Přinese tzv. rozvodová novela skutečně zklidnění emocí ve sporech o péči o dítě?
Dne 4. 8. 2025 byla ve Sbírce zákonů a mezinárodních smluv vyhlášena novela občanského zákoníku č. 268/2025 Sb., tzv. „rozvodová novela“, která s účinností od 1. 1. 2026 přináší poměrně významné změny do oblasti rodinného práva. V následujícím článku se zaměříme na změny v oblasti péče o děti, které tato novela přináší, a to zejména s ohledem na opuštění dosud tradičního konceptu rozlišování forem péče na péči jednoho z rodičů, střídavou péči nebo společnou péči.
V minulosti zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, v ustanovení § 26 odst. 1 předpokládal v případě rozvodu manželství svěření dítěte do výchovy jednoho z rodičů[1], kdy v převážné většině se jednalo o péči matky. Pojem společné a střídavé výchovy byl do zákona o rodině zaveden až novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb. s účinností od 1. 8. 1998[2]. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění (dále jen „OZ“), pak tento model v zásadě převzal, když v ustanovení § 907 odst. 1 hovoří o „svěření dítěte do péče jednoho z rodičů, nebo do střídavé péče, nebo do společné péče“.
Postupem času se střídavá péče dostala do popředí zájmu a soudní praxe se již „nebála“ o této formě péče rozhodovat ani v případech, kdy s tímto modelem některý z rodičů nesouhlasil. Vše bylo nepochybně podpořeno i četnou judikaturou Ústavního soudu, který ve svých rozhodnutích opakovaně deklaroval, že pokud oba rodiče naplňují kritéria pro střídavou péči[3] podobnou měrou, vytváří se presumpce ve prospěch střídavé péče[4]. Ústavní soud opakovaně deklaroval, že upřednostnění střídavé péče (byť i nestejnoměrné) před výlučnou péčí jednoho z rodičů s širokým stykem pro druhého rodiče má rovněž důležitý psychologický a symbolický význam, neboť především při střídavé péči je rodičům zajištěno jejich rovnocenné postavení a žádný z nich se pak nemůže opírat o větší „právo“ k dítěti a tento argument využívat při sporech s druhým rodičem[5].
Přesto však nelze říci, že by střídavá péče v soudních rozhodnutích převažovala. I přes setrvalý trend nárůstu svěřování dětí do střídavé péče existuje stále významný počet případů, kdy soudy děti svěřují do výlučné péče jednoho z rodičů (typicky matky) a kdy zároveň „nepečující“ rodič s tímto uspořádáním nesouzní.
Obecně platí, že rodičovská odpovědnost náleží stejně oběma rodičům (§ 865 odst. 1 OZ), leda by jí rodič byl zbaven, v jejím výkonu omezen, nebo byl-li její výkon dočasně pozastaven ze závažných důvodů. Na tom nic nemění ani případný rozvod či rozchod rodičů. Byť tedy na rozsah rodičovské odpovědnosti nemá žádný vliv forma péče o dítě, o níž rozhodne soud, přesto je ve společnosti hluboce zakořeněna představa, že rodič, jemuž bylo dítě svěřeno do péče, je ten, který především rozhoduje o záležitostech dítěte, přičemž takto nadřazeně vnímá sám sebe i tento rodič. Výsledkem bývá nespokojenost na straně druhého rodiče, který dítě nemá v péči a jemuž náleží „jen“ styk s dítětem a vůči němuž je formálně rozhodováno o určení vyživovací povinnosti, kterou však mají vůči dítěti ze zákona oba rodiče. Úsilí o dosažení střídavé péče je pak ze strany některých rodičů motivováno pouze snahou, aby došlo k formálnímu stanovení vyživovací povinnosti oběma rodičům.
Nově se do ustanovení § 888 odst. 1 OZ vtěluje obecné pravidlo, že dítě má právo na rovnocennou péči obou rodičů, stejně jako že rodiče mají právo na rovnocennou péči o své dítě.
Rozvodová novela přináší významnou změnu v tom smyslu, že nově ruší rozlišování forem péče o děti, které bylo častým zdrojem konfliktů mezi rodiči. Soud bude rozhodovat pouze o tom, jak bude každý z rodičů napříště o dítě pečovat (§ 906 odst. 1 OZ), tj. stanoví rozsah péče každého z nich. Pokud se na tom rodiče dohodnou, soud rozhodne, že dítě zůstává v péči obou rodičů, aniž by určoval rozsah péče o dítě každého z nich (§ 907 odst. 1 OZ) a aniž by rozhodoval o plnění vyživovací povinnosti k dítěti. Fakticky se tak bude jednat o společnou péči rodičů, jak ji známe již nyní. O výživném bude soud rozhodovat v případě schvalování dohody rodičů pouze tehdy, pokud dohodnuté plnění vyživovací povinnosti nebude v souladu se zájmem dítěte.
Pokud se rodiče na péči nedohodnou, soud autoritativně určí rozsah péče o dítě každého z rodičů, případně bude-li to nezbytné též podmínky péče o dítě, zejména místo, kde smí či nesmí rodič o dítě pečovat, nebo osoby, které smějí, popřípadě nesmějí být při péči přítomny. Bude-li to nutné v zájmu dítěte, může soud upravit též nepřímý styk rodiče s dítětem nebo právo rodiče na informace o dítěti po dobu, po kterou o dítě pečuje druhý rodič, jakož i případně určit podmínky tohoto styku. V případě nedohody rodičů ohledně péče o děti soud rozhoduje o vyživovací povinnosti vždy a tato bude stanovena oběma rodičům.
Dle důvodové zprávy k rozvodové novele[6] by již nově nemělo být možné rozhodnout o péči jen jednoho z rodičů (a styku s druhým rodičem), popřípadě o omezení či zákazu styku s druhým rodičem, aniž by současně soud nerozhodl o pozastavení, omezení či zbavení rodičovské odpovědnosti.
Pro úplnost je vhodné doplnit, že dosavadní rozhodnutí o péči (s rozlišením na péči jednoho z rodičů, střídavou, nebo společnou) nejsou změnou právní úpravy nijak dotčena, nadále se podle nich bude postupovat, nadále bude možno na jejich základě nařizovat výkon rozhodnutí. K případné změně těchto rozhodnutí bude tedy docházet postupně, a to pouze za předpokladu, že dojde ke změně poměrů ve smyslu ustanovení § 909 OZ (tj. nikoli pouze v důsledku samotné změny právní úpravy).
Je otázkou, zda opuštění legislativního označení různých forem péče skutečně přinese očekávané zklidnění situace a odstranění častých příčin konfliktu mezi rodiči. V praxi jsou totiž mnozí rodiče připraveni u soudu bojovat jakýmikoli prostředky o ono slůvko, k němuž se upínají (ať už se dle jejich preference jedná o „výlučnou“ péči jednoho z rodičů, byť zákon tento pojem ani nezná, nebo o péči střídavou, či střídavou péči týden-týden, apod.), případně si prostřednictvím sporu o dítě řeší svoje ego a své vzájemné nepřátelské a mstivé postoje. Nově by tedy rodiče měli řešit „pouze“ samotný rozsah péče o děti, ovšem již bez usilování o konkrétní nálepku označující tu kterou formu péče. Jen čas ukáže, zda tento předpoklad zákonodárce byl správný.
JUDr. Markéta Kubričanová,
advokátka
Valíček & Valíčková, advokátní kancelář
Kanceláře Brno: Nám. Svobody 18, Brno
Kancelář Praha: Scott.Weber Workspace – NR7, náměstí Republiky 1081/7, 110 00 Praha 1 - Staré Město
Kancelář Vyškov: Dukelská 12, Vyškov
Kancelář Ivančice: Petra Bezruče 2, Ivančice
[1] Viz § 26 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění účinném od 1. 4. 1964 do 31. 7. 1998:
„V rozhodnutí, kterým se rozvádí manželství rodičů nezletilého dítěte, upraví soud jejich práva a povinnosti k dítěti pro dobu po rozvodu, zejména určí, komu bude dítě svěřeno do výchovy a jak má každý z rodičů přispívat na jeho výživu.“
[2] Viz § 26 odst. 1 a 2 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění účinném od 1. 8. 1998 do 31. 12. 2013:
„(1) Před rozhodnutím, kterým se rozvádí manželství rodičů nezletilého dítěte, upraví soud jejich práva a povinnosti k dítěti pro dobu po rozvodu, zejména určí, komu bude dítě svěřeno do výchovy a jak má každý z rodičů přispívat na jeho výživu.
(2) Jsou-li oba rodiče způsobilí dítě vychovávat a mají-li o výchovu zájem, může soud svěřit dítě do společné, popřípadě střídavé výchovy obou rodičů, je-li to v zájmu dítěte a budou-li tak lépe zajištěny jeho potřeby.“
[3] Judikatura Ústavního soudu, komplexně např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014, vymezila kritéria, která musí obecné soudy z hlediska nutnosti zohlednit nejlepší zájem dítěte vzít v úvahu při rozhodování o úpravě výchovných poměrů dítěte: 1) existenci pokrevního pouta mezi dítětem a osobou usilující o jeho svěření do péče; 2) míru zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče dané osoby; 3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho bezproblémový vývoj a jiné potřeby; 4) přání dítěte.
[4] srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014, nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1775/22 ze dne 22. 5. 2023
[5]srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3350/22 ze dne 8. 2. 2023
© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz
