Vybrané otázky poskytování zdravotních služeb na dálku

Poskytování zdravotních služeb na dálku nebylo dlouho v českém právním prostředí výslovně upraveno. Změnu v tomto ohledu přinesl až zákon č. 240/2024 Sb., který novelizoval zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (dále jen „zákon o zdravotních službách“) a zavedl definici telemedicínských služeb a upravil základní podmínky pro jejich poskytování.

Důvodem, proč se zákonodárce pro tuto zásadní změnu rozhodl, byla snaha vnést do problematiky větší právní jistotu pro poskytovatele zdravotních služeb, pro zdravotnické pracovníky i pro samotné pacienty, a tedy změnit dosavadní nevyhovující stav právního vakua, který zcela ignoroval nastupující moderní technologie.[1]

Telemedicínské zdravotní služby jsou v ust. § 11c odst. 1 zákona o zdravotních službách definovány jako: „zdravotní služby, které jsou poskytovány na dálku za použití informačních a telekomunikačních technologií nebo zdravotnického prostředku.“ Typicky se proto může jednat o distanční konzultace mezi lékařem a pacientem[2], telemonitoring zdravotních dat či přenos zdravotních snímků jinému poskytovateli (specialistovi).[3]

Ve smyslu důvodové zprávy tzv. telemedicína nepředstavuje samostatný druh nebo formu zdravotní služby, ale jedná se pouze o způsob jejího poskytování.[4] Není proto možné, aby bylo vydáno samostatné oprávnění pouze pro poskytování telemedicínských zdravotních služeb.[5] Vzhledem k tomu, že předmětnou novelou nedošlo k úpravě podmínek pro vydávání oprávnění k poskytování zdravotních služeb, mohou telemedicínské služby poskytovat všichni oprávnění poskytovatelé zdravotních služeb.[6]

Reklama

Microsoft Copilot od A do Z v právní praxi (online - živé vysílání) - 29.7.2026

29.7.2026 13:003 975 Kč s DPH
3 285 Kč bez DPH

Koupit

Zajímavou se jeví otázka, zda by se v případě poskytování zdravotních služeb na dálku měl modifikovat standard poskytování péče na náležité odborné úrovni[7] (tzv. postup lege artis[8]). Jednoduše řečeno, zda by bylo možné, aby byly vytvořeny rozdílné standardy péče – jeden pro lékaře vyšetřujícího svého pacienta fyzicky a další pro lékaře, který pro vyšetření využívá distanční prostředky.

Ačkoliv zákon o zdravotních službách tuto otázku výslovně neřeší, když pouze stanoví, že pacient má právo na poskytování zdravotních služeb na náležité odborné úrovni[9], ve shodě s odbornou doktrínou[10] se domníváme, že standard péče by se snižovat neměl. Základním východiskem pro toto stanovisko je zejména skutečnost, že telemedicína nepředstavuje zvláštní lékařský obor (srov. výše), ale pouze nový způsob aplikovaný v rámci uznávaných medicínských postupů.[11] Je proto na uvážení (a s tím související odpovědnosti) každého zdravotnického pracovníka, zda se pro poskytnutí zdravotní služby na potřebné úrovni spokojí s toliko distančním spojením s pacientem nebo bude vyžadovat fyzickou přítomnost.[12] V případě, že dojde v důsledku porušení postupu lege artis ke vzniku újmy, přichází shodně jako u „klasických“ zdravotních služeb do úvahy odpovědnost takového zdravotnického pracovníka. V krajních případech může být takový zdravotnický pracovník potenciálně odpovědný i za trestné činy proti životu a zdraví.

Dalším důležitým aspektem je možnost přeshraničního poskytování zdravotní služby. K této otázce se ke konci minulého roku v rámci řešení předběžné otázky vyjádřil i Soudní dvůr Evropské unie (dále jen „SDEU“)[13], který stanovil jasnější pravidla pro telemedicínu a vymezil rozhodné právo při poskytování přeshraničních zdravotních služeb.

Dle závěrů SDEU se za telemedicínu považuje pouze ta zdravotní péče, která je poskytována bez současné osobní přítomnosti poskytovatele takové služby a pacienta za využití informačních a komunikačních technologií.[14] V případě, že je služba poskytována hybridně (tedy částečně distančně a částečně prezenčně), neuplatní se směrnice 2011/24/EU, o uplatňování práv pacientů v přeshraniční zdravotní péči. Zatímco prezenční úkony se řídí právem státu, kde jsou poskytovány[15], telemedicínské úkony se řídí právem státu, kde je usazen poskytovatel takové telemedicínské služby.[16] Takové rozhodné právo se přitom dle SDEU aplikuje na telemedicínské služby komplexně[17] (tedy nikoliv pouze na úhradu, ale např. i pro povolení poskytovat zdravotní služby, kvalitu či bezpečnost práce).[18]

Poslední otázkou, které bychom se v tomto článku chtěli věnovat, je otázka bezpečnosti poskytování telemedicínských zdravotních služeb. Zákon o zdravotních službách stanoví, že takové zdravotní služby mohou být poskytnuty jen v případě, že jsou splněny stanovené technické požadavky, komunikační kanál je šifrovaný a je zajištěno prokázání identity komunikujících stran.[19]

Technické požadavky stanoví prováděcí vyhláška č. 30/2025 Sb., o telemedicínských zdravotních službách, která odkazuje na Technický standard telemedicínských zdravotních služeb zveřejněný ve Věstníku Ministerstva zdravotnictví ČR. Šifrováním se rozumí zajištění nečitelnosti komunikačního kanálu bez využití dodatečných technických prostředků.[20] Vzhledem ke skutečnosti, že takové požadavky mnohdy překročují běžnou uživatelskou znalost, nabízí se, aby poskytovatel zdravotních služeb před započetím poskytování telemedicíny konzultoval uvedené s IT odborníkem, který mu s implementací správného systému pomůže.[21]

Pokud jde o prokázání identity pacienta a zdravotnického pracovníka, mohou se obě strany identifikovat předem domluveným způsobem, který se zaznamenává do zdravotnické dokumentace, nebo využít elektronickou identifikaci ve smyslu zákona č. 250/2017 Sb., o elektronické identifikaci, tedy např. bankovní identitu.

Záznam z komunikace mezi pacientem a zdravotnickým pracovníkem může být nahráván pouze, pokud k tomu dá pacient svůj souhlas.[22] Takový záznam se posléze stává součástí zdravotnické dokumentace pacienta.

Závěrem:

Telemedicína se stala nedílnou součástí moderního zdravotnictví a je jasné, že bude nabývat na významu s dalším pokrokem technologií a s demografickým vývojem v České republice.[23] Nová právní úprava nastavila základní pravidla fungování telemedicíny; přesto je nepochybné, že skutečné fungování bude záviset především na zodpovědném způsobu jednotlivých poskytovatelů tak, aby byla nalezena rovnováha mezi kvalitou takové péče a její dostupností.

Mgr. Oldřich Starůstka,
advokát

Mgr. Magdaléna Kociolek Králová,
advokátní koncipientka