7. 1. 2019
ID: 108642upozornění pro uživatele
Ohlašovací povinnost Country by Country Reporting v České republice
V roce 2017 vyšla ve Sbírce zákonů novela zákona 164/2013 Sb. o mezinárodní spolupráci. Do české legislativy byla implementována nová povinnost z oblasti výměny informací tzv. „Country by country reporting“.
Základní informace o Country by Country Reporting
Nejčastější chyby při podávání CbCR
Country by country reporting (dále jen „CbCR“) ukládá novou povinnost všem nadnárodním skupinám, jejichž roční konsolidované výnosy za předcházející účetní období přesáhly 750 milionů EUR. Tyto nadnárodní skupiny jsou povinny podat oznámení obsahující zákonem vymezené informace v členění podle zemí a jednotlivých společností v rámci skupiny. Oznámení bude nejčastěji podávat za celou skupinu mateřská společnost, nicméně reportující subjekt může být i jiná zastupující členská entita.
Společně se zmiňovaným zákonem vyšla ve Sbírce zákonů také vyhláška, která obsahuje vzor oznámení včetně pokynů k vyplnění. Oznámení se podává ve formátu XML a to do 12 měsíců od konce období.
Většiny českých společností, které jsou součástí nadnárodních skupin, se však týká povinnost podat pouze tzv. ohlášení (tedy informovat finanční úřad o tom, která z entit ve skupině bude podávat oznámení a reportovat tak příslušné údaje za skupinu). České společnosti podávají ohlášení na Specializovaný finanční úřad a jeho podání lze učinit pouze prostřednictvím formuláře v aplikaci EPO.
Na základě informací uvedených v podaném oznámení získá správce daně přehled o provedených transakcích mezi jednotlivými entitami v rámci vnitropodnikové skupiny. Tyto informace mohou být pro finanční úřad východiskem k daňové kontrole převodních cen v rámci dané skupiny.
Pokud česká společnost nesplní ohlašovací povinnost, hrozí jí pokuta ve výši až 500 tis. Kč. Pokud reportující entita nepodá CbCR oznámení, pokuta může činit až 1,5 mil. Kč.
Reklama
Dle vyjádření Finanční správy bylo v první fázi podání CbCR nejčastější chybou nesprávná forma podání. Mnoho společností podalo ohlášení skrze datovou schránku, avšak jediným povoleným způsobem bylo pouze elektronické podání prostřednictvím aplikace EPO. Nicméně Finanční správa kontaktovala s upozorněním na chybné podání dané firmy tak, aby měly možnost svoji chybu napravit a podat ohlášení přes aplikaci EPO.
Ač se to může zdát absurdní, v některých nadnárodních skupinách bylo pravděpodobně složité nalézt nejvyšší mateřskou společnost, popřípadě navázat komunikaci s, do té doby, neznámými členy skupiny. Důvodem je, že druhou nejčastější chybou dle Finanční správy se stala nejasná identifikace reportující entity, která by měla CbCR oznámení podat za celou skupinu. Z obdržených ohlášení vyplývalo, že u některých skupin uvedených v ohlášení podávalo CbCR hned několik společností současně.
Další chybou bylo rozlišení pojmů „ohlášení“ a „oznámení“, proto byla velmi často chybně nahlášena česká entita jako reportující společnost.
Je nutno doplnit, že správce daně se rozhodl být poměrně shovívavý, pokud společnosti udělali v CbCR chybu. Při nesrovnalostech správce daně neformálně vyzval daňový subjekt k nápravě. Pokud společnost odstranila chybu do konce kalendářního roku, správce daně jej za pozdní podání ohlášení nijak nesankcionoval.
Martin Svoboda
e-mail: martin.svoboda022@gmail.com
© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz
