Již z užité terminologie občanského zákoníku, kdy zakladatel „svěří svůj majetek do správy správce“,[2] vyplývá, že by zakladatel měl chovat k takovému správci značnou míru důvěry.[3] Správci svěřenských fondů se tak často stávají rodinní příslušníci či blízcí přátelé zakladatele. Otázka omezení a případného zamezení poškozujícího jednání správce svěřenského fondu se pro zakladatele stává tím aktuálnější v okamžiku, kdy je správcem fondu např. profesionální správce, tedy odborník bez větší osobní vazby na zakladatele.

Statut

Prvním a rovněž nejdůležitějším aktem zakladatele svěřenského fondu je vydání statutu.[4] Statut je vydáván formou veřejné listiny a ze zákona musí obsahovat mj. vymezení účelu a podmínky pro plnění ze svěřenského fondu. Správci následně náleží ze zákona plná správa majetku ve svěřenském fondu, kterou vykonává nezávisle a s plnou odpovědností za výkon této funkce s péčí řádného hospodáře. Již tato odpovědnost za případnou způsobenou škodu může značnou měrou odradit správce od jednání, která by byla v rozporu se zájmy zakladatele a obmyšlených osob svěřenského fondu.

Jmenování a odvolání správce

Česká právní úprava poskytuje zakladateli svěřenského fondu velice silnou pravomoc ve formě práva odvolávat a jmenovat správce nejen při zřízení, ale i v průběhu existence svěřenského fondu.[5] Tato úprava, tedy možnost zakladatele zasahovat do správy svěřenského fondu po jeho zřízení, není pro úpravu trustů a obdobných institutů v jiných jurisdikcích typická. Zakladatel může správce odvolat kdykoliv a bez udání důvodu. Statut svěřenského fondu pak může tuto pravomoc zakladatele zúžit či stanovit zcela jiný způsob jmenování a odvolání správce. V případě, že si zakladatel tuto pravomoc ponechá, mu však zůstává v rukou velice silný instrument ke kontrole správce.

Spolusprávce

Pokud zakladatel svěřenského fondu požaduje větší míru jistoty a pravomoc k následnému odvolání správce není dostačujícím prostředkem kontroly při správě svěřeného majetku, nabízí se řešení stát se spolusprávcem. Tento postup je výslovně umožněn v ust. § 1454 občanského zákoníku, kdy správcem může být i zakladatel svěřenského fondu.

V takovém případě musí mít svěřenský fond vedle zakladatele i dalšího spolusprávce, který není ani obmyšlenou osobou ani zakladatelem, tedy nezávislého správce. Nezávislý správce společně se správcem – zakladatelem, pak jednají při správě majetku svěřenského fondu společně a zakladateli je tedy umožněno kontrolovat nakládání s majetkem svěřenského fondu. Informace o správcích svěřenského fondu a způsobu jejich jednání jsou povinně uváděny ve veřejné evidenci svěřenských fondů.

Negativem tohoto přístupu je zejména ztížení administrativy svěřenského fondu, kdy pro veškerá právní jednání správců svěřenského fondu bude třeba společného postupu dvou (či více) správců.[6] Zakladatel se tímto postupem rovněž stane spoluodpovědným za výkon funkce správce s péčí řádného hospodáře, jak je uvedeno výše.

Zákaz zcizení a zatížení

Jednou z možností, které občanský zákoník nabízí k ochraně majetku vkládaného do svěřenského fondu, je zřízení zákazu zcizení a zatížení k vkládanému majetku a tímto způsobem majetek ve svěřenském fondu do značné míry „uzamknout.“. Zákaz zcizení a zatížení lze zřídit s účinky i vůči třetím osobám jako právo věcné zápisem do veřejného rejstříku, přičemž občanský zákoník výslovně počítá se zřízením takového zákazu po dobu trvání svěřenského fondu.[7] Typicky může být taková ochrana využívána u nemovitostí vkládaných do svěřenského fondu k užívání obmyšlenými, kdy chce zakladatel zajistit, aby nemovitosti nebyly ze svěřenského fondu žádným způsobem vyvedeny.

Intervence soudu vůči správci

Zakladatel, obmyšlený či jiná osoba, která prokáže právní zájem, může navrhnout soudu, aby svěřenskému správci určité právní jednání uložil či zakázal. Stejně tak mají tyto osoby právo domáhat se neplatnosti právního jednání, kterým správce poškozuje svěřenský fond či zájmy obmyšlených osob, to vše v souladu s ust. § 1766 odst. 1[8] občanského zákoníku. Ochrana majetku ve svěřenském fondu a zájmů zakladatele a obmyšlených osob je však značně oslabena poslední větou výše zmíněného ustanovení, která stanoví, že taková intervence soudu nesmí vést k újmě třetích osob v případě, že příslušné právo bylo nabyto třetí osobu v dobré víře. Ač tedy občanský zákoník dává zakladateli a dalším osobám možnost domoci se případné nápravy poškozujícího jednání u soudu, nebude ji možno využít za všech okolností.

Závěrem

Výše uvedený výčet možností dozoru a kontroly zakladatele a dalších osob nad výkonem funkce správce svěřenského fondu je výčtem demonstrativním. V případě úvah o založení svěřenského fondu je vždy třeba nejprve analyzovat cíle, které zakladatel tímto jednáním sleduje, a tomuto následně uzpůsobit příslušná ustanovení statutu. Zároveň je třeba upozornit, že přehnaná snaha o až absolutní kontrolu nad majetkem vkládaným do svěřenského fondu může značně komplikovat výkon funkce správce, navyšovat náklady na zřízení a chod svěřenského fondu a stěžovat správci běžnou správu svěřenského fondu.

Kombinací a citlivým využitím nejenom výše uvedených postupů a institutů pak lze dosáhnout takové míry dohledu zakladatele nad správou svěřenského fondu, kterou bude zakladatel považovat za vhodnou a komfortní a která zároveň nebude nad míru nezbytnou omezovat samotnou správu svěřeného majetku.