Zvyšování vs. prohlubování kvalifikace lékařů

• „samostatným výkonem povolání lékaře výkon činností, ke kterým je lékař způsobilý bez odborného dozoru nebo odborného dohledu, a to na základě vlastního zhodnocení a posouzení zdravotního stavu pacienta a s tím souvisejících okolností,
• výkonem povolání lékaře pod odborným dozorem výkon činností lékaře s odbornou způsobilostí před získáním certifikátu o absolvování základního kmene,
• výkonem povolání lékaře pod odborným dohledem výkon činností lékaře s odbornou způsobilostí po získání certifikátu o absolvování základního kmene.“

V praxi bývá často používáno rozlišování lékařů do kategorií tzv. „L1, L2 a L3“. Tzv. lékařem „L1“ je lékař s odbornou způsobilostí a praxí méně než 24 měsíců (absolvent lékařské fakulty), lékařem „L2“ je lékař s odbornou způsobilostí a praxí více než 24 měsíců (po absolvování tzv. základního kmene) a lékařem „L3“ je lékař se specializovanou působností. [1]

Obecnou úpravu včetně zvyšování a prohlubování kvalifikace upravuje zákon 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“). Dle § 230 odst. 1 zákoníku práce se za prohlubování kvalifikace považuje průběžné doplňování kvalifikace, kterým se nemění její podstata a které umožňuje zaměstnanci výkon sjednané práce. Dle zákoníku práce se za prohlubování kvalifikace považuje též její udržování a obnovování. Dle odst. 2 téhož paragrafu je zaměstnanec povinen si prohlubovat svojí kvalifikaci k výkonu sjednané práce a zaměstnavatel je taktéž oprávněn toto prohlubování kvalifikace zaměstnanci uložit. Účast na školení nebo jiných formách přípravy k prohloubení kvalifikace zaměstnance se považuje za výkon práce, za který přísluší zaměstnanci mzda. Dle § 230 odst. 5 zákoníku práce nejsou zákoníkem práce dotčeny zvláštní předpisy upravující prohlubování kvalifikace, které budou mít přednost oproti obecné úpravě v zákoníku práce. Tímto zvláštním předpisem je např. zákon o lékařích.

Dle § 22 zákona o lékařích se lékaři celoživotně vzdělávají, kdy za celoživotní vzdělávání se považuje průběžné obnovování vědomostí, dovedností a způsobilosti odpovídající získané odbornosti v souladu s rozvojem oboru a nejnovějšími vědeckými poznatky. Za celoživotní vzdělání se považuje např. samostatné studium odborné literatury, účast na kurzu, školicí akci, seminářích, odborných a vědeckých konferencích a kongresech v České republice a v zahraničí, účast na odborně vědeckých aktivitách, publikační a pedagogická činnost a vědecko-výzkumná činnost Účast na celoživotním vzdělání se považuje za prohlubování kvalifikace. Jako příklad lze uvést situaci, kdy nadřízený zaměstnanec stanoví podřízeným zaměstnancům povinnost v určitých pravidelně se opakujících intervalech publikovat odborný článek v odborném periodiku. Tato publikační činnost se pak dá považovat za prohlubování kvalifikace, za které by měla publikujícím zaměstnancům příslušet mzda, a to v souladu s § 230 odst. 3 zákoníku práce.

Od prohlubování kvalifikace je nutno rozlišovat zvyšování kvalifikace, které vymezuje § 231 zákoníku práce. Dle zákoníku práce se zvýšením kvalifikace rozumí změna hodnoty kvalifikace a také získání nebo rozšíření kvalifikace. Dle § 231 odst. 2 se zvyšováním kvalifikace rozumí studium, vzdělávání, školení, nebo jiná forma přípravy k dosažení vyššího stupně vzdělání, jestliže jsou v souladu s potřebou zaměstnavatele. Zaměstnanci v souladu s § 232 odst. 1 zákoníku práce přísluší od zaměstnavatele při zvyšování kvalifikace pracovní volno s náhradou mzdy ve výši průměrného výdělku.

Podle § 5 odst. 1 a odst. 13 zákona o lékařích se účast na vzdělávání v prvním základním kmeni a v prvním specializačním oboru považuje za zvyšování kvalifikace. Naopak jiné vzdělávání než v prvním základním kmeni a v prvním specializačním oboru se považuje za prohlubování kvalifikace. Specializovanou způsobilost pak lékař získá úspěšným ukončením specializačního vzdělávání atestační zkouškou. Poté bude lékaři vydán diplom o specializaci v příslušném specializačním oboru.