Spotřebitelské úvěry a jejich aktuální trable

Právní regulace poskytování spotřebitelských úvěrů platí v různých podobách už dlouhou řadu let. Nebudeme si nic nalhávat - tou největší změnou byly v posledních letech „licence“ pro poskytovatele úvěrů. Licenční řízení má většina aktivních hráčů za sebou, a proto se pozornost opět obrací k problematice úvěrových smluv.

Aktuální verze zákona o spotřebitelském úvěru bude letos platit už dva roky a poskytování spotřebitelských úvěrů se posouvá opět o krok dále. Zákon č. 257/2016 Sb. vychází ze stejné směrnice jako předchozí úprava v zák. č. 145/2010 Sb., avšak přinesl některé významné novinky.

Stran licenčních řízení už ČNB ukládá první pokuty. Ty se pohybují od 50.000,- Kč za neoprávněné zprostředkování spotřebitelského úvěru bez licence[1], po celkem klasické uvedení nepravdivých údajů v žádosti o „licenci“.[2]

Reklama

Nemáte ještě registraci na epravo.cz?

Registrujte se, získejte řadu výhod a jako dárek Vám zašleme aktuální online kurz na využití umělé inteligence v praxi.

REGISTROVAT ZDE

Náklady na vymáhání spotřebitelského úvěru

Jak bylo uvedeno výše, tak právní praxe se z oblasti regulatoriky nyní čím dál častěji zaměřuje i na smluvní dokumentaci, kde jsou opět aktuálním tématem náklady na vymáhání pohledávek. K tomu vyšlo v celkem nedávné době velmi aplikovatelné rozhodnutí Nejvyššího soudu. To se sice týkalo předchozí právní úpravy, lze z něj ale vycházet i nyní.

Dříve platilo, že smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr,

Reklama

Základy práce s AI pro právníky a poradce (online - živé vysílání) - 14.1.2026

14.1.2026 13:003 975 Kč s DPH
3 285 Kč bez DPH

Koupit

musí obsahovat také stanovení jednotlivých plateb, včetně těch, které jsou uvedeny v § 2 písm. a) bodech 1 až 5 zák. č. 321/2001 Sb., budou-li placeny spolu se spotřebitelským úvěrem; pro naše účely platby, které spotřebitel platí za nesplnění závazku (zde je souvislost s aktuálním § 122 zák. o spotř. úvěru).

Z rozhodnutí 28 Cdo 3461/2015 z 18. 9. 2017 plyne, že pojem prokazatelné výlohy spojené s vymáháním pohledávek za zákazníkem musí být vysvětlen a vymezen (například výčtem úkonů, které mohou být učiněny, či jakou částkou bude jednotlivý úkon oceněn). Navíc je důležité, že pouhý odkaz na internetovou adresu sazebníku poplatků uvedenou podmínku rovněž nesplňuje a nečiní předmětné ustanovení určitým.[3]

Úvěruschopnost spotřebitele

Zákon, stejně jako v předchozí úpravě, ukládá věřiteli povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s touto povinností, je smlouva neplatná. To je samozřejmě strašák pro úvěrující, protože kromě ryze peněžních problémů hrozí i riziko reputační, pokud se objeví neplatné smlouvy.

Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě, běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je pak povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. K dané problematice jsou aktuální rozhodnutí finančního arbitra.

Je-li věřitelem banka, je na místě, aby při zkoumání výdajů spotřebitele věřitel hodnotil i informace z databází shromažďujících informace o nebankovních úvěrových vztazích; nebankovní věřitel pak může informace o spotřebitelových bankovních úvěrech získat např. s pomocí spotřebitele.

Za dostatečné se považují pouze takové informace o příjmech a výdajích spotřebitele, ze kterých je věřitel schopný získat objektivní obraz o jeho finanční situaci.[4]

Podle rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 1. 2015 pod sp. zn. 22 A 22/2013 „požadavek odborné péče podle § 9 odst. 1 zák. o spotř. úvěru nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces ‚posouzení‘ dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, příp. zadlužení žadatele o úvěr, ale je třeba tento požadavek vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti, úplnosti a věrohodnosti podkladů shromážděných pro uvedený myšlenkový proces.“

Shodně pak dovodil Nejvyšší soud České republiky v rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, že „[s]oučástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele apod.)“.

Platí totiž, že prokázání ověření úvěruschopnosti spotřebitele je vždy na úvěrujícím. On musí vždy ověřit, zda je ve schopnostech spotřebitele, aby úvěr hradil. Zopakujme, že opravdu nestačí pouze tvrdit, ale vždy je nutno i dokázat. Je běžnou praxí bankovních i nebankovních poskytovatelů spotřebitelských úvěrů, že evidují záznamy o sjednávání smluv o spotřebitelském úvěru a rovněž náhledy do bankovních i nebankovních registrů klientských informací. Nelze odkazovat na zaškrtnutá políčka v žádostech, ale je nutné doklady skutečně i předložit.[5]

Dodejme navíc to, že se při posuzování úvěruschopnosti musí hodnotit i náklady životní spotřeby, a že zajištění úvěru neovlivňuje posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. K nákladům spotřebitele se přičítají i náklady na výživné a další.[6] V této souvislosti rovněž nedoporučuji přeceňovat databáze spotřebitelských úvěrových vztahů. Již ustálená judikatura totiž praví, že instituce není oprávněna poskytnout spotřebitelský úvěr v případě, kdy není posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí možné.[7]

Regulatorika je samozřejmě stále aktuálním tématem, ale jak vidno, smluvní dokumentace spotřebitelských úvěrů je zpátky ve hře.