21. 11. 2002
ID: 19934upozornění pro uživatele
Vyměření daně podle pomůcek v rozhodnutích Ústavního soudu
V dnešním článku bych se rád věnoval problematice vyměření daně dle pomůcek, která byla již několikrát rozhodována i na půdě Ústavního soudu. Jedná se zejména o skutečnost, že stanoví-li správce daně podle ust. § 31 odst. 5 daňového řádu daňovou povinnost, musí stanovit, byť pomocí pomůcek, nejen příjmy, ale i přiměřené výdaje.
V dnešním článku bych se rád věnoval problematice vyměření daně dle pomůcek, která byla již několikrát rozhodována i na půdě Ústavního soudu. Jedná se zejména o skutečnost, že stanoví-li správce daně podle ust. § 31 odst. 5 daňového řádu daňovou povinnost, musí stanovit, byť pomocí pomůcek, nejen příjmy, ale i přiměřené výdaje. Uvedený závěr je obsažen ve dvou rozhodnutích Ústavního soudu z posledních dvou let, a to v rozhodnutí vedeném pod spisovou značkou IV. ÚS 179/01 a rozhodnutí ÚS 273/02.
Právě v rozhodnutí vedeném pod spisovou zn. ÚS 273/02 ze dne 21. října 2002 je výslovně uvedeno: „…při volbě pomůcek je správce daně vázán také ust. § 46 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků („daňový řád“). Stanoví-li tedy správce daně podle ust. § 31 odst. 5 daňového řádu daňovou povinnost, musí stanovit, byť pomocí pomůcek, nejen příjmy, ale i přiměřené výdaje, a s ohledem na cit. ust. § 46 odst. 3 daňového řádu musí přihlédnout i k dalším okolnostem, z nichž plynou výhody pro daňový subjekt, a to i když nebyly tímto uplatněny. Takovými dalšími výhodami, kromě již zmíněných přiměřených výdajů, je zohlednění např. nezdanitelných částek základu daně dle ust. § 15 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, ale i jiné skutečnosti, např. za jakých podmínek daňový subjekt podniká, v jakém oboru činnosti podniká, v jaké lokalitě má umístěnu provozovnu apod.
Z uvedeného tedy plyne, že v případě, kdy správce daně nesplnil svoji zákonnou povinnost vyplývající z ust. § 46 odst. 3 daňového řádu (Stanoví-li správce daně základ daně a daň podle pomůcek, které má k dispozici nebo které si opatřil, přihlédne také ke zjištěným okolnostem, z nichž vyplývají výhody pro daňový subjekt, i když jím nebyly za řízení uplatněny.), postavil účastníka daňového řízení do nedůvodně nerovného postavení, které je v rozporu s čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
V případě nerespektování ustanovení § 46 odst. 3 daňového řádu nelze již v žádném případě nahradit v přezkumném řízení.
Ústavním soud v tomto případě tedy došel k závěru, že „při každém takovém zásahu je nutno respektovat čl. 4 odst. 4 Listiny o povinnosti šetřit v těchto případech smyslu základních práv, mezi která právo vlastnické nepochybně patří. Připouští-li tedy zákon dvě možná řešení, pak v oblasti veřejného práva je vždy nutné ctít zásadu „in dubio mitius“.“ (cit. ÚS 273/02).
© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz
Právě v rozhodnutí vedeném pod spisovou zn. ÚS 273/02 ze dne 21. října 2002 je výslovně uvedeno: „…při volbě pomůcek je správce daně vázán také ust. § 46 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků („daňový řád“). Stanoví-li tedy správce daně podle ust. § 31 odst. 5 daňového řádu daňovou povinnost, musí stanovit, byť pomocí pomůcek, nejen příjmy, ale i přiměřené výdaje, a s ohledem na cit. ust. § 46 odst. 3 daňového řádu musí přihlédnout i k dalším okolnostem, z nichž plynou výhody pro daňový subjekt, a to i když nebyly tímto uplatněny. Takovými dalšími výhodami, kromě již zmíněných přiměřených výdajů, je zohlednění např. nezdanitelných částek základu daně dle ust. § 15 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, ale i jiné skutečnosti, např. za jakých podmínek daňový subjekt podniká, v jakém oboru činnosti podniká, v jaké lokalitě má umístěnu provozovnu apod.
Z uvedeného tedy plyne, že v případě, kdy správce daně nesplnil svoji zákonnou povinnost vyplývající z ust. § 46 odst. 3 daňového řádu (Stanoví-li správce daně základ daně a daň podle pomůcek, které má k dispozici nebo které si opatřil, přihlédne také ke zjištěným okolnostem, z nichž vyplývají výhody pro daňový subjekt, i když jím nebyly za řízení uplatněny.), postavil účastníka daňového řízení do nedůvodně nerovného postavení, které je v rozporu s čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
V případě nerespektování ustanovení § 46 odst. 3 daňového řádu nelze již v žádném případě nahradit v přezkumném řízení.
Ústavním soud v tomto případě tedy došel k závěru, že „při každém takovém zásahu je nutno respektovat čl. 4 odst. 4 Listiny o povinnosti šetřit v těchto případech smyslu základních práv, mezi která právo vlastnické nepochybně patří. Připouští-li tedy zákon dvě možná řešení, pak v oblasti veřejného práva je vždy nutné ctít zásadu „in dubio mitius“.“ (cit. ÚS 273/02).
© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz
