejný zájem? Inu, to musí rozhodnout soud dle parametrů konkrétního případu soud, jinak to v právním státě ani nejde.

Sečteno - musí rozhodovat soudy, ne ulice.