Jen lege artis nestačí

Nejvyšší soud vydal v květnu letošního roku rozsudek sp. zn. 30 Cdo 3223/2011, který byl zveřejněn až v nedávné době. Jedná se o přelomový verdikt, který potvrzuje, že lidská důstojnost je a musí být univerzální a nezávislá na tom, zda někdo trpí vážnou duševní poruchou či ne.

O co se konkrétně jednalo? Středně těžce mentálně retardovaná V.M. byla hospitalizována v Pavilonu č. 16 ve známé Psychiatrické léčebně v Praze. Péče o ni obsahovala sporné prvky, jako ostříhání dohola, spánek v síťovém lůžku (i když pacientka nevykazovala známky agresivity, sebepoškozování ani jiného neklidu) nebo přikurtování k toaletě po dobu čtyř hodin (které mělo posloužit pouze pro ulehčení práce zaměstnanců léčebny).

I přes tato drakonická opatření se lékařům o pacientku nepodařilo postarat a jmenovaná V.M. zemřela 14. dubna 2006 na zadušení. Její matka se následně po léčebně domáhala morální satisfakce v podobě omluvy za zásah do lidské důstojnosti její dcery, spočívající zejména v nepřiměřeném a ponižujícím omezování osobní svobody a dále určení, že v důsledku jejich nedostatečného dohledu došlo k úmrtí V. M. Otázka dohledu se projednávala se zvláštní pozorností, neboť úmrtí pacientky mohlo být způsobeno jejím nezodpovědným přesunem na oddělení, které nedisponuje kamerovým monitorovacím systémem.

Soud první instance i Vrchní soud v Praze, jako soud odvolací, ve výše uvedeném porušení lidské důstojnosti či tělesné integrity neshledaly. Dovolací soud s oběma rozsudky zásadně nesouhlasil a s odkazem na vlastní rozhodnutí 30 Cdo 4431/2007 a 30 Cdo 1218/2006, dále judikaturu Ústavního soudu (IV. ÚS 412/04), či rozhodnutí ESLP viz. stížnost č. 39084/97, Yankov v. Bulharsko, předchozí rozhodnutí zrušil a vrátil soudu první instance k novému projednání.

Přiznání nároků žalobkyni z titulu osobnosti do určité míry bránilo to, že bylo obtížné konstatovat, že by lékaři v daném případě jednali contra legem artis. Nejvyšší soud nicméně oddělil “léčebný” a “osobnostněprávní” aspekt věci a konstatoval, že i když prostředky, které lékaři zvolí k léčení pacientky, byly v souladu s aktuálními poznatky lékařské vědy, není tím vyloučeno, že by zároveň došlo k porušení lidské důstojnosti a tělesné integrity. Toto porušení přitom bylo dle soudu v daném případě nezpochybnitelné.

Rozhodnutí Nejvyššího soudu je skvělá zpráva pro všechny ochránce osobnostních práv ve zdravotnictví i mimo ně. Do jisté míry nás posouvá blíže k západní Evropě a její judikatuře, která na ochranu lidské důstojnosti a tělesné integrity klade velký důraz.

Jan Metelka