JIŘÍ HARNACH - VEŘEJNÉ ZAKÁZKY LIVE! - SRPEN 2026
Aktuální rozhodovací praxe ÚOHS přináší zadavatelům i dodavatelům důležitá vodítka pro každodenní práci s veřejnými zakázkami. Jiří Harnach v srpnovém dílu Veřejných zakázek live rozebírá pět rozhodnutí od poddodavatelských závazků přes obrannou výjimku až po kauci a meze přezkumu. „Každé jedno rozhodnutí přináší zajímavý střípek do celé mozaiky,“ říká Jiří Harnach. Podívejte se na celé video.
Rozhodovací praxe v oblasti veřejných zakázek se neustále zpřesňuje a právě jednotlivé případy často ukazují, jak budou obecná zákonná pravidla fungovat v konkrétní situaci. Srpnový díl Veřejných zakázek live proto Jiří Harnach staví na pěti rozhodnutích, která mají bezprostřední význam pro zadavatele, dodavatele i jejich poradce. Vedle hmotněprávních otázek se zaměřuje také na procesní taktiku před Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže. „Některá rozhodnutí přinášejí pouze krátké a zajímavé informace,“ říká Jiří Harnach, současně ale upozorňuje, že i zdánlivě známé pravidlo může v novém rozhodnutí získat podstatně konkrétnější obrysy.
První případ se týká prokazování kvalifikace prostřednictvím poddodavatele a požadavku, aby písemný závazek odpovídal tomu, jak se má poddodavatel skutečně podílet na plnění veřejné zakázky. V rozhodnutí ve věci zakázky společnosti Voda Želivka ÚOHS dospěl k závěru, že zadavatel přijal nabídku, v níž nebyly poddodavatelské závazky vymezeny dostatečně jednoznačně. Poddodavatelé přitom svými referencemi prokazovali významnou část technické kvalifikace. „Tomuto poměrně velkému podílu měl odpovídat podíl participace těchto poddodavatelů na celkovém předmětu plnění,“ shrnuje Jiří Harnach. Právě mezi rozsahem prokazované kvalifikace a reálným zapojením poddodavatele však podle ÚOHS vznikl zásadní nesoulad.
U prvního poddodavatele závazek formálně směřoval ke stavebním pracím, další části dokumentu však hovořily především o dohledu nad kvalitou díla, řízení projektu, poskytování know-how, zdrojů a kapacit. Takové činnosti podle ÚOHS neodpovídaly rozsahu stavebních prací, jejichž prostřednictvím byla kvalifikace prokazována. U druhého poddodavatele zase závazek uváděl zejména dodávku technologické části a drenážního systému, nikoli však dostatečně konkrétně související montážní a stavební činnosti. „Jakkoli ten formální závazek zněl na veškeré práce, další ujednání směřovala spíše k tomu, že poddodavatel bude pouze poskytovat know-how,“ vysvětluje Jiří Harnach. Samotná obecná formulace tak nemusí být dostačující.
Pro praxi je významné zejména to, do jaké míry detailu ÚOHS požadavek na poddodavatelský závazek posouvá. Nestačí pouze obecně potvrdit účast poddodavatele na předmětu zakázky. Závazek by měl být obsahově navázán na kvalifikaci a u rozsáhlých staveb může být vhodné uvést také konkrétní stavební objekty, provozní soubory či činnosti, které bude poddodavatel realizovat. „Úřad tady konkrétně říká, že by mělo být uvedeno, jakých konkrétních objektů na té stavbě a jakých konkrétních činností se poddodavatelský závazek týká,“ upozorňuje Jiří Harnach. Pro dodavatele to znamená jediné: písemný závazek nelze chápat jako formalitu přikládanou k nabídce, ale jako dokument, jehož obsah může rozhodnout o splnění kvalifikace.
Druhým tématem je obranná výjimka při pořizování vojenského materiálu. Případ Ministerstva obrany se týkal rámcové dohody na dodávku ručních zbraní a ÚOHS se při něm zabýval jak pojmem vojenského materiálu, tak podmínkami využití výjimky z povinnosti zadat veřejnou zakázku standardním zadávacím postupem. Významným závěrem je, že vojenský materiál nelze zužovat pouze na plnění, které může využívat výhradně Armáda České republiky. „Není možné si k definici domýšlet a připojovat další definiční znaky,“ říká Jiří Harnach. Jestliže zákonná definice nespojuje vojenský materiál výlučně s potřebami armády, není podle přednášky důvod takové omezení do zákona dodatečně vkládat.
Stejně podstatný je pohled ÚOHS na argument, že stejné nebo podobné plnění lze pořídit také v otevřené soutěži. Navrhovatel poukazoval na praxi jiných členských států a tvrdil, že zadavatel mohl zvolit méně omezující postup. ÚOHS však zdůraznil, že předmětem přezkumu není hledání hypoteticky vhodnější varianty, nýbrž posouzení, zda byly splněny zákonné podmínky zvolené výjimky. „Pokud jsou splněny zákonné podmínky, zadavatel je oprávněn využít příslušnou výjimku,“ shrnuje Jiří Harnach. Existence alternativního postupu sama o sobě nezpůsobuje nezákonnost využití výjimky. Tento závěr má přitom širší význam i pro jiné zákonné výjimky, u nichž může být podobná argumentace ze strany dodavatelů lákavá.
Třetí rozhodnutí otevírá prakticky mimořádně významnou otázku aktivní legitimace k podání námitek a návrhu. Zákon spojuje možnost bránit se postupu zadavatele s tím, že dodavateli v důsledku napadeného postupu vznikla nebo alespoň hrozí újma. V posuzovaném případě dodavatel brojil proti hodnotě požadované referenční zakázky, ÚOHS však z veřejně dostupných údajů zjistil, že navrhovatel sám potřebnými referencemi disponoval. Sporná podmínka mu tedy reálně nebránila v účasti. „Námitky mají sloužit k ochraně práv dodavatele, který je uplatňuje, nikoliv k obecnému přezkumu zákonnosti zadávacích podmínek,“ cituje závěr rozhodnutí Jiří Harnach. Návrh k ÚOHS proto nelze chápat jako obecnou žalobu ve veřejném zájmu.
Zajímavé je, že ÚOHS při hodnocení aktivní legitimace vycházel také z registru smluv a z veřejně dohledatelných zakázek navrhovatele. Na jejich základě dospěl k závěru, že dodavatel mohl kvalifikační podmínku splnit. Tento přístup může mít praktické dopady na procesní strategii každého, kdo plánuje napadnout zadávací podmínky. „Pokud jste navrhovatel a zvažujete napadení konkrétního kvalifikačního požadavku, ověřte si, zda veřejný obrázek o vaší společnosti nemůže být trochu jiný,“ doporučuje Jiří Harnach. Jestliže veřejné zdroje naznačují splnění kvalifikace, měl by dodavatel případné odlišnosti vysvětlit už ve své argumentaci. Jinak může spor skončit ještě před věcným posouzením samotné zadávací podmínky.
Pro zadavatele představuje tento přístup současně důležitou zprávu v situacích, kdy čelí námitkám, jejichž cílem nemusí být ochrana skutečně ohroženého práva. ÚOHS podle Jiřího Harnacha v poslední době věnuje otázce aktivní legitimace větší pozornost a neváhá zkoumat, zda tvrzená újma existuje také ve skutečnosti. „Může být zbytečné podávat takové námitky, které jsou opravdu účelové a které reálně nezpůsobují újmu,“ říká Jiří Harnach. Nelze z toho samozřejmě dovozovat, že každý neúspěšný dodavatel podává účelové námitky. Rozhodnutí ale připomíná základní procesní pravidlo: mezi napadeným postupem zadavatele a konkrétní újmou stěžovatele musí existovat skutečná vazba.
Čtvrtý případ se vrací k tématu, které může na první pohled působit technicky, ale jeho nesprávné uchopení může vést až k odmítnutí návrhu – k výpočtu kauce před ÚOHS. V zakázce Moravskoslezského kraje na notebooky, počítače all-in-one a dokovací stanice navrhovatel složil kauci 100 000 korun. Argumentoval tím, že kvůli postupným objednávkám nelze předem určit celkové množství skutečně odebraného plnění, a tedy ani konečnou částku, kterou zadavatel dodavateli zaplatí. ÚOHS tuto úvahu odmítl. „Samotná okolnost, že plnění mělo probíhat prostřednictvím dílčích objednávek, sama o sobě neznamená, že nabídkovou cenu nebylo možné určit,“ připomíná Jiří Harnach.
Rozhodující je rozdíl mezi celkovou nabídkovou cenou a skutečným finančním objemem budoucích objednávek. U rámcově nastaveného plnění nemusí být předem známo, kolik kusů zadavatel skutečně odebere a kolik dodavatel nakonec fakturuje. To však ještě neznamená, že pro účely zadávacího řízení nebyla stanovena celková nabídková cena. Pokud zadavatel určil modelový koš, počet jednotek nebo jiný cenový model a dodavatel podle něj svou nabídku ocenil, vzniká základ použitelný také pro výpočet kauce. „Pokud je stanoven cenový model, máte podklad pro výpočet kauce,“ zdůrazňuje Jiří Harnach. Automatická úvaha, že rámcový charakter zakázky vždy znamená kauci 100 000 korun, proto může být velmi riziková.
Poslední z rozebíraných rozhodnutí se týká rozsahu přezkumu zadávacích podmínek a situace, kdy ÚOHS během řízení určitou vadu zjistí, avšak přesto zadávací řízení nezruší. Zakázka Ústřední vojenské nemocnice se týkala spotřebního zdravotnického materiálu včetně výpůjčky dialyzačních přístrojů. Spor vznikl kolem způsobu započtení dezinfekčních prostředků do nabídkové ceny. ÚOHS připustil, že zadávací podmínka mohla umožňovat dvojí výklad. „I když by bylo možno dovodit určitou nejednoznačnost, nemusí to nutně být důvod pro úspěch ve správním řízení,“ shrnuje Jiří Harnach. Klíčovou roli totiž hrálo, v jaké fázi zadávacího řízení navrhovatel tuto otázku otevřel.
Dodavatel namítal nejasnost až po rozhodnutí o výběru, tedy v době, kdy již uplynula lhůta pro napadení samotných zadávacích podmínek. ÚOHS proto zdůraznil rozdíl mezi předmětem konkrétního návrhového řízení a případným řízením zahájeným z moci úřední. Zjištění určité nezákonnosti ještě automaticky nerozšiřuje předmět řízení o otázky, které navrhovatel neuplatnil včas. „V řízení na návrh úřad ani v případě, že zjistí nezákonnost, nepřistoupí automaticky ke zrušení zadávacího řízení,“ upozorňuje Jiří Harnach. Pro dodavatele jde o důrazné připomenutí, že výhrady proti nejasným zadávacím podmínkám je nutné uplatňovat v zákonných lhůtách, nikoli je otevírat až podle výsledku soutěže.
ÚOHS navíc posuzoval také reálný dopad zjištěné nejasnosti. Sporná část ceny za dezinfekční prostředky představovala jen marginální část celkové nabídkové ceny a úřad přepočtem ověřil, že ani při odlišném způsobu ocenění by se pořadí nabídek nezměnilo. Přihlédl také k tomu, že během zadávacího řízení se na danou podmínku žádný dodavatel nedotazoval ani proti ní nepodal námitky. „Pokud je pochybení zadavatele zcela marginální svou hodnotou nebo dopady, ani objektivně existující vada nemusí být důvodem pro zrušení zadávacího řízení,“ říká Jiří Harnach. Procesní obrana proto nemůže stát pouze na nalezení formálního pochybení; zásadní je jeho význam pro hospodářskou soutěž a výsledek zadávacího řízení.
Pět rozhodnutí, která srpnové Veřejné zakázky live představují, spojuje jeden praktický princip: v zadávání veřejných zakázek stále více rozhoduje skutečný obsah jednání, nikoli jen jeho formální označení. Poddodavatelský závazek musí odpovídat reálnému plnění, námitka musí souviset se skutečnou újmou, kauce se odvíjí od nabídkové ceny podle nastaveného modelu a při přezkumu je nutné respektovat jak lhůty, tak význam případného pochybení. „Opakování je matka moudrosti,“ připomíná Jiří Harnach u pravidel pro výpočet kauce, stejná věta však dobře vystihuje celý díl. Právě průběžné sledování rozhodovací praxe ÚOHS pomáhá zadavatelům i dodavatelům zachytit detaily, které mohou v konkrétním řízení rozhodnout o úspěchu či neúspěchu.
Nenechte si ujít další díly.
Podívejte se na video
© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz
