epravo.cz

Přihlášení / registrace

Nemáte ještě účet? Zaregistrujte se


Zapomenuté heslo
    Přihlášení / registrace
    • ČLÁNKY
      • občanské právo
      • obchodní právo
      • insolvenční právo
      • finanční právo
      • správní právo
      • pracovní právo
      • trestní právo
      • evropské právo
      • veřejné zakázky
      • ostatní právní obory
    • ZÁKONY
      • sbírka zákonů
      • sbírka mezinárodních smluv
      • právní předpisy EU
      • úřední věstník EU
    • SOUDNÍ ROZHODNUTÍ
      • občanské právo
      • obchodní právo
      • správní právo
      • pracovní právo
      • trestní právo
      • ostatní právní obory
    • AKTUÁLNĚ
      • 10 otázek
      • tiskové zprávy
      • vzdělávací akce
      • komerční sdělení
      • ostatní
      • rekodifikace TŘ
    • Rejstřík
    • E-shop
      • Online kurzy
      • Online konference
      • Záznamy konferencí
      • EPRAVO.CZ Premium
      • Konference
      • Monitoring judikatury
      • Publikace a služby
      • Společenské akce
      • Advokátní rejstřík
      • Partnerský program
    • Předplatné
    4. 11. 2019
    ID: 110170

    Mezinárodní příslušnost soudu

    Ustanovení nařízení Brusel I bis musí být sice vykládána ve světle systému zavedeného tímto nařízením a cílů, jimiž je veden, avšak je třeba zohlednit cíl soudržnosti při používání zejména nařízení Řím I. Podle čl. 12 písm. c) nařízení Řím I právem rozhodným pro smlouvu se podle tohoto nařízení řídí mj. důsledky úplného nebo částečného porušení těchto závazků včetně stanovení škody, jsou-li stanoveny právem, a to v rámci pravomocí přiznaných soudu příslušným procesním právem. I nároky z porušení smlouvy, ať již jde o náhradu škody vzniklé v souvislosti se smlouvou nebo o povinnost hradit úroky z prodlení vzniklé z důvodu opožděně poskytnutého plnění, které má základ ve smlouvě, je třeba kvalifikovat jako nároky ve věcech týkající se smlouvy ve smyslu nařízení Brusel I bis.

    (Usnesení Nejvyššího soudu České republiky č.j. 30 Cdo 4402/2017-104, ze dne 20.6.2019)

    Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce S. P., nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. M.S., advokátem se sídlem v K., Slovenská republika, proti žalované Elektrizácia železníc Kysak, a. s., zahraniční společnost zapsaná v příslušné evidenci pod č. 31693733, se sídlem v Ž., zastoupené JUDr. T.K., advokátem se sídlem v B., za účasti vedlejší účastnice Kooperativy pojišťovny, a. s., Vienna Insurance Group, se sídlem v P., o zaplacení 329 452,31 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 10 C 236/2015, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 4. 2017, č. j. 20 Co 135/2017-78, tak, že usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 4. 2017, č. j. 20 Co 135/2017-78, a usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 6. 2. 2017, č. j. 10 C 236/2015-66, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Břeclavi k dalšímu řízení.

    Reklama
    Nemáte ještě registraci na epravo.cz?

    Registrujte se, získejte řadu výhod a jako dárek Vám zašleme aktuální online kurz na využití umělé inteligence v praxi.

    REGISTROVAT ZDE

    Z odůvodnění:

    I. Dosavadní průběh řízení

    1. Žalobce se žalobou, která byla soudu doručena dne 23. 11. 2015, domáhá vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalované povinnost zaplatit mu částku ve výši 329 452,31 Kč jako úrok z prodlení z pozdě vyplacené částky 3 030 000 Kč, představující náhradu za ztížení společenského uplatnění, které bylo žalobci přiznáno rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 25. 11. 2013, č. j. 6 C 92/2010-332.

    2. Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 18. 4. 2017, č. j. 20 Co 135/2017-78, potvrdil usnesení Okresního soudu v Břeclavi jako soudu prvního stupně ze dne 6. 2. 2017, č. j. 10 C 236/2015-66, kterým soud zastavil řízení a uložil žalobci zaplatit žalované na nákladech řízení částku 19 840 Kč (výrok I usnesení odvolacího soudu), a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II usnesení odvolacího soudu).

    3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že podáním ze dne 26. 1. 2017 namítla žalovaná nedostatek mezinárodní příslušnosti soudů České republiky k projednání a rozhodnutí této věci, neboť měla za to, že je v předmětném sporu dána mezinárodní příslušnost soudů Slovenské republiky. Soud prvního stupně postupoval podle Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení“ nebo „nařízení Brusel I bis“) a dospěl k závěru, že námitka žalované je důvodná. V odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že v předmětném sporu je dán mezinárodní prvek týkající se účastníků řízení, kdy žalovaná je právnickou osobou se sídlem na území Slovenské republiky a žalobce je občanem Slovenské republiky s bydlištěm rovněž na území Slovenské republiky. Jedná se o nárok žalobce na zaplacení zákonných úroků z prodlení z pozdě uhrazené náhrady za ztížení společenského uplatnění, který lze podřadit pod pojem „věci občanské a obchodní“ ve smyslu nařízení Brusel I bis. Splněna je podle soudu prvního stupně rovněž působnost osobní a místní, neboť předmětné řízení probíhá u soudu členského státu Evropské unie, i působnost časová, když řízení bylo zahájeno po nabytí účinnosti nařízení Brusel I bis. Jelikož daný případ nelze podřadit pod žádné z ustanovení nařízení Brusel I bis o zvláštní, speciální a výlučné příslušnosti a mezi stranami nebyla ani sjednána prorogační dohoda podle čl. 25 nařízení Brusel I bis, určí se mezinárodní příslušnost podle obecného pravidla obsaženého v čl. 5 odst. 1 nařízení Brusel I bis, na jehož základě je dána mezinárodní příslušnost soudů Slovenské republiky, na jejímž území se nachází sídlo žalované. Soud prvního stupně uzavřel, že v předmětném sporu není dána mezinárodní příslušnost soudů České republiky k projednání a rozhodnutí předmětného sporu, a jelikož se jedná o neodstranitelný nedostatek podmínky řízení, soud prvního stupně v souladu s § 104 občanského soudního řádu řízení zastavil.

    4. Odvolací soud shrnul, že předmětem žaloby je deliktní závazek žalované vůči žalobci. Odvolací soud se plně ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a nepotvrdil názor žalobce, že by tento deliktní závazek měl sdílet bez dalšího osud původní pohledávky a měl by tak založil mezinárodní příslušnost soudů České republiky. K tomu odvolací soud zdůraznil, že jak žalobce, tak i žalovaná jsou osobami se sídlem a obvyklým pobytem na území Slovenské republiky. Sídlo vedlejší účastnice Kooperativy pojišťovny, a. s., v daných souvislostech není pro právní posouzení věci rozhodující. Dále nelze opomíjet, že jde o nárok samostatný, nikoliv o nárok, který je kumulován s nárokem jiným (s nárokem na náhradu škody z pracovního úrazu či nemoci z povolání) a mezinárodní příslušnost soudu České republiky tak může být přezkoumána toliko samostatně, nikoliv s ohledem na další okolnosti, jichž se žalobce dovolává. Dovození mezinárodní příslušnosti soudů Slovenské republiky, na jejímž území se nachází sídlo žalované, není podle odvolacího soudu v rozporu s nařízením Brusel I bis, ani se zásadami evropského práva soukromého, které jsou závazné v celém rozsahu a přímo použitelné ve všech členských státech. Podle odvolacího soudu se z obsahu spisu nepodává, ani není možné dovodit, že nárok na tvrzené plnění (úroky z prodlení) vznikl na území České republiky, případně že by tento nárok měl k České republice jinou, z hlediska ustanovení evropského práva soukromého významnou, vazbu. Odvolací soud zdůraznil, že skutečnost, že pro řízení ve věci samé, tedy pro řízení o nároku na náhradu škody, byla dána mezinárodní příslušnost soudů České republiky, není v dané věci relevantní, neboť skutkové vymezení tohoto nároku a nároku nyní uplatněného je poněkud odlišné. Konsekvence dané věci s právem evropským pak stojí na zásadě ochrany strany žalované. Soud je tedy při svém rozhodování povinen posílit právní jistotu a předejít tomu, aby byla žalovaná žalována v řízení před soudem členského státu, jehož příslušnost nemohla rozumně předpokládat. Takovýto stav svým rozhodnutím odvolací soud nezaložil, ba právě naopak, žalovaná má být v souvislosti s touto kauzou žalována u soudu státu sídla právnické osoby žalované, čímž nemůže být straně žalované způsobena jakákoliv újma. Navíc odvolací soud považuje za nutné zdůraznit, že daná věc se neřídí oddílem 5 nařízení Brusel I bis, neboť zde je upravena příslušnost pro individuální pracovní smlouvy, což nepředstavuje skutkový základ uplatněného nároku. Na základě výše uvedeného tedy odvolací soud usnesení soudu prvního stupně potvrdil.

    II. Dovolání a vyjádření k němu

    5. Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce v celém rozsahu dovoláním, ve kterém uplatnil následující dovolací důvody.

    6. Napadené usnesení závisí na vyřešení otázky procesního práva, zda je dána mezinárodní příslušnost soudu České republiky na projednání nároku žalobce na příslušenství náhrady škody na zdraví způsobené při pracovním úrazu. Uvedená otázka nebyla podle žalobce dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Žalobce přitom zdůraznil, že příslušenství pohledávky představuje část, která neodmyslitelně patří k samotné pohledávce a nemůže existovat samostatně. Z tohoto důvodu musí příslušenství následovat právní režim pohledávky, a to včetně příslušnosti soudů, přičemž má ve věci příslušenství pohledávky rozhodovat ten soud, který je příslušný rozhodovat i ve věci samotné pohledávky. Tou byl nárok žalobce na náhradu škody na zdraví utrpěné jím při pracovním úrazu na území České republiky. Podle žalobce se tak jeho nárok na zaplacení úroku z prodlení odvíjí od mimosmluvní odpovědnosti žalované a mezinárodní příslušnost českých soudů plyne z čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis. Vedle toho je podle žalobce možno dovodit mezinárodní příslušnost i z čl. 21 odst. 1 písm. b) sublit. i) nařízení Brusel I bis, a to podle místa, kde žalobce vykonával naposledy svoji práci pro žalovanou na základě individuální pracovní smlouvy. Tímto místem byla železniční stanice Břeclav – přednádraží, ve které také došlo k pracovnímu úrazu žalobce.

    7. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že se plně ztotožňuje s názorem soudů obou stupňů uvedených v odůvodnění předmětných usnesení. Žalovaná uvádí, že žalobou nebyl uplatněn nárok na náhradu škody na zdraví, ale uplatněná byla pouze sankce za prodlení se zaplacením peněžité částky jako samostatný nárok, a nelze ho tudíž podřadit pod žádný článek kapitoly II nařízení Brusel I bis, jak správně dovodily i soudy obou stupňů. Žalovaná je tak přesvědčena, že Okresní soud v Břeclavi není soudem mezinárodně příslušným, a postrádá tak pravomoc k projednání a rozhodnutí sporu zahájeného žalobou ze dne 23. 11. 2015.

    III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání

    8. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

    9. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval přípustností dovolání.

    IV. Přípustnost dovolání

    10. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

    11. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

    12. Dovolání je přípustné pro posouzení otázky, zda je ustanovení článku 21 nařízení Brusel I bis použitelné i na samostatně uplatněný nárok na zaplacení úroku z prodlení z pohledávky na náhradu újmy na zdraví, vzniklé žalobci jako zaměstnanci žalované při výkonu práce, neboť jde o otázku, která dosud nebyla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena. Dovolání je rovněž přípustné pro posouzení otázky použitelnosti ustanovení článku 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis na posouzení otázky mezinárodní příslušnosti v týchž okolnostech, neboť ani tato otázka nebyla dosud v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena.

    V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu

    13. Dovolání je důvodné.

    14. Podle článku 20 odst. 1 nařízení Brusel I bis ve věcech týkajících se individuálních pracovních smluv se příslušnost určuje podle tohoto oddílu, aniž jsou dotčeny čl. 6, čl. 7 bod 5 a, v případě žalob podaných proti zaměstnavateli, čl. 8 bod 1.

    15. Podle článku 21 odst. 1 nařízení Brusel I bis zaměstnavatel, který má bydliště v některém členském státě, může být žalován:
    a) u soudů členského státu, v němž má bydliště, nebo
    b) v jiném členském státě:
    i) u soudu místa, kde nebo odkud zaměstnanec obvykle vykonává svou práci, nebo u soudu místa, kde svou práci obvykle vykonával naposledy, nebo
    ii) jestliže zaměstnanec obvykle nevykonává nebo nevykonával svou práci v jediné zemi, u soudu místa, kde se nachází nebo nacházela provozovna, která zaměstnance přijala do zaměstnání.

    16. Podle čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována ve věcech týkajících se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti u soudu místa, kde došlo nebo může dojít ke škodné události.

    17. Podle čl. 12 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. 6.2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (dále jen „nařízení Řím I“) právem rozhodným pro smlouvu se podle tohoto nařízení řídí zejména: a) výklad; b) plnění závazků vyplývajících ze smlouvy; c) důsledky úplného nebo částečného porušení těchto závazků včetně stanovení škody, jsou-li stanoveny právem, a to v rámci pravomocí přiznaných soudu příslušným procesním právem; d) různé způsoby zániku závazku, včetně promlčení a zániku práv v důsledku uplynutí doby; e) důsledky neplatnosti smlouvy.

    18. V předmětné věci není sporné, že původní nárok žalobce na náhradu újmy na zdraví vůči žalované byl založen na existenci pracovněprávního vztahu mezi nimi, když důvodem vzniku nároku byl pracovní úraz žalobce. Není proto ani sporu o tom, že původní nárok žalobce vyplýval z individuální pracovní smlouvy ve smyslu čl. 20 odst. 1 nařízení Brusel I bis.

    19. S ohledem na námitku žalobce, podle které je možné mezinárodní příslušnost českých soudů dovodit kumulativně z článku 7 odst. 2 i článku 21 odst. 1 písm. b) nařízení Brusel I bis, připomíná Nejvyšší soud, že úprava mezinárodní příslušnosti v kapitole II, oddílu V nařízení Brusel I bis, do kterého spadají články 20 až 23 tohoto nařízení, je úpravou komplexní a taxativní. To plyne ze znění čl. 20 odst. 1 nařízení Brusel I bis, který připouští výjimku z aplikace v daném oddílu uvedených pravidel jen ve vztahu k článkům 6 (u žalovaného s bydlištěm mimo Evropskou unii, pokud nejde o výjimku dle článku 20 odst. 2), čl. 7 bod 5 (jedná-li se o spor vyplývající z provozování pobočky, zastoupení nebo jiné provozovny) a v případě žalob podaných proti zaměstnavateli čl. 8 bod 1 (je-li žalováno více osob společně, pro případ žaloby o záruku nebo intervenční žaloby, vzájemné žaloby a ve věcech týkajících se smlouvy nebo nároku ze smlouvy, kde žaloba může být spojena s žalobou týkající se věcných práv k nemovitostem proti témuž žalovanému). Týž závěr pak potvrzuje i judikatura Soudního dvora Evropské unie (dále též „SDEU“) (srov. rozsudek SDEU ze dne 22. 5. 2008, ve věci C-462/06, Glaxosmithkline a Laboratoires Glaxosmithkline proti Jean-Pierre Rouard, bod 18).

    20. Z uvedeného plyne, že pokud by nárok žalobce byl nárokem z individuální pracovní smlouvy, nemohla by být mezinárodní příslušnost českých soudů posouzena podle čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis.

    21. Rozhodnutí odvolacího soudu stojí na názoru, podle kterého nárok na úrok z prodlení v důsledku pozdního vyplacení náhrady újmy na zdraví zaměstnavatelem zaměstnanci není nárokem ve věci týkající se individuální pracovní smlouvy ve smyslu čl. 20 odst. 1 nařízení Brusel I bis.

    22. Článek 20 odst. 1 nařízení Brusel I bis není jediným ustanovením tohoto nařízení, které s pojmem „věci týkající se smlouvy“ pracuje. Zejména čl. 7 odst. 1 nařízení Brusel I bis zakládá pravidlo příslušnosti pro případ, kdy předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy. Není přitom důvod pro to, aby byl pojem „věci týkající se smlouvy“ v čl. 20 odst. 1nařízení vykládán úžeji, než pojem „nároky ze smlouvy“ v čl. 7 odst. 1 nařízení, a to zejména s ohledem na účel čl. 20 a násl. nařízení, kterým je ochrana zaměstnance jako slabší strany. V této souvislosti nelze přehlédnout, že v režimu Úmluvy ze dne 27. 9. 1968 o příslušnosti a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „Bruselská úmluva“), absentovala speciální úprava mezinárodní příslušnosti pro spory z individuálních pracovních smluv a i tyto spory podléhaly příslušnosti na výběr dané podle čl. 5 odst. 1 Bruselské úmluvy (dnes čl. 7 odst. 1 nařízení Brusel I bis).

    23. Je proto zřejmé, že mělo-li mít zavedení speciálních jurisdikčních pravidel ve vztahu ke sporům z individuálních pracovních smluv za cíl posílení ochrany zaměstnance jako slabší strany, musí být pojem „věci týkající se smlouvy“ vykládán přinejmenším stejně široce, jak je vykládán tentýž pojem v čl. 7 odst. 1 nařízení Brusel I bis.

    24. K tomu lze odkázat na závěr rozsudku SDEU ze dne 19. 7. 2012, ve věci C-154/11, Ahmed Mahamdia proti Alžírské demokratické a lidové republice, podle kterého z judikatury SDEU týkající se pravidel pro určení příslušnosti ve věcech pracovních smluv obsažených v Bruselské úmluvě (viz rozsudky SDEU ze dne 26. 5. 1982, ve věci C-133/81, Ivenel, Recueil, s. 1891, bod 14; ze dne 13. 7. 1993, ve věci C-125/92, Mulox IBC, Recueil, s. I-4075, bod 18; ze dne 9. 1. 1997, ve věci C-383/95, Rutten, Recueil, s. I-57, bod 22, a ze dne 10. 4. 2003, ve věci C-437/00, Pugliese, Recueil, s. I-3573, bod 18) vyplývá, že ustanovení oddílu 5 kapitoly II nařízení č. 44/2001 musí být vykládána s ohledem na snahu o zajištění odpovídající ochrany zaměstnance jakožto slabší smluvní strany. Odkazovaná judikatura SDEU je přitom ve svých závěrech použitelná i pro poměry kapitoly II, oddílu V nařízení Brusel I bis, a to s ohledem na kontinuitu dané právní úpravy (srov. rozsudek SDEU ze dne 18. 7. 2013, ve věci C-147/12, ÖFAB, bod 28).

    25. Z judikatury SDEU vyplývá, že pojem „smlouva nebo nároky ze smlouvy“ ve smyslu čl. 7 bodu 1 nařízení Brusel I bis musí být vykládán autonomně za účelem zajištění jeho jednotného uplatňování ve všech členských státech a dále, že k tomu, aby žalobcova žaloba spadala pod takový pojem, musí zpochybňovat právní závazek svobodně přijatý jednou osobou vůči jiné osobě (v tomto smyslu viz rozsudky SDEU ze dne 14. 3. 2013, ve věci C-419/11, Česká spořitelna, body 45 až 47, a ze dne 28. 1. 2015, ve věci C-375/13, Kolassa, body 37 a 39).

    26. Hraniční určovatele uvedené v čl. 7 bodě 1 písm. b) nařízení Brusel I bis mají být použity na všechny nároky z téže smlouvy (v tomto smyslu viz rozsudek SDEU ze dne 9. 7. 2009, ve věci C-204/08, Rehder, bod 33).

    27. Dále je třeba mít za to, že pod pojem „smlouva nebo nároky ze smlouvy“ spadají všechny závazky, které mají svůj původ ve smlouvě, jejíž nesplnění je tvrzeno na podporu žalobcovy žaloby (v tomto smyslu viz rozsudky SDEU ze dne 6. 10. 1976, ve věci C-14/76, De Bloos, body 16 a 17, a ze dne 8. 3. 1988, ve věci C-9/87, Arcado, bod 13).

    28. Pod pojem nároky ze smlouvy spadá i nárok na náhradu škody, jestliže je jejím základem porušení smluvní povinnosti (viz rozsudek SDEU ze dne 27. 9. 1988, ve věci C-189/87, Kalfelis).

    29. Konečně z judikatury SDEU plyne, že ustanovení nařízení Brusel I bis musí být sice vykládána ve světle systému zavedeného tímto nařízením a cílů, jimiž je veden (v tomto smyslu viz rozsudek SDEU ze dne 16. 1. 2014, ve věci C45/13, Kainz, bod 19), avšak je třeba zohlednit cíl soudržnosti při používání zejména posledně uvedeného nařízení a nařízení Řím I (v tomto smyslu viz rozsudek SDEU ze dne 21. 1. 2016, ve věci C-359/14 a C-475/14, ERGO Insurance a Gjensidige Baltic, bod 43). Podle čl. 12 písm. c) nařízení Řím I přitom právem rozhodným pro smlouvu se podle tohoto nařízení řídí mj. důsledky úplného nebo částečného porušení těchto závazků včetně stanovení škody, jsou-li stanoveny právem, a to v rámci pravomocí přiznaných soudu příslušným procesním právem.

    30. Ze závěrů citované judikatury SDEU zřetelně plyne, že i nároky z porušení smlouvy, ať již jde o náhradu škody vzniklé v souvislosti se smlouvou nebo o povinnost hradit úroky z prodlení vzniklé z důvodu opožděně poskytnutého plnění, které má základ ve smlouvě, je třeba kvalifikovat jako nároky ve věcech týkající se smlouvy ve smyslu nařízení Brusel I bis.

    31. Odpověď na uvedenou otázku je přitom jasná ve světle judikatury SDEU (acte éclairé) a Nejvyššímu soudu proto nevznikla povinnost podle čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie se ohledně jejího zodpovězení obrátit na SDEU (srov. rozsudek SDEU ze dne 6. 10. 1982, ve věci C-283/81, COLFIT).

    32. Závěr odvolacího soudu o tom, že nárok žalobce, který je předmětem tohoto řízení, není nárokem z individuální pracovní smlouvy ve smyslu čl. 20 odst. 1 nařízení Brusel I bis, je proto nesprávný.

    VI. Závěr

    33. S ohledem na shora uvedené zrušil podle § 243e odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud napadené rozhodnutí v plném rozsahu a zrušil též v plném rozsahu předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně podle § 243e odst. 2 o. s. ř., neboť důvody, pro které bylo zrušeno napadené rozhodnutí odvolacího soudu, se vztahují i na rozhodnutí soudu prvního stupně.

    34. Skutečnost, že nárok žalobce lze posoudit jako nárok ve věci týkající se individuální pracovní smlouvy ve smyslu čl. 20 odst. 1 nařízení Brusel I bis ale ještě neznamená, že je dána mezinárodní příslušnost českých soudů pro projednání a rozhodnutí tohoto sporu. Nyní bude na soudu prvního stupně, aby zkoumal splnění podmínek čl. 21 odst. 1 písm. b) nařízení Brusel I bis. Dovolává-li se žalobce toho, že soud prvního stupně je soudem, v jehož obvodu žalobce svou práci obvykle vykonával naposledy, bude na soudu prvního stupně, aby na základě judikatury SDEU k výkladu daného ustanovení posoudil, zda tomu tak skutečně bylo.

    35. SDEU k daném pojmu ve věci C-383/95, Rutten, uvedl: „... jde o místo, které má nebo měl zaměstnanec jako reálnou základnu pro své pracovní činnosti a ve kterém (ze kterého) plní podstatnou část svých povinností ve vztahu k zaměstnavateli.“ Stran kritérií, která je třeba vzít při určení místa obvyklého výkonu práce do úvahy uvedl SDEU ve věci C-25/92, Mulox, následující: „Za účelem určení místa výkonu (práce) je třeba vzít do úvahy, že práce svěřená zaměstnanci byla vykonávána z kanceláře, která se nachází na území smluvního státu, v níž se zaměstnanec usadil, v níž konal své pracovní úkoly a do níž se vracel z každé pracovní cesty.“ Pojem obvyklého výkonu práce se pak váže k časovému hledisku a označuje místo, kde s ohledem na průběh pracovního vztahu konal zaměstnanec práci nejdéle. Tento závěr plyne z rozhodnutí SDEU ve věci C-37/00, Weber (citováno dle DRÁPAL, L., BUREŠ, J. a kol., Občanský soudní řád I, II. 1. vydání, C. H. Beck, 2009, s. 2942 – 2943).

     


    © EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz


    redakce (jav)
    4. 11. 2019

    Poslat článek emailem

    *) povinné položky

    Další články:

    • Nesprávné označení relevantní stěžovatelovy námitky (exkluzivně pro předplatitele)
    • Příspěvek na péči
    • Střídavá péče (exkluzivně pro předplatitele)
    • Předvídatelnost soudního rozhodování
    • Opatrovník
    • Společná domácnost
    • Mzda (exkluzivně pro předplatitele)
    • Náhrada za ztrátu na výdělku (exkluzivně pro předplatitele)
    • Nesprávný úřední postup (exkluzivně pro předplatitele)
    • Odpovědnost státu za újmu (exkluzivně pro předplatitele)
    • Vypořádací podíl v bytovém družstvu (exkluzivně pro předplatitele)

    Novinky v eshopu

    Aktuální akce

    • 05.08.2025ChatGPT od A do Z v právní praxi (online - živé vysílání) - 5.8.2025
    • 12.08.2025Claude (Anthropic) od A do Z v právní praxi (online - živé vysílání) - 12.8.2025
    • 19.08.2025Microsoft Copilot od A do Z v právní praxi (online - živé vysílání) - 19.8.2025
    • 26.08.2025Gemini a NotebookLM od A do Z v právní praxi (online - živé vysílání) - 26.8.2025
    • 02.09.2025Pracovní smlouva prakticky (online - živé vysílání) - 2.9.2025

    Online kurzy

    • Úvod do problematiky squeeze-out a sell-out
    • Pořízení pro případ smrti: jak zajistit, aby Váš majetek zůstal ve správných rukou
    • Zaměstnanec – rodič z pohledu pracovněprávních předpisů
    • Flexi novela zákoníku práce
    • Umělá inteligence a odpovědnost za újmu
    Lektoři kurzů
    JUDr. Tomáš Sokol
    JUDr. Tomáš Sokol
    Kurzy lektora
    JUDr. Martin Maisner, Ph.D., MCIArb
    JUDr. Martin Maisner, Ph.D., MCIArb
    Kurzy lektora
    Mgr. Marek Bednář
    Mgr. Marek Bednář
    Kurzy lektora
    Mgr. Veronika  Pázmányová
    Mgr. Veronika Pázmányová
    Kurzy lektora
    Mgr. Michaela Riedlová
    Mgr. Michaela Riedlová
    Kurzy lektora
    JUDr. Jindřich Vítek, Ph.D.
    JUDr. Jindřich Vítek, Ph.D.
    Kurzy lektora
    Mgr. Michal Nulíček, LL.M.
    Mgr. Michal Nulíček, LL.M.
    Kurzy lektora
    JUDr. Ondřej Trubač, Ph.D., LL.M.
    JUDr. Ondřej Trubač, Ph.D., LL.M.
    Kurzy lektora
    JUDr. Jakub Dohnal, Ph.D., LL.M.
    JUDr. Jakub Dohnal, Ph.D., LL.M.
    Kurzy lektora
    JUDr. Tomáš Nielsen
    JUDr. Tomáš Nielsen
    Kurzy lektora
    všichni lektoři

    Konference

    • 18.09.2025Diskusní fórum: Daňové právo v praxi - 18.9.2025
    • 02.10.2025Trestní právo daňové - 2.10.2025
    • 03.10.2025Daňové právo 2025 - Daň z přidané hodnoty - 3.10.2025
    Archiv

    Magazíny a služby

    • Monitoring judikatury (24 měsíců)
    • Monitoring judikatury (12 měsíců)
    • Monitoring judikatury (6 měsíců)

    Nejčtenější na epravo.cz

    • 24 hod
    • 7 dní
    • 30 dní
    • Právo na víkend - týden v české justici očima šéfredaktora
    • Promlčení zápůjčky na dobu neurčitou a změna judikatury Nejvyššího soudu
    • Od konkurenční doložky k právní nejistotě: kontroverzní výklad Nejvyššího soudu v rozsudku 27 Cdo 1236/2024
    • Právo a umělé inteligence: AI Act, osobní údaje, kyberbezpečnost a další regulace
    • Ne/podceňování zastupitelnosti bezpečnostních rolí dle zákona o kybernetické bezpečnosti
    • Sankční povinnost odevzdání řidičského průkazu v implikační souvislosti
    • Jak dlouho po podání žádosti o vydání stavebního povolení musí žadatel udržovat podkladová stanoviska platná a aktuální?
    • Závislá práce ve světle nového rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 3. 2025, sp. zn. A Ads 6/2025
    • Závislá práce ve světle nového rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 3. 2025, sp. zn. A Ads 6/2025
    • Promlčení zápůjčky na dobu neurčitou a změna judikatury Nejvyššího soudu
    • Právo a umělé inteligence: AI Act, osobní údaje, kyberbezpečnost a další regulace
    • Sankční povinnost odevzdání řidičského průkazu v implikační souvislosti
    • Od konkurenční doložky k právní nejistotě: kontroverzní výklad Nejvyššího soudu v rozsudku 27 Cdo 1236/2024
    • Obchodní vedení společnosti
    • 10 otázek pro ... Jana Kohouta
    • Top 12 čili Tucet nejvýznamnějších judikátů Nejvyššího soudu z loňského roku 2024 vzešlých z řešení pracovněprávních sporů
    • Ověření podpisu advokátem a „nestrannost“ advokáta
    • Projevy tzv. flexinovely zákoníku práce při skončení pracovního poměru výpovědí udělenou zaměstnanci ze strany zaměstnavatele
    • Bez rozvrhu pracovní doby to nepůjde
    • Nařízení odstranění černé stavby aneb Když výjimka potvrzuje pravidlo
    • Zákon č. 73/2025 Sb.: Advokacie v nové éře regulace a ochrany důvěrnosti
    • Top 12 čili Tucet nejvýznamnějších judikátů Nejvyššího soudu z loňského roku 2024 vzešlých z řešení pracovněprávních sporů
    • Umělá inteligence v právu: Efektivní pomoc nebo riziko pro odborný úsudek?
    • Finální podoba flexibilní novely zákoníku práce nabyla účinnosti - co nás čeká?

    Soudní rozhodnutí

    Nesprávné označení relevantní stěžovatelovy námitky (exkluzivně pro předplatitele)

    Nejvyšší správní soud nedostojí požadavkům na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí vyplývajícím z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, pokud nesprávně označí...

    Předběžná vazba (exkluzivně pro předplatitele)

    Při rozhodování o předběžné vazbě podle § 94 zákona o mezinárodní justiční spolupráci musí soudy dostatečně odůvodnit reálné riziko útěku vyžádané osoby, podložené jejím...

    Přeřazení odsouzeného do přísnějšího typu věznice (exkluzivně pro předplatitele)

    Rozhodnutí o přeřazení odsouzeného do věznice s přísnějším režimem představuje omezení práva na osobní svobodu podle článku 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a obecné...

    Příspěvek na péči

    Příspěvek na péči a jeho právní úprava v zákoně č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, je naplněním práva na přiměřené hmotné zabezpečení při nezpůsobilosti k práci podle...

    Střídavá péče (exkluzivně pro předplatitele)

    Nemožnost přítomného účastníka efektivně participovat na jednání prostřednictvím svého advokáta z důvodu jazykových omezení může za určitých okolností vést k porušení jeho...

    Hledání v rejstřících

    • mapa serveru
    • o nás
    • reklama
    • podmínky provozu
    • kontakty
    • publikační podmínky
    • FAQ
    • obchodní a reklamační podmínky
    • Ochrana osobních údajů - GDPR
    • Nastavení cookies
    100 nej
    © EPRAVO.CZ, a.s. 1999-2025, ISSN 1213-189X
    Provozovatelem serveru je EPRAVO.CZ, a.s. se sídlem Dušní 907/10, Staré Město, 110 00 Praha 1, Česká republika, IČ: 26170761, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 6510.
    Automatické vytěžování textů a dat z této internetové stránky ve smyslu čl. 4 směrnice 2019/790/EU je bez souhlasu EPRAVO.CZ, a.s. zakázáno.

    Jste zde poprvé?

    Vítejte na internetovém serveru epravo.cz. Jsme zdroj informací jak pro laiky, tak i pro právníky profesionály. Zaregistrujte se u nás a získejte zdarma řadu výhod.

    Protože si vážíme Vašeho zájmu, dostanete k registraci dárek v podobě unikátního online kurzu Základy práce s AI. Tento kurz vás vybaví znalostmi a nástroji potřebnými k tomu, aby AI nebyla jen dalším trendem, ale spolehlivým partnerem ve vaší praxi. Připravte se objevit potenciál AI a zjistit, jak může obohatit vaši kariéru.

    Registrace je zdarma, k ničemu Vás nezavazuje a získáte každodenní přehled o novinkách ve světě práva.


    Vaše data jsou u nás v bezpečí. Údaje vyplněné při této registraci zpracováváme podle podmínek zpracování osobních údajů



    Nezapomněli jste něco v košíku?

    Vypadá to, že jste si něco zapomněli v košíku. Dokončete prosím objednávku ještě před odchodem.


    Přejít do košíku


    Vaši nedokončenou objednávku vám v případě zájmu zašleme na e-mail a můžete ji tak dokončit později.