Mezinárodní dohody o ochraně investic a právo Evropské unie II
Publikace představuje „volné pokračování“ autorovy monografie Mezinárodní dohody o ochraně investic a právo Evropské unie vydané v roce 2015, která tak nyní tvoří pomyslný první díl dvoudílné série. V době vydání I. dílu byla rodící se politika EU v oblasti zahraničních investic, založená na nové vnější pravomoci Unie získané na základě Lisabonské smlouvy, uprostřed procesu svého formování, přičemž mnohé klíčové otázky ještě jen čekaly na své rozuzlení. Od té doby došlo v této oblasti k zásadnímu vývoji, který se v navazující knize (II. dílu) dočkal podrobného zmapování. Druhý díl časově začíná tam, kde I. díl končí, a zpracovává vývoj problematiky od poloviny roku 2015 do poloviny roku 2020. Záměrem je, aby obě publikace tvořily, v rámci možností, jeden logický celek.
Kapitola 1 se zabývá otázkou vnější pravomoci EU k uzavírání mezinárodních dohod zahrnujících pravidla ochrany zahraničních investic. Její jádro představuje rozbor Posudku 2/15, v němž Soudní dvůr Evropské unie vymezil rozsah pravomoci Unie k uzavření Dohody o volném obchodu mezi EU a Singapurem, a jeho praktických dopadů na smluvní praxi Unie. V rámci této části je pozornost věnována i novým dohodám o ochraně investic uzavíraným jednotlivými členskými státy s třetími zeměmi v postlisabonské éře na základě povolení Komise udělovaných v režimu Nařízení č. 1219/2012. Kapitola 2 v první části přibližuje „systém investičních soudů“(ICS) – reformovaný mechanismus řešení sporů mezi investorem a státem, který Komise poprvé představila v rámci návrhu investiční kapitoly Transatlantického obchodního a investičního partnerství s USA (TTIP) a z nějž posléze udělala vlajkovou loď vnější politiky EU v oblasti zahraničních investic. Zbývající část kapitoly přináší obecnější autorské zhodnocení reformního přístupu EU, jakož i mezinárodního režimu ochrany zahraničních investic jako takového. Poslední kapitola je věnována otázce kompatibility mezinárodních dohod o ochraně investic s právem EU, a to zejména ve světle kontroverzního konceptu „autonomie práva EU“. Tato část obsahuje podrobnou analýzu klíčových rozhodnutí SDEU z poslední doby – rozsudku Achmea a Posudku 1/17, jakož i jejich praktických důsledků, včetně reakce arbitrážních tribunálů a členských států a nástinu dalšího směřování ochrany zahraničních investic v rámci EU.
Kapitola 1 se zabývá otázkou vnější pravomoci EU k uzavírání mezinárodních dohod zahrnujících pravidla ochrany zahraničních investic. Její jádro představuje rozbor Posudku 2/15, v němž Soudní dvůr Evropské unie vymezil rozsah pravomoci Unie k uzavření Dohody o volném obchodu mezi EU a Singapurem, a jeho praktických dopadů na smluvní praxi Unie. V rámci této části je pozornost věnována i novým dohodám o ochraně investic uzavíraným jednotlivými členskými státy s třetími zeměmi v postlisabonské éře na základě povolení Komise udělovaných v režimu Nařízení č. 1219/2012. Kapitola 2 v první části přibližuje „systém investičních soudů“(ICS) – reformovaný mechanismus řešení sporů mezi investorem a státem, který Komise poprvé představila v rámci návrhu investiční kapitoly Transatlantického obchodního a investičního partnerství s USA (TTIP) a z nějž posléze udělala vlajkovou loď vnější politiky EU v oblasti zahraničních investic. Zbývající část kapitoly přináší obecnější autorské zhodnocení reformního přístupu EU, jakož i mezinárodního režimu ochrany zahraničních investic jako takového. Poslední kapitola je věnována otázce kompatibility mezinárodních dohod o ochraně investic s právem EU, a to zejména ve světle kontroverzního konceptu „autonomie práva EU“. Tato část obsahuje podrobnou analýzu klíčových rozhodnutí SDEU z poslední doby – rozsudku Achmea a Posudku 1/17, jakož i jejich praktických důsledků, včetně reakce arbitrážních tribunálů a členských států a nástinu dalšího směřování ochrany zahraničních investic v rámci EU.
