Povolení oddlužení

Dlužníkem, „který není podnikatelem“, se ve smyslu ustanovení § 389 odst. 1 insolvenčního zákona rozumí taková fyzická nebo právnická osoba, která není zákonem považována za podnikatele a současně nemá závazky (dluhy) vzešlé z jejího podnikání.

(Usnesení Nejvyššího soudu České republiky sp.zn. 29 NSČR 14/2009, ze dne 28.7.2011)

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v insolvenční věci dlužníka Mgr. Ing. J. P.a, bytem v M., zastoupeného Mgr. Z. H., advokátem, se sídlem v P., vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 55 INS 316/2008, o způsobu řešení dlužníkova úpadku, o dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2008, č. j. KSPH 55 INS 316/2008, 2 VSPH 171/2008-A-48, tak, že dovolání zamítl.

Z odůvodnění:

Usnesením ze dne 6. srpna 2008, č. j. KSPH 55 INS 316/2008-A-41, Krajský soud v Praze (dále též jen „insolvenční soud“) neschválil oddlužení dlužníka J. P. (bod I. výroku), prohlásil konkurs na majetek dlužníka (bod II. výroku), rozhodl, že konkurs bude projednán jako nepatrný (bod III. výroku) a určil, že účinky prohlášení konkursu nastávají okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku, tj. 6. srpna 2008 ve 14.27 hod. (bod IV. výroku).

Šlo o v pořadí druhé usnesení insolvenčního soudu o tom, zda schvaluje oddlužení, když první (obsahově shodné) usnesení (ze dne 2. května 2008, č. j. KSPH 55 INS 316/2008 A-7) zrušil Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 20. června 2008, č. j. 55 INS 316/2008, 2 VSPH 73/2008-A-31.

Insolvenční soud uzavřel, že poté, co na základě insolvenčního návrhu dlužníka ze 4. února 2008 rozhodl usnesením ze dne 11. března 2008, č. j. KSPH 55 INS 316/2008-A-15, o dlužníkově úpadku a povolil oddlužení, se 31. července 2008 konala schůze věřitelů, která schválila způsob oddlužení zpeněžením majetkové podstaty dlužníka.

Insolvenční soud dále vyšel ze zjištění, že:

1/ Dlužník je obžalován z trestného činu podvodu dle ustanovení § 250 odst. 1, 2 zákona 140/1961 Sb., trestního zákona (dále též jen „tr. zák.“), kterého se měl dopustit v souvislosti s výkonem funkce likvidátora označené společnosti s ručením omezeným, s tím, že trestní řízení je vedeno u Okresního soudu v Benešově, pod sp. zn.: ZT 272/2007.
2/ Dlužník je obžalován z trestného činu podvodu dle ustanovení § 250 odst. 1, 3 písm. b/ trestního zákona, kterého se měl dopustit tím, že v úmyslu poškodit dědice po zůstaviteli V. C., uzavřel 14. dubna 2004 s dalšími dědici dohodu o vypořádání dědictví (dále též jen „dědická dohoda“), dle níž nabyl nemovitosti v katastrálním území Z. a další movitý majetek a zavázal se vyplatit dědicům jejich dědické podíly v dohodnutých termínech, ač věděl, že na veškerý jeho movitý i nemovitý majetek byla nařízena exekuce usnesením Okresního soudu v Benešově ze dne 18. prosince 2002, sp. zn. Nc 3454/2002, které nabylo právní moci dne 26. února 2003, a ač tedy na základě tohoto usnesení nesměl nakládat se svým majetkem, včetně nemovitostí, tedy i nemovitostí nabytých popsanou dědickou dohodou. Trestní řízení v této věci je vedeno u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp.zn.: ZT 652/2007.
3/ Podle výpisu z trestního rejstříku ze dne 27. února 2008 byl dlužník pravomocně odsouzen za spáchání trestných činů dle ustanovení § 171 trestního zákona v řízeních vedených u Okresního soudu Kutná Hora (dne 25. ledna 2000, pod sp. zn. 1 T 11/99), u Okresního soudu Klatovy (dne 14. listopadu 2000, pod sp. zn. 1 T 169/2000) a u Obvodního soudu Praha 6 (dne 12. dubna 2006, pod sp. zn. 16 T 95/2003).

Na tomto základě insolvenční soud - cituje ustanovení § 395 odst. 1 a 3 a § 405 odst. 1 zákona 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) - poukázal na to, že dlužník označil v insolvenčním návrhu jako své věřitele zejména osoby, s nimiž uzavřel (14. dubna 2004) dědickou dohodu, jejíž obsah je předmětem trestního řízení.

Insolvenční soud dále uvedl, že sice ctí presumpci neviny (trestní řízení není pravomocně skončeno), míní však, že pro rozhodnutí o „schválení způsobu řešení úpadku dlužníka“ jsou skutečnosti uvedené v obžalobě (ve věci ZT 652/2007) podstatné. Většina dluhů uvedených v insolvenčním návrhu vznikla právě uzavřením dědické dohody; tu dlužník uzavíral v době, kdy již měl zákaz nakládat s jakýmkoli svým majetkem a při svém vzdělání musel vědět, že závazky, jež na sebe uzavřením dohody převzal, nemůže splnit. Dlužník podal insolvenční návrh v době, kdy musel vědět, že je proti němu v oné věci vedeno trestní stíhání.

Kdyby insolvenční soud za této situace schválil oddlužení, pak by dlužník mohl být osvobozen od placení zbytku dluhů, ačkoli by mohl být následně uznán vinným z trestného činu podvodu, jímž způsobil věřitelům - dědicům značnou škodu.

Odtud insolvenční soud dovodil, že dlužník sledoval podáním návrhu na oddlužení nepoctivý záměr, spočívající ve využití institutu oddlužení k prolomení zákazu nakládat s majetkem získaným na základě dědické dohody, „kdy v rámci insolvenčního řízení dojde k uspokojení pouze části věřitelů - dědiců a zbylý výtěžek ze zpeněžení majetkové podstaty, a to zejména majetku získaného na základě dědické dohody, připadne výlučně dlužníkovi“.

Podle insolvenčního soudu vyšlo v průběhu insolvenčního řízení také najevo, že dlužník uvedl soud v omyl tím, že do seznamu svého majetku zahrnul i spoluvlastnický podíl ve výši ½ na domě č.p. 475 v M., ačkoliv již v době podání insolvenčního návrhu nebyl jeho vlastníkem. Dlužníkovo vysvětlení, odůvodňující tento úkon tím, že si spletl neúčinnost smlouvy s její neplatností, neměl soud za dostatečné. K tomu doplnil, že dlužník byl v řízení od počátku zastoupen „právním zástupcem“, takže k odůvodnění spočívajícím v nízkém právním vědomí, nelze přihlížet. Také z této skutečnosti insolvenční soud usuzoval na nepoctivý záměr dlužníka, uváděje, že po vyloučení spoluvlastnického podílu ze seznamu majetku dlužníka zbyl pro účely zpeněžení majetkové podstaty dlužníka prakticky pouze majetek nabytý dědickou dohodou.

Insolvenční soud uzavřel, že účelem úpravy oddlužení v novém insolvenčním zákoně je poskytnout možnost oddlužit se především dlužníku - fyzické osobě „odsouzenému“ k celoživotnímu splácení dluhů, což zcela není tento případ, v němž oddlužení schválit nelze. Dodal, že řešením dlužníkova úpadku konkursem, nebudou přihlášení věřitelé nijak znevýhodněni.Insolvenční soud proto dle § 405 odst. l insolvenčního zákona oddlužení neschválil, jelikož v průběhu řízení vyšla najevo skutečnost, která by jinak odůvodňovala zamítnutí návrhu na povolení oddlužení proto, že dlužník jej podal veden nepoctivým záměrem. Prohlášení konkursu na majetek dlužníka plyne z § 405 odst. 2 insolvenčního zákona a projednání konkursu jako nepatrného z § 314 odst. 1 insolvenčního zákona, uzavřel insolvenční soud.

K odvolání dlužníka Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu.

Odvolací soud - vycházeje z obsahu insolvenčního spisu a odkazuje na ustanovení § 395 a § 405 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona - uzavřel, že podle obsahu dlužníkova insolvenčního návrhu bylo v řízení od počátku zjevně vyloučeno oddlužení plněním splátkového kalendáře (a přicházelo v úvahu pouze oddlužení zpeněžením majetkové podstaty).

Dodal dále, že dlužník v insolvenčním návrhu nenabízel uspokojení pohledávek věřitelů v rozsahu 90 %, jak tvrdil v odvolání, ale pouze v rozsahu převyšujícím 50% jejich výše (srov. bod 07 insolvenčního návrhu).

K tomu odvolací soud doplnil, že již v okolnosti, že by částečného uspokojení pohledávek věřitelů - dědiců po V. C. (jde o 5 z 9 věřitelů označených dlužníkem v insolvenčním návrhu, jejichž pohledávky představovaly cca 2/3 všech dlužníkem uvedených závazků) mělo být dosaženo zpeněžením dlužníkova majetku zahrnujícího v zásadě pouze majetek získaný na úkor těchto věřitelů na základě dědické dohody, spatřuje nepoctivý záměr.

Pochybnost o poctivosti dlužníkova záměru navíc podle odvolacího soudu vzbuzuje i skutečnost, že dlužník opomněl uvést (v okamžiku podání insolvenčního návrhu) existující, závazek z podnikání, který vylučuje povolení oddlužení.

K výtce dlužníka, že insolvenční soud nerespektoval zásadu presumpce neviny zmínkou o skutečnostech týkajících se trestního řízení vedeného proti dlužníkovi pro trestný čin podvodu, odvolací soud uvedl, že nic takového insolvenční soud neučinil, když se omezil na hodnocení zjištěných skutečností z hlediska předpokladů podmiňujících povolení oddlužení.

Pro úplnost odvolací soud dodal, že je-li pravdivým dlužníkovo tvrzení, že zahrnutí darovaného spoluvlastnického podílu (k nemovitostem v Mnichovicích) do majetkové podstaty dlužníka umožní plné uspokojení pohledávek věřitelů, pak by zpeněžením majetkové podstaty (v konkursu) mělo být dosaženo stejného výsledku jako v případě oddlužení.

Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník včasné dovolání, namítaje, že jsou dány dovolací důvody uvedené v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ zákona 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.

Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že dospěl k týmž závěrům jako insolvenční soud, ačkoli dovolatel má za to, že nevyšly najevo žádné skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly „zamítnutí povolení oddlužení“ a které by nebyly známy před prvním rozhodováním soudu o způsobu řešení jeho úpadku. Odvolací soud se podle dovolatelova mínění nezabýval všemi odvolacími námitkami a ztotožnil se s nesprávnými skutkovými zjištěními insolvenčního soudu i s jeho právním posouzením věci.

Přitom dovolatel cituje ustanovení § 212 věty první o. s. ř. a dále uvádí, že všechny okolnosti a skutečnosti, za nichž podával insolvenční návrh, byly soudu známy, že insolvenční soud (ostatně) oddlužení povolil (usnesením ze dne 11. března 2008) a že po celou dobu řízení nevyvstala žádná nová skutečnost, kterou by dlužník byl povinen (dle zákona) v návrhu uvést (a neučinil tak), stejně jako žádná jiná skutečnost, jež by svědčila o nepoctivém záměru dlužníka.

Dovolatel cituje ustanovení § 395 odst. 1 a 3 a § 405 odst. 1 insolvenčního zákona, k čemuž dodává, že skutečnost, že většina jeho závazků pochází z neuhrazených vyrovnání na základě dědické dohody po zůstaviteli V. C., není rozhodnou v tom smyslu, že by právě závazky z dědictví svědčily o nepoctivém záměru dlužníka.

Dědickou dohodu uzavřeli všichni povolaní dědicové dobrovolně, nikdo nic nezískal na úkor druhého, navíc dovolatel svým insolvenčním návrhem poskytuje právě těmto věřitelům možnost uspokojit jejich pohledávky z celého svého majetku. Dovolatel zdůrazňuje, že se nikdy nesnažil vyhýbat svým závazkům a nečinil žádné kroky, které by bylo možné označit za snahu zmenšit svůj majetek k uspokojení věřitelů; proto „odkaz odvolacího soudu v napadeném usnesení“ je pouhou snahou najít jakoukoli záminku pro potvrzení usnesení insolvenčního soudu.

Zmínka odvolacího soudu o závazku z podnikání (o závazku vůči Komerční bance, a. s., z titulu úvěrové smlouvy), svědčí podle dovolatele o tom, že soudy nenalezly konkrétní skutečnosti, které by skutečně svědčily o jeho nepoctivém záměru. Za pohledávku z úvěrové smlouvy ručila dlužníkova manželka a tato pohledávka jediná byla plněna podle smlouvy; odtud dovolatel usuzuje, že odvolací soud považoval za nutné zmínit jakoukoli skutečnost, která by mohla jakkoli vzdáleně odůvodnit jeho rozhodnutí.

Dovolatel poukazuje na dikci ustanovení § 389 odst. 1 insolvenčního zákona s tím, že v den podání návrhu na povolení oddlužení nebyl podnikatelem ve smyslu ustanovení § 2 odst. 2 zákona 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“).

Dovolatel má za to, že důvody, pro které odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu, nejsou zákonnými důvody ve smyslu § 405 insolvenčního zákona, jež by odůvodňovaly zamítnutí návrhu na povolení oddlužení, tedy nejsou ani důvody pro neschválení oddlužení. Odvolací soud se hledáním zástupných důvodů, za dovozování nijak neprokázaných skutkových zjištění, pouze snažil vyhnout povolení oddlužení, přesto, že k takovému postupu neexistuje žádný zákonný důvod.

Podáním datovaným 2. června 2009 a téhož dne doručeným Nejvyššímu soudu (B-37), doplnil dovolatel dovolání o sdělení, že byl rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 4. května 2009, který nabyl právní moci 22. května 2009, dle § 226 písm. b/ zákona 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestního řádu) zproštěn obžaloby z trestného činu podvodu ve smyslu § 250 odst. 1 a 2 trestního zákona.

Podáním datovaným 2. prosince 2009 a doručeným soudu 8. prosince 2009 (B-41), doplnil dovolatel dovolání o sdělení, že také Obvodní soud pro Prahu 8 jej rozsudkem ze dne 7. října 2009, sp. zn. 1 T 60/2008, zprostil obžaloby z trestného činu podvodu. Na tomto základě pak dovolatel žádal Nejvyšší soud, aby při posouzení dovolání pohlížel na jeho osobu jako na bezúhonnou, s tím, že na základě skutečností obsažených v insolvenčním spisu lze povolit jeho oddlužení. Současně informoval dovolací soud, že na základě rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. 9 Cmo 202/2009, se opět stala pravomocnou a vykonatelnou pohledávka dlužníka za fyzickou osobou ve výši 600.000,- Kč co do jistiny, s tím, že spolu s příslušenstvím činí hodnota této pohledávky cca 1,85 miliónů Kč + náklady právního zastoupení cca 200.000,- Kč, takže se zvyšuje jistota plného uspokojení všech přihlášených věřitelů.

Podáním datovaným 19. ledna 2010 a došlým soudu téhož dne (B-42) doložil dlužník kopii výše označeného rozsudku sp. zn. 9 Cmo 202/2009 a doplnil, že jeho úpadek byl způsoben druhotnou platební neschopností v důsledku dlouhého soudního sporu.

S přihlédnutím k době vydání dovoláním napadeného usnesení se rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (ve znění účinném do 30. června 2009) podává z bodu 12., části první, článku II. zákona 7/2009 Sb., kterým se mění zákon 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony. Insolvenční zákon je na danou věc uplatnitelný ve znění účinném do 31. prosince 2008, tj. naposledy ve znění zákona 362/2007 Sb.

Podle ustanovení § 7 odst. 1 insolvenčního zákona pro insolvenční řízení a pro incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Pro rozhodnutí vydaná v insolvenčním řízení jsou tudíž ustanovení občanského soudního řádu o přípustnosti dovolání přiměřeně aplikovatelná dle § 7 odst. 1 insolvenčního zákona.

Nejvyšší soud shledává dovolání v této věci přípustným podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř., ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. pro posouzení otázky poctivosti dlužníkova záměru při oddlužení, když potud jde o otázku zodpovězenou judikaturou Nejvyššího soudu jen zčásti.

Úvodem Nejvyšší soud uvádí, že při posuzování dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu nepřihlížel k těm argumentům a důkazům, jež dovolatel nově uplatnil doplňujícími podáními z 2. června 2009, 2. prosince 2009 a 19. ledna 2010.

V intencích § 242 odst. 4 o. s. ř. totiž mohou účastníci měnit dovolací důvody jen po dobu trvání lhůty k dovolání. V této věci bylo napadené rozhodnutí, obsahující správné poučení odvolání, doručeno dovolateli zvlášť dne 4. prosince 2008 a dvouměsíční lhůta k dovolání tak ve shodě s § 240 odst. 1 o. s. ř. uplynula v únoru 2009. Doplňující (kvalitativně nové) argumenty uplatněné později jsou proto pro věc bez významu (na jejich základě by dovolací přezkum nemohl být uskutečněn). Zákaz uplatnit v dovolání nové skutečnosti nebo důkazy (dovolatelem označovaný rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 4. května 2009, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 7. října 2009, a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2009) pak obsahuje ustanovení § 241a odst. 4 o. s. ř.

Nejvyšší soud rovněž uvádí, že dovolatel, ač formálně ohlašuje dovolací důvody dle § 241a odst. 2 o. s. ř., kritizuje i skutkové závěry odvolacího soudu (vytýká mu mimo jiné, že se ztotožnil s nesprávnými skutkovými zjištěními insolvenčního soudu). Takové kritice je však vyhrazen dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., jenž dovolatel (dle výslovné dikce tohoto ustanovení) u dovolání, jehož přípustnost může být založena jen prostřednictvím ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., nemá k dispozici.

Nejvyšší soud se dále - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval nejprve tím, zda je dán dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním (jak vysvětleno výše) nemohl být zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.

Z ustanovení § 395 insolvenčního zákona se podává, že insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, a/ že jím je sledován nepoctivý záměr (odstavec 1). Insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení i tehdy, jestliže (…) b/ dosavadní výsledky řízení dokládají lehkomyslný nebo nedbalý přístup dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení (odstavec 2). Na nepoctivý záměr sledovaný návrhem na povolení oddlužení lze usuzovat zejména tehdy, jestliže ohledně dlužníka, jeho zákonného zástupce, jeho statutárního orgánu nebo člena jeho kolektivního statutárního orgánu a/ v posledních 5 letech probíhalo insolvenční řízení nebo jiné řízení řešící úpadek takové osoby, a to v závislosti na výsledku takového řízení, nebo b/ podle výpisu z rejstříku trestů v posledních 5 letech před zahájením insolvenčního řízení proběhlo trestní řízení, které skončilo pravomocným odsouzením pro trestný čin majetkové nebo hospodářské povahy (odstavec 3).

Podle ustanovení § 405 insolvenčního zákona insolvenční soud oddlužení neschválí, jestliže v průběhu insolvenčního řízení vyšly najevo skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly zamítnutí návrhu na povolení oddlužení; v případě uvedeném v § 402 odst. 4 tak rozhodne namísto rozhodnutí o způsobu oddlužení (odstavec 1). Jestliže insolvenční soud oddlužení neschválí, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem (odstavec 2). Rozhodnutí, jímž oddlužení neschválí, doručí insolvenční soud zvlášť dlužníku, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání proti tomuto rozhodnutí může podat pouze dlužník (odstavec 3).

K dovolatelově námitce, že v řízení nevyšly najevo žádné skutečnosti, které by nebyly známy již před rozhodnutím o povolení oddlužení, Nejvyšší soud odkazuje na závěry, jež k podstatě institutu oddlužení v českém úpadkovém právu ve vazbě na strukturu rozhodování insolvenčního soudu o oddlužení (usnesení o tom, zda oddlužení povolí a o tom, zda je schválí) zformuloval již v usnesení ze dne 29. září 2010, sen. zn. 29 NSČR 6/2008, uveřejněném pod číslem 61/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 61/2011“); toto usnesení, je - a stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - veřejnosti dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu.

V R 61/2011 Nejvyšší soud vysvětlil, že pro řešení otázky, zda důvody obsažené v § 395 insolvenčního zákona mají být uplatněny při posouzení „přípustnosti“ oddlužení (pro zamítnutí návrhu na povolení oddlužení) nebo (až) při posouzení jeho „věcné opodstatněnosti“ (pro neschválení oddlužení), není určující časové hledisko, tedy to, že (jak se podává z dikce § 405 odst. 1 insolvenčního zákona) skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly zamítnutí návrhu na povolení oddlužení, vyšly najevo (až) v průběhu insolvenčního řízení (po povolení oddlužení). Podstatná je naopak kvalita posouzení zákonných kriterií v jednotlivých fázích oddlužení, tedy to, zda je v možnostech insolvenčního soudu příslušné skutečnosti prověřit (jejich existenci zjistit nebo vyloučit) v jednotlivých fázích oddlužení.

To, že skutečnosti, jež byly podkladem pro neschválení oddlužení, byly (podle obsahu insolvenčního spisu) známy již v době, kdy soud insolvenční oddlužení povolil, tedy nevylučuje možnost oddlužení na základě takových skutečností neschválit (srov. k tomu i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2010, sen. zn. 29 NSČR 16/2010, uveřejněné pod číslem 79/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2011, sen. zn. 29 NSČR 20/2009, uveřejněné pod číslem 113/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

K otázce, kdy lze se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že návrhem na povolení oddlužení je sledován nepoctivý záměr, Nejvyšší soud uvádí následující:

Ustanovení § 395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.

Vedle okolností příkladmo vypočtených (jako ty, z nichž lze usuzovat na dlužníkův nepoctivý záměr při podání návrhu na povolení oddlužení) v ustanovení § 395 odst. 3 insolvenčního zákona, s nimiž je soud povinen se vypořádat (vyjdou-li v insolvenčním řízení najevo) vždy, tak bude závěr, že dlužník sleduje podáním návrhu na povolení oddlužení nepoctivý záměr, závislý vždy na posouzení konkrétních okolností, jež vyjdou najevo v rámci daného insolvenčního řízení. Jinak řečeno, nepoctivost dlužníkova záměru při podání návrhu na povolení oddlužení se nevyčerpává jednáními popsanými v § 395 odst. 3 insolvenčního zákona, když k úsudku ve smyslu § 395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona mohou vést různá jednání dlužníka. Může jít např. o jednání směřující k poškozování věřitelů (lhostejno, že nesankcionované normami trestního práva) v době před zahájením insolvenčního řízení, o zatajování skutečností týkajících se majetkových poměrů dlužníka apod. Naopak, zjištění, že je zde některá ze skutečnosti uvedených v § 395 odst. 3 insolvenčního zákona, ještě samo o sobě nemusí vést k závěru, že dlužník sleduje podáním návrhu na povolení oddlužení nepoctivý záměr.

Jelikož obecná východiska, na nichž vybudoval své právní posouzení věci odvolací soud, jsou správná, zbývá určit, zda je odvolací soud také přiléhavě aplikoval na daný případ.

Skutečnosti popsané v napadeném usnesení pak odvolací soud i podle názoru dovolacího soudu hodnotil přiléhavě. Úsudek odvolacího soudu, že ve vazbě na obsah dědické dohody a nabízený způsob řešení dlužníkova úpadku lze ve smyslu § 395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona důvodně předpokládat, že návrhem na povolení oddlužení je sledován nepoctivý záměr, má Nejvyšší soud za správný. V době, kdy uzavíral dědickou dohodu již podle skutkových údajů, jež měly soudy k dispozici, muselo být dovolateli zřejmo, že jí nebude moci beze zbytku dostát. Ve vztahu k ostatním dědicům - věřitelům, lze takové jednání vskutku označit za nepoctivé.

Oponuje-li dovolatel výtce odvolacího soudu, že opomněl uvést v insolvenčním návrhu závazek z podnikání (existující v době podání insolvenčního návrhu), který vylučuje povolení oddlužení, tím, že v době podání návrhu na povolení oddlužení nebyl podnikatelem ve smyslu ustanovení § 2 odst. 2 obch. zák., pak k tomu Nejvyšší soud odkazuje na závěry, jež k výkladu § 389 odst. 1 insolvenčního zákona formuloval v usnesení ze dne 21. dubna 2009, sen. zn. 29 NSČR 3/2009, uveřejněném pod číslem 79/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tam totiž uzavřel, že dlužníkem, „který není podnikatelem“, se ve smyslu ustanovení § 389 odst. 1 insolvenčního zákona rozumí taková fyzická nebo právnická osoba, která není zákonem považována za podnikatele a současně nemá závazky (dluhy) vzešlé z jejího podnikání.

Dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. tedy dán není.

K existenci ohlášeného dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. se dovolání zvlášť nevyslovuje, přičemž s veškerou právně významnou dovolací argumentací se Nejvyšší soud vypořádal již v mezích právního posouzení věci.

Jelikož vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se nepodávají ani ze spisu, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání zamítl jako nedůvodné.

( zdroj: www.nsoud.cz )

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz