Ministři už nechtějí zákon, který by dal lobbingu řád

 

Lobbování mezi politiky bude mít v Česku dál příchuť něčeho temného, spojeného s korupcí. Přestože vláda Mirka Topolánka loni na podzim slíbila, že jako jedna z prvních zemí Evropy dá lobbingu jasná pravidla, nyní od svého záměru upouští. Na dnešním jednání kabinetu by měli ministři slib, obsažený i ve vládním prohlášení, vyškrtnout ze schváleného seznamu protikorupčních opatření.

"Ano, mohli bychom populisticky přijmout nějaký zákon. Ale nefungoval by, nikdo by ho nedokázal vymáhat," prohlásil ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil (ODS). A takový předpis, který by vnesl světlo do toho, jak lobbisté přesvědčují poslance nebo vlivné úředníky, prý sepsat neumějí.

To znamená, že dál nebude jasné, kdo a za čí peníze chce například ovlivnit, jak rychle budou zdražovat cigarety, kde se smějí prodávat léky nebo jestli stát koupí stíhačky.

Pospíšilův návrh tedy zní: Nesnažme se zákon vytvořit, protože by se těžko podařilo definovat už jen to, kdo je lobbistou. Navíc prý není jasné, kdo by měl mít právo lobbisty "soudit" a jaké tresty by mohli za porušení pravidel dostávat. "Ne vše v životě se dá regulovat," dodal Pospíšil.

Podle analýzy, kterou si nechala zpracovat legislativní rada vlády, skutečně není obvyklé, aby státy lobbování usměrňovaly. Přesto výjimky existují. Například v Polsku vedou rejstřík profesionálních lobbistů, ti musejí "hlásit", s kým se stýkají a pro koho pracují, a to vše je později zveřejněno.

Ještě delší tradici má lobbing v Americe, kde živí přes 20 tisíc lidí. Tady musí lobbisté zveřejňovat i své příjmy. A velmi podobná pravidla chtěla před dvěma lety zavést i slovenská vláda, norma však neprošla parlamentem.

Zatímco protikorupční organizace Transparency International obvykle volá po zpřísnění pravidel, pokud jde o státní peníze nebo zákony, tentokrát se s vládou shoduje. "Problém není v chybějícím zákonu," říká její odborník na politickou korupci Michal Štička.

Potíž je prý v tom, že má Česko kvůli volebnímu systému slabé vlády. Zatímco v jiných státech parlament schválí 90 procent zákonů, které navrhne vláda, u nás to bývá jen kolem 75 procent. A ve chvíli, kdy přijetí normy "visí" ve sněmovně na několika poslancích, mají lobbisté podle Štičky velkou šanci protlačit své zájmy. "To je ten důvod. Dát někomu na klopu visačku "Lobbista" nepomůže," tvrdí.

Naopak Jan Růžička z washingtonského Woodrow Wilson Center nepochybuje, že je zákon potřeba: "Udržuje se dnes šedá zóna, v níž se leccos ztratí".

O tom ostatně svědčí několik případů: třeba nová podezření z uplácení v době, kdy se v Česku jednalo o nákupu gripenů, nebo úplatkářská aféra s biolihem, jejíž ústřední postavou byl lobbista František Vybíral.

A do třetice jeho "kolega" Jacek Spyra, známý z korupční kauzy privatizace Unipetrolu a "pěti na stole v českých." Právě Spyra ukázal na slabá místa lobbování - dnes nikdo neví, kdo je lobbistou a se kterými politiky se schází.

Policie například zjistila, že Spyra při lobbování kvůli Unipetrolu byl ve sněmovně pětatřicetkrát, jednou dokonce přes noc. Na druhou stranu, ne všichni lobbisté jsou samozřejmě spojeni s podsvětím. Navíc stále víc jich svou práci dělá otevřeně. "A ti nepotřebují zákon, už dnes jsou pod dohledem veřejnosti," říká lobbista Jan Dobrovský.

Že je dnes lobbing běžný "džob", uznávají i zastánci zákona. A že také lobbistou není jen ten, kdo chce ovlivnit zákony pro velké firmy nebo když jedná o miliardách. Podobně totiž poslance ovlivňovali třeba myslivci, ekologové nebo zastánci registrovaného partnerství.

Dokonce sama česká vláda si na přesvědčování amerických kongresmanů, že je dobré zrušit Čechům víza, najala profesionální lobbistickou agenturu.


Zpracovatel: Anopress IT a.s.