Okal v převleku

Ovšem krása a pohoda zahrady kolem, za tu dobu s nádherně vzrostlými borovicemi a okrasnými keři, tak pomíjivá nebyla. Odejít odtud a stavět nový dům někde v polích se nikomu nechtělo. Majitelé se proto rozhodli  „staronový“ Okal přestavět na hezké a soudobé bydlení, především změnit jeho vzhled a vnitřní komfort. Těšilo je, že stavební materiály i technologie jsou mnohem dostupnější a rozmanitější než před deseti lety, kdy stavěli původní dům za Prahou, méně však už jejich mnohem vyšší cena. Nejdříve si proto stanovili priority, které očekávají od přestavby.

„Nastavovaný“ půdorys

Dům byl rodině především malý. V přízemí proto chtěli jeho obyvatelé celý prostor otevřít a pustit dovnitř co nejvíc světla. S tímto zadáním se obrátili na ateliér Merlin. Architektka Jana Němečková, Václav Němeček a Libor Vyšín  připravili projekt, který akceptoval všechny jejich požadavky. Dokonce i takové, že během stavebních prací bude rodina bydlet v patře domu.

Uvolnění prostoru pro pořádný obývací pokoj i pro nové zázemí, si vyžádalo pro kuchyň, jídelnu a spíž hledat možnosti mimo půdorys  původního domu. Na této myšlence vznikla jednoduchá pásová dispozice přístavby krytá pultovou střechou směrem do zahrady a korunovaná prosklenou jídelnou. Tímto zásahem se do přízemí vešla ještě pracovna, velká koupelna a ložnice rodičů, které jsou situovány v protější části domu.

„Ušiska“ prosvětlila dům

Řeknete-li pětiletému dítěti, aby nakreslilo domeček, většinou se na papíru objeví něco velmi podobného Okalu. Jednoduché linie, sedlová střecha, symetrie. V takovém dokonce na Barrandově bydlel světoznámý scénograf profesor Josef Svoboda. „Vylepšil“ ho prostě tím, že naproti němu přistavěl ještě jeden menší, v němž si zřídil ateliér, a tím vytvořil velmi harmonickou kompozici. I to je námět na rekonstrukci.

V našem případě ale v domě nezůstal  kámen na kameni,  což ve skutečnosti znamená, že z původního stavení zbylo jen horní patro. Voštinové panely v přízemí se postupně vybouraly a stěny se znovu vyzdily  z cihelných  porothermových tvárnic. Na třech místech architekti přidali tzv. ušiska, což jsou vlastně výklenky vystupující vně domu, které díky prosklení i ze stran dokonale prosvětlují vnitřní prostor a zároveň rozbíjejí fádnost exteriéru domu. Jeden z výklenků ukrývá například exkluzivní koupelnu obloženou drobnou mozaikou, vymalovanou benátským štukem a doplněnou římskou roletkou: „Už kvůli té koupelně to stálo za to přestavět,“ říká paní Věra a je na ni patřičně pyšná.

Na muřích nohách

Dnes také se shovívavým úsměvem vzpomíná, jak rok bydleli na sloupech bývalého Okalu. „Měla jsem pocit jako na moři, celý dům držel na překladech a trošku se houpal,“ vybavuje si, jak to tehdy vypadalo. Přestože byly vybourané obvodové, ale i středové zdi, rodinný život běžel dál. Domů se chodilo po žebříku a dokonce se v improvizované kuchyňce vařilo pro řemeslníky.

Bydlení nad staveništěm mělo dokonce i svou výhodu. Měli totiž neustále dokonalý přehled o tom, co se na stavbě děje. A protože pán domu je stavař, mohl průběžně dohlížet na kvalitu prací. A jak výsledek přestavby srovnávají s nynějším bydlením?  „Když se dnes rozhlížíme po patře, které zůstalo zatím v původním stavu, říkáme si, že to stálo za to. Tehdejší Okal byl ve skutečnosti vlastně tak trochu paneláček, se všemi těmi kovovými zárubněmi, tapetami, PVC na podlaze... Jistě tedy pochopíte, že nás v dohledné době ještě čeká další etapa přestavby o něco výš,“ svěřují se manželé s dalšími plány, „protože dole v přízemí, to je úplně jiný svět.“

Otevírání se světlu

Jak již bylo uvedeno, přistavěním pásového, asi dva metry širokého přístavku podél domu, krytého pultovou střechou, bylo vytvořeno dostatek místa pro poměrně dlouhou kuchyňskou linku, dále pro  jídelnu a komoru, které jsou zde situované v jedné linii. Prostor nad kuchyní dokonale prosvětluje atypické střešní ateliérové okno, jehož rám tvoří hliníkové profily natřené na bílo. Otevírání špatně dostupného okna, včetně stínění roletkami v horkých slunečních dnech, je řešeno elektrickým pohonem.

Velmi jednoduchá kuchyňská linka z přimořené olše vznikla v truhlárně v Říčanech podle návrhu architektky Jany Němečkové. Od obývacího pokoje je oddělena pouze barovým pultem, tudíž do celé přízemní místnosti může proudit velmi intenzivně denní světlo ateliérovým oknem. Celkově zajímavý vzhled a rytmus nově vzniklému prostoru dodává i mimoúrovňová podlaha, jinak také  pomyslná hranice mezi kuchyní a obývacím pokojem,  která je v přístavku nižší.  Z jídelny i obýváku se dá za pěkného počasí pohodlně procházet francouzskými okny na terasu a do zahrady, která přežila přestavbu domu bez ztráty květiny.

Zamilovaní do fasády

Snaha neporušit zahradu, to byl jeden z důvodů složitých stavebních manévrů. Paní Věra totiž „kytičky“ neuvěřitelně piplá – ošetřuje, stříhá a tvaruje… Proto také s manželem chtěli, aby konečným estetickým vyvrcholením rekonstrukce byl dům s fasádou obloženou lícovými cihlami, s níž by zahrada dokonale splynula. Cihelné fasády  je okouzlovaly už mnohem dřív – u malých domků, ale i celých městských čtvrtí v Belgii a Holandsku, kam často jezdili. Líbila se jim jejich výrazná barevná nejednotnost, prozrazující, že se tyto lícové cihelné pásky dodnes vyrábějí ručně. Vždycky když se vrátili domů, připadal jim jejich Okal nestydatě nahatý a představovali si ho „oblečený“ právě do takové fasády.

Celý text článku naleznete zde.