K placení televizních poplatků
V minulých dnech proběhla tiskem zpráva o tom, že Česká televize hodlá razantněji postupovat vůči neplatičům tzv. koncesionářských poplatků. Jaký je vlastně právní rámec těchto poplatků a jejich vymáhání?
Podle § 5 odst. zákona č. 252/1994 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích, jsou finanční zdroje získané z rozhlasových poplatků a televizních poplatků příjmem provozovatelů ze zákona (ČT a Český rozhlas - ČRo). Podle § 10 zákona č. 483/1991 Sb., o České televizi, ve znění pozdějších předpisů, je finančním zdrojem České televize mj. výnos z televizních poplatků, který ČT využívá k plnění veřejné služby, jímž je zejm. provozovat televizní vysílání na dvou vysílacích okruzích.
Vzhledem k § 1 odst. 2 zákona o rozhlasových a televizních poplatcích,
Za zařízení technicky způsobilé k individuálně volitelné reprodukci televizního vysílání se považuje televizní přijímač dokonce i v případě, že si jej držitel upraví k jinému účelu. Tímto zařízením je i např. osobní počítač s televizní kartou atp. Pravděpodobně jím bude i např. mobilní telefon 3G umožňující příjem televizního vysílání.
Podle § 2 cit. zákona je poplatníkem každá fyzická nebo právnická osoba, která je držitelem rozhlasového nebo televizního přijímače.
Poplatník, který nepřihlásil přijímač do evidence, nebo uvedením nepravdivých údajů dosáhl neoprávněného osvobození od povinnosti platit za přijímač poplatek, či uvedením nepravdivých údajů dosáhl neoprávněného odhlášení přijímače z evidence, je povinen zaplatit provozovateli ze zákona kromě dlužných poplatků i přirážku ve výši 5000 Kč za každý takový rozhlasový přijímač, nebo přirážku ve výši 10.000 Kč za každý takový televizní přijímač. Podle § 7 cit. zákona platí, že nezaplatí-li poplatník dlužné poplatky ani v přiměřené dodatečné lhůtě poskytnuté mu provozovatelem ze zákona, je provozovatel ze zákona oprávněn domáhat se svého práva u soudu.
Zákon zná pouze institut osvobození od placení ze zákonných důvodů (např. sociální důvody atd.), televizní a rozhlasový poplatek není koncipován jako finanční plnění s poskytovanou protihodnotou ze strany provozovatelů ze zákona. Provozovatelům ze zákona jsou jejich povinnosti uloženy jiným právním předpisem bez vztahu k placení televizních a rozhlasových poplatků. Ačkoli jsou mluvou zákona nazývány poplatky, jde spíše o jakousi quasi „daň z vlastnictví, resp. držby televizního přijímače“, uloženou státem, inkasovanou však provozovateli ze zákona. Systematicky by řešení prostřednictvím zvláštní „daně“ z přijímače bylo určitě vhodné de lege ferenda zvážit, neboť administrativa spojená s jejich vymáháním by byla cestou daňových orgánů nepochybně efektivnější..
V případě odepření placení poplatků ze strany poplatníků je provozovatelům ze zákona přiznána možnost soudní ochrany. Záleží tedy – pokud vlastník (držitel) přijímače přestane poplatek platit - výhradně na provozovateli ze zákona, zda k soudnímu vymáhání nezaplacených poplatků sáhne. V takovém případě je provozovatel ze zákona oprávněn vymáhat i zvláštní přirážku ve výši 5, resp. 10 tisíc Kč za každý přijímač. Neplacení poplatků se tak skutečně může neplatičům „prodražit“.
© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz
