Vydat, či nevydat rozhodnutí podle informačního zákona?
Nejvyšší správní soud (dále jen „NSS“) se v rozsudku ze dne 7. 8. 2026, č. j. 5 As 98/2026-22, zabýval otázkou, zda může být vyrozumění o provedené anonymizaci poskytnutého dokumentu rozhodnutím o částečném odmítnutí žádosti o informace, přestože jako rozhodnutí označeno není a povinný subjekt je jako rozhodnutí ani nezamýšlel vydat. Odpověď NSS zní ano. Rozhodující totiž není označení příslušného úkonu, ale jeho skutečný obsah a to, jak se v konkrétním případě „chová“.
Nejvyšší správní soud se v rozsudku ze dne 7. srpna 2026 zabýval otázkou, zda může být vyrozumění povinného subjektu o provedené anonymizaci poskytnutého dokumentu posouzeno jako rozhodnutí o částečném odmítnutí žádosti o informace, přestože jako rozhodnutí označeno není. Soud dospěl k závěru, že rozhodující není formální označení úkonu, ale jeho skutečný obsah a způsob, jakým se... více
V projednávané věci Policie České republiky poskytla žadatelce anonymizovanou kopii usnesení o odložení trestní věci a současně jí zaslala vyrozumění, v němž vysvětlila rozsah a důvody provedené anonymizace s odkazem na § 8a zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále jen „InfZ“). Žadatelka s rozsahem anonymizace nesouhlasila a následně podala podání označené jako „odvolání/stížnost proti poskytnutí neúplné informace“, které na výzvu Ministerstva vnitra upřesnila jako odvolání. Ministerstvo však vyrozumění policie za rozhodnutí nepovažovalo a podání zamítlo jako nepřípustné.
Městský soud a následně i NSS dospěly k závěru, že vyrozumění mělo materiálně povahu rozhodnutí o částečném odmítnutí žádosti. NSS při posuzování vyrozumění přikládal význam tomu, že mělo formalizovanou písemnou podobu, datum a číslo jednací, bylo podepsáno úřední osobou, řádně doručeno a bylo z něj zřejmé, jaké věci se týká. Především však obsahovalo vůli povinného subjektu požadovanou informaci v určitém rozsahu neposkytnout a tento důvod byl právně podřazen pod § 8a InfZ a skutkově konkretizován. Přitom odkázal na svou dřívější judikaturu, podle níž může i neformální přípis za určitých okolností představovat rozhodnutí v materiálním smyslu. Rozhodující proto není označení aktu, ale to, zda se jako rozhodnutí skutečně „chová“. [1]
V tomto případě však tento obecný princip dostává poněkud specifický rozměr s ohledem na zvláštní úpravu § 15 odst. 3 InfZ.
Zjednodušený režim podle § 15 odst. 3 InfZ
Podle § 15 odst. 1 InfZ platí, že pokud povinný subjekt žádosti, byť i jen zčásti nevyhoví, vydá rozhodnutí o odmítnutí žádosti. § 15 odst. 3 InfZ však stanoví výjimku pro případ poskytnutí kopie dokumentu s vyloučenými (anonymizovanými) osobními údaji nebo dalšími zákonem vymezenými chráněnými informacemi, kdy povinný subjekt rozhodnutí vydat nemusí. To však neplatí, pokud o jeho vydání žadatel požádal již v žádosti nebo následně ve stanovené lhůtě sdělí, že na jeho vydání trvá.
Smyslem této úpravy je snížit administrativní zátěž povinných subjektů a současně zachovat žadateli možnost domoci se přezkoumání rozsahu anonymizace prostřednictvím rozhodnutí.
Zde žadatelka před poskytnutím informace vydání rozhodnutí nepožadovala a bylo tedy na povinném subjektu, zda rozhodnutí vydá, či nikoli. Policie se rozhodla formální rozhodnutí nevydat a namísto něj spolu s anonymizovaným dokumentem zaslala vyrozumění, v němž vysvětlila rozsah a důvody provedené anonymizace. Právě dané vyrozumění však NSS následně materiálně kvalifikoval jako rozhodnutí.
Doprovodná informace, nebo už rozhodnutí?
Samotné vyrozumění přitom nemusí být již jen z toho důvodu, že vysvětluje rozsah a důvody anonymizace, považováno za rozhodnutí bez dalšího. InfZ totiž v § 3 odst. 6 upravuje institut tzv. doprovodné informace, kterou vymezuje jako informaci úzce související s požadovanou informací a mezi jejíž příklady výslovně řadí také informaci o důvodu odepření požadované informace. Komentářová literatura [2] přitom takový postup výslovně předpokládá i v režimu § 15 odst. 3 InfZ: žadatel má být v souvislosti s poskytnutím anonymizovaného dokumentu zpraven o tom, k jaké anonymizaci došlo a z jakého důvodu, aniž by takové vysvětlení muselo dosahovat úrovně odůvodnění správního rozhodnutí.
Jde tedy o způsob komunikace, s nímž samotný InfZ v režimu § 15 odst. 3 InfZ počítá, aniž by jej spojoval s povinností vydat rozhodnutí. Opačný výklad by do značné míry popřel smysl § 15 odst. 3 InfZ, jehož účelem je právě umožnit povinnému subjektu vyřídit žádost ve zjednodušeném režimu bez vydání rozhodnutí.
Jaký měl být správný postup povinného subjektu?
Pokud povinný subjekt využije § 15 odst. 3 InfZ a namísto rozhodnutí poskytne anonymizovaný dokument s vysvětlením rozsahu a důvodů anonymizace, postupuje v souladu se zákonnou konstrukcí tohoto ustanovení. Pokud však žadatel následně rozsah anonymizace zpochybní, komentářová literatura dovozuje, že takové jednání může podle svého obsahu představovat požadavek na vydání rozhodnutí, aniž by žadatel musel použít přesnou formulaci „trvám na vydání rozhodnutí“.
Obdobně by tak mohlo být posuzováno i podání označené jako odvolání nebo stížnost, pokud jeho obsahem je právě nesouhlas s rozsahem anonymizace. V takovém případě nejde o formalistické posuzování názvu podání, ale o zjištění, zda žadatel svým podáním ve skutečnosti požaduje přezkoumání rozsahu anonymizace prostřednictvím rozhodnutí.
Řešení tak mohlo být v daném případě prostší. Povinný subjekt mohl podání žadatelky posoudit podle jeho skutečného obsahu jako požadavek na vydání rozhodnutí podle § 15 odst. 3 InfZ, takové rozhodnutí vydat a v něm se věcně vypořádat s jejími námitkami. Nebylo proto podle našeho názoru nezbytné zpětně kvalifikovat původní vyrozumění jako rozhodnutí. Takový postup by současně přispěl k právní jistotě a předvídatelnosti při posuzování, kdy úkon správního orgánu představuje rozhodnutí a jaké právní účinky jsou s ním spojeny.
Závěr: méně může být někdy více
Rozsudek NSS je podle našeho názoru správný v tom, že brání formalismu a chrání žadatele před situací, kdy by mu povinný subjekt fakticky odmítl část informace, ale současně mu odepřel možnost domoci se přezkoumání tohoto postupu pouze tím, že svůj úkon označí jako vyjádření.
Současně však formalistický přístup nebyl toliko v hodnocení samotného úkonu povinného subjektu jako v hodnocení následného úkonu žadatelky. Jinými slovy, „pes byl zakopán jinde“.
Závěry NSS nadto otevírají poněkud problematickou otázku, zda zvolená kritéria poskytují dostatečně jasnou hranici mezi rozhodnutím a doprovodnou informací. Přihlédneme-li navíc k tomu, že tento institut výslovně předvídá samotný InfZ a i komentářová literatura s ním v režimu § 15 odst. 3 InfZ počítá, měl by být tento kontext při posuzování jeho materiální povahy zohledněn.
Přitom nelze přehlédnout určitou ironii celé situace: povinný subjekt se pokusil postupovat vstřícněji, než by mu v režimu § 15 odst. 3 InfZ bylo nezbytně uloženo, a právě tato snaha se mu nakonec procesně nevyplatila.
Nezbývá tak než nad celou situací s určitým povzdechem připomenout staré pravidlo: „Méně může být někdy více.“
Mgr. Vojtěch Faltus,
partner
Mgr. Monika Kotasová
Advokátní koncipientka
Aegis Law, advokátní kancelář, s.r.o.
Jungmannova 26/15
110 00 Praha 1
Tel: +420 777 577 562
Email: office@aegislaw.cz
[1] srov. bod [17] odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2016, č. j. 10 As 46/2016-57
[2] FUREK, Adam. § 3 [Základní pojmy]. In: FUREK, Adam, ROTHANZL, Lukáš, MÍŠEK, Jakub, LUDVÍK, Otakar. Zákon o svobodném přístupu k informacím. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2025, s. 204: „Uvádění doprovodné informace ve smyslu „důvodu odepření“ pak vyvstává do popřední v souvislosti s novým § 15 odst. 3, který umožňuje tzv. zjednodušenou anonymizaci zejména osobních údajů. Není sice nutné vydávat rozhodnutí o částečném odmítnutí žádosti, je však nutné s ohledem na § 3 odst. 6 žadateli vysvětlit, k jaké anonymizaci došlo (z jakého důvodu), samozřejmě bez nutnosti odůvodnění odpovídajícího odůvodnění správního rozhodnutí.“
Časté dotazy k tématu
© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz
