Lhůty podle správního řádu

(Usnesení Nejvyššího soudu České republiky sp.zn. 20 Cdo 1901/2002, ze dne 16.12.2003)

Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného J. V., jako správce konkursní podstaty H. z. p. v likvidaci, zastoupeného  advokátem, proti povinné H. F., zastoupené  advokátku, pro částku 64.931,- Kč prodejem movitých věcí, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. E 3873/2001, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. května 2002, č. j. 24 Co 171/2002-34, tak, že usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. května 2002, č. j.  24 Co 171/2002-34 se zrušuje a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.

Z odůvodnění :

Shora označeným usnesením krajský soud potvrdil usnesení z 24. dubna 2001, č. j. E 3873/2001-8, jímž okresní soud nařídil výkon rozhodnutí - platebního výměru z 8. 8. 2000, č. j. 19/0150/00 - k vydobytí pohledávky v částce 64.931,- Kč a nákladů exekuce ve výši 7.120,- Kč prodejem movitých věcí. Svůj právní názor, že exekuční titul je vykonatelný, odvolací soud odůvodnil závěrem, že podmínkou odkladného účinku odvolání v nalézacím řízení není jeho (pouhé) předání poštovní přepravě, nýbrž doručení příslušnému správnímu orgánu; byla-li tedy povinná schopna doložit (podacím lístkem) pouze podání odvolání poštovní přepravě, nikoli však již samotné doručení zdravotní pojišťovně, pak je třeba mít – za stavu, kdy pojišťovna doručení odvolání popírá a pošta doklad o doručení zásilky adresátovi schopna dohledat nebyla – platební výměr za vykonatelný.

Pravomocné usnesení odvolacího soudu napadla povinná dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 občanského soudního řádu v platném znění (dále též jen „o.s.ř.“), a jímž namítá nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.; odkladný účinek odvolání dle ustanovení § 27 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, totiž podle ní nastává již podáním zásilky (adresované příslušnému správnímu úřadu) na poště. Nepodařilo-li se poště dohledat doklad o doručení, samo o sobě to neznamená, že písemnost doručena nebyla, a důkazní břemeno, tvrdí-li oprávněný, že odvolání podáno nebylo, leží na něm. Protože o odvolání soud dosud nerozhodl, platební rozkaz  není v právní moci a nelze jej tudíž ani vykonat.

Jelikož jde o právní otázku dovolacím soudem dosud neřešenou, je dovolání (podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. c/, odst. 2 ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř.) přípustné a  je i důvodné.

Protože vady podle ustanovení § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o.s.ř., jež by řízení činily zmatečným, ani jiné vady řízení (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.), v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.), je předmětem dovolacího přezkumu právní závěr odvolacího soudu o formální vykonatelnosti platebního výměru.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (nejen hmotného práva, ale i práva procesního, o kterýžto případ jde v souzené věci), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).

Jak vyplývá z ustanovení § 53 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, na rozhodování zdravotních pojišťoven se vztahují (nestanoví-li tento zákon jinak, a o takový případ v dané věci nejde) obecné předpisy o správním řízení, tedy - zejména - správní řád. Zdravotní pojišťovny rozhodují platebními výměry, které jsou vykonatelné podle předpisů o řízení ve věcech občanskoprávních. O odvolání rozhoduje rozhodčí orgán zdravotní pojišťovny. Rozhoduje-li rozhodčí orgán v prvém stupni, použijí se obdobně ustanovení správního řádu o rozkladu.

Podle ustanovení § 27 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád) ve znění zákona č. 29/2000 Sb., o poštovních službách a o změně některých zákonů (účinného od 1. 7. 2000, tedy v době podání odvolání povinné), je lhůta zachována, je-li posledního dne lhůty učiněno podání u správního orgánu uvedeného v § 19 odst. 4, nebo je-li prokazatelně podána poštovní zásilka obsahující podání.                                                                               

Uvedené ustanovení platí nejen pro účely posouzení včasnosti podání (v dané věci odvolání), ale – logicky – také pro posouzení, zda bylo (zde odvolání) vůbec podáno; má-li totiž být (řečeno dikcí ustanovení § 27 odst. 3 správního řádu) lhůta zachována, musí být poštovní zásilka obsahující odvolání – vůbec – podána (podle citovaného ustanovení správního řádu v předchozím znění „odevzdána k poštovní přepravě“), jinými slovy o zachování lhůty lze mluvit pouze u zásilky podané (aniž se přitom správní řád zabývá otázkou jejího doručení). Zpochybňuje-li správní orgán podání zásilky – zde oprávněný tvrzením, že mu nebyla doručena – je na něm, aby prokázal opak.

Jestliže oprávněný tvrzení povinné, že proti vykonávanému rozhodnutí podala odvolání, doložené podacím lístkem (jehož obsah nezpochybnil) kvalifikovaně nevyvrátil, resp. jestliže neprokázal opak, potom platí, že odvolání vskutku podáno bylo (a to včasně, tvrdí-li sám oprávněný v návrhu  na nařízení exekuce, že platební výměr „nabyl právní moci 8. 9. 2000“, zatímco podle podacího lístku bylo odvolání podáno 4. 9. téhož roku). Za tohoto stavu ovšem platební výměr pravomocný, a tedy ani vykonatelný, skutečně není. 

Dospěl-li odvolací soud, vycházející z názoru, že je na povinné, aby prokázala nejen podání odvolání, ale i jeho doručení pojišťovně, k závěru odlišnému, je jeho právní posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nesprávné; Nejvyšší soud tedy napadené rozhodnutí bez jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc podle první věty třetího odstavce téhož ustanovení vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.