Politici už historiky úkolovali

 

Martin Franc

Tomáš Němeček ve svém komentáři Obrana paměti národa (HN 3. 5.) ujišťuje čtenáře, že v nově založeném Ústavu pro studium totalitních systémů nevznikl žádný "státní vykladač historie". Zdůrazňuje také, že jeho zřízení zlepší servis pro všechny zájemce o bádání v Archivu bezpečnostních složek.

Přesto zřízení Ústavu u značné části historické obce vyvolávalo přinejmenším rozpaky. Ty souvisely především s výzkumnými a populárními úkoly, které má mít nově zřízená instituce na starosti.

S potěšením lze kvitovat, že přijaté pozměňovací návrhy v této oblasti přinesly posun pozitivním směrem. Jde hlavně o vypuštění písmena f) u § 4, které dávalo ústavu ze zákona právo vydávat odborné posudky a doporučení pro orgány veřejné moci.

Přesto však v přijaté verzi zákona zůstala některá velmi sporná ustanovení. Za problematické považuji samotné vymezení témat, jimiž se má nový ústav zabývat. V zákoně se totiž silně akcentuje především otázka represí a fungování represivního aparátu. Ta však představuje pouze výsek celého bádání o historii daných období, byť samozřejmě výsek velmi důležitý.

Pokud vznikne specializovaný rozsáhlý ústav, který se zaměří pouze na takto formulované téma, hrozí značná nevyváženost výzkumu, která může přinést mnohá zkreslení a deformace. Zejména když se nedá očekávat, že by podobně velkoryse bylo podpořeno i bádání v dalších oblastech na jiných historických pracovištích.

Druhý, patrně nejvíce diskutovaný problém představuje způsob výběru rady ústavu. Podle přijaté verze má radu volit Senát z kandidátů navržených Poslaneckou sněmovnou, prezidentem a právnickými osobami, které se zabývají historií a podobně.

I když se před vznikem senátu hovořilo o tom, že v něm zasednou především výrazné nezávislé osobnosti, ve skutečnosti se stal hlavně dalším kolbištěm politických stran. S působením politické moci však má česká historiografie dlouhé a výrazně negativní zkušenosti.

Hodnoticí mechanismy v české vědě fungují celkem standardním způsobem, i když určitě mají své nepopiratelné nedostatky. Ale napravovat je zapojením přímého politického vlivu, je nejhorší možnou volbou. Není důvod věřit, že v otázkách spojených s historiografií se orientují senátoři lépe než vědci, kteří se historickému bádání věnují trvale na plný úvazek.

O senátorské nestrannosti a nezaujatosti příliš nesvědčí ani původní návrh zákona o Ústavu paměti národa; ani debata, která v Senátu k němu proběhla. V této souvislosti vzbuzuje znepokojení i opakované zdůrazňování výchovné role nově vznikajícího ústavu. Právě výchova totiž bývá obvykle spojována s určitou mírou manipulace, tedy s něčím, co by ve vědě nemělo mít místo.

Jistě není možné práci nějaké instituce odsuzovat ještě před tím, než vůbec vznikne, a nelze vyloučit, že fungování budoucího Ústavu pro studium totalitních systémů pochybnosti oslabí nebo úplně vyvrátí. Obávám se však, že nebezpečí zneužití historie k účelům politické propagandy na základě schválené verze zákona zůstává stále neúměrně vysoké.

Autor je historik a archivář


Zpracovatel: Anopress IT a.s.